Vesnice Prasinky

Byl rád, že Lucinda souhlasila. Jakmile se objevil venku, opět sáhl do kapes a vytáhl černé prstové rukavice, které si nasadil a brzy se na jeho hlavě objevila i tmavá čepice. Brzy si začal na chlad zvykat a v teplém oblečení mu bylo více jak příjemně. Přišlo mu roztomilé, jak ihned tváře Lucindy reagovali na chlad. Přirozeně měla velmi světlou pokožku, což bylo u zrzavých lidí běžné, ale ty červené tváře měli pokaždé svoje kouzlo.

„Dobře, tak se projdeme a pak tě zvu na máslový ležák,“ ochotně se nabídl. Bylo to pravidlo, které mezi sebou měli všichni hráči z kolejního družstva. Čas od času se zvali na máslový ležák. Jednou platil jeden z nich, příště to oplatil druhý. Takové zdvořilosti, o kterých se moc nevědělo a bylo jasné, že dozvědět se je ostatní koleje, pomyslí si kdo ví co. „Vím, ale chtěl jsem,“ přiznal. „Hlavně jestli dobře poslouží a zda ti nebude vadit, že máme tedy stejné.“ Podíval se ještě jednou na svou krabičku, ale tentokrát jí neotvíral. Její obsah už dobře znal. „Musíme je hned po prázdninách vyzkoušet při tréninku anebo ne? Necháme je až na další zápas?“ navrhoval možnosti.

„Nikdy jsem o tom nepřemýšlel,“ přiznal bez delšího zdržení. Nikdy nepřemýšlel o tom, zda má rád nějaké roční období a nebo ho rád nemá. Poslouchal proto raději Lucindu a její vyprávění. Neměl ani tušení, proč zmínila, že snad v zimně nevypadá dobře. Donutilo ho to, aby si jí ještě jednou prohlédl. Byla elegantně a vkusně oblečená, jako pravá dáma. Čepice s bambulí byl roztomilý doplněk, který Regovi ve spojení s Lucindou přišel typický a nejvíce obdivoval zrzavé vlasy, které se vlnily z pod čepice. Krásně ladili s jinak tmavou barvou oblečení. Vše kolem sebe rozzářili stejně jako úsměv, který uměla na tváři vykouzlit jen Lucinda. Pozoroval ty jiskřičky v očích, než se několikrát zatočila. Byla jak z jiného světa. Byla o tolik jiná, než na co byl Regulus zvyklý. Byla jak světlo v jeho životě. Něco, za čím chtěl jít. Když tak stál a přemýšlel, ani se mu nechtělo vracet. Nechtěl se vracet do toho temného domu. Otec na něj sotva promluvil a matka jen pokud to bylo nutné. Jeho jediným společníkem tak byl Krátura. Pro teď si ale myšlenky podobného typu zakázal. Krátce přivřel oči, aby si uvědomil, kde je, než se opět zadíval na Lucindu. Ne, letos to nebude doma tak špatné. S Luci pojednou do Londýna a ona pak za ním přijde na večírek. Budou to lepší prázdniny, než kdy jindy.

„Myslíš, že se tehdy plní skutečně přání?“ zadíval se nad sebe. Možná by si v tom případě skutečně měl něco přát. Jenže co bylo to správné přání? Inu, raději nic nepokoušel a věnoval pozornost prostoru nad sebou. Nebe bylo šedé a kdyby nebyly v jejich okolí domy, těžko by řekl, kde nebe začíná a kde končí. Stejná mléčná bílá na zemi i na nebi. Jejího zaražení si všiml, ale takt a vychování mu zabránilo v tom, aby se vyptával, co se vlastně děje. Záhy i tak pochopil. „Ano, rodinu… chápu,“ postavil se vedle ní a společně vyrazili po Prasinkách. Regulus hleděl spíše před sebe, než aby obdivoval okolí, přestože kolem něho bylo mnoho věcí k obdivování. „Už máš nakoupené dárky pro rodinu nebo to budeš řešit až přijedeš?“ vyptával se, aby nebylo mezi nimi ticho. „Či jsi snad jedna z těch, kteří mají nakoupeno a zabaleno již od letních prázdnin?“

„ kupovať darčeky?“ pozrela sa na Regulusa a musela sa zasmiať. Nevedela si niekoho predstaviť, že by darčeky kupoval tak predčasne ale možno niekto, kto chcel niekoho potešiť tak nad tým musel premýšľať o niečo dlhšie ako ona. „ ja nekupujem darčeky. No samozrejme na nejaké tie výnimky ako budeš ty Regulus. Pre teba jeden z darčekov bude práve zlatonka..“ žmurkla na neho pričom sa mu snažila naznačiť, že celé to pozvanie do Londýna nebrala ako len nejaký žart. Tešila sa na to a ako veľmi. „ ale ja zvyčajne darčeky vyrábam. Dávam do nich kúsok seba. Aj napriek tomu, že to nie je niečo megalomné tak ten pohľad človeka, kedy si to otvára a teší sa je na nezaplatenie..“ milovala to a to mala zo sviatkov možno najradšej. Ked mohla niekoho takýmto spôsobom prekvapiť a spôsobiť mu radosť. „ a čo ty Regulus? Ako si na tom ty s darčekmi?“ povedala pričom mu venovala jeden pohľad.

Bol to len moment. Na malý moment, ktorý jej dokázal na tvári spôsobiť neuveriteľný úsmev, ktorý mohol pripomínať radosť malého človiečika. Pozrela sa na Regulusa možno bez jediného vysvetlenia pričom následne sa snažila prísť na to, odkiaľ prichádza ten zvuk. „ na toto som čakala Reg! Presne na tento moment..“ povedala melodickým hlasom pričom zistila presný smer. Priskočila k nemu ako malá strela a takmer okamžite bez toho aby vôbec niečo povedala alebo sa stihla zaraziť ho chytila za ruku a následne jemne potiahla so sebou. Takmer inštinktívne si s ním preplietla prsty pričom jedným prstom ukázala pred seba. „ chcem ti ukázať niečo, čo milujem možno zo všetkého najviac..“ zasmiala sa Lucinda a vykročila jedným krokom vpred. Netrvalo to dlho, možno ich delilo len niekoľko desiatok krokov možno o niečo viac no po celý ten čas ho držala pevne za ruku pričom si mohla preskúmať štruktúru jeho rukavíc. Bolo to niečo iné, necítila jeho teplú pokožku, na miesto toho cítila len tmavú kožu no aj napriek tomu si ho držala vo svojej blízkosti. Možno kvôli tomu aby videl to, čo ona videla po prvýkrát ako malé nevinné dievčatko, ktoré milovalo Vianoce. V momente, kedy sa pred nimi ocitlo niekoľko škriatkov, ktorý boli oblečený v symbolických, malých oblekoch sa jej kútiky pier o niečo viac nakrivili.

„ musíš vydržať.. musíš si počkať na ten správny moment Reg..“ povedala pričom videla ako sa pripravujú na svoje pouličné vystúpenie. Niektorí ľudia si ich nevšimnú možno kvôli tomu, že v momente, kedy sa v prítomnosti škriatkov v tento čas objaví niekto, kto neverí na kúzla a tento okamih, nevidel ich. Dúfala len, že Regulus ich dokázal vidieť rovnako ako práve ona. Aj napriek tomu, že škriatkov mohli ľudia vidieť kedykoľvek toto bolo iné, bolo to oveľa magickejšie. No kto na tomto mieste neverí na kúzla?
Neodolala. Bez toho aby sa na Regulusa pozrela a niečo povedala jeho ruku pustila a následne pristúpila k hlavnému škriatkovi, ktorý držal v ruke niekoľko papierov kolied. Ona milovala spev, bolo to niečo, kde sa cítila sama sebou. Niečo, kde sa mohla uvoľniť a zatvoriť oči. A to presne v tento moment urobila. Stála pri tých škriatkoch a bola to práve ona, kto bol hlavnou speváčkou. Zatvorila si oči a následne z jej hrdla vyšli prvé melodie spojené s krásnymi slovami.

Myšlenka vyrábět dárky mu přišla zajímavá. Ovšem dobře věděl, že není dostatečně zručný, aby se o něco podobného pokusil. Takový dárek by nikdo neocenil. Proto mohl být rád, že měl dostatek financí, aby ty nejlepší dárky mohl koupit. Regulus vždy věděl, že nejde ani tak o cenu, jako spíš o to, koupit dotyčnému co má rád. Udělat radost ať už to byla maličkost anebo drahá věc. Nešlo o to zapůsobit, ale dokázat že na druhého myslí, že mu naslouchá. „Zní to hezky,“ přiznal. Trochu se pak narovnal a krátce zamyslel nad svou odpovědí. Doma to měl v tomto ohledu asi složitější. Rodina si dávala zejména funkční dárky. Tedy přesně to, co bude dotyčný potřebovat. „Ještě musím koupit dárek otci, ale jinak mám vše zajištěné.“ Některé dárky se mu povedlo sehnat i v Prasinkách, během školního roku. Tedy, popravdě se o dárky začal zajímat až v listopadu. Navíc mu letos odpadla starost v podobě bratra. Matky by navíc zřejmě udělala nepěknou scénu, kdyby zjistila, že si bratři vyměnili dárky. Trvala na tom, aby Sirius neexistoval pro nikoho z nich. A pokud někdo neexistuje, nemůžete od něho dostat dárek.

Nechápal, o čem to najednou mluví. Udiveně jí pozoroval, snažíc se přijít na to, co se vlastně děje. Lucinda se celá rozzářila, přiskočila k němu a bez delšího vysvětlování, ho chytla za ruku a vedla o kus dál. Propletl si s ní tedy prsty a ruku jí více stiskl, aby se mu případně nevyškubla, kdyby přišla na další maličkost, kterou chce vidět a rozběhla se druhým směrem. Nechal se táhnout, než srovnal krok a narovnal se. Znovu dokonale vyrovnaná záda a brada směrovala o poznání výš. „Tak dobře,“ pronesl tiše a následoval jí. „Jaký moment?“ zeptal se, když před sebou viděl skřítky, kteří se chystají zpívat vánoční koledy. Každý rok to v Prasinkách na vánoce praktikovali. Stáli v řadě, vybírali dobrovolně peníze a tvořili tak nezapomenutelnou atmosféru vánoc. Reg ustoupil o krok a nechal Lucindu, ať se k nim připojí. On na nic podobného nebyl.

Nejprve se kolem sebe rozhlédl, jakoby se potřeboval ujistit, že se to skutečně děje. Nikdy nebyl na podobné projevy radosti. Regulus nezpíval, ani se veřejně nepředváděl. Pořád měl na paměti, co by si společnost mohla pomyslet, ovšem nezdálo se, že by to naopak trápilo Lucindu. Ta se postavila mezi skřítky, i když všechny značně převyšovala a pustila se do zpívání koled. Reg znejistil, netušil jak má reagovat. Jen na ní s neuvěřením koukal, ale nechtěl jí kazit náladu. Nechtěl k ní přistoupit, vzít jí za ruku a odtáhnout jí pryč, aby ani jednoho z nich neztrapňovala. Ano, tak by zcela jistě reagovala jeho matka. Kdyby se Regulus podobně odvázal, okamžitě by ho odtáhla stranou, kde by mu následně vyčinila, že jen celou rodinu zesměšňuje a ubírá na její váženosti. Reg byl v tomto ohledu velmi ovlivněný vlastní matkou, ale přesto to neudělal. Proč? Inu když viděl Lucindu jak s klidnou a snad i šťastnou tváří zpívá, nemohl to prostě udělat. Zůstal stát a mlčky jí pozoroval. Ona se do té hudby skutečně vcítila a zpívala od srdce. Nejmagičtější na tom všem byl však její hlas. Zpívala překrásně, až to muselo pohnout srdcem všech kolemjdoucích.

Zastrčil si jednu ruku do kapsy u kabátu, zatímco druhou u těla přidržoval koupené rukavice. Postavil se tak, aby ostatní mohli procházet a nikomu nepřekážel, přesto tak, aby na Lucindu stále viděl z nejlepšího možného místa. Nikdy si vlastně nevšiml, jak krásně zpívá. V mysli bloudil do vzpomínek, aby si uvědomil, kdy jí jindy slyšel zpívat, ovšem slepě tápal. Přesto si byl jistý, že to není poprvé, musel jí už slyšet i jindy. Když tak na ní hleděl, náhle si něco uvědomil. Šlo o to, jak na ní vlastně kouká. Lucinda pro něho vždy byla skvělá kamarádka, kterou měl svým způsobem rád. Rád s ní trávil čas i trénoval, ovšem nikdy na ní ještě nehleděl takto. Uvědomil si, že je vlastně krásná. Jakoby až nyní začal vnímat její tvář. Bledou pokožku, nádherné zrzavé vlasy, a ty modré oči. Oči, ve kterých se mohl tak snadno ztratit. Vše kolem něj přestalo existovat. Zmizel ruch ulic, zpěv skřítků, okolní domy… zůstal tam jen on a Lucinda. Dech se mu zatajil a on se chvíli až bál nadechnout.

Stála na mieste a vychutnávala si každý jeden moment. Ona sama to nedokázala zastaviť, predsa len každým jedným tónom, ktorý sa jej vydral z hrdla ako samotné zlato sa cítila o čosi viac uvoľnená. No v momente, kedy pieseň ustala a ona sa vrátila opäť do reality pozrela sa okolo seba ako keby dúfala, že tento moment nevidelo mnoho ľudí. Nebola na to zvyknutá, na to aby ju počúvalo mnoho ľudí pri tom ako spieva. Bolo to predsa len pre ňu niečo tak čisté, čo nechcela aby niekto svojim pohľadom alebo nezáujmom zničil.
Po malej chvíľke, keď si uvedomila, že po celý ten čas, kedy ona spievala on stál na jednom mieste, možno sa o niekoľko krokov posunul no aj napriek tomu ju potešil fakt, že ju tam nenechal samú. Prešla k nemu pomalým krokom ako keby sa bála, že ho týmto spôsobom dokázala vysvetliť.

„ nevie to mnoho ľudí. Myslím tým, nepočulo ma mnoho ľudí..“ povedala pričom sa snažila prísť na to, čo si myslí bez toho aby sa na to priamo spýtala. Stála na jednom mieste, prešľapovala z miesta na miesto ako keby čakala verdikt od niekoho, na kom jej záležalo. Vedela to, bola to v tejto chvíli osoba s ktorou chcela tráviť čas aj napriek tomu, že nevedela prečo. Vždy ho brala ako svojho spoluhráča na niekoho na koho sa mohla na ihrisku spoľahnúť. Niekedy sa zdalo, že nemusela na ihrisku povedať nič a on presne vedel na čo v tom momente myslí. Bol to jej kamarát aj napriek tomu, že to o sebe nehovorili na každom jednom kroku.

" stále je to niečo, čo ma dokáže potešiť. Ako malé dieťa som to tak milovala, čakala som na ten moment kedy sa objavia v Prašinkách. čakala som s iskričkami na ten moment, kedy začnú spievať. Vieš si to predstaviť Regulus? ja ako malé dieťa, ktoré bolo v rovnakej výške ako oni! " zasmiala sa aj napriek tomu, že v ten moment jej došlo, čo sa vlastne odohralo. čo ak práve tento moment bol ten, kedy sa za ňu po prvýkrát musel hanbiť len kvôli tomu, že sa nespráva ako pravý Sličolinčan? nikdy by na takomto mieste a v takej nálade nevidela napríklad Narcissu alebo jednu z jej sestier. No ona bola vychovávaná iným spôsobom. Vedela ako sa má v spoločnosti správať no taktiež vedela ako si má užívať život do posledných chvíľ.
" teda ospravedlňujem sa za to, ak to vyznelo..." nevedela nájsť tie správne slová na to ako by sa ospravedlnila za to, čo sa pred malou chvíľkou stalo. No Lucinda nevedela odolať, nevedela premýšľať pred tým ako by začala konať.
" Regulus. Nie som ako dievčatá, ktoré poznáš a ty to vieš. No je to o niečo horšie. Dokážem sa správať v spoločnosti kultivovane ako pravá dáma ale ak som v spoločnosti niekoho iného, ... " nemusela predsa len hovoriť nič, videl to v tejto chvíli na vlastné oči. No v tomto momente sa rozhodla pevne sa postaviť na nohy. Prestala sa dívať do zeme a na miesto toho sa pozrela po dlhej dobe na neho. " čo ak by sme sa už presunuli do troch metiel? "

Zpozorněl až v momentě, kdy se začala omlouvat. Přišlo mu, že za dobu co jsou v Prasinkách se m omlouvala už poněkolikáté bez jediného pádného důvodu. Pouze trochu víc uvolnil mimiku tváře. Uvolnil napěti, ale oči zůstávali stejné. Snad zasněné. Prohlížel si Lucindu, jakoby se potřeboval ujistit, že ona je skutečná. Polkl a přemýšlel, zda jí pomoci najít správná slova, ovšem nakonec se rozhodl mlčet. Lucinda sama věděla, co chce říct ze všech nejlépe. Sám to neměl rád, když se ho někdo pokoušel doplnit.

Nakonec jí však musel dát zapravdu. „Ano, skutečně nejsi jako dívky, které znám.“ Měl tři sestřenice a každá byla docela jiná, přesto je dělilo jedno, byli dámy. Ve společnosti rozhodně. Jenže je odměřenost, arogantnost a povýšenost něco, co dělá člověkem víc? Je to opravdu ono povýšení, které dělá z žen dámu a z mužů vážené pány? Lucinda nebyla ani jako jedna z jeho sestřenic a přesto jí nedokázal vnímat tak, jak ona samu sebe označovala. Měla tendence o sobě mluvit jako o nepravém zmijozelovi. Jako o osobě, která nepatří do typické představy o ženách z čistokrevných rodin. Nikdy to nechápal a zjevně ani nepochopí. Nemohl popřít, že má Lucinda jiné chování. Ovšem nikdy to nedokázal hodnotit jako něco, co z ní dělá zmijozela míň než z ostatních. Jakoby se zasekla ve vlastní představě něčeho, čeho má dosáhnout a zároveň toho není schopná. Uvěznila samu sebe v něčem, co ani nebyla pravda. Místo toho, aby něco řekl, se jen podíval na zem, než jí opět věnoval pohled. Svou větu nemyslel špatně a jen doufal, že jí Lucinda nepochopí chybně. Místo toho ale prozatím souhlasil s druhým návrhem.

„Myslím, že to je dobrý nápad,“ přikývl a zařazen po jejím boku se vydali do hostince U Tří košťat. Máslový ležák bylo něco, co nemohl žádný student Bradavic odmítnout. Akorát se procházeli po Prasinkách, když Reguluse z pozornosti vyvedl podezřelý zvuk. Zvedl hlavu akorát včas, aby si všiml, že se ze střechy jednoho domu sune sníh. Nebylo to nic neobvyklého. Jakmile napadla větší vrstva sněhu, zkrátka váha celého nánosu ho stáhla dolu. Kdyby včas nezareagoval, kdyby si nevšiml, nespíš by jeho i Lucindu sníh zasypal. Takový pád těžkého sněhu na nic netušící kolemjdoucí mohl způsobit i zlomeniny v nejhorším případě smrt. Reg však zareagovat stihl. Bez jediného slova, na které nebyl ani čas chytil Lucindu za ruku. Rychle uskočil do strany a kamarádku si přitáhl k sobě, aby se jí nic nestalo. Automaticky si jí přitiskl hrudi, aby jí od sněhu dostal co nejdál a jednou rukou si jí přidržel.

Když se pak vzpamatoval z toho, co se vlastně stalo, opět Lucindu pustil a zdvořile o krok ustoupil, aby jí nenarušoval osobní prostor. „Zřejmě je dobře, že jdeme na máslový ležák. Nezdá se, že by venku bylo až tak bezpečno,“ zavrtěl hlavu, zatímco pozoroval napadanou hromadu sněhu. Naštěstí nikdo nebyl zraněn. Opět vyhledal tvář Lucindy, aby se alespoň zběžně ujistil, že se jí nic nestalo. „V pořádku?“

V momente, kedy cítila ako si ju k sebe pritiahol a tým pádom ju zachránil pred snehom, ktorý videla a počula padnúť na zem, rukou sa takmer okamžite chytila jeho kabáta. Zvierala látku medzi svojimi prstami pričom cítila ako jej srdce bilo o čosi rýchlejšie ako obvykle. Bolo to spôsobené šokom z toho, že nebyť jeho tak by sa ocitla pod snehom alebo z toho, že sa opäť nachádzala v jeho blízkosti?
„ som v poriadku. Ďakujem.“ Povedala pričom musela svoj zrak mierne prispôsobiť malému rozdielu v ich výškach. Na jej tvári sa objavil malý úsmev pričom si následne uvedomila, že vážne bude lepší nápad sa premiestniť niekde, kde by to nebolo takto nebezpečné. Napokon sa od neho odtiahla, nechcela mu narušovať osobný priestor, nechcela sa na neho tlačiť alebo dokonca dať mu pocit, že je niečím zviazaný. Jednou rukou si oprášila čiapku na ktorej mala posledné známky snehu a následne sa pozrela pred seba.
„ spomínaš si na to, kedy sme tu boli po prvýkrát? Myslím tým.. kedy sme sa dostali do týmu a následne sme to ako súčasť niečoho prišli osláviť.“ Zasmiala sa Lucinda pričom kráčala vpred po ceste, ktorá jej bola známou. Nebolo to predsa len po prvýkrát kedy sa nachádzala v Prašinkách. Lucinda mala len tie najkrajšie spomienky na začiatky v týme aj napriek tomu, že si to musela poriadne vytrieť.
„ niečo podobné by som chcela zaviesť aj ja. V momente, kedy budem kapitánom. Nejaký rituál na to, keď sa k nám pridá nová krv!“ Lucinda mala mnoho nápadov, ktorými doslova sršala. Možno v momente, kedy by jej niekto ponúkol aby ich spísala do knihy, trvalo by jej to možno len niekoľko krátkych minút.

„ tak ako sa nám vytvorí tradícia v Londýne. Tak sa nám budú tvoriť aj tradície v týme. Nikdy som nebrala tým len ako zbierku ľudí, dá sa to vôbec? Práveže kvôli tomu, že si rozumieme a dokážeme sa pochopiť sme jeden z najlepších týmov. Nemám pravdu?.“ No to možno nebola pravda. Aj napriek tomu ako sa Lucinda stále snažila vychádzať s každým jedným človekom v týme stále tam boli osoby, ktoré si ju k sebe jednoducho nechceli pripustiť. No tak ako čas plynul, Lucinda sa prestala snažiť. Aj ona sama pochopila, že na miesto toho aby bola pri niekom bez úsmevu radšej bude s málo ľuďmi s ktorými by sa mohla usmievať. Niekoľkokrát premýšľala nad tým, či by nebolo jednoduchšie sa zmeniť, no každá jedna myšlienka v podobnom duchu bola takmer okamžite zakopaná niekoľko metrov do zeme. Lucinda nemala v pláne sa kvôli niekomu, kto jej nevenoval ani len jeden pohľad meniť.

„ dúfam len, že nebude mať podobný nápad ako máme my mnoho študentov. Rada by som našla nejaké miesto, kde by sme si mohli sadnúť. A rada by som ťa počula..“ zasmiala sa Lucinda a následne mu venovala jeden pohľad. Bol to doslova tanečný krok, ktorým chodila. Kedy jednu nôžku dávala pred tú druhú a nadvihovala sa ako keby bola balerína tancujúca na svojom vlastnom predstavení.

- Celkom by sa mi páčilo, keby sme mohli len tak postávať pred výkladom a pretŕčať sa pred ľuďmi, aby nás obdivovali... - začala rozprávať spokojne, pri čom sledovala svoj vlastný neistý odraz v skle výkladu, v ktorom sledovala tie krútiace sa a syčiace hady na svojej hlave. Musí uznať, Alfie vie ako potešiť ženu. Tento účes sa jej náramne páči. Snáď to kúzlo vydrží čo najdlhšie. Jeden z hadov pritúlil svoju hlavu k tvári, vynucujúc si tak pozornosť a možno aj nejaké to pomaznanie sa. Nemohla tomu tvorovi povedať nie, i keď bol zrodený z kúzla. Nemala z nich strach. Charity nepatrila medzi tých čarodejníkov, ktorý by niečo také poznali. Nemala dokonca vo výbave svojej povahy ani hysterické výstupy, lebo pozná nejedno dievča, či dokonca chlapca, ktorý by za zmenu svojho dokonalého účesy jačal na celý svet. Zdvihla prstami opatrne hlavu jedného z hadov a vtisla mu na hlavu menší bozk.
- Asi k tebe začnem chodiť na účesy. Máš talent. Bol by z teba skvelý kaderník - žmurkla naňho pobavene. Alfie v prípade jej kúzla tú smolu, že tým vrabcom sa jeho hlava zapáčila a preto jeden znova usadol na jeho hlave. Hadi spozorneli. Zdvihli svoje hlavy, sledovali toho vtáčika, akoby mali v pláne zaútočiť. Jeden sa o to dokonca pokúsil, ale Charity bola nie len že nižšia od Alfieho, ale aj o pol metra ďalej, tak sa snaha o získanie potravy nevydarila. Dievča len pokrútilo hlavou.
- Ale ale Rudy, suseda predsa nežerieme - chytila hada opatrne pod krk a strčila späť medzi ostatných, aby prestal vyvádzať. Potom kývla hlavou na Alfieho, aby ju nasledoval. Na perách mala pobavený, avšak tajomný úsmev. Bol skrátka zákerný. Bolo hneď jasné, že sa chystá niečo vyviesť. Niečo, nad čím síce nepracovala príliš dlho, ale napadlo ju v momente, čo bola vyhlásená možnosť prejsť sa kočmi.
- Tento rok mimochodom znova chystám filmový večer. Dúfam že prídeš. Mám na výber strašne veľa skvelých filmov. Od rozprávok až po horori. Vieš čo to je film? My čarodejníci to nemáme. Máme iba nudné pohybujúce sa maľby a obrázky, ale keby vytvárali dej, to by bol film! Alebo seriál. Vieš aký je v tom rozdiel? Muklovia to vymysleli a pozerajú to cez televízor alebo v kine. Je to skvelé. Ja som si doniesla premietačku tak že to bude vyzerať ako v kine. Dúfam že prídeš. Na Vianoce by som mala dostať ďalšiu časť filmu Hviezdne Vojny. Je to skvelé. Muklovia majú obdivuhodnú fantáziu a technológiu - začala mu rozprávať nadšene, pri čom jej oči žiarili ako dve hviezdičky. Milovala muklov. Dokonca sama občas ľutovala, že nežije medzi nimi, že nechodí s nimi do školy. Ale to jej nikdy nebránilo v tom, aby nechodila medzi nich. Chodila. A keby len občas! Prázdniny využívala na to, aby mohla sledovať televízor, chodiť do kina, počúvať ich hudbu, hrať videohry, čítať ich knihy... Nie že by niečo z toho nemohla robiť aj tu. Robí! Má tu predsa svoje komiksy, premietačku a knihy.
- Ešte predtým ako pôjdeme nájsť koče s koňmi, potrebujem ísť do Troch metiel. Mám jeden tiket, ktorý chcem ešte dnes podať a madam Rosmerta ich tuším zbiera a potom posiela alebo čo. Musím to od nej zistiť, lebo nie som si istá, ako to funguje. Stavila som sa ohľadom kauzy Rosier. Počul si o tom? - položila otázku, čím konečne zatvorila svoje ústa, lebo do teraz mala takú neskutočnú slovnú hnačku, až mal pri nej človek pocit, že pri tom ani nedýchala, len sypala zo seba všetky tie vety. Popri tom samozrejme vykročila k Trom metlám, aby si tam vybavila svoje súkromné záležitosti. Veľmi dúfa, že vyhrá tie peniaze. Nie že by mala o ne núdzu, ale v Londýne pozná jedného chlapíka, ktorý to premieňa na muklovské peniaze, z ktorých si potom ona môže kúpiť muklovské veci, alebo ich ten chlapík predá za galeóny.

Pri pohľade na dievča, ktoré stálo pri ňom mal v jednej chvíľke chuť pochybovať a počas tej druhej sa zasa náramne smiať. No na miesto toho len počúval jedno slovo za druhým pričom sa aj pokúsil niečo povedať no zdalo sa, že v tejto chvíli by to bolo priam nemožné.
„ myslím si, že na miesto účesov by som sa mohol venovať ako prinútiť človeka hovoriť a hovoriť..“ venoval jej jeden pohľad, ktorý bol tvorený tými jeho psími očkami, ktoré by nemohli nikomu ublížiť. Alebo áno? Samozrejme že áno! Ved Alfie aj napriek tomu, že jeho meno znelo tak náramne roztomile dokázal ublížiť človeku jedna radosť. Nehovoriac o dôvere, ktorú vedel okamžite pošľapať tým, že bol stelesnením klamstiev a manipulácie. No to ho robilo tým človekom, kým je. Prečo by sa mal niekedy meniť?
„ neviem Charity myslím si, že to je za nejaký ten čas alebo nie? Neviem čo sa stane zajtra. Čo ak by som sa dostal teraz do problémov a zomrel by som? Čo ak by moje posledné myšlienky smerovali práve na ten večer na ktorý by som ti sľúbil svoju účasť? A sama vieš, že u mňa aj ked niečo sľúbim neznamená to takmer nič..“ zasmial sa Alfie pričom si neskôr aj zvykol na to, že v hlave mal nejakých nových prisťahovalcov. Ved on by bol schopný ľudí presvedčiť o tom, že v dnešnej dobe sa to tak nosí a nemajú ani len ten najmenší prehľad o tom, čo je v skutočnosti moda.

„ do troch metiel? Nemyslíš si, že teraz tam bude veľmi veľmi veľmi veľa ľudí?..“ zatváril sa na moment sklamane pretože nemal v pláne sa predierať cez jedného človeka k druhému len aby sa dostal na radu a to len kvôli nejakému tiketu. „ áno počul som o tej kauze hoci myslíš si, že to má niečo spoločné s našou profesorkou? Alebo to je len náhoda mien, čo je zjavne tá najväčšia blbosť akú som kedy mohol vypustiť. Ale ak po tom túžiš nemám ten najmenší problém aby sme tam nakoniec išli..“ povedal a následne sa ako inak vrátil späť k téme, ktorú tak veľmi ospevovala.
„ myslíš si, že na ten večer príde mnoho študentov? Predsa len poznáme niektorých, ktorý dokonalo opovrhnujú tou myšlienkou o mukloch....“ zasmial sa pretože v jednom momente ho napadla takmer okamžite dvojica spojená so zelenou farbou. Alebo ich vlastne je viac?

- Prečo by sa ti malo niečo stať? Hlavne niečo smrteľné? Hej, dejú sa teraz zlé a záhadné veci, ale my sme iba deti. Pochybujem, že aj ten najhorší čarodejník by dokázal ublížiť dieťaťu, nebodaj nejakému študentovi. Sme predsa budúcnosť, nie? - rozhodila rukami, čo nemala robiť. Jeden z hadov bol pekne rýchli a šikovný. Vrhol sa takmer dojedenú zmrzlinu, z ktorej ostal iba kornútoch. Vytrhol to Charity z rúk a už ten sladký kornútok zmizol v jej novom účese. Všetci hadi sa na tú sladkosť vrhli, akoby nikdy v živote nejedli. Ona iba potichu, smutne vzdychla, pri čom pozrela na svoju prázdnu ruku, v ktorej ešte pred chvíľou držala tú dobrotu. Nevadí. Neskôr si kúpi ďalšiu.
- Neviem či to má niečo spoločné s našou profesorkou. Nepríde mi ako zlá osoba alebo tak. Možno je to len zhoda priezviska. U muklov je úplne bežné, že majú rovnaké priezvisko po celom svete a pri tom nie sú príbuzný a možno ani nikdy v minulosti neboli. Mne je v podstate úplne jedno, či sú alebo nie sú príbuzný, či je alebo nie je niekto vinný. Mňa zaujíma iba to, či vyhrám tie galeóny alebo nie. Mám s nimi svoje plány. Muklovia majú také skvelé stroje na ktorých sa dajú hrať videohry a chcem si jeden taký kúpiť. Ale stojí to strašné peniaze, na ktoré ja proste nemám a toto je jediná možnosť, ako k nim prísť. A ak mi ešte z toho zostanú nejaké peniaze, tak mám v pláne kúpiť prehrávač a videokazetu. V Japonsku už namiesto kotúčov ktoré prehrávajú filmy na premiatačke vynašli videokazety a je k tomu taký prehrávač, do ktorého to iba dáš, stlačíš gombík a môžeš pozerať film v telke. Nemusíš si doma premietať na bielu stenu alebo plátno. Som na to veľmi zvedavá - ani sa nestará, či Alfieho vôbec zaujíma alebo nezaujíma čo rozpráva. Ona je tak zanietaná a fascinovaná, že mu to povie tak či tak. V týchto veciach je pekne netaktná - Viem na ktorých Slizolinčanov myslíš, ale nebudem ten filmový večer robiť kvôli nim. Nech sa si strčia prst od zadku. Sú to namyslený fasovia, ktorý nosia svoje nosy tak hore, že im tam raz-dva naprší. Ešte že do školy chodia aj normálny čarodejníci a veľa z nich pochádza z muklovskej rodiny, ktorý majú tiež radi filmy a seriály a tým že tu celý rok trčíme ako vo väzení, tak to nemáme kedy pozrieť. Ešte že mám kamarátov muklov ktorý mi posielajú listy a stále píšu čo teraz beží v telke alebo v kine a potom môžem povedať rodičom, aby mi to zohnali. Alebo skôr kamošom. Vieš ako som zohnala prvý film Hviezdne Vojny? Mám to na kotúči lebo buď to vidíš v telke keď to dávajú, alebo jedine v kine. No a ja som to s kamarátmi ukradla priamo z kina. Ale až keď to už prestali premietať. Našli sme to v ich archíve, tak sme si povedali prečo nie - pomykla plecami. Ešte že im na to neprišli, inak by mali z toho priadne problémy.
- Tak že si myslím, že tam príde dosť veľa ľudí. A možno prídu aj profesori. Bolo by to super. Ale tento rok si budem musieť vypýtať povolenie ktoré ak nedostanem, tak si ten večer zorganizujem tak či tak. Minulý rok mi prišli na to, že sa niečo také koná ale to len preto, lebo sa tam dvaja kkti pobili a museli sme ich zobrať na ošetrovňu a takmer mi kvôli nim zhorelo plátno - prevrátila očami nahnevane. Človek si povie, že stačí obyčajná natiahnutá plachta alebo holá biela stena, ale Charity mala svoju vlastnú kvalitnú plachtu o ktorú takmer prišla. Keby bola mukel, môže tú plachtu vyhodiť ale žijú vo svete zázrakov, tak že si to dokázala pomocou kúziel opraviť. Alfie mal však ohľadom Troch metiel pravdu. Už z diaľky videla, že pred dverami postáva veľká masa študentov, ktorý vyzerali podgurážený a zrejme to vo vnútri nebude o nič lepšie. Náhle zastavila svoje kroky a dokonca chytila Alfieho za rukáv jeho kabáta, aby zastavil spolu s ňou.
- Poďme het. Mal si pravdu. Je tu milión päťsto ľudí. Pôjdeme k tým kočom. Ten tiket si viem vybaviť aj neskôr. Alebo to pošlem sovou svojmu kamošovi, nech to za mňa podá alebo čo - povedala znechuteným hlasom, ba dokonca mala i taký výraz v tvári. Charity sa nikdy nedokázal pretvarovať a vždy dala najavo to, čo si myslela a robila to tak, ako to práve cítila.

Možno by ani len nevadilo kedy by si na moment zabehol do bradavíc, vyspal sa niekoľko hodín a následne by sa vrátil. Predsa len nemohol za to, že natrafil na takú tému, kde on nemal toho čo veľa povedať a ona naopak by dokázala hovoriť celé hodiny.
„ čo keby si mi na miesto toho ako to funguje povedala o tvojom najobľúbenejšom filme? Tomu by som možno aj začal rozumieť..“ nebolo pochýb, že to nebola jeho silná stránka aj napriek tomu, že nejaké tie vedomosti o tom mal. On sa nezameriaval na také veci, na veci ktoré by mohli odvábiť ľudskú myseľ.
„ niekto by pomyslel, že dievča v tvojom veku túži po tom aby si prežilo život ako v rozprávke. Aby si prežilo ten život s princom na bielom koni no tebe stačí dať do ruky premietačku a si v siedmom nebi alebo nie?“ zasmial sa Alfie a bol dokonca rád za to, že sa napokon rozhodla ísť niekde inde ako do troch metiel, kde to tam bolo narvaté. Dokonca mal pocit, že mnoho študentov čaká aj vonku, pretože nemá žiadne miesto vo vnútri.
„ a toto celé šialenstvo spôsobil ten oznam, že prvý nápoj berie práve škola! Tak prečo to nevyužiť..“ zasmial sa a následne sa zamyslel nad slovami, ktoré povedala.

„ myslím si, že v tomto ohľade s tebou nemôžem súhlasiť. Myslíš si, že aj ten najmocnejší človek na zemi či to je čarodejník alebo nie by bral ohľad na deti?..“ zamyslel sa. Možno ak by sa v tomto ohľade zamyslel on sám našiel by rovnaký názor aj napriek tomu, že to nebolo takmer vôbec pravdepodobné. „ myslím si, že mocní ľudia myslia opačným spôsobom. Ak by som ja bol v rovnakej situácií určite by som sa zameral práve na tie deti. Využil by som ich pre svoju moc, pre svoje ciele. Pretože deti sú najľahšie zmanipulovateľné..“ v jeho očiach sa objavilo niečo, čo nemohol zastaviť. Predsa len on bol v tomto rovnaký. V momente ak po niečom zatúžil, ak sa po niečom chcel natiahnúť a jednoducho si to zobrať, dokázal si k tomu nájsť cestu aj keby mal tým niekoho prinútiť. „ ale nemyslime na to. Vlastne nepovedal som ti, že na tom minulom večierku som bol aj ja sám? No mám pocit, že si ma tam ani nevidela..“ zasmial sa Alfie. Aj napriek tomu, že to chcel na začiatku vynechať, tak sa tam napokon objavil. „ chceš do toho zatiahnúť aj profesorov? Myslím si, že ak siahneš po tých správnych tak by to nemal byť problém. Určite by som nesiahala po nejakých starých, tých by to vôbec nezaujímalo a na miesto toho by mali mnoho mnoho otázok, ktoré by aj tak nedávali zmysel.“ Alfie si natiahol ruku pričom cítil ako mu na dlaň padlo niekoľko vločiek krásneho tvaru.

- Vek predsa nič neznamená. Aj starý čarodejník môže mať rovnaký záujem o muklovské filmy ako tí mladý. Síce žiadneho takého zatiaľ nepoznám, ale... - zrazu zmĺkla, lebo uvidela prvý koč s koňom, ktorý prechádzal po širokej ulici. Kôň si vykračoval pomaly, opatrne a ľudia mu pekne uhýbali z cesty, akoby samy od seba vedeli, že prichádzajú sane napriek tomu, že ich nevideli, lebo stáli chrbtom. Porozhliadla sa vôkol seba, aby zistila, kde presne sa tie sane nachádzajú. Vedela, že nebude také ľahké dostať sa k tým koňom, ako si to niekto myslí. Predsa len, nechce ich len tak pohladkať a previesť sa. To teda vôbec nie. Poškrabala sa v hniezde hadov na svojej hlave. Tie nevrlo zasyčali, lebo sa im nepáčilo, že boli vyrušený vo svojom spánku, ku ktorému sa po zjedený sladkého kornútku uchýlili.
- Myslím že ti koče nájdeme tým smerom- ukázala napokon na koniec dlhej, širokej ulici, ktorá bola zároveň koncom dediny. Veď kde inde by mohli byť tie koče? Náhle znova chytila Alfieho za rukáv a stiahla k sebe poriadne prudko. Tak prudko, až takmer padli spoločne do snehu.
- Prepáč. Takmer si šliapol do konského hovna. Také veľké šťastie by som ti neodpustila - zasmiala sa pobavene. Veď sa aj medzi muklami hovorí: čím väčšie hovno, tým väčšie šťastie. A také to konské býva pekne veľké - Vieš čo som vymyslela? Mám so sebou malé kocky cukru. Budeme sa tváriť, že tie kone chcem iba pozrieť, pohladkať, nenápadne každý jeden dostane kocku cukru kvôli ktorej po čase začnú prdieť a to pekne nahlas a poriadne smradľavo. Slizolinčania si určite nenechajú ujsť ukazovanie sa na kočoch, tak nech si to pekne užijú - zašepkala mu potichu. Nie že by ich bolo počuť v tej veľkej vrave, ale istota je guľomet.

blah

Naslouchala mu a dokonce se nechala intuitivně přitáhnout blíž. Nijak se tomu nebránila, pouze s ním srovnala krok a o poznání více mu stiskla paži, aby si udržela jistotu, že jí zachrání před případným pádem. V nejhorším možném případě spadnou oba. Nadšení v jeho hlase bylo příjemné poslouchat, až se i ona musela začít usmívat. Nebyl to nijak nucený ani škrobený úsměv. Samovolně jí koutky úst vyjely vzhůru do příjemného a hřejivého úsměvu. Čas od času mu věnovala pohled, aby dala znát, že skutečně má o jeho slova zájem. Několikrát se přitom střetla s jeho pohledem, a proto vždy zdvořile přikývla. Nakonec však pohlédla před sebe a dlouze se zamyslela. „Nevím, měla bych?“ narážela na jeho nabídku, že jí v autě proveze. Úplně si to představit nedokázala, a přesto se jednalo o něco, co by si ráda vyzkoušela. Proto nakonec souhlasila. „Ovšem pouze, pokud mi slíbíte, že nepojedete přehnaně rychle. Je to možná zvláštní, ale přestože jsem čarodějka, z rychlé jízdy mám respekt,“ přiznala a znovu mírně pohodila vlasy, aby z nich dostala sníh. Cítila totiž, jak jí postupně vlasy vlhnou od napadaných vloček, které se rozpouštěly.

„Vlastně je to každoroční událost. Rodina Blacků je tím poměrně proslulá,“ začala ho postupně zasvěcovat do společenské situace v Británii. „Víte, pokud se nepletu. V současné době je v Británii posledních třicet čistokrevných rodin. Ty ostatní vymřeli, pokazili si rodovou linii anebo jsou označeni za krvezrádce. Původně onen večírek sdružoval pouze rodinu Blackových. Abyste rozuměl, Blackové jsou jedna z nejstarších a nejznámějších rodin. Byla to vždy velká a slavná rodina, která se pyšnila výjimečností a uznáním. Jenže, jak je také zcela pochopitelné, pokud se rodina rozrůstá, postupně nezůstaneme jen u příjmení Black. Začalo se postupně zvát více a více lidí, až z toho ve finále byl večírek pro oněch třicet čistokrevných rodin. Tak tomu bylo poměrně dlouho, ale od dob, co večírek pořádá Walburga Blacková, nedostane se k nim nikdo, kdo se jí z nějakého důvodu nepozdává. Nikdo, kdo má v rodině jakéhokoliv čaroděje, který zradil vlastní krev.“ Shrnula zhruba základ toho, jak se na večírek zvou jednotliví adepti. Walburga byla při jejich výběru velmi přísná a Rawenna byla do této problematiky zasvěcená jen díky sestřenicím. „Tedy, pokud byste se chtěl na večírek dostat vy, musíte začít podlézat vážené paní Blackové.“ Pošeptala mu osobní postřeh, než se odtáhla a rozesmála se. „Případně se nabídnout jako doprovod,“ dodala na závěr.

„Neslyšet o Blackových je poměrně nadlidský výkon,“ vysvětlila a jeho domněnku potvrdila. „Regulus,“ ihned řekla jméno. „Je Zmijozelským chytačem a velmi dobrým. Ovšem jak jsem řekla, Blackové mají svou výjimečnost. Jsou velmi nadaní na spoustu věcí. Regulus například famfrpál a celkově jeho práce s hůlkou je velmi zajímavá, což jako učitelka obrany mohu jen potvrdit. Anebo jeho sestřenka, Andromeda. Velmi nadaná léčitelka a zcela jistě by se uplatnila jako lékouzelnice. Své by vám o tom pověděl profesor Křiklan. Sbírá členy rodiny Blacků do své unikátní sbírky stejně jako motýly.“ Částečně byla hrdá, že do takové rodiny patří, i když to nebyla tak docela pravda.

„Prasinky nejsou o moc jiné. Máme tu spoustu obchodů a každý tu myslím najde to, co hledá. Krom toho, kousek od Prasinek se nachází velmi zajímavé místo. Říká se mu Chroptící chýše, a přestože nikdo neví, odkud se zvala, kdo ji postavil či jak dlouho tu stojí… už nyní má pověst nejstrašidelnějšího domu v celé Británii.“ Ukázala směrem, kterým se ke Chroptící chýši jde. „Ale abych nevyprávěla jen já. Je pravda, že Krásnohůlky sídlí v překrásném zámku, který by se mohl poměřovat s kdejakou pohádkou?“ Bradavice byly pro mnohé studenty jako domov, ale představa studia v zámku Rawennu také lákala.

Už se nadechovala k tomu, že není třeba děkovat, než se zarazila. Znejistila a dokonce dva kroky vynechala a zůstala stát na místě. Donutila ho tak zastavit také a zadívala se mu do očí. Zastyděla se, že o jeho narozeninách nevěděla a netušila, jak moc jí nevědomost tentokrát omluví. Pravda byla, že si Rawenna nezjišťovala podrobnosti. Věděla o Gabrielovi jen to, co zaslechla. Snažila se na sobě nedat znát, že jí zaskočil, přestože úsměv z její tváře zmizel. „Omlouvám se, neměla jsem ani tušení…“ pronesla tiše, jakoby nad vlastními slovy váhala. „Snad omluvíte mou nezdvořilost a naopak přijmete gratulaci,“ vyvlékla se z jeho rámě a natáhla k němu pravou ruku, aby mu mohla popřát a pronést typická slova gratulace.

blah

Chtěla mu s úsměvem odpovědět, ale řekl něco, o čem ani nemohl vědět, že by se jí mohlo dotknout. Ano, mít rodinu a blízké přátele bylo skutečnou vzácností. Ona neměla ani jedno z toho. Snad jen Evana, který se ale za poslední rok tolik změnil, že si občas ani nebyla jistá, zda by skutečně přiběhl, kdyby se dostala do potíží. Pamatovala si, jak jí přísahal, že i kdyby ztratila všechny ostatní, on tu bude stále. Pořád tu byl, ale daleko a momentálně více sledoval své zájmy. Bylo ovšem neslušné odpovědět a tak znovu pozvedla hlavu a přikývla. „Děkuji, doufám že se vydaří jako každý rok,“ přikývla a raději se o rodině ani nezmiňovala. Nemohla mu to potvrdit. Její hrdost se v ní zapřela. Už nechtěla myslet na to, jak jí matka ublížila. Rawenna byla vždy ta silná, ta které se nic nedotklo a trápení se od ní odráželo. Nikdy si nic nebrala příliš osobně ani k srdci. Nechtěla, aby to pro teď bylo jiné. „Vlastně byste byl první,“ přiznala nakonec, zatímco hleděla hrdě před sebe. Potřebovala všechno trápení hodit za hlavu a být takovou, jakou je vždy.

„Alespoň pro teď mi to zní jako příliš velká akce. Chtělo by se vám něco takového realizovat? Myšlenka to rozhodně není špatná. Právě karnevaly kouzelnickému světu chybí. Snad nejsmutnější na tom je, že původně se mudlové inspirovali čaroději.“ Jenže veškeré kouzelnické akce, které překročili konkrétní počet lidí, se těžko koordinovali. Najít místo, které je dost velké a vzdálené od mudlů, aby zůstalo v tajnosti a udržet všechny po hromadě… znělo to složitě, ale rozhodně nechtěla od ničeho podobného Gabriela odrazovat. „Rozhodně se té myšlenky nevzdávejte. Uchovávejte si jí. Přemýšlejte, jak jí dosáhnout a uvidíte, jednou se to podaří,“ pronesla i na své poměry velmi optimisticky, ale ani na vteřinu se nad tím nepozastavila. Viděla ty jiskřičky v jeho očích, to tajemno i odhodlání se do toho pustit. Něco takového viděla u asi tří výjimečných čarodějů, se kterými se setkala. Věděla, že v ten moment ho nesmí odradit, ale podpořit. Protože jen tehdy může vzniknout něco velkolepého. To samé totiž udělal i jí profesor obrany, když ještě navštěvovala Bradavice jako studentka. Podpořil jí a nyní dokázala velké věci. Dlužila mu mnoho, byť nikdy nedostala řádnou příležitost poděkovat tak, jak si skutečně zasloužil.

„To byste skutečně mohl? Jen tak mě vzít do Krásnohůlek?“ podivila se té možnosti, ale byla za ní ráda. „Chtěla bych tu školu vidět. Byla bych vám velmi vděčná, pokud by se to podařilo,“ tvář se jí rozzářila, přestože do té chvíle působila dosti chmurně. Zamyslela se pak nad přístupem studentů a profesorů. „Nevyhovuje vám takový systém? Ono, nikdo nemůže počítat s tím, že si ze studentů udělá své kamarády. Kdepak, v ten moment by ztratil veškerý respekt a ten už znovu nikdy nezískáte. Přesto je vztah na škole mezi učiteli a žáky o dost volnější. Jsme ochotní rozvíjet individuálně potenciál, pokud je ta možnost. Nakonec, snad všichni máme své favority,“ pokrčila rameny. Ona sama tu našla několik studentů, kterým věnovala daleko pečlivější přístup. Byli tu dokonce studenti, které učila i nad rámec svých povinností nebo i povolení. Sama s některými překročila školní řád, ale dělala to pro jejich dobro. Brumbál jí to prozatím toleroval, což znamenali jen dvě věci. Buď skutečně neexistoval způsob, kterým by se podobnou věc dozvěděl. Možná skutečně mohla věřit studentům, že jí neprozradí. Anebo mnohem pravděpodobnější verze, kdy Brumbál sám schvaloval to, co dělala.

Jakmile uchopil jemně její ruku a věnoval jí letmý polibek, při nádechu docela zapomněla vydechnout. Pouze fascinovaně pozorovala jeho galantnost a s jakou elegancí dělal čest snad všemu, co mohl symbolizovat. Ono gesto jí skutečně překvapilo, ne-li doslova zarazilo. Uvědomila si, že díky nádechu nechala nepatrně otevřené rty. Rychle je přitiskla k sobě a polkla. Konečně vydechla a jak jí pohybem ruky naváděl k otočce, s veškerou grácií to splnila. Otočku jim mohl závidět kdejaký tanečník. Bez hudby, bez určených kroků, bez ničeho… a přesto se jevili jako taneční pár, který ve sněhu působil o to kouzelněji. Pak se ale Gabriel odtáhl a Rawenna si uvědomila, že se docela zapomněla. Ustoupila o krok dozadu a hrdě narovnala hlavu.

„Dokázal jste toho spoustu. Splnil jste cíle i několika různých lidí. Ale chápu vás. Všichni máme ten hlavní cíl trochu jinde. Spousta lidí tu chce zanechat odkaz, důkaz, že něco dokázali a bude o čem mluvit.“ Rawenna nebyla jiná, také tu po sobě jednou chtěla něco zanechat. Přestože byla ještě velmi mladá, měla pocit, že něco málo se jí i skutečně podařilo. Otázka však byla, zda i to neupadne v zapomnění. „Život máte ale stále před sebou. Možná se to nestane dnes, zítra, možná ani za rok. Ale jednou si uvědomíte, že to po čem se natahujete, už vlastně máte ve svých rukou. Protože když lidé po něčem opravdu touží a jdou si za tím, nakonec se vždy alespoň část vyplní.“ Zůstávala celou dobu na svém místě, než nakonec znovu přijala jeho rámě a přiblížila se k němu. Tentokrát však jeho paži spíše objala.

„Takže jste rozdělení jen na ročníky a nikdo nemá potřebu vás individuálně zařazovat?“ povytáhla obočí, aby se tím také ujistila. „Zjevně to má něco do sebe. Naše koleje mají tendence mezi sebou soupeřit a co víc… někteří studenti mají pocit, že vás vaše kolej určuje daleko víc, než je zdrávo. Charakter i budoucnost.“

.bbjv

.

„Pak bude Medový ráj naší další zastávkou,“ přislíbila a upravila si zatím dlouhé hnědé vlasy, které jí zůstaly uvězněné pod kabátem. Vytáhla je ven a nechala volně spadat na záda. Přestože v teplém prostředí již uschly, začaly se samovolně vlnit do volnějších loken, které naštěstí vypadaly jako módní záměr. Upravila si ještě rychle límec kabátu a letmo zkontrolovala, zda vypadá dobře. „Všichni máme tajemstvím,“ přikývla. „Záleží jen na tom, které chceme sdílet, a která necháme vyplout na povrch.“ Sama skrývala více jak jedno, ale na rozdíl od ostatních, ona nechtěla, aby se cokoliv z toho kdokoliv dozvěděl. „Škoda, že tu není piáno. Zkusila bych vás přemluvit alespoň k jedné skladbě. Když říkáte, že hrajete více jak polovinu života, jistě to musí být znát. Zdá se však, že vás budu muset přemluvit jindy a hlavně na jiném místě.“ Následovala ho k obsluze, ale před placením se taktně postavila dál. Spousta lidí nemělo rádo, pokud jim druhý nahlížel do peněz. O to víc nechtěli, aby někdo věděl, jaké nechávají spropitné a zda vůbec.

Vyšla následně ven a zdvořile poděkovala za přidržení dveří. Ihned pocítila chlad a změnu prostředí. Ke svému překvapení zjistila, že uběhlo daleko více času. Zastavila se uprostřed cesty a zadívala se na temné nebe s hvězdami. Prasinky již osvětlovaly pouliční lampy a padající sníh byl ještě kouzelnější. Sypal se z nebe mnohem víc, jako kdyby nad nimi kdosi protrhl peřinu. Nánosy vloček se zachytávaly Rawenně jak do vlasů, tak na tmavý kabát. Vydechla, až se jí od úst do chladného vzduchu zvedla pára. Musela se nad tím usmát, než se ke Gabrielovi otočila. „Zdá se, že uteklo daleko více hodin, než jsem čekala,“ pronesla vlídně. „Nečekala jsem, že již bude večer,“ zavrtěla hlavou, než mu opět věnovala pozornost.

„Mnoho lidí by s vámi nesouhlasilo,“ zkřížila ruce na hrudi a dlaně si uschovala v podpaží. Natáhla pravou nohu a zadívala se na špičku bot, než jedním dlouhým krokem zkrátila alespoň trochu vzdálenost mezi nimi. „Mohli najít někoho s více zkušenostmi, někoho staršího,“ zadívala se kolem sebe. „Ale jsem ráda, že jsem to já. Je to jen zlomek toho, co je můžu naučit. Ovšem cítím jisté zadostiučinění, když vím, že jsem se třeba jen maličkostí podílela na jejich výchově. Že to já jsem jim dala informace, které mohou využít a jednou zužitkovat. Když vím, že díky mně by jednou mohli ve světě uspět a zachránit si život.“ Věnovala Gabrielovi pohled přímo do očí. Nyní se jí zdáli ještě temnější než jindy. Krátce nad tím přimhouřila oči, než se její tvář opět uvolnila.

Přijala jeho rámě a opět provlékla ruku kolem jeho. Pomalu ho vedla k Medovému ráji a přitom se jí hlavou motala nová témata, než si uvědomila, že k ní promlouvá. Když zmínil manžela, musela se tiše zasmát. Který muž by jí vystál? Kterého muže by vlastně vystála ona? Ten, který to jednou bude, jestli vůbec bude, pak bude mít nad hlavou svatozář, to si byla jistá. Předem ho litovala. „Obdivoval?“ povytáhla obočí, než se nad tím sama trochu zarazila. Byla vůbec žena hodná obdivu? S tím, co již provedla v minulosti, co všechno chtěla udělat a nakonec se ukázalo, že vůbec není tak dobrou osobou, za jakou se vždy považovala. „Vážím si vašeho přiznání,“ poděkovala a chvilku ještě přemýšlela nad dalšími slovy. „Je to milé, i když vím, že strávit se mnou více času, svůj postoj byste dozajista přehodnotil.“ Věnovala mu stejně dlouhý pohled jako on jí, ale při dalším kroku se jí přeci jen na zledovatělém povrchu podsmýkla noha. Brát si v takovém počasí boty na podpatku bylo očividně hloupé. Noha jí uklouzla a ona aby nespadla, se musela Gabriela pevně chytit. Pád ustála a to jen díky pevné opoře. Jiná žena by nejspíš zrudla, Rawenna se nad tím raději zasmála. Chtěla zavtipkovat, že nebýt jeho dlouhého pohledu, jistě by neupadla, ale nevěděla, zda může. „Vidíte, nebýt vás. Už jsem díky vlastní šikovnosti na zemi,“ utišila smích, ale zůstávala ve velmi dobré náladě.

blah

„Nejspíš. Hlavně to jsou lidé, kteří mají celý život před sebou. Někdo, kdo bude utvářet naší společnou budoucnost, než budeme moc bezmocní nebo staří, než bychom cokoliv řídili. Je na nich dokázat, za co život stojí. Víte, někdy mám jen obavy z toho, co se všude kolem děje… jestli je vůbec možné je připravit?“ věnovala mu krátký pohled, ale muselo mu být jasné, jak moc vážně to myslí. Sama poznala, že po škole nebyla na všechny nástrahy života připravená a nebýt bratra, mnohdy by byla dokonale ztracená. Protloukla se však. Jenže to tehdy ještě Voldemort nebyl veřejným strašákem, ale jen začínající hrozba. Nyní vše gradovalo a nepřipravenost studentů mohla být zásadním problémem.

Původně si myslela, že se na nohou udržela sama, i když využila Gabriela a pevněji se ho zachytila. Až poté však zjistila, že jí držel kolem pasu a tiskl k sobě, aby nespadla a ještě se nestalo něco nepříjemného. Překvapeně zamrkala, což bylo něco velmi atypického pro ženu, jakou byla Rawenna. Mnohdy ledový klid nedokázalo nic vyvrátit ani jí překvapit. A přesto, gesto i rychlost jí překvapilo. „Jsem v pořádku, díky vám,“ řekla, ani nevěděla jak a kdy. Prostě jen slyšela, jak slova již opouští její rty. „Nemějte obavy,“ pronesla již konečně s úsměvem, jakmile se vzpamatovala. „Do nebe bych neletěla a na zemi byste mě vždycky našel, ale jsem ráda.“ Bylo to lepší, než se před mladým profesorem ztrapnit a elegantně přistát na zadku.

„Chtěl byste mě poznat?“ povytáhla obočí a sledovala přitom jeho oči. Nebyla si jistá, jak si to vyložit. Snad se vracel k myšlence vznikajícího přátelství a opravdu by z ní měl rád kamarádku, která nějaký ten čas bude oporou. Nebyla pravda, že muž a žena nemohou být přátelé, jen to mnohdy bylo složitější. „Naznačit? Nejspíš. Nebo bych si měla říct otevřeně o to, abyste mi zahrál na piano, jakmile budete mít tu šanci?“ opět se začala usmívat, k čemuž jí donutil nevědomky i on. Přeci jen jeho upřímný úsměv byl poměrně nakažlivý.

„Chcete mě pozvat na Vánoce k vám domu?“ zeptala se, jakoby to potřebovala ještě jednou slyšet. Popravdě si nedokázala představit, že by měla přijít na slavnostní večeři k zadanému páru jen tak. Existovali výjimky, u kterých to praktikovala. Ovšem netušila, jak by vlastně reagovala jeho snoubenka a zda je to proto dobrý nápad. Kousla se do rtu a musela si to pořádně promyslet. Na druhou stranu slyšela jak tiše to pověděl. Jakoby čekal odmítnutí, kterému se chtěl vyhnout. Z nějakého důvodu mu zkrátka nemohla říci ne. Dala si ještě chvilku na rozmyšlenou, než přikývla. „Tedy, pokud bych směla přijít. Budu ráda.“ Zároveň si uvědomila, že stojí stále dost blízko a tak se pro jistotu již konečně odtáhla na vhodnou vzdálenost a pokračovala s ním k Medovému ráji. „Je to milé gesto, děkuji.“