Lucinda Talkalot

Nepotřeboval jako nějaký řezník kousky těla. Zcela mu postačoval prostý jíl. Byla to skvělá stavební hmota, dokonale tvárná a držela tvar. Dlouhé hodiny zkoumal Michellangelova Davida a pokoušel se jej napodobit. Prozatím stačila tvář. Tělo by snad mělo být snažší, i přestože nechtěl mít zcela dokonalého homuncula bez jediné vady na kráse. Kdo také tvrdil, že ta osoba musí být nádherná. Měla posloužit svému stvořiteli než jí naučí vše potřebné, aby mohla začít vlastní život bez jeho nitek. Hodlal ji jednou propustit a jen zpovzdálí sledovat, jak se adaptuje v normálním chodu. Jaké zklamání by to pro něj bylo, kdyby homuncul zešílel nebo se nechal při první příležitosti zabít. Chtěl si dokázat, že se mu povede stvořit život a též že ten život zvládne pokračovat i bez něj. Ale potřeboval lepší předobraz než sochu nějakého mrtvého sochaře.
Procházel se po chodbách, snad poprvé v životě pozoroval ženské plemeno a přemýšlel, která z nich by mohla být dokonalým příkladem pro tu hlavu, kterou si dnešního rána upatlal. Drbal se na bradě, odfukoval jako parní lokomotiva a za každou ženou se otáčel. To samozřejmě u některých vyvolalo buď obavené úšklebky nebo něco jako zájem. Ale on zájem neměl. Byly fádní, ničím zajímavé. Proč se v jeho okolí nenacházela žena, která by dokázala zaujmout i jeho, aby z ní vytvořil předobraz. Zřejmě byl příliš vybíraví. Ale cožpak bylo něco špatného na tom, že nevybral první, která se mu namane? Popravdě, aby to nebylo příliš podezřelé, měl by si vybrat rovnou dvě tváře. Či tři. Z každé by zvolil to nejkrásnější a smíchal by to dohromady.
Po dvou hodinách marného chození dokola nalezl jednu černovlásku, u které se mu líbil nos. Zeptal se jí, zda si jí nemůže namalovat. Naštěstí svolila a tak získal nos. Ale musel jí namalovat celou tvář, aby nenabila nějakého podezření. Ženy se daly podceňovat, ale byly snad nebezpečnější než kdovíjaká zvěř.
Dalšího dne nalezl dokonalou bradu a čelo. Ale stále zbývaly oči a ústa. Podrbal se tužkou na nose, když si všiml jedné zmijozelské dívky. Hrála famprfál a dalo se říci, že nebyla tím typem všední krásy. Něco na ní bylo mimořádného a on si usmyslel, že chce její oči a ústa. Potěšeně se pousmál a na chodbě si za ní došel.
"Ahoj, nemohl bych si tě namalovat?" pokusil se jako u dvou předchozích o výraz naprosté lidskosti aneb o přátelský úsměv. Což piloval dlouhé roky a snad mohl soudit, že zcela povedeně. I když jakmile ten úsměv držel moc dlouho, cítil ve svalech křeč. Pak ho musel dlouhé hodiny rozmasírovávat, aby se mu pusa narovnala do normálního výrazu.

ten pocit, kedy si premazávam posty len aby neboli zneužité

Když už si někoho vybral, nemínil se ho vzdát, i kdyby toho dotyčného měl zhypnotizovat či čímsi uplatit. O této osobě věděl, že je hudební virtuózkou a měla hvězdnou budoucnost ve famprfálu. A on by jí mohl zařídit mnohé díky svým rodinným příslušníkům. Alespoň každý z nich zastával oblast, která by se mohla k famprfálu blížit. Akoráte netušil, jakou pozici, funkci ani významnost. Také jako, který z rodiny. Nejspíše některý ze strýců. Žádná z tet se mu na pozici famprfálové hvězdy ani famprfálového předáka nehodila. Ale nic by jej neodrazilo od toho, aby si to zjistil. Pokud přejde na úplatky, ale první fází je přemlouvání. Namluví jí cokoliv, jen aby získal její oči a ústa. Měl dostatečně vhodný důvod, proč si vybral ženské pokolení. Byl dosti seznámen s mužskou náturou, tudíž kdyby přišel za jakoukoliv pánskou osobností, tak by dostal v okamžení košem. On sám by nikomu nedovolil, aby jej namaloval. Ať by šlo o muže či ženu. A jednoho musel odmítat neustále. Frank si zařekl, že je dokonalým předobrazem Apolla a jako Apolla jej míní vystihnout. Jenže na to mu Eli nekývl, ačkoliv některé Frankovy přesvědčovací metody mohly padnout na úrodné políčko. Ale nehodlal se nechat uplatit, aby přenechal svou tvář nějakému nahému modelu.
Nejistota nebyla dobrým znamením ani to, že se dívka obhlížela okolo sebe, jakoby hledala tu osobu, na kterou mluví. To nebude lehké. Ale již svíral svůj blok se dvěmi portréty, kde vyčkával i třetí na svou tvář.
"Nemohu ti lhát, něco na tvé tváři se mi líbí a rád bych to hodil na plátno. Vyzařuje z tebe něco výjimečného a to mi nenahradí žádná jiná," opět nahodil ten naučený úsměv. Bylo ironické, když člověk ze Zmijozelu se dokázal na každého dívat s pravým, milým úsměvem a ten, od něhož se čekala dobrota od pohledu, se musel naučit přátelíčkovat a usmívat se. Stačilo pozorovat sestru, byli dvojčata, nebylo tudíž trestuhodné, když jí sebral úsměv. Ona ho měla dost, proč se nepodělit.
"Na jiné věci?" povytáhl obočí, což byla jedna z mála mimik, kterou měli dvojčata stejnou. ..."Ah, myslíš lektvary? Přeci jen nikdo se nezabývá jen jednou činností. Ty sama hraješ famprfál a přitom ještě hraješ na ... flétnu?" ze své výpovědi učinil otázku, aby nevypadal jako kapitán všeználek, který si zjišťuje informace o lidech nebo si též jednoduše pamatuje, co mu lidi povídají. I když raději si pamatoval, co mu povídá Ted než Addy. Kdyby se chtěl zachovat jako malé dítě, tak ohledně ní dost často slyšel "blá, blá, blá". Nechápal, jak může tlachat o věcech, které opakovala již tolikrát a stále dokola a dokola. Mohli si s klidem povědět, že oni nejsou ten typ dvojčat, který musí být neustále pospolu. Ale na to se nemínil zaměřit, hodlal se věnovat Lucindě za účelem získání nákresu jejích očí a úst. Ty drobné vrásky okolo úst naznačovaly, že se směje často. To se mu líbilo a hodlal toho docílit u svého projektu. To nepodstatné jako tělo, již měl. I orgány uvnitř se mu podařilo vymodelovat, aby odpovídaly reálným, bohužel nedokázal stále vymyslet, jak budou řádně držet, aby neměnily pozice. To by bylo dosti nevhodné a nepříjemné a projekt by to mohlo děsit. I když by mu mohl namluvit, že se tak děje všem. Příprava na to, že se o to bude starat jako o malé dítě, jej děsila i vzrušovala zároveň. Bude v něm vidět otce. Vychová jí dle svého a vyšle do světa, kde si nalezne své místo a bude žít jako miliarda jiných lidí. Vzrušující!

pokus o hru

Nevypadalo to nejlépe, ale prohra nebyla jeho druhým jménem. Tím bylo Marcus. A on se nemínil vzdát. Již se mu v kapse otevíralo pero s dopisním papírem, ve kterém by napsal strýci Juanovi. Ano, ten byl snad španělským střelcem za jejich nepříliš známý tým. Ale se stále dobrými konexemi, aby Lucindu dostal, kam by si jen přála. Někteří lidé slyšeli na "prosím", jiní na sliby a ti zcela odlišní na dary. A on by jí byl schopen dát darem celý ... harém? Ne, to dozajista ne. Sestra na něj měla skutečně špatný vliv. Chtěl již vytáhnout svůj trumf, když slečna přijala jeho prosbu. Pokusil se na tváři vykouzlit něco na způsob přehnaného nadšení, to co lidé tak rádi dávali na odiv, když se jim něco podařilo. Zatímco on by se tvářil stále stejně prkenně, i kdyby mu předávali mudlovskou verzi Nobelovy ceny. Vážně byl podivný, ale proč se snažit měnit pro pár lidských existencí.
"Samozřejmě, ještě by si mysleli kdoví co. Ti lidé si toho zvládnou navymýšlet, když vidí dva zcela odlišné lidi po kupě," vložil si blok mezi tělo a ruku a pokývl jí rukou, aby jej vedla, kam si bude přát. I kdyby jí měl následovat až na druhou stranu hradu, šel by. To, že nakreslí její ústa a oči jej naplňovalo vnitřním štěstím. Stačilo vymodelovat tvář a poté přejde k té těžší části, kde se může cokoliv pokazit. 
"Mě jejich názor nezajímá. Jediný rozdíl, který mezi kolejemi je, je jiná barva kravaty," pokrčil nezaujatě rameny. Co by mu mohlo provést, když ho někdo uvidí se zmijozelem? Jistě, bude se o tom mluvit jako o nové lásce nebeské či Romeo a Julii. Jelikož si žádný chlapec nemůže vyjít s dívkou, aniž by za tím byli skryté záměry. I když on je měl, ale zcela odlišného rázu než by si mnozí mohli myslet.
"Ach, housle. To je mnohem jiný šálek čaje než flétna. A také se to lépe poslouchá," pokývl hlavou a šel vedle ní, i když jej vedla. Ale on stíhal odbočovat dle jejího vedení, aniž by se rozhodl vydat svým vlastním směrem. Něco jako iniciativa šlo mimo něj. Dle jeho mínění se otěží chopil ten, kdo ví, kam zrovinka jde. Ne ten, kdo si myslí, kam jde.
Vešel s ní do hudební místnosti. Párkrát sem zabloudil už jen z toho důvodu, že byl jako malý veden ke zpěvu a hraní na klavír. Ale to bylo před mnoha lety, naposled zpíval před třemi lety. Nyní by to znělo jako když kočka škrábe tabuli.
"Pokud nebudeš dramaticky zavírat oči, tak ano," pokývl hlavou, když si přitáhl stoličku od klavíru a připravil si blok na správné straně tři. Připravil si tužku a dal se do přípravy.
"Každý si myslí, že když jsi talentovaný sportovec nemůžeš být zároveň i umělcem?" optal se jí, když těkal očima mezi ní a kresbou. Nejspíše by to vypadalo živěji, kdyby to maloval ten opilec demonstrantská, ale on se chtěl vyvarovat zbytečným dotazům. Tohle muselo postačit účelu.

ako inak, hra o ničom kvôli neodpísaniu pol roka