Nemocnice svatého Munga

Mnoho kouzelníků snilo o slávě a věhlasu. Studenti chtěli být bystrozory, politiky nebo žurnalisty, aby je bylo co nejvíce vidět a hlavně slyšet. Možná právě proto, bylo snad nejdůležitější povolání kouzelnického světa často zanedbáváno. Nemocnice svatého Munga se nacházela v centru Londýna a sloužila všem, kteří přišli k úrazu nebo trpěli kouzelnickou chorobou. Přízemí sloužilo pro nehody s kouzelnými předměty. Výbuchy kotlíků, zpětné plameny z hůlek, havárie košťat a mnoho dalších. Naštěstí šlo mnohokrát o rutinní záležitosti, které se snadno odstranili, a rehabilitace nebyla téměř potřeba. Bylo to ideální místo, kde mladí lékouzelníci a lékouzelnice začínali svou praxi pro výkon budoucího povolání. Dále tu bylo první patro, pro zranění kouzelnými tvory. Zde záleželo hlavně na štěstí pacienta. Někdy se jednalo jen o lehké zranění, ale mnohdy lékouzelníci nepřišli k vůbec pěkným věcem a nejednoho odvážlivce zatrnulo. Druhé patro patřilo kouzelným infekcím, třetí otravám lektvary a bylinami a páté pro trvalá poškození zaklínadly. Zpravidla platilo, že čím vyšší patro, tím závažnější problémy a bylo třeba odbornějšího přístupu. Rychlé přemýšlení, klidná mysl a vyrovnanost.

Směny v nemocnici fungovali ve třech variacích. Ranní, odpolední a noční. Na Elise zrovna připadl týden služby odpoledne ve třetím patře. Den byl klidný, za její směnu nepřišel prozatím žádný akutní případ a polovina hodin byla za ní. Chodila po jednotlivých lužkách, kde se nacházeli hospitalizovaní pacienti, a ujišťovala se, že mají vše a nenastaly komplikace. V koutku duše se přitom těšila domu. Někdy její práce nebyla namáhavá fyzicky, ale téměř vždy byla zatížená její psychika. Snažila se problémy z práce nenosit domu, ale zatím byla v práci moc krátce a sama byla moc mladá, než aby si otrlost dostatečně vybudovala. Nějaký rok to zkrátka ještě mělo trvat.

Akorát byla u jednoho z pacientů, kterému po špatné kombinaci přísad vyskákaly na těle hnisavé boláky, a málem se výpary udusil. Opatrně mu převazovala rány, které měly zůstat namazané hojivou mastí a překryty obvazy. Mast v teple a bez přístupu vzduchu lépe účinkovala a kůže se tak měla rychleji vzpamatovat. Obvazy odstraňovala ručně, přeci jen to bylo daleko citlivější, ale na převázání již využívala hůlku. Stačilo jedno mávnutí a švihnutí k tomu. Mast se sama namazala na postižená místa a čistý sterilní obvaz kůži zakryl. Její snažení ale bylo přerušeno. Do pokoje vtrhla další lékouzelnice a přestože se na první pohled snažila tvářit klidně, oči vše prozrazovaly. „Elise, můžeš na moment,“ pronesla udýchaně a vyčkávala. Elise se omluvně podívala na pacienta, než se beze slova zvedla a vyrazila za přítelkyní.

„Co se děje?“ zeptala se, jakmile zavírala dveře od pokoje a následně si upravila zelený hábit, který v nemocnici nosili všichni lékouzelníci. „Nechtěla jsem tě děsit, ani rozrušit, ale myslím si, že bys to měla vědět jako první. V Londýně došlo k nehodě. Tři kouzelníci se zranili, když se snažili sejmout jedno uřknutí, jenže nevědomky napochodovali do pasti, kde je čekala kletba… Elise, je to vážné a bojují o život.“ Stiskla tmavovlasá dívka Elise rameno, aby vyjádřila podporu a zároveň se ujistila, že jí kamarádka poslouchala. „Možná se pletu, ale říkala jsi, že on se něčím takovým živí, ne?“ Tmavovláska se lekla, když viděla jak Elise zbělala. Z její tváře dokonale zmizela barva, hlava se jí zatočila a nohy málem podlomili. Chytila se stěny a zhluboka se nadechla. Snažila se nepanikařit. To, že kletba zasáhla tři muže, ještě neznamenalo, že mezi nimi byl ten její. Přesto se do ní dala zlá předtucha, vnitřní pocit, že se něco pokazilo a jeden z nich je on. Zadívala se na ruku, kde se nacházel krásný zásnubní prstýnek. Musela si být zkrátka jistá.

„Kde jsou?“ Zhluboka se nadechla a zadívala se na tmavovlásku. Ta se otočila k východu a přitom jí odpověděla. „Každou chvíli by měli dorazit do přízemí. Pokud tam už nejsou. Hádám, že každá pomocná ruka je právě teď potřeba.“ „Dobře,“ přikývla Elise a rovnou se vydala ke schodišti. „Prosím, postarej se o zbytek pokojů. Já… já se hned vrátím,“ pronesla nahlas, když si uvědomila, že je až moc daleko. Chtěla odejít klidně, ale než se nadála nohy se samy rozeběhly a ona mířila do přízemí.

Každé ráno bolo rovnaké no svojim spôsobom jedinečné. Zobúdzal sa v posteli vedľa svojej budúcej manželky, ktorú miloval celým svojim srdcom už od takmer prvého okamihu, kedy ju videl a počul jej anjelský hlas, pričom nemohol zabudnúť samozrejme aj na to, že každé jedno ráno mu dáva novú možnosť  vychutnať si ďalší deň v práci.
Aj napriek tomu, že vedel, že práca je nebezpečná pre normálneho človeka dokonca aj dobrého čarodejníka, on pociťoval nadšenie pri každom jednom výjazde. A tento deň nebol žiadnou výnimkou. Po tom ako sa obliekol do oblečenia, ktoré vôbec nevyzeralo ako pre niekoho, kto by pracoval hodinu po hodine v kancelárií sa rozhodol dostaviť na ministerstvo. Nemal rád tie dni, kedy sa nič nedialo. Kedy musel sedieť v kancelárií a pozerať sa do papierov, ktoré aj tak napokon dal urobiť niekomu inému. Niekto by si pomyslel, že človek v jeho pozícií, kedy má pod sebou svoj vlastný tým vybraných ľudí, ktorým mohol dôverovať v práci, o súkromí sa samozrejme hovoriť nemohlo, že by to niekedy mohol využiť. Mohol, ale nemal to za potrebí.

Prechádzal sa dlhou chodbou pričom zaklopal na dvere. Pozrel sa mužovi, ktorý mu určoval prípady do očí a dúfal, že má niečo pre neho nové. Pohľad, ktorý mu venoval, kedy sa mu snažil jasne dať najavo, že je už v koncoch s nejakou vecou ho miestami potešil. Bez toho aby niečo povedal, predsa len ticho v jeho prípade mohlo byť niekedy aj dobrým znamením si zobral papiere do ruky a pri tom ako kráčal k svojmu týmu len aby ich ubezpečil, že dnešný deň bude jeden z náročnejších si prechádzal zložku s prípadom.
Bol to jeden z tých prípadov s ktorými sa už Arno stretol. Samozrejme, že vedel čo má robiť. Vošiel k svojim podriadeným pričom si vytypoval troch mužov a následne preniesol tichým no za to dostatočne serióznym hlasom.
„ tak a máme tu ďalší prípad. Nemusíte sa báť, nezaberie nám to celý deň no samozrejme nič nebudeme brať na ľahkú vážnosť..“ nikdy to nerobil. Ani raz sa na kliatbu alebo hocijaké iné zaklínadlo nepozrel ako na niečo, čo by zvládol takmer bez problémov. Vedel, že každé jedno zaklínadlo má svoju silu a niekedy aj to najjednoduchšie dokáže prekvapiť.

Arno v doprovode svojich dvoch mužov a jedného nováčika, ktorého mal údajne zacvičiť prechádzal miestom, kde sa to všetko malo nachádzať. Cítil sa zvláštne, ako keby sa jeho mysli v jednom okamihu zmenili a on na mieste cítil niečo, čo mu nedávalo žiaden zmysel. Chcel to nechať tak no napokon sa rozhodol prehovoriť.
„ potrebujem sa popozerať po okolí. Viete čo máte robiť, začnite a ja sa o niekoľko krátkych minút pripojím..“ Arno sa nemienil zdržiavať dlho, predsa len svoju prácu mal rád pretože v nej naozaj vynikal. Bolo to niečo, čo ho napĺňalo. Dokonca pri niektorých kliatbách si hovoril sám pre seba, ako by to urobil on. Oveľa lepšie ako človek, ktorého určite aj tak bystrozory napokon dolapili. Prešiel niekoľko krokov pričom sa pozeral na zem. Stále mu niečo nešlo do hlavy, bolo to až príliš jednoduché na to, aby to vôbec bola pravda. No v momente, kedy mladý chlapec nepočúvol jedného zo starších, všetko sa takmer v okamihu zmenilo. V nádeji, že konečne zažiari urobil jednu hlúposť, ktorá spustila niečo, čomu Arno konečne rozumel. Pozeral sa na zem, ako sa pohybovala, ako sa vlievala do seba ako piesok na púšti. Sledoval dokonca aj to, ako jeho partneri uviazli v zemi pričom sa snažili vykričať si hlasivky. Arno nezaváhal ani len jednu minútu, takmer okamžite k nim pribehol a volal o pomoc. No miesto bolo opustené, niekto musel vedieť, že so sebou berie nováčika.

Bolo to pre neho mierne namáhavé premiestniť ich do nemocnice. Snažil sa ich vyslobodiť no cítil ako pri premiestnení niečo praskalo. Boli to ich kosti, ktoré sa premiestnili samozrejme aj s kusmi zeminy, ktorá bola na nich nalepená kvôli kliatbe. Po tom ako takmer celý mokrý sa premiestnil na miesto, kde sa nachádzal pomerne často kvôli svojej práci, okamžite zavolal pomoc. Zakričal, cítil ako mu miestami preskočil hlas, pretože to boli ľudia za ktorých niesol zodpovednosť. Ľudia, ktorí mu verili a išli za ním aj napriek tomu, že vedeli, že to je nebezpečné. Nechcel sa na to pozerať ako na sklamanie mladého, ktorý nevedel čo robí. Pozeral sa na to ako na svoje sklamanie, pretože to bola jeho vina.
V momente, ked vyšlo niekoľko pracovníkov Arno podal správu. Aj napriek tomu, že vynechal niektoré veci, ktoré jednoducho povedať nemohol, jedna žena si ho zobrala bokom a snažila sa z neho dostať nejaké informácie. Nepovedal nič, netváril sa nijako. Na miesto toho len zaťal ruky v päsť a venoval jej dlhý pohľad. Nevedel kde ich premiestnili, nevidel dokonca ani to či ich zobrali naraz alebo postupne. V momente, kedy sa dostal z jej zovretia otázok, na ktoré aj tak neodpovedal rozbehol sa do krídla nemocnice pričom jedno poschodie bral za druhým.

„ nie je možné, aby sme toho zachránili.“ Povedal jeden lekár po tom, ako sa pozrel na muža, ktorému nadvihli časť oblečenia. Miesto, kde sa mali nachádzať orgány sa nachádzala len zemina, ktorá premieňala jednu bunku za druhou. Bolo to ako keby v jednom okamihu sa z neho stávalo niečo, čo sa malo podobať skale. Lekár sa pozrel na svoj personál a následne prikryl muža bledou plachtou.

Srdce se jí bolestně svíralo strachy. Jakoby ho svírala neviditelná ruka, která má za cíl z něj vymáčknout i poslední kapičku života. Neuvažovala na tu chvíli racionálně, nedokázala to. Všechny její myšlenky utíkaly pryč a zase zpátky k jedné jediné osobě. Strach z toho, že by o něho mohla přijít, byl až příliš velký. Vždy mu věřila. Věděla, co dokáže a jak mocný kouzelník to je. Dávno pominula doba, kdy se strachovala jej ráno pustit do práce. Musela mu věřit a oběma to dokázat. Prve s výběrem jeho povolání nesouhlasila, ale viděla, že ho to naplňuje. Přesně díky tomu byl kým je a ona věděla, že nudnější, bezpečnější práce, by ho ubíjela.

Schody brala po dvou, ne-li po třech, jen aby se za ním dostala co nejdříve. Byla to vnitřní intuice, která jí řekla, že je v nemocnici také. Pokaždé při té myšlence, pokaždé když ho v nemocnici viděla, se jí zrychlil tep i dech. Arno byl vlastně jeden z důvodů, proč na své práci lékouzelnice trvala. Chtěla si být jistá, že mu dokáže pomoci. Zachránit kohokoliv, na kom jí záleží. Běžela rychle a jednou rukou se přidržovala stěny, i když ve skutečnosti po hladké stěně její prsty pouze klouzaly a před pádem by jí nezachránily. V jednu chvíli dokonce zavrávorala a nebýt mezipatra, už by se letěla po schodech dolu a kdo ví, jak moc by si ublížila. Schody byly tvrdé a jejich hrany ostré. Mohly ublížit daleko více a způsobit pěknou paseku. Rychle srovnala rovnováhu, když se chtěla vydat po dalším schodišti dolu, ale právě tehdy ho uviděla.

Srdce jí dvakrát vynechalo úder, než si uvědomila, že ho skutečně vidí. Že před ní stojí v pořádku a na první pohled zdraví. „Arno!“ Vykřikla pro vlastní uvědomění si, že u ní skutečně je. Že se nejedná o přelud, něco co chce sama vidět. Několika kroky překonala vzdálenost mezi nimi, než mu padla, vlastně skočila, do náruče, a co nejpevněji se k němu přitiskla. Provlékal své ruce pod jeho a objala jej kolem hrudi. Sevřela látku oblečení na jeho zádech a odmítala ho pustit. Zavřela pevně oči a jediné na co se soustředila, byl tlukot jeho srdce. Tlukot byl pravidelný, i když zrychlený díky rozrušení. Krátce se odtáhla, jen aby položila dlaně na jeho tvář a ukradla si jeden krátký polibek. Poslední ujištění v návalu emocí, že skutečně stojí před ní a nic mu není. Schovala si do jeho hrudi svou tvář, neboť si uvědomila, že jí po tváři stekly dvě slzy. Ze strachu i radosti tomu nedokázala zabránit. Přestože je výškou dělilo asi deset centimetrů, nyní se k němu tiskla a schoulila, jakoby to bylo daleko víc.

Jak uklidňovala rozbouřené myšlenky i zrychlený dech, opět začala racionálně uvažovat. „Není ti nic?“ pustila se ho a odtáhla se. Rychle si otřela zbloudilé slzy, než svou pozornost upřela jen na něj. „Říkali, že jsou tři zranění, vážně zranění,“ mluvila rychle a přitom hledala na jeho těle stopy po zranění. „Bolí tě něco, můžu ti pomoc?“ Prohlížela si jeho ruce, trup i tvář, ale nic nenašla. Žádné krvácení ani zasažení kletbou. Jen se nezdál být ve své kůži. Narovnala se a pohladila ho ve vlasech. Pozvedla koutky letmo do úsměvu a prsty několikrát projela ve světlých vlasech. „Povíš mi, co se stalo?“ Uvědomila si, že v jeho mysli se toho odehrává daleko víc, než by na první pohled chtěl odhalit. Rozhodla se být jeho podporou, a proto musela zůstat klidná a naopak utišit jeho pocity i myšlenky.

Jasne zreteľný hlas sa mu zabodol priamo na miesto, kde sa nachádzalo jeho srdce. Nemal rád, ked ju počul v takomto stave. Keď sa niekedy celá triasla od strachu a dokonca mala v očiach slzy smútku. No po tom ako ju videl utekať, takmer automaticky roztvoril svoju náruč a následne si vydýchol v momente, kedy ju mal pri sebe. Mohol to byť predsa len posledný jeho deň, kedy by sa mohol slobodne nadýchnuť.
„ dostali sa do pasce. Niečo mi na tom mieste nesedelo..“ povedal tichým hlasom pričom jednou rukou si ju pridržiaval pri sebe okolo pása a následne ukázal na telo, ktoré bolo prikryté bledou plachtou. Bol to mladý muž, mal celý život pred sebou rovnako ako aj Arno. No aj tak cítil zodpovednosť za to, čo sa mu stalo. Arno vedel, že on sám možno v doprovode jedného bystrozora zaklope na dvere jeho rodiny a následne im bude musieť on zničiť ilúziu dokonalého života.

Arno nechcel byť tým, koho si rodičia budú pamätať do konca života. Nechcel byť tým, kto im oznámi, že ich syn zomrel len kvôli tomu, že on na neho nedával pozor tak ako to na začiatku sľuboval. No aj napriek tomu vedel, že to bude musieť byť on, kto to urobí.
„ som v poriadku. Nič mi nie je. Sľúbil som ti dnes ráno, že sa vrátim domov v poriadku..“ povedal pričom jej venoval jeden bozk do vlasov a následne sa pozrel na doktora, ktorý sa k nim priblížil. Nechcel aby so sebou cukla a postavila sa preč od neho, mal potrebu ju v tejto chvíli cítiť vo svojej blízkosti. Kvôli tomu zovretie na jej páse bolo o niečo viac intenzívnejšie no určite nie bolestivé. Na to si dával pozor. Miloval ju natoľko, že nikomu nedovolil aby jej niekto skrivil čo i len jeden vlások na hlave.
„ ich poranenia sú vážne. Nebudeme ich môcť zachrániť, jedine ich pred tým posledným krokom zbaviť bolesti. Môžete mi povedať, čo sa na tom mieste stalo?..“ Arnovi sa v jednom momente zastavil svet. Miesto na ktorom sa nachádzal, miesto ktoré bolo doteraz takmer nezmenené sa začalo stáčať do rôznych útvarov.

Arno sa v jednom okamihu pozrel na doktora následne na Elise pričom jej dal jedným pohľadom najavo, že s ním odmieta rozprávať. Poznala ho veľmi dobre, niekedy ho dokonca desil ten fakt, že pred ňou nedokáže nič zamlčať. Možno to bolo z toho dôvodu, že trávili spoločne mnoho času, mnoho hodín sa spoločne rozprávali a jeden druhého poznali lepšie ako otvorenú knihu. Arno bol za to v konečnom dôsledku veľmi rád, že mal pri sebe niekoho, komu stačil jeden obyčajný pohľad k tomu, aby pochopila.
Pozrel sa na doktora, tým pohľadom, ktorý mnohokrát ľudí odstrašil pričom pustil Elise a on sám sa vybral vpred. Mal v pláne nájsť nejaké miesto, nejaké útočisko kde by mohol vypustiť všetky emócie a pokúsiť sa uvoľniť. Aj napriek tomu, že na jeho tvári sa nič nenachádzalo vo vnútri ho to postupne zožieralo a trhalo na malé kúsočky.

Zůstávala u něho stát. Znovu ho objala, ale tentokrát daleko jemněji, citlivěji a ruce kolem jeho těla měla daleko více uvolněné. Chtěla ho mít u sebe, ale zároveň mu dát prostor, kdyby přeci jen chtěl odejít a zůstat chvilku sám. Už to nebylo křečovité svírání někoho, o koho má strach že přijde. Postavila se spíše k jeho boku a byla ráda, že jí nepouští. Zadívala se na tělo, které bylo překryté plachtou. Mlčky nehybné tělo pozorovala, než se přeci jen k Arnovi více přitiskla a položila si tvář na jeho hruď. Přitulila se, jemně otřela hlavu o jeho hruď jako kočka, která se chtěla lísat. Chápala, že ho celá situace musela zasáhnout a ona hledala nejlepší způsob jak mu rychle od současné nálady pomoci. Stále pozorovala tělo pod plachtou, které klidně mohlo patřit Arnovi. Někdy jí zaráželo, jak byla jejich smrtelnost reálná, přestože ovládali kouzla a vyléčili daleko více než obyčejní mudlové.

Přivřela oči, jakmile cítila polibek ve vlasech. Uvědomovala si jeho dech, který se stával pravidelnější. Vnímala jeho tělo, které se pohybovalo proti ní s každým nádechem a ona se tak udržovala v klidu. Pomalu přešla pohledem z těla na doktora, který se k nim blížil. Chtěla se od Arna odtáhnout, ale cítila, jak jeho sevření kolem jejího pasu zesílilo a tak bez hnutí zůstala na místě. Dal jí najevo, že jí chce u sebe. Opatrně ho začala hladit po zádech a poslouchala slova doktora. Po jeho slovech její výraz zhrubl. Zkrátka se nedokázala smířit s tím, že i kouzelníci mohou prohrát nad smrtí. „Proč tedy vůbec lékouzelníci jsou, když těm, kteří to potřebují nejvíce, pomoci nemůžeme?“ Zamračila se nad tou myšlenkou. Ne, věděla, že jsou chvíle, případy kdy nepomůže ani kouzlo. Jenže se jí s tím faktem smiřovalo jen velice těžko. Na rozdíl od mudlů měli daleko větší moc a přesto mnohdy neznamenala nic. Kousla se ale do spodního rtu. Ona sama nesměla být zapšklá proti něčemu takovému. Byl to koloběh života, který se nedal zastavit a ne všichni tu směli zůstat dlouhé roky. „Zbavte je alespoň bolesti, pokud je to možné,“ požádala je místo Arna. Téměř si neuvědomila, že mluví za něj, a přesto záhy zjistila, že doktor z něho více slov nedostane. Pohlédla svému snoubenci do tváře a nemusela se na nic ptát. Poznala ten pohled, kdy bylo lepší nechat celý svět odejít a nechat ho o samotě. Bez všetečných a zvědavých dotazů.

Cítila, jak se od ní pomalu odtáhl a ona ho nechala. Zkřížila ruce na hrudi a chvilku pozorovala Arnova záda, jak se jí vzdaloval, než si povzdechla a zadívala se na doktora. „Dejte mu prosím chvíli. Potřebuje se vzpamatovat z toho, co se stalo.“ Krátce doktorovi pokývla hlavou, aby jí omluvil a vrátila se ke svému snoubenci. Přišla k němu tiše zezadu a pravou rukou sevřela jeho levou. Jemně mu jí stiskla, než si s ním propletla prsty a donutila ho zastavit. „Pojď se mnou, ano?“ pronesla tiše a vedla ho do malé kuchyňky, která sloužila hlavně personálu. Zamkla za nimi dveře, aby je nikdo nerušil. Mlčky ho posadila na jednu ze židlí a šla mu přichystat čaj. Teplý nápoj by mu mohl zklidnit mysl. Chvilku ho donutit myslet na jiné věci a o zbytek by se pak postarala ona. Arnovo dlouhé mlčení nebylo vždy špatným znamením. Přesto si nyní byla jistá, že ve vlastní hlavě zažívá ty pravá muka. Zalétla k němu jen koutkem oka a bohatě jí stačilo to, co se zračilo v jeho očích. Tiše si nad tím povzdechla. Dlouhé světlé vlasy si upravila do culíku, aby jí nepřekážely a konečně se odhodlala promluvit.

„Arno, ty víš, že za to nemůžeš,“ pronesla opatrně a pokračovala v přípravě čaje. „Je to nebezpečné povolání. Odkrývat kletby, ničit je a očišťovat předměty nebo místa, která podlehla uřknutí je těžké. I ten nejlepší může udělat chybu. Věděl jsi to, když sis tu práci vybral a nyní se na tom nic nezměnilo.“ Vzala hrneček s čajem do ruky a přešla k němu. Postavila hrnek před něj na stůl a sedla si na židli, kterou si přitáhla k Arnovi blíž. Pohladila ho prve po stehně a následně vzala jednu jeho ruku do dlaní. „Udělal jsi pro ty muže, co jsi mohl.“ Sevřela mu ruku pevněji a palci ho jemně hladila po hřbetu. „Všichni co si tu práci vybrali, ví, jaké riziko podstupují. Neříkám, že to není těžké ani smutné. Je hrozné, co se stalo. Ale rozhodně to není tvoje vina a nemělo by ti to podobným způsobem ležet v hlavě.“ Snažila se vyhledat jeho pohled a ubezpečit ho, že to bude dobré. Jednou rukou ho pustila a pohladila ho opatrně po rameni. „Můžu pro tebe něco udělat, lásko?“

V momente, kedy pocítil jej prítomnosť a dokonca aj prsty, pričom si s ním preplietla tak pocítil menšiu úľavu. Nechcel si tým prechádzať sám. Aj napriek tomu, že niekedy si myslel, že je tým človekom, ktorý si chce bolesťou aj šťastím prechádzať sám v momente kedy spoznal ženu svojho života, všetko sa to zmenilo. On sa zmenil a bol za to nesmierne rád. Bolo pre neho na jednej strane ťažké vedieť, že niekedy môže byť v nebezpečenstve no na druhej strane sa mal ku komu večer vracať a pri kom sa mohol správať presne tak, ako to cítil.
„ nechcem na to myslieť. Nechcem myslieť na to, že by som tam mohol byť ja..“ Arno vedel, že časom príde na to, kto to urobil a hlavne prečo to urobil. Dokonca vedel aj to, že mu s tým bude niekto musieť pomôcť. Dobrovoľne alebo nie. Nebola náhoda, že sa dostali do pasce.

V momente, kedy prišiel na to správne miesto, posadil sa na stoličku. Ruky si položil na stehná pričom premýšľal nad každým jedným slovom, ktoré povedala. „ bolo to ťažké. Sledovať ich ako zomierajú. Urobil som chybu však? Myslel som si, že ak ich premiestnim priamo do nemocnice budú im môcť pomôcť. No ja som to ešte viac zhoršil..“ Arno sa pozrel na svoju pravú ruku, ktorá sa začala mierne triasť. Sledoval prsty a snažil sa ju ovládnuť. Stávalo sa mu to pomerne často, v momentoch, kedy pociťoval hnev alebo nenávisť. Vedela to len ona, nikto nevedel, že má problém udržať si svoju ruku v pokoji v momentoch ako boli práve tieto. Nechcel to nikomu povedať, naznačiť im, že má nejaké slabiny pretože by to znamenalo, že by si ho niekto mohol vytipovať a zabiť o niečo jednoduchšie.
" myslím si, že to bolo plánované. Neverím, že to bola len náhoda. Ty vieš ako na tom som vo svojej práci, zlato. Vieš, že kvôli tebe by som neriskoval za každú jednu cenu. A toto miesto na ktorom sme sa nachádzali bolo už od prvého momentu zvláštne.." premýšľal Arno nahlas. Vedel, že jej môže veriť predsa len vedela o ňom takmer všetko a on bol za to rád. Mnoho žien v momente, ak by sa dozvedeli o tom, kto je určite by sa v tom momente rozbehli preč alebo by sa snažili ho zabiť.

" myslím si, že sa to niekto dozvedel. Myslím si, že to bolo celé naplánované k tomu aby som sa do tej pasce dostal aj ja sám. Elise? mám pocit, že toto miesto už nie je pre mňa bezpečné.." povedal Arno pričom cítil ako mu prešla prstami po stehne. Už sa to stalo pred niekoľkými rokmi, kedy jej nepovedal nič a namiesto toho sa vyparil na niekoľko mesiacov. Myslel si, že to bude bezpečné pre ňu a tak isto aj pre neho. No nemyslel tie mesiace na nič iné len na ňu a na to, ako sa má. Nemyslel na nič iné len na jej oči, na jej úsmev a na telo, ktoré tak veľmi miloval. A v tejto chvíli sa to dialo opäť. Arno neveril, že to bola náhoda a vedel, že skôr alebo neskôr bude musieť kontaktovať bradavice. Nie riaditeľa ale práve samotnú Rawennu s ktorou sa nevidel už strašne dlho.
" budem to musieť vyriešiť sám. Budem musieť spolupracovať s bytrozormi a následne sa pozhovárať s Rawennou myslím si.." nechcel to ani len dopovedať, nechcel myslieť na to, že možno bude musieť odísť. Na miesto toho si ju pritiahol k sebe a prstami prešiel po jej tvári.
" milujem ťa a nedovolím aby ti niekto kvôli mne ublížil.."

„Tak to neříkej,“ pronesla o něco rázněji, než u ní bylo zvykem a přitom se na Arna podívala. „Nechci myslet na to, že bys to mohl být ty. Jsem ráda, že jsi v pořádku a taková myšlenka,“ zachvěla se, když se jí vrátil ten strach, který cítila na schodech. Kdy nevěděla, zda je v pořádku či je zraněný. Zda by mu dokázala pomoci, nebo by to byl předem prohraný boj. Při představě, že ani jeden z mužů to nepřežije a myšlenka na to, že mezi nimi mohl být Arno, srdce jí těžko. Nedokázala by se s tím smířit a ty myšlenky chtěla vyhnat. Musela zavřít oči a zhluboka se nadechla. „Ani jeden na to nebudeme myslet, dobře?“

Zavrtěla nad jeho dalšími slovy hlavou. „Udělal jsi to nejlepší, co jsi mohl. Chtěl jsi jim pomoci. Obávám se však, že kletba byla tak mocná, že jim nešlo pomoci tak jako tak. Neudělal jsi žádnou chybu,“ chtěla ho povzbudit, ne ho nechat utápět se ve špatných myšlenkách. Všimla si, jak se mu pravá ruka začala třást. Opatrně na ní položila svou ruku, aby třas zmírnila. O jeho slovech začala přemýšlet, což se jí odráželo i na výrazu tváře. Byl zatuhlejší, pohled nespokojený a obočí nakrčené. Rty sevřela do pevné linky a zevnitř se slabě kousla. Chtěla se nadechnout a něco k tomu říct, ale rozmyslela se. Doufala, že sám sobě vyvrátí myšlenku toho, že to někdo byl připraven udělat cíleně.

Natočila hlavu trochu na stranu, jakoby chtěla zavrtět hlavou a jeho slova vyvrátit. Nelíbilo se jí už ani trochu, kam směřuje. Znala ho až moc dobře na to, aby tušila, jakým směrem teď utíkají jeho myšlenky. Zhluboka se pomalu nadechla a promnula si oči. I jen malé náznaky stačily k tomu, aby věděla, že na nic podobného není připravená. Nechala se přitáhnout a usadila se k němu bokem. Hleděla mu do očí, a jakmile zmínil, že jí miluje, smutně se usmála. „Taky tě miluju,“ projela mu prsty ve vlasech. Vnímala, jak jí mezi prsty prokluzují pramínky, než se zastavila na krku a její pohled opět zvážněl. „Jsi si jistý, že to je místem a ne tvou prací? Je to náročné povolání, kde se nehody stávají. Možná, kdybys našel něco jednoduššího, méně nebezpečného, méně na očích…“ Anglie už jí poměrně přirostla k srdci. Arno se jí ani nemohl divit. Měli koupený krásný dům na venkově, kde mohli žít jen jeden pro druhého. Londýn si oblíbila a k práci lékouzelnice přilnula. Neuměla si představit, že by měla odejít a změnit prostředí. Jenže se bála toho, že kdyby Arno dospěl k názoru, že je čas odejít a ona by nechtěla, zkrátka by bez jediného slova odešel jako tenkrát.

Při zmínění Rawenny se kousla z nelibosti zevnitř do tváře. Necítila se vedle ní dobře a ještě neraději s ní viděla Arna. Někdy měla pocit, že jediné čím jí převyšuje je právě výška. Jinak měla pocit, že je Rawenna ve všem lepší. Takovou myšlenku ale zahodila. Ne, nechystala se žárlit. Ovšem každá žena občas přešla do nejistoty, jestli je opravdu taková, jakou jí její partner chce.

Stáhla ruku z jeho vlasů a dlaně mu opatrně položila na tváře. Hleděla mu do očí, než mu věnovala letmý polibek na čelo a následně na rty. Milovala ho více než cokoliv jiného. Milovala jeho tvář, úsměv a nádherné modré oči. Jak ho tak pozorovala, přeci jen se jí pohled zastavil na prstýnku, který od něj dostala. „Nikdo mi neublíží,“ pronesla povzbudivě. „Arno, já chci, aby sis uvědomil jednu věc. Byl jsi to ty, kdo jako první pronesl slovo svatba. Když jsi mě požádal o ruku, měla jsem pocit, že se mi srdce rozskočí radostí.“ Zaleskly se jí oči, když si vzpomněla na jeho žádost o ruku. Ta vzpomínka jí vždy dokázala dojmout. „Ještě nejsme manželé, ale budeme. Budeme se brát a to znamená v dobrém i ve zlém. Jak bys mohl chtít, abych s tebou byla v dobrém, když bych před tím zlým utekla? Mám být tvojí oporou ve všem. Já se nebojím, protože vím, že společně zvládneme všechno. Každou překážku, každé nebezpečí,“ povzbudivě se usmála a sama těm slovům chtěla věřit. „Neopovaž se ani pomyslet na to, že bys odešel. Rozumíš?“ mírně ho praštila levou rukou do hrudi. Nebylo to nic silného, ani bolestivého. Popíchnutí, které si měl uvědomit. „Tohle zvládneme. Rawenna ti pomůže. Ten čistý štít ti zůstane. Nikdo nebude vědět pravdu, dobře? A pak… až bude po všem. Pak bychom už možná opravdu mohli začít přemýšlet o svatbě, nemyslíš?“ Zasnoubená s ním byla již nějaký čas, ale přitom ohledně svatby zatím nestanovili nic. Místo, datum, způsob…. Zkrátka nic. Nechtěla na něho naléhat, do ničeho tlačit. Slíbili si, že se vezmou, až na to bude vhodná doba. Jenže při těch myšlenkách, kdyby jí chtěl odejít… věřila, že jako manželka by přeci jen měla větší jistotu, než jen jako snoubenka.

Bola ženou jeho života o tom Arno vôbec nepochyboval. Už od prvého dňa, kedy ju videl vedel, že je výnimočnou osobou. No ani z ďaleka si nemyslel, že by mohlo medzi nimi napokon niečo vzniknúť. Slovo dalo slovo a rok strávený v Bradaviciach so sebou zobral aj nové skúsenosti. Pred tým ako tam prišiel bol chlapcom, ktorý myslel iba na život po škole no v momente, kedy odchádzal nemyslel na mnoho vecí. Jednou z nich bola práve ona. Zrzavé vlasy, ktoré boli vidieť na niekoľko kilometrov, úsmev ktorý ho vedel donútiť nadvihnúť kútiky pier do úsmevu.
„ budem v poriadku. Všetko bude v poriadku, len musím prísť na to, kto to urobil..“
Vedel, že v momente, ak si niekto čo i len myšlienkou myslel, že dokáže zastaviť jeho moc, jeho myslenie alebo to, kým je. Všetko sa v tom momente zmení. Bol človekom, kto si bral všetko k sebe. Vedel, že človek, ktorý sa o to pokúsil vedel o tom, akým človekom Arno v skutočnosti je a v tom momente si podpísal rozsudok smrti.
„ vieš, že o tom okamihu premýšľam pomerne často? Kedy budem stáť v uličke. Budem sa dívať na to ako prichádzaš a v tom okamihu, kedy ťa uvidím v bielych šatách sa moje srdce na malý moment zastaví..“ povedal Arno pokojným hlasom. Bola pre neho veľmi dôležitým človekom. Vedela čo má povedať, ako sa ho má dotknúť a ako mu pomôcť. Cítil ako sa jeho myseľ pomaly vyjasnila a on mohol konečne myslieť s čistou hlavou.

„ neopustíš ma.. že nie“ povedal pričom si chytil jej ruku do svojich dlaní a následne sa jej pozrel do očí. Chcel sa uistiť aj napriek tomu, že vedel, že to je pravda. Predsa len ak by chcela odísť, urobila by to už v tom momente, kedy sa dozvedela o ňom a o jeho rodine. Ba dokonca aj o tom, že jeho prútik a jeho telo sú ako jedna myseľ a potrebuje mágiu k svojmu prežitiu. Arno už ublížil mnohým ľudom, no vždy to boli ľudia, ktorí niečo mali. Nikdy to neboli tí, ktorí za nič nemohli. V poslednom čase sa na jeho zoznam pripísalo niekoľko smrtijedov, ktorí si mysleli, že dokážu hýbať jeho mysľou.

„ vždy som si myslel, že si na mňa príliš milá. Vždy som si myslel, že robím chybu ked sa pokúšam držať sa v tvojej blízkosti no každým jedným dňom vidím, ako ma meníš k lepšiemu..“ Arno sa postavil pričom jej pomohol aby sa postavila tiež a následne jednou rukou prešiel po jej pravom líci. Rukou, ktorú dal na jej pás si ju pritiahol k sebe o čosi bližšie pričom dychtivo svoje pery spojil s tými jej perami. Potreboval to. Potreboval cítiť jej prítomnosť, ktorá ho vždy dokázala prinútiť myslieť na niečo iné. Potreboval cítiť jej pery, ktoré boli pre neho ako zdrojom potešenia. Pomalým pohybom svojimi perami prešiel na jej krk. Na to miesto, ktoré našiel už pred niekoľkými rokmi, ktoré bolo slabinou obidvoch. Jemne svojimi perami sa zahryzol do jej pokožky a následne sa odtiahol. Pozrel sa do vrchu na strop, na ktorom sa nachádzalo niekoľko tmavých škvrn a následne si zahryzol do spodnej pery.
„ vyriešim to. Nikto nikomu neublíži, sľubujem. Porozprávam sa s Rawennou, ktorá mi pomôže. Skúsim navštíviť Moodyho a spýtať sa ho na podrobnosti toho prípadu. Ministerstvo musí prísť na to, čo sa tam vlastne stalo..“ povedal Arno tentokrát pokojným hlasom pričom svoju ruku mal stále na jej boku.

Věnovala mu tázavý pohled a během jeho slov se jí na tváři rozlil dokonalý úsměv. Téměř zářila a její oči se usmívaly stejně upřímně. Tváře dostaly nádech červené a celá zjihla. Zvedl jí náladu tak, že to ani neuměla popsat. Vždy jí zahřálo u srdce, když takhle mluvil. Když spolu začínali, myslela si o něm spoustu věcí. Jedna z nich byla i ta, že od něj nejspíš nikdy neuslyší mnoho vřelých slov. Zdál se jako kluk, který ví co chce, nebude špatný partner na flirt ani chození, ale sladkých řečí se od něho nedočká. Zdál se vážný, odměřený a moc rázný, než aby takhle mluvil. Ovšem pokaždé, když takto mluvil, byla si jistá, že je ten pravý. Věděla, že od nikoho jiného by to poslouchat nechtěla a už vůbec by to neznělo tak krásně a opravdově jako od něho. „Představuješ si mě v bílých šatech?“ usmála se o něco víc a začala mu vlasy upravovat dozadu, aby je uhladila. „Chtěla bych někdy slyšet, jak v nich vypadám. Chci být v ten den dokonalá. Chci se ti líbit od hlavy až k patě a nesmí na mně být jediná chyba. Chci, abys měl pak na co vzpomínat, my oba,“ mluvila vřele a vesele. Ruce mu pomalu položila na hruď, ale oči z jeho tváře nespouštěla.

Stiskla mu ruce a zavrtěla hlavou. „Ne, nikdy tě neopustím. Patříme k sobě,“ pošeptala a trochu se k němu naklonila, jakoby to bylo jejich tajemství. Oba měli chvíle, kdy chtěli odejít. Arno dokonce jednou odešel, ovšem nedokázali bez sebe být. Už je nemohlo nic rozdělit. Nebylo to vždy růžové ani jednoduché, ale dokázali to. Překonali vzdálenost, rozdílnost povahy, to kým jsou a dokonce i věkový rozdíl, který původně ne každému přišel správný. Tvrdili, že je proti němu příliš mladá. Kdo si teď všiml, že je dělí tři roky? Někdy nemohla uvěřit, že se našli. Musel to být osud a nic jiného. Každý z jiné země, z jiné školy a přeci byli spolu. „Víš, že jsem se nikdy necítila silnější, než když jsem s tebou?“ políbila ho na hřbet ruky. „Myslím, že ta stopa, kterou jsi na mě zanechal, se již zkrátka nedá smazat. Už jsi mojí součástí a… stačí mi jeden pohled,“ zadívala se do jeho modrých očí a chvíli mlčela. „Jeden pohled a já vím, že se chci v tobě ztratit.“ Jemně mu tiskla ruce a hladila ho palci po hřbetu ruky. „Vzájemně se měníme. Děláme z toho druhého lepšího člověka. Víš proč? Protože vidíme v tom druhém to nejlepší.“ Usmála se, než se postavila, aby se i on mohl zvednout.

Natiskla tvář trochu více do jeho dlaně, když jí pohladil a přivřela oči. Nechala se přitáhnout do jeho náruče a ruce mu položila na ramena. Polibky mu vracela se stejnou dychtivostí. Tělem jí přitom projela touha, kdy ho nechtěla pustit a každý jeden polibek si vychutnat. Milovala, když si jí držel u sebe, když jí políbil a dokazoval, že je jen jeho. Každý jeho dotek, jí dával jistotu a utvrzoval jí v jejích citech. Natočila hlavu na stranu a odhalila tak lépe krk. Ramena mu stiskla, když polibky přecházel po jejím krku, až jí zamrazilo a zatajil se dech. Slastně zavřela oči a v momentě, kdy jí kousl, mu vzdychla do ucha. Nenechala ho, aby se odtáhl na dlouho. Využila toho, že se dívá nahoru. Levou rukou mu zajela do vlasů, které stiskla a donutila ho, aby nechal hlavu zakloněnou. Tentokrát si ona vyšlapávala polibky cestičku po jeho krku. Mířila stále výš, než mezi rty sevřela jeho ušní lalůček a jemně ho zatáhla. Nechala ho mluvit a přitom polibky opět klesala ke klíční kosti.

Nakonec se přeci jen odtáhla, zhluboka se nadechla, aby se vzpamatovala z toho, co jen pár polibků dokáže provést. Zůstávala v jeho těsné blízkosti a začala si prohlížet jeho oblečení. „Já vím, že to vyřešíš. Zjistíš, kdo to byl a proč to udělal.“ Začala ho nevědomky upravovat. „Nepochybuji o tobě. A ten hlupák co tě podcenil… zjistí, že to byla chyba.“ Dávno věděla, že podcenit Arna je pro mnohé nepřátele to poslední co udělají. Jejich největší chyba, která se jim vymstí.

„ samozrejme, že áno. Tá myšlienka mi v hlave putuje už nejaký ten čas..“ v momente, kedy pocítil jej pery na krku a dokonca aj jej prsty vo vlasoch na jeho tvári sa objavil malý úsmev. Vedela presne, na ktoré miesta sa má sústrediť. Vedela to a niekedy to dokonca aj využívala. No Arno bol v tomto okamihu rozhodnutý to využiť. Predsa len, dvere boli zatvorené a nikto ich v tejto chvíli nemohol vidieť ani počuť. Možno áno, no na tom mu v podstate nezáležalo.
„ vieš na čo myslím pomerne často?“ stále držal ruku na jej páse pričom sa k nej priblížil o niečo bližšie. Svojou druhou rukou jej prešiel po blonďavých vlasoch a následne taktiež na pás.
„ že aj napriek tomu, že pred nami boli mnohé prekážky. Či už zo strany rodín, ktoré s našim vzťahom nesúhlasili alebo zo strany spoločnosti, ktorí sa na nás pozerali zvláštnym pohľadom. Aj tak nám to bolo jedno.. dokázali sme bojovať za to, kde sme práve teraz..“ pousmial sa Arno pričom si zahryzol jemne do vnútornej strany líca a následne si trocha podrepol. Netrvalo to dlho. Svojimi rukami prešiel pod jej zadok pričom si ju mierne vyhodil do náručia a prešiel na kuchynskú linku, ktorá bola takmer cez celú miestnosť.

Kuchynka nebola veľkým priestranstvom. Bola malá no na druhej strane pomerne útulná. Arno sa pozrel Elise priamo do očí pričom musela v jeho očiach vidieť tú túžbu, ktorá ho spaľovala v jeho prítomnosti už od prvého stretnutia. Jednu ruku jej položil na stehno. Prešiel po uniforme, ktorú mala na sebe pričom si ju musel pozrieť opäť z blízka takmer od hlavy až po päty.
„ hovoril som ti, že som rád, že musíš nosiť túto uniformu? Náramne ti pristane. Hoci mám pocit...“ pousmial sa Arno pričom končekmi prstov prešiel pod látku a následne o niečo vyššie na stehno.
„ myslím si, že dnes si ju mala už pomerne dlho. Nemyslíš?..“ druhou rukou jej prešiel cez bok až na chrbát pričom si ju pritiahol k sebe o čosi bližšie. V tejto chvíli medzi nimi nebol takmer žiaden výškový rozdiel. Mohla sa mu pozerať priamo do očí, priamo na pery, ktoré si vyžadovali v tomto okamihu práve tie jej.

„ si jedinou ženou v mojom živote, ktorú milujem celým svojim srdcom. Nedokážeš si ani len predstaviť tú vášeň, ktorú vo mne pri každom jednom okamihu vzbudzuješ. Tú túžbu, dotýkať sa tvojho tela a nedovoliť nikomu, aby sa na teba čo i len pozrel.“ Povedal Arno pričom to myslel skutočne vážne. Uvedomoval si ten fakt, že Elise je jednou z najkrajších žien v okolí. Bolo mu jasné, že dokonca aj na tomto mieste musí byť niekoľko doktorov, ktorí sa snažia o jej priazeň.
„ nevieš si ani len predstaviť akú sú to muky nemať ťa v mojej prítomnosti..“ zahryzol si dravo do pery pričom vydýchol a následne svojimi perami sa opäť dožadoval bozkov. Dával do nich tak mnoho emócii. Tak mnoho lásky a vášne, ktorá sa v ňom objavovala.
Rukou, ktorú mal pod jej pracovným oblečením presunul po strane stehna až na jej zadok, pričom si neodpustil ho stlačiť vo svojej dlani.

Povytáhla obočí a pobaveně se na něj usmála, když se jí ptal, na co on myslí poměrně často. Provokativně pohnula obočím o trochu výš a přitom se kousla do spodního rtu. Jen náznak toho, že ho nemá za žádného svatouška. Malá provokace, ale do slov mu neskočila. Ruce mu nechávala na ramenech, které opět trochu stiskla, aby si uvědomila stavbu jeho těla. Sjela o trochu níž na jeho paže. Vnímala to, jak pevné a silné ruce má. Elise dávno nevěřila, že existuje překážka, kterou by společně nezdolali. Pevně se ho chytla kolem krku, jakmile se ocitla v jeho náruči a objala ho i nohama, aby jí nepustil. „Povíme si, jak budeš reagovat, až za tvojí dcerou bude ve čtrnácti běhat starší kluk,“ chytla se poznámky o tom, že jim vztah původně nepřáli ani rodiče. Pobaveně se přitom rozesmála a nechala se odnést na kuchyňskou linku, kde se posadila. Nohy nechávala volně a uniformu stáhla trochu níž na stehnech, neboť jí vyjela dost nahoru.

Dívala se mu s úsměvem do očí, vždy se jí líbilo, když na něm viděla touhu a vášeň. Arno byl muž, který si mohl vybírat a on si vybral jí. Přisunula se k němu trochu blíž a znovu mu prsty zajela do vlasů. Velmi ráda se v nich přehrabovala, jemně ho tahala, nebo si s nimi hrála. „Nepřemýšlel jsi o tom, že by sis je nechal narůst trochu delší?“ Nechala pár pramínků proklouznout mezi prsty. „I když, pak bych ti asi nedala jen tak pokoj,“ vtiskla mu dva krátké polibky. Ruce položila na jeho hruď a látku trika pevně sevřela ve dlaních. Chtěla si ho přitáhnout blíž, ale to on už udělal za ní. „Být o trochu více vypasovaná, tak mi jí určitě zakážeš nosit,“ přejela mu pravým palcem po tváři a následně kopírovala hranu čelisti. Ukazováčkem mu pak nadzvedla bradu a ukradla si pár dalších polibků.

„Ty víš, jak mi zalichotit,“ pošeptala po jeho slovech, které jí zvedaly nejen sebevědomí, ale i zpříjemňovaly den. „Jen se trochu bojím, že na líbánkách ani neopustíme pokoj. Ne s takovým přístupem.“ Dala mu ruce kolem krku a přitiskla se na něho tak, že mezi nimi nebyl prakticky žádný prostor, ani škvírka. Pustila se do chtivých polibků, až jí docházel dech. Občas se mezi polibky krátce odtáhla, aby lépe dech popadla a přitom cítila, jak jí srdce bije stále rychleji. Napřímila se v zádech, jakmile jí stiskl zadek. Ruce mu položila na záda a sjela po nich až dolu. Rychle vklouzla pod látku trika a přes boky přesunula dlaně na jeho břicho. Přejížděla mu po těle prsty a vnímala každičký sval. Mířila stále výš až na hruď a přitom mu triko vyhrnovala. „Já tě musím naučit nosit košile,“ zasmála se mezi polibky.

Odtáhla se pak, aby zklidnila dech a přitom se mu pokusila sundat triko. Zkrátka jí překáželo v tom, aby si Arna plně užila. Milovala na něm každou maličkost, každý detail. Nebyla to jen povaha, schopnosti, hlas který by poslouchala i hodiny, ale i to jak vypadal. Nedokázala by na něm najít chybičku. Krátce pak zalétla pohledem k hodinám, které byly na stěně. „Brzy se po mně začne někdo shánět. Měla bych být na pokojích a dělat svojí práci. A místo toho jsem tady teď s tebou,“ uculila se vesele. „To abys za mnou do práce chodil častěji, ale pozor… bez úrazu.“

Pomohol jej dostať sa z vlastného trička, pričom takmer ani len na okamih z nej nespustil oči.
„ vážne chceš práve v tejto chvíli myslieť na to, aké by to bolo keby niekto chodil v štrnástich rokoch za našou dcérou? No tak Elise..“ Arno sa zasmial pričom si hlavu zaboril do jej ramena a následne ju nevedomky uhryzol. Nemohlo to byť bolestivé, predsa len by jej nikdy neublížil no bolo to niečo, kedy ho to dokázalo na malý moment upokojiť.
„ myslím si, že ak by sa to stalo musel by sa zoznámiť so mnou. Vážne si myslíš, že by potom neutiekol?..“ na jeho tvári sa lemoval úsmev aj napriek tomu, že ho to na jednej strane mierne desilo. Znamenalo to, že chcela deti? Nikdy sa na tou témou nepozastavovali aj napriek tomu, že čoskoro ak to všetko vyjde by sa mali stať rodinou.

Pohľadom prešiel po jej perách až na kľúčnu kosť. „ vedel som, že to budem mať s tebou ťažké. Už od prvého okamihu. Postavil som sa pred tvojho otca a nemienil som sa ťa vzdať, spomínaš si na to? Mysleli si, že nás dokáže rozdeliť naša odlišnosť alebo dokonca kilometre no po tom ako som vyhral ten turnaj..“ spomínal na to s hrdosťou. Predsa len nie každému sa podarí urobiť to. Nie každému sa podarí vyhrať turnaj, kde súperili štyri školy.
„ myslíš si, že by som tu mohol chodiť častejšie?..“ povedal pričom perami prešiel po jej kľúčnej kosti a následne začal rozopínať jej uniformu. Bolo mu jedno či ich niekto nájde alebo nie. Bola to predsa len jeho snúbenica, ktorú miloval a nemienil sa pred niekým tváriť ako niekto, kto na to dokáže počkať až po svadbe.

„ myslím si, že by to malo rovnaký dopad ako v tejto chvíli, Darling.“ Zasmial sa pričom sa na moment vzdialil a následne ruku, ktorou stále zvieral jej zadok presunul na uniformu. Opatrne, ako keby to bola drahá látka ju napokon dal cez plecia dole a následne sa pozrel na Elise.
„ vždy som si myslel, že tie príbehy o anjeloch sú výmysly. No v tejto chvíli mám pocit, že som v nebi..“ aj napriek tomu, že pre niekoho by to mohli byť len frázy, ktoré by napokon nič neznamenali u neho to tak určite nebolo. Nebol človekom, ktorý by plytval slovami a ona to vedela veľmi dobre.
„ chcem aby sme mali svadbu v ten okamih, kedy sa okolie začne prebúdzať..“ pobozkal ju na kľúčnu kosť. Opatrne, kedy len priložil jemne svoje pery na jej dokonalo hebkú pokožku pričom rukami prešiel na jej boky.
„ chcem aby všetko okolo nás a prebúdzalo..“ jednu ruku si uvoľnil pričom prešiel po jednom ramienku podprsenky a následne pomalým pohybom ho spustil na ramená. „ chcem aby jar, ktorá je začiatkom všetkého bola aj začiatkom ďalšej kapitoly nášho života.“ Na malý moment sa zastavil pričom sa zasmial.
„ chceš mi povedať, že mám prestať? Pretože sa bojíš, že by nás niekto mohol na tomto mieste nájsť?“ predsa len mali za sebou už toľko rokov. Toľko miest, ktoré boli nimi preskúmané, kedy Arno mal chuť vyskúšať toto, ktoré doposiaľ u nich nebolo na zozname.

Jeho triko nechala spadnout na zem kousek vedle nich a ještě jednou si ho detailně prohlédla. Kousla se přitom do spodního rtu, jak se nemohla vynadívat. Polkla a přitom mu dlaněmi znovu přejela po těle, ale tentokrát od hrudníku dolu. Pohledem zkoumala každý centimetr, než ruce zastavila na bocích a opětovně mu věnovala pohled. „Nikdo by se neopovážil,“ zasmála se nad tím. Byl to jen vtip, krátká myšlenka. Zatím si však nedokázala představit, že by měla děti. Prve si chtěla Arna vzít, až pak byl čas přemýšlet o něčem takovém. Krom toho, děti sebou nesly i jednu obavu. Bála se, že s těhotenstvím a hlavně po porodu by o ní Arno ztratil zájem.

„Vybojoval sis mě,“ přikývla a sama zavzpomínala na to, co vše se dělo doma. Nikdo ze začátku s Arnem nesouhlasil. Krom již existujících překážek je měly navíc rozdělit i překážky ze stran rodin, ale oni se nedali. „Otec to velmi nelibě nesl, nejen to kdo jsi, jak starý, ale hlavně tu tvojí neústupnost. Asi předem věděl, že je to prohraný boj,“ vesele se ušklíbla, než si něco uvědomila. „Počkej,“ sevřela mu bradu mezi ukazováčkem a palcem. Donutila ho, aby jí věnoval pozornost a přitom zvážněla. Věnovala mu jeden přísný pohled s povytaženým obočím v otázce. „Tak ty jsi to měl těžké se mnou?“ Dala mu rychle šanci svá slova změnit. „Já to s tebou snad těžké neměla?“ zasmála se a stisk povolila. Dlaní sjela po jeho krku a jemně mu promnula rameno. „Chtěla jsem ten turnaj vyhrát, ale neměla jsem šanci. Jsem ráda, že jsi to byl ty.“

Přivřela oči, jakmile cítila jeho rty na klíční kosti a zatímco jí začal rozepínat uniformu zatajila dech a zatáhla bříško. Pravou rukou si mezitím stáhla gumičku z vlasů a následně pohodila hlavou. Chtěla se mu líbit a vždy měla pocit, že s rozpuštěnými vlasy působí svůdněji. „Byla bych ráda, kdybys přišel častěji. Ovšem, nic se nesmí přehánět. Pracovat musím.“

Ruce položila na kraj linky, než se rozhodla mu s uniformou trochu pomoci, aby se jí zbavila. Všimla si toho, jak si jí prohlíží. Trochu zčervenala, ba i znejistěla. „Co?“ vydechla tiše, než jí donutil se červenat ještě víc. Raději uhnula pohledem a tvář odvrátila na stranu, aby si nevšiml, že se culí jak školačka. „Možná máš pravdu,“ přikývla nakonec. „Asi jsme v nebi oba,“ znovu se narovnala. „Ale pak jsem si jistá, že přede mnou stojí můj anděl strážný.“ Pravý ukazováček zahákla vepředu za lem jeho kalhot a provokativně ho stáhla níž, tak aby odhalila látku spodního prádla. S tím označením ale zajisté nebyla nijak daleko od pravdy. Arno byl její ochránce, který by nepřipustil, aby jí kdokoliv ublížil. Chránil si jí jako ten největší poklad, který se rozhodl nikomu nevydat.

Z původního záměru jí ale opět vyvedl Arno. Překvapila ji slova o svatbě. Ruce mu položila na boky, nechávala se zasypávat polibky a jen ho zasněně poslouchala. Až do teď se jí vlastně nezmínil o tom, jak si svatbu představuje on. Zavřela oči a měla pocit, že to vidí před sebou. Rozkvetlé zahrady, zlatavé sluneční světlo a on na konci uličky. Nepotřebovali víc, tohle bylo dokonalé. Takovou svatbu si přála. Když jí pak stahoval ramínko bílé krajkové podprsenky téměř nedýchala. Věnovala mu pohled, který říkal daleko víc, než by dokázala slovy. Chtěla mu říct, jak moc ho miluje, ale on se přitom zastavil a začal se smát.

„Ne, to nechci,“ pronesla pohotově a vsunula mu ruce do zadních kapes kalhot, aby si ho k sobě znovu těsně přitáhla. Sevřela kolem něho stehna a stiskla mu zadek. „Nebo se ti zdám jako osoba, co chce, abys přestal?“ natočila hlavu mírně na stranu. „Arno, miluju tě. A nebojím se. Je mi jedno jestli by nás tu někdo našel. Nestyděla bych se, pokud by někdo přišel a zjistil, že s mým krásným snoubencem po pěti skvělých letech nečekám na svatební noc. S tebou jsem nikdy neměla v plánu čekat, již od začátku.“ Natáhla se k jeho rtům pro další polibky. Obě ruce mu dala kolem krku, kdy jednou zajela do jeho vlasů a druhou nechávala na jeho zádech. Tiskla si ho k sobě a s polibky neustávala, dokud jí stačil dech. Teprve pak se pomalu odtáhla, ale nezapomněla ho kousnout do spodního rtu. Stiskla mezi prsty jeho vlasy a naklonila mu hlavu ke straně. Polibky se přitom přesunula na jeho krk a jazykem po sobě zanechávala vlhkou cestičku.

„ myslím si, že by som ťa mal v tomto ohľade počúvnuť..“ zasmial sa Arno po tom, ako mu zašla opäť do vlasov. Možno si ich vážne nechá o niečo viac narásť len aby videl to, čo to s ňou urobí. Pri pohľade na tú anjelskú tvár sa neubránil malému úsmevu, ktorý sa mu objavil takmer okamžite na perách.
„ myslím si, že si nechám tie vlasy o niečo viac narásť. Vidím, čo to s tebou robí a musím povedať, že sa mi to páči..“ on sám bol ten, kto si jeden pramienok vlasov, jej blonďavých vlasov obmotal okolo prsta pričom následne svojimi perami opäť našiel tie jej. Nestihol sa ani len nadýchnuť, pretože v okamihu, kedy opätovne pocítil jej pery na jeho krku, prešiel mu po tele mráz.
„ myslíš si, že by sme to vydržali? Nespať do svadby. Dokonca nespať vedľa seba v jednej posteli. Nezdieľať jeden priestor v sprche, nedotýkať sa našich tiel..“ zahryzol si do spodnej pery pričom jednou rukou zašiel do jej vlasov a následne s nimi mykol na pravú stranu. Svojimi zúbkami prechádzal po krčku, pričom končekmi prstov prešiel na chrbát. Nemohol si to odpustiť, nemohol ju jemne nepoškriabať na chrbte a tým pádom ešte o čosi viac vyrajcovať. Prešiel k zapínaniu jej podprsienky pričom pocítil ako sa zmocnila jeho nohavíc.
„ páči sa mi, že dokážeš byť aj ráznou. Že nie si ženou, ktorej by niekto povedal aby sa postavila do kúta a ona to urobí.. povedz mi, zlato.. túžiš po mne rovnako ako túžim ja?..“

Zahryzol sa jemne do jej krku pričom jednou rukou sa presunul na jej prsia. Zvieral ich vo svojich rukách pevne, ako keby to mal byť posledný okamih, kedy sa mali v živote vidieť. Chcel si vychutnať jej prítomnosť a nemyslieť na čas, ktorý určite plynul oveľa rýchlejšie ako si on sám mohol myslieť. Nechcel myslieť nato, že sa vonku môže nachádzať niekto, kto by ju očakával pri práci. Pomyslenie, že by sa v tejto chvíli len v spodnom prádle ocitla pred zrakom nejakých mužov ho donútilo zahryznúť sa do jej tela o niečo vášnivejšie.
„ sľúb mi, že som posledný muž, ktorý na teba takto siahne..“ prešiel jednou rukou pod podprsienku pričom mal možnosť láskať ju po nahej pokožke. Odtiahol sa na malý moment, pričom ruku stále držal na jej poprsí a následne sa jej zadíval do očí.
„ sľúb mi, že žiaden muž ťa neprinúti kričať jeho meno..“ v jeho očiach sa nachádzalo niečo, čo znamenalo vášeň no na druhej strane aj žiarlivosť. Nechcel ani len pomyslieť na to, že by prišiel niekedy domov z práce a následne videl vo svojej posteli nejakého nahého muža, ktorý by sa dotýkal jeho ženy.

myšlienkami sa opäť vrátil k svojej snúbenici pričom jej stále venoval svoj prenikavý pohľad. " vieš o tom, že ťa milujem natoľko, že by som dokázal kvôli tebe zabíjať?.." povedal pokojným hlasom pričom sa svojimi perami sklonil na jej kľúčnu kosť a následne mokrou cestičkou sa presunul na látku jej podprsienky. Bolo to pre neho tak jednoduché, látku mierne nadvihnúť a následne pokračovať vo svojej cestičke jazykom až na bradavku, kde sa zastavil a následne ju zobral do pier.
" stále túžiš po tom, aby som pokračoval?.." svojimi bokmi sa k nej natlačil o niečo bližšie aj napriek tomu, že sa to už nedalo. Látka sa trela o látku a to bolo jediné, čo ich medzi sebou rozdeľovalo.

Vřele se usmála a chvilku ustala v jakékoliv činnosti. Pouze si prohlížela jeho tvář, než se vrátila pohledem k jeho vlasům. „Nemusíš moc, i když… třeba to pro tebe bude až příliš,“ pokrčila rameny a snažila si ho s takovými vlasy představit. „Víš, máš je takové jemné a přesto husté. Jsem si jistá, že by ti na vzhledu jen přidaly. Ale dám ti předem jedno varování,“ zapřela si čelo o jeho a jeden se druhého dotýkal špičkou nosu. „Jen ať se nějaká opováží do nich zabrousit prsty. To smím jen já, platí?“ letmo ho políbila a opět se mu podívala do očí. „Vím, jak se na tebe ženy dívají, jak se na tebe usmívají a začnou se nakrucovat, jen aby ses podíval jejich směrem. Možná bys přeci jen neměl,“ nechávala mu ruce kolem krku a ještě jednou si ho zkoumavě prohlédla. „Už teď z tebe pomalu šílím, jestli si necháš narůst vlasy, riskuji, že se na tebe nějaká vrhne. Protože já bych to udělala hned,“ zasmála se a vrátila se polibky k jeho krku. Klesala až na klíční kost a pokračovala dále na rameno, kde za sebou po kousnutí zanechala rudý flíček.

„Ne, nemyslím.“ Pohodila hlavou, aby jí vlasy nepřekážely. „Nevydržel bys se mnou pět let, aniž by ses mě dotkl. A já bych nevydržela mít tě ve své blízkosti a netoužit po tobě. Nesmět ti usínat v náruči a ráno se v ní probouzet. Necítit to, jak si mě přitiskneš k sobě, jak tvoje ruce přejíždí po mém těle ve sprše. Nevidět ten žár ve tvých očích, pár vteřin před tím, než bych přísahala, že ze mě všechno oblečení doslova serveš. Nemohla bych čekat až do svatby. Ne s tebou, ne s tím jak vypadáš, a co se mnou myšlenky na tebe dělají.“ Natočila hlavu na stranu, když jí zatáhl a se skousnutým spodním rtem si vychutnávala jeho snahu. Zamrazilo jí pokaždé, jakmile se jeho rty dotkly dalšího kousku její kůže. Měla pocit, že hoří a vzrušení v ní narůstalo. Při škrábancích se prohnula v zádech a ruce přesunula na jeho zadek. Přitiskla si ho k sobě tak těsně, jak to jen šlo a svírala ho stehny, aby jí neunikl. Stáhla mu kalhoty níž, které se následně sesunuly na zem. Začala se jemně pohybovat v bocích a otírat se o něj.

Hlavu si položila na tu jeho, takže se částečně dotýkaly tvářemi. Rty nechala rozevřené a začala zhluboka dýchat. Oči zavřela, nadechla se a následně trhaně vydechla. Tentokrát ona nehty sjela po kůži na jeho zádech. „Toužím. Arno, nepřestávej,“ pronesla roztouženě. Jakmile se jí zakousl do těla, nejprve bolestně hekla, ale byla to sotva vteřina, než prvotní bolestivý impulz odezněl ve slastné vlně. Heknutí se tak změnilo na vzdech. Jakmile pocítila jeho ruku pod podprsenkou, ještě více se mu natiskla do dlaně. Když se odtáhl, věnovala mu smyslný pohled. Oči měla zastřené touhou a připadala si omámená. „Přísahám, slibuji,“ vydechla, přičemž mu věnovala chtivý polibek a důrazněji se klínem přitiskla k jeho rozkroku. Nikdy nechtěla nechat Arna žárlit, neměl důvod. Ovšem ta vášeň a žárlivé jiskřičky v jeho očích byla další věc, které se nemohla nabažit.

„Slib, že nikdy nepomyslíš na jinou. Žádná se k tobě nesmí přiblížit tak jako já. Přísahej, že po žádné nikdy nebudeš toužit tak, jako toužíš po mně. Řekni, že jen já tě můžu mít. Že jen mé jméno bude to, které ti vyjde ze rtů,“ její hlas byl naléhavý, rozkazovačný a plný chtíče. Všimla si toho pronikavého pohledu. Jakoby viděl skrz ní. „Pšt,“ přiložila mu ukazováček ke rtům. Nechtěla, aby kvůli ní někdo přišel o život. Ať už by se stalo cokoliv a ona věděla, že Arno by to nenechal být. „Já to vím,“ prozradila mu. Zaklonila následně hlavu a nechala ho klesat stále níž. Když pak nasál její bradavku do úst, zalapala po dechu a nehty mu zaryla do zad. „Nepřestávej, prosím.“

Nehty pokračovala níž po jeho zádech a na kůži mu zanechávala zarudlé rýhy. Věděla, že u Arna si může dovolit přitlačit a stále se mu to bude líbit. Kolikrát ho i ráznější zacházení dokázalo vybudit a vyprovokovat. Začala mu stahovat spodní prádlo, jakoby se nemohla dočkat. „Chci tě. Strašně moc,“ zašeptala. I když mluvila tiše, ten důraz tam mohl Arno snadno postřehnout.

„ myslím si, že v tomto ohľade máš veľmi skreslené myšlienky. Žiadna žena sa za mnou neotočí..“ povedal aj napriek tomu, že vedel, že to vôbec nebola pravda. Už na škole bol jedným z tých, za ktorým sa mnoho dievčat otočilo no a po škole sa to mierne zhoršilo. Predsa len posledný ročník pre neho mnoho znamenal. Bol šampiónom v turnaji a dokonca získal aj srdce dievčaťa, ktoré sa mu zapáčilo hnev v prvý moment, kedy ju uvidel.
„ a ak áno, určite sa to zmení. Pretože týmto tempom a ťahaním za vlasy budem o niekoľko mesiacov plešivcom. A čo by si robila potom? Našla si niekoho mladšieho..“ s úsmevom poznamenal na ich už takmer nepatrný vekový rozdiel, ktorý sa počas ich stretnutia zdal omnoho väčší. No on to vždy vedel. Vedel, že vek v ten moment nehral rolu pretože v tento moment ako sú staršími nikto by nepovedal, že je medzi nimi nejaký rozdiel. Samozrejme, Elise bola krásna, mladá s dokonalou postavou a s úsmevom, kedy sa mu podlamovali kolená no a on? Udržiaval si svoju postavu natoľko, že svaly na miesto toho aby ochabli sa ešte naopak zväčšili.

Napokon prešiel končekmi prstov k zapínaniu jej podprsenky s ktorou si samozrejme hravo poradil. Predsa len to nebolo po prvýkrát, kedy sa s nou zahrával. Pomyslel na to, aké by to bolo, ak by sa nachádzal v nemocnici o niečo častejšie. Možno by si potom ona nenašla čas na neho doma. Možno by sa častom odcudzili aj napriek tomu, že to už spoločne ťahajú niekoľko rokov.
„ myslím si, že by to nebol dobrý nápad. Vyzliekal by som ťa pohľadom pri každej jednej príležitosti. Kto by ma dokázal zastaviť? Nezatiahnuť ťa na nejaké miesto, nestrhnúť z teba uniformu a nevzať si ťa s takou vášňou, ktorú vo mne neustále vyvolávaš..“ s mierným zahryznutím do spodnej pery rozopol podprsenku pričom si ju zobral do ruky a následne s ňou zamával. Zasmial sa tomu, že jeho nohavice boli dole. Aj napriek tomu, že mal stále na sebe trenky, pozeral sa Elise priamo do očí a následne jej venoval jeden bozk.

„ niekedy mám pocit, že nás nikto nedokáže zastaviť. Zahasiť tú vášeň, ktorá sa v nás nachádza. Myslíš si, že to niekedy bude ľahšie? Nemyslieť na teba každú jednu minútu. Nechcieť sa ťa stále dotýkať...“ povedal pričom jeho končeky prstov prešli po jej dokonalej pokožke na brušku až na miesto, kde stále mala nohavičky. Venoval jej jeden malý úškrn, ktorý naznačoval to, čo má v úmysle.
Prešiel rukami cez látku, pričom sa k nej naklonil a následne jej pošepkal niekoľko slov.
„ pred tým chcem aby si sa pre mňa urobila. Len a len pre mňa..“ perami prešiel po jej ušnom lalôčiku, ktorý si zobral následne medzi pery. Vedel o slabých miestach na tele. Pritlačil sa k nej o čosi bližšie pričom rukou, ktorou sa nachádzal na látke nohavičiek, na malý moment odtiahol. Nebolo to z toho dôvodu, aby skočil. Ale z toho dôvodu aby ju nechal v menšom napätí. Následne rukou a dlhými prstami prešiel za látku pričom sa dotýkal v tejto chvíli jej nahého tela.

„Myslíš, že to nevidím?“ povytáhla obočí s letmým úsměvem. Kolikrát si všimla pohledů žen a bylo docela jedno, jestli se nacházela v Arnově blízkosti nebo ne. Jednou se jí dokonce stalo, že i když stála vedle Arna a bylo zcela jasné, že je jeho přítelkyně, jedna drzá nána ho obletovala, lichotila mu, div na něj nevlezla a nezačala ho osahávat. Na jednu stranu jí nevadilo, když se dívky po Arnovi koukali. Cítila jistou hrdost v tom, že je žádaný a přesto chce jí. Jenže na stranu druhou, obávala se, aby se jednou nenašla dívka, které tu pozornost opětuje.

Stáhla ruce a trochu se zarazila. „Mám přestat?“ ujišťovala se. „Jestli ti to nějak vadí nebo překáží,“ vytáhla prsty z jeho vlasů a ruce mu položila na ramena. „Postupně ti vytahat všechny vlasy, nepoděkuješ mi. Budu se krotit, dobře?“ políbila ho pod uchem a rty se vracela po jeho tváři a čelisti zpět ke rtům. „Ano, přesně to bych udělala. Našla bych si mladšího, neplešatého s tak krásnými vlasy, jako máš teď,“ přikývla. „To je přesně to, co by někdo jako já udělal,“ pronesla ironicky a zasmála se. „Víš, že bych tě nikdy nevyměnila,“ sladce se na něj usmála a zadívala se mu do očí. Tři roky mezi nimi nehrály žádnou roli. Znala páry s daleko větším odstupem. Jim nepřálo pouze to, že se našli ve špatném věku. Ovšem po dvou letech se na jejich věkový rozdíl už nikdo nedíval, ani se nad tím nepozastavil.

Ještě jednou mu přejela po rukou a hrudi. Jeho svaly značily jistou sílu a možnost ochrany. S nikým se necítila tak v bezpečí jako právě s ním. U Arna měla vždy tu jistotu, že kdyby se mělo pokazit úplně všechno, kdyby se měla dostat do nebezpečí, on jí vždy zachrání. Kdyby měla s někým problém, Arno by se o to postaral. Srovnal by ho tak, jako nikdo jiný. Elise nemohla popřít, že v tomto ohledu měla na svého vyvoleného jistý vliv. Stačilo by říct, naznačit a Arno by zasáhl. Nebál by se provést věci, na které by ostatní ani nepomysleli. Nikdo jí nemohl zkřivit ani vlas, dokud u sebe měla Arna. Milovala to, když jí objal, držel si jí v náruči a ona cítila jeho silné paže kolem sebe. Jenže to vše patřilo k životnímu stylu, který nebyl úplně bezpečný. Arno se dostával do nebezpečných situací, nedělal vždy dobré věci a ne vždy se držel zákona. Kolikrát se pak odehrávala již důvěrně známá scéna. Stáli společně večer v pokoji, zatímco se Elise strachovala a dělala si starosti, Arno stál proti ní a omlouval se. Opakovalo se to často, někdy šlo o maličkosti a vše bylo v pořádku, jindy se Arno vrátil domu zraněný a obavy v Elise narůstaly.

„Ne, že by to nebyla zajímavá představa. Mít tě tu častěji a vyvolávat v tobě tu touhu. Ale máš pravdu, není to dobrý nápad. Brzy bys mě měl dost. Přestala bych tě bavit a jen to pomyšlení nesnesu.“ Opětovala mu polibek a přitiskla se více k němu, aby zakryla nahotu. Přitiskla se na jeho hruď a ruce mu položila na bedra. „Určitě mě jednou budeš mít dost,“ přikývla s nespokojeným výrazem ve tváři. „Ale doufám, že to nebude brzy. Nechci, aby to bylo za deset ani dvacet let. Ten okamžik chci oddálit tak daleko, jak to jen půjde.“ Šeptala a natáhl se k němu tak, že jejich rty dělily sotva dva centimetry. Byla tak blízko polibku a přeci jen si ho neukradla. Nechávala ho v jistém napětí, zda si polibek vezme sám. Ten okamžik, než se jejich rty spojí, úmyslně protahovala.

Zatáhla bříško, jakmile cítila, jak po něm přešel konečky prstů. Konečně si ukradla pár dalších polibků, když cítila, jak klesá ještě níž a přitom jí věnoval ten úškleb, který sliboval ještě víc. Mírně se zachvěla, jak jí po těle přeběhl mráz. Když zaútočil na jedno z jejích slabých míst, což byl i ušní lalůček, zavřela oči a tvář slastně zkřivila. Trhaně se nadechla plná očekávání. Jakmile cítila, že se k ní přitlačil ještě o něco víc, přitiskla si ho rukama k sobě, aby se neodtáhl. Vnímala, jak z jeho těla sálá teplo, jak se jeho hruď pohybuje proti ní s každým nádechem.

Zatajil se jí dech a kousla se do spodního rtu, jakmile jeho ruka zaplula pod její kalhotky. Povolila sevření stehny, což byla jen další pojistka, jak si u sebe Arna udržet. Nohy roztáhla o něco víc a přitom se vrchní části těla od něho odtáhla. Zapřela se rukama za sebou a zaklonila se. Chtěla, aby se na ní přitom Arno díval. Mělo to být pro něj a ona doufala, že pokud mu poskytne takový pohled, vzruší ho ještě víc. Očima se soustředila na jeho tvář, povolila skousnutí spodního rtu a rty rozevřela, aby se jí lépe dýchalo.

" tie vlasy patria len tebe. Myslíš si, že by som dovolil niekomu, aby sa ich čo i len dotkol? Určite by som nezniesol ten pocit..“ zamrčal jej do pier pričom si uvedomil, že Elise je jediným človekom, ktorému niečo také vôbec dovolí. Dotýkať sa ho, mať ho tak ako nikto predtým. Tak, ako to vyhovuje obidvom stranám.
Arno bol osoba, ktorá to len málokedy zniesla. Dotyk niekoho na svojej pokožke, na svojich vlasoch alebo čo i len na svojom oblečení. Vždy v tom videl niečo, kedy sa musel brániť. No v jej prítomnosti to tak nikdy nebolo. Nevadilo mu takmer nič, čo robila. Dokonca on bol ten, kto si vyžiadaval jej dotyky stále takmer.
„ nechcem aby si prestala. Chcem aby si sa v mojej blízkosti prestala krotiť. Chcem aby si to bola t, kto by mi povedal, čo by som mal robiť..“ na jeho tvári sa objavil malý úškrn pričom sledoval ako sa od neho odtiahla.

Bol to práve v tejto chvíli on, kto mal na vrch. Vyžíval sa v tom, pozerať sa na ňu ako sa tvári, ako podľahne jeho dotykom, ktoré môžu byť v niektorých situáciách až zaradené k tým drsnejším. No nikdy nebol človek, ktorý by v tomto stave dokázal ublížiť človeku, ktorého nadovšetko miluje.
„ nikdy sa toho nenabažím. Nehovorím o tele, nehovorím o milovaní. Hovorím o tvojom úsmeve, ktorý ma robí šťastným. O tvojich očiach, ktoré skrývajú tak mnoho. Ale samozrejme nebudeme si klamať. Aj táto časť..“ aj napriek tomu, že to vymenoval medzi tie, ktoré by nehrali žiadnu rolu tak ako on aj ona vedeli, že v tomto sú tak isto na jednej vlne. Vedel kde sa jej má dotýkať, na ktoré miesta má pritlačiť a ktorým zasa má nechať o čosi viac času.

Nohavičky, ktoré mala na sebe jej stále ponechal. Svojimi prstami prechádzal po jej prirodzení pričom sa jej zadíval priamo do očí. Nevaroval ju, nepovedal ani len jedno jediné slovo. Dvoma prstami vnikol do nej pričom sa na jeho tvári objavil malý úsmev.
„ vidíš to? Vždy to ide v mojej prítomnosti tak krásne. Pretože týmto mi dávaš najavo, že to chceš rovnako ako ja..“
Poznamenal pričom cítil ako aj jeho boxerky majú čo robiť. Predsa len pri pohľade na telo svojej snúbenice, nemohol odolať. Pritlačil sa k nej o čosi bližšie aby to mohla cítiť aj ona rovnako ako to cíti Arno pričom prstami, ktorými bol v nej začal pohybovať. Krúžiť rôznymi smermi pričom palcom tej istej ruky sa dotkol miesta, ktoré bolo pre ženu jedno z najcitlivejších.

„ láska, vieš čo to znamená, že? Chcem aby si nevydala ani len jedno slovko. Nemôžeme predsa dovoliť aby nás niekto zastavil a počul, alebo áno?“ Arno vedel, že v takejto situácií by to bolo veľmi ťažké udržať svoj hlások na úzde. No aj napriek tomu chcel vidieť ako sa s tým popasuje. Skúšal ju a ona to musela vedieť veľmi dobre. Keď pocítil, že to ide až príliš ľahko a že bude čoskoro pripravená, pridal tretí prst pričom neodolal tomu, že svojimi perami začal obsypávať jej hrudník. Mokrými cestičkami putoval medzi prsiami pričom si vychutnával každú jednu sekundu.

„Víš, že jsem na to hrdá?“ pošeptala a ramena mu trochu pevněji stiskla. „Jsem jediná, kterou sis k sobě takhle pustil. Jen já se tě mohu dotýkat kdykoliv a kdekoliv. A to my nesmírně lichotí.“ Byla pravda, že z počátku si nebyla jistá, co vše si k Arnovi smí dovolit a co je již příliš. Nechtěla přejít přes čáru. Ty začátky kdy se jen oťukávali, nebyly nejlehčí. Nechtěla se ho špatně dotknout, aby se urazil a už jí k sobě nikdy nepustil. V tomto ohledu se jí Arno jevil velmi nedostupný. Jenže cestu si k němu našla. Ba co víc, ona dokázala nahlédnout za oponu a získat si ho jen pro sebe. Dostat se tam, kam nikdo dřív a zjevně ani nikdo po ní. „Lásko, na to abych se přestala krotit, bychom museli být doma. Tady ne,“ zavrtěla hlavou. „Jen pro jistotu,“ vysvětlila. Snadno by se do všeho nechala až moc zatáhnout, a kdyby ztratila kontrolu, dost možná by je někdo našel.

„Kdybych stála na nohou, zcela jistě by se mi po takových slovech podlomila kolena,“ prozradila šeptem. Zahřálo jí to u srdce a cítila, jak jí opět rudnou tváře. Tiše se zasmála nad tím, že se na něco takového může dostat. Jenže z jeho rtů to znělo tak krásně. Věřila mu to od prvního slova, až po to poslední. „Arno, budeš mě milovat i zítra?“ zeptala se v jednu chvíli. „Budeš mě milovat i za několik desítek let? Nepřestaneš, že ne?“ potřeboval se ujistit. Potřebovala to slyšet. Pravda byla taková, že na sobě milovali spoustu věcí, ale v posteli jim to klapalo snad nejvíce. Nebylo nic, co by přes postel nevyřešili. Bylo to místo, kde si perfektně rozuměli a vyhovovali snad ve všech ohledech. Elise si byla jistá, že tak dlouho, dokud bude fungovat právě postel, bude fungovat i jejich vztah.

Nasucho polkla a přitom pozorovala jeho oči. Z jeho doteků jí mrazilo, příjemně po celém těle a přitom se jí oči zaleskly touhou. Napnula se a lapla po dechu, když do ní vnikl, ale ovládla se a opět rty přitiskla k sobě. „A ty se divíš? Nemáš ani ponětí, co se mnou děláš,“ pronesla trochu trhaně, zatímco se přerývavě nadechla. Zrudla o něco víc ve tvářích, když se k ní přitiskl a ona mohla cítit, že ani on na tom není lépe než ona. Už i on toužil po tom, aby mohl pokračovat. Byla celá napnutá nedočkavostí. Jenže tentokrát to bylo i místo, které se podepisovalo na jejím vzrušení. To že byla v práci, v pracovní době, na místě, kde je mohl někdo objevit, přestože byly dveře zavřené. Ta obava a nejistota znásobovala její vnímání. Jeho pohyby rukou jí nenechávaly chladnou, ale on jí zarazil slovy. Musel svůj vzdech polknout a zaposlouchat se do jeho slov.

Věnovala mu zmučený výraz. Málo kdy s ním dokázala být potichu, on věděl jak na ní a to nebylo fér. Sice nikdy nekřičela na celý dům, ale rozhodně dávala znát, co s ní jeho zacházení dělá. Na jeho slova nakonec přikývla. Sevřela rty pevně k sobě a snažila se zhluboka dýchat, aby zůstávala klidná. Věděla, že to nebude jednoduché, ale on dělal vše proto, aby její snahu zůstat ticho zničil. Napnula se o něco víc a pevně se chytla okraje linky. Potřebovala najít způsob jak všechny ty pocity ventilovat. Dech se jí stále zrychloval a rozhodně nebyl tak klidný, jak si přála. Rty tiskla k sobě, až z nich byla jen odkrvená bílá linka a výraz v její tváře jasně vypovídal o slasti, která jí proudila celým tělem.

Věděla, že je téměř v koncích a musela mu to trochu oplatit. Donutila ho se narovnat a zakousla se do jeho krku, aby utišila vzdech, který se jí dral z hrdla. Položila si bradu na jeho rameno a natočila se k jeho oušku. „Ty mě v tom ale nenecháš sám, že ne?“ zašeptala a po uchu mu přejela jazykem, než se rukou vydala dolu po jeho břiše. Nejprve jen několikrát přejela po vyboulenině na jeho trenkách, než ho trochu více stiskla. Lehce pak vklouzla pod jeho spodní prádlo, kde se začala činit. „Víš, lásko, tuhle hru mohou hrát dva,“ pronesla tak klidně, jak dokázala. Ale zhruba uprostřed věty se zastavila a zhluboka nadechla, než další vzdychnutí utišila na jeho krku. Srdce jí bylo jako o život a slastné záchvěvy byly častější, až s sebou občas cukla. „Bojím se, že už déle… být ticho nedokážu.“

„ bojíš sa toho, že príde zajtrajšok, kedy by som ťa prestal milovať?..“ povedal mierne prísnejším hlasom pričom premýšľal nad tým, či sa to niekedy vôbec môže stať. Nikto nemôže svojmu srdcu prikázať kedy a koho má milovať no Arno vedel, že to jeho srdce bije len a len pre ňu. Predsa len v okamihu, kedy ju vidí, kedy počuje jej hlások a vidí úsmev na jej perách, vie že to inak byť ani len nemôže.
Už len tie dni, kedy sa rozhodol odísť a opustiť ju. Kedy ju z diaľky sledoval aj napriek tomu, že povedal, že už ju nikdy neuvidí. Kedy jeho srdce chcelo niečo iné ako hlava, kedy si on sám namýšľal, že nechať ju samú alebo s niekým iným by znamenalo držať ju v bezpečí. Aspoň vo väčšom ako v jeho prítomnosti. No pár dní mu stačilo k tomu aby vedel, že to tak nefunguje.
„ žiaden zajtrajšok nás nerozdelí. Dnešok je naším dňom a zajtra? ..“ na malý, malinký moment sa oddialil pričom prešiel končekmi prstov po jej tvári.
„ zajtra ťa budem milovať ešte viac. Každý jeden zajtrajšok ťa budem milovať viac a viac ako včerajšok a nič sa na tom nezmení. Nikdy..“ na jeho tvári sa objavil blažený úsmev, ktorý sa nachádzal iba v jej prítomnosti. Niekedy sa zdalo ako keby bol iným človekom. V momente, kedy sa nachádzal pred ním niekto, kto za to nestál nevenoval mu nič. Dokonca niekedy ani len pohľad, pozeral sa cez neho bez toho aby niečo pre neho znamenal.

V momente, kedy pocítil dotyky jej ruky, musel si samovoľne zahryznúť do spodnej pery. Mala pravdu, túto hru vedeli hrať obidve strany a ona to vedela využiť. V momente, kedy zašla za látku boxeriek, nezmohol sa na nič iné ako jemne hlavu zakloniť do zadu pričom krk na malý moment natočil.
" vieš, ako na mňa Elise, niekedy ma to až desí.." povedal Arno pričom si opäť zahryzol do pery a následne takmer dravo sa vrhol na tie jej. Potreboval ju mať pri sebe tak blízko ako sa len dalo. Potreboval cítiť jej prítomnosť a zabudnúť na všetko, čo sa okolo neho v hlave točilo. Tak mnoho otázok, tak mnoho nedostavených odpovedí, ktoré potreboval no nevedel ich nájsť. Elise určite vedela, že sexom na to aspoň na malý moment zabudne. Arno bol nesmierne rád za to, že sa nepýtala na mnoho otázok, na ktoré ani on sám v tej chvíli nevedel odpovedať.

" nikdy to medzi nami nebola len hra, darling.." povedal tichým hlasom pričom tou rukou, ktorou do nej vnikal čoraz rýchlejšie povytiahol a následne prešiel po stehnách.
" myslím si, že si pripravená, láska.. dostatočne.." zasmial sa pričom nedovolil aby sa urobila hned na začiatku. chcel aby si užila každý jeden okamih, každý jeden pohyb. Chytil ju jednou rukou pod zadok pričom tou druhou si mierne stiahol boxerky tak, aby jeho pýcha bola na pohľad. Podišiel k nej bližšie pričom na malý moment odtiahol nohavičky dostatočne na to, aby mal priestor so svojim penisom do nej vniknúť a následne látku povolil. Na jeho tvári sa objavil blažený úsmev pričom prirazil takmer okamžite na doraz a následne sa ani len nepohol. " stále máš možnosť povedať, nie.."

„Popravdě se bojím spousty věcí,“ přiznala a přitom se mu dívala do očí. „Strach z toho, že přijdu o tebe je ten největší. Popravdě je jedno jakým způsobem. Jen ta myšlenka, že by se to někdy mohlo stát…“ Nemohla nikoho nutit, aby jí miloval. Pokud by se Arno rozhodl, že s ní dále nechce být, musela by to s bolestí v srdci přijmout a nechat ho jít. Protože někdy nechat jít je jednoduší, než se snažit něco za každou cenu udržet. Už jen proto, jak moc ho miluje, by ho nechala. Proč by se měli trápit oba, když ten druhý může být šťastný? Tehdy když jí odešel, to pro ní byla těžká doba. Nejvíce jí bolelo, že nevěděla proč. Zmizel beze slova a ona neměla šanci se s ním spojit, zeptat se. Přestože se od něj chtěla oprostit, myslela na něj. Někdy měla pocit, že Arno v ní zanechal stopu, kterou už nikdo nezmění. Že i kdyby odešel a neměli být spolu, ona už by nenašla nikoho, jako náhradu. Nikdo se mu nemohl vyrovnat a ona ani nechtěla.

Přivřela oči, jakmile jí prsty přejel lehce po tváři. Bylo to dokonale jemné pohlazení, při kterém jí srdce poskočilo. „Strašně moc tě miluji,“ zašeptala, než spojila jejich rty v několik jemnějších polibků. Tentokrát nebyly plní vášně a touhy, spíše polibky skutečně zamilovaných osob, které si prokazovali vzájemně svou lásku. Odtáhla se pak, aby nabrala a uklidnila dech. Dostat z něho taková slova pro ní znamenala moc. Nevýslovně a nepopsatelně moc. On, ke kterému se nikdo nedostal. On, který nevěnuje pohled nikomu, kdo je něco míň. A před ní je přeci jen docela jiný. Není to ten přísný muž, který jen pohledem odrazuje. Muž, který přirozeně vzbuzuje respekt v každém.

Jakmile jí odhalil krk, začala ho mapovat polibky. Jednou, dvakrát ho kousla a zanechala za sebou rudý otisk. Přitom rukou přejížděla po jeho chloubě. Nejprve pomalu, aby si uvědomil, že se ho dotýká, aby si to vychutnal. Společně s polibky na krku, ale začala zrychlovat. Ne zbrkle, věděla jak to Arno má rád a hlavně, jak ho ještě více vyprovokovat. Natáhla se k jeho uchu a mezi zuby mu sevřela ušní lalůček. Zatáhla za něj a pak se tiše usmála. „Vím a chci, aby sis to užil,“ zašeptala smyslně. Polibky mu téměř ihned opětovala, jakmile se na ní vrhl s veškerou dravostí. Několikrát mu do rtů vzdychla a volnou ruku mu položila na tvář, aby se jí neodtahoval. Jemně mu palcem přejela po tváři a přitom se proti němu pohnula boky. Kdyby u ní nestál tak blízko, nejspíš by již tiskla nohy k sobě. Chtěla mu vyčistit hlavu. Chtěla, aby v ten moment myslel jen na ní a nikoho jiného. Aby zapomněl, co se dnes stalo a vnímal, jak na sebe vzájemně působí.

Jakmile z ní vytáhl ruku, tiše hekla. Až se zastyděla. Nejraději by stáhla nohy k sobě a udržela si tak ještě chvíli to napětí a slast, co jí působil. Arno ale už měl svůj plán. Rychle se natáhla k jeho rtům, aby utišila další hlasitý projev, který jeho příraz způsobil. Když se pak odtahovala, kousla ho do spodního rtu a následně zavrtěla hlavou. „Ty víš, že neřeknu ne,“ usmála se a pohnula se v bocích, aby to byla ona, kdo přirazí proti němu. „Chci aby sis to vychutnal. Aby sis mě vzal tak, jak právě teď nejvíc chceš.“ Natáhla se k jeho rtům a ukradla mu pár polibků. „Chci abys zahodil všechno za hlavu a soustředil ses jen na mě,“ mluvila tiše a prsty přitom jemně přecházela po jeho krku. „Jestli máš vztek, tak si ho prostě na mně vybij. Chci, abys až skončíme měl dokonale prázdnou hlavu a slabost v nohou,“ potutelně se usmála.

Cítiť ju vo svojej blízkosti, cítiť jej pery na tých svojich a počuť slová, ktoré jej vychádzali z pier bolo pre neho najväčším potešením. Arno si myslel, že je človekom, ktorý nemá žiadne slabosti. Tým človekom, ktorý je ako skala od ktorej sa všetko odrazí a nič sa nedostane do vnútra. No ona? Ona bola pre neho niečím, čo mal potrebu stále ochraňovať.
„ niekedy, keď sa na teba pozriem. Vidím krásu, ktorú určite zdedí naše dieťa. Múdrosť, ktorú mu prenecháš. Lojalitu, ktorú sa naučí a taktiež aj milé slovo, ktorými ma vieš vždy upokojiť..“ povedal pričom premýšľal nad tým, čo by mohlo dieťa zdediť priamo po ňom. Túžbu mať v rukách moc? Paličku, ktorá mu nedovoľuje prestať bojovať aj keby niekedy o to stál? Alebo to, že si k sebe nepriťahuje mnoho ľudí. Na miesto toho sa jej len pozrel do očí a prestal nad tým premýšľať, pretože takmer okamžite sa mu dostávali otázky, ktoré smerovali len k jednej. Je vôbec niekto ako on hodný mať pri sebe takú ženu akou bola ona? Nezaslúžil si ju a vedel to veľmi dobre. Dúfal len, že niekedy to bude cítiť iným spôsobom.

„ nechcem myslieť na nič iné. Nechcem myslieť na žiadne problémy, na žiadne osoby, ktoré sa vyskytujú v našich životoch. Chcem myslieť iba na teba a na mňa. Na nás..“ povedal tichým hlasom pričom sa na jeho tvári objavil malý úsmev. Mal rád, keď videl v jej očiach presne to, čo hovorila. Tie emócie, ktoré by nemusela ani len opisovať pretože on o nich vedel. Stačil mu jeden pohľad do jej očí a vedel, že môže ďalej pokračovať.
„ vieš, že by som ti nikdy neublížil, však?..“ povedal pričom sa naklonil a následne do nej vnikol ešte hlbšie aj napriek tomu, že si myslel, že to už ďalej jednoducho nepôjde.
V momente, kedy opätovne ucítil jej pery na svojom krku, nedokázalo ho už nič zastaviť. Rukami sa oprel o kuchynskú linku pričom si jednu jej nohu vyložil takmer okamžite na rameno a následne začal prirážať.

Vedel, že ak by sa jej to nepáčilo, zastaví ho. Vedel, že ona vie, že by pre ňu dokázal urobiť čokoľvek. Byť kýmkoľvek. V momente, kedy si spomenul na ich prvé stretnutie, kedy jej venoval len jeden malý pohľad, neveril, že to celé bolo skutočnosť.
„ hovoril som ti, že táto farba ma neskutočne rozpaľuje, že?..“ zasmial sa pričom si zahryzol do spodnej pery a následne jej vlasy zo zadu mierne potiahol. Nemohol si to odpustiť. Sledoval ako tlakom musela dať hlavu mierne dozadu pričom následne svojimi perami sa zameral na jej krk. Nebolo pre neho ťažké si ju označkovať, dať najavo ľudom, ktorý sú s ňou v neustálom kontakte, že táto žena už niekomu patrí. Samozrejme to neurobil na úplne viditeľnom mieste, stále tam bola možnosť to rafinovane zakryť.

Po nejakom čase, po niekoľkých minútach Arno zastavil, pričom ešte pred tým ako sa urobil vytiahol svoj úd a následne sa na ňu pozrel. Chytil jej jednu ruku, pomohol jej z linky zijsť dole a následne si ju otočil tak, že to bol on, kto mal nad ňou v tejto chvíli menšiu prevahu. Mierne jej pomohol rozkročiť nohy pričom bez jediného varovania opätovne do nej vnikol a následne rukami chytil do svojich dlaní pevne jej prsia.
Nechával všetky emocie prechádzať jeho telom rovnako ako to povedala. Nechával všetko dostať sa von pričom si uvedomil, že v jej blízkosti sa nenávisť a hnev mení na vášeň, ktorú potrebuje odovzdať.

Zadívala se mu do očí, zatímco se ty její zaleskly dojetím. Netušila, zda jí tím chtěl říct, že by si přál dítě. Určitě by si přál více chlapce než holčičku. Ještě si to neuměla představit, ale věděla, že to brzy po svatbě může být téma, které začnou řešit. Netušila, zda Arno chce být otcem, nebo raději ne. Zda se toho děsí, nebo se těší. Bylo to téma, na které si pět let neudělala čas a nebyla si stále jistá. Ovšem ta slova pro ni znamenala mnoho. Měl jí za krásnou, moudrou a loajální. Vždycky byla pro Arna pomyslnou berličkou, která ho udrží, pokud by ztratil sílu, pokud by sám již nemohl. Doufala jen, že ho v tomto ohledu nikdy nezklame. Přála si, aby pokaždé věděla co říct, jak se zachovat. Krátce si opřela své čelo o jeho a jemně ho políbila na rty. Byl to letmý dotyk jak motýlími křídly. „Vím, že bude mít tvou sílu překonat všechny překážky, které by mu život připravil do cesty. Také tvé odhodlání, neustoupit ze svých nároků, dotáhnout věci do konce a stát si za svými názory. Odvahu, proto aby ochránil všechny, kteří jsou mu blízcí. Díky tobě, bude osobou, která se v životě neztratí. Nebudu se o něj strachovat, protože vím, že si poradí.“ Tiše se usmála a přitom vydechla. Ústa držela rozevřená do úsměvu a volnou rukou mu jen konečky prstů přejela po tváři.

„Vím, že bys mi neublížil, nikdy,“ přikývla, než táhle zasténala, jakmile do ní vnikl ještě hlouběji. Přitáhla se blíže k němu a krk mu zasypávala polibky, jen aby se utišila a každý hlasitější projev utlumila na jeho horké kůži. Cítila jeho žár a věděla, že hoří stejně. Když si ale zapřel její nohu o rameno, přeci jen se odtáhla. Potřebovala najít příjemnější polohu a zapřela se o ruce, které položila za sebe. Každý jeho příraz byl daleko intenzivnější. Zhluboka se nadechovala a trhaně opět vydechovala. Už se ani nesnažila tišit a tak jí několikrát z úst uniklo vzdychnutí. Dívala se mu do očí a přitom se snažila pohybovat boky proti němu. Pokaždé, když mu přitom hleděla do očí, měla pocit, že to je daleko intimnější, dávalo jí to docela jiný požitek.

„A já se bála, že ti bude zrzavá chybět,“ tiše se zasmála a poslušně, bez zaváhání zaklonila hlavu, jakmile pocítila zatahání. Zavřela oči, když pocítila jeho rty na svém krku. Tiše zamručela, když jí na krku zanechával vlhkou cestičku a párkrát jí kousl. „Arno,“ vzdychla jeho jméno a lépe se zapřela rukama, aby se proti němu lépe pohybovala. Vycházela vstříc každému přírazu, až měla pocit, že jí rozechvíval celé tělo. Dech se jí zrychloval společně s tím, jak v ní rostlo napětí. Myslela si, že každou chvíli exploduje a nedokáže to více snést, ale Arno zastavil a vyklouzl z ní.

Chytila se jeho ruky a slezla z linky. Otočila se k němu zády a na chvíli se na něj přitiskla. Byl to jediný člověk, od kterého by snesla hrubější zacházení. Naopak se jí líbilo podřizovat. Cítila jeho silné tělo, které oproti jejímu bylo daleko mohutnější. To jak s nádechem více přitiskl hruď na její záda. Položila mu ruce na boky, aby si ho u sebe přidržela. Hlavu zaklonila tak, že si jí jemně opřela o jeho tělo a na rtech opět vykouzlila letmý úsměv. Věděla, že nad ní má převahu, moc, která jí způsobovala příjemné mrazení v zádech. Rozkročila se a předklonila. Dlaň si zapřela o kraj linky, neboť cítila slabost v nohou. Druhou ruku přitom přitiskla na jeho, aby jí stiskl ještě pevněji.

Tentokrát ale již nepotřebovala moc. Stačilo jen pár drsnějších přírazů, aby dosáhla svého vyvrcholení. Kousla se silně do spodního rtu, aby nevykřikla, zatímco se její tělo zmítalo ve slastné křeči. Obočí nakrčila a rty rozevřela do němého “o“. Ruku si na linku položila podélně, aby si o ní zapřela čelo. Zhluboka to vše dodýchávala, uklidňovala rozbouřený dech a pohybovala se proti němu již méně výrazně.

Arno sledoval Elise, ktorá sa uvoľnila pod jeho tlakom. Vychutnával si každý jeden moment, každý jeden príraz do ktorého dával lásku a vášeň. Pričom niekoľkokrát sa jej zahryzol do ramena kedy niekedy mal dokonca pocit, že na jej ramene zostane po tom nejaká stopa.
No po tom ako videl, že prekonala svoj orgazmus pod jeho prírazmi na jeho tvári sa objavil malý úsmev. Netrvalo to dlho, možno ešte niekoľko minút, kedy nasadil o niečo vyššie a tvrdšie tempo pričom následne to bol aj on, kto dosiahol svoj vrchol.
Na malý moment sa odtiahol, len aby si ju mohol opäť natočiť tak, aby jej pozeral priamo do očí pričom jej venoval jeden láskyplný bozk na pery.
„ vieš ako zo mňa dostať stres, zúfalstvo alebo hnev.. niekedy mám pocit, že si jedinou osobou, ktorá ma skutočne pozná. Pri ktorej nemusím povedať nič a presne vieš, čo potrebujem..“ nebolo to iba o sexe. Nebolo to iba o milovaní predsa len v niektorých situáciách mal pocit, že medzi nimi sa nachádza také puto, ktoré zapríčiňuje to, že mu dokáže v určitých situáciách čítať dokonalo myšlienky.

„ myslím si, že by sme mali pomaly ísť predsa len nechceme aby sa na teba niekto pozeral len z toho dôvodu, že si nebola nejaký čas k dispozícií..“ pousmial sa pričom sa pozrel okolo seba a následne si uvedomil, že ich veci sú porozhadzované takmer po všetkých kútoch. On sám mal čo robiť aby našiel svoje spodné prádlo, ktoré si následne obliekol. Musel ho odkopnúť pri tom ako svoju myseľ nechával len pri nej.
„ láska? Vieš, že najradšej by som bol ak by si dnes išla domov so mnou. Len mám pocit, že si budem musieť niečo vybaviť. Stretneme sa doma..“ povedal pričom na jeho tvári sa objavilo opäť niekoľko vrások, ktoré hovorili za všetko. Predsa len sa musel pozhovárať s niekoľkými ľuďmi. Vrátiť sa na ministerstvo a následne nájsť niekoho, kto by mu mohol ponúknuť nejaké informácie.
Vedel, že ho to bude niečo stáť a ísť za niekým, koho by ani len nepoznal by bola dosť hlúpa chyba. V momente, kedy si na zemi všimol jej nohavičky, zobral si ich do ruky a následne sa priblížil k nej.
Pokľakol pričom chytil jednu jej nohu a mierne ju nadvihol, následne to isté urobil aj s druhou a nohavičky jej vytiahol. Možno ak by mali o niečo viac času, možno ak by sa nachádzali na inom mieste, kde by mali nejaké to súkromie, zobral by si ju ešte raz.

„ nikdy sa ťa nenabažím. Stále budem po tebe túžiť..“ povedal pričom si zahryzol do spodnej pery a následne jej podal uniformu. On sám si zobral nohavice a následne si ich na seba natiahol.
Tričko, ktoré mal na kuchynskej linke si obliekol a tým pádom zahalil miesta, ktoré boli len a len pre jej pohľad.
„ dúfam len, že nebudeš mať z toho nejaký ten problém..“ aj napriek tomu mu to bolo úplne jedno. Bola to jeho snúbenica, jeho budúca žena ktorú si mohol zobrať kedy mal na to chuť.
„ dnes večer pripravím večeru. Keď prídeš domov bude ťa to čakať na stole..“ povedal pričom si ju pritiahol k sebe o čosi bližšie a následne ju držal niekoľko sekúnd pevne vo svojom náručí. Nechcel ju pustiť no vedel, že sa budú musieť čoskoro rozlúčiť.