Peter Pettigrew

Téměř nemohl dospat, jak moc se dnešní den těšil. Ten plán byl dokonale zlomyslný. Jen Remus se o něm nesměl ani slůvkem dozvědět, protože byl přílišný moralista a ani trošičku by se mu to nelíbilo. Chtělo to jen nahodit udičku, což měli obstarat James se Siriusem. On by to určitě zmastil, dostal lepší úkol. Zajistit, aby se v té době Remus nevyskytoval v jejich přítomnosti. To by mohl udělat, aniž by to zvoral. Přeci jen si s Remusem rozuměl. Dokázali si spolu povídat ... celé hodiny. O ... různých věcech. Třeba o tom ... jakou hezkou má Remus srst ... nebo jak strašidelně vyje a on z toho pak má noční můry. Ještěže se přestal počůrávat ve třinácti. Kdo by to měl neustále uklízet? Navíc mu nikdo nevěřil, že měl hebké sny. Tedy, vlhké. Proč jen musely čůránky tak smrdět? Dobrá, proč vůbec přemýšlel o svých útrapách, když měl skvělý den? Musel jen zadržet Remuse, pověsit se mu na krk, nejlépe ho usadit v knihovně, zeptat se ho na jeho pocity a tvářit se, že ho to zajímá. Což zajímá! Však je jeho přítel! Dokonalý a ... třetí nejlepší. Tak si říkal, jestli u někoho z nich byl první. James měl Siriuse, Sirius měl James a kdoví jakého měl Remus. A co on? Vždy byl třetí v pořadí? Ale proč se něčím takovým haledbal?! Měl skvělý den! Mastnovlas měl dnes dostat, co mu právem náleží. Dozví se, kam čtveřice každou noc mizí a bude z toho mít větší trauma, jak Peter po první noci s Remusem. Což znělo mírně podivně, ale v myšlenkách jej nikdo neslyší. Nehorázně se těšil až se ten ksicht protáhne ve vyděšené O až se před ním vynoří Remus v celé jeho chlupaté kráse. A on se jen poškrábe nožkou za uchem a bude ho s kníkáním podporovat, aby utíkal, co mu bledé nohy budou stačit. Štěstí, že si to Remus nebude pamatovat. Určitě by nebyl nadšen. Přitom to byla tak dokonalá zábava. VlkoLupin na něj zavrčí, Srabus se pochčije a jeho spodky budou ještě špinavější než obvykle. Stejně si je nikdy nemění, proč je ještě nevylepšit. 
S radostným hvízdáním a ďábelským úsměvem od ucha k uchu si to vykročil z pokoje do nebelvírské společenské místnosti. Rukama házel ze strany na stranu, div že se k hvízdání nepřidal i zpěv. Byl tak zkažený. Matka by na něj byla pyšná. A jak se tak kolébal k východu, nevšiml si odložené kupičky knih, o které zavadil nohou. Zatočil se, udělal dokonalou piruetu, při které se svalil ze schodů jako soudek. 
"Aaah, karma! Karma!" zapištěl do éteru, zatímco ležel jako želva na zádech a pozoroval strop. Proč nemohl umřít? Proč???

Lily seděla ve společenské místnosti se studijními podklady v jednom z křesel u krbu. Bylo už značně pozdě, mohlo se snad blížit k jedenácté hodině večer. Už i ti, co tak dlouho vydrželi a zevlovali v místnosti odešli, přičemž nezapomněli vrhnout na dívku, která zůstávala ve svém křesle a zakoukaná do knih, nechápavý pohled. Pro všechny ostatní byl právě víkend. Lily však ani v nejmenším nebrala na to nějaké ohledy. Alice byla většinu dne na famfrpálovém hřišti, kde se údajně konal jeden z těch důležitých tréninků. Raději se neptala kamarádky, zda to byl výmysl Pottera, nebo profesorky McGonafallové. Nicméně se to od kamarádky dozvěděla a to se ani nemusela vůbec ptát a otázku položit.

Jakmile se Alice vrátila, sedla si k Lily a vyprávěla jí o tom, co zažila a jaký byl trénink. A nebyla by to Alice, kdyby to nevyprávěla energicky a s velikým nadšením. Ale i ona byla z celého dne utahaná, a tak si šla brzy lehnout do pokoje, kde už Marlene spala. O té ztratila Lily téměř všechny informace. Sice spolu sdílely pokoje, ale přišlo jí, že se jim dívka vzdaluje od nového školního roku stále více. A i když jí to mrzelo a ráda by vrátila kvůli tomu čas, rozhodně nechtěla dívku nějak ovlivňovat. Moc dobře věděla, že každý má právo na svýj život a v nejmenším by je nikdy nikdo se neměl pokusit je zmanipulovat.

A tak rezavá dívka zůstala sama, jen v přítomnosti praskajícího ohně v krbu a pár rozsvícených svícnů, aby na texty v knihách viděla. Navíc, mohla tak využít té samoty a knihy si roztáhnout tak, jak potřebovala, aniž by někomu snad zavazela. Bohužel při tom rozkládání knih si odložila i pár knih na schody, aby si je nespletla a nezavazely jí. Věděla, že v pondělí budou psát test z přeměňování a ani v nejmenším to nechtěla podcenit. Proto učení věnovala i svůj drahocený čas, který by mohla jinak využít alespoň k odpočinutí. Ale Lily Evansová dávala před svým komfortem vždy přednost učení. Tak to bylo a zjevně to tak mělo i zůstat, přinejmenším do posledního dne posledního školního roku.

Byla by ale lež, kdyby snad někomu chtěla tvrdit, že celou dobu se plně věnovala učení. Vždyť to byl sotva týden, kdy proběhl Křiklanův večírek a jí se nedažilo na něj zapomenout tak, jak by snad i chtěla. Požád měla před sebou Jamesovo chování, které se jí opravdu líbilo a jako by znovu cítila, jak společně tančili v rytmu hudby. Do takových úvah se pohroužila i nyní v polospánku nad otevřenou knihou. Brzy jí ale z klimbání probral rachot a něčí hlas. S leknutím se probrala a zmateně se rozkoukávala po místnosti, než si všimla tmavé siluety u paty schodiště. Rychle vyskočila a vrhla se na pomoc. Jakmile zavadila i o převrácené a otevřené knihy, došlo jí, co se stalo. Přiskočila k nešťastníkovi na zemi a při pohledu na jeho vlasy a celkově postavu... nebo to bylo snad fňukáním, okamžitě věděla, kdo to je. „Petere, omlouvám se. Jsi v pořádku?“ hlesla s nefalšovanou starostí a snažila se pomoci chlapci.

Proč musel existovat, když vše bylo proti němu? Vykračoval si do společenky s tak dobrou náladou. Těšil se na to, co přijde zítřejšího večera a jak to dopadlo? Jako by se proti němu svět opět spikl a on by nakopnut do patřičných partií. Dnešního dne se neprojel po břiše chodbou plnou hihňajících se dívek. Ne, dnes předvedl dokonalou piruetku ze schodů, potom co zakopl o několik nepěkných knih. Přitom si narazil pár palečků. Bolelo to víc než ztráta důstojnosti. Ale ta umřela ještě předtím než vůbec nastoupil na školu. Jelikož se přeci jen někde musel naučit číst, počítat, psát a socializovat se. Nebyl jistě jediný, který pár let předtím chodil do mudlovské školy. Teda, samozřejmě určitě někteří movití studenti měli osobní učitele, aby se s něčím jako "mudla" nemuseli vůbec dostat do styku. Někdy mu přišlo, že je to pro některé jako mor. Pupínek na tváři krásné dívky. Očekával svůj dopis s nadějí, že se dostane od svých mudlovských vrstevníků. Jelikož ... oni nebyli o nic lepší než čarodějové. V těch dobách byl malým tloušťíčkem, na kterého se dál mění v dekádách časů. V závislosti na stresu, nervozitě a chuti k jídlu. Ale v těch dobách byl hotové otylé prasátko, valil se na svých tlustých nožičkách, funěl po pár krocích a potil se, že se za ním museli dělat loužičky. V takovém ... stavu nastoupil do mudlovské školy, kde se měl naučit základy, které ho rodiče učit nechtěli. A tam zažíval hotová muka. Stal se z něj pašík Holden, na kterého každý chrochtal, když šel okolo. Možná kvůli tomu musel navštěvovat psychiatry, kteří s oblibou skákali z oken. Něco bylo špatně, ale on netušil co. 
Místo sebevědomí mu nasolily diety. Ale trvalo mu to ještě pár let než se dostal na celkem normální váhu. V prvních dvou ročnících byl stále dokonalá kulička, ve třetím to šlo mírně dolů. V nynějším ročníku se dokázal dostat na takovou váhu, že pod ním nepraskla. Připadal si jako nový člověk, ale s psychikou a neohrabaností mu to nijak nepomáhalo. A tak nyní ležel pod schody a sledoval strop s tichými kvílivými zvuky než se zatmělo a nad ním se zjevil anděl. Tedy Lily. Nervózně polkl, když na něj spustila omluvu. Přijal její pomoc a konečně stanul na svých vrátkých nohách. 
"Ano ... myslím, že ano," zamumlal do země. Neodvažoval se na ní ani pohlédnout. Celkově z rozhovorů s dívkami byl velice nesvůj. Ale byl přeci Nebelvír! Měl by mít trochu té odvahy. Podíval se po knihách, které rozházel svýma nohama a sehnul se k nim. Začal je sunout k sobě, aby je vrátil zpět na to nebezpečné místo. Říkal si, jak by se choval James, Sirius nebo Remus, kdyby se jim o to podařilo zakopnout. No, ani u jednoho si nepředstavil bolestný pád. Oni měli lepší balanc a spíš by se jen přerazili než natáhli. 
"Co ... co tu vůbec děláš tak pozdě?" dostal ze sebe po neskutečně dlouhém přemlouvání otázku, kterou si v duchu stokrát pozměnil, aby nezněla hloupě ani vtíravě. Knihy vrátil na místo a zvedl se. A udělal krok vzad, jelikož mu přišlo, že je Lily až příliš blízko. Což nebylo dobré!

„Ne, to je v pořádku, nechej to tak. Já si ty knihy dám bokem.“ prohodila Lily a už knihy taky rychle sbírala a dávala stranou. „Ještě jednou se strašlivě omlouvám.“ pohlédla na mládence. „Neměla jsem ani tušení, že by ještě někdo byl vzhůru a šel by snad dolů. Kdybych jen trochu tušila, knihy bych určitě na schodech nenechávala.“ vysvětlovala. Upřímně jí mrzelo, že se kvůli ní někdo zranil. Rychle zalétla pohledem k hodinám v koutě místnosti. Předtím si ani neuvědomila, kolik času uplynulo od doby, kdy se začala učit.

Rukou si projela přes tvář, aby potlačila ospalost, která jí zaplavila po kontrole času. Bylo až zvláštní, jak na člověka dokázala působit jediná myšlenka. Nebylo také obvyklé, že by Lily tak dlouho ponocovala. Dlouhé roky považovala svou večerku za odbití desáté hodiny večerní. A přesto nyní, o dost později než obvykle, trávila dosud čas ve společenské místnosti.

Z úvah jí vytrhl jeho hlas. I když Peter patřil mezi Poberty, stejně jako Remus, dokázala se s nimi bavit a kamarádit a to daleko lehčeji, než se Siriusem a Jamesem. Těm dvěma prostě tak nějak nedokázala důvěřovat, díky jejich chování po celé roky. Z celé klučičí party se nejvíce bavila s Remusem a o Peterovi věděla, že z party čtyř kluků je prakticky... no, nejslabší článek. V hodinách procházel jen tak tak a nebyla si jistá, jestli by bez pomoci svých tří kamarádů vůbec prošel. Byl ale tichý a plachý. Mile se na chlapce pousmála. „Trochu jsem se zapomněla u učení.“ přiznala. „Jsem trochu nervózní ze zkoušky přeměňování, tak jsem se tu učila a... úplně ztratila pojem o čase.“ pronesla mile a prohlédla si mladíka. „A co ty tu vlastně děláš? Kam máš namířeno? Už je dávno po večerce. Kdyby tě chytil některý z profesorů, nebo Filch, měl bys malér.“

Potil se až na malých prasečích palečkách. Otřel si čelo a pokoušel se dýchat jako normální lidská bytost. I po ztrátě kil měl ve zvyku se zadýchávat. Vyšel schody a funěl jak tunová zvěř. A co bylo horší. On se přehříval v přítomnosti dívek. Každý z Pobertů si už určitě brousil zoubky na nějakou fešulku, zatímco on se smiřoval se žužu bombónkama a knihou “Proč existuji aneb 100 návodů, jak se sprovodit ze světa”. Byla rozdělena do několika kategorií. Bezbolestná smrt, rychlá smrt, smrt s překvapením, mučivá smrt, smrt s obecenstvem, smrt dvou dní a smrt. Musel uznat, ze autor mel dokonalou fantazii. Tolik inspirace v jedné knize ještě nenašel. Akorát ty obrázky byly nechutné, tolik krve! Když si to prohlížel po večerech, tak z toho měl noční můry. Náhle si rovzpomněl, však on tu knihu už neměl. Kluci mu jí nechali vyletět do vzduchu, aby na podobné nesmysly nemyslel. Ale copak oni chtějí žít věčně? Být v jeho nicotné kůžičce. Měl i dokonalé rysy krysy a krysy neměly dlouhou životnost.
“To je … to je v pořádku. Měl jsem se dívat pod nohy. Co kdyby tam byla myš,” nervózně se zahihňal, chytil se za límeček a ve snaze si ho uvolnit, mu zapnutý knoflík vystřelil do místnosti. Podařilo se mu trefit jeden z portrétů, který mu náležitě pohrozil. Rychle se od něj odvrátil k Lily, ale ten pohled ho málem dostal do mdlob. Zblízka byla ještě hezčí než si jí pamatoval. Hezčí jak Sirius nebo James. A to ty dva o sebe dbali víc jak kdejaká fintilka.
“Aah,” vydal ze sebe zvuk pochopení a přemýšlel, jak se dál tvoří konverzace. Zajisté slovy. Měl by něco říct. Cokoliv. Cokoliv bude lepší než ticho. Ale už promluv! Cukl sebou, když na něj hlas v hlavě zařval.
“Žužu! … teda,” opět se zapotil, když mu doplo, že se ho Lily na něco ptala. …”Já … já … já se potřebuju provětrat. … jsem jak krysa. Nenápadná a tichá,” falešně se zasmál svému vtipu, který chápal jen on. Udělal dva kroky do strany, ale při došlápnutí na pravou nohu vykekl, vystřelil s ní do vzduchu a s vřískotem se svalil na pohovku hubou napřed.

Tiše se uchechtla, v dobrém duchu. „Tak to asi byla tedy vina nás obou.“ Dodala mile. Tušila, že dohadování se o tom, čí jinak je to vina, by byla zbytečná a stejně tak zbytečně táhlá. Samozřejmě nevěřila tomu, že by ve věži mohli mít nějakou nevítanou krysu. Přeci jen dost lidí na koleji mělo kočky, které se o to povětšinou dokázaly dost schopně postarat. Ještě nikdy na koleji žádného hlodavce, který by neměl majitele, neviděla. Už se chystala ještě něco dodat, když jen tak tak stačila uhnout před vystřeleným knoflíkem. Překvapeně zamrkala. Asi jí dost překvapil její vlastní postřeh, jak dokázala rychle zareagovat.

Pak se ale uchechtla, když spatřila rozčilující se portrét. „Pěkná trefa, Petere.“ Nadhodila s úsměvem. „Myslím, že bys mohl snad příští rok zkusit ty zahajovací Potterovi testy. Třeba by tě přijal do toho svého famfrpálového mužstva.“ Mrkla na něj hravě s úsměvem na tváři. Následně si všimla ale toho podivného pohledu, když na ní upíral ty svá dvě maličká očička. Nenápadně tedy udělala krok dozadu a pro jakési vhodné udržení si vzdálenosti, posadila se na ručku gauče. Protřela si prsty ospalé oči, ale nakonec jí dostatečně probralo slovo, které v rychlosti vyhrkl. Nechápavě na něj pohlédla. „Žužu?“ zopakovala. Netušila totiž, jestli se náhodou nepřeslechla. Když se pak tedy ale opravil, trochu nechápavě povytáhla obočí. Úplně nechápala význam jeho slov, nebo proč se přirovnává ke kryse, ale… no, zjevně každý z Pobertů byl svým způsobem divňous. Než stačila odpověď, zase letěl vzduchem.

„Petere!“ vydechla, opět tedy vstala a došla k němu. V přátelském gestu k němu pak natáhla ruku, aby mu pomohla vstát. „Jsi v pořádku?“ zeptala se znovu a pro jistotu se rozhlédla kolem, zda nenajde důvod, proč tentokrát zakopnul a svalil se na zem. S překvapením ale zjistila, že žádná taková překážka nestála rozhodně v cestě, ani nikde kolem. Jestli si pro tuto chvíli Lily něco myslela – a nejen to, že je Peter zakřiknutý a jistě to mají na svědomí Potter s Blackem, kteří snad přítele nepouštěli ke slovu, nebo ho nenechávali mluvit s dívkami, aby nestrhával pozornost od nich – tak to bylo to, že myš by jistě takový kravál nenadělala. Střelila pohledem ke schodům, jestli si někdo na rámus nepřijde stěžovat a vůbec zjistit, co že se to tam děje. Naštěstí by jako prefektka mohla situaci snadno zahladit. „Petere, víš, že se mě nemusíš bát, že ano? Ani se přede mnou stydět.“ prohodila pak k chlapci jemně, když se posadila tedy na zem na své paty. Napadlo jí, že bude nakonec možná nejlepší, když zůstanou sedět na zemi a nebude hrozit další chlapcův pád.

Nesměle se pousmál a stačil jen kývnout hlavou. Co jiného měl také udělat? Zasmát se? Určitě by mu ještě zaskočilo a on by se znovu válel po zemi a dusil se. Lily by si o něm myslela jen ty nejhorší věci jako ostatní ... i když třičtvrtě školy ani nevědělo, že existuje. Profesorka věštění si ho pamatovala jen díky tomu, že ona byla jednou z těch, před níž se sklouzl po břiše. Ona se taktéž ze všech nejhlasitěji smála a kdyby u sebe měla fotoaparátus, tak by jej jistě zachytila. Navždy zvěčněn při svém nejpodařenějším kousku. To zajisté nic jiného netrumfne. Nikdy už neučiní nic dostatečně velkého a strašného, aby si ho kvůli tomu lidé pamatovali. Nikdy! 
Nervózně se podrbal na zátylku, když obraz zmizel. Ale pochvala od Lily mu zajistila rudou barvu ve tvářích. Málokdy ho někdo za něco pochválil a od Lily si toho vážil ještě víc. 
"Ehm ... ehm ... na famprfál nejsem zrovna stavěný," bolestně se ušklíbl při vzpomínce jeho prvního pádu z koštěte. A druhého ... třetího. No, jestli se kdy udržel, tak si to nepamatuje, páč to byl takový příval euforie, že se mu samovolně vymazala z paměti. Jako vše dobré. I když ta většina dobrého se týkala převážně jeho přátel, které také schytal učiněnou náhodou či nehodou. Prostě si dobře sedl. A dobře se narodil, protože kdyby byl mladší nebo starší, tak o něj ani pohledem nezavadí. O nějakého valícího se troubíka, co se potí pokaždé, když na něj promluví děvče. S Lily se vídal tak často, že by měl být alespoň u ní nějak odolný, ale to zřejmě jeho mysl ani tělo nechtělo pochopit.
"No? ... žužu," opět se podrbal na zatýlku, nervózně se zahihňal a vytáhl z kapsy balíček sladkostí. ..."Dostal jsem chuť na žužu, dala by sis?" tiše polkl, když k ní natáhl upocenou dlaň s pochutinou. Přitom na ní zíral, jakoby jí přímo pobízel, aby si to vzala a snědla to. Sice se o jídlo málokdy dělil, ale s kým se podělil, to byl přítel. I když se většinou přátelé dělili s ním. No ... což, měl permanentní hládek. Či chutě. 
Válel se na gauči, dokud ho silné paže nevytáhly zpět na nohy, přesto se postavil jen na jednu. Ta druhá ho nepěkně bolela. ..."Asi jsem si něco udělal s nohou," nešťastně se kymácel na jedné končetině než se opatrně svalil na zem, tentokrát zadkem napřed. Nohu si přehodil přes koleno a zkoumal jí zdálky jako jakýsi zajímavý artefakt. Možná čekal, že mu každou chvíli odpadne. A naroste nová, nějaká lepší.
"Eh ... eh ... ale já se ... no ..." zakoktal se, přičemž zopakoval svou drbací fázi. ..."Jen že ty jsi taková ..." roztáhl ruce do šíře. ..."A já takovej ..." zase je splácl jako kdyby zabíjel otravný hmyz. To zaručeně vše vysvětlovalo.

„No, všechno se může změnit.“ Mrkla na něj dívka vlídně. „Někdy pouze stačí, abychom sami chtěli.“ Pousmála se a sledovala ho. Samozřejmě byla na stejných hodinách létání, jako on a kluci, tudíž jí nemohlo ujít, jak si vždy s košťaty vedl. Bylo to… no, asi by stačil popoletět tři metry, než by zjevně spadl. Ale kdyby chtěl, tak věřila, že by to přeci jen dokázal. Nebyly většinou problémy jen v hlavě jedince a ve skutečnosti neexistovaly? Ale byla pravda, že ani ona nijak zvlášť ráda nelétala. Nebylo to tím, že by se jí to nelíbilo, jen se necítila příliš bezpečně, když seděla jen na opracované větvi, ze které by při troše nepozornosti mohla sletět dolů.

„Ach tak.“ Uchichtla se tiše. Když k ní natáhl ruku se sladkostmi, překvapeně na jím nabízenou sladkost pohlédla. I když několikrát Petera zahlédla něco baštit snad v kteroukoliv hodinu, minutu i místě, nikdy jí nenapadlo, že nosí jídla po kapsách. Sama dávala přednost raději karamelkám, nebo lízátku, ale při tom pohledu, který na ní vrhal, nedokázala říct ne. Pousmála se proto a vytáhla si z balíčku jedno žužu, aby neurazila. „Děkuji Petere.“ Poděkovala.

Hned jak zmínil, že ho noha bolí, přenesla svou pozornost právě k ní. „Ukaž, podívám se.“ Nabídla se a trochu mu povytáhla nohavici a ohmatávala opatrně kotník. Ústa se jí zkřivila a čelo se jí zkrabatilo, jak přemýšlela. „Myslela jsem si to.“ Hlesla nakonec. „Vypadá to, že máš vyvrknutý kotník.“ Konstatovala a pohlédla na chlapce. „Měli bychom tě dostat za madame Pomfreyovou, aby se ti na nohu ještě pro jistotu podívala sama a pomohla ti jí spravit.“ Navrhla. Hned jí napadly dvě možnosti, jak ho dostat na ošetřovnu. První možnost byla, že ho sama podepře a dotáhne na oddělení, nebo poběží pro madame, která si přijde mladíka vyzvednout sama. Než stačila ale ještě něco vymyslet a rozhodnout se, pohlédla na něj a pobaveně se ušklíbla a obočí se jí povytáhlo svévolně výše. Bylo to něco, co ani netušila, že dělává. „Jakože… jsem tlustá a… ty příliš hubený?“ nadhodila a sledovala ho. „Musím se přiznat, tohle na svou osobu slyším prvně.“ Prohodila pobaveně. Samozřejmě na škole byli takoví, kteří se dokázali navážet do všech a ani ona nebyla výjimkou jejich cílů, ale vesměs to bylo díky jejímu původu. A ač si nikdy příliš o sobě nemyslela bůh ví co, věděla, že je hubená a snad i hezká, i když by se jistě Miss Anglii nemohla rovnat.

"No ... no ... asi máš pravdu," usvolil se, i když pochyboval, že by se naučil létat. Teda, na koštěti, on sám létat neuměl. Jedině, že by skočil z okna. Letěl by chvíli. A pak by se rozprskl na školních pozemcích jako jeho psychiatr. Což byla velice nechutná představa. A on by toho ani schopný nebyl. Nejspíš by ani to okno neotevřel, nesáhl na kliku a ani se k němu nepřiblížil. Stačilo, že se jednou podíval ven a málem omdlel hrůzou. Kluci ho museli křísit. A měl pocit, že ho během jeho skoro umdlení někdo olízl. Dal by dvacku za to, že to byl Sirius! Tím psem byl až moc často, nejspíš se brzy začne drbat nohou za uchem a olizovat si genitálie. Což by bylo velice nechutné. A on by se s ním asi přestal ... dobrá, nepřestal. Co by mu zbylo? Dva jediní přátelé, kteří by ho opustili, když by neměl rád Siriuse. A to bylo moc děsivé. Ne, ne, radši na nich zůstane bezpečně nalepený a nepustí se. Jako malé klíště.
Se spokojeným výrazem ruku zase stáhl. Vzala si žužu a jeho to upřímně potěšilo. Bylo to znamení toho, že se jej neštítí, že by to mohla být jeho kamarádka. Neměla vůči němu předsudky jako jiní. Však jí také měl rád už od prvního ročníku. Ale ne tak jako James. Mohl se přiznat k tomu, že na ní maličko žárlil. Ona mohla dělat s Jamesem věci, které on nemohl. Mohla k němu být blíž, zatímco on ... on nikdy podobný druh lásky nepozná. Bude dál nalepený na svých přátelích, zatímco oni postupně budou odpadávat. James se dá dohromady s Lily, Sirius bude věčný lovec žen, který si už ani nevzpomene, že nějaký Peter existuje a Remus i přes to, že byl vlkodlak, byl hrozně milým člověkem. Nebude trvat dlouho a najde si k sobě ženu, které bude moci svěřit své tajemství. Možná bude stejná jako on. Potom by se nemusel ničeho bát. Ale copak někdo čekal na Petera? Nějaká šílená a zoufalá žena, které by stačil věčně ustrašený, tichý a nemotorný patolízal. 
Oddechl si, když měl chvilku klidu na zemi. Ale jakmile se ho začala Lily dotýkat, tak zapomněl dýchat. A zrudl. Vyfoukl notnou dávku kyslíku a klepl druhou nohou. 
"Vyvrknutý?!" vypískl tiše. Pokud on dokázal tiše pištět. To mu tak ještě scházelo. On potřeboval být mobilizovaný na jejich akci "Snězte Srabuse". Nechtěl být mimo plán. Chtěl se kochat. ..."Ale ... mě se to nehodí. Nejde to nějak nandat zpátky?" zdálky se podíval na to, co mělo být špatně. Ale nic neviděl. Zrovna na lidskou anatomii šikula nebyl. Což nebyl na nic. Ale nechtěl o nohu přijít. Co kdyby mu upadla?! Co by pak dělal jako třínohá krysa?! Však by mu to ani pořádně neběhalo. Jako Hubertovi, kterému sežrala nohu paní Norrisová. Ne, vlastně toho snědla celého. To byl Norbert. 
"Ale já ... já ... já ... to tak nemyslel ... ty jsi ... něco ... a já ... nic," začal si řádně třít temeno, přičemž nervózně koulel očima. Nechtěl aby to pochopila takhle. Ještě by se mohla urazit a on by ztratil možnou kamarádku. Potom by ho pověsila na strom a nechala ho tam viset za takovou ohavnou lež. A on neměl pořádné trenýrky, které by to vydržely! Nemohl viset! On ne!

Jakmile si od něj vzala žužu, všimla si, že mu tím udělala radost a tím to jí těšilo také, i když žužu co nejrychleji spolkla. „Ty máš asi veliké kapsy, že?“ nadnesla pak mile. „Kapsy neustále připravené pro důležitou potřebu?“ snažila se s ním vlídně konverzovat. Nechtěla ani v nejmenším, aby to vyznělo hloupě, nebo zle.

„To se nenandává zpět.“ Vysvětlovala mu pak. „Vyvrknutý kotník není jako vykloubený kloub, nebo zlomené kosti. Prakticky se ti jen natáhly šlachy kolem kotníku a ty teď nepříjemně bolí, proto nemůžeš na noze ustát. Dobré je mít tu nohu staženou a vyloženou někde nahoře. Nebo alespoň tak to mudlové dělají. A… chvíli počkej, já se hned vrátím.“ Pronesla, jako by snad mohlo hrozit, že chlapec by utekl. Vyběhla po schodech a potichu vklouzla do dívčího pokoje, kde dívky už klidně oddechovaly klidným spánkem. Lily si slovíčkem „Lumos“ posvítila a brzy ve své skříni našla obvaz, který jí máma přibalila pro každou náhodu, i když jí Lily ujišťovala, že si jistě poradí kouzly, nebo poté se o vše postará madame Pomfreyová. Zdálo se, že se ale pojistka přeci jen bude momentálně hodit. Vzala ruličku obvazu a opět vyšla z pokoje, seběhla schody do společenské místnosti a došla k Peterovi. „Vzpomněla jsem si na pojistku, kterou mi přibalila máma. Obvazem ti stáhnu kotník, aby tě tolik nebolel a mohl ses alespoň postavit. Mělo by to trochu od bolesti ulevit, i když asi ne úplně.“ Prohodila. Bylo to ale to nejlepší, co jí v ten okamžik napadlo. Takhle by ho přeci jen mohla snadně ji na ošetřovnu odvést, než aby ho celou cestu táhla celou svou váhou. Opatrně mu tedy sundala botu a pak se ujala jeho ošetřování. Alespoň v tom smyslu, že mu kotník opatrně, ale pevně obmotala a utáhla. „Tak, hotovo.“ Pronesla po chvíli a pousmála se na chlapce povzbudivě. „Je to lepší?“ zajímala se. „A pokud se nemýlím, nemělo by tě to nijak zvlášť omezit.“

Když se jí pak snažil vysvětlit svou předchozí posunkovou řeč, jen se pobaveně uchechtla. „Petere, já si dělala jen legraci. Tušila jsem, že jsi to tak nemyslel.“ Mrkla na něj. Samozřejmě úplně si tím jistá být nemohla. Pak zavrtěla hlavou. „Petere, tohle neříkej.“ Pohlédla na něj vážně. „Každý je výjimečný, Petere. A tebe nevyjímaje. Jsi svůj a tím pádem jsi originál, a jak říkáš, něco.“ Pousmála se.

"No ..." podíval se na své jídlem naplněné kapsy a opět se nepatrně hodně začervenal. ..."To je ... kdybych ... no, kdybych ... kdyby někdo z mých přátel dostal hlad," poškrábal se zezadu na krku a přitom se díval do pravého horního rohu. Snažil se zakrýt svou neobyčejně nešikovnou lež tím, že počítal pruhy na tapetách. Rozhodně jich bylo málo. Málo na celovečerní počítání. Navíc měl něco s kotníkem a nechtěl tu sedět a čekat, kdy mu upadne. Nejspíš by dávno omdlel od stresu, ale žužu pomáhalo v relaxu. Ačkoliv ho snědla jen Lily. Nebo si dal i on? Prakticky jedl neustále, poté ani netušil, jestli jí nebo nejí, bylo to tak automatické. 
"Samozřejmě, natáhlé šlachy, pohoda, klídek, jazz," pokoušel se na malou vteřinu vcítit do jednoho ze svých statečnějších přátel a zahrát si na frajera, ale v celkovém kontextu to vyznělo bídně ... a trapně. Tudíž raději sklopil hlavu a čekal, dokud Lily neodejde. Poté natáhl krk dopředu a začenichal jako správná krysa. Po zrzce se nesla taková krásná sladká vůně. Téměř jako jahody s cukrem. Olízl se a hned zase jazyk zatáhl, když si uvědomil, co za pitomost to zase udělal. Naštěstí ho sledovalo jen nějakých dvacet obrazů. A ty byly určitě zvyklé na podobné obscénosti. Od něj zaručeně. 
Mohl se v klidu proměnit v krysu a rychle se vytratit než se Lily vrátí, ale něco ho drželo na zemi. Nejspíš vědomí, že by to bolelo. A on nechtěl, aby ho cokoliv bolelo. A když už se mu nabízela pomoc, tak jí hodlal přijmout. Teda, pokud Lily jen neutekla nahoru a nešla spát. Však, přeci nebude pomáhat takovému nemotornému koni, jakým byl on. Ošklivému, nenažranému a pitomému. Spánek se zdál jako lepší možnost. 
Do očí se mu nahrnuly slzy, ale naštěstí se Lily stačila vrátit čas než by začaly kapat na zem a on by vypadal jako největší ubrekánec na koleji. Což taky byl, ani vyděšení prvňáčci jej nepřekonali. Být soutěž v plakání, on by jí vyhrál.
"Čekala, že si natáhneš šlachy?" povytáhl obočí a snažil se svou pozornost směrovat někam, kde neviděl, co s ním provádí. Potil se jako čuník a byl nervóznější než Gándhí před spácháním hříchu. Ani si nevšiml kdy, ale začal si okusovat límeček od košile. Když už byl značně ožužlaný, vyplivl ho a podíval se na svou omotanou nožku.
"A ... asi? Teď mám vstát?" opatrně se zeptal, jelikož se sám neodvážil ani pohnout. Teda, kromě otření pusy. Nechtěl být oslintaný. A rozhodně ne oslintaný před Lily. 
"Něco? Jsem něco?" s nadějí v očích na ní upřeně zazíral a čekal, jestli svá slova potvrdí nebo je vezme zpět. Záleželo na tom až příliš. Přál si být něco a když mu to Lily potvrdí, tak snad samou radostí umř ... omdlí.

„To je od tebe hezké, že tak myslíš na své kamarády.“ pousmála se na něj vlídně, i když více méně tušila, že to tak úplně pravda není. Nejčastěji vídala právě Petera něco jíst, Remus u sebe míval klasicky tabulku čokolády a ti zbývající dva... no... třeba právě pro ně něco Peter mohl nosívat.

Než zmizela na schodišti, ohlédla se na něj přes rameno. „Neboj se, nic to není. Můžeš mi věřit.“ mrkla na něj a vyběhla schody.

Jakmile se vrátila a ošetřovala mu nohu, cítila jeho rozpaky. Proto se to snažila udělat rychle a přitom se na něj nedívala, aby mu to nebylo ještě více protivné. Nechtěla ho ale nechat se trápit, ne kvůli rozpakům. „To bude v pořádku, Petere.“ promlouvala jen k němu chlácholivě, než práci dokončila. „Spíše bych řekla, že chtěla, abych měla nějakou obyčejnou mudlovskou pojistku, kdyby se něco stalo a alespoň trochu by mi to pomohlo, než bych vyhledala pomoc.“ snažila se mu vysvětlit svůj pohled na věc a matčin záměr. „Nicméně jsem ho naštěstí nepotřebovala,“ zaklepala si párkrát na čelo, „ale o to lépe mohl posloužit nyní tobě.“ mrkla na něj. „Můžeš zkusit vstát. Nemělo by to být tak hrozné.“ přikývla a sama vstala, aby mu mohla nabídnout pomocnou ruku a v případě potřeby ho podepřít. Párkrát ale musela ještě zamrkat. Pomalu se k ní dostavovala únava a měla co dělat, aby neusla jak na potvoru zrovna teď. Po jeho poslední otázce se usmála. „Samozřejmě, že jsi „něco“.“ ujistila ho vlídně. Napadlo jí, že chudák chlapec asi moc v životě podpory nedostal, že si o sobě myslí snad jen to nejhorší. Možná neměl ani špetku sebevědomí. Až jí ho bylo líto, když se musel ptát na něco tak zjevného... nebo respektive to pro ní bylo více než jasné. Pro ní každý člověk byl jedinečný, nehledě na postavení,k rod, barvu pleti, nic takového.

“J ...jo, co bych to byl za přítele, kdybych na ně nemyslel. Však jsou to nejlepší, co mě mohlo potkat,” zrak upřel k zemi a nervózně žmoulal rukáv levé ruky. Byla to pravda jen z jedné čtvrtinky, jelikož on povětšinou tahal jídlo jen pro sebe a nabídl ho až teprv, když došlo na krajní nouzi. Mnohokrát během snídaně si potajnu nastrkal do kapes pirožky a sýry. Ale vždy když vzhlédl k profesorskému stolu, zachytil Brumbálův pohled. Naštěstí se usmíval, ale prstem naznačoval “Ty kluku nosatá.” Od těch dob nevzhlížel, i když ten pohled cítil neustále. Mohl do něj provrtat díru, on stejně syslil mňamky na později. Jak záviděl Mrzimoru tu krásnou kuchyň hned vedle společenky. On by tam byl pečený vařený. Možná i doopravdy, jelikož by si ho skřítci spletli s pašíkem ve fráčku. Což byl oděv, ve kterém jako malý capart, nastupoval do vlaku. Vypasené buřtě ve fráčku. Jaké on sklidil ovace. Prakticky celou cestu strávil nacpaný na záchodku, kde se snažil pracně převléknout do hábitu, aby konečně mohl mezi lidi. Nakonec dal frak klukům, aby si z něj udělali indiánské teepee. Nějaký čas ho tam měli, dokud záhadně nevzplál. Ale na ty léta vzpomíná s láskou. Ta krásná bezstarostná léta.
Chtěl jí věřit. Však Lily byla tak milá a bezelstná holčina. Nikdy se na něj ošklivě nepodívala, neměla proti němu křivého slova. Musel by lhát, kdyby tvrdil, že se mu nikdy nelíbila. Však to byla nejkrásnější holka v ročníku. Taková výjimečná. Ale copak by si kdy vyšla s někým jako je on? Leda ze soucitu. A navíc by ho James zabil. Doslova a do písmene. Lily byla zakázaná a zbytek ho nechtěl. Až mu z toho bylo smutno.
Noha byla zafáčovaná a on si mohl v klidu vydechnout. Nebylo to tak strašné. Jen klukům nebude nyní příliš ku prospěchu. Třeba ho i politují, když už ho málem zabily knihy Lily.
“Tvoje maminka musí být moudrá žena, která myslí na vše,” kývl hlavou nahoru a dolů. Jeho matka myslela jen na to, aby zase nepřibral. Že se vážně jako krysa neměl lépe. Snědl, co chtěl, kdy chtěl a kde chtěl. Akorát ho jednou přišlápla McGonagallová, zaprskala na něj a on uháněl, co mu krysí nožky stačily. Jak to vůbec poznala? Byl tak zmatený.
Nejistě se vydrápal na nohy, teda nohu, jelikož tu poraněnou nechával ve vzduchu. Raději s ní nekýval, nehýbal, pouze na ní zíral jakoby čekal, kdy na něj promluví.
“Asi bych měl doskákat za madam Pomfreyovou,” skočil na dobré noze, aby se otočil, přičemž se zakýval a začal máchat rukama ve vzduchu jako tučňák, který se snaží vzlétnout. Kupodivu balanc udržel, za což by se poklepal po rameni, kdyby mu nehrozil další pád.
“Něco,” blaženě si zašeptal pro sebe. Očka mu zářila a úsměv hrál sluncem, když mu to Lily potvrdila. Byl skvělé a úžasné něco. Něco! On byl něco!

„Co by si bez tebe počali?“ pousmála se. „Jsem si jistá, že ještě by hladověli, kdyby po boku neměli kamaráda, který by myslel na to, aby byli najedení.“ Pronesla vlídně. Věděla, že snad nějakým kouzlem mívá Remus vždy při ruce svou oblíbenou tabulku čokolády, kterou už jí i několikrát nabízel. Oproti tomu Blacka a Pottera nikdy neviděla s podobnými zásobami. Na okamžik jí napadlo, zda své zásoby nějak skrývají před ostatními dvěma přáteli, nebo si vystačí s tím, že když by měli hlad, tak se obrátí na Rema, nebo právě Petera, u kterých se mohli spolehnout, že něco k zakousnutí mít budou.

Zatímco mu vázala nohu a utahovala do obvazu, aby mu jí zpevnila, vycítila na sobě jeho pohled. Zvedla proto zrak k němu a nepatrně se pousmála. „Děje se něco?“ optala se ho a měla co dělat, aby se snad nezačala červenat. Nebyla tolik zvyklá na upřené dlouhé pohledy. A vlastně jí to nebylo nijak zvlášť příjemné. Člověk si pak až moc lehce připadal jak výstavní zboží ve výloze. Nebo kus masa u řezníka, který si kupující bedlivě prohlížel, aby řádně uvážil koupi.

Nakonec se tiše uchechtla. „Spíš se podle mě zbytečně přespříliš bála.“ Pousmála se. „I když chápu, že chtěla mít jistotu, že budu mít po ruce rychlé řešení. Ale to bych tak nějak ten obvaz musela mít u sebe neustále.“ Pronesla a v očích jí pobavením zajiskřilo. Jistě by si spíše rovnou v takovém případě zašla za madame Pomfreyovou, než aby se trmácela po schodech do nebelvírské věže, po dalších schodech, a pak ještě obvaz hledala. Do té doby by už mohla být díky zdravotnici uzdravena snad několikrát.

Nejistě se pak dívala na to, jak stojí jak čáp na jedné noze a nebezpečně balancuje. Nebyla si tak nějak úplně jistá, zda by se na schodech nezřítil a ještě si dost dobře natloukl, ne-li polámal kosti v těle. „Jestli chceš, pomůžu ti na ošetřovnu.“ Nabídla se. Nemohla si přeci jako prefektka vzít na triko, že by se mu něco stalo. Navíc, kdyby zapomněl na schod, který s takovou oblibou mizel, nemuselo by to skončit dobře. Co na tom, že se jí už chtělo spát? Nemohla přeci odmítnout pomoc potřebnému.

"No, hlady by neumřeli. Jen by neměli, co zakousnout," nesměle se pousmál a opět se podrbal ve vlasech. Ani netušil, jak se mu do hlavy dostala jedna otázka, ale byla tam. Uhnízdila se a mínila o sobě dávat vědět, dokud jí nevyřkl. Obvykle by mlčel, raději ji polkl, ale zřejmě byl v takovém šoku z pádu, že z něj vyjela tak lehce a hladce jakoby to ani nebyl on.
"Proč se vůbec kamarádíš se Snapem?" a byla venku. A když si to uvědomil, bylo příliš pozdě. Vykulil oči a zase je zmenšil, nechtěl před ní vypadat jako větší blbec než jakým už byl. Navíc po téhle otázce se s ním už určitě nebude chtít bavit. Vzpomene si na to, vše co Srabusovi pověstná čtyřka prováděla, zatmí se jí před očima a bude ho nenávidět. Ale ... byla to nevinná zábava a navíc Snape si to zasloužil. Byl to hnusný mastnovlas, který lákal Siriusova bratra do temných zákoutí a kdoví, co tam s ním prováděl! Museli mu nějak srovnat směr a řádně proflákat jako ošklivého, ztraceného psa, který neumí mravy. Vlastně mu tím dělali takovou malou laskavost. V dospělosti z něj určitě bude skvělá bytost.
Zřejmě na ní zíral příliš urputně, jelikož to vycítila. Zrudl a zrak sklonil, aby ho zase zvedl, ale k obrazům různě poskládaným po místnosti. To se pro jednou zase řádně ztrapnil. Proč existoval?! Proč žil?! Komu tím prospívá?!
"Ni ... nic, jen jsem se zamyslel," vymluvil se na to jediné, co mohl. Měl využít příležitosti a zalaškovat s ní? Jen by ho napadla věta, hned by mu přišla trapná a jakmile by jí vypustil z úst, tak by omdlel. Nebo rovnou samou hanbou umřel. A kdyby jen omdlel a dozvěděl se to James, tak by ho zabil on. Do cizího políčka se neryje. To ne, ne! Když to respektuje Sirius, měl by i on. A Srabus už tuplem!
"No ... hábit má velké kapsy, mohla bys ho tam nosit jako já jídlo. Aby jsi pak nemusela skákat na ošetřovnu s nezaopatřenou nohou ... nebo rukou," rychle dodal, přičemž se musel zachytit křesla. Ten balanc zrádný a u něj prakticky neexistující. 
"To by jsi byla hodná," usvolil se. Jen při té představě, jak by tam sám skákal, mu bylo zle. Ještě by přiskákal Filchovi do náruče a ten by ho samou chutí dorazil. Zavřel by ho do sklepení a tam ho za tu nohu pověsil. A mučil ho. Dlouhé hodiny, dny, týdny, měsíce i roky! Na věčné časy, dokud by si ho Bůh nevzal k sobě. Ale i potom by tam Peter visel a trpěl, dokud by mu noha neupadla a on by nevykrvácel a neumřel na smrt. Ne, ne, to si radši nechá pomoct od Lily.

„Jo, to máš asi pravdu.“ pousmála se na něj vlídně, dokud nepoložil otázku. To se pak trochu zarazila a sledovala ho zamyšleně. Nebylo to tak, že by se na něj zlobila, jen jí to na okamžik překvapilo a i jí letmo napadlo, zda tu otázku po Peterovi nevyřizuje opět Potter. Nechápala, co proti jejímu kamarádovi kluci mají. Jistě, nevycházeli spolu, ale byla přesvědčena o tom, že je to díky tomu, že se ani o to nesnažili. Prostě Severuse od prvního dne zaškatulkovali a ani v nejmenším neměli chuť a snahu to měnit. „Je to můj kamarád.“ odvětila nakonec chlapci. „Stejně, jako Remus, Potter a Black jsou tvoji kamarádi. Severus mi pomohl, teď si pomáháme navzájem, máme stejné záliby a rozumíme si. Copak to není definice přátelství?“ zajímala se a povytáhla jeho směrem lehce zpytavě obočí.

„To je dobrý nápad. Děkuji Petere. Myslím, že bych to zkusit mohla.“ pousmála se nakonec znovu a přijala tak jeho nápad kladně. „Jistě by to mohlo s lecčím pomoci.“ pokývla hlavou, a pak přistoupila k němu, ruku mu omotala kolem pasu a jeho si dala kolem ramen, aby ho mohla podpírat. Svou povinnost prefektky tak tedy mohla splnit, postarat se o toho, kdo nyní její pomoc potřeboval, ujistit se, že se v pořádku dostane na ošetřovnu, doufat, že cestou nedostanou Filchovým mopem... a konečně v neposlední řadě se těšila, až se dostane do postele. S každou přibývající minutou byla unavenější. Už tak věděla, že ráno bude mít se vstáváním velký problém, aby se k němu vůbec přiměla.

Nejistě polkl, když viděl zaražení v Lilyině tváři. Neměl se na to ptát. Však copak on by byl nadšený, kdyby se ho někdo zeptal na podobnou otázku? Jak by odpověděl? Že se u nich drží, protože mu poskytují pocit bezpečí a nezáleží jim na tom, jaké pako to je? No, ano, tohle byla vcelku pravda. Vůbec se divil, že si ho vzali pod ochranná křídla místo toho, aby ho nechali levitovat ve vzduchu za nohu jako Srabuse. Ne že by si stěžoval. Byl s nimi vždy za dobře než aby se k němu otočili zády a on by skončil na zemi pod jejich podrážkou. Tedy, takhle uvažoval, když měl velice špatné dny plné deprese a samolítosti. V ty jiné dny jim plně důvěřoval a snad by za ně dal i živ ... hmm, ocásek do ohně. Když by ho následně nato uhasili. Však to byli dobří přátelé.
"Jo ... máš pravdu. Když ... když je ti s ním dobře ... tak to asi přátelství bude, no. Já jen ... že on je zmijozel a ty nebelvír a no ... naše koleje se moc nemusejí. To jste jako Romeo a Julie," nejistě se zasmál, ale když si představil to kladivo, kterým by ho zrovinka James umlátil, smích ho přešel. ..."Teda, ne že byste vy dva ... to ne! To nikdy! Ty jsi taková ..." rozněžněně se pousmál. ..."A on je takový ..." nahodil zhnusený ksichtík, ale hned ho zase odvolal. Co by si o něm jen Lily mohla pomyslet. Že soudí lidi podle vzhledu? ... no, ale on je tak soudil. A prakticky se za to ani nestyděl. Svou ohavností se ukrýval za Jamesovou a Siriusovou krásou. A tak se to aspoň vynulovalo a on si připadal jakž takž ... ucházející.
Potěšeně se pousmál, když schválila jeho nápad. Začínal si připadat, že tu dnes vzniklo něco výjimečného. Něco jako ... přátelství. Mohl se dál nadšeně culit, když se opíral o Lily a díky svým krysým čichovým nosním dírkám cítil, jak voní. A to byla panečku vůně! Pajdal opřen o novou ... kamarádku, ačkoliv cítil, že ta nějak ... no, ochabuje. Blížili se k cíli a naštěstí nenarazili na žádný problém.
"Vypadáš unaveně," dostal ze sebe vskutku inteligentní myšlenku. ..."Asi by sis měla jít lehnout, madame Pomfreyová si mě už převezme," zcela hrdinně jí propustil ze svých služeb. Což u něj bylo nanejvýš podivné. On každého využíval, dokud měl sil nazbyt. Lily byla vskutku něčím pro něj výjimečnějším.

Lily si jeho výklad a myšlenkové pochody vyslechla a přeci jen se musela pousmát. „Ano, údajně se naše koleje nemusí, ale ne všichni to tak mají, hádám.“ Odtušila klidně. „I Godrick Nebelvír a Salazar Zmijozel byli kdysi nejlepší přátelé. To jen předsudky a myšlení takových, jako je Potter nebo Malfoy, naše koleje rozdělují a znepřátelují, aniž by se snad někdy skutečně pokusili o to, aby se s někým z koleje pokusili bavit.“ Pronesla a lehce pohodila svou rezavou hřívou. „Co se týče Severuse, je téměř jako můj bratr. Je to nejlepší kamarád.“ Podala ještě na vysvětlenou. Netušila, proč by snad v někom měla vzbuzovat pocit, že jsou se Severusem něco více. Jen proto, že se spolu baví a rozumí si? Na okamžik se nad tím zamyslela, ale nakonec v duchu zavrtěla hlavou. Ne, nedokázala by brát Severuse jinak, než jako bratra a přítele. Zjevně ještě nebyla vyzrálá na nějaký vztah a myšlenky, které jiné dívky jejího věku měly. Pro ní byla důležitá škola a učení.

Pomohla mu a dělala podpěru celou dobou, co kráčeli chodbami, a i když nebylo nejlehčí tahat mladíka, který jí o něco převyšoval, ani v nejmenším nevydala žádnou hlásku, která by její slabost prozradila. Místo toho si počínala hrdinně a zvládla to. Lhala by ale, kdyby tvrdila, že se jí při pohledu na ošetřovnu neulevilo. Byli u cíle, Filchovi se vyhnuli a nespustili tak jeho kočičí poplach. Byla připravena jít s Peterem a říct madame Pomfreyové, co se stalo, když jí překvapil svým návrhem. Překvapeně na něj pohlédla. Zjevně se jí tolik svou únavu nepodařilo skrývat, když jí nyní posílal do postele. Pravda ale byla, že cítila, jak nutně odpočinek již potřebuje. „No, pokud jsi si jistý, že to zvládneš.“ Vydechla a okamžik ho sledovala, než spatřila jeho odhodlání a rozhodnost. „Tak dobře.“ Přikývla, opatrně ho pustila a ustoupila o krok. Ještě ho okamžik sledovala, jestli to ustojí a zvládne to sám bez pomoci, nebo jí ještě bude třeba. Když to ale ustál, pokývla lehce hlavou. Povzbudivě se ještě na něj pousmála. „Tak hodně štěstí, Petere. Ať si tě tu madame nenechá příliš dlouho. Dobrou noc a brzké uzdravení.“ Pronesla vlídně, přátelsky mu mávla, než se otočila a zamířila zpět cestou, kterou předtím dorazili. Nemohla se dočkat, až sebou práskne do postele. Tušila, že usne okamžitě. Přesto měla dobrý pocit z toho, že pomohla člověku, který to potřeboval a byla ráda z pocitu, že mu snad už i trochu rozumí. Utvrdila se tak v tom, že ze čtyř klučičích přátel jsou kazy jen dva.

“Jsme příliš rozdílní, naše povahy se bijou mezi sebou a nejvíc naše koleje touží potom, být tou nejlepší,” podělil se s ní o svůj skromný názor. Nikdy se mu nezdálo, že by se někdo z Mrzimoru nebo Havru drápal na přední příčky, zato mezi Nebelvírem a Zmijozelem byla dlouholetá soupeřivost o post krále školy. Možná v tom byl ten háček. 
“To není pravda!” vyhrkl a hned se zase uklidnil. Nehodlal mluvit jako blázen. Už tak stačilo, že jej mají za poťouchlíka nebo pitomečka a mozkem chaluhy. …”James není jako Malfoy, jen se Zmijozelem nemá dobré zkušenosti. Určitě by dokázal být přatelský, kdyby narazil na … no, nějakou vhodnou osobu,” přítele se mínil zastat. I přestože na tom, co říkala Lily něco bylo. Ale on se urputně držel Jamese a pokud on neměl zmijozelské rád, on je nemínil mít rád též. Stejně se mu všichni z té koleje posmívali do očí nebo i za zády. Tudíž je mohl nesnášet i bez Jamesova požehnání.
“Jen pocitově, protože vzhledem … no … ty máš zrzavou hlavu a on mast … černou,” vůbec nechtěl říct, že Lily je jako nádherný růžový květ, zatímco Srabus jako rozplizlé bahno. Vždy když ho vidí, tak se mu v kapse otevírá lahvička od šampónu. To je ještě dobré. Jamesovi se vždy v kapse otevírala kudla. Ten kdyby měl povolení ho rozpitvat, tak to bez váhání udělá. Už jen vyčkával, kdy si dají do držky. On by klidně Srabusovi natáhl nožku, aby dopadl na Jamesovu pěst. Ale takové myšlenky nemínil prezentovat v blízkosti Lily nahlas. Byl rád, že si s ní dokázal normálně pohovořit, aniž by si snědl vlastní jazyk při předvádění koktavého trouby. 
Cesta uběhla hopkavě. Upřímně se divil té síle, kterou v sobě Lily měla. Však on nebyl zrovna nejlehčí kousek a ona ho přitom podpírala jako pevný sloup. Až z toho šel strach. Snad Lily nepatřila mezi ty mnohé mužatky, které když si dají s mužem páku, tak mu urvou ruku. To jí rozhodně nikdy nenabídne, stačilo, že mu noha pulzuje bolestí.
Dokulhali se společnými silami na místo určení a on se bláhově rozhodl hrát na hrdinného kavalíra. Pokud spadne, tak o tom Lily už nesmí vědět. 
“Nemusíš mít strach, Lily,” pokusil se o zcela bezstarostný výraz, který okoukal od Jamese a Siriuse, když již stál bez podpory. Opřel se rukou o stěnu a vyčkával až se nová kámoška dostatečně ujistí, že to ustojí.
“Děkuji, hezky se vyspi a jsem ti vděčný,” poděkoval jí, i přestože se zabil o její knihy. Ale to byl mírný detailík, který nemínil Lily mlátit o hlavu. Když odešla, tak se odlepil od stěny, zapřel se o dveře a plácl sebou na zem.
“Svatá Panno na kolečkových bruslích!” uslyšel nad sebou zvolání pana Becka. Nebo spíš Doktora, jak si nechával říkat. Pomocná síla madam Pomfreyové ho zvedla na nohy a s nekonečnou salvou otázek mu nožku opravila. On jen potom spokojeně ležel a přemítal, zda jsou s Lily aspoň kolemjdoucí přátelé.