Phoenix Gray

Nastala dlouho očekávaná noc, kde nechyběla atmosféra temna prosycená deštěm a hlasitou bouřkou. Blesky křižovaly oblohu a osvětlovaly, co se ukrývá venku. Kdyby nyní někdo pobíhal po pozemcích školy, viděla by je. Alespoň na těch pár setinek. Seděla u okna a občas se z něj podívala ven. Tahle noc jí byla souzena. Pro dnešní den odložila Frankensteina, aby ho nahradila Obrazem Doriana Graye. Měla nepatrnou náladu na trochu toho henryovského skepticismu. Ze všech postav jej měla nejraději. Každého měl jako svůj osobní experiment. Život bral plnými doušky a neohlížel se napravo ani nalevo. Dokázal zničit život a bral to jako chybu toho zničeného. Na konci přeci jen chápala, že to pravé a původní zlo nebyl Dorian. Ukrývalo se v bohatém lordovi, jehož největším strachem byla nuda. A ta počas knihy nikdy nebyla.
"Láska? Iluze. Náboženství? Moderní náhrada víry. Jsi skeptik! Nikdy! Skepticismus je počátek Víry. Co tedy jsi? To je obtížné definovat," potichu si pro sebe pročítala, přičemž se snažila slova vtisknout do paměti. Bouřka jí vyhovovala, i déšť. Zato smích a hlasité bavení se o kus dál nebylo to, co zrovna potřebovala. To byl asi hlavní důvod, proč se už v prváku prohodila s Cassidy a ubytovala se vedle Phoe. Zřejmě se někteří báli, že je slepotou nakazí a tak se od ní drželi dál. A nebo se mohli bát ještě toho, že po nich bude něco chtít. Dopravit tam a tam, podat tohle a tohle. Ale za celou dobu se Phoe jevila jako samostatná osoba. I bez zraku se jí zřejmě žilo dobře. No, nechybí vám to, co jste nikdy neměli.
Ale jí chyběl klid. Ačkoliv všechny holky byly v pohodě, někdy jí dokázaly nádherně lézt na nervy. A to byly jen tři, ale hlučely jako celá armáda. Až se jí z Henryho hlasu stal šum a ten šum rázem nahradil ohromný randál. Evie sebrala Cass nějaký bezvýznamný kus hadru, oprava, oblečení a skákala s ním z postele na postel. Poslední ze zúčastněných Alex hlasitě povzbuzovala Cass a přitom hlasitě mlátila lžičkou od jogurtu do stolku.
"Oh, Bože!" tiše si zamručela pro sebe. Nejraději by otevřela okno a všechny tři z něj vyhodila. Snažila se dál číst, ale když už jste jednou vyrušeny, tak to jde těžce. Jednou je učili jisté kouzlo na ztlumení okolního hluku, ale v jejím podání by spíše něco explodovalo. A pro dnešní den tu bylo chaosu až až.
Se zoufalým povzdechem složila hlavu do knihy. Hrad ohromný jako prdel tety Delilah a přesto se nedočkala samotného pokoje. Byla s tím už v prváku za profesorkou Prýtovou. Šla i za samotným Brumbálem, ale jedinou odpovědí jí bylo, že aspoň nebude sama a bude mít možnost se socializovat. To pro ní byli vyloženě sprostá slova! Samotu vyhledávala a socializovat se chtěla jen s určitými lidmi. A těmi zaručeně nebyla Cass, Alex ani Evie. Mohla se jen modlit, že je třeba praští trám z postele a všechny ulehnou ke dlouhému spánku. Nejlépe až do rána. A klidně až do třetího dne.

Každé jedno dievča bolo rozdielne. Aj napriek tomu, že ich nedokázala vidieť v momente, kedy okolo nej niekto čo i len prešiel vedela s istotou povedať, kto to bol. Ale to nebola žiadna super schopnosť. Hovorí sa, že v momente, kedy človek príde o zrak alebo o sluch snaží sa veci a hlavne ľudí zapamätať iným spôsobom. Rovnako to bolo aj u dievčaťa ako bola práve Phoenix, ktorá sa bez zraku narodila. Možno by to bolo pre ňu iné, ak by zrak mala aspoň niekoľko rokov, kedy by sa naučila rozlišovať farby alebo rôzne tvary. No ona v tomto smere bola úplne iná. Stačilo jej nejaký krátky okamih, kedy si dokázala určitý podnet spojiť s osobou. Napríklad chôdza niektorých dievčat sa líšila. Jedna z dievčat, ktoré bola s ňou na izbe, ktoré si dokonca meno nedokázala zapamätať ani len po pár mesiacoch mala špecifickú chôdzu. Kedy jednu nohu dávala na zem s väčšou silou ako druhú. Spočiatku si to Phoenix nedokázala vysvetliť no v tejto chvíli sa jej to zdalo ako aj iným ľudom normálne.

Zvláštne aj napriek tomu, že nič nevidela bola zahľadená do knihy, ktorú mala na kolenách. Prechádzala končekmi prstov po povrchu pričom cítila ako sa jej kútiky pier zodvihli do malého úsmevu. Bolo to dôsledkom knihy, ktorú jej aj napriek tomu, že to nechcela pribalila mamina na ktorú spomínala takmer každý jeden večer. Smiala sa nad obyčajným príbehom, ktorý pre ňu bol každým jedným dotykom a prečítaním kúzelným. No v momente, kedy počula dievčatá, ktoré boli spoločne s ňou v izbe natiahla sa k nočnému stolíku a zobrala si do ruky svoju kúzelnícku paličku.
„ mám pocit, že je čas na to aby sa tu niečo aspoň na malý okamih zmenilo.“
Predsa len to bol príbeh, ktorý si chcela užiť do posledného detailu. Chcela sa do toho vžiť tak ako nikdy pred tým a nemyslieť na to, že sa musí nachádzať v miestnosti s dievčatami s ktorými si doposiaľ nenašla žiadnu cestu. Nedokázala sa s nimi porozprávať bez toho aby z ich hlasu necítila tú istú vec. Ľútosť. Nechcela aby sa na ňu pozerali ako na niekoho, koho musia ľutovať. Predsa len ona nič nebrala ako niečo, čo by jej muselo chýbať. Ona bola šťastná pretože to, že nevidela nič jej dávalo mnoho vecí si bystriť svoju predstavivosť.

Jedným mávnutím prútika priamo na dievčatá bez toho aby to čo i len vedeli počula mierne mrazivé ticho. V tom momente sa na jej tvári objavil úsmev. No doposiaľ ani len nevedela, že v miestnosti sa nachádza aj Addison, ktorú samozrejme nemala dôvod týmto spôsobom umlčať. Nechcela počuť ich hlas, nechcela počuť ani len jedno jediné slovo o tom aký odtieň laku si dajú pre tento deň alebo to aký chlapec sa na nich pozrel bez toho aby im to oni nejakým spôsobom nenaznačili. „ nemusíš sa ničoho báť. Aj napriek tomu, že mi ich nepočujeme oni majú stále predstavu, že je všetko v poriadku.“ povedala pričom sa pozrela pred seba aj napriek tomu, že nevedela kde sa nachádza. Mierne si povzdychla zobrala si knihu do ruky aj napriek tomu, že jej to stále nedalo a povedala.

" je to len obyčajné kúzlo, ktoré dá možnosť mojim uší si aspoň na moment oddýchnuť. A možno aj tebe. čítaš však? " nechcela pôsobiť vtieravo, nechcela aby si myslela, že za každú jednu cenu sa s ňou snaží naviazať rozhovor. Predsa len, nikdy sa nedali považovať za kamarátky, ktoré by spoločne trávili niekoľko pekných chvíľ. Boli to len dve osoby, ktoré spoločne zdieľali spoločnú izbu.

Měla mimořádnou chuť se zakousnout do pevné vazby knihy a nebo též vstát a jít jednu z těch holek umlátit, aby to varovalo zbytek, že když si čte, tak jí nebudou rušit. Ani za Elim a Teddym nemohla zmizet. A proč? Protože by to bylo jako šlápnout z bahna do ještě většího bahna. Ze společenské místnostni by jí vyhnaly obrazy s jasnou hrozbou, že zavolají profesorku Prýtovou. A vyjít mimo kolej? I na chodbách bylo mnoho bonzujících obrazů. Ačkoliv lepší si jít dřepnout na Brumbálův koberec než poslouchat to ubíjející pištění. Navíc by tam nebyla poprvé. Však ani poprvé jí nenapadlo utéct. Napadlo jí to v každém roce a v každém roce tak i učinila. Nikdy nedošla daleko. Buď jí načapal Filch, což byla ta nejhorší možnost, v jiném případě jí naprášil nějaký duch nebo opět portrét. Jednou se jí povedlo odpochodovat skrz okno v kuchyni ven. Jen tak se hezky procházela při měsíčku, aby jí načapal Hagrid a odtáhl jí proti její vůli zpět. Ani jí neodpověděl na dotaz, proč ten pes vyje tak divně. Ani jí nepřišlo, že to vytí slýchala prakticky každý měsíc při úplňku. No, možná jí to maličko i docházelo, ale lepší bylo si to nepřipouštět. Ještě by se s Teddym vrátila k tomu nápadu, že si vychovají vlastního vlkodlaka. Ještě by ho umluvila, aby si ho chytili a potom by společně skončili u Brumbála na koberečku.
Z myšlenek jí probralo další táhlé zavytí. Ale z hrdla Cass. Ta zrovna šlápla na lžičku a málem si nabila čumák. Což by jí velice neslušně přála, ale bohužel se tak nestalo. Naštěstí se již vzdaly snahy jí zapojit. Nehodlala s nimi pobíhat po pokoji a dělat pitomosti, když si chtěla v klidu číst. Možná by si mohla postěžovat u profesorky Prýtové, ale to jí ani po sto padesáté nevynese vlastní pokoj. Zkoušela to, zkoušela to často a stále nic! Nebo by jí mohla spojit s nějakými tichými a střídmými lidmi. Takovou Phoenix neslyšela za celou dobu ani pípnout. Do téhle chvíle.
Vzhlédla od knížky, když se k ní i přes ten řev dostalo to tiché mumlání. Či to byl plnohodnotný projev? V tom rámusu se to ani poznat nedalo. Naštěstí jí oči sloužily a ona mohla Phoe se zájmem sledovat, jak čaruje. Bylo kouzelné sledovat kouzla, aniž by je musela dělat sama. V jejím případě hůlka na vztek explodovala. Rozhlédla se okolo s překvapeným výrazem, když okolí utichlo. Holky otevíraly ústa jak paviáni zadky, když chtějí kálet, ale nic z nich nevycházelo. Pro ní.
"Díky Bohu!" úlevně si oddechla, když se vrátila pohledem k jejich slepé soudružce. To, co říkala se jí líbilo. Mohla by se jí nabídnout jako zrak, když ona bude čarovat. Pracovat jako tým! Ale to by nejspíš u žádného profesora neprošlo. Jaká to škoda.
"Jsem ti neskutečně vděčná, Phoe. Už jsem měla chuť po nich něco hodit. Něco hodně těžkého a velkého," opět si nenechala žádnou ze svých myšlenek pro sebe. Co na srdci, to na jazyku. Zvedla se ze svého místa, aby si sedla na postel, blíž ke stejně podivné holce, jakou byla i ona.
"Četla jsem, dokud mě ty nádhery nevyrušily. Obraz Doriana Graye. Co ty ... hmatáš?" číst by bylo špatně použité slůvko. Breillovo písmo se zaručeně hmatalo. ..."Můžu si to vyzkoušet?" odpustila si chuť po té knize hned chňapnout. Některým lidem taková neurvalost nemusela být příjemná. A to byla vychovávaná v v dobré rodině, hodně staré a hodně vlivné. Nejspíš jim činila řádnou ostudu, ale Eli, kromě dokonalého kouzlení, nebyl o nic lepší. Dvojčata, jak kdyby se narodila 6.6. 1966. Ale to by jim bylo pouhých deset let. Ale pravdou je, že nějakou tu šestku v datumu narození měli. A ne jednu. Přeci jen byli dětmi Satana. Ona to věděla od samého počátku!

. bolo to upokojujúce nepočuť ich hlas, ktorý jej miestami spôsoboval zimomriavky na tele. Aj napriek tomu, že to bolo jednoduché kúzlo bolo nesmierne účinné. Možno ho bude využívať častejšie predsa len čas na knihu na nejaký krásny príbeh bol o niečo viac zaujímavejší ako počúvať primitívne rečí pubertiačiek. No nedokázala im to povedať priamo. Povedať aby boli aspoň na malý moment ticho, pretože tým rušia niekoho v ich blízkosti. S malým úsmevom počúvala každé jedno slovo, ktoré prichádzalo od dievčaťa, ktorej sa to kúzlo netýkalo. Potešilo ju to, že neurobila podobnú vec ako tie dievčatá, ktoré v tejto chvíli sa horlivo rozprávali medzi sebou o novej značke topánok alebo dokonca kabeliek, ktoré za každú cenu musia mať.
„ nebola by to predsa len škoda? Myslím tým hodiť na nich niečo ťažké. Nepoškodilo by im tie dokonalé tváričky na ktoré sa tak spoliehali?“ pousmiala sa Phoenix pričom musela uznať že mala dobrý nápad. No ako by to napokon vyzeralo? Pokojným tónom v hlase by prešla Phoenix pred Dumbledora a povedala mu, že to bola iba nehoda. Kedy ona hrala na svojom obľúbenom klavíry a ich hlavy by sa len veľkou náhodou ocitli priamo pod ním. Predsa len bola slepá, mohlo sa stať, že by nechtiac zarazil niekomu paličku hlboko do hrdla a následne by povedala niekoľko zaujímavých zaklínadiel. No to by sa predsa len na Phoenix nepodobalo. Ako by aj mohlo? Bola stelesnením dobra. V momente ak by niekto povedal dobro, okamžite by sa mohla prihlásiť a myslieť si, že niekto hovorí priamo o nej. No nebola jednou z tých študentiek, ktoré by sa rozplakali pri každej jednej príležitosti, kedy by počuli o tom ako nevinné šteniatko zomrelo. Bola skôr tým dievčaťom, ktoré bolo vďačné za každú jednu spoločnosť a z času na čas vedela dokonca trafiť do čierneho a rozosmiať niekoho v jej blízkosti.
„ Romeo a Júlia. No nemysli si, že to čítam kvôli tej nehorázne sladkej láske, ktorá je tam opisovaná.“ Na jej tvári sa na moment objavil prekvapený výraz keď počula ako jej Addy položila tú otázku. Bez váhania jej uvoľnila miesto vedľa seba a následne otvorila knihu na nejakej zaujímavej stránke, ktorú už dávno niekoľkokrát prečítala. „ niekedy ma dokonca prekvapuje ten pohľad na tú vec. Dokázala by si si čo i len predstaviť, že by si milovala niekoho natoľko, že by si zobrala život? Myslím si, že by som to pre lásku nedokázala urobiť..“ mnoho ľudí si myslelo, že niekto ako phoenix nedokáže čítať knihy. No všetko sa dalo ak to človek predsa len chcel. Knihu, ktorá bola vyrobená priamo pre ňu položila na stehná svojej spolubývajúcej a následne jemne prútikom sa dotkla strany. „ menšie vylepšenie, ktoré by ti malo pomôcť. Skúšala som to na sebe no nefungovalo to no možno v tejto chvíli to bude pri tebe fungovať.“ Phoenix nepoznala farby, nevedela si vybaviť ako vyzerá kvitnúce stromy alebo krásne sfarbená obloha. Bolo to jdno z tých kúziel, ktoré si Phoenix vymyslela sama. Nebolo to nič ťažké, dokonca to žiadnym spôsobom nenapomáhalo ľudskému životu no bolo to niečo, čo b mohlo človeku vyčariť na perách úsmev. V momente, keby sa Addy dotkla povrchu stránok, ktoré boli prispôsobené čítaniu B. písma sa mal obraz scény, ktorá bola popisovaná v knihe objaviť priamo pred jej očami. Scéna, kedy dve rodiny stáli proti sebe s nahnevaným výrazom.

Mohla plně rozšířit úsměv, když viděla a pouze viděla, jak její spoluzačky nadále předvádějí opičárny, ale ona je nadále nemusí poslouchat. Taková úleva! Kdyby nebyla takové kopyto a dokázala udělat aspoň maličké kouzlo, dávno by si vyčarovala pořádek a dlouhý klid. Jenže v jejím případě by spíše zapálila nebesa své postele než aby holky utichly. Nebo by jim vykouzlila prasečí ocásky nebo sebrala hlasy nadobro. A to by profesorka Prýtová již nevydýchala. Stačilo, že jí neustále otravovala se soukromým pokojem. Snažila se i procpat k pánské společnosti, ale dle různých názorů by to zaručeně nebyl dobrý nápad. Rozhodně ne v tomhle věku. Všichni byli tak omezení! Proč na ní museli pohlížet buď jako na naprostého neumětele, který zaručeně nemůže být příbuzný s panem Flamelem a na druhé jako na kus výstavního kousku, po kterém si nemálo kdo zamlaskne. Nepřipadala si jako kdovíjaký kousek, aby na kluci museli tak lačně zírat. Měla si snad zmenšit prsa? Nebo zjizvit tvář, aby měla pokoj? No, zaručeně by to nebyl špatný nápad, ale opět, její matka by dostala infarkt a vrátila jí do původního stavu. Pokud by to vůbec šlo, potom, co by se sebou provedla. Jako kdyby byla architekt. Stavby jí nešly, zato bořit, to uměla dokonale!
"Zmijozelky jsou v tomhle horší. Těm bych možná ještě raději změnila fasádu jako u krásného, pyšného auta. S mým kouzelným uměním bych se mohla pokusit odstranit jim nějaký pupínek a spíše bych se zapříčinila o to, že by jim vybouchla celá hlava nebo narostly vousy. Těší mě, čarodějný skoromoták," natáhla k ní ze srandy ruku a potřásla si s tou její. Prakticky si jí ukradla pro sebe, ačkoliv stále držela knihu.
Povytáhla obočí nad výběrem knihy. No, proti gustu. Taky se dala jednou na dráhu Shakespeara, ale téhle knize se snažila vyhnout až jí sama dohnala, když jí matička předčítala před spaním. Zřejmě chtěla, aby nic nevynechala.
Seděla vedle Phoe a rozhodla se i zrakem ignorovat zbylé dívky. Mohla se sama zamyslet nad tématem nehynoucí lásky, pro kterou by se byla ochotna i zabít.
"Já jsem spíše tíhla k Hamletovi, přeci jen téma pomsty je mi milejší než láska až za hrob. Ale když jsi načala takové zajímavé téma, hmm," zamyslela se s pohledem na zem. ..."Láska má několik podob a já si myslím, že bych byla ochotna obětovat se pro své rodiče, bratra nebo kamaráda. I když bych se předtím pokusila najít jiný, méně fatální způsob," nahlas se zasmála. Její smích snad nebude Phoe proti gustu. Slétla pohledem ke knize, která jí přistála na kolenou. Phoe na ní klepla, což jí vykouzlilo na tváři zmatený výraz. Co s tím chtěla provést? Snad jí nemínila do knihy hodit? Ale bude se držet v klidu. Klid je kamarád. Tiše si oddechla dotkla se stránek. A v okamžení sebou cukla do strany, div že nepraštila rukou svou spolusedící.
"Ty krávo!" zvolala ne zrovna tiše, když se jí před očima zobrazila scéna z knihy. Bylo to ... neskutečné! Otočila stránku, aby se scéna změnila. ..."To je úžasné! Ty to taky takhle vidíš? Přímo před sebou? Dokážeš si takhle nahradit zrak? Je to skvělé!" přejížděla rukou po tečkách a scény se měnily. Phoe sice chyběl zrak, ale čarodějný talent ten v sobě měla.

„ nie to určite nie..“ zasmiala sa Phoenix po tom ako sa jej spýtala otázku, ktorá bola v tejto chvíli pochopiteľnou. Bolo zvláštne, že takmer na každého to fungovalo no na ňu ani vonkoncom. Možno to bolo tým, že nikdy v živote nevidela, ani len modrú oblohu alebo len kúsok farebného lupienka nádherného kvetu.

„ ako si si určite všimla nie som ten typ , ktorý by videl. Takže tým motákom, kedy sa ráno zobudím a neviem ani kadiaľ mám ísť by som sa mohla považovať ja sama. No toto kúzlo aj napriek tomu, že je svojim spôsobom jedinečné nefunguje na mňa..“ povedala pričom nechala knihu v jej rukách. Predsa len, bola rada, že je aspoň z niečoho, čo urobí nadšená. Nikdy nemala možnosť sa s ňou takto rozprávať, čo možno bolo zvláštne, keď zdieľali jednu izbu. No Phoenix nebola veľmi spoločenským tvorom.  „ nedokážem si vybaviť tvár. Možno by to bolo iné, ak by som niekedy niekoho videla. Aj napriek tomu, že mnohokrát som mala možnosť študovať dotykom tvár človeka, neviem si ho predstaviť ako niekto, kto vidí..“ povedala s úsmevom. Nebrala to ako slabosť, nebrala to ako niečo za čo by sa musela hanbiť alebo nebodaj sa dokonca ospravedlňovať. Bolo to predsa len jej súčasťou a ona sama si nevedela predstaviť aké by to bolo, keby videla. Bolo by to iné, určite by si mnoho vecí uvedomovala inak, no čo ak práve toto je ten spôsob ako sa ochrániť pred nástrahami života?

„ Hamlet. Jeden z mojich obľúbenejších príbehov. Tento, snažím sa tam nájsť niečo iné ako len lásku. Snažím sa vnímať to, ako sa medzi sebou správali v rodinách. Ich vzťahy, všetko okolo toho, kedy by som sa nesústredila len na zamilovaný pár, ktorý pre seba dokázal zomrieť.“ Ona sama nikdy nepocítila lásku, nikdy nemala ten pocit, že by sa kvôli niekomu mala niesť v oblakoch, alebo by sa jej podlamovali kolená. Nemala ten pocit, že to potrebuje. Aj napriek tomu, že dievčatá v jej veku básnili o mužoch od rána do rána, kedy sa ich štebotavé hlasy zarývajú do jej pokožky tak intenzívne, že niekedy mala pocit, že pochádza z iného sveta.
„ určite nie si motákom.“ Povedala Phoenix aj napriek tomu, že nemala veľa možností k tomu, vidieť ju v akcii rovnako ako ľudia nemohli vidieť v akcii práve Phoenix. Ona bola tou, ktorá cez hodiny sedela na svojom mieste a nerobila nič iné len počúvala ako niekto z pier hovorí kúzlo po kúzle. Ľudia sa báli jej venovať pozornosť, zobrať si ju pod svoje krídla a naučiť ju niečo, iným spôsobom. No ona nikdy nebola tou, ktorá by niečo povedala. Na miesto toho len sedela na mieste a usmievala sa aj napriek tomu, že jej nikto nevenoval pozornosť.

„ už len to, že by si niekomu dokázala vyčarovať bradu. Vieš si to predstaviť? Keby si vyčarovala bradu niekomu na nejakom večierku? Bolo by to určite viac komické ako počúvať ich rozhovory o samých svadbách a o udržaní mena rodu alebo dokonca, koľko detí majú v pláne mať. Určite by som si to niekedy pozrela.“ Poslednú vetu povedala s takou ľahkosťou, pričom sa sama na tom zasmiala. Často krát si vedela zo seba urobiť srandu.

Poslouchala jí a nepatrně se začervenala, když se označila za motáka. Sice uměla kouzlit, ale k čemu jí to bylo, když nic z toho neviděla. Mohla se za sebe stydět, stěžovala si zcela nepatřičně. To Phoe měla právo plakat nad svou situací. Jí kouzlení nešlo, ale co na tom? Její rodina byla majetná, mohla se zabývat svou největší vášní a nemusela hnout ani prstem. Mohla si žít jako mudla mezi mudly a nic by jí nechybělo. Čarovat za ní mohl bratr. Od čeho to dvojče přeci má? Když už jí sebral veškerý talent a důvtip. Zavrtěla hlavou, aby se myšlenkami neodebrala někam úplně jinam. Do země za zrcadlem a ještě dál.
"Popravdě, nedokážu si představit, že bych teď přišla o zrak. Nejspíš bych se zbláznila. Sice bych věděla, jak co vypadá, ale představivost se někdy od reality hodně liší. Ale ... nezbystřily se ti díky tomu jiné smysly? Neslyšíš šustnout listí? Necítíš vůni z kuchyně? No ... tu někdy cítím i já. Však máme pokoje hned vedle. Občas mám pocit, že slyším ty malé nožičky skřítků, jak tam ťapotají a chystají nám pochoutky na ráno. Spí vůbec někdy? Co myslíš? Potřebují spát? Jíst? Pít? Třeba jejich tělo funguje úplně jinak a dobíjí se, když pracují. To by bylo úchvatné! Pracovat a přitom se dobíjet a vybíjet, když nic neděláš. Víš, jak by to potom vypadalo? Kolik budov by bylo postavených? Knih napsaných? Případů vyřešených? Ehm, promiň, asi bych tě měla nechat na něco odpovědět," zarazí tok myšlenek, když jí div huba neupadne. Tohle jí většinou docházelo, když se dotyční zvedli a urychleně od ní odešli. V takovém případě měli radši jejího bratra. Ona byla dost podivný tvor. Ještěže měla toho Teda, aspoň ten jí ukázal přátelskou tvář. A zvykl si na tu její.
"Bohužel, pan Shakespeare se zaměřil především na to. Bylo by zajímavé, kdyby někdo sepsal příběh ze zcela jiného pohledu. Však v příbězích je spousta postav a každá z nich má svůj osud. A když nejsou ploché, tak je to zajímavější než nějaká romantika," hodí oči v sloup a poté se zasměje. Její nočním plánem bylo čtení, přitom měla zajímavého společníka na konverzaci kousek od sebe. Už celých šest let. Bravo! Její všímavost byla na bodě mrazu.
"Hmm, proč jsme si za celou tu dlouhou dobu nikdy nepopovídaly?" nakonec z ní vyjela otázka, kterou se dusila uvnitř. Chodily kolem sebe, zdravily se a to bylo celé. Společně se nesnesly se zbytkem kurníku, ale nikdy se nedaly do kupy.
"No, možná nejsem moták, ale zato děsně nešikovný kouzelník zaručeně. Mě vidět v akci takový Grindelwald, tak umře smíchy," znovu se zasmála svým zaručeně ne tichým smíchem a opět si prohlédla kouzelnou knihu. Vtlačit se tak přímo do jejího děje a vidět to z první ruky. To by bylo teprve něco.
Zavrtěla hlavou nad nesmyslností veškerých konverzací, které mohli vést holky z čistých rodů.
"Plnovousy by jim zaručeně slušely. Víš, že už se ze mě snažily dostat jakého čistokrevného kouzelníka si vezmu? Kolik dětí s ním budu mít? Jak se budou jmenovat?" otráveně si povzdechla a podala knihu nazpět Phoe. ..."Nechci si brát někoho z povinnosti. Když už se to stane, tak jen z toho podivného citu, který tak vyzdvihuje Romča a Julča," usmála se na svou spolubydlící a raději to dál nerozvíjela. Ještě by vypadala jako nějaký beznadějný romantik, který věří na lásku až za hrob. Její rodiče jí rozhodně nedávali důvod si to myslet. Vzali se z nutnosti, čistokrevní kouzelníci nesměli mít bastardy. A tak zůstali nešťastní spolu navždy.

Pri jej slovách a otázkach, ktoré by si možno mala spísať na jedno posedenie jej neostávalo nič iné ako na tvári vykúzliť malý úsmev, ktorý bol do prevádzaný aj samotným smiechom. Bol to milý smiech, ktorý sa dral z jej hrdla. „ počkaj počkaj, nestíham nad tými otázkami ani len pouvažovať a ty sa v jednom momente pýtaš na ďalšiu a ďalšiu. Takže skúsim sa zamyslieť...“ dala si jeden prst na pravý spánok pričom sa sústredila možno na tú najpodstatnejšiu vec, ktorú si stihla zapamätať.

„ je to iné. Určite v momente, keby si prišla o ten zrak práve teraz by sa ti na to zvykalo oveľa horšie ako mne. Neberiem to ako nejaký druh vady, ktorá sa u mňa objavila. Dokonca mám pocit, že to je dar, ktorý mi bol vložený do vienka. Prišla som o zrak už pri pôrode, takže nebolo ťažké sa stým naučiť. Aj napriek tomu, že neviem aké je to sledovať večer hviezdy, neviem ani len to ako vyzerajú dané farby no viem jedno. Že v okamihu, kedy ty alebo niekto iný s kým som mala česť sa aspoň párkrát vidieť, prichádza ku mne dokážem to rozpoznať.“
Povedala pričom si spomenula na to, kedy si to po prvýkrát začala uvedomovať. To, že na miesto toho aby sa sústredila na to, čo jej chýba sa sústredila na to, čo v skutočnosti má. „ dokážem sa sústrediť na chôdzu človeka. Nie je to žiaden dar. Dokázal by to aj normálny človek, ak by to možno praktizoval. Každý jeden človek má charakteristickú chôdzu. Niekto chodí rýchlejšie, niekto zasa za sebou svoje nohy doslova vlečie..“ zasmiala sa Phoenix pričom si spomenula na jedného pána na ministerstve, ktorý jednu nohu šúchal za tou druhou. Bolo to miestami komické. Aspoň si to ona sama myslela.

„ niekto dáva váhu na pravú nohu oveľa viac ako na tú ľavú. Niekedy kladú ľudia tú dominantnejšiu nohu o čosi ráznejšie. Ale samozrejme aj ja sa môžem mýliť.“ Nebolo to niečo na čo sa mohla spoliehať na sto percent. Nebolo to niečo, čo by ju nikdy nesklamalo. Nebola predsa žiadnym radarom, ktorý by vedel rozpoznať ľudí na tisíce kilometrov.
„ vône. Dokážem si určité vône spojiť s človekom. V momente, kedy pocítim závan čerstvých kvetín takmer okamžite si spomeniem na Lily. Ale to je možno len v mojej hlave. Určite nedokážem cítiť niekoho na kilometre alebo dokonca počuť. No často krát gestá, ktoré človek urobí počas toho ako stojí na mieste a s niekým sa rozpráva, dokážu o ňom prezradiť mnoho. Napríklad poklepávanie jednej nohy, je to nervozita. Alebo škrípanie zubov pri tom ako je človek nahnevaný.“ Posadila sa na mieste, na svojej posteli o čosi pohodlnejšie pričom sa jej do tváre miestami nahrnula červeň.
„ myslím si, že ten dôvod, prečo sme sa doposiaľ nerozprávali je prostý. Možno si sa bála toho, že ti ublížim. Počula som ako sa o mne ľudia v škole zhovárajú. Zvláštne aj napriek tomu, že som slepou ľudia si myslia, že to so sebou takmer okamžite prináša aj hluchotu.“ Na jej tvári sa v jeden moment objavil malý náznak úsmevu.
„ nemala si niekedy chuť sa vkradnúť do kuchyne?“