Andromeda Black

Regulus seděl ve svém pokoji u psacího stolu, a na žádost matky nadepisoval kartičky se jmény. Matka chtěla každému, kdo přijde na večírek věnovat malý dárek a ten označit kartičkou se jménem. Jenže něco takového vyžadovalo krásné a úhledné písmo. Téměř vždy pro to využívala Reguluse. Reg měl nadání pro kreslení a písmo měl zdobné a úhledné. Proto ani letos se nevyhnul své povinnosti. Seděl v tichosti a jediným společníkem mu nyní byl domácí skřítek Krátura, který u pana Blacka v pokoji uklízel.

Zrovna dokončoval ozdobu u písmena K, když si všiml, že další nadepsanou osobou má být jeho sestřenice Andromeda. Vzal do ruky prázdnou kartičku, kterou si začal prohlížet. Jak dlouho vlastně ještě bude nadepisovat – Andromeda Black? Pravda byla taková, že k Andy měl Regulus vždy nejblíž, ze všech svých sestřenek. Bella si ho často dobírala za Siriuse a s radostí opakovala, že i Reg jednou bude neschopný krvezrádce. Ovšem to nikdy nepronesla ve společnosti, jen když s ní byl sám. Neměl jí za to podceňování rád. Cissy naopak mnohem raději věnovala pozornost všem ostatním. Zbývala mu tu Andy, která se stala přítelem ve zbrani, při večírcích a dlouhých rodinných večeří.

„Kráturo, zůstává letos strýc v Londýně až do našeho večírku?“ otočil se přes pravé rameno na skřítka, který ustal v činnosti. Krátura byl věrný své paní, ale pro mladého pana Blacka měl jistou slabost. Vždy k němu byl hodný a vstřícný. Byla v tom více než povinnost, která ho vázala k paní domu. Chvilku přemýšlel, zda mlčet nebo mluvit. Oba, jak skřítek tak Regulus věděli, že se Krátura dostane k mnohým rozhovorům, a tak toho ví více než dost. Dal si načas, ale oblíbenost pana Blacka vítězila. „Ano, pane. Pan Black s celou rodinou zůstává prozatím v Londýně,“ přikývl skřítek a to prozatím Regulusovi stačilo. Odložil nedokončenou práci a přešel ke skříni, kde si vybral kabát a šálu. „Kdyby se ptala matka, šel jsem na návštěvu. Večer se vrátím,“ oblékl se, ovázal si šálu kolem krku a než se kdo nadál, rychle sešel schody a opustil dům.

Regulus měl svoje zájmy a nejednou se dostal k rozhovorům, k informacím, které se daly využít. Jindy to byly informace od samotného Krátury, který tím nahlodával loajálnost ke své paní, ale více utvrzoval Reguluse, že mu je věrný. Cesta mu nezabrala dlouho. Možná něco přes půl hodiny. Dostal však zároveň čas na rozmyšlenou, co chce říct. Chtěl svou sestřenku varovat, upozornit jí na to, co se chystá, přestože to ona sama musela dávno vědět.

Zastavil se až před jejich domem. Zaklepal na dveře a chvíli čekal, než mu otevřel jeho strýc. „Regulusi, to jsou mi hosti,“ pronesl vstřícně a ihned pustil mladíka dál. Dveře zavřel a vedl ho dlouhou chodbou do obývacího pokoje. „Co pro tebe mohu udělat?“ optal se. Cygnus se nikdy netajil, že je Regulus jeho oblíbený synovec. Tak jako Alphard trpěl na Siriuse, Cygnus upřednostňoval Rega. Sám měl tři dcery a žádného syna, přestože po něm toužil. Viděl v Regulusovi jistou výjimečnost, a tak se k němu choval, jakoby šlo o jeho vlastního. Nejednou mu nabízel, že ho prosadí v politice, přestože to byl na patnáctiletého kluka zatím příliš vysoký nárok.

„Výjimečně jsem nepřišel ani tak za tebou, strýčku, jako spíš za svou sestřenicí,“ Sundal si Regulus kabát, který předal domácímu skřítkovi. Ruce spojil za zády a narovnal se v zádech. „Mohl bych Andromedu vidět? Potřeboval bych s ní probrat pár skutečností ohledně školy,“ vysvětlil záminku proto, aby se o jejich rozhovor nikdo nezajímal. „Nebudu tu dlouho,“ dodal vřele a čekal na svolení. Cygnus si chvilku synovce překvapeně prohlížel, než přikývl. „Jistě. Andromeda je nahoře ve svém pokoji,“ odkázal ho na chodbu, kterou přišli. Regulus jen pokývnutím hlavy poděkoval, otočil se na patě a zamířil chodbou zpátky a následně po schodech nahoru. Zastavil se až u pokoje své sestřenice a zaklepal na dveře. Pak jen vyčkával na povolení nebo otevření dveří.

Andy byla ve svém pokoji v podkroví. I když byly tři sestry a byly si poměrně dosti blízké, snad překvapivě měly všechny tři vlastní pokoj. A vlastně se ani jedna za to nezlobila. Tak měly alespoň trochu každá vlastní soukromí a mohly si pokoje upravit k obrazu svému. Bella si potrpěla především na tmavé barvy, Cissy si vyzdobila pokoj dost okázale, až snad mohl působit přeškrobeně a draze. Andy měla ale pokoj jednoduchý a zdi se mísily světlefialovou barvou a bíle laděnými tapetami. Co se týkalo nábytku, oproti své nejmladší sestřičce neměla postel s nebesy, přesto byla postel asi jako jediný kus nábytku nejdražší. Kromě ní měla ještě v pokoji pracovní stůl, knihovničku, šatník a pohodlný gauč. A vlastně na něm i nyní trávila čas.

Za pár dní se měl konat ples Blacků, pořádaný její tetou, takže Bella a Cissy trávily většinu času v obchodech. Respektive především Narcissa, která chtěla být jako vždy středem pozornosti na takové významné události. Sestry se ráno rozhodly jít společně na nákupy. Andy se ale ten den nijak zvlášť nechtělo. Už nejméně týden si připadala dost nejistě. Bývala unavená a poslední dva dny jí nebylo nijak dobře hned od rána. Přešly jí prozatím myšlenky na to, že by odešla do města a koupila nějaký ten dárek pro Edwarda. Ty nevolnosti byly šílené. Netušila, čím to může být. Snad nervy, které se snažila před rodinou ututlat a vše se týkalo Eddieho a rozhovoru, který společně vedli v astronomické věži. Od chvíle, kdy se s ním rozloučila, neuběhl snad den, kdy by nad tím neuvažovala a především nad tím, jak by představila svou jedinou lásku rodině, aniž by ho uškvařili, sotva by stál ve dveřích.

Seděla na gauči, zhluboka oddechovala, jak se snažila krotit neposedný žaludek a přitom se podívala k policím, kde by měla snad každá jiná dívka rámečky s fotkami svého milého. A i ona by to tak ráda měla, ale neodvážila se. Prostě musela být výjimkou a nyní si mohla jen představovat, jak z prázdného místa na polici na ní kouká veselý pár modrých očí a široce se na ní usmívá. Srdce se jí jen při té představě pohnulo a rovněž si vzpomněla na jednu šílenou listopadovou noc, kdy se tím úsměvem a krásnýma očima nechala strhnout. Dobrovolně mu dovolila, aby jí zbavil myšlenek na cokoliv a nevnímala nic jiného, než jeho a kouzelnou chvíli s ním. A povedlo se mu to. Ani nyní na to nedokázala přestat myslet. A když jí snad bylo zle, nebo se cítila smutná, při vzpomínce, jak jí pevně svíral v náručí a šeptal tichá, něžná slůvka projevu lásky, dokázalo jí to zvednout náladu.

Přesto nyní to nijak zvlášť nepomáhalo, jak si uvědomila, když přidušeně zaskuhrala, jakmile se jí žaludek opět hrozivě sevřel. V tom se ozvalo zaklepání na dveře. Trochu sebou trhla úlekem. Neozývaly se však žádné dívčí hlasy, takže její sestry to být nemohly. Narovnala se na gauči, sáhla po nedaleké knize, kterou otevřela na náhodné straně s velkým sebezapřením se posadila rovně a tvářila se jakoby nic, když konečně pronesla: „Dále.“ S nic neříkajícím výrazem zvedla zrak ke dveřím, jakmile se v nich ale objevil Regulus, překvapení nedokázala potlačit. Přeci jen se nestávalo, že by jí nějak často navštěvoval. „Regulusi.“ pronesla, postavila se a dle způsobů udělala zdvořilou poklonu svému bratránkovi. „Vítám tě. Je hezké tě opět vidět.“ promluvila a sledovala ho s lehkým, zdvořilým úsměvem. „Mohu pro tebe něco udělat? Nedorazila snad sova s mou odpovědí k pozvánce tvé matky?“ nadhodila první důvod, který jí napadl spojený s jeho návštěvou.

Regulus po vyzvání vstoupil dovnitř. Zdvořile za sebou zavřel dveře a následně spojil ruce za zády. Narovnal se v zádech a ramena stáhl více dozadu. Pozvedl bradu výš a pohled upřel na Andromedu, která si dle všeho právě četla. „Doufám, že tě neruším, sestřenko,“ pronesl mile a poklonil se, na znamení pozdravu, jak se v jejich rodině slušelo a patřilo. Netrvalo to však dlouho a pomalu se prošel po pokoji k oknu, z kterého vyhlédl ven. Teprve pak se otočil opět ke své sestřenici a zavrtěl hlavou. „Ne, sova i s oznámením dorazila. V tom není žádný problém. Má rodina očekává na večírku všechny z vás a mám od matky vzkázat pozdravy,“ konec své věty pochopitelně zalhal. Jeho matka neměla ani tušení o tom, kde právě teď je. Pokud jí tedy Kratura vše neřekl a ona si nedala dvě a dvě dohromady. Ovšem, byla to opět další zdvořilá fráze, oznámit pozdravy, i když nic takového ze strany Regulusovi matky většinou nehrozilo.

„Vlastně jsem přišel v mnohem soukromější záležitosti,“ nadhodil a zadíval se na dveře, jako kdyby je mohl někdo slyšet. Nemusel se ptát nahlas, zda budou mít soukromí. Doufal, že to Andromeda pochopí z jeho pohledu. Dávno pochopil, že v jejich rodině se nahlas nemůže probírat většina témat. Člověk musel svá slova vážit, promýšlet a teprve pak je vyslovit. Své sestřenice neznal tak dobře, aby do nich vložil plnou důvěru, ovšem doufal, že v tomto ohledu jej Andromeda nezklame a bude jí moci věřit. Matka by zajisté nebyla ráda, kdyby zjistila, že od ní Reg vynesl jakoukoliv informaci.

Krátce si odkašlal, aby se zatím chopil prvního tématu, než přejde k tomu nejdůležitějšímu. „Užíváš si prázdniny?“ zeptal se s jistou lehkostí v hlase. „Když jsem přišel, zdálo se mi, že jsi doma s otcem jediná,“ otevřel tak vrátka dalšímu tématu a to… kde je její matka a sestry? Popravdě to nebylo nic, co by ho až tolik zajímalo. Ovšem byl to prostor k tomu, aby si dopřál další čas. Nemohl jen tak začít. Nebo mohl? Přejel pokoj pohledem, než se znovu zadíval na tmavovlasou sestřenku. „Slyšel jsem, že Bellatrix je nově zasnoubena s Lestrangem, je tomu tak?“ ujišťoval se. Bylo to zatím jen šuškání, byť mu to sám Rodolphus potvrdil při cestě vlakem zpátky do Londýna. „Asi bych jí měl blahopřát, na druhou stranu, zdá se ještě to není oficiální. Asi nevíš, kdy mají v plánu to veřejně oznámit?“ povytáhl jedno obočí a přitom si pevněji stiskl ruce. Popravdě si stále Bellu nedokázal představit v manželství. Její povaha se s něčím takovým neslučovala, ale zároveň si byla vědoma svých povinností. Ano, jejich životy nebyly mnohdy více než jen povinnost. Jak se již bavil s Rodolphusem. Přesně stanovené mantinely, kterými se museli dát. Otázka byla již jen o tom, jak daleko zajdou. Jak dalekou dráhu ujdou.

„Tak to jsem velice ráda, že je vše tak, jak má být. Bylo by mi značně nemilé, kdyby se má sova někde zatoulala a nechala tvou matku na pochybách.“ pronesla vlídně. Zůstala stát naproti němu s rukama složenýma před sebou. Pravda byla ale, že jí jeho přítomnost vlastně v nejmenším neuklidnila. Netušila v jaké záležitosti přišel, a když odpověď od ní co se týkalo večírku přišla, neměla zdání, co by ho přimělo k tomu, aby jí vyhledal. Sledovala ho proto pozorně, ale nedávala díky létům zkušeností na sobě nic znát. Pokývla jen lehce hlavou. „To je od tebe i od tvé matky velice milé. Myslím, že se nebudu mýlit, když řeknu, že jí vyřizuji i já pozdravy za celou naši rodinu.“ pronesla.

Když pak tedy začal o tom, že přišel kvůli soukromé záležitosti, jako by se jí v krku utvořil během okamžiku veliký balvan, přes který sotva dokázala dýchat a žaludek jí dělal úplná salta, div že ho nevyklopila hned před sebe. Postoj Reguluse a jeho pohled ke dveřím jí také ke klidu nijak nepřidával. Zachytila ale význam jeho pohledu a jen nepatrně pokývla hlavou na srozumněnou a ujištění, že v jejím pokoji se je neodváží nikdo rušit. „Prosím, posaď se, bratránku. Udělej si pohodlí.“ nabídla mu pak místo na gauči. „Mám ti nechat poslat pro nějaké občerstvení?“ zeptala se jakoby nic, ale byl to spíš jen úhybný manévr, aby zaměstnala na chvíli jak ruce, tak svou mysl a nezačala vyšilovat. Co když si Regulus něčeho ve škole všiml. Viděl jí snad s Edwardem? Co nejdříve pak mohla, usadila se opět na gauč a využila toho, aby se lehce chvějící se ruce schovala do záhybů svých dlouhých šatů. Další protahování skutečného důvodu jeho návštěvy jí dovádělo k šílenství, přesto klidným a vyrovnaným hlasem odpovídala.

„Ano, velice. Je to příjemná změna být opět na chvíli doma a netěsnat se v těch společných kolejních pokojích. Člověk hned má více soukromí, i když famfrpál mi poněkud přes Vánoce vždy chybí.“ pronesla. „A ty? Užíváš si prázdninového volna? Jak vůbec u vás probíhají přípravy na ples? Doufám jen, že jde vše jako po másle a nemáte s tím problémy.“ i ona musela improvizovat a pokládat snad i nudné společenské fráze. Byla jen ráda za roky tvrdé etikety, díky které se jí nervozitou nyní nechvěl hlas. „Sestry a matka odešly ráno do obchodů. Narcissa si potřebovala oživit svůj šatník o nový kus šatů, které by si mohla vzít na Vámi pořádaný ples.“ vysvětlila ve skratce. Během nastalé chvíle ticha měla pocit, že Regulus musí slyšet prudké bušení jejího srdce. Ulevilo se jí teprve, když se opět ujal řeči a vysypal ze sebe zjevně hlavní důvod své návštěvy. Téma jí překvapilo, respektive to, jak se věci, které měly zůstat i pro širší okruh rodiny tajný, rozšířily. Tentokrát ona chvíli mlčela a zvažovala, zda mu dát zapravdu, nebo to popřít a nechat svou rodinu a Bellu, aby to ostatním sami řekli. Když se ale na něj nyní dívala, snad v jeho očích spatřila stejné odhodlání, které míval jeho bratr a díky kterému Siriusovi svým způsobem z rodiny důvěřovala. „Ano, je tomu vskutku tak.“ pronesla pak tiše. Ani ona nechtěla, aby někdo zaslechl, co si tu povídají a aby jí rodina vynadala za to, že prozradila něco, co neměla. „S blahopřáním bys měl raději drahý bratránku počkat. Dosud rozhodnutí není úplně stoprocentní. Ještě se čeká na uzavření smlouvy s Lestrangeovými. Teprve poté si dovoluji hádat, bude vše vyvedeno na světlo a jejich zasnoubení oficiálně oznámeno.“ uhladila si rukou nepřítomně látku šatů.

„Mám pocit, že kdyby sova nedorazila, matka by už dávno sjednala nápravu a ujistila se, že všichni na večírek dorazíte, toho se nebojím,“ zavrtěl hlavou. Jeho matka vždy všechno chtěla vědět v čas a přesně. Opoždění pro ni prakticky neexistovalo, a pokud se ho někdo dopustil, dala mu více než dobře poznat pocit naprostého opovržení. „Zajisté pozdravy vyřídím, bude ráda.“ Prakticky bylo dost vyměňování si přátelských a zdvořilých frází. Jenže to byla jako povinnost, bez které žádná konverzace nemohla začít. Někdy měl Regulus pocit, že konverzace mezi čistokrevnými je až zoufale omezená, hlavně na pomezí společenského života. Etiketa a vychování nadevše.

„Děkuji,“ pronesl stroze, jakmile mu pokynula, aby se posadil. Rozepl si dva spodní knoflíky od svého saka a následně využil nabízeného gauče. Posadil se jen na jeho kraj. Upravoval si letmo rukávy košile a nohy nechával pevně na zemi. „Ne děkuji, není třeba. Nemám v úmyslu se dlouho zdržet,“ zavrtěl hlavou, aby nevyužíval její pohostinnosti. Správně by si měl říct alespoň o čaj, jenže on nechtěl oddalovat to, kvůli čemu přišel ještě čekáním na čaj. Opět se dostal k tomu, že etiketa bývá mnohdy ztráta času, pokud se dodržuje i mezi rodinou. Správně si měl říci o čaj, Andromeda mu k tomu nabídnout nějaký zákusek. Krátce měli konverzovat o společném zájmu, dopít alespoň jeden šálek a pak se rozloučit. Strohost a odměřenost na prvním místě. Přestože na to nijak neupozornil, chvějících se rukou si všiml. Krátce si jí přeměřil pohledem, zda je všechno v pořádku. Byl to on, kdo mohl za její nepohodlí? Snad ji neuvedl v takovou nejistotu jen svým příchodem.

„Musím souhlasit. Famfrpál je něco, co musíme přes prázdniny oba oželet, ale jen co se vrátíme do školy, dlouho si neodpočineme a čeká nás utkání. Doufám, že bychom letos mohli obhájit pohár. Ovšem zdá se, že Nebelvír je letos také ve skvělé formě a jeho kapitán si též umanul vítězství,“ mluvil klidně, soustředěně a s dokonalou artikulací. „Přípravy na večírek doma vrcholí. Matka chce, aby vše bylo dokonalé, jak je již zvykem. Vlastně už zbývá jen málo co zařídit,“ pokýval hlavou, když se nad tím tak zamýšlel. „Hádám tedy, že máš již šaty vybrané a proto jsi s nimi nešla nakupovat. Nu, soudím to jako výhodu pro mě. Když už jsem vážil tu cestu, nerad bych u dveří zjistil, že tu nejsi a mám se vrátit domu.“ Chvilku mlčel, když začal téma ohledně své sestřenky Belly. Čekal, jak se k tomu Andy postaví a co řekne. Ne, věděl dávno, že celá rodina nevychází nejlépe. Sestřenky držely spolu a on měl držet se svým bratrem, jenže tomu tak nebylo. On se s bratrem nebavil a navíc dobře věděl, že Andy daleko lépe přijala Siriuse, zatímco k němu měla blíž Bella.

„Pochopitelně si gratulaci nechám až po oficiálním oznámení,“ pronesl vstřícně. „Ale je pravda, že to není hlavní důvod, proč jsem tady,“ začal opatrně. Nevěděl proč to dělá ani jestli jí může věřit, chtěl to ale zkusit. Maximálně se spálí a nějakou dobu bude doma rovnat to, co tu napáchal. „Přišel jsem za tebou s přátelskou radou. Víš, zasnoubení Belly proběhlo vcelku rychle. Nikdy jsem si nevšiml, zda má s Rodolphusovi nějak více našlápnuto nebo nikoliv. Ovšem zdá se, rodina usoudila, že mají stejné cíle, a proto bude vhodné je dát dohromady. Ber to snad jako varování. Jen…“ nadechl se, aby si uvědomil, co chce říct. „Měla by ses zamyslet nad tím, komu věnuješ pozornost na večírku. Po Belle jsi na řadě ty a věř, že už nyní se spekuluje o výhodné partii. Kdybys je snad sama vhodně navedla k někomu, kdo by ti vyhovoval nejvíce…“ nechal myšlenku vyznít do prázdna. Nedokázal si představit, že by Bella a Rodo mohli být spolu šťastní. Nebude to více jak manželství z povinnosti. Ale zasloužili si ho všechny tři?

Jakmile se téma stočilo alespoň na chvíli k famfrpálu, cítila se hned o něco jistější. Famfrpál milovala a bylo příjemné si so něm promluvit i s někým, kdo ho hrál také a rozuměl mu. U Belly a Cissy se s pochopením nemohla setkat. Ani jedna o kouzelnický sport nejevila nikterak zájem. Narcissa si snad jen užívala při zápasech pohledů na mladé hráče, které tak mohla okukovat, aniž by vyvolala skandál. „Ano, zdá se, že Nebelvír je v letošním roce dost dopředu, co se týče bodů, ale s trochou štěstí by se nám mohlo povést pohár získat.“ Pokývla zamyšleně hlavou a dala mu tak alespoň zapravdu. Jakmile zmínil zřejmý důvod proč je ona doma, zatímco zbytek ženského osazenstva je ve městě, aniž by tušila proč, s klidem mu pověděla pravdu. „Vlastně, nešla jsem se sestrami a matkou do obchodů kvůli nevolnosti, která mi dnes ráno hnula vnitřnostmi.“ Prozradila s naprostým klidem.

Pokývla hlavou, uklidněná domněním, že je to vše, co ho zajímalo a hlavním bodem jeho návštěvy. Brzy jí ale tvrdě z toho omylu vyvedl. Snad jen dobře, že neměli u sebe čaj, který by mohla vyprsknout. Srdce jí opět poskočilo a napjatě čekala na to, co se bude dít dál. Co má v plánu? Co chtěl vědět či říct?! Téměř bez dechu mlčela a jen ho pozorně poslouchala. Na tváři nedávala nic znát, ale opět se jí sevřelo srdce. Než to vše dořekl, už tušila, kam tím míří. Nakonec od jeho očí uhnula pohledem k oknu, do kterého se nějakou chvíli dívala, než se zvedla a popošla k němu. Mlčela a jen si objala pažemi. Regulus jí jen připomněl další z jejích nočních můr. Chtěla a milovala Edwarda, mladíka pocházejícího z jiných kruhů, z jiného světa. Jako každá zamilovaná dívka snila o tom, že si jednoho dne svého milého vezme a bude s ním do konce svého života. Měla ale strach z toho, že její snění zůstane pouhými sny. Pokud něco sama zjevně neudělá. A Regulus měl pravdu. Když Bella bude zasnoubená, nebude jejím rodičům stát již nic v cestě, aby se dívali po nápadníkovi jí. Byla vychovávána, stejně jako její sestry, k tomu, aby si jednoho dne vzala muže, kterého jí vyberou rodiče, bez ohledu na city. Ty nehrály v manželstvích Blacků žádnou roli. Přesto se s tím nedokázala smířit.

„Vážím si tvé starosti bratránku, ale myslíš si, že snad mám šanci na něco, co se nikomu přede mnou nepovedlo?“ promluvila pak tiše a pootočila se tak, aby na něj viděla. „Kolik žen a celkově párů z našeho rodu bylo přinuceno k tomu vzít si někoho, koho mohli snad i nenávidět?“ pronášela klidným hlasem, ale přeci jen v očích se jí něco míhalo. Pohnutí. Kráčela zjevně po tenkém ledě, a pokud Reguluse poslala jeho matka, nebo její vlastní rodina jako zvěda, mohla si zadělat na pořádný malér, ale nyní jí to bylo jedno a neuvažovala nad tím. „Belly se nikdo neptal na názor, jestli si Rodolphuse chce vzít, jestli se jí líbí a je ochotná s ním žít a mít děti. A ani v nejmenším mě neudivuje ale to, že se nad vhodnou partií ke mně už uvažuje. Kdy tomu tak nebylo?“ pronesla poněkud trpce a její tvrdá a nic neříkající slupka trochu popraskala. Snad za to mohly hormony a důvod, o kterém ještě nevěděla. „Kdo by to měl snad být? Malfoy? Někdo jiný? Nebo snad ty, Regulusi?“ mávla k němu v rozčilení nad nespravedlností rukou, ale sotva jí ta slova vyletěla z úst, zarazila se, upřímně zděšena a zahanbena sama sebou. „Omlouvám se, bratránku. Nemyslela jsem to tak, jak to vyznělo.“ Pronesla pak po chvíli ticha již svým typickým klidným hlasem. „Jen jsem chtěla poukázat na to, že těžko někdo z nás dostane možnost výběru, když naši rodiče poručí. Co kdybych si snad vybrala mudlu? Nebo medlovského šmejda? Myslíš, že by někomu snad záleželo na tom, co k dotyčnému cítím?“ zamračila se na okenní sklo před sebou, ale srdce jí vynechalo úder. Teď stála přímo na prasklině ledu, na kterou si sama nakročila. Mohla ale dostat – snad nenápadně – odpověď alespoň od jednoho člena Blackovic linie. Ruce si složila lehce před sebou a snad intuitivně je držela v oblasti podbřišku, jako by zrovna tu část chtěla uchránit nejvíce.

„Já doufám, že máme šanci Nebelvír dohnat, co víc, předehnat,“ přiznal, než se nad tím krátce zamyslel. „Stejně si myslím, že Brumbál má svým způsobem slabost pro nejmenovanou červenou kolej. Nepřijde ti to někdy trochu moc okaté?“ zeptal se a narovnal se v zádech. „Nepochybuji o tom, že každý profesor má své favority z jedné nebo druhé koleje. Však výběr je obrovský, jen Brumbál by to mohl dělat daleko profesionálněji. Nebo je to tím, že favoriti jednou odejdou a pak upřednostní zase jinou kolej?“ pokrčil rameny. „Kdo ví?“ Poslouchal jí pak dál, než si jí ještě jednou prohlédl. Nezdálo se mu, že by jí bylo špatně a pokud ano, prozatím to dokázala dokonale skrýt. „V tom případě slibuji, že nebudu dlouho rušit,“ přikývl, aby jí ujistil. „Pokud ti není dobře, měla bys odpočívat. Navíc, má matka by zjevně neunesla zrušení účasti na večírku na poslední chvíli.“

„Chtěl jsem ti poradit,“ přiznal. „Oba víme, že ani jeden nemůžeme doufat ve sňatek z lásky. Naše rodina uzavírá ze zásady sňatky z rozumu, kde není místo pro cit. Jen ti chci dát radu, že můžeš domoci k tomu, aby sis sama vybrala někoho daleko schůdnějšího. Někoho s kým bude žitý víc než jen otřesná povinnost. Je to lepší, než se rodina dohodne na někom, kdo by ti byl proti srsti,“ rozhodně to nemyslel špatně a už vůbec tu nebyl kvůli matce. Snad se mu jen zželelo té myšlenky, že další sestřenka bude provdaná nešťastně. On sám doufal, že kdyby někdy našel dívku, která by mu za to stála, dokázal by rodinu přesvědčit k tomu, aby si jí vzal. Zatím se ale neodvážil nahlas vyslovit její jméno, ještě nevěděl, zda má vůbec šanci.

„Bella ani jednou jedinkrát k nikomu neprokázala náklonost nebo skrytý zájem. Možná kdybys udělala opak, pomůže ti to. Je to něco, co bys mohla zkusit a zároveň tím nemáš co ztratit,“ pokrčil prostě rameny. Bella byla jak zatrpklá stará panna. Nikdo jí nebyl dost dobrý, na všechny hleděla z vrchu, jako na ubožáky a červy, které je potřeba zašlápnout. Který muž by jí mohl být dost dobrý, aby jí vystál a ona jeho? Měla to daleko složitější. Jenže Regulus hodnotil Andromedu jako daleko moudřejší. Přeci se nemohla stejně trpce uzamknout. Té jediné věřil, že by to mohla změnit. Všiml si, že je Andy rozhořčená a téma se jí ani trochu nelíbí, on však musel.

Nevěděl, kdo by to mohl být. O Malfoyovi se již doma mluvilo, nebo alespoň to co on slyšel, ale když v rozčílení zmínila i jeho, trochu se zarazil. Jeho matka s otcem přeci byli bratranec a sestřenice, jenže to neznamenalo, že by si on měl brát Andromedu. Však byla o dva roky starší, než on. Zůstal na ní jen tiše hledět a nepatrně polkl. Zdálo se, že ho mírně její chování urazilo, ale nekomentoval to a mlčel. „V pořádku, to nic,“ odbyl to. Vyznělo mu to zjevně daleko hůř, než jak to myslela. Copak by Andromeda vedle sebe nesnesla ani jeho? Copak byl stejně hrozný? Pouze stiskl více čelist k sobě a rozhodl se zůstat odměřený a klidný.

„Jen jsem ti chtěl poradit,“ postavil se a chtěl odejít, než se zarazil. Otočil se na patě a zůstal na ní zírat. „To jsi snad ani nemyslela vážně, že ne?“ povytáhl obočí a vyčkával, kdy ho vyvede z omylu. Krátce si odkašlal a spojil ruce za sebou. „Bylo to jen přirovnání, že ano?“ ujišťoval se. Chtěl jí dát šanci to vzít okamžitě zpátky, i když vyřčená slova se nikdy nedala vzít zpátky. Snad Andromeda nemohla myslet vážně, že by jen pomyslela na mudlu nebo mudlovského šmejda. Jen z té myšlenky se musel Regulus zamračit. Popíralo to jejich přirozenost, všechno co je kdy doma učili. Přestože se mračil, jeho hlas zůstával sebejistý a ledově klidný.

„Někdy mi to taky tak připadá.“ Musela mu dát zapravdu. Někdy to mohlo vypadat dost nespravedlivě. Neměl snad být ředitel nestranný? „Ale co s tím můžeme tak udělat? Jen se více snažit, abychom pohár obhájili čestně a nikdo proti tomu nemohl vnášet sebemenší námitky.“ Nadhodila. Sama si z toho nijak těžkou hlavu nedělala. Famfrpál byla její oblíbená hra, to ano, ale nebyla žádný zažraný fanatik, který musel vyhrát stůj co stůj za každou cenu. Hrála, protože jí to bavilo, ne kvůli vítězstvím. Snad jako jedna z mála ze Zmijozelu věděla, že každá hra musí mít logicky jak vítěze, tak poraženého. O to více vzrušující to bylo. A kdyby jen vyhrávali, nikdy by se přeci nemohli zdokonalovat. Tak to viděla ona.

„Jistě. Máme být jen další generací, která nese úděl svých předků, kteří se rozhodli žít jen z povinnosti.“ Vydechla. „Nikdy jsi neměl pocit, že chceš mít život naplněný… nevím, něčím více? Že ho chceš prožít tak, jak se sám rozhodneš a ne tak, jak to po tobě chtějí jiní?“ zeptala se. Snad o tom přemýšlela více, než bylo vhodné. „Co se týče mě, kdybych si měla někoho vybrat, asi bych raději zůstala sama a neprovdána, než abych byla nucena žít s někým z donucení. I ta „schůdnější cesta“ by se mohla prokázat jako špatné rozhodnutí.“ Pronesla. „A nevím, jak se na to dívají tví rodiče, bratránku, ale ti naši si nenechají mluvit do ničeho, když už se pro něco rozhodli. Pokud už mají pro mě vyhlídnutého manžela, už s nimi sotva něco hne. To by se asi musel stát zázrak.“ Odtušila hořce.

„Nechtěla jsem tě urazit. To jsem v nejmenším neměla v plánu.“ Ujistila ho ještě jednou. I když měl tvář klidnou, drobný záblesk v jeho očích spatřila. Tak nějak ale tušila, že i když on na to nepomyslel, mohlo se to tak klidně stát. Jejich rodiny by přeci udělali vše pro to, aby jejich linie zůstala čistokrevná a ani v nejmenším se jim nepříčily sňatky rodinných příslušníků. Co by komu bylo do toho, že ona na mladší mladíky nebyla? Jistě, Regulus by byl jistě lepší kandidát, než takový Malfoy. S Regem by třeba našla nějaký kompromis, ale i tak. Sotva na to pomyslela, položila si ruku na břicho, jak se jí žaludek nebezpečně v křeči sevřel. Odhodlaně ale pohlédla na svého bratrance, který se zarazil v kroku a sledoval jí nyní. Jistě, mohla svá slova vzít zpět, ale i ona dokázala být průbojná a více jak tvrdohlavá. Svá slova nehodlala vzít nyní zpět. „A co když to vážně myslím?“ povytáhla chladně obočí. „Co je vlastně na tom tak špatného? Jsou to lidé tak, jako ty, nebo já. Mají tělo, duši, krev jim proudí žilami, stejně jako nám a také tak by krváceli, kdyby se o něco řízli. Neuvažoval jsi někdy nad všemi těmi zákazy, které nám naše rodiny od nepaměti dávaly? Nepřemýšlel jsi o tom, aby sis na ty věci udělal vlastní názor? Nepochyboval jsi někdy?“ pokládala mu otázky, jakoby mu chtěla dát prostor k tomu, aby otevřel oči a začal se řídit podle sebe, ne podle lanek, které jej vedly, jako nějakou loutku. „Nepřemýšlel jsi o tom, proč tvůj bratr jednal tak jak jednal? Jak se dokázal bavit s těmi, kterými my máme opovrhovat? Proč mu byli milejší, než vlastní rodina, kterou pro ně obětoval? Co když není pravda, že mudlové a mudlovští šmejdi nejsou tak špatní, jak nám to rodiče vnucovali odmalička?“ vydechla a tvář jí plála vzrušením, rozčilením a odhodlaností, jako by snad už nyní stála před svými rodiči a chtěla před nimi obhájit Eddieho. Její zapálenost jí mohla snad nevědomky prozradit. Přinejmenším to, že nějaký důvod ke svým slovům má. Nakonec se jí ale zamotala divoce hlava a ona o pár kroků zavrávorala. Nahmatala ručku gauče, kterou stiskla a podařilo se jí na něj postavit. Vše měla před očima jako na kolotoči a během té jízdy se už rychle rozhlížela po něčem, do čeho by mohla vyvrhnout svou snídani, která hrozila, že se jí vrátí nečekaně navštívit. Ruku si přitiskla k břichu, jako by tam byl spínač, který vše dá opět do pořádku a normálu. Přitom jí zlost přešla a v návalu hormonů se jí spíše draly do očí slzy.

Zaposlouchal se do jejích slov. Přemýšlel o nich. Ano, sám nejednou našel čas k tomu, aby uvažoval o záměru jeho rodičů. Aby se zamyslel nad tím, jaký život vede a proč ho tak vede. Měl být dobrým synem, poslouchat rodiče a připojit se k mnoholeté tradici. Oni neměli tu možnost žít, jak si přáli. Měli to břemeno, že nesli poslední významná jména v Británii. Poslední čistá krev, která by měla být chráněna, tedy pokud v to skutečně věří. A inu, Regulus věřil, protože tak byl vychováván od útlého dětství. „Je to kompromis, co děláme. Najít tu pomyslnou hranici mezi povinností a tím, co po nás rodiče chtějí na straně jedné. A mezi tím, co skutečně chceme na straně druhé. Tento rozdíl vybalancovat a najít tak spokojený život. Já netvrdím, že to je jednoduché.“ Vzpomněl si, jak mu to jednou v dětství vysvětlovala matka. V době, kdy by to asi jinak nepochopil. Čistou krev přirovnala ke kočkám, zatímco poloviční psy a mudlorození vlci. Kočka se může snažit jak chce, ale psem nikdy nebude. Stejně jako není možné, aby kočka měla mláďata se psem. Je to nepřirozené a špatné. Jejich matka měla podivné vysvětlovací způsoby, ale něco to Regulusovi do hlavy vtlouklo. „Ale pořád je ta schůdnější cesta šance na lepší život,“ pokrčil nad tím prostě rameny. Nechápal, proč to nechce vidět.

Natočil hlavu na stranu a stále doufal, že to je velmi špatný a nepovedený vtip. Čekal to rozhřešení, ale začal pochybovat. Výraz ve tváři zpřísněl a zhrubl. „Oni ale nejsou lidé jako my,“ zavrtěl hlavou. „Ano, dýchají, krvácejí a umírají stejně jako my. Jenže nám na rozdíl od nich proudí kouzelnická krev v žilách. Máme výjimečnost, kterou oni ne. Mohl bych ti dát tisíce příkladů z historie, kdy mudlové upalovali čaroděje a čarodějky, jen protože si mudlorození nedali pozor na pusu. Protože nepochopili, že náš svět podléhá přísnému utajení. To ti připadá v pořádku? Jsou hloupý a slepý. Bojí se všeho, co se od nich odlišuje a mají potřebu to zahubit. Chtěla bys žít s někým takovým po svém boku? S někým, kdo by tě měl za blázna, pokud by ses rozhodla ukázat mu svůj svět? To je něco, o co já nestojím a nikdy nebudu. Pohrdám jimi. Jejich omezeností a neschopností vnímat svět jinak.“ Bylo to snad poprvé, co se Regulus při slovech skutečně rozohnil. Zmizel ten ledový klid i vyrovnanost. V očích se mu zablýsklo a mohl dokonale připomenout svou matku. Její otázky ho možná prve naváděli dobrým směrem, ale vše bylo zadupáno v prachu v momentě, kdy zmínila Siriuse.

Napnul se a na chvilku přestal i dýchat. Kdyby byl zvíře, zcela jistě by měl naježenou srst a dotyčný by mohl odpočítávat vteřinky do útoku. Zmínit Siriuse a to, že mu mudlové byli milejší než vlastní rodina, to bylo pro Reguluse nebezpečně citlivé téma. „Můj bratr je sebestředný hlupák a omezenec. Nikdy ho nezajímalo, co si myslí jeho rodina, co očekává. Neměl problém trápit mou matku, neměl problém jí provokovat a neprokázat ani špetku úcty. K ženě, která mu dala život. Zahodil celou svou rodinu, kvůli komu? Odešel bez jediného slova a ty hodnotíš jeho rozhodnutí jako to správné?“ Regulus věděl, jak se od něj bratr distancoval. Na škole měl toho svého slavného Pottera a celou svou bandu. Přestože mu přísahal, že jako bratr pro něj bude na prvním místě, byla to lež. Vyměnil ho za někoho, koho znal pár let. Ve škole ho ignoroval, raději trávil čas záškodnictvím. To mu Regulus nemohl odpustit. A nakonec? Odešel bez jediného slova. Čert vem, že se nepohodl s matkou. Jenže otec ani on mu nikdy nic neudělali a přesto mu nestáli za jediné slovo, za rozloučení. Sirius si ten večer vybral, že mu je cizince milejší než vlastní bratr a to byla věc, kterou mu Regulus nemohl odpustit. „Přestaň, Adromedo. Já tě varuji předem. Tančíš na tenkém ledu a ten praská. Pár slov tě dělí od něčeho, čeho můžeš brzy litovat.“ Procedil mezi zuby a snažil se zhluboka nadechnout. Potřeboval to, co řekla vyhnat z hlavy.

Když ale Andromeda zavrávorala, Regulus rychle překonal vzdálenost mezi nimi, aby jí podepřel. „Posaď se. Zhluboka se nadechni a ty nesmysly si vyžeň z hlavy.“ Pomáhal jí, se usadit na gauč. Zdálo se, že má vratké nohy a to nebylo dobré znamení.

„Kompromis.“ odfrkla si nevesele a přestala si kontrolovat svou mimiku, takže se jí po chvíli na tváři objevil ironický úšklebek. „Jistě. Zatímco ostatní říkají, že žijí šťastně a z lásky, tak mi můžeme jen říct, že žijeme v kompromisu. No kdo by to nechtěl?“ mávla neurčitě rukou do místnosti, jako by tam měla všechny členy čistých linií. „Já si naopak myslím, že je to jednoduché až příliš.“ pronesla pak. „Jsme svobodní jedinci, máme vlastní rozum a měli bychom mít právo si proto vybrat vlastní cestu, po které chceme kráčet a vést svůj život.“ Nevěděla, odkdu se její zapálení do tématu vzalo, ale nyní nehodlala ustoupit. Byla tak rozjetá, že si přála, aby tam u toho byli její rodiče, aby se nemusela opakovat a její dilema se jednou pro vždy vyřešilo.

„Kouzelnická krev, kouzelnická krev,“ protočila očima. „Jistě. Od malička neposloucháme nic jiného, než o tom, jak je důležité zachovat si čistotu krve. A pro co vlastně? Kromě pohledů některých členů čisté krve, které vrhají na mudlorozené, mohou být mudlorození stejně dobří kouzelníci, jako my. A nebudu vyvracet, že upalování probíhalo, ale dobře tak to ale mohl prozradit i kdokoliv z čistokrevní linie.“ ušklíbla se. „Nikde nejsou důkazy o tom, že by náš svět prozrazovali jen mudlorození. A navíc, když se výjimečně podařilo mudlům chytit nějakého kouzelníka, nebo čarodějku, nikdy se odsouzeným nic nestalo. Mnozí si upalování dokonce užívali.“ pronesla zapáleně. Při hodinách kouzelnických dějin toho četla už spoustu. „Pohrdat.“ zopakovala slovo, které použil, poněkud výsměšně. „Jistě. Znak naší rodiny. Pohrdat jinými, aniž bychom jim dali šanci se projevit.“ zavrtěla hlavou.

„Co se týče Siriuse, za správné považuji jeho rozhodnutí jít za svým vlastním štěstím. Byly by se možná věci staly jinak, pokud by mu někdo dal šanci a zkusil se na věc podívat jeho očima. Trochu snahy pochopit to, co vidí on.“ zamračila se. „Nepřišel by o rodinu, kdyby se ho rodina snažila pochopit.“ Měla pocit, že Siriusovi rozumí a chápe jeho rozhodnutí. Možná oba byly čenými ovcemi jinak dokonalé rodiny. Po jeho výhružce se jen ušklíbla. „A co, Regulusi? Napráskáš mě rodičům?“ přimhouřila oči. Když se pak ale během chvíle ocitla oslabená na gauči, hlavu si složila do dlaní a snažila se zabránit tomu pocitu točení, který měla. Nakonec se ale přeci jen rychle natáhla po něčem podobném nočníku a vyvrhla do něj to málo, co toho dne snědla. Chvíli se jí tělo třáslo napínáním svalů a třasem, než konečně dávící reflex ustoupil. S odporem a vyčerpaním se posadila a lehkým kouzlem nočník vyčistila a zbavila zvratků. Ve tváři byla ale popelavě bílá. Třesoucími se prsty se snažila urovnat si pár odstávajících vlasů. Bylo jí trapně, že toho byl Regulus svědkem, ale zabránit tomu nedokázala. Stejně tak ani přívalu slz, který se jí nahrnul do očí. Schovala proto raději opět obličej do dlaní, aby slzy zakryla a přitom pomalu a zhluboka dýchala, aby nedala znát to, že brečí. Začalo jí docházet, co se to s ní děje. Polila jí hrůza a stud, stejně tak ale rozrušení a štěstí. Mohla to být pravda? Během jediné noci... mohla otěhotnět? Rostl jí snad pod srdcem plod její a Edwardovi lásky? Polkla. Pokud ano... co na to Edward řekne? Vzdá se jí a uteče od ní? Nebude dítě chtít? „Jsem zatracená...“ neuvědomila si, že to tiše zašeptala. Po chvíli se opět narovnala a pohlédla na Reguluse, co nejklidněji dokázala. „Omlouvám se... nechtěla jsem... nechtěla jsem tě ranit.“ vydechla ztěžka a zadívala se nepřítomně do okna. Najednou měla velkou touhu svěřit se mu s tím, co jí trápí. Co jí došlo. „Regulusi... já... umíš udržet tajemství?“ hlesla ale přeci jen s opatrností a pohlédla nan ěj.