Chroptící chýše

„Někdo a pro někoho dost, není nikdy dost,“ pokrčil rameny, aby jí mohl alespoň nějak oponovat. „Půjdeme tam, ale ne teď. Neboj se, svůj typický Halloween si ještě klidně užiješ, ale zkus mi dát šanci a slibuji ti, nebudeš litovat.“ Usmál se… tak mile jak jen dokázal v současné masce. Jindy vypadal roztomile, klučík, ale takhle. Jak důvěřivě vypadal úsměv? „Řeknu to jednoduše, kluci mi věří a nikdy toho nelitovali. A jsou lepší věci, kterých se bát, než jsem já a důvěra ve mně. Zklamal jsem tě snad na večírku?“ povytáhl zelené obočí a tentokrát se naopak ušklíbl čistě děsivě. Neodpovídal jí na to, zda bude nějaký postih nebo ne. Když je nikdo nechytí tak nebude. „Zajímavé,“ vydechl a pousmál se.

„Možná právě to,“ pokrčil rameny.  Teď když byli v bezpečí a šli po pěšině, mohl se rozmluvit. „Má jistou dávku šarmu, která se u psychopata jako je on jen tak nevidí. Jde o jeho způsob myšlení a chování, zkrátka se nedá vydedukovat a pro všechny je záhadou. Rozhodně to není obyčejný zločinec. Jeho podstatou je šílenství samotné, je to úplně jiná liga zločinců. Bojí se ho i druhořadí kriminálníci. A co se mi líbí nejvíc? Je to Batmanova nemesis. Způsobil mu po mentální stránce víc utrpení, než kterýkoliv jiný zlosyn.“ Tiše se zasmál. „Ano, můžeš mnou opovrhovat, že někoho takového obdivuji. Já jen tvrdím, že je to zajímavý charakter a stát se jím na jednu noc? To pro kluka jako jsem já byla prostě výzva.“ Poupravil si pohozením hlavy vlasy a trochu více jí stiskl ruku. „Vypadám jako někdo, kdo se chystá tančit pohanský tanec? Tanečník jsem dobrý, ale ne rozhodně v tomto stylu,“ ušklíbl se o něco víc. Bavil se prakticky, jako kdyby byl ve škole. Nikoliv pozdě večer v lese.

James se více ušklíbl, když Lily našla svůj ztracený hlas a zvýšila hlas. „Pojď a uvidíš. Řekl jsem, abys mi věřila. Přeci jsme nešli k Chroptící chýši jen proto, abychom se otočili a šli zpátky. Pojď se mnou a uvidíš, opravdu. Co jiného bys na rande o Halloweenu chtěla dělat?“ Pokrčil rameny a pozvedl ruce, které pak rychle vrátil k tělu. „Není to blbý nápad, je to brilantní nápad,“ rozesmál se. Bavila ho. On to dokázal pochopit. Nedivil se jí, že tam nechce. Přeci jen, bylo to děsivé místo. Ono jít s Potterem do nejstrašidelnějšího domu v celé Británii bylo samo o sobě nebezpečné. Ušklíbl se, podíval na špičky bot, než se vrátil k Evansové. „Věř mi, že nic horšího, než moje společnost tam není.“ Přislíbil galantně a teatrálně se uklonil. „A tu zvládáš trpět už šest let, co oproti tomu bude jeden večer?“ rty se nakřivily do strany a obočí pozvedl do obloučku. Když kolem něho prošla, spokojeně se zazubil a ihned jí byl v patách. „Žádná rezervace, copak bych se tam jinak dostal?“ zeptal se jednoduše a s hůlkou namířenou před sebe si to vesele vykračoval k domku.

Jak se ale blížili, ani Jamesovi se nedělalo nejlépe. Nešlo o to, co by mohli najít, dobře věděl, že tam není nic. Horší to bylo se vzpomínkami. Mířili k domu, kterého se báli i kouzelníci a to je co říct. „Už jsem ti říkal, že to je nejstrašidelnější dům v Británii?“ zeptal se opatrně. Většina studentů dříve nebo později k plotu došla. Báli se a s tichostí dům sledovali. Stačilo zapraskání větviček a utíkali. Lidem naskakovala husí kůže a tuhla krev v žilách a James s Lily si to hrdinně mašírovali až ke dveřím. „Celý dům tu nestojí ani tak dlouho a přesto si rychle vybudoval děsivou pověst. Některé noci se tu ozývá až nelidský. Nikdo neví, kdo nebo co ho vydává, ale všichni se bojí. Prý o takových večer se i obyvatelé Prasinek zabarikádují v domech,“ mluvil tiše. Vyprávěl příběh a při tom se nekřičelo, nezvedal se hlas. Blíž u domu bylo chladněji, děsivěji. „Celý dům má zatlučená okna i dveře, asi aby nikdo nemohl dovnitř, nebo spíš… aby nic nemohlo ven.“ Chtěl jí alespoň trochu vyděsit, ale nemyslel to špatně. On věděl informace, které nikdo jiný nemohl mít. Ne nikdo, kdo tam sám nebyl. Došel ke dveřím a několikrát na ně hůlkou poklepal, než dveře hrozivě zavrzali a otevřeli se. „Jdeme?“ vešel a ven vykoukla jenom hlava. Natáhl ruku k Lily a jakmile jí přijala zatáhl jí dovnitř. Dveře se za nimi zavřely a byli v úplné tmě. Jediné co bylo slyšet byl jejich dech a skřípání či praskání dřeva. „Bojíš se?“ zašeptal James kdesi ze tmy.

Pak už ale Lily více trápit nechtěl. Neverbální kouzlo a celý dům se vevnitř osvítil. Netřeba svíček a lamp. „Pojď musíme nahoru,“ vyběhl do schodů. Zastavil se až ve druhém patře, kde se nacházela jedna jediná místnost. Zde už James rozsvítil připravené svíčky. Uvnitř se nacházela velká postel a dvě křesla s jednou pohovkou. Dokonce i klavír, krb a stolek. Zdálky to byl dům, který by nikdo nikdy neobýval. Přesto teď, když byli uvnitř, bylo jasné, že nábytek a vše je využívané poměrně často. „Můžeš se posadit, ale proto jsem tě sem nebral.“ Vysvětlil a došel k oknu. Opět ono speciální kouzlo, bez kterého by okno nikdy neotevřel. Poklepal na pevné dřevo a vyskytl se přímo magický pohled. Průvod už mířil do Prasinek. Stovky lampionů se blížily k městu, odkud měly být vypuštěny. „Pojď, tohle musíš vidět. Až se budou lampiony vypouštět do nebe, každý si bude něco přát a přitom to je pohled, jakoby se na nebe dostávalo tisíce hvězd.“

„Ne, nezklamal jsi.“ Špitla popravdě, co se týkalo večírku a statečně mu oplácela pohled, než šla za ním.

„Já tě přeci za tvůj výběr ani v nejmenším neodsuzuji.“ Prohodila, když měla pocit, že svůj výběr kostýmu obhajuje. „Jen mě to na chvíli překvapilo. Netušila jsem, že kouzelníci z čistých rodin by mohli mít zájem o něco tak čistě mudlovského. Vždyť se ty obrázky ani nehýbou." pokrčila rameny. "Ale Joker se podivně dobře k tobě hodí. Určitým způsobem.“ Že by kompliment? Rychle ale dodala dovětek, aby to snad nepochopil jako urážku. Toho večera se hádat rozhodně nechtěla. „Každý na Halloween může být tím, kým sám chce. Alespoň jeden den v roce.“ Vydechla tiše, než na něj pohlédla. „ A aby bylo jasno, nikým neopovrhuji. Nikdy tomu tak nebylo a snad ani nikdy nebude.“ Prohodila klidně.

„Popravdě takzvaný dům hrůzy jsem nečekala.“ Připustila, ale mířila tedy k němu po stezce k domu. „Pokud se nám tu dnes večer něco stane, tak hádám, že dům bude mít o dva duchy ke strašení více. Budu tě pak svou přítomností otravovat do skonání světa.“ Zakoulela na něj očima, jako by se ho snažila vyděsit, ale v porovnání s domem, ke kterému se blížili, to byl sotva slabý odvar. Čím byli blíže, tím více dům sledovala a padala na ní úzkost, i když si stále dokola v duchu říkala, že je to jen prázdný, opuštěný dům. Naprosto obyčejný dům. Tudíž neškodný. Přesto, ať už za to mohla zabarikádovaná okna, nebo kvílící dřevo, běhal jí mráz po zádech. A i tak ani v jednom kroku nezaváhala, jen se ujistila letmým pohledem, že je Potter vedle ní. Byl z nich dvou totiž jediný, kdo měl u sebe hůlku. Ona tu svou musela kvůli kostýmu nechat v pokoji a teď toho litovala. Cítila se, jako bez ruky.

Koukla ještě pak na něj a ušklíbla se s lehce povytaženým jedním obočím. „A pak kdo je tu suchar. To měl být samozřejmě vtip.“ Zpravila ho o svém čistém úmyslu, a aniž by nad tím přemýšlela, spontálně do něj lehce hravě žduchla. „Hele, máš na sobě oblek Jokera, ale povahu si s ním nevyměňuj. Už stačí jeden Pán zla, se kterým je třeba se vypořádat.“ Mrkla na něj. Když se pak ale ozvalo silnější zavrzání domu, ztuhla, rychle pozornost obrátila k domu a na okamžik vyhledala jeho ruku, kterou silněji zmáčkla. Jakmile pochopila, že o nic nešlo, shlédla na jejich ruce a se začervenáním mu jí pustila. „Promiň… já jen… asi reflex.“ Zamumlala v rozpacích a raději svou celou pozornost přenesla na dům. Při jeho vyprávění o historii domu jí jezdila po zádech jedna vlna husí kůže za druhou. O to horší to bylo, že k tomu děsivému místu mířili. „Já vím. Slyšela jsem o tom domě v Prasinkách dost. Podle některých zde žila rodina, kterou v záchvatu šílenosti, nebo snad kletby, zabil pán domu a pak spáchal i on sebevraždu.“ Špitla tiše, jako by se obávala mluvit nahlas, aby je případný duch neslyšel. Ale i přes to, že cítila úzkost z toho, jak dům působil, čím byli blíže k domu, tím byla stále více zvědavější, co objeví vevnitř. Co ten tajuplný dům vlastně skrývá za tajemství a zda je odhalí. Teď už by se neotočila a nevrátila zpátky. Ne, když byli tak blízko u cíle.

Když se pak konečně zastavili u dveří domu, sledovala Jamese, jak zápasí s dveřmi, které se s děsivým zvukem přeci jen nakonec pohnuly. Jakmile k ní natáhl ruku, bez váhání jí přijala. Už jen to, že se podařilo jim bez úhony otevřít dveře a vejít, značilo, že ty děsivé historky ohledně domu, jsou jen historky. Tohle přesvědčení jí ale pak na krátko opustilo, když se najednou octla v naprosté a děsivé tmě, doplněné občasnými a nepříjemnými vrzajícími zvuky, které dům vyluzoval. Kromě toho, bylo jinak naprosté ticho. Měla pocit, že slyší vlastní srdce bušit v hrudi. „Pottere?“ vydechla po nějaké chvíli, kdy ho nemohla rukama ve tmě nahmatat vedle sebe. Navíc vůbec nic neviděla. „Jamesi?!“ vydechla hlasitěji a s obavami v hlase. Jakmile ale zašeptal svá slova sotva pár centimetrů u jejího ucha, úlekem vypískla a snad i nadskočila. Když se pak rozhořelo všude světlo, zamračila se na něj a plácla ho rozčileně po paži. „Ty jsi idiot! To nebylo vtipné! Myslela jsem, že se ti něco stalo!“ postěžovala si zamračeně a chytila se za srdce. Snažila se i uklidnit bušení srdíčka, ale když se jí to povedlo, což netrvalo nijak dlouho, musela se přeci jen nad tou situací sama uchechtnout a na Pottera se zašklebit. Ovšem s pobavenými ohníčky v očích. Přeci jen se nechala vylekat tím nejtrapnějším vtípkem. „To bylo ubohé.“ Vydechla, ale koutky úst jí cukaly. Teprve poté se rozhlédla kolem. Byli v hale domu, ale kromě zaprášené, prázdné místnosti tam nic jiného nebylo. Nadzvedla si šaty a pospíchala tedy za ním nahoru. Už byla klidná a jistá si svým přesvědčením. Nic jiného, než děsivé naříkání starého dřeva, v domě nebylo. Tedy, kromě nyní dvou nezvaných hostů.

Nahoře se Lily zarazila ve dveřích a ohromeně se dívala kolem sebe. Byl tam poměrně zachovalý nábytek, který nebyl ani zaprášen tolik, jako ostatní věci v domě. A svíčky? Nechápala to. A ke všemu se Potter choval úplně přirozeně, jako by nebyli v tom nejděsivějším a tajuplném domě, ale spíše u něj v pokoji. „Vypadá to, jako by tu někdo pobýval.“ Nadhodila s povytaženým obočím jeho směrem s jasným dotazem v očích. Když otevřel ale okno, tiše vydechla okouzlením. Přešla k oknu a dívala se na ten výhled, co se jim naskytl. Už jen ta světélka, která mířila k Prasinkám, byla kouzelná. Stála před oknem a rukama si objala paže a sledovala chvíli vzdálený světelný průvod, než promluvila tiše, téměř šeptem. „Ty tenhle dům znáš?“ spíše než otázka to ale bylo konstatování. Obrátila k němu své smaragdové oči. „A nelži mi." pronesla jemně a hlavu naklonila lehce na stranu. "Kdybys to tu neznal, nebyl by sis jistý bezpečností své akce a hádám, že bys mě jinak sem nevzal." nadhodila a zkoumavě sledovala jeho tvář. Nevěděla proč, ale nějak si byla jistá, že na místo, kde by skutečně mohlo něco hrozit, by jí prostě nezavedl. "A kdyby jsi to tu neznal, nevěděl by jsi, že je odsud výhled na Prasinky a průvod. Nehledě na ty svíčky a všechno ostatní.“ Mávla neurčitě rukou do místnosti. „Chodíváš tu sám, nebo i s kluky? A proč vlastně?“ naklonila hlavu mírně na stranu a s čistým zájmem ho sledovala. Pak po chvíli ale vydechla. "Nemusíš odpovídat. Co kdybych tě naprášila profesorům, že?" zadívala se zamyšleně opět z okna.

„V tomhle ohledu nám spousta čistokrevných rodin nedělá vůbec pěkné jméno. Chci říct, ano. Je spousta rodin, které si hrají na čistokrevný původ, mě to přijde zbytečné. Teď to asi bude znít hrozně, ale se svým původem bych měl být namyšlenější, než všichni studenti zmijozelu dohromady,“ tiše se zasmál. „Ale nejsem. Mně je úplně jedno jestli se bavím s někým, jehož rodokmen sahá až do desátého století, či jestli se bavím s někým, kdo je mudlorozený. Co na tom sejde, když má dotyčný charakter? Někoho, kdo se neumí chovat, nezachrání ani to, že je potomkem třeba samotného Nebelvíra.“ Pokrčil rameny. „Takže ne, já ani moje rodina si nikdy na nic nehrála. Já se zajímám třeba i o mudlovskou hudbu. Takový Beatles, Elvis, Queen, to je klasika,“ usmál se o něco víc. Pak se zarazil a prohlížel si jí. Přemýšlel, zda mu zrovna složila kompliment, nebo si opět něco čistě domýšlí.

„Můžeš mít radost z toho, jak moc jsem originální,“ mrkl na ní vesele, i když to ve tmě sotva mohla postřehnout. „Vrátíš mi s hrdostí to, co já ti dělám už tak čtyři roky?“ povytáhl tentokrát obočí do obloučku v tázavém gestu. „Být duchem by mi asi neslušelo. Dokážeš si mě představit jako třeba… Skoro bezhlavého Nicka?“ krátce se zastavil a trhnul hlavou k pravému ramenu, kde jí chvilku nechal. „Mě by to tak moc neslušelo,“ rozesmál se a zase hlavu narovnal a přidal i do kroku. „Myslím, že oba rádi zůstaneme studenty, co snad jednou budou mít šanci dospět.“

„O tom mi snad ani nemluv,“ zavrtěl hlavou. Ještě si na Pána zla neudělal názor. Ne, že by neměl příležitost, jen mu přišlo zbytečné to řešit. Věřil v to, že se ministerstvo postará. Chytil jednoho muže přeci nemůže být tak těžké. Jak mu stiskla ruku, překvapeně se na ní podíval. Nejdřív na jejich ruce a pak až na Lily. „V pořádku, nemusíš se bát,“ ujistil jí, i když si byl jistý, že slova k tomu nestačí. Jemně jí ruku stiskl, aby o něm věděla. Ale protože ho před tím pustila ona, o nic déle ani on její ruku nedržel teď. Jak mu řekla o tom, co se povídá ve vesnici se tiše rozesmál. „Neboj se, k ničemu takovému tady nedošlo, to se ti klidně zaručím,“ vysvětlil. Někdy ho bavilo, co lidé umí vymyslet. Vyprávěli se o domě nejhorší příběhy. Lidé si přidávali a přidávali, až domu vytvořili daleko děsivější historii, než jaká tam byla doopravdy. I když… šílenství duše není nic, o co by kdokoliv stál a nebylo to ani o nic méně děsivější, než co se vyprávělo.

Když ho plácla a tolik se vyděsila, nemohl se ubránit smíchu. „Promiň, tak promiň. Ale já nemohl odolat.“ Snažil se zadusit smích, ale rozhodně to nebylo jednoduché. „Nejsem idiot, bylo to geniální,“ oponoval jí v názorech. „Byl jsem zvědavý jak moc se vyděsíš a navíc… řekla jsi mi Jamesi,“ zamrkal na ní hravě, než se vydal po schodech. Jen to mu zvedlo náladu, že to ani neuměl popsat. Maličkost, ale skvělá maličkost.

„Je to možné,“ pokrčil rameny nad jejím konstatováním a prošel se po pokoji, aby ho trochu upravil. Dělal to přirozeně, ani ho nenapadlo, že se prozradí. S kluky znal Chroptící chýši jako svůj vlastní pokoj. Měli tu schované i něco k jídlu, deky… cokoliv co se ten večer hodilo. Zůstávali ve své podobě co nejdéle to šlo a když se začal jejich přítel měnit? Přeměnili se i oni. Ve zvířecí podobě jim Remus nemohl ublížit. Mohli na něho dohlížet a hlavně, dát mu pocit, že není sám. Pokud vůbec něco takového vnímal. První tři roky je Remus o úplňku opouštěl a musel si prožívat neskutečná muka. Kluci mu to chtěli vynahradit, podpořit ho. Tak jak to přátelé dělají a Remus si zaslouží. Zůstal pak u okna a sledoval průvod. „Kdo by mohl znát Chroptící chýši?“ povytáhl obočí s nepatrným úsměvem. „Však se sem nikdo neodváží.“ Zadíval se na ní významně. Bylo potřeba, aby to tak zůstalo. Poslouchal její slova a tiše o tom přemýšlel. Dokonce ho napadlo, že byla chyba sem jít. Všechno mohl prozradit, ale dost možná… chtěl mít důvod jí věřit. Mít tu jistotu, že může povědět cokoliv a ona to nepustí dál.

„Máš pravdu,“ přikývl nakonec. Odtáhl se od okna a usadil se na křesle. „Nebudu ti lhát. Znám tenhle dům a nevzal bych tě na místo, kde bych věděl, že nám hrozí nebezpečí,“ zavrtěl hlavou a lépe se v křesle opřel. Poklepával prsty na stehně a přemýšlel, co všechno může říct a jestli vůbec něco. „A co naprášíš? Že jsi tu byla se mnou? Jak jinak bys to totiž věděla, že?“ natočil hlavu na stranu. Pak si povzdechl a rozmluvil se. „Chodím tu… sám. Zjistil jsem to docela náhodou. Někdy, pokud budeš chtít tě třeba zasvětím do celé mé situace a i do toho, jak se dostanu z problémů a všemožných prkotin. Víš, hlavní cesta není ta jediná, jak se dostat do Prasinek. Celé Bradavice ukrývají možná až moc tajemství,“ pokrčil rameny. „Je to lepší. Spousta studentů nemá ani potuchy, co se kolem nich děje.“ Propletl si prsty a přemýšlel co říct. „Mám takové svoje tajemství. A potřeboval jsem místo, kde bych trénoval. Chroptící chýše byla skvělé místo. Ale Evansová, doufám, že tě nikdy nenapadne jít sem samotnou. Slíbíš mi to?“ Přeci jen, kdyby se Lily rozhodla někdy v budoucnu dojít do chýše sama a narazila třeba na Remuse… James by si to asi nikdy neodpustil. „Já ten dům znám, ale to neznamená, že to není nebezpečné místo. Ty povídačky mají svůj důvod a ne každý den je možné sem přijít.“

Nakonec však chtěl odvést pozornost a tak se nepatrně usmál. "Být bystrozor je nebezpečné. Určitě to jednou chceš dělat?" prohlížel si jí a urovnával si v hlavě vlastní myšlenky, než se postavil. "Posaď se. Já donesu něco k pití a... světe div se, mám tu zásobu čokolády, chceš?"

„Někdo by snad i řekl, že jste se Siriusem na Beattles vysazení. Ty i na Elise a Black na… AC/DC?“ nadhodila a klidně ho sledovala. Jakmile zaznamenala jeho překvapený pohled, pokrčila lehce rameny. „Nosíváte dost výrazná trička.“ Vysvětlila, a tudíž přiznala, že si jich všímá i běžně přes den.

„Já budu daleko, ale daleko horší.“ Ujistila ho s tajemným pohledem. „Za všechny ty špatnosti, které jsi kdy provedl.“ Zamrkala, ale jakmile napodobil, nebo se alespoň pokusil napodobit vzhled Bezhlavého Nicka, musela se rozesmát nad jeho šaškováním. „Ne, to by ti opravdu neslušelo.“ Souhlasila pobaveně. „I když si nemyslím, že by to vůbec kdy někomu slušelo.“ Uchechtla se a couvala k domu pozpátku, aby na něj viděla, když se zdržel. Teprve, když s ní srovnal krok, otočila se opět čelem k domu. „No já rozhodně. Být po zbytek života duchem mě zrovna dvakrát neláká.“ Odtušila. Pak jí v náznaku úsměvu cukl koutek. „I ty máš v plánu dospět, Pottere?“ nadhodila nevinně.

Z toho okamžiku, kdy se chytili za ruce byla celá v rozpacích a nevěděla, kam s očima, jen aby se nepodívala na svůj doprovod, neboť tušila, že by zrudla ještě více, než doposud. Naštěstí bylo rychle změněné téma. „Ty jsi si tím ale nějak moc jistý.“ Podotkla po jeho zamítnutí historky z Prasinek. „Ti lidé o tom byli dost přesvědčení.“ Nadhodila a zkoumavě ho koutkem oka pozorovala. Ani ona těm historkám nedávala nějakou přílišnou váhu, ale proč si za tím tak rozhodně stál?

Po vyděšení v hale jen s úšklebkem zavrtěla hlavou, s potlačovaným pobavením a mířila za ním po schodech nahoru. „Nemám ale nejmenší tušení, co tě na tom tolik potěšilo. Pokud vím, je James tvé křestní jméno.“ Podotkla opět klidně s povytaženým obočím, než se ocitla nahoře.

Stála pak u okna a sledovala ten krásný, zářivý průvod v dálce. Bylo to jako krásný sen. A někde hodně vysoko nad hlavami všech studentů zářily hvězdy a měsíc. Prostě idylický pohled. Když ale promluvil, překvapilo jí to. Otočila tedy hlavu a pohlédla na něj. Oněměle ho sledovala, překvapená tím, že se rozhodl mluvit a zjevně… jí důvěřovat? Na jeho dotaz pokrčila lehce rameny. „Třeba bych mohla říct, že jsem tě jen viděla běžet sem? Mohla bych si celý příběh dobarvit.“ Nadhodila škádlivě, když přešla také k volnému místu na pohovce a posadila se. Nepřestávala ho však sledovat a poslouchat. „Tajemství Bradavic?“ vydechla. „Máš na mysli tajné chodby?“ povytáhla obočí. „Celkem dost jsem o nich četla v literatuře o historii školy, ale nikdy jsem na žádnou z nich nenarazila. No… možná jsem je ani nehledala. Naopak mě neudivuje, že bys o nich věděl ty.“ Uznala. Tak nějak ale cítila, že jí přeci jen neříká pravdu. Nebo alespoň ne celou. Měla za to, že by se jen těžko a nezpozorován svými přáteli odplížil z kolejního pokoje a dostal by se až do Chroptící chýše. Chvíli si tak myslela, že jí potvrdí domněnku, která jí už nejméně rok vrtala v hlavě, ale nikdy se jí neodvážila vyjádřit. Nechtěla vypadat za hlupáka, kdyby to nebyla pravda, a rovněž, čímž byla více přesvědčená, kdyby to pravda byla, aby neprozradila tajemství, které nepatřilo jí, někomu nezasvěcenému. A tak mohla ve svých úvahách a myšlenkách jen dál tápat a dohadovat se.

Poněkud skepticky pak povytáhla obočí. „Ty máš tajemství? A já měla vždy za to, že se Potter snaží za každých okolností, aby šel vidět a byla o něm řeč.“ lehce se poušklíbla, ale bylo jisté z tónu hlasu, že mu nic nevytýká, ale spíše si ho přátelsky dobírá. „A na to, jak sem tedy chodíváš a jsi si jistý bezpečností domu, tak tvrdíš, že přeci jen důvod k obavám nějaký je?“ nadhodila a něco jí napadlo. „A které dny přesně není bezpečné sem chodit?“ zeptala se opatrně, a přitom se snažila tvářit klidně a neutrálně, jako kdyby jí ani na odpovědi nezáleželo. Opak byl ale pravdou. Zvědavost jí přímo sžírala. Stejně tak ale byla opět překvapená, když po ní chtěl další slib. Už za jediný večer mu přislíbila, že mu bude věřit. Teď ke všemu mu měla ještě něco slibovat? Vypadalo to ale, že mu na té odpovědi hodně záleží, a tak nakonec jen vydechla. „Slibuji. Navíc, asi nepatřím mezi ty, kteří by po nocích utíkali z hradu… a z teplé postele.“ Poušklíbla se, ale úsměv se brzy změnil na úsměv. Chvíli ho mlčky intenzivním pohledem sledovala, než přeci jen pohledem uhnula a na nějakou chvíli se rozhostilo rozpačité ticho. Byla pak za jeho přerušení onoho ticha vděčná.

„Nikdy jsem netvrdila, že je to práce lehká, natož bezpečná.“ Odvětila. „Ale nějak mě nenapadá jiná, vhodnější práce, kterou bych mohla dělat, a u které bych cítila, že to je můj úděl.“ Hlesl a tváře jí slabě zaplály. Nevěděla, proč se mu s tím svěřuje. Poslední větu totiž ještě nikomu jinému nikdy nepřiznala. „A co ty?“ položila tedy rychle otázku, aby tentokrát ona odvedla pozornost. „Ty si tu pozici nerozmyslíš? Přeci jen jsi právě říkal, že je to nebezpečné.“ Nadhodila, a pak se pousmála. „No… pokud je ta čokoláda s oříšky, tak bych si jí vlastně dala docela ráda.“

„Beatles jsou pojem, stejně jako Elvis. Ale je pravda, že Beatles přinesli něco nového a dá se to hlavně poslouchat. Spoustu jejich písniček znám vlastně zpaměti,“ zasmál se pobaveně, než si Lily zvědavě přeměřil. „Asi začnu nosit jiná trička, cítím se okukován,“ přitáhl si sako více k tělu, než se rozesmál.

„Já a provádět špatnosti?“ Šokovaně si jí prohlédl. „Ty si mě s někým pleteš. Já bych nikdy neudělal nic špatného.“ Měl rád její smích a dobře se mu poslouchal. Proto mu na tváři zůstával trochu přiblblý výraz. „Zásah?“ pokrčil rameny. „Řekl jsem ti to už na večírku. Ano, chci dospět, chci dospělý život plný problémů a starostí, ale ne dřív, než přesáhnu dvacetiny. Život se má užívat a to by měla být v šestnácti moje jediná starost,“ vysvětloval, než zvážněl. „Protože oba víme, že škola mi zrovna starost nedělá a u učitelů si vždy nějak prosadím svou, nebo dám dobrý důvod proč jsem něco udělal, či naopak neudělal.“ Usmál se, aby nebyl tak vážný. Kolikrát James argumentoval jak divý, zatímco mu Sirius sekundoval. Možná i díky tomu se kluci prakticky ze všeho vymluvili, nebo na ně zkrátka profesorka McGonagallová již neměla nervy.

„Ano,“ zastavil se a otočil na ní. „James je moje křestní jméno. Ale pokud se nepletu, minimálně mě počastuješ jiným označením než Pottere,“ vysvětlil a při zmínění svého jména zvýšil hlas, aby Lily napodobil. „Ty nadávky, které mi říkáš raději vynecháme,“ ušklíbl se a pokračoval po schodech nahoru.

„To bys neřekla,“ zavrtěl hlavou. Byl si docela jistý, že Lily není taková, aby práskla kde co a žalovala u učitelů. Navíc, co by z toho měla? Pokud by Lily žalovala tak snad jen z důvodu obav, aby je někdo zastavil, ale takhle? Ne, James opravdu nenacházel jeden jediný důvod. Jakmile se posadila na pohovku, trochu se napnul, ale jen co to sám postřehl, uvolnil se. Nechtěl rozhodně působit křečovitě. „Bradavice jich mají víc, než by jeden spočítal a jsem si jistý, že o některých nemá tušení ani Brumbál a to je co říct,“ vysvětlil a po těch slovech bylo o dost těžší si úsměv udržet. Ovšem ta slova měla důvod. Brumbál by jistě to všechno nedopustil, kdyby o tom věděl. „Třeba chodby,“ přikývl. „To je důvod, proč mi tolik věcí prochází a všude se dostanu. Inu, mám svoje cestičky a kdo hledá, ten najde,“ pousmál se a přejel si prsty ve vlasech. Když si uvědomil, že má pořád rukavice, sundal si je a vložil do kapsy. Měl prostudované celé Bradavice a teď už mohl jen využívat plánek. „Jsem potěšen, že v tomto ohledu nepochybuješ,“ usmál se o to víc, když docela jistě pronesla, že on o chodbách vědět musí.

„To se vzájemně vylučuje? Jo je mě vidět i slyšet, ale i tak mám tajemství. Nejsem tak docela otevřená kniha. Ale víš co je výhoda? S tím kdo jsem, jak mě lidi vnímají, kdo by čekal, že já něco skrývám?“ Bylo to jednoduché, kdo by se více zajímal o kluka, o kterém si všichni mysleli, že ho dokonale znají? „Je to jako zapovězený les. Neměla bys tam chodit, je to nebezpečné, ale jsou místa, jsou učitelé, kteří tě tam vezmou a víš, že můžeš jít. To je jednoduché,“ pohodil rukama a lépe se uvelebil na svém místě, aby se mu pohodlně sedělo. Konečně se uvolnil. „Jen ty dny, kdy bych ti to dovolil.“ Podal jí ruku, aby jí stiskl na znamení důvěry a potřásl si s ní. „Věřím ti, děkuji,“ přikyvoval, než se zasmál. „Ano, co je víc, než teplá postel, že Evansová?“

„Takže je to vnitřní pocit toho, že děláš správnou věc?“ vyptával se a natočil hlavu na stranu. „Neovlivnila tě v tom třeba Alice? I když, ta holka má dobré známky skoro pořád, netuším jak to dělá, přitom na to vůbec, ale vůbec nevypadá,“ ušklíbl se pobaveně, než zpozorněl a pokrčil rameny. „Řekl bych, že je to touha hrát si na hrdiny. Já i Sirius. Vykonat něco, zanechat tu otisk, víš? Aby tu po mně jednou něco zůstalo. Mohl bych podnikat, ale to budu ve stínu otce. Mohl bych jít na ministerstvo jako úředník, ale budu ve stínu jiných rodinných příbuzných. Bystrozora nikdo nedělal. Navíc, mám poněkud vysoké mínění o své maličkosti. Věřím, že bych nebyl špatný. Naopak se uplatnil a tím pomohl,“ vysvětloval, než se trochu zarazil. „Je to nebezpečné, ale kdyby se bystrozorové nesnažili, bude v nebezpečí daleko více lidí,“ postavil se na nohy a upravil si kalhoty. „Ta by tu být měla,“ pozvedl ukazováček do vzduchu a zmizel.

Nakonec se vrátil s lahví vína a čokoládou. Tu položil před Lily a lahev otevřel. Máchnutím hůlky vytvořil skleničky a rozlil červenou tekutinu. „Dalo mi to zabrat, ale víno je tady. Ale vzhledem k tomu, že nám je šestnáct a ty, Evansová, jsi přirozená patrola.. neopijeme se a jsem klidný.“ Zvedl skleničku do ruky a posadil se vedle Evansové. „Na práci bystrozora?“

Pobaveně se uculila. „Pane Pottere, jste si nějak velice jist tím, že mě znáte. Už jsem ti říkala několikrát, že třeba nejsem taková, jak si celou dobu asi představuješ.“ Škádlila ho, ale byla to pravda. Neměla důvod, aby někomu říkala o tom, co by se dověděla. Když si šla stěžovat profesorům, bylo to vždy z důvodů, které jí přišly naléhavé, ať už by to chránilo jednu, nebo druhou stranu. Nikdy kvůli pomstě, nebo vydírání.

Poslouchala ho a nevědomky si hrála se záhyby svých šatů, které mnula mezi prsty, nebo naopak je uhlazovala. Dělala to celkem často, když uvažovala. Popřípadě si hrála s pramínkem vlasů, nebo řetízkem na krku. Koutek úst se jí lehce zvedl. „O tomhle opravdu nepochybuji.“ Souhlasila. „To bys přeci nebyl pak ty a tví věrní nohsledi.“ Nadhodila. „Došlo mi to už dávno, že bys o chodbách mohl vědět.“ Připustila. Nechtěla, aby to působilo, že snad ví vše, ale byla to čistá pravda. Když kluci mnohdy z nenadání a nezpozorováni zmizeli, začala přemýšlet o tom, kde by se mohli podít a napadly jí jen tajné chodby. Samozřejmě o neviditelném plášti neměla ani potuchy, stejně jako ostatní studenti a profesoři.

Na chvíli se zamyslela a pak uvážlivě přikývla. „Na tom hádám skutečně něco bude.“ Souhlasila pak. Vlastně to byla skvělá taktika. Čím více by se snažil, aby byl na očích a bylo ho i slyšet, tím méně pozornosti by pak upoutal na to, co se mu honí hlavou, nebo zda něco neskrývá. „Mohu jen doufat, že ta tvá tajemství jsou alespoň neškodná.“ Nadhodila jen a opřela se o ručku gauče. Jakmile ale neodpověděl to, v co doufala, v duchu si povzdechla. Tak to nevyšlo. Mohla jen doufat, že se někdy dozví skutečně pravdu. Při zmínce o posteli se začervenala, ale pousmála se. „Kdybych ti řekla na otázku odpověď, akorát by ses chtěl dohadovat, takže to necháme u příjemně vyhřáté postele, především za těchto chladnějších dnů a nastupující zimě.“

„Není to jen pocit. Považuji to za poslání a využití. Uplatnění toho, co umím a vlastní podstaty.“ Prohodila a odhrnula si pramen rezavých vlasů za ucho. „Nechci, aby se lidem děly křivdy. Ve světě je dost zla, bohužel, takže je jen dobře, když se posílí strana dobra, aby zlo mohla redukovat. Chránit bezbranné.“ Odpověděla a pousmála se. „Tolik se snažíš být jedinečný? I ve vlastní rodině?“ nadhodila a s vlídným úsměvem ho sledovala. Jako by nahlédla nyní pod jeho slupky, jako cibule. Přestával být pro ní tím klukem, který všechny jen otravoval a všem lezl na nervy. Teď tam byl kluk s vlastní historii, pocity a myšlenkami. Mohla nahlédnout lépe do jeho nitra. „No… hádám, že z tebe jednou bude dobrý bystrozor.“ Přikývla nakonec upřímně a poprvé mu tak složila přímý kompliment. „A s ušlechtilými pohnutkami.“ Pousmála se lehce.

Když pak zmizel, usadila se na gauči lépe, poněkud nervózně si uhladila záhyby šatů a dokonce zkontrolovala, zda výšivky na hrudi jsou přesně tam, kde potřebovala, aby byly, aby všechno hezky zakrývaly. Jakmile se opět ale objevil, povytáhla obočí. „Víno?“ podivila se a trochu nespokojeně nakrčila obočí. Ona dosud víno moc nepila. Dávala raději přednost čajům, než alkoholu, přesto si tedy od něj skleničku vzala. „Doufám, že se neopiju.“ Zamumlala spíše pro sebe, neboť netušila, jak nenavyklému člověku může rychle alkohol stoupnout do hlavy. Když se pak posadil k ní, překvapeně na něj polkla a začervenala se. Alespoň trochu se posunula, aby byla mezi nimi mezera, i když celkem dost nepatrná. „Na práci bystrozorů.“ Přikývla pak a přiťukla si s ním. Jen decentně a opatrně usrkla vína, které bylo ale překvapivě sladké a lahodné. Upila tedy ještě trochu, než sklenici raději odložila, otevřela čokoládu a nalámala pár kousků. Jeden si vzala a další podala i jemu, aby si popřípadě vzal. Pak se opět na chvíli rozhostilo ticho, než ho prolomila. „Ty jsi říkal Siriovi o tom… no, o tomhle setkání?“ nadhodila pak a koukla na něj, zatímco odkusovala z kousku čokolády, jenž pak blaženě převalovala na jazyku, než se jí pochutina v ústech sama rozpustila. „Nemusela by o tom vědět celá škola. I když tomu tak už v tuhle chvíli zřejmě bude.“ Poušklíbla se lehce. Věděla, že pokud je někdo horší, než zprávy z rádia, nebo noviny Denního věštce, tak to byl právě Sirius Black, alias slepičí prdélka. Co neví, to nepoví. V opačném případě se zprávy roznášejí kouzelnou rychlostí. Při myšlence na školu, napadlo jí, zda jsou už všichni v Prasinkách, zda někdo zaznamenal, že dva studenti chybí. A průvod už vypustil lampióny? Zabloudila pohledem k oknu.

„Páni, tak to zní, že o mně přemýšlíš daleko více, než bych čekal. Všímáš si, jaká trička nosím, víš že mám rád Beatles. Nepochybuješ o tom, že znám všechny tajné chodby, asi mi začne lichotit, že jsem očividně častá představa ve tvé hlavě,“ culil se vesele a pohledem zabloudil k jejím šatům, aby si je konečně pořádně prohlédl. Slušely jí a moc. Až se na chvíli zapomněl, když si uvědomil, jak odvážné vlastně jsou. Když pak zjistil, že je to nevhodné, odkašlal si a podíval se po místnosti. Rychle vymýšlel téma, kterého by se mohl chytit, i kdyby měl řešit motýly.

„Já jsem neškodný celý. Pes, který štěká nekouše ne?“ povytáhla obočí a nad tou myšlenkou se pobavil sám možná daleko víc, než Lily. Kéž by tohle platilo od Siriusovi. Ten štěkal i kousal, prevít jeden, když se rozhodl. A bylo docela jedno, jestli ve své zvířecí podobě nebo v té lidské. „Dobře, nechej. Ale i já bych mohl odporovat, že mě neznáš. Prakticky, kdo je James Potter zjistí jen vyvolení,“ pronesl tajemně. „Ale je pravda, že není nad teplou postel a pořádnou peřinu.“ Zadíval se před sebe a zamyslel se. „Že to by byl důvod, proč chodím neustále pozdě?“

„I ve vlastní rodině,“ dal jí za pravdu a chvilku přemýšlel, jak formulovat celou větu. „Ty už víš z jaké rodiny pocházím. Krom toho, já jsem jediný syn. Myslím, že se ta výjimečnost a jedinečnost očekává. Chtěl bych jim tím částečně udělat radost. Nemusím být jako oni. Mohu být svůj, ale i tak chci, aby byli hrdí. Aby, když jsem jedináček to tak nějak nebyly promarněné roky. Někdy jsi pro rodinu zklamání a tomu bych se já chtěl vyhnout,“ přiznal zcela otevřeně a radost z hlasu se mu vytrácela. Vlastně netušil, proč to říká. Sám se v hlavě napomenul. Zabubnoval prsty na pravém stehně a raději se věnoval tomu, aby našel vše potřebné. „Děkuji, toho si vážím,“ přiznal a zadíval se jí do očí, než si odkašlal a raději pokračoval v předchozí činnosti.

„Víno, nepiješ?“ zarazil se, jestli vybral dobře. „Má být sladké a dobré.. a říkal jsem si, že to je zkrátka asi lepší možnost, než tě zvát na máslový ležák. Ten si dáváš pořád, není speciální. Navíc, někde jsem možná zaslechl, že se ti líbí starší muži. Nebo alespoň ti, co už dávno nejsou malými chlapci.“ Úmyslně jí zopakoval větu, kterou mu řekla před hlavní síní první den školy. „No, starší nejsem, musím to kompenzovat výškou a tím, že nám připravím čistě dospěláckou zábavu, pak bych tě skutečně mohl zaujmout,“ vysvětloval milým tónem. Opět mluvil klidně, nebyl roztěkaný a myšlenky mu nelétaly všude kolem hlavy. „Neopiješ, nemusíme přeci vypít celou lahev. Budeme zodpovědní dospělí, ne?“ Uchopil skleničku a prohlédl si jí. Doufal, že vsadil na správný výběr a nic se nepokazí. Přiťukl si s ní a upil. Jemu víno chutnalo. Výjimečně si s ním otec přiťukl od doby, kdy si myslel, že je James dostatečně schopný se neopít  a ocenit to.

Lépe se usadil a tělem se natočil k Lily. Skleničku odložil na stůl. Jednu ruku nechal na stehně a tu druhou položil nahoru na pohovku. Opřel si tak loket a připadal si daleko ležérněji. „Nějak jsem si to nedokázal udržet pro sebe, ale neboj.. já se poučil. Nechtěl jsem, aby o tom mluvil. Mělo to být jen mezi mnou a jím. Netušil jsem, že na nádvoří začne. Takže…“ zhluboka se nadechl. „Omlouvám se, neměl jsem to říkat. Přísahám, že jsem to nikomu jinému neřekl, ale bohužel v tomhle se nezaručím za přítele. Nevím kdo to ještě ví, ale můžu ti slíbit jedno. Budu si teď dávat velký pozor, co mu o tobě říkám. Nechci aby ses na to za mě zlobila. Jestli ti to vadí…“

Všiml si jejího zamyšleného výrazu a pohledu z okna. Promnul si bradu a přemýšlel. „Chybí ti tam být?“ nakrčil obočí. „Jsi tam každý rok a já jsem tě odloudil, že? Jestli se chceš vrátit do Prasinek…?“ nadhodil větu, kterou nedokončil. Chtěl aby mu to buď vymluvila nebo potvrdila. Ale byl si jistý, že pokud by se mohlo něco stát, jestli má šanci… spíš se to stane tady, v soukromí, než v Prasinkách se stovkou studentů. Začal být nervózní a tak se raději natáhl po skleničce, kterou rychle dopil a opět se narovnal. Pohlédl na Lily a přemýšlel, co si smí  a nesmí dovolit. Opět mezi nimi nastalo pomyslné ticho. Ona se dívala z okna a čekala, zda něco neuvidí. James se odhodlával, skutečně se odhodlával a přemýšlel nad tím, nakonec mu to ale nedalo a chtěl to zkusit. „Lily?“ pronesl tiše její jméno a natáhl se tak, aby v momentě, kdy se bude otáčet ji mohl políbit.

Lily tentokrát zčervenala, div že její tváře neměly stejný odstín barvy, jakou měly její vlasy. „Já o tobě ale nepřemýšlím.“ Namítla tiše. „Ani tě nesleduji. Jen… jsou to prostě některé věci, které člověka bijí poněkud do očí.“ Pokrčila rameny a uhlazovala si poněkud v rozpacích šaty. Když zaznamenala jeho upřený pohled, povytáhla jedno obočí a ruce schválně na hrudi zkřížila, aby lépe svůj dekolt zakryla.

„No jen aby.“ Prohodila, ale s nepatrným cuknutím koutků v náznaku úsměvu, a když zmínil důvod svých pozdních příchodů do hodin, musela se zasmát. „To být ale tebou, tak bych takovou výmluvu před profesory raději nezmiňovala.“ Nadhodila pobaveně a zavrtěla nad tím s úsměvem hlavou.

Když mluvil o své rodině a o tom, jak je nechce zklamat, úsměv jí také přešel a zvážněla. Snad poprvé s ním soucítila. Chvíli jen nehybně seděla a sledovala ho, než se odvážila. Zvedla ruku a jemně stiskla tu jeho. Když k ní zvedl pohled, nepatrně se povzbudivě pousmála. „Nevěřím tomu, že bys rodiče zklamal. Určitě pro ně budeš jen ten nejlepší. Vždyť… takhle to většinou u rodičů chodívá. Jejich děti jsou pro ně vždy ty nejlepší. A… no, tvé známky a prospěch – ač je to někdy s podivem.“ Dodala s úšklebkem, aby odlehčila situaci, „rozhodně nevěstí o tom, že bys byl zklamáním.“ Ujistila ho a na chvíli se mu podívala do očí, než pak přeci jen v rozpacích uhnula pohledem a stáhla i ruku zpět k tělu.

„Vlastně… ještě jsem toho vína moc v životě nevypila. Dávám přednost raději čajům.“ Pousmála se omluvně. Pak ale povytáhla pobaveně obočí a musela se uchechtnout. „A pak kdo tady koho sleduje.“ Podotkla, když s jistotou prohlásil, že pije pořád máslový ležák. „Co se týče mužských… no, nemám asi k tomu vyhraněný nějaký jednotvárný názor.“ Pokrčila rameny a usmála se nad připomínkou vlastních slov. Jen se na něj pousmála. Vlastně jí úplně stačilo, aby s ní mluvil otevřeně a bez věčných vtípků, popichování a arogance a mohli tak vést srozumitelnou diskuzi, jako právě nyní. Vlastně se přistihla, že si to popravdě užívá.

Upila vína, a když jí odložila, poslouchala ho. „Co se stalo, stalo se. Hádám, že pro příště jsme poučení. Ale nehodlám se na tebe zlobit za něco, co nebude tak úplně tvá vina – když opomenu fakt, že ses svěřil tomu, o kterém se ví, že je slepičí prdel.“ Poušklíbla se, ale z hlasu jí zaznívalo pobavení a na rtech měla posazený lehký úsměv, aby věděl, že se skutečně nezlobí.

Po položení otázky, zda by byla raději v Prasinkách, na něj pohlédla. „Ne… tedy já…“ vyhrkla v rozpacích. Nechtěla ho urazit. Musela přiznat, že na to se dost snažil, aby měli oba hezký a klidný večer. Raději se ale nadechla, aby si dodala rozvahy, než na něj pohlédla a klidněji odpověděla popravdě. „Jen jsem přemýšlela, zda si už někdo stačil všimnout, že dva studenti na slavnosti chybí. A jen jsem byla zvědavá, jestli se už lampióny vznesly.“ Prohodila. „Je to možná s podivem… tedy, alespoň pro mě, ale zdá se, že skutečně držíš slovo.“ Pousmála se lehce. „I když je to jiný Halloween, než na který jsem zvyklá, nebo který jsem očekávala, líbí se mi.“ Hlesla, a po tom prohlášení raději odvrátila hlavu opět k oknu, aby se pokusila dohlédnout na situaci v Prasinkách a především na krásu, která měla nastat po rozpuštění lampiónů. Chvíli sledovala okno, ale tak moc jí překvapilo, když jí oslovil jménem. Podivně příjemný pocit jí projel tělem a srdce jí snad i poskočilo, nebo vynechalo úder. Zjevně jména měla vlastní osobitá kouzla, když do té doby byli spíše zvyklí užívat jen svá příjmení. Zmateně se k němu otočila, aby zjistila, co ho přimělo říct jí jménem, když celá překvapená a vytřeštěná zjistila, že se dotýkají ústy.

Na okamžik celá zcepeněla, srdce jí prudce bušilo v hrudi, dech se jí zatajil a díky tomu se jí točila jistě i hlava. Co to má být?! Co mám dělat?! Křičel její vnitřní hlas. Odpověď přišla velice brzy: Poddej se tomu, co cítíš. Co se stane na Halloween, zůstane na Halloween. Zazněla jí v mysli její vlastní slova, která vyřkla toho dne. Tváře jí zaplály, ale pak přeci jen ta slova poslechla. Zavřela oči a oplatila mu polibek. Byl to vůbec první, který kdy dostala. Napadlo jí, zda si ho bude navždy pamatovat tak, jak o tom mluvily často jiná děvčata. S překvapením zjistila, že jeho rty jsou hřejivé, chutnají jako víno, které právě před tím pili a ke všemu voněl tou svou obvyklou sladkou vůní. Bylo to tak omamné. Jemně mu položila i ruku na rameno. Polibek trval chvíli, nebo možná celou věčnost, než se ale pak přeci jen přiměla a odtáhla se. Zůstala ale sedět a dívat se mu v tom pološeru do očí. Tváře jí zčervenaly, tentokrát úplně v barvě vlastních vlasů a hlavou se jí honilo, co to právě udělala. Oplatila polibek klukovi, u kterého si vždy říkala, že je to ta nejméně pravděpodobná osoba, se kterou by něco takového mohla provést. Byla v rozpacích, které se jí zračily v očích, ale přitom se i slabě usmívala, neschopná to ovládat. Co když to bylo kouzlo? Kouzlo okamžiku? Kouzlo předvečeru Všech svatých? Raději odvrátila pohled zpět k oknu.

„Jé, podívej… Lampióny už vzlétly.“ Prohodila, zvedla se a raději přešla k oknu, aby získala odstup. Dívala se ze zaprášeného okna, kde se v dáli vznášeli k obloze svítící lampiónky a naskytovali jim tak překrásný a kouzelný pohled. Snad tisíce světélek se pak odráželo i od vodní hladiny a dodávalo tomu ještě hlubší atmosféru. Srdce jí snad už nyní v hrudi ani nebušilo. Bylo ale zatěžko říct, zda to bylo zapříčiněné pohledem na tu krásu za oknem, nebo díky tomu, co se stalo v místnosti. Co to s ní bylo?!

Jak ucítil stisk ruky, jemně jí palcem pohladil po hřbetě a pousmál se. Přimhouřil jedno oko, když mluvila o známkách a prospěchu. „Přirozený talent, řekl bych. Jsem chytrý, ale líný a s mým nadáním na maléry? Dobře, to není nadání na maléry, to je moje povaha. Ale chci říct je spíš to, jestli bych byl lepší, kdybych se snažil. Na druhou stranu asi nejsem ten, kdo by ležel v knihách a četl si vše, co se mu dostane do ruky. V tomhle obdivuji Rema. Vydrží mezi knihami i dny. Já musím pořád něco dělat.“ Tiše se zasmál a ruku ji raději pustil. Chtěl se zeptat na to, jak její rodiče reagovali, když dostala svůj dopis. Prakticky obyčejné děvče se stalo čarodějkou. Pak si ale uvědomil, že by dost možná šlo o příliš osobní otázku a s tím by měl raději počkat.

„Pak je to moje vina. Budu si pamatovat, že jestli se mi tedy povede tě dostat na druhé rande, budu myslet na to, že ty raději čaj. Určitě něco vymyslím,“ mrkl na ní, než se rozesmál. „Já, že bych tě sledoval? Ale vůbec,“ zavrtěl hlavou. „To kde jsi vzala?“ povytáhl obočí, i když oba dávno věděli, kde je pravda. „To jsem rád, že nemáš jeden názor, jeden ideál. Mnohem lehčí je přesvědčit někoho o tom, že bych byl ideál, než ti měnit dokonalou představu a nahrazoval jí mou maličkostí,“ díval se jí do očí, které momentálně byly tmavší, než kdy jindy.

„Neměla bys mu tak říkat,“ rozesmál se, i když to bylo opravdu trefné označení. „Sirius za to nemůže. Pusa mu jede, ani o tom neví. Někdy mám pocit, že by odkecal hovor za celou třídu. Pravidelně mluví a mluví. Jdu vedle něho a ani mě nepotřebuje. Diskutuje čistě mezi sebou, stačí mu moje přítomnost. Na otázky si odpovídá sám, i když já to poslední dobou moc neposlouchám. Víš, u něj se jen výjimečně můžeš zapojit do rozhovoru. Což je škoda,“ pokrčil rameny. „Jednou jsem ho nechal mluvit a pak se mu vypařil. Všiml si toho asi až po hodině, pokud se nepletu.“

Znejistěl, když se na něho tak podívala a ještě vyhrkla odpověď v rozpacích. Byl připraven rezignovat a doprovodit jí zpět do Prasinek. „Naši přátelé si určitě všimli. Jestli o nás neví profesoři? Jedině dobře. Byl by z toho problém. A toho bohdá nebude, aby si Evansová školní trest odpykala,“ zasmál se pobaveně a pohledem přitom zamířil k oknu. „Je tam spousta studentů, pochybuji, že si někdo všiml. Mrzí tě to?“ vrátil se pohledem k ní a očekával patřičnou reakci. „Tohle ještě nevíš, ale já vždycky držím slovo. Možná na to nevypadám, ale je to tak,“ pokrčil rameny a tvář mu zjemněla. Tvářil se tak nějak mile. „Jsem rád, že se ti to líbí. Nikoho nestrašíme, nemáme máslový ležák a nevychutnáváme si výzdobu, ale i tak doufám, nejsem zklamání. Krom toho, příští rok si Halloween můžeš vynahradit dle potřeby.“

Jakmile se k němu natočila, využil situace a více se k ní naklonil, aby polibek dokončil. Byl jemný, něžný a lehký. James už věděl, co dělá, ale u Lily si pořád nebyl jistý. Ukradnout někomu první polibek není vždy jednoduché. Oči nechal zavřené a vychutnal si její rty, které i přes víno chutnali po jahodách. Byl si jistý, že za to může lesk na rty nebo něco podobného. Protože Lily měla jinak svou klasickou vůni, která nebyla příliš sladká, ale osobitá, ženská a Jamese její parfém dostával do kolen. Proto byl i částečně překvapen, že její rty chutnají sladce. Konečně se odvážil a přesunul jí ruce na boky, aby se mu případně nevzdálila. Měl pocit, že mu je vůbec nejblíž, než kdykoliv předtím. Tančili spolu, to byli hodně blízko a přesto to bylo jiné. Když se odtáhla, zhluboka se nadechl. Čekal jakýkoliv verdikt. Ruka se mu docela sama zvedla a pohladil jí po tváři a pramen vlasů dal za ouško. Nadechl se k větě, ale to se Lily zvedla a odešla k oknu. Na sedačce se lépe uvelebil a přemýšlel.

Hlavu nakonec přesunul jejím směrem a chvilku jí pozoroval, než ho něco napadlo. Už na začátku školního roku ji dal slib a ten by měl teď splnit, i když… splní ho trochu jinak, než bylo původně dohodnuto. Postavil se, sundal fialové sako, které odložil na gauč. Poupravil si oblečení a došel k pianu, které v místnosti bylo. Tiše, neslyšně. Usadil se na stoličku a zadíval se na klávesy. Rozhodně byl lepší v hraní na kytaru i ho to více bavilo. Přesto, na piano uměl celkem tři skladby. Dost na to, aby někoho okouzlil, ale šíleně málo, aby se mohl předvádět. Položil prsty na klávesy a ty se za chvilku rozeběhly svým směrem. Věděl co hrát a prakticky na ruce koukat nemusel. Skladba to byla jednoduchá, ale teď před Lily byl daleko více nervózní. Minula krátká předehra a on s hlubokým nádechem začal zpívat.


Pohled konečně zvedl a přestal se dívat na ruce, které hráli prostou melodii. Neodvážil se však podívat na Lily,  a proto sledoval protější stěnu. Jeho pohled byl soustředěný a přesto zasněný.


S další slokou se ale odvážil a konečně Lily vyhledal. Chtěl vědět, jestli se jí to líbí nebo se jednoduše ztrapňuje a ona se mu bud smát.

Když jí palcem pohladil po hřbetu ruky, tělem jí projelo zachvění a musela pootevřít trošku ústa, aby se vůbec byla schopná nadechnout. Bylo to jako silný elektrický proud. „Jestli bys byl lepší, kdyby ses učil?“ vydechla pak a musela se pobaveně pousmát. „Hádám, že nepopiratelně ano, ale děkuji ti za všechny, které tím nehodláš zastínit.“ Prohodila pobaveně. Moc dobře věděla, že Potter měl na to, aby se stal premiantem ve třídě, ale díky tomu, že právě nedával tolik času do učení, tak premiantem měl možnost se stát Remus a vlastně i ona. Byla ale ráda, že změnou tématu snad zažehnali nepříjemné téma hovoru a jeho sklíčenost. Nějak jí záleželo na tom, aby měl dobrou náladu. Snad kvůli Halloweenu?

„Druhé rande?“ povytáhla pak s pobavením obočí. „To jsem tě nevyděsila, neodradila od toho, jak příšerná jsem?“ nadhodila v dobrém rozmaru a překvapivě jí zahřálo u srdce, že by mohli ještě někdy něco takového podniknout. Už to nebyla taková noční můra, jak si myslela, že to bude. Pak se pobaveně tiše zasmála. „Já ti nevím. Možná máš pravdu. Možná byla opravdu náhoda, že jsem o tebe zakopávala snad na každém rohu. Hodně velká náhoda, předpokládám.“ Naklonila lehce hlavu na stranu směrem k němu a prohodila s veselým úšklebkem a jiskřičkami v očích. „Maličkostí?“ pohlédla pak ještě na něj, stále s úsměvem. „To je poprvé, co James Potter o sobě mluví jako o maličkosti. Já jsem měla za to, že spíše řekneš velikán, nebo něco obdobného.“

„Promiň,“ pokrčila rameny, „není to, že bych ho tím chtěla urážet, ale je to dokonale vystihující k tomu, jak prořízlou má pusu. Marlene by mohla vyprávět.“ Dodala a následně ho poslouchala, až se musela opět smát. Zdálo se, že toho večera se nepřestane už usmívat a bylo to vůbec poprvé, kdy se v jeho přítomnosti usmívat chtěla a bylo to upřímné. Bylo jí dobře. Už ani nevnímala, že jsou ve strašidelné chýši, která ale tak strašidelná s jeho přítomností nebyla. Nehledě na to, že byl převlečen za psychopata. „Alespoň jsi měl možnost mu uniknout. Představ si, že by tak dlouho mluvil, celou dobu tě sledoval a dožadoval se odpovědí. To by pak šlo asi jen velice těžko.“  Pousmála se.

Poušklíbla se. „Možná je jen otázkou času, než z toho, že svůj čas trávím s notoricky známým Jamesem Potterem, si nevysloužím taky nějaký trest.“ Odvětila mu ve stejně škádlivé náladě. Na jeho další otázkou ale téměř ihned zavrtěla hlavou. „Ne, nemrzí.“ Odvětila prostě a zcela upřímně. „No, alespoň takhle mohu dohlédnout sama na to, že s kluky nebudete někomu peklit za zadkem s těmi svými vtípky.“ Nadhodila co možná nejnevinněji. „A tebe nemrzí to, že tu zabíjíš čas v mé přítomnosti?“ položila také otázku a naklonila lehce hlavu na stranu a sledovala ho.

Během polibku se jí točila hlava. Nebo se točila snad celá místnost? Dech se jí zadrhl a srdce si už jistě balilo saky paky, neboť měla pocit, že jí dávno přestalo bušit. V uších jí hučela krev… Ale přesto mu polibek oplácela a užívala si svou první zkušenost. A musela uznat, že mnoho historek týkajících se právě prvním polibkem, byly pravdivé. Bylo to krásné, nepopsatelné. Tělem jí projelo další příjemné zamrazení, když jeho ruku pocítila na svém boku. Chvíli jí trvalo, než se dokázala z té omamné zkušenosti probrat a přimět své tělo k běžným funkcím, jako je dýchání a přemýšlení. Jakmile jí pohladil po tváři a odhrnul jí pramen vlasů za ucho, začervenala se ještě drobátko více, ale oplácela mu mlčenlivý a hluboký pohled, kterým si prohlížela jeho tvář a přitom měla pocit, že on jí vidí až na samotné dno duše. Proto se raději zvedla a přešla k oknu, ze kterého se zadívala ven na průvod.

A ač sledovala ta kouzelná světélka, která se vznesla nad městečko i nad vodní hladinu, myšlenkami se toulala někde hluboko v sobě a snažila se přijít na to, co vlastně cítí. Proč je tak zmatená? Proč stále cítí horkost tváří? A proč jí tak ten polibek těšil a tolik se jí líbil? Pak se jí ale v hlavě ozval ten druhý hlásek, co obvykle nosil na hlavě růžky. Právě se líbala s Potterem! Tím Potterem! S klukem, který se stále bavil tím, že druhým zavařoval, že se navážel do jejího kamaráda! Byl to přeci ten arogantní, egoistický hňup, kterého nemohla vystát. Frustrovaně se zhluboka nadechla, jako by se vynořila z vody a potřebovala čerstvý vzduch dostat do plic. Pak ale byly myšlenky pryč.

Překvapeně se otočila za líbivým zvukem. Ani si nevšimla, kdy se stačil přemístit k piánu. Užasle ho ze svého místa sledovala. Byl to vůbec on? Po těle jí už při prvních tónech přejela husí kůže po celém těle, a když začal zpívat, opět nedokázala přemýšlet. Vše se jí vykouřilo z hlavy, a ona dokázala jen stát u okna, kterému už ale nevěnovala nejmenší pozornost a místo toho, co se dělo na nebi, sledovala mladíka za piánem. Na tváři se jí usadil lehký, okouzlený úsměv. Aniž by to vnímala, nohy jí nesly k místu, kde stálo piáno, ale nepřestávala sledovat jeho. Na chvíli se o zaprášený hudební nástroj lehce opřela a stála tam, dokud se jejich oči nesetkaly. Neuhnula však tím svým. Bez ostychu mu ho oplácela, stejně jako povzbudivý úsměv, uchvácená hudbou i jeho zpěvem. Nikdy by si nepomyslela, že má tak melodický a zvučný hlas. Přešla pak ale kolem piána a přisedla si na lavičku k němu za klávesami. Nepřestávala z něj spouštět oči a srdce měla opět, jako by jí ho někdo stlačoval dvěma kovadlinami. Jakoby tak ještě více odhalil z toho, jaký ve skutečnosti je. Že není jen tím, za koho ho ještě ráno měla. Už viděla, že je skutečně osobností, s vlastní historií, myšlenkami a city. Jako by hudba byla hlubokým poutem, jenž je právě spojil. Cítila něco nepopsatelně krásného. A i když pochybnosti nezmizely, jen je prozatím dokázala někde odsunout, o jejich přítomnosti věděla. Když pak dozpíval, okamžik váhala, ale při opětovném střetnutí pohledů se zachovala spontálně. Naklonila se lehce k němu, a aniž by spustila své smaragdové oči z těch jeho oříškových, tiše s lehkým úsměvem na rtech vydechla: „Nech to být…“ zašeptala tiše slova z refrénu. Možná si hrála na zmiňovanou Matku Mary, možná ta slova patřila jejím vlastním myšlenkám a pochybnostem, nebo byly určeny jemu, ale jemně se tentokrát dotkla jeho tváře ona a byla to opět tentokrát ona, kdo přitiskl své rty k těm jeho. A dobrovolně. Protože právě to nyní přesně chtěla.

„Dovol mi, svěřit ti ještě jedno tajemství,“ více se k ní naklonil. „Evansová, kdybys byla tou strašnou, příšernou ženskou, která mě má odradit, stane se to určitě dřív a já se nebudu snažit tě tři roky někam pozvat,“ zavrtěl hlavou a opět se narovnal. „Jen na to druhé rande se mnou musíš chtít. A pokud bys se mnou měla alespoň trochu soucítit. Buď mi řekni jasné ne, nebo jasné ano. Asi bych nedokázal čekat další tři roky,“ rozesmál se a natočil přitom hlavu na stranu. Podepřel si jí rukou a prsty se krátce přehraboval ve vlasech. „Život je jedna velká náhoda, nemyslíš? Stejná kolej, stejné předměty, stejný ročník… jaj, stává se,“ rozesmál se a doufal, že to nějak zamluvil. „A vím, že na zápasy taky chodíš kvůli mně,“ mrkl na ní pobaveně. „Věřím, že kdybych řekl mojí velikosti, tak mě zpeskuješ ještě více. Inu, teď už vidím, že tak jako tak… byla to past. Měl jsem mlčet,“ zatvářil se tajemně, než se ušklíbl.

„Nějak se kolem Marlene motá a já měl za to, že se nenávidí a přitom vše nasvědčuje tomu, že to je jinak. Zvláštní,“ trhl rameny a přitom pohledem zabloudil po místnosti. „Víš, že ti úsměv sluší?“ zadíval se jí do očí. „Jen už nevím, kolikrát jsem ti to řekl,“ přiznal a znovu si prsty hrál s vlasy. „Nebo kolikrát jsi mě u toho skutečně poslouchala.“ Nad jejími dalšími slovy pokýval hlavou. „Ano, více méně… ztratit se mu není tak těžké, ale nedělám to úplně rád, a proto neposlouchat je jednoduší. Sirius byl vždycky dost svůj a s věkem to jen potvrzuje.“

„Že by tě notoricky známý James Potter zkazil?“ podivil se a kdyby měl na nose brýle, skoro jistě je přeleští a bude si chvilku hrát na to, že rozhodně nemůže být v přítomnosti Evansové. „Jsem rád, že tě to nemrzí,“ přiznal mile a promnul si čelo. „Dohlídneš na mě, co provede Sirius a Peter, hm za ty neručím,“ zvedl ruce v gestu, jakoby se automaticky vzdával. „Já jsem za to rád. Snažil jsem se o to dlouho a proto si teď každou minutu ve tvé přítomnosti skutečně užívám.“

Když dohrál a ona u něho seděla chvilku jí mlčky pozoroval. Chtěl něco říct. Možná zavtipkovat o tom, proč po takovém výkonu vlastně s hrůzou neutekla. Nebo zmínit, že se momentálně podepsal sám na těch hrůzných skřecích, které s Chroptící chýše vycházejí. Ke slovu se však nedostal a místo toho si vysloužil svůj druhý polibek. Do poslední chvíle jí hleděl do očí, než se sám natáhl, aby nabízený polibek získal. Koutky mu automaticky vyjely výš. Lépe se k ní tělem natočil, než si rychle sedl obkročmo. Poslepu jí položil jednu ruku na bedra a druhou vsunul pod její stehna, aby si jí nadzvedl a posadil na sebe. Přicházelo to docela samo, spontánně, přirozeně. Vracel jí tentokrát daleko delší polibek, který dotvářel atmosféru. Nyní bylo upřímně jedno, kde ve skutečnosti jsou. Minimálně pro Jamese, bylo vše dokonalé. Pomalu se pak odtáhl, znovu se Lily zadíval do očí a ruce jí položil kolem pasu, aby si jí stále přidržoval. „Snad mě jen mrzí, že nevypadám obyčejně, ale takhle.“ Vydechl tiše. Pravou rukou pak vyhledal tu její. Pozvedl jí výš a chvilku si hrál s jejími prsty, než ji jemně sevřel a políbil právě na hřbet ruky.

„Jak vlastně tebe napadl tenhle převlek?“ natočil hlavu na stranu a hleděl jí do tváře. „Líbil se ti jen ten nápad, nebo to má hlubší význam?“ stiskl ji jemně ruku, než jí položil volně a tu její pustil. Nechtěl dělat nic, co by jí překáželo nebo snad mohlo vadit. Znelíbit se jí po tom všem? To by pro Jamese byla jistá smrt.

Uchechtla se. „Uvidíme, jak dopadne tenhle večer.“ Zatvářila se tajemně. „Teď ti stejně nemohu odpovědět. Nezeptal ses.“ Pokrčila klidně rameny a ušklíbla se pobaveně. „Jistě. Velká náhoda. Nebo prokletí.“ Odvětila klidně, než se ušklíbla o něco více. „Zápasy? Tak na to zapomeň. Pokud sis toho nevšiml, kapitáne, tak máš ve svém famfrpálovém družstvu mou kamarádku.“ Odtušila klidně.

„Netuším, co je na tom pravdy. Pokud vím, tak Marlene moc hezkého o něm dosud nikdy neřekla.“ Odvětila mu neutrálně. V záležitostech kamarádky se nevyznala a ani se do toho nemontovala. Pak se začervenala. „Mám pocit, že už jsi to párkrát řekl.“ Uchechtla se, ale pravda byla, že teprve dnes jí to nenechávalo klidnou.

„Nejsem tak lehký materiál ke zkažení, Pottere.“ Nadhodila, pak se ale trochu ušklíbla. „Pokud by se ti to ale nějak podařilo, tak hádám, si uděláš další čárku v seznamu svých vlastních hříchů." povytáhla hravě obočí. „Nejsem hloupá. Jak bych ti mohla vyčítat něco, za co bys nemohl, když tam nejsi.“ odvětila klidně. „Hádám, že na tom něco pravdy bude,“ připustila. „A já stále nedokážu pochopit, jak lehce jsem se nechala převést.“

Sama při polibku zavřela oči, ale měla pocit, že cítí, jak se usmívá. Aniž by řešila, co jí k polibku přimělo, trochu nemotorně mu ho oplácela. Bylo to ale něco přirozeného, takže jí netrvalo dlouho a nikdo by nepoznal, že neměla před tím žádné zkušenosti. Jakmile pocítila jeho ruce na svém těle, zarazila se, připravena protestovat. Chvíli pak seděla i na něm zatuhle, než zjistila, že nemá žádné vedlejší úmysly. Teprve poté se opět uvolnila a polibek si užívala a přitom prsty jemně sjela z jeho tváře na jeho šíji a následně zátylek. Do vlasů si mu ale nedovolila hrábnout. Když tak k němu byla blízko, bylo to vlastně hodně příjemné a alespoň si nemusela natahovat krk. Jakmile se tentokrát odtáhl pomalu on, pomalu se probrala a oplácela mu pohled. Ani nevnímala, že nadále sedí na něm. Tiše a plaše se pak uchechtla, jeho postesknutí. „A byl by v tom velký rozdíl?“ nadhodila, zatímco sledovala jejich spojené ruce, ze kterých jí už neprobíhaly tak silné elektrické výboje, ale nějaké impulzy tam stejně byly. Když jí pak ale na hřbet ruky políbil, slabě se zachvěla, jak byl impulz zpět. Srdce jí poskočilo a tiše vydechla.

„Vlastně to nemělo nijak velký a hluboký záměr.“ Přiznala. „Mám ale ráda přírodu a květiny.“ Pokrčila lehce rameny. „A být něčím, jako královna lesa, mě napadlo pak náhodně. Ale hádám, že se to dá pojmenovat jakkoliv. Hlavní pro mě byl nápad na šaty. Chtěla jsem zkusit, co svedu a jestli si svedu zhmotnit právě onu představu.“ Prohodila. „A možná jsem chtěla být aspoň trochu originální. Loni jsem napočítala snad dvacet pastýřek a podobně.“ Přiznala. Jakmile jí pustil ruku, položila si jí volně do klína a teprve tehdy si uvědomila, že jednou rukou ho stále lehce objímá kolem krku a prsty přejíždí po jeho zátylku. Raději tu ruku tedy stáhla a v rozpacích nevěděla, kam s nimi. Tohle vše bylo pro ní tolik nové. A snad první věc, ve které si Lily Evansová nevěděla, co si počít.

„A taky se zeptat nehodlám. Nesluší si domlouvat druhé rande už na tom prvním. Protože co já vím? Třeba utečeš do pokoje a budeš si kamarádkám stěžovat, jaká katastrofa to byla. To bych ti nemohl udělat, aby ses mi teď rovnou zavázala slibem,“ mrkl na ní upřímně a vesele. Povytáhl obočí, když zmínila kamarádku. O Alici moc dobře, ale zároveň tak nějak přirozeně Lily škádlil. „Oba ale víme, že Alice tam je jen proto, abys měla výmluvu. Však to známe, kamarádka se obětuje, dělá stejný kroužek jako tvůj vysněný a ty máš zástěrku pro to, se chodit koukat.“ Rozesmál se, než zavrtěl hlavou. „Víš, že si dělám srandu… ale potvrdit mi to? Nezlobil bych se.“

„Bože,“ vydechl a zadíval se do prázdna s provinilým výrazem. Chvilku se tvářil až nešťastně, než šlo velmi snadno odhadnout, že si dělá srandu. „Půjdu do pekla,“ zamumlal neurčitě a zadíval se opět na Lily. „Nikdy jsem netvrdil, že jsi hloupá,“ zavrtěl odmítavě hlavou. „Spousta lidí mi umí vyčítat něco, za co jsem ani nemohl. Můžeš se zeptat hned několik učitelů. Nevím proč, jak se něco semele, jde se za námi čtyřmi. K neuvěření, že? Doufám, že budeš moje věrná alibi. Kdyby se snad něco pokazilo v Prasinkách, nechci mít školní trest. Však jsem tam dnes večer ani nebyl,“ rozesmál se a pohodil rukama.

„Byl by v tom velký rozdíl, alespoň pro mě, Evansová,“ vysvětloval. „Byl bych to já. Takhle se může tvrdit, že jsi mě jen nepoznala a netušila jsi, že jsem tím hrozným, otravným a notoricky známým Potterem,“ zašklebil se, tak jak dobře to zrovna uměl, než natočil hlavu na stranu. Jemně jí hladil po ruce. Příjemně hřála, byla jemná a… možná v tom bylo něco víc, ale něco, co neuměl pojmenovat.

„Vidíš, jak se ti to povedlo. Tedy, já netuším, co byl původní záměr, ale tohle se mi líbí a mohu jen doufat, že to splnilo i tvoje představy. Na můj vkus docela odvážné, ale tak nějak… sedí to k tobě,“ usmíval se o něco víc. „Královna lesa,“ vydechl pobaveně. Přeci jen se o jelenech říkalo, že jsou králové lesa. Nebo alespoň v pohádkách to tak bylo. Musel se nad tím tajemně usmát, aniž by řekl Lily pravdu. Tohle si rozhodně ještě musel nechat pro sebe. „S originalitou je to každý rok horší a horší. Letos se mi to povedlo, ale ve finále to můžeš ocenit snad jen ty,“ uculil se o něco víc. Pohledem přejel k pianu a chvilku pozoroval klávesy. „Ty na něco hraješ, nebo jsi nehudební člověk?“ povytáhl obočí. „Chodím s tebou takovou dobu do školy a tak nějak… rozhodně nevím všechno.“ Cukl rameny. Rozhlédl se pak po místnosti, než mu pohled zůstal na stolku. „Měli bychom si dát asi ještě trochu vína.“

„Vážím si toho, že nic takového v plánu zatím nemáš.“ Prohodila klidně, ale v očích se jí poměrně hravě zablýsklo. Při jeho odpovědi se poušklíbla a uchechtla se. „Dobře, nebudu ti tedy brát tvé úvahy a snění. I když situace se určitě má jinak.“ Odvětila.

Na jeho další slova se ale prostě zasmát musela. „Budeš se vařit někde v tom nejhlubším pekelném kotli, Pottere.“ Uchechtla se a úsměv jí na tváři zůstával i při jeho dalších slovech. „Musíš ale uznat, že vinit za to profesory nemůžeš. Sami jste si to tak s klukama takhle nastavili. Proslavili jste se na škole děláním neplech, takže je celkem normální, že za vše špatné, co se stane, jste první, na koho všichni myslí.“ Pokrčila rameny. „Ale ano. Pro tentokrát ti mohu být za alibi a svědkem. A to s čistým svědomím.“

Skousla si v hravém zamyšlení ret a naklonila hlavu na stranu, zatímco ho pohledem sledovala a zkoumala. „Ne, nemyslím si, že bych takovou výmluvu použila.“ Zavrtěla hlavou. „Já si stále jsem vědoma toho, že pod tou vrstvou make-upu se skrývá ten hrozný, otravný a notoricky známý Potter.“ Prohodila s nepatrným úsměvem v koutku. Něco jí pak přimělo pozvednout volnou ruku k jeho tváři a jemně mu z čela odsunout uvolněný pramínek nyní zelených vlasů. Opatrně mu ho pak zahákla za ostatní pečlivě ztužené vlasy a sklonila pak pohled k jeho očím. Jistě. Byla si jistá, že po všech těch letech by ty oči poznala kdekoliv.

„Díky. Já jsem dnes obzvláště kostýmem spokojená.“ Přiznala a ušklíbla se. „Jo, to asi jsou. Ale pro jednou jsem se rozhodla to nevnímat.“ Pokrčila rameny a pak povytáhla obočí. „Ty se mi posmíváš, Pottere?“ sledovala ho tázavě. Samozřejmě nevěděla, co ho tak pobavilo, a tak se domnívala, že by to mohla být její odpověď. „No jo. Možná to byla úplně zbytečná práce. Jak ta tvá, tak ta má.“ Měl pravdu. Kromě nich samotných jejich kostýmy nemohl ocenit nikdo jiný. Pak se tiše uchechtla. „Ne, já jsem nehudebně založený člověk. Kdysi jsem se učila na flétnu, ale bylo to něco… opravu-opravdu příšerného.“ Dala důraz na poslední slova jak tónem, tak i mimikou, a pak se nad tou vzpomínkou uchechtla. „Myslím si, že i když právě tvé ego urazím, tak spíš toho o mně víc nevíš, než naopak.“ Upozornila ho.

Zabloudila pak pohledem ke stolku, na kterém bylo víno i sklenice. Vlastně na to víno měla chuť. Bylo opravdu sladké a lahodné. Na jeho slova tedy mlčky přikývla a vstala. Cestou ke stolku si urovnala šaty a zalétla pohledem k oknu. Světélka na nebi byla už maličká, a některé se snad i zhasly. S hlavou plnou myšlenek došla ke stolku a oběma jim nalila do skleniček trochu onoho vína. Pak mu jeho sklenici podala a přitom se jí zamyšlením mezi obočím udělala nepatrná vráska. Raději se napila, a teprve poté se odhodlala. „Pottere… já... Chtěla bych tě o něco požádat.“ Nadhodila opatrně a výjimečně se ostýchala zvednout k němu pohled. „Mohl bys… mohl bys pomlčet před klukama a ostatníma o tom, co se tu dneska stalo?“ špitla. „Já jen… nechci to nijak roztrubovat a vyvolávat dohady a klepy.“ Skousla si nervózně ret, zatímco čekala na jeho odpověď. „Ale není to tak, že by se mi dnešní večer nelíbil.“ Dodala pro jistotu. Nechtěla ho urazit, ani zklamat. Opravdu si ten večer užila, i když samotnou jí to překvapilo, že to bylo právě jeho společností. Ale nechtěla aby jí nikdo připomínal událost, která by se časem mohla ukázat jako naprosto hloupá a jako chyba. A nechtěla být brána jen za nějakou jednorázovku, šprým, nebo něco podobného. Přeci jen nebylo pro nikoho tajemstvím, že James už randil s několika holkama. Většinou ony samy to ale všude roztrubovaly.

„A já doufal, že to moje speciální místo v pekle bude trůn,“ ušklíbl se o něco více, aby udržel lehkost celé situace a nesklouzli opět k tomu nepěknému tichu. „Že nemůžu?“ povytáhl jedno obočí výš, než to druhé. „A já doufal, že jsem se na škole proslavil díky famfrpálu. Jako kapitán a naprosto nepřekonatelný střelec,“ zazubil se jak nejlépe uměl a přitom vypadal stále dobře. „Neplechy si mě našly vždycky docela sami. Dělám to s láskou k učitelům. Ono totiž mít jen vzorné a hodné studenty? To by bylo hrozná nuda. Určitě by z toho měli deprese, že není na celé škole nikdo, koho by mohli napravit a učit je dobrým mravům.“

„Jo, můžeš si na seznam přidat to, že James Potter si umí udělat poměrně povedený make-up. Až jsem vyděsil sám sebe, že to šlo docela lehce,“ zašklebil se a schválně zakoulel očima. Žádný kluk se nechtěl chlubit tím, že si umí udělat makeup. Pro Jamese to byla asi hodina trápení u zrcadla. Pro jeho štěstí, ale Joker měl jen bílou tvář, rudé rty a černé oční stíny. I kdyby to na sebe napatlal jako prase, pořád to bude stoprocentní efekt a zaručeně splnil to, co se od něho očekávalo a bylo potřeba. Nechal jí, aby mu upravila vlasy. To bylo co říct, většinou se začal svíjet, utíkat a křičet nesahat. Na jeho vlasy si nesměl nikdo dovolit ani sáhnout. V tom ho ale nejspíš vycvičil Sirius, který s velkou radostí jeho vlasy pocuchal pokaždé, co měl šanci se jich dotknout. Vypěstoval tak Jamesovi docela účinnou fobii. „Vlastně se už těším, až tohle všechno bude pryč a doufám, že tu zelenou vymyju.“

„Ne, posmívám se jen těm, kteří si to zaslouží. Ono k tomu co jsi řekla, jen se váže taková… no řekněme vtip pro zasvěcené, co máme mezi kluky. Ale kdybych ti ho řekl, skoro jistě bych tě pohoršil,“ zalhal, aby nic nemusel vysvětlovat a přitom ji ubezpečil, že se skutečně nevysmíval jí. „Nějak to budeme muset přežít anebo se v tomto provedení budeme pár dní promenádovat po škole. Úspěch a sledovanost je tím zcela jistě zaručena,“ pokýval přitom důrazně hlavou. „Každý se musí v něčem najít a každý je tragéd na něco trochu jiného,“ přikývl. „Nedovedu si nějak představit malou Evansovou, jak se ze všech sil snaží správně zahrát něco na svou flétničku,“ rozesmál se jen při té představě, ale rozhodně to nemyslel zle. Dokonale viděl malou zrzavou holku s velkýma zelenýma očima. Jak má zapletené dva copy a přitom úplně nafouknuté tváře, jak se snaží z flétny vyloudit požadovaný zvuk. „Ono na tom něco bude, Evansová. Ani jeden o sobě nevíme prakticky víc, než to co se dá zjistit ve škole. Zvláštní, že?“

Chvilku poté, co se zvedla Lily se zvedl i James. Znovu si poupravil oblek. U pohovky se natáhl po saku, které si oblékl a zkontroloval, že rukavice jsou v kapsách, tak jak je tam dal. Převzal si od ní skleničku a napil se. Jakmile ale promluvila, trochu znejistěl a studoval ji pohledem. Odkašlal si a přikývl. „Jak si přeješ,“ slíbil, i když sám z toho nadšený úplně nebyl. „To by ještě tak hrálo. Zjistit, že si Evansová a Potter vyšli. Hotová tragédie a tím nemůžeme poničit tvou reputaci,“ mrkl na ní. Celé se to pokusil obrátit ve vtip, aby ho to samotného netrápilo. On o tom chtěl říct. Chtěl vmést Siriusovi do tváře, jak se celé rande povedlo a nepotřeboval jednu jedinou radu. Přání Lily se ale rozhodl plně respektovat. „Nikomu to neřeknu, přísahám,“ pozvedl dokonce i ruku v gestu přísahy, aby jí ujistil, že si z toho dělat legraci nechce. „Jen nevím, co klukům povím, až se mě budou ptát. Sirius věděl, že s tebou někam půjdu. Co mu mám tedy říct? Mám tvrdit, že se dnešní večer nepovedl, nebo tvrdit, že to bylo celé takové vlažné?“ ujišťoval se. Nechat si jistá zadní vrátka, kdyby o tom snad někdy mohl mluvit. Věděl, že dnešní večer se podařil. Byl si tím jistý a minimálně on byl opravdu velmi, ale velmi spokojený. Vypil obsah skleničky a promnul si čelo. Až tohle všechno skončí, bude se ještě muset vrátit, aby tu všechno uklidil. „Už je asi docela pozdě, chceš se vrátit do školy?“

„Co ty víš. Třeba to bude kotel s korunou.“ zamrkala na něj již nepokrytě s širokým úsměvem. „Jistě. Hádám, že to z části bude i pravda. Ale rozhodně všichni o tobě ví, vlastně o vás čtyřech, především právě kvůli těm problémům. A že by se profesoři nudili, to s vámi jim opravdu nehrozí.“ zavrtěla pobaveně hlavou a zasmála se, když pak tak šíleně koulel očima.

„No, možná jsi právě našel díky Halloweenu své skryté vlohy a na plesy budeš dost žádán velkým počtem dívek, abys je zkrášlil.“ pokrčila lehce rameny a mimoděk mu palcem zahladila bílou barvou odkrytou část pleti. Teprve poté si všimla, že červené rty má krapet více rozmazané. Jokerova tvář tak vypadala šíleněji. S leknutím si uvědomila, že se zřejmě jeho rtěnka přenesla na ní. Rychle si rukou otírala rty a případně i tváře, kdyby tam měla stopy po jeho make-upu. Pak se ale opět pousmála s pohledem na jeho vlasy. „Pokud jsi nepoužil přebarvovací kouzlo, tak si nemyslím, že bys s tím měl mít problémy.“ nadhodila klidně.

Povytáhla obočí. „Tak to opravdu raději nechci vědět.“ nadhodila v domnění, že by to mohlo být něco zvrhlého. Ostatně, netušila, co si tak kluci můžou říkat za historky. No, alespoň to mělo kýžený účinek a dál se nepídila po tom, co to vlastně tedy mělo znamenat. Po prožitém večeru to brala tak, že jí zjevně nemá důvod lhát.

„Hele, nesměj se!“ žduchla do něj lehce ramenem, sama ale s širokým úsměvem na tváři a lehce zčervenalými tvářemi. „Uměla jsem zahrát jednu skladbu, možná dvě. Samozřejmě se nepočítá to, kolik skleněných tabulí přitom ta melodie rozbila.“ uchechtla se.

Zavrtěla hlavou. „Vlastně mi to zvláštní nepřijde.“ pokrčila rameny. „Nikdy jsme se spolu normálně nebavili. Vždycky to byly jen vtípky a narážky. Teprve až na tom večírku před pár týdny.“ nadhodila. „A vlastně netuším, proč jsem ti prozradila tolik věcí... mnohé z nich jsem nikomu jinému neřekla.“ zamumlala si spíše k sobě zamyšleně.

Nejistě u stolku pak přešlápla a točila skleničkou mezi prsty. „Ani nejde tak o mou reputaci.“ bránila se. „Ale... lidé mají ve zvyku dělat z komára velblouda.“ odhrnula si nervózně pramen vlasů z čela. Netušila, jak mu popsat to, co cítila a co myslela. „Prostě seznam holek, se kterými sis vyrazil, máš poměrně dlouhý už i bez mého jména. Navíc, za pár hodin skončí Halloween, a jakmile zaplujeme do svého obvyklého života, kdo ví, s jakou se ráno probudíme a jakou stopu, jestli nějakou, v nás dnešek zanechá.“ pokrčila co nejklidněji rameny, ale cítila se hloupě. Ale hned si říkala, že třeba Jamesovi stačilo jen ukrást jí polibek a tak se zbavil toho „prokletí“ neustále za ní pálit. V takovém případě by se určitě stala terčem posměchů, kdyby to proklouzlo ven. Při dalších slovech se začervenala. „Je jasné, že když o tom Sirius ví, bude chtít vědět i výsledek.“ vydechla tiše a chvíli nad tím přemýšlela, než mu pohlédla do očí. „Řekni mu, co sám uznáš za vhodné. Znáš ho daleko lépe než já.“ dala mu tak volnou ruku a přitom i ukázku toho, že v něj klade svou důvěru. Dopila ze skleničky víno a odložila jí na stůl. Zhluboka se nadechla, než přikývla. „Bylo by to asi nejrozumnější.“ souhlasila, ale byla přitom krapet nervózní z toho, co další dny přinesou, a jaký vliv na dění bude následně mít pro ně prožitý večer.