Nemocniční křídlo - Ošetřovna

„Kdybych to ukončil před cílem, tak bych přeci nevyhrál,“ vysvětlil. Mluvilo se mu těžko a spíš se soustředil na dýchání. Dýchal ztěžka a bolel ho celý člověk. Posadit se a zvednout na nohy pro něho bylo nepředstavitelné. Nohy měl těžké a na hruď jakoby mu někdo položil dvacetikilové závaží. Každý nádech byl námaha, on se ovšem nehodlal vzdát snadno. Byl Black, ten nemohl fňukat a stěžovat si. Byl někým a jako takový musel dělat čest svému jménu za každé okolnosti. „Chtěl jsem být lepší, zariskoval jsem a nepovedlo se,“ přiznal vlastní chybu. Ovšem tohle ještě nebylo tak těžké přiznat. Nebyla to chyba životní. Nebylo to nic, za co by se musel stydět. Měl nové a velmi rychlé koště, může se stát každému, že jeho rychlost nezvládne. Navíc, kromě cizího muže to nikdo jiný neviděl. Prakticky se stydět nemusel.

„To jste neviděl celý náš kolejní tým,“ vysvětlil. „Přijďte se podívat na zápas. Bude brzy. Tam uvidíte hvězdnou formaci.“ Nelhal. O kolejním družstvu měl skutečně vysoké mínění. Sice by se jim někdo mohl smát. Jejich kapitánem byla žena, a další se na tu pozici drápala. Měli tři střelkyně, jednu brankářku a pouze Reg a další dva odrážeči byli muži. I tak dávali ostatním týmum zabrat. Každý zápas s Nebelvírem nebo Mrzimorem byl vzrušující. Havraspár nebyl konkurencí. Ale pokud hráli se žlutými nebo červenými, vždy se hráčům, ale i přihlížejícím zatajoval dech. Dávali do toho všechno, do poslední kapky, do posledního úsilí. Reg si i dokázal představit, kteří hráči by se tím jednou mohli živit. Bylo tu mnoho talentů, ovšem jeho hlava byla plná jiných starostí a záležitostí, než byl famfrpál. Tak jako tak, by mu rodina nikdy nedovolila být profesionálním hráčem. Ne jeho budoucnost ležela někde úplně jinde a kupodivu, nebyl růžová ani světlá. Moc naděje v ní nebylo, ale on musel.

Chytil se pevně jeho ruky a nechal se vytáhnout na nohy. Zapřel se o něj a pomalu vykročil směrem na ošetřovnu. Mohl jen doufat, že to není nic vážného. Snad si jen namohl tělo či něco narazil. Kdyby měl něco zlomeného, dávno by to cítil a bolest by se ozvala. I tak si ale uvědomil, že se mu špatně došlapuje na pravou nohu. Snažil se jí vynechat a využil více toho, že se zapřel o muže. Ve tváři měl prázdno a přesto jeho oči jasně nepovídaly, jak nespokojený je. Vnitřně zuřil kvůli pádu. Vyčítal si, co všechno ohrozil. Mohl si rozbít koště, něco zlomit a mohlo to znamenat na nějaký čas konec zápasům a trénování. Ohrozil toho hodně pro malichernou potřebu vyhrát. Oči byly stále potemnělé. Zdálo se, že hledí před sebe a přesto koukal do neurčitého místa. Tvář mu zhrubla a raději se soustředil na kroky.  „Byl to dobrý pocit, než jsem se vychýlil z rovnováhy,“ odpověděl. Jeho hlas byl hrubší, až si musel odkašlat. Jemu samotnému to znělo nepřirozeně. Ale to se nejspíš ozývala zloba, která se usadila v těle.

Položil se do postele a těžce vydechl. Bylo mu daleko příjemnější ležet na posteli, než se namáhat rovným držením těla. Ruce si nechal položené na břiše a nohy měl položené volně. Díval se do stropu a přemýšlel. Nevědomky si hrál s prsty pravé ruky. Nenapadlo ho poděkovat ani se zeptat na jméno. Pouze muži přikývl na znamení vděku. Pak byl ponechán v rukou ošetřovatelky. Ta si ho prohlédla a pouze pomlaskla nad jeho nešikovností, která pramenila z nerozvážnosti. Nejvíce úrazů měli z toho, že studenti pokoušeli vlastní štěstí. Spoléhali na svou nesmrtelnost a fakt, že se nikdy nic nepokazí. Reg se pak vysoukal se značnou námahou z dresu. Nechal si jen bílé kalhoty, které zas tak čisté díky pádu do trávy nebyly a tmavé triko s dlouhými rukávy. Ošetřovatelka ho ujistila, že za pár dní bude moci jít, ale minimálně dnes si ho nechá na ošetřovně kvůli pozorování. Reg jí na všechno odkýval. Lépe se uvelebil v posteli. Jednu ruku si dal do hlavu a s pohledem upřený na strop přemýšlel. Mohl jen doufat, že tahle událost se nebude moc rozmazávat. Bratr by se mu vysmál, měl by škodolibou radost. A spoluhráči by mu vůbec nepoděkovali.

Všetko padalo na jej ramená a potom ako videla na ihrisku niekoľko pohodených metiel sa na jej tvári vytratil ten typický úsmev, ktorým obdarovávala takmer každého. Vedela koho je to práca, vedela veľmi dobre, kto si za to odnesie nejaké to zvýšené slovo. No prečo všetko napokon musela robiť ona sama? Po tom ako tie veci uložila namiesto cítila ako jej niekto položil ruku na rameno. Takmer vyskočila z kože v momente, kedy to pocítila. Nebolo divu. Nemala rada ak sa niekto zjavoval za ňou bez toho aby si uvedomovala niekoho prítomnosť. No po tom ako videla, kto to v skutočnosti je na jej tvári sa objavil úsmev takmer od ucha k uchu a v očiach iskričky, ktoré naznačovali to, že vedela kto pred ňou stojí.

„ takže je to napokon pravda a my budeme mať nového mentora metlobalu. Som nesmierne rada, že vás spoznávam.“ Povedala Lucinda po tom ako vystrela svoju ruku pred seba. Už od momentu, kedy sa dozvedela, že na školu má prísť niekto jeho kvalít vedela, že sa od neho bude chcieť naučiť čo najviac vecí. Aj napriek tomu, že mnoho ľudí najprv podceňovalo tú myšlienku, že by mala práv žena sedieť na metle, no po tom ako sa to stalo a oni mali možnosť predviesť, že to v niektorých prípadoch dokážu dokonca lepšie, mnoho ľudí zmenilo na tú vec názor. No nikdy nevedela ako to bral práve niekto ako bol pán Yogeshwar.
„ dúfam, že nemáte v pláne aj vy v tento deň súťažiť. Nechcel by som vidieť ďalšieho hráča na ošetrovni..“ Lucinda sa na moment zamyslela. Aj napriek tomu, že možno v prvý moment nevedela o čom hovorí neskôr jej to pomaly všetko začalo dávať zmysel.
Náhlila sa do ošetrovne, dokonca v niektorých častiach sa aj rozbehla len aby zistila o koho sa jednalo. No samozrejme v hlave mala určitú predstavu človeka, ktorý bude ležať na posteli s rozlámanými, všetkými kosťami a taktiež aj s otrasom mozgu, ktorý by bol veľmi v závažnom stave. Čo ak vôbec nebude vedieť kde sa nachádza? Mierne ju oblial pot, pričom sa bála. Nebolo to práve o človeka ale o to, že v momente, kedy ich čaká dôležitý zápas.

Metlobal bol jej vášňou. Možno v momente, kedy sa na ňu človek pozrie, vidí len malé dievča nízkeho vzrastu s neposlušnými, ryšavými vlasmi a taktiež s úsmevom, ktorý takmer nikdy nachádza na jej tvári. A samozrejme oči, kto by mohol zabudnúť na tie oči v ktorých sa nachádzajú určité iskričky, neposledné iskričky, ktoré ľudia nedokázali prehliadnúť. No nikto by nepovedal, že niekto ako ona sa bude môcť zaujímať o post budúceho kapitána. No prečo nie? V momente, kedy sa Lucinda vyšvihne do vzduchu na svojej milovanej metle, ktorú má radšej dokonca ako spoločenské šaty a topánky, stáva sa z nej iný človek. Hrá agresívne, vytrvalo a hlavne s vášňou.
Po tom ako sa pozdravila a následne odišla netrvalo dlho a pomalé kroky vystriedal priam útek do ošetrovne. Mohla v tom tempe niekoho zhodiť, naraziť do neho alebo sa sama pošpotiť na vlastných nohách. No bolo to pre ňu vážne, v momente kedy sa jednalo o tým o metlobal, nepremýšľala tak ako by mala.

Po tom ako otvorila dvere, mohutné dvere do ošetrovne pohľadom našla pracovníka. Venovala žene niekoľko milých slov, menšiu prosbu a následne po tom ako žena ukázala na lôžko, kde mal ležať zranený hráč metlobalu. Prešla k ložku mierne rýchlejším tempom pričom sa nadýchla a následne odokryla to jediné, čo ho od neho delilo. V momente, kedy tam videla ležať Regulusa, samozrejme že to tušila sa na jej tvári objavil mierne nahnevaný výraz. Noštek mierne nakrčený do hora, v očiach stále iskričky, ktoré ju prezrádzali, že to nemyslí vážne a na čele pár neposlušných vrások.

„ Regulus Arcturus Black!“ povedala nahnevaným hlasom pričom si ho obzrela od hlavy až po päty a venovala mu jedno buchnutie do pravého ramena. Nevedela ako je na tom, či má bolesti alebo nie. Či to je vážne alebo tu ostane len pár dní ležať v tej posteli a nerobiť to, čo ho bavilo. Možno to mal byť pre neho trest.
„ takto sa správať pred zápasom? Kto to potom odohrá za teba?“ mierne zakrútila hlavou a následne sa posadila do stoličky, ktorú jej ponúkla ošetrovateľka.

Ležel výjimečně poslušně na svém lůžku. On neměl problémy s morálkou a autoritou jako jeho starší bratr. Spíš měl problémy ležet na jednom místě, pokud necítil tu potřebu. Ano, tělo ho bolelo, ale nemyslel si, že jeho stav je tak špatný. Kdyby měl otřes mozku, cokoliv zlomeného, jeho tělo by se už dávno zahlásilo. Jeho tělo však nevykazovalo jednu jedinou příčinu. Jen ho bolelo a připadal si namožený. Horší dýchání ustávalo stejně jako tlak na hrudi. Občas se ozvala bolest hlavy, která nebyla příjemná. Napadlo ho to zaspat, nakonec se vždy však rozmyslel. Nejraději by se zvedl, dolezl by nějakým způsobem do společenské místnosti a zavřel se ve svém pokoji. O tom ošetřovatelka však nechtěla ani slyšet. Opakovala, že se kdykoliv všechno může zhoršit. Opakovala, že pokud se Regulus cítí dobře, ještě to nemusí znamenat, že mu dobře je. Myslel si o tom své, ale rozhodl se poslechnout. Byl to skutečně trest. Dělal něco, co neměl a teď si bude muset vytrpět nezáživné hodiny na zdravotním lůžku. Zavrtěl se trochu nespokojeně na svém místě. Matrace byla nezvykle tvrdá. Zpočátku mu to nevadilo, rovnal si záda, ale teď si byl jistý, že pokud si ho tu nechají na pozorování i přes noc, nevyspí se. Mohl nakonec jen doufat, že se někdo objeví. Snad za ním přijde někdo z jeho známých, aby se optal, zda má všechno. Ihned by si poručil něco, co mu ukrátí dlouhou chvíli.

Vlastně ve finále neležel sám ani tak dlouho. Otevřely se dveře a on už podle kroků mohl hádat, kdo to je. Bylo zajímavé poznat někoho, jen podle kroků a došlapování. Nikoho sice zatím neviděl, ale tušil. Naučil se tak poznávat celou rodinu. Poznal, když šel do schodů otec, bratr nebo matka. Poznal přesně, která ze sestřenek právě vyšlapuje schody do jeho pokoje. Pokládání nohou před sebe je pro většinu lidí tak specifické, že si to Regulus pamatoval pomalu lépe, než barvu očí. Domněnka se mu za chvilku potvrdila, když se kousek od něho ozval hlas Lucindy. Měla ho kupodivu stejně nezaměnitelný jako svou chůzi. Opětovně si zkusil najít lepší pozici na ležení a tvářit se, jakoby mu sotva něco bylo. Když se pak odhrnul závěs, zarazil se. Chápal, že se hněvá kvůli zápasu, jenže on jí ani nestihl říct, že na něj určitě nastoupí a ona se přitom tvářila, jak kdyby měl nastat konec světa jeho vinou.

Ještě jednou se ošil, když naštvaně pronesla jeho jméno. Vykulil na ní oči a chvilku si jí udiveně prohlížel. „Proboha, takhle mi říká moje matka, když něco provedu,“ přiznal. Bylo to jako reflex. Pokud slyšel celé své jméno, byl si jistý, že je něco velmi špatně. Pomalu měl chuť se přikrčit a očekávat trest. A ten také přišel. Bez rozmyslu ho praštila do pravého ramene. „Au,“ pronesl nahlas, jakoby mu skutečně ublížila a hned si na pravé rameno sáhl. „Ležím na nemocničním lůžku, mohu být na smrt zraněný a ty mě ještě biješ?“ povytáhl obočí a zavrtěl nad tím hlavou. „To nebylo hezké,“ upozornil jí a ruce stáhl opět na břicho. „Nic mi není,“ vysvětlil a podíval se nad sebe, opětovně do stropu. „Chtěl jsem vyzkoušet nové koště,“ podepřel si levou rukou hlavu, aby se mu lépe leželo. „Nezvládl jsem ho a no… následky vidíš sama,“ vysvětloval a přitom se na ní ani jednou jedinkrát nepodíval. „Chtěl jsem do zápasu zjistit, co všechno zvládnu,“ konečně k ní otočil hlavu a chvilku si jí prohlížel. „Za to se na mě zlobit prakticky nemůžeš.“ Nepatrně zavrtěl hlavou. Jeho výraz byl náhle jemnější. „Na zápas nastoupím, to se nemusíš bát. Navíc, obávám se, i kdybych neměl nastoupit, nějak bys mě donutila.“ Dodal jako malou pichlavou poznámku. Dobře věděl, jak je pro Lucindu famfrpál důležitý. „Sám bych tu neležel,“ pohledem našel ošetřovatelku. „Ale někdo si myslí, že bych mohl mít otřes mozku a nemá se to podceňovat.“

strata času

Překvapeně pokrčil obočí, očekával od Lucindy různé reakce, ne však zamlklost. Chvilku ji pozoroval, jak pohledem zkoumá podlahu a jemu nevěnuje byť jeden jediný pohled. Netušil co jí říct, i když říci něco chtěl. Netušil jestli jí urazil nebo jeho slova měla jiný dopad, než si přál. Sám pak raději odvrátil pohled a pozoroval protější stěnu. Zkoumal masivní kamennou zeď, každou mezeru, každou prasklinku. Upíral na ní pohled tak dlouho, dokud vedle něho Lucy opět nepromluvila. „Chtěl jsem zjistit, co dokážu,“ otočil k ní hlavu, aby vysvětlil svůj záměr. Krátce na to mu věnovala úsměv a jemně se ho dotkla. Zůstal na ní koukat, snad ho i letmo zamrazilo. Nebyl na dotyky zvyklý. Vůbec byl na svůj osobní prostor velmi citlivý. Co žil nepamatoval si, že by ho matka objala. Ani když byl malý. Nepohladila ho, nepřitulila si ho do náruče. Otec na nic takového už vůbec nebyl a starší bratr? Sirius mu vždy ochotně pocuchal vlasy nebo ho poplácal po rameni, ovšem jinak Regulus skutečně vyrůstal v prostředí bez nějakého fyzického projevování náklonnosti.

„Chtěl vidět co ve mně je. Já si chtěl pořádně vyzkoušet koště,“ krátce pokrčil rameny a zadíval se nad sebe. „Takže on bude náš novým trenérem?“ Přesunul jejím směrem pouze oči, než se opět zadíval na strop. Konečně ho dokázal alespoň nějak zařadit. Věděl, že to bude učitel, jen netušil čeho. „Nabídl se a já toho využil. Kdyby tam byl kdokoliv jiný a on se mu nabídl, nevěřím, že by kdokoliv řekl ne. Prostě jen štěstí.“ Vysvětloval, než se krátce zarazil a natočil hlavu opětovně její směrem, aby se na ní mohl lépe dívat. „Kdybys po tréninku zůstala, tak bychom možná měli zážitek oba.“

Jakmile však zmínila nejlepšího hráče Luxemburska zamračil se. Byl mu povědomí, to ano, ale nedokázal mu určit konkrétní jméno. Byli hráči, o kterých se vědělo méně a o kterých více. Nikdo nemohl znát všechny, pokud nebyl opravdu zapáleným fanouškem. Ovšem, vždy se nacházeli tací, o kterých se vědělo mezinárodně. Mluvilo se o irském odrážeči, německém brankáři či snad skotském chytači. To byli jména, které znal každý. Národní týmy byli plné neskutečných talentů. Ale i mezi nimi vynikaly talenty další. Jedním z nich byl i lucemburský kapitán a střelec. Regovi nějakou dobu vůbec nedocházelo, o kom to Lucinda vůbec mluví. Následně si dal ale dvě a dvě dohromady. Téměř se vyšvihl na posteli do sedu. Bolest ho ale vzápětí otupila a on padl na lokty, takže se zvedla jen částečně. „To byl Yogeshwar?“ pronesl s neuvěřením a oči vytřeštil. „Yogeshwar nám bude dělat na škole učitele?“ připadalo mu to zcela absurdní. Copak se mu nelíbili úspěchy, které měl jako hráč? Chtěl se snad vzdát své kariéry a jít učit? To tak nějak Regovi nešlo do hlavy. Ozvala se bodavá bolest v zádech a on s obličejem zkřiveným v bolesti si zase lehl. Plácl se dlaní do čela. Musel vyznít tak hrozně hloupě, když si vůbec neuvědomil, proti komu stojí. Jakmile ležel v klidné poloze, bolest ustala a on se mohl zhluboka nadechnout.

„Nemyslím?“ pronesl podivným tónem. Nedalo se určit, zda jí odpovídal, nebo se ptal. Celé to vyznělo tak prazvláštně, až si z toho oba mohli vzít, co potřebují. „Chtěl jsem, ale…“ položil si ruku na bok, aby detekoval bolest, která se také ozvala. Snažil se přitom položit na druhý bok, aby ten bolestivý nezatěžoval. Snad teprve teď si začala bolest sesedat a projevovat se. „Obávám se, že budu rád, když dnes budu moci ležet v posteli.“ Dodal nakonec a opětoval Lucindě pohled do očí. „Dobře ale víš, že pár dní pro mě bude nadlidský úkol. I od budoucího kapitána.“ Koutky se sotva nepohnuly. Nikdo by neřekl, že se Regulus usmívá. Ovšem ti, kteří ho znali, dokázali detekovat jeho lepší náladu jen tím, že téměř o milimetr pozvedl koutky nahoru. Hned mu to projasnilo obličej. Zdál se příjemnější, veselejší a přitom se prakticky neusmíval. Byl si jistý, že Lucinda budoucím kapitánem bude. Nevěděl o nikom, kdo by po jejich současné kapitánce měl její post převzít a vést je zodpovědně. Občas slyšel od spolužáků, že by to měl zkusit on. Jenže jemu vyhovovalo být chytačem. Jediné, co ho zajímalo, byla zlatonka. Nic víc, nic míň. Nechtěl si hlavu zatěžovat vedením týmu. Slyšel si dívky šeptat dokonce o tom, že by kapitánkou chtěla být Andromeda. Sestřenka by dost možná nebyla špatnou volbou, na druhou stranu… získali by kapitána jen na jeden rok. Ne, Lucinda byla výhodná volba naprosto ve všech ohledech.

„Jaký? No… není rozhodně špatný.“ Vysvětlil. „nevím, co bych ti o něm řekl. Musela bys ho poznat. Ovšem, překvapuje mě jeho přístup. Mohl být všelijaký. Mohl se nosit po hřišti s nosem nahoru a on to i tak neudělal. Má takový zdravě lidský přístup. Je ochotný rozdávat rady.“ Když přemítal zpětně o tom, koho vlastně potkal a jak se k němu choval, mohl Reg pouze potvrdit, že byl příjemně překvapen. Pak ho ale napadla jedna věc, ta která by snad i Lucindě udělala radost. „Řekl mi, že jsem talent. Třeba bych mohl být i hvězdou… inu, dobře, že nezná moje jméno.“ Znal reakce lidí na jeho jméno. Regulus byla největší hvězda v souhvězdí lva a vůbec se řadila do desítky nejjasnějších hvězd na obloze. Bylo to snad vůbec poprvé, co se pokusil o něco vtipného. Lucinda na něho měla v tomto ohledu prazvláštní vliv. Nejspíš to bylo umocněné jejím vždy přítomným úsměvem. „Ale co jsem chtěl hlavně říct… Říkal, že by chtěl vidět i zbytek z týmu. Pozval jsem ho na náš zápas. Uvidí tě při akci.“

stratené hodiny

„Ano, Yogeshwar bude osobně přítomný na našem zápase, protože chce vědět, co v nás je,“ přikývl a zopakoval to, co již jednou řekl, akorát jinou formou. „Neboj, stihl jsem mu říct, že pokud je nadšený z toho, jak létám já, bude ještě více překvapen z celého týmu.“ Pokrčil laxně rameny. Myslel to dobře, rozhodně nechtěl Lucindu nikterak rozhodit. Pozoroval, jak se rychle postavila a upřela pohled před sebe. Na Lucindě šlo tak snadno odhalit, kdy se soustředí a kdy jindy přemýšlí. Sní do nejmenších detailů o tom, co je všechno čeká. Podivil se opětovně, jakmile mu věnovala vražedný pohled. „Jako kdybych nic neřekl, dobře?“ Ovšem byla to pravda. Kdyby s ním Lucinda zůstala na hřišti mohla by teď básnit a vykřikovat rozumy o jejím setkání s milovaným chytačem. „jsem rád, že jsi se rozmyslela. Navíc jsem toho názoru, že trénink je potřeba. Hlavně, abych vám pak na hřišti nezůstal ve stejném či snad ještě horším stavu, než jsem teď,“ opětovně zavrtěl hlavou. Jedno vychýlení z rovnováhy a následný pád mu bohatě stačil.

„Ne, nebude to jiné,“ opravil jí a věnoval zároveň dlouhý pohled. „Takhle o tom nemůžeš přemýšlet. Bude tam jen o diváka navíc,“ vysvětloval a natočil hlavu úplně jejím směrem. „Když budeš mít tendence tomu připisovat víc, než už tam je… pak budeš nervózní. Budeš zmatkovat a každá i třeba maličká chyba, pro tebe bude zklamání. Je to hra a hrou by to mělo zůstat, nemyslíš?“ povytáhl obočí do obloučku. Jakmile šlo o famfrpál, seděl před ním jiný člověk. Lucinda tím sportem žila. Regulus si byl jistý, že kdyby pak zápas nedopadl podle jejích představ, jen jí to více ublíží. Prohry uměla brát sportovně. Byla to motivace posílit a snažit se dál. Nová naděje, která je nutila posouvat se kupředu. Jenže jak by na ní zapůsobila prohra před očima Yogeshwara?

„Inu,“ zamyslel se krátce a přitom přejel pohledem místnost. „Je rychlé, hodně rychlé.“ Pustil se do vysvětlování a přitom se na Lucindu opětovně podíval. „Nebudu lhát, když řeknu, že jsem osobně na rychlejším koštěti neseděl. Zkoušel jsem, co všechno dokážu. Je to skvělá koště, ale na druhou stranu trochu složité. Nemyslím si o sobě, že létám špatně. A podívej, kde teď ležím. Jakmile se vychýlíš z rovnováhy, ztratíš základní těžiště, to koště je neovladatelné. Ne, rozhodně bych ho nedal začátečníkovi. Ne, pokud se nechce zabít. Jsem si ale na druhou stranu jistý, že pokud budu trénovat a vytrvám, pak nikdo nechytí zlatonku rychleji.“ Přislíbil jí tak možné vítězství. Být chytač, to nebylo jen o tom, chytit zlatonku dříve než protivník. Ne, chytač se pořád musel věnovat zápasu. Chytit zlatonku bylo sice jeho poslání a jediný úkol, ovšem chytit jí ve špatný moment mohlo klidně znamenat prohru. Chycení znamenalo konec zápasu, ale rozhodně nezajistilo výhru, proto si Reg musel dávat pozor i na tohle.

Prsty si projel ve vlnitých vlasech, aby je trochu upravil a nepadaly mu do očí. „Dostal jsem se k tomu vlastně až tady na škole. Zamiloval jsem si létání hned první hodinu. Víš, moje rodina na tohle moc není. Vůbec není na sporty a jak by řekl můj bratr, radovánky běžného života. Už první hodinu o mě učitel říkal, že jsem talent.“ Vyprávěl Reg svoje vzpomínky a přitom, jakoby se do nich vrátil. Viděl sám sebe, jak tam stojí a natahuje se po koštěti, které mu samo mělo skočit do ruky. „Téměř jsem ani nevyslovil povel a koště bylo v mé ruce. Vznášení se zdálo jako ta nejlehčí věc na světě.“ Jeho pohled byl zasněný a jistá část se projevila i v jeho hlase. Jemný a sametový jako nikdy dřív. „Musel jsem si počkat, než mě vezmou do týmu, ale létání mě bavilo. O prázdninách jsem o tom neustále říkal rodičům, až jednoho dne, jsem ho dostal. Šel jsem na snídani a otec pro mě měl koště. Moje vlastní, jedinečné. Mohl bych vyprávět o tom, jak jsem celé prázdniny nedělal snad ani nic jiného,“ zavrtěl nad další vzpomínkou hlavou a koutky mu opětovně cukly o trochu výš. „A pak, když byl nábor nových hráčů, nemohl jsem to nezkusit.“ O rodině Blacků se říkalo mnoho věcí. Sám Reg a Sirius byli jako oheň a led. Oba úplně jiní a přitom pocházeli ze stejné rodiny, byli dětmi stejných rodičů. Reg uměl být přesně takový, jakého situace potřebovala. Famfrpál však zůstával jedinou aktivitou, kdy mohl být zcela sám sebou. Bez dohledu matky, otce, bratra nebo kohokoliv jiného. Na koštěti to byl a vždycky bude jen Reg.

„Víš, že si už ani nepamatuji, jak ses dostala do týmu?“ prohlédl si jí a snažil se zavzpomínat. Nedokázal říct, jestli tam byla Lucinda dříve než on, nebo později. Tak nějak jí vždycky měl v hlavě jako hráčku, přestože věděl, že to není možné. Byli stejně staří, museli přijít ve stejnou dobu do týmu. Byla doba, kdy Reg kolem sebe neregistroval nic a nikoho. Věnoval pozornost jen málo věcem, ale to se nyní měnilo. „Vždycky jsi chtěla být střelec? Nemyslela sis nikdy na jinou pozici?“

spomínam, fajn časy

Krátce se na ní zadíval. Možná jí trochu záviděl. Nemusela se zajímat o to, co lidé nosí v hlavě. Zda jí soudí za to, co dělá nebo jak vypadá. On to měl jiné. Mohla sice namítat, že si to způsobil sám, on by však nesouhlasil. Blackové byli pro některé lidi jako vzácní motýly. Jen ta možnost, lapit je do sítě, přišpendlit a později se jimi chlubit. Sám to zažil, když ho do svých osidel lapil Křiklan. Někdy měl pocit, že je doma jako ve vězení. Matka ho pozorovala jako přísný dozorce, zda vše co dělá je správné. Opakovala mu myšlenky, které s ní sice sdílel, ale některé byly až příliš radikální. A jakmile opustil rodinné sídlo, aby se vrátil do školy, přišli dozorci jiní. Všichni měli od Reguluse nějaké očekávání a jeho to svým způsobem svazovalo. Ovšem patřil do aristokratické rodiny z nějakého důvodu. S odměřenou lehkostí se zátěže zbavil. Nebylo to nic, z čeho by se hroutil a ve společnosti se uměl pohybovat jako nikdo jiný. Znal dobře pověst své rodiny, kterou už tak bratr značně podkopával. Snad proto i on měl částečně potřebu jejich reputaci napravit. Možná sám podvědomě chápal onu výjimečnost Blacků a potřebu lidí se jim věnovat. Jakmile mohl, posadil se a polštář za sebou upravil tak, aby se mohl pohodlně opřít. Zůstával v polosedě a přitom Lucindu stále pozoroval.

„Budu hodně špatný člověk, když řeknu, že i tak zmateně tápu?“ povytáhl obočí. Regulus si dlouho nevšímal nikoho a ničeho kolem sebe. Byl spíše samotářem, i když ve společnosti si vždy našel svoje místo. Jeho umění bylo pustit se do rozhovoru s každým, jenže jen výjimeční lidé si zasloužili to, aby jim Reg vůbec onu pozornost věnoval. Poslouchal její příběh, její vyprávění, i když si ve skutečnosti dívku, která skončila toho dne na ošetřovně, jen matně pamatoval. Ano, věděl, že se toho dne něco takového stalo, ale nedokázal by říct, jak ta dívka vypadala… vlastně nic. Raději se proto zaměřil na další její pocity. Sám věděl, jak jejich tetička reagovala na Andromedu, jakmile přišla s myšlenkou hrát v kolejním družstvu. Ne, nebyl to sport pro ženy, ale to jakoby nezajímalo žádnou z nich. Naopak se rozhodly utvrzovat společnost a své okolí neustále v tom, že právě ony jsou nejlepší volbou. Nedokázal docenit snahu Andromedy. Přišla mu průměrnou, ovšem dokázal docenit snahu Lucindy. Ona se tomu opravdu obětovala tělem i duší, a pokud něco takového zpozoroval Regulus, pak už bylo skutečně co říct. Měl v oblibě lidi spíše podceňovat, odpírat jim jisté zásluhy.

„Obránce?“ povytáhl obočí. Ne skutečně si na tom místě nedokázal Lucindu ani představit. Jako střelec byla daleko lepší. Nad její další otázkou však pokrčil rameny. „Vlastně, chtěl jsem být v týmu jen proto, abych mohl létat. Neměl jsem ani zdání o tom, jakou pozici bych si vybral, či bych se snad na nějakou hodil,“ zavrtěl hlavou a projel si opětovně levou rukou ve vlasech, aby je trochu upravil. „S bratrem jsme hrávali různé hry, ale co si pamatuji, nejčastěji jsme si s něčím házeli. Vždy jsem chytal dobře. Moje první myšlenka proto později byl brankář. Myslel jsem si, že bych nebyl špatný. Když se ale vybírali hráči a bývalý kapitán mě viděl na koštěti, ihned mi tu pozici zatrhl. Prý jsem se na koštěti pohyboval moc rychle a moc sebejistě, než abych takovým talentem mrhal. Řekl mi, že před obruče nemůže zkrátka postavit někoho, jako jsem já.“ Tehdy to Regulus nesl špatně. Zkusil se dostat do kolejního družstva, protože chtěl hrát a oni mu řekli, že ho nevezmou, protože na tu pozici je moc dobrý. Snad by raději slyšel, že na to zkrátka nemá. O to větší překvapení bylo, když se u něho z ničeho nic, jednoho dne objevil kapitán s tím, že hledají nového chytače a zda to nechce vyzkoušet. „Dalo by se tedy tvrdit, že jsem chytačem vůbec nemusel být. Vlastně jsem vůbec nemusel být v týmu. Byla to jedna velká náhoda.“

Natočil hlavu ke straně a Lucindu si prohlížel. Tak docela jí v tomhle ohledu nedokázal porozumět, ne tak jak by si přála ona. Pochopitelně měl i strach. Děsila ho představa, že selže. Byla to jeho matka, jeho rodina, před kým mohl selhat. Viděl selhat bratra, a co to s celou rodinou udělalo. Nedokázal si představit, ani nechtěl pomyslet na to, co by přivodil takovým chováním matce on. Své matky si až příliš vážil. Jejich vzájemná láska byla daleko komplikovanější, složitější, než by ve skutečnosti měla být. Přesto mu na ní velice záleželo a byl odhodlaný udělat vše proto, aby o něm mohla mluvit jako o synovi, na kterého je skutečně právem hrdá. To by pro Rega bylo velkým oceněním. Krátce se tak přes jeho tvář přehnal stín. Ten, který značil, že i pan Black se může bát. Ihned však uhnul pohledem jinam a temné myšlenky vyhnal. Místo toho se opět podíval na Lucindu a to všechno co cítil, bylo pryč. „Nemám strach,“ zavrtěl hlavou. „Ty bys ho ale taky mít neměla. Lucindo, ty nemáš jak selhat. Jsi skvělá hráčka a vždy jí budeš. Jsem si docela jistý, že tě po zápase vyhledá a bude ti gratulovat.“ Chtěl jí pomoci. Nechtěl, aby se trápila a s celou situací si dělala těžkou hlavu.

Jakmile se však začervenala, Regulus zůstal sedět jako opařený. Jeho výraz ve tváři byl jiný, nepodobný čemukoliv, co tam do teď spolužáci mohli vidět. Něžný, jemný a v očích se mu zrcadlilo okouzlení. Chvilku měl pocit, že se mu nedostává dechu. Jakoby se při pohledu na Lucindu skutečně nemohl nadechnout, nemohl udělat cokoliv. V očích se mu psalo tolik myšlenek a pocitů najednou, že se jen na něho podívat, bylo usvědčující. Čas jakoby se zastavil a v celé místnosti existovala jen Lucinda. Její milá tvář a úsměv. Zarudlé tváře, které podtrhovaly společně s vlasy nádherné oči. Krátce se usmál. Jakoby si to však uvědomil, a proto hned koutky opět stáhl dolu. Zadíval se na své nohy, potřeboval odvést vlastní pozornost. Nedokázal říct, co to bylo. Byl to ale na chvíli tak intenzivní pocit, že nebyl schopný ničeho jiného, než fascinovaně rusovlasou dívku pozorovat. Tiše se zhluboka nadechl, dodával si tak čas. „Pořád je to pravda,“ vydechl, jakmile rozbouřenou mysl uklidnil a opětoval jí pohled do očí. „Pokud si to budeš přát, pokud budeš chtít, dokážeš cokoliv. Nic tě nemůže zastavit. Poslouchat ty, kteří tvrdí opak je ztráta času.“ Krátce se k Lucindě natáhl, s myšlenkou jí pošeptat tajemství. „Pořád věříš v nás všechny,“ tiše mluvil u jejího ucha. „Co kdybys začala stejným dílem věřit v sebe samotnou?“ pomalu se odtáhl a přitom jí ve výrazu tváře jasně dal najevo, ať se nad tím zkusí zamyslet.

alebo nie?

„Vlastně, abych byl upřímný. V momentě, kdy jsem ve vzduchu, kdy se vznáším nad hřištěm a neexistuje nic jiného než já, koště, zlatonka a prostor mezi námi. Pak nemyslím vůbec na nic. Vše jde náhle tak snadno, věci dělám zcela intuitivně. Nemusím přemýšlet nad tím, jak se mám pohybovat, opravdu nemusím myslet na nic. To je ten pocit, který si užívám. Jenže vždy trvá jen tak dlouho, dokud opět nedosednu na zem.“ Mluvil klidně, zatímco prsty si pohrával s látkou trika. Nemohl se svým způsobem dočkat, až se dostane do svého pokoje. Ihned se převlékne do čistého oblečení a jeho omezení skončí. Nebude muset jen ležet na posteli. Nyní si však všiml jejího pohledu a následného smíchu. Znejistil a ihned si začal upravovat vlasy, protože přesně tam se dívala. „Co je?“ cukly mu koutky samy od sebe nahoru. „Co je špatně? Čemu se směješ?“ měl dobrou náladu a nedokázal to zakrýt. Samo o sobě to bylo podivné. Reg, věčně vážný chlapec ze zmijozelu. Tedy to platilo do doby, než se poznal s Lucindou. Poslední dobou na něho měla stále větší vliv. Její úsměv byl skutečně nakažlivý.

Při dalších slovech se však zarazil a i náznak úsměvu zmizel. Rozhlédl se kolem sebe a třídil si myšlenky, které v první chvíli nebyly vůbec pěkné. Zhluboka se nadechl a chvilku pozoroval svoje prsty. Hledal ty správná slova, která by mohl použít. „Ne, neomlouvej se.“ Zastavil jí. Málokdy nechával někoho omluvit se. On sám nic podobného nepraktikoval. Regulus totiž nikdy neřekl ani neudělal něco, co by nechtěl. A proč by se pak omlouval za něco, co chtěl udělat? Taková omluva by nikdy nebyla upřímná. „Chci jen, abys věděla jedno,“ pozvedl hlavu a zadíval se jí do očí. „Já nemám co skrývat. Žádná jiná tvář. Ať tam nahoře nebo tady dole… pořád jsem to já. Zdání totiž klame. Všichni vnímáme svět subjektivně. Já však nechci, aby sis cokoliv podobného o mně myslela. Pořád jsem to já, někdo kdo nepotřebuje cokoliv skrývat.“ Lucinda nevědomky zatáhla za citlivou strunu. Reg byl poněkud citlivější na to, pokud mu někdo tvrdil, že se přetvařuje, či něco skrývá. Neměl tohle tvrzení o sobě ani trochu rád a jindy byla jeho reakce daleko prudší.

Jak se zvedla a odešla k oknu, natočil se tak, aby na ní viděl. Jak světlo dopadalo do místnosti skrz okna, vypadala Lucinda v té záři jako anděl. Sluneční svit jí ozařoval a od zrzavých vlasů šla záře, kterou by Reg mohl přirovnat ke svatozáři. Chyběla jí jen jedna maličkost k úplné dokonalosti, tou byly křídla. Byl to okamžik, který se hodilo zachytit. Zaznamenat ho jako umělec na plátno a tento výjev si pyšně vyvěsit v domě. Byl to další magický okamžik, kdy se Reg soustředil jen na Lucindu, přesto vnímal dobře její slova. „Viděl jen mě, neviděl vás ostatní.“ Ne, Reg neměl ve zvyku se podceňovat. To on nikdy. Své kvality vnímal stejně jako nedostatky. Ovšem nikdy si nedělal plané naděje. Nemohl se nazývat výjimečným, pokud nebyl nikdo s kým by se srovnal. „Nemyslím si, že jsem ta osoba, která by si zasloužila věhlas. Nejsem někdo, o kom se bude mluvit po staletí. Nezapíšu se do historie, to vím. Možná to teď vnímáš jinak, vidíš můj talent a dokážeš ho zjevně ocenit ještě víc, než já. Ovšem, pokud bych měl jmenovat někoho, o kom by se mluvilo díky famfrpálu, pak to bude Potter. Nebo snad naše Emma. Oni jsou pompézní divy. Připraveni na slávu, která jim dělá dobře. Ať famfrpál nebo cokoliv jiného, proč by si někdo pamatoval mě? Protože jsem Black?“

Poslouchal jí a nevěděl co říct. Uměl komplimenty rozdávat, ale přijímat taková slova pro něho bylo daleko složitější. Pohrával si nyní s látkou přikrývky. Tvořil na ní záhyby a opět jí uhlazoval. Napravoval nerovný povrch k dokonalosti. „To si myslíš? Že jsem výjimečný?“ povytáhl obočí a nedokázal se s tím popasovat. „Já jsem svůj. Hodně lidí mi říká, že se chovám, jako kdybych byl daleko starší. Prý je to špatně,“ spojil ruce před sebou a pohled pozvedl ke stropu. Už se neotáčel, aby viděl Lucindu. Věnoval svůj pohled opět místnosti. „Prý bych měl zažívat všechny ty pády a stoupání dospívání. Měl bych vnímat svět očima mladého kluka. Já ti nevím, jestli je to něco, co chci. Mám svůj cíl, vím co je moje povinnost a vím, co chci od světa. Přeci nemůže být špatné, si za takovým cílem jít. Nebo snad ano? Myslíš, že by moje cíle mohly být špatné? Měl bych snad raději snít o famfrpálu a kariéře hráče hodného stejné pověsti jakou má Gabriel?“ tiše vydechl a zavrtěl nad tím hlavou. „V názorech, myšlenkách i ve svých snech jsem se naopak vždy držel při zemi. Nesním o ničem, čeho bych nemohl dosáhnout. Raději si budu volit malé cíle, které překonám, než se celý život honit za něčím, čeho nedosáhnu ani z poloviny.“ Tentokrát se ale na Lucindu otočil a prohlédl si jí. Pozoroval její záda a opět ten magický výjev. „O čem sníš ty?“ byla to prostá otázka, ale člověk se do ní snadno zamotal.

„Sníš ve velkém nebo se držíš při zemi? Někdy mám pocit, jako bys byla umělec, který jen čeká, až mu svět dá barvy. Pak dokáže vykreslit své fantazie do nejmenšího detailu. Ale co jsou v tomhle světě tvé barvy?“ Chtěl znát to, co Lucindu tolik pohání kupředu.

odtiaľ potiaľ

„A není to právě ten osud, kam směřujeme my všichni? My z důležitých a velkých rodů, kde se musí zachovat čistota krve.“ Ani nevěděl, proč to říká, zkrátka to z něho vycházelo zcela přirozeně. „Je otázka času, než nám rodiče představí vhodné partnery. Budu zván na večírky významných rodin, které ještě neprovdaly své dcery. Je pak troufalé tvrdit, že ujdu jednomu vězení a druhé začne rozvírat svou náruč? Manželství z povinnosti není něco, o co bych v životě stál. Přesto mám pocit, že je to něco, co ovlivnit nedokážu. Jak může být člověk kým chce, když jeho názory, aktivity i budoucnost organizuje rodina?“ Byly to jen řečnické otázky. Něco, co mělo Lucindu donutit zamyslet se. Rodiny s dobře znějícím jménem ještě stále uplatňovali výhodnou sňatkovou politiku. Bylo to něco, čím kouzelnická společnost zůstávala v době dávno minulé. Kdo se dnes ženil z povinnosti? Svatba by měla být možnost volby. Místo toho rodiče vybírali partnery svým dětem, aby byla zachována čistá krev. Sám to viděl u své sestřenice. Bellatrix zasnoubili s mužem, který nebyl podle jejích představ. Muž, kterého nechtěla. Ale protože byl pan Lestrange z dobré rodiny, námitky nebyly na místě.

Pozoroval jí, zatímco mluvila a sledoval její cestu až zpět k posteli. Neodpovídal na její otázku, oba přeci věděli, že Lucinda do zmijozelu patří. Jak řekla, nikde není psáno, jak má zmijozel vypadat. Má to být člověk ambiciózní, schopný vést lidi a dobře se rozhodovat. A to snad Lucinda nebyla? Na první pohled možná ne, ale Reg jí znal z famfrpálu. Věděl, že její ambice jsou v tomto ohledu velké. Viděl jí, jak je schopná vést lidi, zatímco se dere na pozici budoucího kapitána. Vždy se rozhodovala dobře a přemýšlela o každém kroku, který by měla udělat. Ne, ten kdo by Lucindu označil za falešného zmijozela a přiřkl jí jinou kolej, ten musel být pošetilý.

Nemohl jí odpovídat, neměl co říct. Ať by odpověděl na její poznámku o červenání se jakkoliv, pokaždé by z toho vyšel špatně. Zněl by jako hlupák, trouba či snad někdo, kdo se zbytečně snaží. Ne, nestál ani o jedno označení. Posadil se v posteli trochu lépe a ruce položil podél nohou. Nepatrně mu cukly koutky, když si Lucindu představoval jako vílu. O co víc, když si jí představil jako malou holčičku, která chtěla být vílou. Mohl by jí vyprávět o tom, jaké sny měl v dětství. Jak se Siriusem chtěli vykonat velké hrdinské činy a být velkými kouzelníky. Byla to doba, kdy věřil, že s nikým nebude mít silnější pouto, než s bratrem. Siriuse se ale bohužel hrozně změnil. Začal se na něj dívat skrz prsty. Od doby, co začal chodit do Bradavic a poznal Pottera, ne už to nebyl jeho bratr. Ten starší, který ho měl chránit, hlídat a vždy při něm stát. Možná to však bylo tímto způsobem lepší. Oba se mohli věnovat tomu, čemu skutečně chtěli. Ani jeden neovlivňoval názory toho druhého.

Natočil se tělem více k ní, jakmile si stoličku k němu přitáhla. Ne, tentokrát mu nevadilo, že je někdo blíž, než by si on přál. Nemělo to konkrétní důvod, nebo alespoň ten důvod Reg prozatím nedokázal vidět. „Pak jsi zjevně opravdu jediná, kdo mě tak vidí. Já sám cítím, že je to jinak,“ zavrtěl krátce hlavou, než se zadíval raději před sebe. Mimoděk pozoroval nohy, aniž by si uvědomil, kam pohled zaměřil. „Já sám cítím, že to plátno už je pokreslené. Každý v mém životě, co něco znamenal, se na to plátno podepsal.“ Matka, otec, bratr… ti všichni namočili štětec do černé barvy a učinili první náčrt. Začali jeho cestu, ovlivnili to, jaký jednou bude. Ovšem jak zbylá místa Regulus vybarví a jaké barvy použije, to už skutečně bylo jen na něm. Z myšlenek ho vytrhl dotek. Ucítil její ruku na své. Pohled upřel na jejich ruce a sám svou otočil dlaní nahoru. Nepatrně pozvedl prsty, aby se jí mohl dotknout a palcem přejel po jejích prstech. Jemně jí pohladil a její ruku stiskl. Cítil se přitom zvláštně. Zamrazilo ho a měl podivný pocit na hrudi. Nedokázal říct, jestli to je dobře nebo špatně, ale cosi jím projelo. Pocit, který nedokázal zařadit. Pozvedl k Lucindě nejistý pohled. Chtěl se přesvědčit, že to co udělal, jí nevadí. Jeho oči se setkaly s jejími a věnovali si tak vzájemně dlouhý pohled. Regulus přitom nejistě polkl. Vyčkával na cokoliv, co mu řekne, zda jedná správně nebo nikoliv.

Svíral její ruku ve své, dokud nedomluvila. Věděl, že ten moment pak musí pominout. Nadechl se, odvrátil pohled i jí raději pustil. Měl pocit, že je to nevhodné. Nechtěl jí svým chováním odradit ani urazit. Přitom kdyby mohl, už by jí ruku nepustil. „Napadlo mě,“ začal svou řeč, než polkl. Chtěl si získat čas. „Pokud mohu,“ opět se na ní podíval. „Až se vrátíš do společenské místnosti, mohla by ses zmínit někomu z kluků, že se dnes nevrátím na pokoj? A pokud by to bylo možné a narazila jsi na Dereka, ať mi sem ještě přinese nějakou knihu z mého stolu. Myslím, že trávit tu čas do zítřejšího rána bude trochu náročnější.“ Slušně a taktně jí i tak naznačil, že by se možná měli rozloučit. Cítil se poněkud nesvůj. Nevěděl co to způsobilo. Možná její blízkost, ale věděl, že se nad tím vším bude muset ještě trochu zamyslet. Připadalo mu, jakoby ho ovlivňovala a nedokázal říci jak nebo proč.