Astronomická věž

Postával v nejvyšším patře astronomické věže. Opíral se o zábradlí a pozoroval studenty, kteří v menším nebo větším houfu mířili do Prasinek a následně na vlakové nástupiště, aby odjeli domu. Edward měl v plánu to samé, ale prve se musel rozloučit. U nohy měl položenou cestovní tašku, se kterou se chystal vrátit domů. Nějaké to oblečení, učebnice a hlavně dárky, které chtěl předat rodině. Jednu nohu měl nakročenou dopředu a přenesl na ní většinu váhy. Ležérně pozoroval okolí a čekal.

Addy mu dala objetí na rozloučenou hned ráno. Všimla si totiž že ve škole je někdo, koho musí obdivovat. Na poslední chvíli si proto rozmyslela, že domů nepojede a zůstane na svátky ve škole. No a Eli? Inu ten odjel vlakem hned ráno. Měl přesně stanovený plán a ten hodlal dodržet se sestrou nebo i bez ní. I tak jí měl pořád částečně za zlé to, co mu provedla o Halloweenu. Teddy se s oběma rozloučil, popřáli si krásné svátky a bylo splněno. Uvědomil si, že se ale musí rozloučit ještě s jednou osobou.

Poslal tajný vzkaz, určený jedné jediné a pak vyšel do Astronomické věže. Nikdo je tam hledat nebude a ani nenajde. Někdy ho mrzelo, že jejich vztah nemohou pustit do světa, na druhou stranu však nebyl malé dítě. Nepotřeboval vykřikovat a všem vnucovat s kým chodí nebo nechodí. Vlastně… ani nevěděl, jestli s ní chodí. Její rodina a jejich přístup byl jeden velký problém. Nechtěli nic říkat, dokud si nebudou jistí. Teddy nechtěl způsobit problémy, pokud neměl jistotu, že je to vážné. Proč by kazil vztahy v rodině, když jejich zalíbení může vyšumět? Neměl žádné jistoty. Oba byli mladí a tohle bylo zvláštní. Snad vzájemná chemie, kdy si nemohli pomoci. Při svých myšlenkách se musel začít usmívat. Projel si prsty ve tmavých vlasech a rozhlédl se, jestli Andromedu někde neuvidí.

I pro ní měl schovaný dárek, který chtěl předat, než mu na prázdniny odjede pryč. Zvláštní… myslel si, že by jí mohl jeden den vytáhnout ven, mohli být sami sebou. Místo toho se neuvidí. Asi to patřilo k rodinám jako byla tato. Andromeda měla už dopředu stanovený program, kdy který den musí kam jít. Nemohl jí to mít za zlé. Však jí pak ve škole uvidí každý den… přestože ani zde nebude smět nic dát najevo. On naopak taky měl navštívit několik příbuzných. Nemohl říct, že by se netěšil, ale rodina právníků byla někdy těžké sousto. Vymýšlet, kde vlastně Edward studuje, co studuje a proč se na vysokou nechystá vlastně na práva, aby šel ve stopách svého otce.

Mířila bradavickými chodbami se svým typicky klidným výrazem. Leckdy nic neříkajícím.Bylo brzy ráno, přesto se chodby nyní nezvykle plnily studenty. Ale to bylo především kvůli tomu, že všem začínaly vánoční prázdniny a studenti se nemohli dočkat, až budou na cestě do svých domovů. I jí ta cesta čekala, ale předtím si potřebovala něco neodkladného vyřídit. Naštěstí jí mnozí studenti uhýbali z cesty, takže se příliš nezdržovala. Mnozí uhýbali spěšně už jen při pohledu na ní. Přeci jen trojice sester Blackových byla ve škole hodně známou skupinkou. Společně s Malfoyem a dalšími. Rychlé uhýbání studentů, jak odhadovala, měla na svědomí především její podoba se svou starší sestrou Bellatrix, o které se nedalo zrovna tvrdit, že by byla tou nejmilejší dívkou na škole, a tudíž jí předcházela její reputace. A jelikož Andromeda, Bella i jejich nejmladší sestra Narcissa pocházely z prastaré čistokrevné rodiny Blacků, jejichž členové se hrdě hlásili ke své nepošpiněné krvi a k názoru, že zahazování se s mudly je pod úroveň, mnohdy budili podvědomé obavy u ostatních.

Andy někdy bylo líto těch studentů, v jejich očích spatřila strach. Nikdo to ale poznat nemohl. Odmalička byla vychovávána k tomu, aby byla dámou za každých okolností, což se rovnalo tomu, nedávat znát své myšlenky a emoce, nést se hrdě, dodržovat pevně etiketu a mnoho dalšího. Těžko ale mohla někomu říct, že přeci není jako zbytek její rodiny, ani jako její sestry, i když se snažila, aby to tak vypadalo. Nemohla nikomu prozradit tajemství, že původně jí při rozřazování do kolejí v prvním ročníku chtěl Moudrý klobouk přidělit do Havraspáru. Tehdy ho žádala, aby pro ní vybral jedinou kolej, kterou její rodina uznávala – Zmijozel. Rodina tak byla spokojená, rodiče na ní hrdí a i ona si nalhávala, že tak je to nejlepší. Ale pak hned v první den školy potkala jeho a přesvědčení jí opustilo. Zamilovala se do mladíka, jehož původem by její rodina opovrhovala v největší míře. Obávala se i toho, že by jí snad rodina ze svého kruhu vyloučila, kdyby se někdy dozvěděla, že k onomu mladíkovi chová nějaké city. Tolik let se tomu pocitu bránila, ale nakonec podlehla. Jen nevěděla, jak silný cit to ale je, kolik toho může přestát a vydržet. Přesto se o jejím tajném vztahu nesměl nikdo dovědět. Styděla se za to. Věděla, že její mladší sestřička pokukuje po Luciusovi Malfoyovi, a to zrovna ne moc tajně, ona však nesměla dát nic najevo. A v přítomnosti svých „přátel“ a sester byla i několikrát nucena být k němu odtažitá a chladná, ač se v ní rvaly pocity radosti z toho, že ho vidí.

Když se konečně davem prodrala k patě schodiště a dala se po schodech vzhůru, napadlo jí, zda to nemůže být nějaká lest. Včera obdržela tajnou zprávu, že jí bude čekat ve věži. Ale kdo? Jistě, myslela si, a snad i doufala, že to bude Edward, aby se s ním mohla před prázdninami rozloučit, ale zároveň to mohla být nějaká lest a mohl na ní čekat někdo jiný. Byla proto připravena na vše.

Na sobě měla dokonale uhlazené černé šaty s dlouhým pláštěm kolem ramen a vlasy se jí kroutily kolem tváře. I ony prošly přesně vyměřenou úpravou. Ač byla jiná, potrpěla si na dokonalosti a čistotě, která se prokazovala už jen z toho, jak chodila upravená a oblékána.

Přistihla se, že cestou se párkár už ohlédla, aby se nenápadně ujistila, že jí nikdo nepronásleduje. Kdyby na ní skutečně čekal Edward, nesměla nikoho dovést k cíli, jinak by všemu bylo konec. Naštěstí se nezdálo, že by se jí někdo nalepil na paty, což jí o něco povzbudilo. Při posledních schodech přidala nepatrně do kroku, přidržujíce si šaty, aby o ně nezakopla. Když se však před ní otevřel výhled na cílovou rovinku, kámen jí spadl ze srdce. Byl tam! Ten, jehož si přála tolik vidět! Jiná děvčata by vypískla, rozeběhla se a skočila svému milému kolem krku, ale to neudělala. Radost se jí jistě mihla tváří, než instinkty a vžité způsoby zareagovaly a okamžitě se tvářila opět vážně. Naposledy se ohlédla, aby se ujistila, že jí nikdo nenásledoval schodištěm se smrtícím počtem schodů, vyšla ty poslední, a teprve, když stanula před ním, tak se uvolnila. Alespoň v tom smyslu, že si dovolila usmát se. „Tak si nejsem jistá, koho jsi chtěl odradit od toho, aby vylezl až sem nahoru. Pronásledovatele, nebo mě?“

Jakmile se v astronomické věži konečně objevila Andromeda, Teddy se spokojeně usmál. Natočil k ní hlavu a sledoval jí, jak se k němu pomalu blíží. Někdy skutečně uvažoval o tom, jak to bylo vůbec možné. Byli jako den a noc. A jejich původ? Něco neslučitelného. Prakticky měl jeden opovrhovat tím druhým. Andromeda byla z rodiny, která ctila čistokrevný původ. Dle jejich měřítek neměl Edward v Bradavicích co dělat. Neměl právo nazývat se čarodějem ani vlastnit hůlku. Některé rodiny dokonce zacházeli tak daleko, že tvrdili, že každý mudlorozený čaroděj, který má tu drzost vlastnit hůlku není víc než zloděj. Ukradl hůlku jinému kouzelníkovi, protože žádná hůlka na světě by si nevybrala někoho s tak nízkým původem. Byla to zvrácená hříčka osudu. Edward nejednou pocítil na vlastní kůži, jak studenti zmijozelu umí být krutí. To jak na něho hleděli, jak se k němu chovali… nejednu přemýšlel, že se již do školy nevrátí. Nejednou ho napadla spásná myšlenka, že skutečně přijme původ vlastních rodičů. Vystuduje obyčejnou školu na svět kouzel zapomene a bude vést obyčejný a klidný život. Sám by si ušetřil mnoho trápení. Nejednou mu Malfoy vyhrožoval zlomením hůlky, ale nikdy se neodvážil.

Dost ale bylo takovým myšlenkám. Raději se otočil k Andromedě čelem a pousmál se. Vidět na ní úsměv byl někdy zázrak a ještě větší zázrak bylo slyšet jí smát se nahlas. Někdy měl pocit, že i radost a veselí má zakázané. „Jaký blázen by v den odjezdu šel do astronomické věže?“ pokrčil rameny. Ano, to byla prakticky odpověď na všechno. Všichni se chystali pryč a nikdo by se netáhl do tolika schodů pro nic za nic. Teddy měl alespoň jistotu, že snad nebudou rušeni a nikdo je nenačape.

„Jak se vlastně těšíš na svátky?“ pronesl prve jedno z lehčích témat. Nakonec však nevydržel a natáhl k ní ruku. Sevřel tu její a jemně si jí k sobě přitáhl. „Úsměv ti sluší, nechávej si ho častěji. Jinak až moc připomínáš svou starší sestru,“ zavrtěl nad tím hlavou. Vzal jemně její ruce do svých a palci jí hladil po hřbetu. „Řekni, už máš doprovod na ples?“ natočil hlavu mírně na stranu. Nebyl blázen, dobře věděl, že by jí nikdy nemohl pozvat. Kdyby se na plese objevili společně, všichni by to řešili, navíc všichni by čekali, že něco takového by Andromeda odmítla. Přeci by se nenechala na ples doprovázet mudlovským šmejdem. Na druhou stranu, chtěl Ed vědět, komu vlastně Andy svěřuje. Chtěl aby měla dobrého partnera a ples si užila. Navíc nepochyboval, že už jí někdo pozval. Blackové byli taková pomyslná vzácnost a všechny sestry byly krásné. Musely dostat pozvání mezi prvními, o tom nebyl pochyb, stejně jako bratři Blackovi nabízeli svůj doprovod dívkám mezi prvními. Prakticky se nikdy nestalo, že by čistokrevný čaroděj neměl na ples svůj doprovod. Byla to jistá přednostní místa.

„Který student? My tady jsme.“ Podotkla jemně s úsměvem. Mohla jen doufat, že má pravdu a nikoho by stejná šílenost nenapadla. „Nezaznamenala jsem ale, že by se někdo za mnou plížil.“ Přiznala. „Ale mohlo mě napadnout, že tolika schody jsi mě chtěl zničit jen ty.“ Pronesla vážně, ale v očích jí jiskřilo úlevou, že to byl skutečně on. „Vánoční prázdniny.“ Povzdechla si tiše a přistoupila k němu o pár kroků blíže. „Víš, že mám každý den dopodrobna nalinkovaný a musím se držet podle matčina harmonogramu. Dřív mi to nevadilo, snad mě to i bavilo, ale po tom, co jsi mi vstoupil do života,“ vydechla a dívala se mu do očí, „budu odpočítávat dny, než budu zpět ve škole a snad tě někde alespoň zahlédnu.“ Pronesla tiše. „Doufám ale, že si svátky užiješ. Hádám s rodinou? Máte nějaké plány?“ zajímala se. Dosud neměli čas a příležitost o tom mluvit.

Když jí pak vzal za ruku a přitáhl si jí, neprotestovala. Jemně mu ruku stiskla a hladila ho palcem po ní a zvedla své oči k těm jeho. „Eddie, neuváděj mě do rozpaků.“ Šeptla tiše, jako by ho skutečně a vážně žádala. „Víš ale moc dobře, že i kdybych to chtěla, nemohu. Vzbudilo by to možná až moc nežádoucí pozornosti. Hlavně sestry by si mohly všimnout. A co se týče Belly… není tak špatná, jak si možná myslíš. “ zastala se své starší sestry. Jakmile jí uchopil za obě ruce, shlédla na ně a v hrudi jí opět zahřál hřejivý plamínek, který cítila jen v jeho blízkosti. „Ach ano, ten ples.“ Vydechla poněkud nevesele. Tolik by si přála jít na ples s tím, s kým sama nejvíce chtěla být. To bylo ale naprosto vyloučeno. Její rodina by neměla pochopení pro její doprovod ani na ples. „Ještě ale nevím, s kým půjdu.“ Přiznala. „Dostala jsem už pár nabídek, ale zatím jsem ani jednomu nedala odpověď. Nejraději bych se plesu vyhnula, i když tuším, že se mi to nepodaří. Ne s Narcissou, která se na něj převelice těší a bude chtít zapojit do něj i mě s Bellou.“ Pravila. Kdyby mohla, jen by doprovodila na ples sestry, aniž by se aktivně plesu zúčastnila, ale věděla, že to nebude možné a nakonec si doprovod bude muset vybrat. Zvedla pohled od jejich rukou k jeho očím. „Ty sis už partnerku vybral?“ ptala se tiše. I když se bude muset snažit Edwarda si na plese nevšímat, věděla, že snad bude závidět té šťastlivé, která s ním bude moct být a nebát se, že by je někdo společně spatřil.

„Protože my nejsme většina. My máme svoje cestičky a tak budeme pravidelně dělat to, co by udělal kdokoliv jiný,“ vysvětlil a byl rád, když ho ujistila, že společně s ní nepřišel nikdo další. Někdy mu celé to skrývání lezlo na nervy, ale pořád to bylo jediné řešení, kterého se mohli chopit. „Změnil jsem ti pohled na to, co je zábava a co ne?“ povytáhl obočí. „Já tě stejně jednou vezmu na docela obyčejnou mudlovskou zábavu. Ukážu ti můj svět a doufám, že se ti bude líbit,“ dobromyslně se usmál. Chtěl Andromedě ukázat tolik věcí, které ani jako kouzelnice nemohla znát. Připravovala se o mládí plné zábavy a to on chtěl změnit. „Budu se těšit, až tě uvidím.“ Nemohl říct, že by se těšil zpátky do školy, to nebyla pravda. Jediné lákadlo byli přátelé a ona. „Snad, budu s rodinou a chceme navštívit příbuzné. Snad to bude pěkné, ale jinak konkrétní plány na svátky nemám. Ani v mém okolí nikdo nebydlí, abych vytáhl ven některého z mrzimorských spolužáků.“

„Neuvádím, ty se uvádíš sama,“ prozradil a pokrčil nad tím rameny. Věnoval jí přitom delší pohled do jejích modrých očí. Dřív se mu to nezdálo, na první pohled určitě ne, ale i ty její byly vřelé a krásné. Jen se musel člověk správně dívat. „Pravda, vy čistokrevní máte úsměv zakázán, chápu,“ pronesl posměšně. Ne, tu strohost nechápal. Znal i čistokrevné čaroděje, kteří se chovali docela obyčejně. Ano, všechny něco spojovalo, ovšem zmijozelové představu o naškrobených studentech dovedli k dokonalosti.

„Byla by škoda, kdybys na ples nešla. Určitě si ho užiješ i tak. Chci říct, kdy jindy máš možnost tančit a bavit se. Ve škole se toho při studiu opravdu moc neužije,“ zavrtěl hlavou a sám uvažoval nad tím, jestli se mu chce nebo raději zůstane toho večera na pokoji. „Vlastně, ještě jsem nikomu nabídku neučinil. S největší pravděpodobností to nechám vyplynout ze situace. Až někdo bude, tak bude. Určitě nemám nikoho vyhlédnutého a ani necítím potřebu hledat. Napadlo mě jen, že pak řeknu jedné z kamarádek, pokud nějaká zůstane bez tanečního partnera. Co by to byl za kamaráda, kdyby jí nechal jen tak?

„Možná… trochu.“ Pousmála se. „Rozhodně tvůj styl zábavy je o hodně odlišný od té, ke které jsem byla vychovávaná já. Bankety, večírky, plesy. Nejsou to zrovna příležitosti, kdy by se člověk přestal chovat podle etikety, a jak si to společnost žádá.“ Vysvětlila lehce. Při jeho popisu jí zajiskřilo zvědavostí oči, stejně jako pokaždé, když se rozpovídal o mudlovských tradicích a obyčejných věcech. Někdy záviděla svému bratránkovi Siriusovi, že se nikdy nenechal zvyklat a byl svůj a bavil se normálně i s mudly a čaroději, kteří mudly uznávali. „Zní to zajímavě. Někdy bych si tolik přála vidět tvůj svět.“ Připustila. „Snad nám jednou bude dopřáno.“ Cukl jí nepatrně koutek úst. Celou dobu mluvila polohlasem. Zjevně podvědomá obava, zda je někdo neposlouchá. „Ty jsi vynalézavý, jsem přesvědčena o tom, že se nudit nebudeš, a kdyby ano, tak si něco lehce vymyslíš, aby tomu tak nebylo.“ Pronesla vlídně.

„Není to tak, že by byl úplně zakázán,“ pronesla klidně, „jen není vhodné, abychom projevovali ve skutečnosti to, co cítíme.“ Pokrčila jemně rameny. Chápala to, že pro něj něco takového může být těžko pochopitelné. Stejně tak i jí dlouho trvalo, než si zvykla, že mnoho studentů se na škole chovalo bezprostředně, bez zábran, bez omezení etiketou. Fascinovalo jí to ale svým způsobem. A ještě více, když jí to Edward vysvětloval ze svého úhlu pohledu.

„Moc by mi ples nechyběl. Přeci jen ho míváme i několikrát ročně s rodinou.“ Odvětila klidně. „Ale alespoň to bude zase trochu něco jiného, než je tady obvyklé.“ Jemně se sklonila a políbila jej na klouby prstů. „Jsi tak šlechetný.“ Pronesla vlídně. „Nechápu, proč má rodina dělá takové rozdíly mezi námi a vámi. Jsem si jistá, že kdyby tě byli poznali, snad by změnili názor. Tak, jako já. Nejsi o nic méně vzdělaný, méně šlechetný a galantní, než oni. Snad jednou…“ šeptla. Uvažovala už o tom nejednou, jestli by ho kdy mohla vzít domů a představit ho své rodině. Přeci jen byl jediný, s kým se doopravdy cítila dobře. Nechtěla žádný sňatek dle domluvy, z donucení, jen z rozumu a zachování čisté krve. Byla na měřítko své rodiny pošetilá, ale toužila po sňatku z lásky.

„Uvidíš můj svět. Stačí, když se někdy sejdeme i mimo školu. Nechci toho moc. Jen jeden jediný den v mé přítomnosti. Od rána do večera. Vzal bych tě na snídani, pak na procházku, mohli bychom do kina a dělat všechny ty věci, které vám připadají strašně hloupé, ale ve skutečnosti jsou skvělé, jen si je zažít,“ vysvětloval a přejel si přitom prsty ve vlasech. Měl krátké hnědé vlasy, po stranách vylepané a nahoře trochu delší. „Bude nám dopřáno, jen musíš mít odvahu Andromedo. Svět je tvůj, čeká jen na to, kdy si ho vezmeš,“ usmál se laskavě a zároveň mu zacukaly koutky vlastním pobavením. Jak tohle vůbec mohl říct? Někdo jako on.

„Protože ukázat světu, že se umíš smát a bavit, to je hřích,“ rozesmál se a zavrtěl hlavou. „Andy, všechno si v životě hrozně komplikujete. Ta strohost, odměřenost, neustálá potřeba etikety a dodržování norem,“ povzdechl si a pevněji jí stiskl ruku. „Jak my se k sobě dostali? Můj původ, ten tvůj… neměli bych spíš očekávat jiný vývoj situace?“ povytáhl obočí a pomalu jí ruce pustil. Vložil ty své do kapsy a otočil se zády. Opřel se o zábradlí a hleděl do dálky, kterou mu astronomická věž nabízela. „Není to krása?“ zašeptal tiše, téměř neslyšeně a ta slova patřila pouze Andromedě.

Přemítal o jejích slovech v hlavě, než si uvědomil, že toho má dost. „Tak to udělejme,“ pronesl bez dalšího zdržování. Nechal ta slova vyznít, aby je Andromeda pochopila přesně, jak je myslel. Natočil k ní opět pouze hlavu a pustil se do vysvětlování svého záměru. „Nech je, ať mě pozvou. Ne, nemůžeš si přivést domu Edwarda Tonkse, mudlovského šmejda. Asi by nás oba roznesli na kopytech a mě vynesli ven v zubech. Ale kdyby poznali mě, takového jaký jsem, tak jak mě znáš ty a až poté by zjistili, že jsem kým jsem… myslíš, že by i tak nezměnili názor?“ otočil se celým tělem, ale tvář měl ztrápenou, smutnou. Nemohl po ní chtít takové věci, ale kdyby to alespoň zkusila. Dala mu šanci ukázat rodině, že není vůbec špatný. Klidně si půjčí jméno někoho významného. Není nejlepší začínat s její rodinou ve lži, ale i to museli ocenit. Jejich odvahu.

Na rtech měla lehký úsměv, jak si vše představovala, nebo představot chtěla. V nitru ale cítila poněkud smutek, neboť vůbec netušila, jak by to mohla udělat. Přála si být s ním víc, než cokoliv jiného, ale jak by se mohla vyvléknout z toho, aby jí někdo nechtěl následovat, když by si jen tak zabrala jeden den pro sebe. Přeci jen se sestrami byly snad neustále spolu. „Já že nemám odvahu?“ ohradila se a v očích se jí blýsklo. „Chci s tebou trávit čas, co nejvíc to jde, ale nechci zároveň přijít o rodinu. A kdyby někdo zjistil, co mezi námi je, nemám kam bych šla. Víš moc dobře, co udělali se Siriusem. Nepochybuji o tom, že bych přinejlepším dopadla stejně jako on.“ vydechla a srdce jí sevřela neviditelná ruka. Téměř pokaždé se jejich rozhovor strhl k tomu šílenému bezpečnostnímu opatření, které mezi sebou měli, a které je drželo od sebe, i když to, co si přáli, byl pravý opak. A trápilo jí, že tím trápí jeho.

„Je to možné a myslím, že i někdy pravdivé, ale Eddie, je to, jako by tě odjakživa učili, že je svět placatý, a pak se najednou objeví někdo, kdo ti tvrdí, že je to naprostá hloupost a svět je kulatý. Nezměníš své smýšlení ze dne na den. Stejně je to i s pravidly, které nám dlouhá léta vtloukali do hlavy.“ hlesla a dál ho hladila po rukou. „Možná je to osud. Možná to tak prostě má být.“ vydechla a sledovala, jak přešel k zábradlí. Své ruce spustila a sevřela je jemně před sebou. Pomalu došla k němu a pohlédla na stejnou krásu, na kterou se díval on. „Ano, to tedy je.“ souhlasila bez meškání. Měla před sebou něco, co považovala za svobodu. Všude byla čistá bílá plocha, dokonalé ticho a klid. Kolem věže jen občas zakroužila černá vrána, jejíž barva peří byla podobná barvě jejích vlasů. Sama by ráda uměla létat. A možná to byl důvod, proč měla v oblibě famfrpál a ráda létala na koštěti. Alespoň chvilkový pocit svodobody.

Jakmile pak promluvil, překvapeně na něj pohlédla. Po krátké chvíli jí ale došlo, co má na mysli a jen letmo se jí v očích mihla lítost. Nechala ho, aby řekl vše, co má na srdci. Když pak viděla jeho výraz, srdce se jí sevřelo ještě více. Popošla k němu a jemně uchopila jeho tvář do svých dlaní. „Víš, že nic na světě nechci více, Eddie.“ vydechla a jen díky rokům tvrdých lekcí etikety nedávala najevo bolest, kterou cítila uvnitř sebe. „Ale jak by to mohlo vyjít? Bella i Narcissa tě znají, stejně tak Regulus. Požil by jsi snad mnoholičný lektvar? A k čemu by to bylo? To bys opravdu poté nebyl ty. A jak by ses k nám mohl dostat? Už na rodinný večírek každý pozvaný od tetičky obdržel vlastní pozvánku s potvrzením účasti.“ vydechla, polkla a raději se opět zadívala na to bílé nekonečno. Prsty svírala zábradlí, aby snad nepřepadla. Nyní, jako již nejednou, jí napadlo, že by mu bývalo bylo s jinou lépe. Mohl by být s jinou a neřešit skrývání a lži. Mohl být šťastný. Místo toho díky ní trpěl a trápil se. Nebylo to fér. Ani pro jednoho z nich.

Jakmile se jí blýsklo v očích, viděl v ní Bellatrix víc, než kdykoliv předtím. Byly si vzhledově velmi podobné, ale byla tu i jistá podobná nátura. Bella by jistě neváhala při takovém nařčení udělat pravý opak. Dala by mu znát, že má odvahu a provedla by mu něco špatného. Andy zůstávala jen u zablýskání v očí. „Chápu to, omlouvám se,“ rezignoval v dané situaci. Chtěl by po Andromedě až příliš a to nemohl. Nikdo nechce opustit svojí rodinu ani riskovat to, že by zklamali. Andromeda svou rodinu milovala a láska k němu to vše podkopávala. Teddy nikdy nechtěl, aby si Andy vybírala mezi ním a rodinou. Kdyby k tomu někdy mělo dojít, věděl, že ustoupí. Nenechal by jí zahodit všechno kvůli někomu, jako je on. Ovšem na druhou stranu se až příliš bál, že to opravdu nastane. Že přijde ten den, kdy si bude Andy muset vybrat a bude to znamenat jejich konec. Raději by ten den oddálil tak daleko, jak to jen půjde.

„Takže nikdy nemám šanci?“ pronesl smutně a i v jeho pomněnkově modrých očí to mohla vyčíst. Bylo tam zklamání. Fakt, že i když se zoufale snažil přijít na řešení, to nakonec vždy ztroskotalo. Neměl šanci se k Andromedě dostat víc, než tak jak byl nyní. Plížení se ve stínech, lži a zapírání. I kdyby on měl dost odvahy na to, aby vše veřejně přiznal, ona by mu to neodpustila. Byl to její život, který mohl zkazit. Svůj by neovlivnil ať už by lidé věděli, že má Andromedu rád nebo ne. To Andy riskovala jejich scházením úplně vše, co měla a možná ještě daleko víc. Byla by krvezrádce, vlastní rodina by se k ní otočila zády a to bolí ze všeho nejvíc. Ani Edward si nedokázal představit, že by opustil matku s otcem.

Zhluboka se nadechl a ty myšlenky vytěsnil. Chtěl se s ní rozloučit, popřát jí krásné svátky a dát jí dárek, který pro ní měl. „Brzy bude odjíždět vlak a neměli bychom se zdržovat,“ zavrtěl hlavou. Položil své ruce na její a pomalu si je dal dolu z tváří. Otočil se k tašce, kterou u sebe měl a vytáhl z ní krabičku převázanou zlatou mašlí. „Tady,“ vtiskl jí krabičku do ruky. „Mám pro tebe vánoční dárek a rovnou ti přeji krásné vánoce, ale,“ pevněji krabičku stiskl. „Musíš mi něco slíbit,“ zdůraznil a podíval se jí do očí, aby si byla vědoma, že to myslí smrtelně vážně. „Smíš jí otevřít až na vánoce. Ne teď, ne ve vlaku. Ale na štědrý den večer, až budeš sama ve svém pokoji. Ne jindy. Slíbíš mi to?“ natočil hlavu na stranu a krátce se usmál. Krabičku pak pustil a nechal jí v jejích rukou. Chtěl jí udělat krásné vánoce, i když s ní nebude a tohle byla maličkost, která měla dokreslit atmosféru. I když společně být nemohli, tak budou. „Doufám, že se ti to bude líbit. Není to moc, ale je to ode mě, tak doufám, stoupne tomu alespoň trochu hodnota.“ Zasmál se, aby odmávl celou tu tíživou atmosféru, kterou navodil nepříjemným rozhovorem.

Sledovala ho a nejraději by ho pevně objala, ale takhle zůstala jen stát a nepatrně pokývla hlavou, že jeho omluvu přijímá. Ale ten jeho zničený výraz… Rozervávalo jí to duši. Nakonec tedy nedokázala zůstat chladná a odtažitá. Ne vůči němu. Přešla těch pár kroků rovnou k němu a pevně jej objala. Hned jak to udělala, pocítila hlubokou úlevu. Jako by v ten okamžik, když je s ním, žádné problémy neexistovaly a byla jen ona a on. Nikdo více. „Něco vymyslíme. Na něco přijdeme.“ Šeptla pevným hlasem, jako by si to sama sobě nařizovala. Nehodlala se ho vzdát. Problém byl ale, že nechtěla přijít ani o rodinu. Musela najít nějaké východisko. Prostě nějaké existovat muselo. Možná kdyby se přeci jen svěřila jedinému možnému členu rodiny… Ne, kdepak. Možná i Sirius by se k ní otočil zády, nebo její tajemství prozradil někomu z rodiny. Nemohla to riskovat. Navíc sám byl prakticky nyní bezdomovec. Tohle si prostě musela vyřešit sama.

Když se pak od ní odtáhl, myslela si, že ho zklamala, jak jen to bylo možné a nyní se otočí, vezme svou tašku a navždy se rozhodne zmizet jí ze života s rozhodnutím, že si najde takovou, se kterou bude moct mít normální vztah. Jakmile se ale otočil zpět k ní a v rukou držel krabičku, překvapeně pootevřela rty. Tváře se jí lehce začervenaly rozpaky. Nečekala, že by jí dal dárek. Ne teď a tady. Vzhlédla k němu a vpíjela se mu do překrásných očí. Srdce se jí svíralo dojetím a snad i smutkem, že svátky budou od sebe odloučeni ještě více, než obvykle. „Slibuji.“ Hlesla a koutek úst se jí nepatrně pozvedl v úsměvu. „Jen… já pro tebe nemám dárek… tady… zatím.“ Vydechla v rozpacích. Původně měla v plánu, že by se snad některý den mohla na chvíli nenápadně vytratit a koupit mu nějakou věc v mudlovském obchodě. Věděla, jak všechno mudlovské miluje, i když si nebyla jistá, zda by ho její výběr, když těm věcem nerozuměla – potěšil. Schovala si dárek od něj do vnitřní kapsičky pláště, aby ho nikdo neviděl, ale přitom ho měla blízko srdce. „Už teď z něj mám radost.“ Ujistila ho. Okamžik pak stála nehnutě a sledovala ho. Nechtělo se jí odcházet, nechat ho samotného. Ne po tom rozhovoru, co právě prodělali. Nechtěla, aby si myslel, že jí na něm nezáleží, neboť tomu bylo přesně naopak. Záleželo jí na něm víc, než na komkoliv jiném. „Možná přeci jen nějaký drobný dárek mám…“ hlesla pak. Odhodlala se a zrušila vzdálenost, která je dělila. Stanula přímo před ním. Hlavu trochu zahnula, jak k němu byla nucena vzhlížet. Jemně uchopila opět jeho tváře do svých dlaní. Prsty zlehka přejela po jeho tváři a vnímala hladkost i drsnost jeho pokožky v místech, kde obvykle muži měli vousy. Sledovala chvíli své ruce, jako by si to tiskla do paměti, než stejný pohled upřela do jeho očí. Její vlastní říkaly přitom v ten okamžik víc, než by byla schopná kdy říct slovy. Nakonec si ho jemně přitáhla a spojila jejich rty v tak ojedinělém polibku. Její dar pro něj… ne, pro oba dva.

Jak se objevila v jeho bezprostřední blízkosti, přitáhl si jí k sobě a pevně ji objal. Tvář si schoval na jejím rameni a na chvilku zavřel oči. Alespoň na pár minut nechtěl myslet na komplikace. Kde bylo to užívání si jeden druhého? Stále více to pěkné nahrazovali starostmi a problémy. To nebylo něco, co si Edward vybral. Vlastně o to ani nestál. „Nic neříkej,“ zašeptal. Nechtěl plané sliby o tom, že něco vymyslí a na něco přijdou. Protože zkrátka nepřijdou. Už tomu nevěřil ani věřit nemohl. Snažil se přijít s odpovědí sám, ale marně. Jeho řešení byla zatrhnuta a on byl unavený z toho snažit se na místě, kde to nemělo cenu. Zkrátka se musel smířit s tím, jak se věci mají. Nikdo netvrdil, že to bude jednoduché, naopak. Šlo jen o to, zda jeden druhému za to stojí. Láska není jednoduchá a dala by se přirovnat k bitevnímu poli. Buď se začne bojovat a vyhraje anebo se člověk může předem vzdát a prokázat tak všem, že to nikdy nemělo cenu natož šanci.

„Nedávám ti dárek kvůli tomu, abys mi nějaký dala i ty. Dávám ti ho, protože tě mám rád, chci ti vykouzlit úsměv na tváři a udělat ti radost. Jen sobec dává dárky proto, aby jiné dostával,“ zavrtěl hlavou a její rozpaky mu přišli roztomilé. „To jsem rád,“ přikývl, když ho ujistila, že jí udělal alespoň malou radost. „Máš?“ podivil se a vytáhl překvapeně obočí. Byl zvědavý jaký dárek by mohla mít, když to nečekala. Věnoval jí dlouhý pohled do očí a koutky mu samovolně vyjely do úsměvu. Nepokoušel se tomu zabránit, ani nechtěl. Automaticky jeho tvář působila daleko vlídněji a bez trápení. Pozoroval její oči a četl v nich jako v otevřené knize. Pro někoho nastalo možná podivné ticho, ale pro ně dva ne. Četli v sobě a pohledem si říkali daleko víc, než co by popsali třeba i tisícem slov. Mírně se pak k ní sklonil a spojil své rty s jejími. Byl to lehký a jemný polibek, kdy si opět říkali daleko víc. Jednu ruku jí obtočil kolem pasu a druhou jí projel do havraních vlasů. Snažil se z jednoho polibku udělat nekonečný okamžik, kdy se mu ani nechtělo odtáhnout. Nakonec však přeci jen musel. Odtáhl se přesto sotva na pár centimetrů a vtiskl jí ještě polibek na čelo a do vlasů. Pak si ji k sobě přivinul a na chvíli jí ještě odmítal pustit. Zavřel oči a snažil se jí vnímat jak jen to šlo. Jaké teplo z ní vyzařovalo, jak se nadechuje proti jeho tělu i jakou vůni voní. Byla to smyslná vůně, ženská. Ani sladká, ani jemná kterou voní mladé dívky. Byla aromatická a přesně taková, jakou i on viděl Andromedu. Byl si jist, že pokaždé jakmile takovou vůni ucítí si na Andromedu vzpomene. „Měli bychom pomalu jít,“ pošeptal tiše a narušil jejich okamžik. „Nestihneme jinak vlak.“

Uposlechla ho a raději mlčela. Věděla, že má pravdu. Neexistoval zjevně jiný způsob vyřešení jejich situace, než jít s pravdou a kůží na trh. Buď se jednoho krásného dne rozhodne pro něj, nebo pro rodinu. Jiná možnost zjevně nebyla. A měla strach z toho, až si bude muset vybrat svou cestu, neboť nechtěla ani jednu ztratit.

Po jeho slovech se pousmála. „Jsi tak skromný.“ Vydechla obdivně. Byla to jedna z dalších věcí, které na něm milovala. Odmalička byla obklopena arogancí a přílišným egem všech členů vlastní rodiny. Ale teprve po tom, co poznala jeho, to dokázala vnímat a uvědomit si ten rozdíl.
Když se mu dívala do očí, srdce jí bušilo v hrudi a útroby se jí svíraly, v podbřišku cítila šimrání. Byl to tak zvláštní pocit, ale nádherný. Něco takového zažívala jen s ním. Z jeho očí dokázala vyčíst bolest ze situace, ve které se nachází, city k ní a jeho vroucné přání, aby se vše vyřešilo a mohli být spolu a šťastní. Její oči odpovídaly, že si nepřeje sama nic jiného. Polibek byl poté o to hlubší. Nyní v astronomické věži nestáli dva lidé, ale jen jeden. Byli jedna duše a vzájemná láska je trávila zevnitř. Skrytá a potlačovaná touha po společné budoucnosti, plné šťastných dnů. Točila se jí z toho až hlava a byla ráda, že jí tak pevně drží. Jakmile se pak poodtáhl a objímal jí, sevřela ho více a tvář si mu skryla na hrudi. Mezi prsty svírala látku jeho mikiny, div, že jí nezbělaly klouby. Společně s mlčením to tak mohla být jediná reakce, kterou mu dávala znát, že by ho nejraději nenechala jít nikam a zůstala s ním jen ve věži, když však prolomil ono ticho, ještě okamžik ho objímala, než polkla a snažila se opět potlačit emoce, aby na ní nikdo nic nepoznal. „Máš pravdu. Půjdu pro jistotu první, abych odvedla případnou pozornost.“ Souhlasila a pomalu se narovnala. Uhladila si šaty, plášť i vlasy. Už chtěla jít ke schodišti, ale nedokázala se na něj ještě jednou nepodívat. Naposledy se vytáhla a něžně a krátce přitiskla rty k těm jeho. „Šťastné a veselé Vánoce, má lásko. Brzy se uvidíme.“ Přislíbila, nechala koutek úst, aby se povytáhl v náznaku úsměvu, ale pak vše zmizelo za neproniknutelnou maskou, jako by se v ten okamžik stala někým jiným, loutkou bez citů, otočila se a začala scházet schody, kterými předtím přišla. Věnovala mu poslední pohled, než zmizela pod záhybem schodů. Srdce jí tlouklo a svíralo se jako pokaždé, když šla od něj, ale tak to muselo být. Alespoň prozatím. Zapátrala rukama v kapsách svého pláště a vytáhla z něj knihu, aby měla popřípadě výmluvu na to, co pohledávala ve věži. Naštěstí ale chodby byly zcela již prázdné, takže v klidu zamířila zpět do pokoje, aby si vyzvedla věci a připojila se k sestrám. Už nyní se ale těšila, až bude opět s ním.