Remus Lupin

Poslouchala ho a ani se ho nesnažila vyrušit. Jen nepatrně povytáhla jedno obočí, když začal mluvit o tom, co by v knihovně tak rád viděl. Už nějakou dobu měla jisté podezření ohledně Remuse, bylo to především po hodinách obrany proti černé magii, kdy se učili o různých bytostech. A dávala si do souvislosti s některými poznámkami Remusovu osobu, přeci jen nebyla nejchytřejší studentkou jejich ročníku pro nic za nic. Nikdy své dohady ale dosud nevyslovila nahlas a ani se o nich nezmínila před ním samotným. Tušila, že on sám, pokud se nemýlila, o tom nerad mluvil a dokázala si představit, jak to pro něj musí být těžké. Ani neměla nejmenší tušení, jak se mu daří takové tajemství udržet před ostatními, především jejich bezpečnost. Proces probíhal na škole, nebo snad mimo školu? Mohla jen doufat, že jednoho dne se pravdu dozví.

Přesto, že i když své odhady měla, nehnula ani brvou při jeho popisu a pokusu se z toho dostat. Jen pokývala hlavou. „Ano, to máš pravdu. Asi bychom měli vědět o nich co nejvíce.“ souhlasila pak tiše. Vlastně i jí by se taková kniha dost dobře hodila. Ještě chvíli přesto váhala. Nechtěla porušovat nařízení. Co kdyby jí to zhoršilo prospěch školní. Ale nakonec zvědavost zvítězila. „Ehm... no... no tak dobře.“ hlesla k němu tiše. „Nesmí nás ale nikdo načapat.“ zašeptala k němu.

V momente kedy vyslovila tie slová sa v jeho hlase ozvalo menšie potešenie. Zvláštne možno ak by boli sami bez ľudí naokolo poskočil by si radostne. No nemohol si to dovoliť! ale jeho oči, pohľad ktorým sa na ňu pozrel ho prezradil. Ale ako mohol skryť to nadšenie, ktoré sa v ňom nachádzalo?

" neboj sa Lily! " povedal takmer okamžite pričom zatvoril knihu a následne sa pozrel okolo seba. Možno ak by v tejto chvíli bol v ich prítomnosti James určite by mu venoval mierne prekvapený výraz alebo dokonca malý pohlavok. No on by mu to vysvetlil, že sa nič nedeje a záujem o Lily je len z pohľadu kamarátstva. Predsa len niekto ako Remus ani len nepomyslel na to, že by niekoho mohol mať rád viac ako len kamaráta. Predsa len nemal to od koho pochytiť, jeho matka bola. No ako to povedať, jeho matka. Stroj, ktorý nedáva najavo takmer žiadne emócie. " sľubujem ti, že na teba dám pozor. Nič sa ti nestane. " v jeho hlase a taktiež aj v pohľade, ktorý jej venoval bolo cítiť priateľstvo. Milý úsmev lemoval jeho tvár pričom sa pozrel okolo seba a následne opäť na knihy.

" ale určite by si to nepotrebovala. Aj keby sme sa dostali do problémov určite by si sa z toho dokázala vyvliezť. predsa len učitelia ťa doslova zbožnujú! " mierne na ňu mrkol pričom sa postavil a následne si do rúk zobral tie knihy, ktoré pred malým okamihom doniesol. Stávalo sa len málokedy, žeby knihy niekoľkokrát neprelistoval a nezamiloval sa do ich vône stále dookola a dookola.

Nad reakcí Remuse zůstala chvíli překvapeně sedět a zírat. Bylo to snad poprvé, kdy takhle živě a s radostí reagoval. Bylo to tak nečekané, ale nakonec se usmála a pobaveně se uchichtla. Jeho radost byla poněkud nakažlivá a ona navíc mívala radost, když tu radost dokázala někomu udělat, což se zjevně nyní povedlo.

„Já se přeci nebojím.“ Uchechtla se pak tiše. „Co by se nám tak asi mohlo v knihovně stát?“ pousmála se. „Tedy, pokud nás nechytí.“ Dodala s lehce pokřiveným úsměvem. „Jsem ale ráda, že budu mít po boku neohroženého muže.“ Prohodila v hravém tónu, a aby snad Remusovi tu radost nezkazila.

Vstala tedy ze svého místa a uhladila si jak sukni, tak i hábit. Do rukou vzala jednu z knih, aby to vypadalo, že jde jen mezi police vrátit zapůjčenou knihu. Pak se opět usmála a pobaveně na kamaráda pohlédla. „Tak jestli mě zbožňují, co teprve tebe.“ Usmála se. „A jestli tomu tak je, tak už chápu, proč jsme zrovna my dva prefekty.“ Poukázala na jejich odznaky na hábitech, které tak dávaly ostatním jasně vědět jejich funkci. Srovnala s ním krok a pak nenápadně zmizeli mezi policemi, kde se co nejméně nápadně posunovaly stále hlouběji do místnosti a mezi knihovny, směrem ke dveřím s nápisem „VSTUP ZAKÁZÁN!“ a pro ty méně chápavé byly dveře zamknuty na zámek a omotané řetězem.

" je to zvláštne no mám pocit, že ak by som nebol jeden z tých študentov, ktorý sa skutočne zaujímajú o školu určite by som mal za sebou niekoľko desiatok trestov.. " zasmial sa Remus pričom si spomenul na takmer každé jedno malé dobrodružstvo so svojimi priateľmi, ktoré napokon aj tak končilo ako veľké fiasko. No bol za to rád, predsa len aj napriek tomu, že sa mu to možno z počiatku nepáčilo, stále cítil to napätie a to vzrušenie, ktoré to všetko ponášalo.
" vstup zakázaný.. znie to tak.. tak vzrušujúco " zasmial sa Remus po tom ako končekmi prstov prešiel po obrovských dverách, ktoré sa objavili pred nimi. Zvláštne, čo sa tam mohlo nachádzať? čo tak veľmi chceli skryť pred očami študentov? samozrejme, že to chcel niekto ako Remus, kto bol zamilovaný do kníh už tuším od prvého momentu, takmer okamžite zistiť.

" hmm prenechám ti túto zaujímavú prácu Lily. Vždy som mal rád tú eleganciu v momente, kedy si vezmeš do ruky prútik. " zasmial sa Remus pričom sa pozrel na ryšavú kamarátku a následne pohľadom ukázal na dvere, ktoré stále stáli pred nimi. Dokonca bol prekvapený z toho, že sa napokon dala na to nahovoriť. Predsa len ako by to mohlo vyzerať? v momente ak by niekto prišiel na to, že sa niečo deje, v tom momente ak by ich niekto náhodou našiel určite by to vyzeralo ako menšie nedorozumenie. Dvaja vzorní študenti v zakázanej časti knižnice len kvôli tomu, že nedokázali uhasiť svoj smäd po tajomstvách kníh.

„To je dost možné.“ uchechtla se pobaveně. „Přeci jen kamarádíš se s exoty, jako je Potter, nebo Black.“ odtušila s ušklíbnutím a byla mu v patách. Vlastně věděla, že on se do těch žertíků moc nepouštěl, nebo nebyl tím, kdo neplechy vymýšlel, přesto býval čas od času potrestán i s ostatními kluky.

Jeho nadšení ale z akce do zákazané části se prostě musela pobaveně usmívat. Oči mu zářily jako malému chlapci, který dostal vytouženou hračku. Ale vlastně jí tělem projížděl stejný pocit, jaký měla i on z toho zakázaného ovoce, které se nyní akorát snažili utrhnout ze stromu Poznání.

Při galantní nabídce toho, aby se ujala vypořádání se se zámkem, se pobaveně pousmála. Ale neměla s tím vůbec žádný problém. Vzala do rukou hůlku a lehce jí mávla v naaučeném kouzlu. A hned záhy znovu. Zámek se pak lehce odemkl a řetaz se zcela nehlučně sesypal na podlahu. „Tak, a je to. Teď můžeme klidně dovnitř.“ sdělila mu a vykročila tedy do tmy, která tam mezi policemi byla. Našlapovala ale zcela tiše a opatrně.

" James.. James Potter. Ten ti určite musí už dlhšie liezť na nervy " venoval jej menší úsmev pričom on sám vedel ako to medzi nimi je. Predsa len ona bola jeho najlepšou kamarátkou on zas najlepším kamarátom, ktorý si postavil hlavu a nemienil sa vzdať ani len po niekoľkých odmietnutiach. Možno aj on niekedy bude takým človekom, zamilovaným takmer po uši.

" vždy ma to lákalo.. " povedal napokon Remus po tom ako urobil jeden krok vpred. Aj napriek tomu, že jeho telo bolo momentálne v ohni a srdce mu búšilo ako srdce malého kanárika, chcel si sám sebe dokázať, že aj napriek tomu, kým je sa vie aj on sám odviazať. Predsa len niekedy mal pocit, že je ako tretie koleso na voze no to sa vždy zmenilo v okamihu, kedy prehovoril niekoľko slov so svojimi priateľmi.

" čo si myslíš, že tu nájdeme? " tma, bolo to len tmavé miesto, ktoré sa nachádzalo okolo nich. Vytiahol si svoj prútik, povedal jedno základné zaklínadlo a následne sledoval ako jeho prútik zažiaril. Bolo to svetlo, ktoré mu pomáhalo k tomu aby si prečítal aspoň niekoľko nadpisov kníh.

" myslím si, že by toto mohlo byť niečo.." no ešte predtým ako to dopovedal siahol na knihu, ktorá sa v tom momente zaškubala. Bál sa ju otovirť, predsa len nevedel čo sa v nej mohlo nachádzať no jeho zvedavosť po tom, čo bolo pre neho neznáme a nepreskúmané napokon bola o niečo väčšia. Cítil ako sa adrenalín nachádzal v každej jednej bunke tela, pričom knihu mierne pootvoril. Bola to tmavá hmla, ktorá sa v tom momente objavila okolo nich spojená s výkrikom ženy alebo malého dieťaťa.

„Nemáš absolutně ponětí, jak moc.“ zakoulela Lily očima. „Opravdu se ti divím, a vlastně tě obdivuji, že s ním a Blackem dokážeš vydržet. Ti dva jsou horší, jak živelná katastrofa. Navíc pořád jsou v průšvihu. Dá se říct, že z jednoho maléru jdou do druhého. A ta jejich arogance.“ odfrkla si a pohlédla na něj. „Jsou úplně tvůj pravý opak.“ dodala ještě, ale pak raději umlkla. Měla pocit, že ani snad nedýchá, když vklouzli za mříže, které oddělovaly zakázanou část od zbytku knihovny. Dívala se ostražitě kolem a netušila proč, ale necítila se nijak dvakrát dobře. Bylo to poněkud... skličující. Netušila, co zrovna takový pocit v ní vyvolávalo. Nikdy se jí to nestalo. Rozhodně ne v knihovně.

Následovala Remuse a nepřestávala se rozhlížet, jako by každou chvíli na ní mělo odněkud něco vyskočit. Jamkmile vytáhl knihu, přistoupila o krok blíže k němu, ale v následující chvíli si přitiskla ruce k uším, než se vzpamatovala a raději natáhla ruky a rychle knihu přiklapla zpět k sobě. Chvíli si myslela pak, že snad ohluchla, jaké nyní vládlo ticho. „To bylo hrozné.“ vydechla pak tiše a ulevilo se jí, když sama sebe přeci jen slyšela.

V momente kedy hovorila o priateľoch nevedel ako sa má zatváriť. Aj na miesto toho, že bol ich úplným opakom bol rád za to, že bol ich súčasťou. " nemôžeš to brať takto Lily. Aj na miesto toho, že som rád v knihách som veľmi rád, že mám možnosť mať takých priateľov ako sú práve oni. " pousmial sa Remus pričom sledoval jednu knihu za druhou. Názvy, prechádzal po nich bruškami prstov.
" nie som ako ich prívesok. často krát som to bol aj ja, kto tie problémy tvoril od úplného základu." chcel spomenúť to ako spoločne vytvorili mapu, ktorou mali možnosť sledovať každý jeden krok každého študenta aj profesora no na miesto toho aby sa pochválil len si zahryzol do spodnej pery.

Každá kniha skrývala to svoje tajomstvo. Kričala jedna za druhou to svoje tajomstvo a tiež príbeh a bolo to počuť okamžite, keď nejakú z nich otvoril. No v momente, kedy sa pozrel na tú správnu knihu jeho očká sa na malý moment rozžiarili. Knihu, ktorá bola v hrubej väzbe tvorená pravou kožou si zobral pevne do ruky. Hľadal to, po čo si sem prišiel. No bol pripravený k tomu aby ju otvoril?. " Lily.. nemyslíš si o mne, že som len ten, kto nasleduje každý ich krok. Kto je ako piatym kolesom na voze. " v hlase sa nachádzalo mnoho. Bolo to možno sklamanie, ktoré tam prevládalo. Možno to ticho, ktoré sa objavilo chcel v jednom momente prerušiť. Otvoril knihu a videl ako sa pred ním priamo nad stránkami knihy objavil mesiac. pozeral sa na neho ako na čarovnú guľu, ktorá ho v tejto chvíli hypnotizovala. Ani len nemrkol, nepohol sa ani len o centimeter.

Lily na něj trochu polekaně pohlédla. „Remusi, promiň. Já jsem to nemyslela tak, že bych někoho odsuzovala. Jen… prostě vím, jaký Potter je, a z vyprávění Marlene vím i něco o Blackovi. Ale asi mám na to jiný pohled… asi jako holka.“ Pokrčila nad tím rameny. „Jsou to ale tví přátelé a já to respektuji.“ Pousmála se na něj povzbudivě, a pak se opět soustředila na police.

Společně s Remusem projížděla pohledem po názvech na hřbetu kniha mrazilo jí, když slyšeli z knih roztodivné zvuky. Některé byly opravdu úděsné, nebo děsivé. Zvedla k příteli pohled a zavrtěla rozhodně hlavou. „Rozhodně jsem si to nikdy nemyslela.“ Ujistila ho. Vlastně byla ráda, asi stejně jako profesoři, že Remus Lupin patřil mezi Poberty. Nebýt jeho, byli by Black a Potter zcela nezvladatelní. Byla přesvědčená, že Remus kluky alespoň čas od času navede na tu lepší cestu a zkrotí je. A když to vzala z té druhé stránky, překvapivě i ty dvě černé ovce ze skupinky byli dobří studenti, když se jim chtělo, takže si měli zjevně o čem skutečně povídat a rozuměli si. Pokud by někoho měla označit za páté kolo u vozu, asi by to byl Peter, který byl odjakživa jejich ocáskem, ale tak nějak o ostatních nepřemýšlela. Vysazená byla jen na Pottera díky tomu, co byl schopen dělat.

Jakmile Remus otevřel knihu, okouzleně vydechla, když ze stránek vzlétl do vzduchu bílý kruh měsíce. Stejně jako Remus na něj chvíli fascinovaně pohlédla, spíše oslněná tím kouzlem, které skrývala kniha. Pak zalétla na chvíli pohledem k Remusově tváři a myšlenky a dohady se jí v hlavě rozeběhly naplno. Neodvážila se však nic z toho říci. Po chvíli si tiše odkašlala, snad aby ho probrala zpět ze zasnění. „Co se tam píše? Něco zajímavého?“ zeptala se šeptem a nakukovala na text na stránkách.

Sic mu rodiče pořídili dosti obsáhlou sbírku knih o lektvarech, některé získal i od svého pradědy, stále měl potřebu nalézat nové a nové obzory a nové a nové knihy. A kde by mohl nalézt svou novou unikátní sněžnou vločku než v oddělení s omezeným přístupem. Připravoval si plán, jak se tam dostat během denního světla, jelikož v tu dobu by to nikdo nečekal. Knihovnice nehlídala vchod každou hodinu, ráda se procházela mezi regály a okřikovala hlučné studenty. Měl takových dobrých sedmnáct minut než se projde okolo dveří a to již budou muset být zajištěné a on venku hezky v bezpečí. S knihou, kterou potřeboval na noční experiment. A jaká kniha byla jeho nynější vyvolenou? Žádná jiná než tu, kterou vyhrabala dokonce i jeho sestra - Moste Potente Potions. Akorát narozdíl od ní nebude jednat ukvapeně, bez rozmyslu a taky si nebude půjčovat její vlasy, aby jí oplatil to exenpóre o Halloweenu. A přestože ho ten vztek pomalu přecházel, nemínil jí nic darovat zadarmo. Beze studu se proháněla v jeho kůži a kdoví, kdo jí všechno viděl a co v jeho kůži provedla. Navíc to byla strašná představa, co vše mohla vidět. A na co sahala. Skoro mu bylo až na zvracení, ale dnes nemínil strávit čas nad mísou, hodlal konat. 
Vybral si čas v polovině dne, kdy se nachází v knihovně, co nejvíc studujících studentů, jelikož to znamenalo, že se bude pečlivá paní knihovnice zastavovat u každého z nich, aby si našla jakýkoliv přestupek a jemu čas nabude. Promnul si ruce, tak často zapatlané nejrůznější směsí, že bylo podivné, jak čisté se nyní zdály. A také byli. Měl na to vlastní trik. Vytvořil krém, který odstraní vše, co by se na jeho rukách nejevilo jako vhodný doplněk. A hojně ho používal už od prvního ročníku. Samozřejmě se jako malé dítko pochlubil i svým rodičům, kteří na něj byli poprávu hrdí. Ale nenechal se tím výslunním spálit a opět se zašil do stínu, kde mohl patlat své rádoby bábovičky a držet se svého snu. K tomu by si mohl dopomoci, díky té knize, kterou mu sestra ani nepodržela. To byla velká část jeho hněvu. To, že se v něj přeměnila, to by nejspíš vydýchal, ale to, že vrátila knihu, po které toužil a básnil o ní dlouhé hodiny, ne! To se nedělá! 
Nyní si to vyrovnaně kráčel do knihovny paní Irmy, hůlku bezpečně uloženou v kapse kalhot. Tvářil se klidně, nemínil jakkoliv rozvířit její již tak podezřívavou povahu. Při překročení prahu knihovny jí slušně pozdravil, kývl přitom hlavou a vydal se mezi regály do oddělení povolených knih o lektvarech. Věděl, že za ním paní knihovnice půjde a bude čenichat, zda si nedělá v knize růžky či, zda nemá špinavé ruce. Vzal si do ruky libovolně zvolenou knihu, chvíli si jí prohlížel opřený o regál, když na něj z druhé strany vykoukla knihovnice. Přeměřila si ho odměřeným pohledem, chvíli ho pozorovala a když viděla, že nedělá nic hanebného, tak se vypravila sekýrovat a sledovat někoho jiného. Jeho sedmnáct minut se blížilo. Byla přesně pátá hodina. Paní knihovnice brzy přejde k oddělení s omezeným přístupem, okoukne mříže a vydá se levou stranou dokolečka, přičemž se zastaví u každého jednotlivého studenta, zkontroluje knihy, zda jsou v pořádku a přestoupí k dalšímu. 
Čas nadešel a on se pomalu vydal za svým cílem. Necítil nervozitu. Měl to promyšlené. Zaklínadlo "Alohomora", ten pravý regál, zjistil si i kde přesně se nalézá, v klidu ji popadne, odnese z oddělení, pomocí zaklínadla jí zamaskuje za jinou a za hodinu odejde, aby se to nezdálo příliš podezřelé. Co by se mohlo pokazit? S mírně samolibým úsměvem se postavil před mříž oddělení, vytáhl hůlku a zamumlal to kouzelné zaklínadlo. Řetěz sjel, ale v nemalém hlomozu, který knihovnice neustále usměrňovala, to nebylo nic. Naprosté nic, co by slyšely lidské uši.

Knihy sú jeho vášňou. Ráno sa s nimi prebúdza, je s nimi celý deň a dokonca aj večer zaspáva aspoň s jednou. Ak by si mal urobiť zoznam obľúbených kníh bolo by to len s ťažkosťou. Nebolo preto prekvapením, že sa Remus nachádzal v knižnici. Už v okamihu, kedy tam prišiel a knihovníčka ho videla mohol si len domyslieť, čo si ona myslela.
„ zasa sa tu budeš ponevierať z miesta na miesto, Lupin? A zasa budem musieť volať niekoho aby ťa konečne odtiahol od tých kníh?!“ povedala knihovníčka takmer okamžite no napokon mu venovala úsmev. Remus sa nevedel na ľudí hnevať. Aspoň nie tak, ako si to oni mysleli. Stávalo sa mnohokrát, že nepochopil ironiu alebo sarkazmus, pretože mal iný zmysel pre humor no nenašlo sa mnoho ľudí, ktorý by ho urazili. Remus bol človekom, ktorý vedel odpustiť každému.
„ prajem vám príjemný deň. láska ku knihám je tak veľká, že ma to k nim tiahne. Sú mojim magnetom.“  
Nikdy sa na knihy nepozeral ako na príťaž. Naopak. už ako malé dieťa sa radšej zatvoril do izby a otvoril si knihu na miesto toho aby si našiel priateľov. Možno ak by nestretol spolubývajúcich a najlepších priateľov zároveň, možno by bol iným. Mnoho ľudí si avšak myslelo, že Remus bol tým, kto by mal dávať chlapcom rozumy do hlavy. Boli dosť inteligentný a on to vedel už od prvej chvíle a čo sa týkalo tých vylomenín a problémov, to ťahalo aj jeho. čo bolo pre mnohých ľudí nepochopiteľné.
možno by si jej mal povedať o tom, že sa vkrádaš niekedy do knižnice aj po záverečnej. Alebo by si jej mohol navrhnúť, aby ti nechala urobiť kľúče, bolo by to oveľa menej komplikovanejšie pomyslel si Remus pričom nasledoval svoj nos. Možno ak by niekto položil pred nejakú knihu čokoládu, určite by ju vedel vypátrať. No on mieril pre tento deň do knižnice cielene. Chcel nájsť knihu do ktorej sa pozeral takmer neustále. Prevracal stránku po stránke a dúfal, že sa tam môže niečo zmeniť.
No ked pred sebou niekoho videl, možno to bola len vidina, ktorá bola zapríčinená tým, že on sám bol pre mnohých ľudí neviditeľným jedincom, uvedomil si, že nie je jediným človekom, kto sa zakráda niekedy v knižnici. Pozeral sa na to ako vošiel, no aspoň si to myslel.
Možno ho aj určitá časť lákala k tomu aby ho nasledoval no on zostal na mieste. Dokonca si vyhliadol miesto, ktoré by mu dávalo možnosť vidieť ho vychádzať zo zakázanej časti. No po chvíľke cítil ako sa každý jeden chlpok na tele zježil a postavil sa do opačnej strany. Musel to vedieť, čo ak by sa napokon rozhodol zobrať nejakú knihu, ktorú si chcel zobrať aj on sám?
Pomalým krokom a hlavne tichým prešiel k mrežiam. Dával si pozor. Vedel, že ak by mal pri sebe priateľov určite by to dopadlo inak.Spadlo by im niekoľko kníh, reťaze by sa povaľovali na všetkých miestach. James a Sirius by sa určite postarali o knihovníčku a nakoniec by to aj tak dopadlo tak, že všetko by ostalo na Remusovi.
Tiahlo ho to, o tom nebolo samozrejme pochýb. otvoril jemne dvere pričom vkročil dnu a položil jednu ruku na rameno človeka s ktorým sa poznal. Nebola to rovnaká koľaj no Remus nebol tým, kto by to nejako rozdeľoval. Už niekoľkokrát sa s ním rozprával o lektvaroch. Zaujímal ho jeho postoj aj to, že má v sebe skrytý talent.

Opatrně otevřel vrata se srdcem v břiše a adrenalinem vyhnaným kamsi za hranice nemožna. Pomalu si oddechl a jistě vykročil do útrob zakázané sekce. Nesměl se nechat zahnat zpět nějakým náznakem zbabělství. O Mrzimorech se nesly pověry o jejich zaječích srdcích, ale on to nemínil podporovat. Za svými zájmy šel tvrdě a odhodlaně. Nemínil se nechat zarazit do země jako jeho sestra. Ona byla zaručeně tím zbabělcem v jejich rodině. On na druhé straně věděl, kam se má posunout a kam odbočit, aby se vyhnul nebezpečí, ale zároveň s tím došel do cíle. Nyní šel kupředu takovým sebestředným tempem, že ignoroval ten šimravý pocit na zádech. Ten pocit, když jej někdo sledoval.
Vkročil dovnitř a prsty pomalu přejížděl po jednotlivých knihách. Věděl, kde se Moste Potente Potions nacházejí, přesto si hodlal užívat tu vůni a chuť zakázaného ovoce. Opíjel se tím pocitem, zatímco kráčel kupředu s lehkým úsměvem na rtech. Měl téměř chuť si prozpěvovat, ale zadržel se. Za prvé, při vloupaní se do zabezpečného objektu se nezpívá a za druhé, zpěv hodlal nechat zbytečných existencím, které si tím vydělávají na alkohol a drogy.
Šedomodré oči mu padly na knihu, po níž toužil. Stačilo se natáhnout a ukořistit si jí. Nic by je neoddělilo od těch společných hodin, kdy by se pokoušel vyrovnat svému pradědovi. Kdy by hodlal objevit něco, co by se též stalo stejně chtěným jako kámen mudrců. I když on by byl radši, kdyby jeho "věc" byla věčným tajemstvím mezi ním a ním. Nikomu nemohl dostatečně důvěřovat. Každý by to chtěl využít pro své sobecké záměry a na to "to" nebude uzpůsobené.
Ruka se dotkla hřbetu obalu, když na jeho rameno také cosi dopadlo. Dech se mu zarazil v hrdle a ačkoliv se snažil udržet v klidu, srdce se mu rozbušilo tak, že jej musel každý slyšet. S obavou se pomalu otočil. Jak jen mohla být knihovnice tak rychlá? Muselo jí něco upadnout, musela cosi zapomenout, aby se vrátila zpět. Jiný důvod tu být nemohl. Nebyl tak pomalý. Za to by dal holý krk!
Jenže když se otočil, místo aby pohlédl do podmračené tváře paní Irmy, díval se na nebelvírského studenta ze stejného ročníku. Ani nemohl popsat tu úlevu.
"Remusi, co tady děláš?" šeptem se ho optal na otázku, na kterou by ho zajisté zajímala odpověď. Všiml si snad spadlého řetězu a šel to prozkoumat dříve než to nahlásí vrchnímu katovi? No, byl si jist, že s Lupinem se zvládne domluvit. Nebyl to špatný kluk. Svým způsobem si i rozuměli. Oba v hlavě měli mozek a dokázali ho využít narozdíl od jiných studentů, kteří se zajímali jen o to, jak co nejdříve školu vystudovat, aby si mohli uložit svá majestátní pozadí na místa, která jim zařídí rodiče.
"Ty jsi mě sledoval?" zpytavě na něj hleděl, zatímco mu ruka dávno sjela z knihy. Nechtěl, aby kdokoliv věděl, co si tu půjčuje. Ačkoliv to zrovna Remusovi mohlo být jasné. Milovník lektvarů, který přečetl vše, co o lektvarech lze kromě té jedné jediné. Smysl to mělo dokonalý. Založil si ruce na hrudi a zhluboka se nadechl. Ještě pár minut měl, mohl vyčkat, co mu k tomu Lupin poví. Poté plán odvolá či v něm bude pokračovat. Na něm pro teď nezáleželo. Bohužel.

Remusove kroky boli tiché. Nebolo to po prvýkrát, kedy sa niekde zakrádal. No nebol v spoločnosti priateľov. V tento moment to bol on, kto porušil nejaké pravidlá školy. Nikto nemohol povedať, že bol zlákaný svojimi najlepšími kamarátmi. Sledoval chlapca, ktorého niekedy dokázal aj obdivovať. Jeho zapálenosť a to, že nie je človekom, kto premárnil svoj talent. Poznal mnoho študentov, ktorí mali talent no neurobili nič pre to, aby sa mu venovali. Remus v momente, kedy si uvedomil, že k nemu prehovoril sa snažil na tvári dať znamenie, ž nie je nepriateľom. „ nechcel som ťa vydesiť. A určite nechcem v tebe docieliť domnienku, že ťa sledujem. Len ma zaujímalo, kde mieriš. Videl som ťa ako si sem vkročil no nemusíš sa báť, mám pocit, že som jediný, kto si takéto veci vôbec všíma.“
Slovami chcel naznačiť ich knihovníčku, ktorá zjavne ani len nevedela, že niekto zmizol a prehrabáva sa v zakázanej časti. „ nenechaj sa rušiť nemám v pláne to niekomu povedať. Sám som si po niečo prišiel.“ Odhodlával sa predsa len už nejaký čas k tomu, že do zakázanej časti knižnice sa vráti.
Nechcel aby si o ňom niečo myslel kvôli tomu sa vzdialil niekoľko krokov a prešiel do sekcie, ktorá zaujímala práve jeho. premieňanie. Kto by len tušil, ž by to mohlo byť niečo z toho odboru? mal vo svojej tajnej knižnici, ktorú mal uloženú na mieste o ktorom nemal nikto ani len to najmenšie tušenie mnoho kníh, no vedel, že by tá kniha mohla byť peknou dekoráciou do jeho zbierky.
" myslíš si, že ak by som si ju nechal a možno vrátil na konci štúdia, tak by sa o tom niekto dozvedel? myslím si, že nikto sa touto časťou neprehrabáva tak často aby si mohli všimnúť, že chýba nejaký ten diel." snažil sa mu naznačiť, že v tejto chvíli v tom idú možno spoločne. Aj Remus mal zalubom si niečo požičiať a možno niekedy vrátiť alebo sa tváriť, že o nič nejde. Bola by to vari krádež ak by si to vypožičal študent, ktorý by to vedel využiť? určite by sa vedel nejako vynájsť k tomu, aby nikto nepovedal, že je zlodejom.
Remus si vytiahol tabuľku čokolády. Musel sa uistiť, že Elias nie je tým človekom, ktorý by ho nejako stiahol ku dnu. Nepoznal ho tak dobre aby o ňom mohol niečo tvrdiť no možno prišiel ten čas, aby sa o niečo viac spoznali.
,, mohol by som sa pozrieť na knihu, ktorú máš v pláne si zobrať? alebo čo ak by si mi o tom povedal ty sám? nemusíš sa báť, popravde som veľmi dobrý v udržaní tajomstva." prstami ukázal na pery, ktoré pomyselne uzamkol a odhodil kľúč.
Podišiel k nemu opäť o čosi bližšie a ponúkol ho čokoládou. Mohol to odmietnuť a ukázať mu, kde sú dvere. Remus ale bol človekom, ktorý nerád nejako vyvolával konflikty. Nebol stavaný na to, aby sa s niekým pobil. Dokonca mal niekedy pocit, že kosť a koža sú to jediné, čo sa nachádzajú na tele. Nemal svaly no nebol ani tlstíkom. Bol to jednoducho Remus Lupin.

“V to doufám, jinak budeme mít problém oba,” ačkoliv jej svrběly prsty, po knize opět nehmátl. Sledoval Remuse obezřetně. Věděl, že to není žádný křivák a jeho slova jsou vždy plná pravdy, ale i těm nejušlechtilejším snadno ujelo slovíčko či dvě a on mohl být v okamžení prozrazen, kniha by mu byla sebrána a on by byl na sebe neskutečně naštván. Zbývalo tak málo a přeci jen mnoho. Též jako se mohlo vše vyvést, mohlo se i ve vteřině pokazit. Postupoval pomalu, ačkoliv se jeho trpělivost blížila ke konci. Několik dní po sobě se probouzel z nočních můr, kdy na něj z bledé tváře hleděly dvě prázdné oči. Ale nepřipadal si jako sestřin milovaný doktor Frankenstein. Byl chytřejší i rozumnější. A především své stvoření neopustí, ať se jen ulekne sebevíc. Ono to bude vystrašené též a on bude jediný, kdo jí to bude moci ulehčit.
“Využiješ příležitosti, když už jsem ti to pěkně otevřel?” položil spíše řečnickou otázku, zatímco zůstával stát bez hnutí na místě. Sledoval ho, jak se blíží k jinému regálu. Prsty si projel v nakrátko zastřižených vlasech a tiše si oddechl. Nemusel panikařit. Nic se přeci nedělo. Remus si také hodlal vzít kousek svého ráje a on se mu na oplátku v tom také nemínil šťourat.
Pomalu se natáhl ke knize a vytáhl jí, zatímco hypnotizoval Lupinova záda. Sáhl do kapsy pro hůlku a dvakrát klepl na obal, ten rázem změnil barvu i tvar a nesl název “Magické houby a kde je najít”. Ano, přísady do letvarů byly dokonalým krytím. Kdyby si vypůjčil něco jiného, bylo by to knihovnici značně podezřelé a risk nebyl zisk. Cítil se zas o něco lehčí. Jistá část stresu opadla, když získal svou knihu.
“Pokud to hodláš riskovat,” pokrčil rameny a rozhodl se vypustit z úst vlastní způsob. …”Já bych si odtud nenechával nic déle, jak týden. Nikdy nevíš, kdy dostane knihovnice stihoman a prohrabe se celou knihovnou, jen aby našla to něco, co dle její choré hlavy chybí. Poté si postěžuje Filchovi a ten využije každé příležitosti, aby si na nějakém studentovi schladil žáhu, ačkoliv bude naprosto nevinný,” ten padouch s mopem měl přirozený radar na problémy. Akorát v těchto letech nestíhal. Příliš studentů s věčnou dětskou duší létalo po této škole. Litoval by ho, kdyby kdy cítil nějakou lítost, ale tu by si bezesporu šetřil na jinou bytost.
Přimhouřil oči, když se jej optal na knihu, kterou si mínil odnést. Tohle nebylo nejlepší místo na svěřování se, navíc ani nechtěl. Sice o té knize neustále mluvil, ale to jí neměl. Nyní, když jí má, by o ní navždy mlčel.
Ze slušnosti si kousek nabízené čokolády ulomil, ačkoliv to bylo děsně sladké. Vložil si ji do úst a nechal ji roztéct. I po takovém kousku bude mít žízeň jako trám.
“Rozhodl jsem se půjčit si knihu o nejhorších kouzelnických zločinech. Nechápu, proč je to v zakázaném oddělení, přeci jen je to historie a tu bychom znát měli,” s klidem v hlase zalhal o své knize, na kterou použil stínící kouzlo. …”Co si odnášíš ty?” hlavou pokývl k tomu, co svíral Remus. Kromě čokolády. Lupin byl záhadný tvor. Bavil se s lidmi, kteří k němu příliš neseděli, vyspělostí je předčíval stejně jako Eli. Stejně podivné bylo vždy jeho měsíční onemocnění. Kouzelníci nikdy nechytali takove banality jako chřipky nebo angíny. Přesto Remus každý měsíc stonal. Zajímal by se o to, ale nebyl jako Addy. Nepotřeboval na každého vše vyšťourat. Postačil si s vlastními záhadami.