Medový ráj

James na něj zaručeně musel být dosti naštván. Od chvíle, kdy statečně uprchl, s ním zcela dobrovolně nemluvil, snažil se mu nechodit na oči a když už tak s Remusem před sebou. Prakticky se na Remuse nasáčkoval a nemínil se pustit. Zda mu to přišlo podezřelé, to netušil, prozatím se nevyptával a zůstával ve své tajuplné skobě nezájmu, z níž měl dokonalý přehled, aby při nejbližší příležitosti zájem projevil. O jeho zájem stál, dokud se nezkroutil, nezšedl a nevyl. Poté měl jako krysa dokonale stažený ocásek a srdíčko kdesi v zadní části, vyčkávající na jakoukoliv příležitost k útěku. A že jich nebylo málo. Několikrát se povozil jako černý pasažér na jelením hřbetu nebo na psím než ho kamarádi smetli jako blechu. To poté zase musel ťapkat po svých a sledovat lesklýma krysíma očkama pana zkrouceného. Remus nesnášel svou lykantropii a proto vypadal jako stvůra. Ani člověk, ani vlk. Ale ošklivá směs obou. A vskutku děsivá!
Ale dost k strašidelným vzpomínkám! Dnešní den si hodlal naposled vychutnat s přáteli než se rozjedou za svými rodinami. Ťapal šťastně vedle Remuse, poslouchal, jak se kluci baví a smál se tomu, co říkali. On sám přemýšlel, jak si to vyžehlit u Jamese. Prakticky prvním krokem bylo to, že mu do kufru narval malý lísteček, na který načmáral “Přísahám.” Cítil se o dost lépe a tak se mohl s klidným svědomím rozloučit na pár hodin s Jamesem a Siriusem a vypravit se s Remusem do Medového háje … či ráje?
“Aaah, cítíš tu vůni, Remusi? Úplná extáze!” nasál do rypáčku vůni laskominek až mu skoro slina ukápla. …”Věř, že nám i zítra bude zle!” potměšile se zahihňal než se jako první vtlačil dovnitř. Opět nasál vůni a obrátil se na Remuse.
“Těšíš se domů? Na rodiče? Na dárky?” položil mu několik otázek než si s plnou hrstí cukrovinek hačl do křesílka. Jeden den v roce se přejíst mohl. I když svou dietu porušoval osm hodin z celého dne. Ale což, musel si osladit život.
“Není v tom nějaký vitamín?” zvedl v ruce čokoládovou žabku, zatímco chroupal druhou v puse. …”Aspoň bych nemusel mámě tolik lhát. I když …” začal se hrabat v kapsách naducané bundy v níž vypadal jako medvídě s malou hlavou. …”Já jí zlomil!” vykulil oči na mrkev, která byla téměř napůl, držela jen tak tak. Po mrkvi položil na stůl cuketu a pórek. …”Tímhle si budu muset zkazit chuť,” zašklebil se na to než se vrhl dlaní do vnitřní strany bundy. Odtamtud to šlo v cuku letu a on vložil na stůl i pěkný kousek eidamu. …”A tímhle si jí zase napravím,” rozzářeně vzhlédl k Remusovi jakoby očekával, že mu jeho dokonalé stravovací návyky pochválí.

Priatelia nadovšetko. To vystihovalo to, čo Remus cítil v ich prítomnosti. Dokázali by spoločne hovoriť hodiny bez toho aby to jedného z nich nudilo. Spoločne by sa mohli dostávať z jedného problému do druhého. Niekto si myslel, že Remus k nim nepatrí a to sa veľmi mýlili. Pretože možno ak by boli chlapci rovnaký ako vlas vlasu, nemali by medzi sebou také priateľstvo. Vedel, že jeho priatelia mali vlastné plány a bol rád za to, že mu ostal Peter. nespýtal sa nikoho, či by sa s ním niekto chcel zastaviť v Prašinkách alebo nie. Hovorili o tom so Siriusom no napokon od toho odskočil práve Remus. Pretože nevedel vôbec či pôjde alebo nie. Rozhodol sa na úplne poslednú chvíľu.
Cesta do Medového raja nebola dlhou cestou. Možno ho lákala tá predstava sladkého raja, ktorá ho čakala. V momente, kedy sa ocitol dni po svojom kamarátovi len zatvoril oči a nadýchol sa. " tak toto miesto je vážne rajom " povedal pričom si zahryzol do spodnej pery a následne si zobral niekoľko dobrôt a nasledoval Petra.
" áno určite sa vrátim na Vianoce za rodičmi. Dokonca mám pocit, že pre tentokrát sa k nám pripojí aj otec za čo som nesmierne rád! " neskrýval nadšenie pretože s ním netrávil toľko času. Zobral si do ruky jednu tabuľku lahodnej čokolády, ktorá bola v tvare sediacej mačky a následne si vychutnal tú chuť. Mohol cítiť ako mu prechádza celým telom.

" Peter vieš aké sú pravidlá. Nemali by sme ich porušovať." zasmial sa Remus po tom ako videl, že jeho kamarát si z kapies začal vyberať zeleninu. Aj on nosil mnoho vecí po kapsách ako bola napríklad čokoláda. Alebo zápisník do ktorého si všetko zapisoval alebo jedno vydanie knihy, ktoré sa zmestilo takmer všade. No pri pohľade na Petra sa len zasmial. " čo ak by si si pričaroval chuť a vôňu čokolády k týmto malým potvorkám? mám pocit, že by to nebolo klamstvo alebo áno? kedy by si povedal mame, že si to všetko poctivo zjedol. Malo by to svoje čaro a dokonca by to aj lepšie chutilo! " vzal si prútik do ruky a počkal na to, čo si o tom myslí. " a čo ty Peter? tešíš sa na vianoce? a ako ich vlastne prežiješ? " možno to vyzeralo ako vyzvedanie no bola to len nevinná otázka.

Vybral si správného partnera ke zločinu. Remus se nikdy nemohl nabažit čokolády, tak se nemusel bát, že bude jediný, který by se ládoval až k prasknutí. Ne že by si James a Sirius nějak zvlášť hlídali váhu, ale cukrovka jim také nehrozila. No, to ani jemu, cukrovka byla nemocí mudlů a on přeci mudlou nebyl. To byl také možná jediný důvod, proč jí stále neměl. Vůbec ne díky proradné dietě, kterou mu nadělila matka. Každé vánoce mu dělala test na sladké, ale on za ta léta vynalezl techniku, jak ho podvést. Bylo to prosté, musel po sladkém sníst, co nejvíc zeleniny to šlo. Když to vyšlo a matka si myslela, že dietu plní na výbornou, tak dostal vynikající vánoční pudink. Potom se vždy ještě týden oblizoval. Vanilko-čokoládový podložený piškoty a posypaný lentilkami. Jen při té vzpomínce se spokojeně zaculil. 
"Celá rodina pohromadě? To pro tebe budou ty nejlepší Vánoce, ne? Tvůj otec se stále stará o kontrolu magických bytostí?" nepamatoval si, že by Remus říkal něco o změně zaměstnání, ale chtěl se ujistit. Sice jako krysa měl dokonalý sluch a pamatoval si prakticky vše, občas se i on mohl seknout. A jako dobrý přítel musel vědět o svých kamarádech vše nezbytné. Jen si tak říkal, nebýt Brumbála nejspíš by tu Remus ani nebyl. Jeho rodiče by ho ze strachu nechali doma a kdoví, kam by to vedlo dál. Jeho chlupatý kamarád měl vícero důvodů se cítít osaměle než on, ale málokdy si to přiznával. Však to byla minulost, teď měl je a no ... o úplňku je měl stále, i přestože to byly nejhorší okamžiky v Peterově krátkém životě. Ale tak, co by neudělal pro přítele, že?
"Neříká se, že pravidla jsou od toho, aby se porušovala?" povytáhl obočí a hned nato se zakousl do žužu, zatímco si Remus jistojistě vydatně užíval čokolády. Viděl ho vůbec někdy jíst něco jiného? No pokud ano, tak si to zaručeně nepamatoval.
Se zájmem v očích k němu vzhlédl, když mu navrhl zajímavou nabídku. Malá krysí očka se mu radostí rozzářila.
"Remusi, ty jsi vážně přítel! A hlavička mazaná, bude to chutnat skvěle a stále to bude zelenina! Matka nic nepozná a já budu mít bezproblémové vánoce!" nadšeně zavýskl a přistrčil k němu zeleninu. ..."Kdyby jsi byl blíž, tak bych tě objal," prohlásil s úsměvem než si vzal kremrolku a celou jí nastrkal do malých úst. Byl už na to zvyklý, tudíž se mu nemohlo stát, že by se zadusil. Jednoduše měl dokonalý deepthroat. 
"Když splním matčiny přehnané nároky, tak budou skvělé. Akorát by mi už mohli přestávat kupovat mudlovské hračky. Za prvé, jsem na hračky už moc starý," zakoulel očima při vzpomínce minulých vánoc, kdy si hrál s cínovým vojáčkem. Tiše si odkašlal a než si hodil další žabku do úst, dopověděl, co měl na srdci. ..."A za druhé, mají divný smysl pro humor. Nebo si myslí, že bych si s těmi magickými ublížil. To koště bylo porouchané! Jinak bych s ním neudělal tu vývrtku!" zašermoval se žábou a v okamžení byla v něm. Ta vzpomínka na vánoce, kdy dostal koště ještě jako malý pašík. Radostně na něj naskočil, koště se s ním vzneslo, několikrát s ním udělalo turbulenci než se neudržel a spadl na zem. Naštěstí měl dostatek tuku, který ho ochránil před bolestí. To bylo pryč, to i magické hračky.

„ zelenina, ktorá chutí ako sladkosť. Myslím si, že by si to mohol skúsiť praktizovať aj doma. Ak by mala nejaké podozrenie tak to okamžite zješ a nedáš jej ani ochutnať pretože povieš, že to je tvoje jedlo.“ Remus sa zasmial pretože tá predstava sa mu uchýlila v hlave. Možno by aj on mohol prísť na niečo podobné aj napriek tomu, že so zeleninou nemal žiaden problém.
„ bolo by to predsa len urážka ak by si tu chrúmal zeleninu nemyslíš? Na mieste, kde aj čokoládová žabka chudí dokonalo dokonale!“ Remus by sa mohol niekedy uchýliť k tomu, že si vytvorí vlastnú továrňu na čokoládu. To by bol predsa krásny nápad. Továreň na čokoládu, ktorá by niesla jeho meno. No to by ho už nikto neprinútil jesť nič iné len práve tú čokoládu.
„ áno som rád za to, že tieto Vianoce budú konečne pre mňa ideálne. Pretože otca som nevidel už nejaký čas.“ Spomenul si na Vianoce, kedy bol malým chlapcom. Čakal na otca a na miesto toho dostal len mnoho darčekov. No to nebolo ono. „ áno otec stále pracuje na rovnakom mieste. Niekedy si dokonca berie prácu aj domov čo je niekedy zaujímavé a možno komické.“ Vždy chcel mať doma nejakého draka, ktorého by mohol vychovať.
„ myslím si, že my spoločne tých pravidiel porušuje mnoho. Alebo skôr by sme sa mohli spýtať, ktoré z pravidiel neporušujeme?.“ Zasmial sa Remus a zobral si do ruky ďalšiu z čokolád, ktoré prekvapivo chutili inak. Mal rád výzvy, vybrať si akú čokoládu zje ako prvú. To bola predsa výzva, alebo nie?

„ máš už nejaký nápad čo budeš robiť pred plesom? Pozveš niekoho alebo to necháš náhode.“ On sám bol ten, kto sa nejako neviazal na podobné akcie. Ples. Bolo by pre neho komplikované si niekoho nájsť na ples. S tancovaním nemal problém aj napriek tomu, že v tom neexceloval. No predstava, že by sa mal uchýliť k tomu aby sa k niekomu prihovoril a pozval ho na ples ho mierne desila. „ určite nebudeme ako James a Sirius, ktorý s tým nikdy nemali problém. Hah! Niekedy v tomto chcem mať rovnakú odvahu akú majú oni.“ Na tvári sa mu objavil nevinný úsmev.

"Nemusím se vůbec obávat, že by to čirou náhodou snědla. Ona se drží od zeleniny a všeho, co by jí připomínalo, co nejdál," přidal se k přátelskému smíchu. Věděl moc dobře po kom mám v genech být otylý! Otec byl vyhublý kostlivec a matka obrovská chlupatá matróna. Vypadalo to, jako kdyby vždy vyjedli ledničku a otec neměl, co k jídlu. No ... občas to i pravda byla. Matka vařila jen zdravou stravu pro Petera a sobě vždy objednala mudlovské jídlo. Otec si tak obživu musel obstarávat sám jako štěně, které nikdo nechtěl. Nejspíš proto trávil tak málo času doma. Zřejmě se chodil najíst někam jinam. Jediné období, kdy matka vařila, byly právě Vánoce a to co uměla nejlépe byl pudink. Speciálně pro jejího mazla ... a tím byl on, ne otec. 
"Hmm, pravda, to by byl vskutku zločin," rychle posbíral veškerou zeleninu a vrátil jí tam, kde slunce nesvítí. ..."Sním si jí na koleji," Remus měl jako vždy pravdu. Na takovém posvátném místě nebude žrát něco, co je tak ... nechutné. Vzal si hrst lentilek do ruky a podíval se s výzvou na přítele.
"O co, že si je všechny nastřílím do pusy?" oči mu jiskřily, zatímco vyčkával, co mu Remus nabídne. Byl si jist, že mu svou čokoládu nedá. Přeci jen v určitých časech jí potřeboval o dost víc, jak on. V časech po úplňku, kdy mu nebylo nejlépe a jediná čokoláda mu dokázala nabudit chuť. Pokud jí i po přeměně stále neměl naladěnou na lidské maso. 
"Budeš mi o nich muset vyprávět. Rád poslouchám o štěstí ostatním, cítím se pak také šťastný," no, byla to pravda jen na půl. Občas jim to štěstí zatraceně záviděl. Ale mínil být přítel a nic jim neprozrazoval. ..."Takže jsi se někdy mohl mrknout, co vlastně provádí?" s úžasem na něj hleděl. Jeho otec měl nudnou práci. Ani nevěděl jakou. Matka byla doma a tudíž nikdo nic zajímavého nepřinášel. Musel se kochat tím, co přinášeli jiní.
"To je rozhodně dobrá otázka. Poberti jsou známí porušováním řádu, možná se o nás ještě dlouho bude mluvit," zasněně se zakřenil. Bylo pěkné si myslet, že po sobě něco zanechají, něco, co by pro ostatní moc znamenalo. Ale stejně by si mysleli, že Poberti byli pouze tři. Na něj se vždy zapomíná.
Při dalším konverzačním tématu se div nezakuckal pendrekem. Pleskl si do hrudi a kus pendreku vyplivl. Rozhlédl se kolem sebe, sebral ho ze stolu a zase ho narval do pusy.
"Ehm ... takové akce pro mě nejsou. Nejspíš zůstanu v pokoji a budu si číst," nervózně těkal očima ze strany na stranu a přitom rudnul až na ocásku. Popravdě, určitě by se našla nějaká zoufalá, šílená, ošklivá dívka, která by s ním šla, ale on jí nedokázal najít. Nejspíš byla stejně neviditelná jako on. A dva neviditelní se nikdy nespatří. Přál by si s někým jen tak vyjít, s nějakou dívkou, ale neměl tolik odvahy jako jeho přátelé, aby se pokusil nějakou pozvat. A žádná jeho nepozve zaručeně.
"Nemyslím si, že by sis s tím nedokázal poradit. Holky z naší koleje tě mají rády a určitě by tě žádná z nich neodmítla," nesměle se pousmál. Bylo málo osob, které by Remuse nemusely. Většinou zmijozeláci se Snapem navrchu. Kdyby věděli o tom, co je zač, jejich sympatie by se rázem změnili v antipatie. Naštěstí tu symboliku nikdo nedokázal uhádnout.

„videl som už mnoho vecí o ktorých by som mohol napísať mnoho kníh! Ale nemôžem to nikomu povedať pretože by som mohol otca dostať do nebezpečenstva. Niekedy dúfam, že aj ja budem mať podobné zamestnanie v ktorom nebudem len sedieť na zadku a počúvať niekoho príkazy.“ Pousmial sa Remus a pozrel sa na svojho kamaráta, ktorý si zobral do rúk lentilky. Nepochyboval o tom, že to dokáže. Prečo by aj mal? Možno to bol jeho skrytý talent.
„ čo keby si to skúsil zo zatvorenými očami? Určite to zvládneš!“ povzbudzoval ho Remus. Niekedy mal pocit, že on bol z chlapcov jediný, kto by to robil. No aspoň bol jediný, kto to robil častejšie.
„ vieš o tom, že o tvojej rodine toho neviem nejako veľa? Prečo si mi o nej nikdy nepovedal.“ Zamyslel sa nad tým Remus pretože to bola pravda. Aj napriek tomu, že on sám nebol tým, kto by o rodine hovoril celé hodiny. No aj tak ho to zaujímalo. „ zaujíma ma predsa kde vyrastá môj kamarát.“ Povedal Remus pričom sa natiahol a potľapkal ho po pleci.
„ nemyslím si, že by som sa na plese ukázal. Neviem na aký deň to vychádza. Čo ak práve v ten večer budem niekde behať po lese ako monštrum, ktoré by mohlo zabiť každého jedného človeka v blízkosti?.“ Zasmial sa. Prišlo mu to v tejto chvíli smiešne. No to bol predsa len jeho humor, ktorý mnoho ľudí nepochopilo. „ možno by si si mohol na plese zatancovať s nejakým dievčaťom a ja medzitým budem tancovať s nejakým Kentaurom. Možno budem mať nového kamaráta.“ Zasmial sa a zobral si tiež do ruky lentilky, ktoré vyzerali lákavo.

„ alebo sa môžeš premeniť na potkana a dostať sa na ples bez toho aby ťa niekto videl. Niekedy by som si prial byť ako ty.“ Povedal Remus a len si povzdychol možno to nebolo pekné prirovnanie no aj napriek tomu to malo mnoho výhod. „ myslím tým to, že niekedy sa vieš dostať na miesta beztoho aby si ťa niekto všimol. Nemusíš sa obávať toho, že by ťa niekto zastavil a mal by mnoho a mnoho otázok. Je to vynikajúce! Mimochodom čo by si chcel robiť po skončení školy? Máš nejaké plány alebo by si chcel ísť v šľapajách rodičov.“   on sám mal mnoho predstáv no musel premýšľať aj na to ako by to ovplyvnilo jeho život. Už len ten fakt, že je vlkodlakom mu niektoré cesty takmer okamžite zatarasilo.

"Třeba budeš dělat něco, co je ti bližší než si myslíš. Třeba ...," znejistěl při tom, co mu chtěl říct. Ale před přáteli se choval úplně jinak než před cizími lidmi. Dokázal se s nimi dělit o své strasti i slasti, ale také dokázal vyslovit myšlenku, aniž by jí v okamžení zadupal do země. ..."třeba vlkodlačí problematiku," ztišil hlas a naklonil se blíže k Remusovi. ..."Já ... no, jsem si jist, že by spousta ... nových ... potřebovala pomoct a poradit. Rozhodně by to nebylo kdovíjak moc placené, ale mohl by jsi mít dobrý pocit z toho, že jsi prospěšný pro ty lidi, kteří to mají za úplňku stejně těžké jako ty," dostal ze sebe s mírnou obavou. Nechtěl, aby se přítel cítil nesvůj nebo aby si nemusel v tenhle den připomínat vše zlé, co se mu přihodilo. Stačilo, že celá proměna musela být neskutečně bolestivá. I pohled na to bolel. 
"Se zavřenýma očima?" zamyslel se nad tím, ale poté pohotově pokrčil rameny. Zaklonil se, pevně sevřel víčka a hodil. S otevřenou pusou čekal, kdy mu lentilka spadne do úst, ale místo toho se ozvalo nespokojené zamručení. Oči opět otevřel a obrátil se za sebe. Jeden ze studentů havraspárské koleje zrovinka vytahoval lentilku ze svého sladkého nápoje a přitom probodával Petera pohledem. Rychle se odvrátil a nevinně se zašklebil. ..."Ehm, podruhý to radši zkoušet nebudu," odložil lentilky a vzal si raději do ruky něco, s čím by se špatně házelo. A tím byl pendrek.
Se zamyšlením žvýkal pendrek. Opravdu nikdy o své rodině nemluvil? No, mluvení většinou obstarával zbytek. On jen vše odkýval a pamatoval si. 
"No ... máma je žena v domácnosti, otec pracuje jako ... jako ... ehm, myslím, že se na Ministerstvu stará o to, aby košťata věděla, kde zametat a mopy, kde vytírat," nafoukl tváře, když se snažil rovzpomenout, co to otec vlastně dělá. Byl doma jen když ho nikdo netýral hlady a prakticky si ani nepamatoval, jestli spolu někdy mluvili. Nebo jak se otec jmenoval. Eh. ..."No, a prakticky nic jiného se říct nedá," podrbal se ve vlasech. Což byla smutná pravda. 
Nejistě se pousmál, když se Remus zasmál vlastnímu utrpení. Nikdy nedokázal pochopit, kde bere tu sílu, aby si z toho dokázal dělat srandu. On by někde seděl v koutku a litoval se. Nedokázal by to brát s takovou lehkostí. Holt byl každý z nich jiný.
"Jo, tancovat s kentaurem ... jsem si jistý, že by se ti to líbilo," hraně se zasmál a hned se zase uklidnil, když slyšel, jak hrozně ten smích zní. ..."Nemáš ty dny vyznačené na celý rok? Aby ses nikdy nesekl?" mnohokrát se bál, že bude spát ve své posteli a u ucha mu zavane teplý dech proměněného Remuse. Vlastně se mu o tom několikrát zdálo. S křikem vyskočil z postele a poté do ní rychle zase zapadl, aby nikdo nepojal podezření, že jekot patřil jemu. Ale byla to noční můra. Pro jeho i Remuse.
"Jenže když už si někdo takového krysáka všimne, tak začne vřískat nebo mě chce zašlápnout. Musím pak rychle prchat a nejlépe se v bezpečí přeměnit, aby mě přestali nahánět," otřel si čelo. Jen ty vzpomínky ho dokázaly dokonale rozrušit. Měl rád své malé tělíčko a chtěl ho také nechat celé. Ale je pravda, že to bylo lepší než se svíjet bolestí každý úplněk. Zvěromága nic nebolelo, když se měnil. Jinak by to nebylo pro každého tak přijatelné. 
"Já ... ani nevím, ale vím určitě, že následovat šlépěje rodičů nechci. Co by jsi chtěl dělat ty? Máš představu?" on si naprosto nedokázal představit, jaká práce by mohla být pro takového moulíka jako je on. Jedině to, co dělal jeho otec. Zřejmě to podědí jako podědil i jeho nenápadnou povahu. Až jej to užíralo. Netušit, jak změnit svou budoucnost.

„Je jedno jestli budete hrát melancholickou nebo veselou skladbou. Každá umí být krásná, pokud jí člověk zahraje s citem a pořádně,“ pokrčila rameny. „Já budu ráda již jen za to, že jste vůbec ochotný mi zahrát. Jsou i ti, kteří by odmítli,“ vysvětlila a přitom pokračovala v cestě. Medový ráj byl již nadohled, ale zdálo se, že dost možná budou jedni z posledních zákazníků. Jak se zdálo, obchůdek měl dnešního dne v plánu zavřít o něco dříve. Navíc velký nápis „výprodej“ na okenní tabuli udělala dozajista nejednomu studentovi radost.

„Také to pro mě budou první vánoce bez rodiny vůbec,“ přiznala, i když ne tak vesele. Prakticky jí na tom nezáleželo. Ovšem ještě nikdy se nestalo, že na Vánoce neměla vidět ani bratra. Jenže co se doslechla, nedávno na sebe bratr a matka narazili a inu… nebylo žádné tajemství, že matka Rawenny zkrátka nedokázala vystát mužskou polovinu své rodiny. Ani otce, ani syna. Oba je prakticky zavrhla a i Evanovi přála brzkou cestu do Azkabanu. Rawi měla pocit, že od chvíle, kdy s matkou promluvila naposledy, se celá rodinná vazba zpřetrhala. „Takže až do teď jste jezdil na vánoce zpátky do Lucemburska? Jaké to tam je?“ vybrala další, možná o něco vhodnější téma jejich rozhovoru. „Vlastně mě tak napadá… jak se slaví vánoce tam? Určitě máte jiné zvyky než ve Velké Británii. A Vánoční večeře? Mám vlastně něco přinést?“

Když zmínil čtvrť v Londýně, kam se přestěhoval, ihned zpozorněla. Však se nakonec ani v Londýně nenacházela od Gabriela příliš daleko. Naopak. Několik ulic a stačilo se dostat do čtvrti přes řeku. To už přestávala být náhoda. „To nebydlíme od sebe daleko,“ podotkla nakonec, přestože stále neřekla, kde bydlí ona. To mohlo zůstat tajemství. Navíc, kdo by se po tom pídil? Její soukromí bylo v některých ohledech svaté.

„Určitě bude, já vám ještě jednou děkuji za pozvání,“ přikývla zdvořile. Byla vlastně zvědavá na to, jak Gabriel žije. Zda i dům či byt bude dokonale odpovídat jeho stylu, jakým se prezentuje ve škole. Či jí překvapí a bude to něco úplně jiného? Na druhou stranu, pokud ho doma čeká snoubenka, nepochybovala, že na vánoce bude dokonale uklizeno a nikde nezůstane ani smítko.

Zastavila se pak u vchodu do Medového ráje. „Alespoň budu vědět, jak vaříte,“ usmála se, než mu pokynula. „Myslím, že bychom měli jít, než nám zavřou. Máte v hlavě už představu o konkrétních sladkostech, které byste rád nakoupil před vánocemi a cestou domu?“ optala se mile a otevřela dveře, aby vešla dovnitř. „Vždycky tu měli ohromné zásoby, ale pokud jste si také dobře všiml cedulky na dveřích… no nevím jestli tady toho zůstalo dost. Studenti berou Medový ráj útokem a to prakticky neustále. O to víc při výprodeji,“ pronesla vesele, než se zadívala na prodavače a přikývla mu na pozdrav.

.

Do jeho slov nezasahovala a naopak si nechala ukázat, co myslí tím, že se nechá překvapit a vybere si to, kam ho čuch zavede. Pomalu ho následovala a nepatrně se usmála. Oběma rukama přidržovala malý pytlíček na sladkosti, který dostala od prodavače. Jakoby se na chvilku vrátila do školních let a do doby, kdy do Medového ráje chodili s bratrem. Zatímco Evan hledal záškodnické sladkosti a hlavně ty, které pobaví, ona chodila na jistotu. Nikdy nebyla dítě, které by milovalo sladké. Ovšem našlo se pár kousků, kterým nedokázala odolat ani ona.

„Má ráda hodně sladké nebo je spíše vybíravá?“ optala se, když zmínil Eleonoru. Takže snoubenka měla oficiálně již i jméno. Najednou to nebyl jen někdo, koho odbyde za otazník s nápisem snoubenka. Ne, už to byla žena se jménem a byla opravdová. „Jestli má ráda hodně sladké, jsou tu bonbony které vám téměř přilepí rty k sobě, jak moc sladké jsou. Ono se ale prakticky stačí rozhlédnout. Čokoláda, bonbony, želé a lízátka… na co si jen člověk vzpomene,“ poukázala na místo kolem sebe, než ruce stáhla opět k tělu a rozhlédla se.

„Vlastně ani ne. Já vždy dávala přednost jiným věcem. Třeba jsem nikdy nejedla čokoládu. Prostě mi tak docela nezachutnala. Ovšem mám ráda třeba želé a karamel,“ vysvětlovala. Čokoládovou kuličku si od něho ale přeci jen vzala. Kdo říkal, že jí musí sníst. „Je to místo, kde seženete všechno a i ten nejmlsnější jazyk tu něco objeví, to mi věřte.“

„Vlastně, pojďte se mnou,“ vzala ho z ničeho nic za ruku a vedla ho na druhou stranu obchodu. „Tady, krystalizovaný ananas. Na tuhle pochoutku jsem chodila od svých třinácti let. Jsou to tenké plátky ananasu, které se namáčí do cukrového sirupu a následně nechají krystalizovat. Nic lepšího jsem snad v životě nejedla,“ pustila ho a ihned si vzala malý sáček a jeden podávala i Gabrielovi. „Uvidíte, že vám bude chutnat,“ přislíbila, než si všimla další věci. „A sice vás k tomu nedovedl čuch, ale jistě to stojí za to.“ Znovu ho vzala za ruku a dovedla k jedné vitríně. „Jsou to sladkosti, kterým se říká hokus pocus.“ Ukázala na malou krabičku, která na sobě nesla stejný název. „Krabička se zdá malá, ale uvnitř najdete nejprodávanější kousky z Medového ráje. Takže ochutnáte všechno, aniž byste věděl, jak se přesně která cukrovinka jmenuje. Navíc, každá cukrovinka je očarovaná tak, aby měla stejný tvar a velikost a zabalené jsou v modrém alobalu. Opravdu nemáte tušení do posledního okamžiku, který kousek ochutnáváte.“ Nechala ho, zda si krabičku vezme, nebo odmítne a rozhodne se pokračovat ve své praktice. Nakonec si ale všimla ještě jedné maličkosti, pro kterou měla slabost. Došla k praženým mandlím, které se prodávaly též již nasáčkované. Ani tomu nedokázala odolat a jeden sáček si zkrátka na vánoce musela vzít domu.

„Dobře, nemám problém přijít dříve a se zdobením stromečku ráda vypomohu,“ pokrčila rameny. Byla to maličkost a vlastně to mohlo být docela milé. „Takové jídlo jsem sice asi nikdy nejedla, ale vždy se má zkoušet něco nového a budu se těšit,“ přikývla. „Krom toho, kdybyste pak chtěl vypomoci v kuchyni, také není problém.“ Sice věděla, že někteří kuchaři nemohou vystát, pokud se jim někdo pletl pod ruce v kuchyni. Ona ale chtěla být slušná a nabídnout pomoc.

.

„Pokud se nepletu, Medový ráj by se měl brzy otevírat i v Londýně a pokud ne přímo Medový ráj, pak vám mohu doporučit zajít do Příčné ulice. Mají tam prakticky všechno a cukrovinky najdete v hojném počtu,“ věnovala mu přátelskou radu. Pochybovala, že by se jeho snoubenka dostala jen tak do Bradavic nebo za Gabrielem přijela. Mohla tedy doporučit alternativní řešení, které třeba oběma pozvedne náladu. „Takové úplatky. To bych si možná nechala líbit,“ ušklíbla se nad tím pobaveně a zavrtěla hlavou. Prsty si pak ve vlasech několikrát projela, aby je uhladila trochu dozadu a nepřekážely jí v obličeji. Neměla ráda, pokud nebyla upravená nebo jí vlasy lezly tam, kam nemají. „Přesně tak, je to zkrátka Hokus Pocus.“ Ani si neuvědomila jak moc výstižný název to vlastně je. Zahrnovalo to vše, co se od krabičky, či snad bonboniéry, dalo očekávat.

„Pokud máte rozmlsaný jazyk, pak si určitě nedovedete vybrat jen pár věcí a už vůbec ne při první návštěvě,“ zavrtěla hlavou a vzpomněla si, co vyváděla ona, když jí do Medového ráje vzal Evan poprvé. Byla jak v říši divů a chtěla ochutnat doslova všechno. Až po dalších návštěvách si našla oblíbené produkty a později chodila již jen na jistotu. „Vlastně bych vám já ráda poděkovala za dnešní den. Krom toho, že jste v mé společnosti přetrpěl celé narozeniny.“ Gabriel neměl ani tušení, jak moc vlastně Rawenně pomohl. Za celý den si nedovolila ani na vteřinu, vrátit se k trápení, které měla. Pozvedl jí náladu a ona se cítila uvolněná. Všechno z ní opadlo a ona na to, alespoň prozatím, nemusela myslet. Bylo to zvláštní. Chovala se úplně jinak než obyčejně a už to na sobě sama stihla zpozorovat. Usmívala se, bavila se poměrně otevřeně a měla jen krůček od toho, aby flirtovala. „Čas jsem s vámi trávila ráda, jste opravdu milý a zábavný společník.“ Pokynula mu hlavou a složila možná nepřímo poklonu. Rozhodně to byl příjemný den, který by možná i někdy zopakovala. Což konec konců bude mít brzy příležitost.

Nechala ho odejít k prodavači, aby vše domluvil a přitom se pomalu procházela po obchodě a hledala ještě nějakou maličkost. Koukala po karamelkách, lízátkách i želé různých tvarů. Někdy obdivovala, co všechno dokázali cukráři vytvořit. Každé dítě zajisté našlo tu jednu vyvolenou sladkost, na kterou nedalo dopustit. Pohledem se však nakonec zastavila na jednom lízátku. Prakticky strnula a ani se nepohnula. Lízátko mělo typický tvar kruhu, ale prasklinky na něm náhodou stvořili něco dalšího. Člověk, který se důkladněji zaměřil na strukturu, v něm snadno odhalil znak relikvií. Něco takového by si nikdo nedovolil prodávat. Bylo by to stejné jako prodat cukrovinku ve tvaru znamení zla. Byla to náhoda a přesto to tak Rawi nevnímala. Nikdy neviděla svět jen jako náhodu. Všechno mělo svůj řád, smysl a důvod. Jakmile viděla znak darů smrti, jakoby se vrátila k rozhovoru s matkou. Přejela si prsty po krku, kde se měl nacházet přívěšek, který od matky dostala, jenže dnes ho nechala v pokoji. Zadívala se ven z okna, která částečně díky světlu odráželo její podobu. Tvář jí zvážněla o něco víc. Představila si světlou barvu vlasů a uvažovala o tom, nakolik mu může být vlastně podobná. V ten moment si uvědomila, že by v dohledné době měla navštívit starého známého. Měla novinky, které by ho mohly zajímat.

Jakmile se u ní Gabriel opět objevil, otočila se k němu a pokývala hlavou. „Jsem si jistá, že takové gesto ocení.“ Souhlasila, byť jeho rozhodnutí nezachytila v plném rozsahu. To málo co zaslechla, když ještě poslouchala, stačilo. „Má velké štěstí, že na ni tolik myslíte. To ne každý dělá,“ přiznala. Kdy pro ni vlastně rodina, kdokoliv, jen tak něco udělal? Když už se jednalo o lepší gesto, téměř v zápětí se dozvěděla, že za to chtějí něco výměnou. Možná proto se jí dnešní den s Gabrielem líbil. Žádná očekávání, nic výměnou.

„Prosím vás,“ zavrtěla hlavou. „Pozval jste mě na večeři v den, kdy by většina lidí měla být s rodinou a se svými blízkými. Byla by ostuda, kdybych si ještě diktovala, co se má a nemá vařit. Já se na vaše jídlo těším a ráda ho ochutnám. Krom toho, to co mám na vánoce ráda jím každý rok. Změna je přeci život, nebo ne?“ Jeho gesta si vážila, ale povaha jí nedovolila přijmout nebo adekvátně reagovat. Tohle zkrátka odmítnout musela. „Pokud mě z vaší kuchyně nevyženete,“ pokrčila rameny. „Pokud bych vám překážela, stačí říct. Pokud ne, ráda pomohu. Alespoň nebudu mít pocit, že jsem celý večer nepohnula ani prstem.“ Nechtěla působit neslušně. Pouze přijít, ozdobit stromeček, najíst se a odejít. S takovou by se za sebe styděla.

Následně pak přešla ke kase. Ona neměla v plánu kupovat nic víc. Zaplatila a balíček si přidržovala v pravé ruce. Otočila se zpět ke Gabrielovi a rozhodnutí nechala na něm. Mohl ještě nakupovat, ona mu ráda pomůže a poradí. Kdyby se naopak rozhodl už vrátit ke škole, též se zlobit nebude. Čekal je kus cesty a už nyní bylo jasné, že v rozumnou dobu se do hradu nedostanou.