Famfrpálové hříště

Vzdať sa svojho povolania, veci ktorá vás robí tým kým ste nie je vždy najľahšie. V momente, kedy niekto povedal jeho meno automaticky si ho dokázali predstaviť na metle a v akcii, ktorá bola pre neho povestnou. No v tejto chvíli to bolo všetko úplne inak. Gabriel sa rozhodol sám, aj napriek tomu, že mnoho ľudí si možno myslelo opak. Rozhodol sa dať si na nejaký ten čas pauzu a užiť si život plnými dúškami. Aj napriek tomu, že rola, ktorá mu bola ponúknutá bola dostatočne dôležitou, dokonca sa dalo hovoriť aj o tom, že nie všetci, ktorí dokážu lietať by sa hodili na to miesto, bolo to niečo iné ako žil doposiaľ. Mnoho ľudí si predstavovalo byť profesionálnym hráčom ako súčasť zábavy, čo samozrejme bolo, no taktiež mal mnoho povinností, ktoré mu boli kládnuté na plecia. V posledných mesiacoch sa cítil ako vo vlastnom pekle, ktorému musí vládnuť. Ktoré musí viesť a udržiavať v ňom rovnaký poriadok a stanovovať jedno pravidlo za druhým. Potreboval zmenu, niečo čo by ho priviedlo na nové myšlienky. Niečo, čo by ho aspoň na malý moment dokázalo zabaviť. A práve škola v Bradaviciach bola tým najideálnejším miestom.

Sebavedomo kráčal po trávnatom chodníku, ktorý ho mal doviesť na ihrisko. Tmavý oblek, dokonalo padnúci na jeho postavu a hábit, ktorý mu siahal až po zem bol pre neho charakteristickým. Malým úsmevom, ktorý mohol v jednom okamihu vyznieť mierne diabolsky kráčal vpred s rukami vo vreckách. Jednu nohu kládol pred tú druhu pričom každým jedným krokom si bol istejší. Strach? Alebo dokonca nejaké pochybnosti? Zdalo sa, že tieto slová sa v tomto okamihu nenachádzali v jeho slovníku. Mnoho ľudí by si mohlo pomyslieť, že je zvláštnym typom alebo dokonca ten, kto by sa snažil niečo si dokázať. Z časti predsa len mali pravdu. Sám sebe sa snažil dokázať to, čo si o sebe myslel. Snažil sa sám sebe dokázať to, že je vyrovnaným a sebavedomím človekom. No nebola to tá seba vedomosť, ktorou by sa oháňal okolo seba s nádejou, že si ho niekto čo i len všimne. Nebol tým človekom, kto by si potrpel na niekoho pozornosti aj napriek tomu, že mu to z časti pohladilo srdiečko ak dokázal svojim pohľadom a prirodzeným šarmom vyčariť úsmev na tvárach niektorých dám.
Zvláštne, myslel si, že sa na mieste bude niekto nachádzať. Možno to bolo tým, že tak ako roky plynuli a on bol čím dalej tým staším tak ľudia okolo neho prestávali vidieť tú vášeň v metlobale akou sa vyznačoval on sám. Bolo mnoho vecí, ktoré sa na škole naučil. Mnoho vecí, ktoré mu rodičia nepovedali no vedel na to prísť časom aj on sám. Gabriel vedel ako sa má správať na verejnosti, ako dosiahnuť svoj cieľ bez hrubej sily alebo naliehania. Dokonca vedel, že slzy ani sťažovanie sa nikdy k ničomu neviedlo na miesto toho nechával pracovať svoju nezastaviteľnú predstavivosť a nechával jeden plán vznikať za druhým. Dokázal si k ľudom nájsť svoju cestu. Vojsť im dokonalo pod kožu a nájsť to miesto na ktoré môže zatlačiť. Sledovať ako kráčajú presne tou cestou, ktorú si predstavoval beztoho aby si čo i len pomysleli, že za tým má prsty práve on. No čo mu dokázalo zo všetkého najviac vadiť boli práve klamstvá, ktoré sa nachádzali okolo neho celý život. Nenávidel to. Nenávidel ak sa mu niekto čo i len pohľadom snažil naznačiť niečo, čo bolo opakom. Ak sa snažil svojimi chabými výhovorkami vysvetliť svoje správanie, ktoré bolo nemiestnym. V tom momente sa z muža, ktorý dokonalo sršal charizmou a eleganciou stával človek, ktorý mal v očiach samotné zlo.

Pohľadom prešiel po mieste, ktoré sa malo stať jeho druhým domovom a následne si uvedomil, že vzduch nad ním sa v jednom momente začal rozplývať. Nebolo to vplyvom kúzel alebo dokonca počasia. Bolo to následkom toho, že vo vzduchu sa niekto nachádzal na metle možno s rovnakou vášňou akú mal on sám.
Prvá hodina, ktorú už mal za sebou v spoločnosti malých krpcov bola v skutku zaujímavou. Predsa len si Gabriel myslel, že bude mentorom metlobalu. Bude môcť trénovať možné vychádzajúce hviezdy a sústredi sa na svoj život. No namiesto toho bol doslova hodení do kolóny malých piraní, ktorí sa na neho takmer okamžite vrhli. nestihol ani len namietať, nestihol povedať ani len jedno slovo na miesto toho po nich hodil niekoľko párov metiel a následne hádzal loptu, ktorú mu mali doniesť. Možno vyzerali ako cvičené opičky alebo dokonca poslušné, malé šteniatka no na prvú hodinu to bolo aj tak veľmi poučné a možno aj nápomocné. čo si budeme klamať Gabriel nikdy nebol v spoločnosti malých ľudí, teda detí, takže jeho správanie bolo primerané.

Pozrel sa nad hlavu. S rukami vo vreckách pričom následne jemne natočil hlavu a vychutnával si ten pohľad na to ako sa ani len jeden obláčik nepohol. Bol to ten ideálny čas na to aby si našiel svoju milovanú metlu a po niekoľkých mesiacoch opäť pocítil ten známy pocit. jednu lásku už opustil nemohol dovoliť aby sa to stalo aj s touto. Predsa len svoje auto musel nechať zaparkované v Anglicku a skryté kúzlom pre prípad, ak by sa niekto čo i len pohľadom lakomil na ten skvost, ktorý s ním putoval kilometer čo kilometer.

Přestože většina hráčů už odešla, Regulus tentokrát zůstával déle. Tento rok si zvykal na nové koště a potřeboval si ho pořádně ozkoušet, než si bude stoprocentně jistý. Dívky odešly v doprovodu odrážečů. Robert i Gendry se jich ujali velmi rádi. S Regem na hřišti zatím zůstávala Lucinda. Vypomáhala mu se zlatonkou. Vždy bylo lepší na to mít pomocníka, který vám zlatonku jen tak vypustí, aby se mohla sama rozletět kamkoliv a vy neměli ulehčenou práci. Celkem zlatonku chytil třikrát, než se i s Luci rozloučil. Společně uklidili všechny míče, uzamkli je do bedny a tu vrátili na její místo. Lucinda mu ještě zamávala, než zmizela z hřiště a Reg úplně osaměl.

Vlasy měl po tréninku splihlé a upravené dozadu, aby nepřekážely v očích. V nich měl nasazené brýle, neboť se chystal překročit rychlost, na kterou je jindy zvyklý. Oblečen byl v typickém úboru, akorát bez pláště. Tedy bílé kalhoty, tmavé vyšší boty. Zelený svetr s bílým pruhem na hrudi, černé bezprstové rukavice a tmavé chrániče na nohou a předloktích. Chvilku postával a hleděl na nebe, aby se ujistil, že pokus překročit rychlost nebude nikterak zmařen. Od rodičů dostal o prázdninách dárek. Do školy se vezl s novým Twiggerem 77. Nejnovější koště od formy, která se na trhu objevila docela nedávno. Měla plán nahradit firmu vyrábějící Nimbusy, snad nejznámější košťata vůbec. Twigger 77 bylo opravdu drahé koště, ale tak jako byla vysoká cena, byla vysoká i jeho rychlost… zatraceně rychlá. Už teď se vyprávělo, že je umění zvládnout jeho rychlost a nezabít se přitom. Vyprávělo se, že ten kdo si ho koupí má zkrátka více peněz, než rozumu. Koupit si ho mohl skutečně jen hráč, který věřil, že koště zvládne. Což o to, model to byl skutečně skvělý. Nový výrobní postup, automaticky vyrovnávací štětiny a několik nových triků. První dva měsíce trávil tím, aby si vůbec určil rychlost, kterou by zvládal a dokázal s koštětem manipulovat, pokořit jí mohl až později.

Zmijozel se zatím účastnil jen jednoho zápasu a to proti Havraspáru. Pochopitelně vítězili. Havraspár měl tu tendenci končit na posledním místě, zkrátka se studenti raději učili, než věnovali čas sportu. O první tři příčky se vždy pral Zmijozel, Mrzimor a Nebelvír. To byly největší nervy. Utkání s Havraspárem nebylo náročné, Regulus tedy nemusel pokoušet štěstí. Zlatonka se mu podařila chytit včas a v rychlosti, kterou zvládal. Jenže dobře věděl, že čas trénovat rychleji a rychleji se blíží. Už tak byl Reg znám tím, že je na hřišti jako střela. Snad kvůli tomu si ho tým vybral jako chytače. Ve vzduchu se pohyboval docela přirozeně, rychlost jako by mu nic neříkala a ještě se dokázal soustředit na chytání něčeho tak titěrného, jako je neposedná zlatonka.

Postával uprostřed hřiště. Chvilku zavřel oči a v tu chvíli, jako by tribuny byly plné a slyšel fandění a jásot. Tenhle druh pozornosti měl rád. Reg byl talent a tohle v sobě neskrýval, ani patřičnou hrdost, se kterou se nosil po chodbách Bradavic. V pravé ruce svíral koště a zhluboka se nadechl. Pak nasedl do koště a s lehkým odrazem se vznesl do vzduchu. Chvíli po hřišti kroužil, jen lehce tam a zase zpátky. Koště si dobře uvědomoval a hledal jisté spojení. Zjišťoval se, jak blízko musí být přimknutý, jak se naklánět, když chce koště zatočit a jaké triky si s tím může dovolit. Netrvalo to dlouho, snad dvacet minut, než s lehkostí motýla dosedl na zem. Nohy byly opět pevně v trávě. Už si byl jistý co dělat a to napovídalo také blýsknutí v očích. Blackovi chlapci tohle měli společné, jistou jiskřičku, která slibovala něco většího. Nasadil si brýle, neboť ve velké rychlosti bylo těžké oči udržet plně otevřené. Ještě jednou se zhluboka nadechl a pak se odrazil. Vyletěl do vzduchu mnohem vyšší rychlostí, než kterou očekával. Zůstala za ním patrná tlaková vlna. Vzduch před sebou rozrážel rychle, pro zmenšení odporu se musel více přimknout ke koštěti, ale v ten moment ještě více zrychlilo. Chlapec letěl až šílenou rychlostí vzhůru, koště se s ním několikrát protočilo a on se neubránil výkřiku. Než dokázal koště plně ovládnout a trochu se od něj odlepit, byl už v řídkém vzduchu. Zastavil se a koště nepřímil. Držel se ve vzduchu, a pokud si do teď nevyčistil plíce dostatečně, nyní se pustil do nadšeného jásotu. Tohle bylo přesně to, co potřeboval.

Začal se ve vzduchu prohánět tam a zpátky, pevně se držel a skutečně si užíval všechny nové vymoženosti. To jak koště proplouvalo vzduchem, jak rychle zatáčelo a jak snadno se tvořila rotace i oblouky. Byl si docela jistý, že letos Zmijozel vyhraje ve famfrpálu. O jeho existenci ve vzduchu napovídal jen stín, který sem tam přelétl nad hřištěm a doprovodný hvízdnutí, jak rychlý vlastně byl. Sotva patrný pro lidi, kteří stáli dole. Když se pak Regulus dostatečně vyřádil, všiml si, že dole někdo postává. Pustil se rukama, narovnal se a brýle si vrátil zpátky do vlasů. Krátce si zkousl ret, než se pustil střemhlav dolu. Jen pár vteřin nad zemí koště vyrovnal a dosedl na nohy. Slezl z koštěte a zadíval se na muže, který před ním stál. „Přejete si?“ povytáhl obočí.

V momente, kedy sa pred ním zastavil chlapec, ktorý ešte pred malým momentom lietal vo vzduchu na jeho tvári sa objavil malý úsmev. S rukami vo vreckách prešiel niekoľko krokov vpred pričom svoj pohľad venoval práve nástroju, ktorý držal v ruke. Lietajúca strela, ktorá bola v podobe lietajúcej metly bola rovnaká ako tá, ktorá sa nachádzala v jeho malej no súkromnej zbierke.
„ Hello!“ prízvuk, ktorý dokonalo ofarbil jedno jediné slovíčko, ktoré doteraz povedal muselo zarezávať aj do uší mladého chlapca. Videl pred sebou už mnoho, mnoho detí. Malých ľudí, ku ktorým si nevedel nájsť tú správnu cestu. Nebolo to cestou ale práve prístupom. Kedy sa na nich pozeral ako na dospelých jedincov a nesprával sa k nim ako k deťom presne tak, ako to robili možno všetci profesori. Gabriel mal svoj systém, svoje praktiky a bolo ťažké ho presvedčiť o opaku. Ale v konečnom dôsledku záležalo na tom? Dokázal im podať rovnaké množstvo informácií. Dokázal ich naučiť to, čo učili niekedy jeho so štipkou vlastných skúseností. No už od prvého momentu sa zdalo, že možno chlapec nevie kto pred ním stojí. Neprekážalo mu to. Skôr naopak. Mal dosť tých pohľadov ľudí, ktorí sa na neho pozerali inak len kvôli tomu, aké meno niesol. A nosil ho hrdo!

Cítil sa uvoľnenejšie v momente, kedy stál pred niekým kto sa na neho pozeral ako na toho najlepšieho hráča. Ako na niekoho, koho pozoruje každý jeden pohyb len aby sa niečo naučil alebo dokonca aby našiel na ňom nejakú chybu. " zaujímavý výber metly musím podotknúť. uvedomovať si jej silu, rýchlosť.." zaujal pozíciu, kedy stál na jednom mieste a pozeral sa mu priamo do očí. Chcel niečo podotknúť no na miesto toho prešiel okolo neho, urobil jednu rýchlu otočku a následne sa premiestnil k metlám, ktoré boli položené na jednej kope. Aj napriek tomu, že to nebola jedna z tých metiel, ktoré by patrili práve jemu. Jedna z tých ku ktorej by si vytvoril vlastný vzťah. nebol by to jeden z tých vzťahov, kedy by si ju brával do postele a následne ju objímal po celý ten čas. No každý jeden človek, ktorý sa aspoň okrajovo priblížil k metlobalu musel pochopiť jeho myšlienku. prezrel si drevo, ktoré bolo úhľadne zhotovené a snažil sa nájsť dušu ku ktorej by sa následne prihovoril. Vrátil sa spätne k chlapcovi pričom v ňom videl niečo viac. Možno to bolo zvláštne no v okamihu, kedy sa pred niekoho postavil nahol hlavu mierne doprava a snažil sa prísť na to, čo sa v človekovi nachádza. Stačil mu jeden jediný moment, jedno stretnutie a dokázal si na osobu urobiť názor. Bolo následne ťažké ho presvedčiť ho o úplnom opaku.
" ku každej jednej sa musíš správať ako k žene. Pozrieť sa na ňu, jemne pohladiť a následne prehovoriť niekoľko milých slov." mohlo to v jednom momente vyzerať zvláštne no ktorý človek, ktorý sa venuje svojmu koníčku. " nemôžeš to podceniť pretože to nie je len kus dreva, ku ktorému by si sa mohol správať ako k nástroju. Je to duša skrytá v dreve, ktorá čaká na svojho majiteľa presne tak ako je to s čarovnou paličkou." pousmial sa Gabriel pričom jemne končekmi prstov prešiel po dreve, ktoré držal v ruke a následne sa na ňu posadil. Aj napriek tomu, že sa nachádzal v pomerne drahom obleku, ktorý bol skrytý pod tmavým, dlhým plášťom nebránilo mu to v tom aby ho niečo naučil. Nechcel vyznieť arogantne alebo prehnane egoisticky alebo namyslene. Aj napriek tomu, že mal svoje sebavedomie vysoko postavené bolo to sebavedomie v tom slova zmysle, že sám v seba veril. Bol presvedčení o svojich vlastnostiach.

" metla si vyberá svojho jazdca. vybrala si tá tvoja dobre? " to boli posledné slová, ktoré mu venoval pred tým ako sa vyšvihol do vzduchu a následne mal po prvýkrát možnosť pozrieť sa na ihrisko na ktorom sa bude nachádzať pomerne často priamo z výšky. Sledoval každý jeden detail, sledoval dokonca aj pohybujúcich sa študentov niekoľko desiatok metrov od nich, ktorý vo výške vyzerali ako malé mravce hľadajúce si potravu. Dúfal len, že mladý chlapec niečo z jeho slov pochopí a urobí to, čo od neho očakával. Chcel vidieť jeho rýchlosť, vidieť jeho potenciál a možno ho niečo naučiť ak mu to dovolí. Nechcel mu povedať svoje meno a dokonca sa nepýtal ani na to jeho. Ak sa jednalo o hru v metlobale bolo Gabrielovi jedno kto je tým študentom alebo dokonca to z akej rodiny pochádza. Meno neznamenalo nič v momente, kedy sa človek ocitne vo vzduchu, všetko v tom momente mizne a záleží len na tom ako sa spojí s metlou, ktorá ho má po celý ten čas niesť.

Už při prvním slovu, které opustila ústa neznámého, Reguluse zatahal za uši silný přízvuk. Nestál před ním Ir, ani Skot, natož Brit. Díky tomu, že Bradavice byla jediná škola na celou velkou Británii, naučil se rozeznávat jednotlivé přízvuky. To jak studenti usekávají slovíčka, jak vydechují jednotlivé souhlásky nebo samohlásky i to, jak výrazné mají r. Dokázal podle pár vět usoudit, odkud dotyčný je. Kým byl ale on? Rozhodně někým z Evropy. Natočil hlavu nepatrně na stranu a přeměřil si ho. Nebyl to povýšený pohled, který byl jinak pro chlapce jeho postavení tolik typický. Bohužel výchova matky měla jisté zápory, které si Regulus nesl do života. Během studování cizince přemýšlel, kým může být. Bedlivě nesledoval každého, kdo se ve škole ukázal. Ovšem zde muselo jít o někoho poměrně nového. Stále profesory si pamatoval. Ti co se přišli do školy ohřát na rok? Těmi se neobtěžoval a nehodlal si je pamatovat. Výjimku tvořili pouze ti, kteří si zapamatování zasloužili. Přestože si muže před sebou nedokázal s určitostí zařadit, byl mu něčím povědomí, pouze nedokázal odhadnout čím.

„Výběr nebyl můj, byť ho musím ocenit,“ pokýval Regulus hlavou, přičemž se zadíval na koště ve své ruce. Ne, skutečně to nebylo koště, po kterém by obyčejně sáhl. Reg by s největší pravděpodobností zůstal u Nimbusu. Přesto, to co matka vybrala musel ocenit. Koště se mu líbilo a rychlost mu vyhovovala, i když si ho teprve postupně oťukával. Otočil se tak, aby na muže viděl. Sledoval, jak si vybírá koště a jen tak tak v sobě zadržel větu, aby na košťata nesahal. Nikdo nemohl přijít jen tak, vzít si do ruky koště a lítat si, kde se mu zlíbí. Ne, takto to v Bradavicích nefungovalo a Reg, jako jediný student na hřišti měl nyní vůči košťatům jistou odpovědnost. Přesto muže nezastavil. To jakým způsobem koště vybíral, ho donutilo mlčet. Zdálo se, že dotyčný dobře ví, co dělá. Snad se snažil koštěti porozumět a podle toho vybrat. Někteří tvrdili, že vybrat správné koště je stejně náročné jako vybrat správnou hůlku. Regulus stejného názoru nebyl a přesto na tom byla trochu pravdy. Hráči muselo koště sednout, aby s ním uměl a využíval plně potenciál.

„Nemůžete přirovnat koště k ženě,“ zavrtěl Regulus hlavou. „To je chybné označení,“ podotkl přesvědčen o své pravdě. „Abych to vysvětlil, pro vás to možná má smysl. Pro mě nikoliv.“ Pokrčil rameny a nadále jej poslouchal. „Nemluvíte k začátečníkovi. Za kolejní družstvo chytám od třetího ročníku. Mám svoje výsledky. Já vím, jak využít potenciál koštěte a jak na zápase dosáhnout pocitu, že neletím na koštěti, nýbrž se držím něčeho, co je moje součást.“ Ano, přesně tak se to učil. Koště nebyla věc, ani nástroj. Byla to kouzelníkova součást, stejně jako hůlka. Něco jako prodloužení paže a může člověk jen tak opustit paži? Mohou ho jen tak zradit nohy a on upadnout? Ne… a přesně to bylo ono. Přestože se ke koštěti nechoval tak, jak líčil stále neznámí muž, věděl tak nějak… intuitivně, jak si poradit.

Pozvedl hlavu vzhůru, aby viděl muže stoupat. Na koštěti se pohyboval přirozeně. Profesor létání, nebo snad i něco víc. Tak jako tak, nečekal dlouho. Sedl na své koště a o pár vteřin později se vznášel v přibližně stejné výšce, jako on. „Bylo by egoistické tohle tvrdit. Nezbavil bych se čistě subjektivního názoru. Posoudíte, to sám?“ povytáhl obočí, než se oběma rukama pustil. Znal rovnováhu svého těla, měl naučená těžiště a věděl, kdy si může dovolit ve vzduchu se jen tak pustit. Upravil si brýle opět na oči. Očekával rychlost, kvůli které si brýle bral. Pak se opět levou rukou chytil koštěte. Pravou ruku nechával volnou a tvář otočenou k muži. „Koště, s kterým létám pravidelně, proti koštěti, které jste si vybral a máte ho poprvé v ruce. Proletíme se.“ Neznělo to jako otázka. Bylo to konstatování nabídky a nyní záleželo jen na cizinci, zda jí přijme, nebo si bude létat dle svého. Regulus tak jako tak chtěl koště ještě ozkoušet. Sevřel koště pak oběma rukama a vydal se po obvodu hřiště. Nečekal, nevyptával se. Dal muži možnost přidat se kdykoliv, kdy bude chtít. Nebyla to soutěž, pouze zatěžkávací test toho, co oba zvládnou. Kdyby Reg chtěl závodit, předem by to zmínil. Tohle bylo něco jako zahřívací kolečko. Krom toho, chtěl znát co umí ten druhý a jak se s koštětem pohybuje.

Nájsť favorita medzi metlami je ťažké. Každá jedna metla, každé jedno drevo v sebe skrýva svoj príbeh aj napriek tomu, že tomu neverilo mnoho ľudí. Nikdy o tom nevedel dokázať hovoriť bez určitej zapálenosti, kedy bolo okolo neho iba ticho a jeho hlas sa roznášal celým priestranstvom. Bol to jeden z tých okamihov, kedy ho človek nedokázal zastaviť. Kedy sa bud pridal a počúval alebo si o ňom pomyslel, že je naprostý idiot. V momente kedy videl ako sa chlapec, ktorý bol od neho samozrejme o niekoľko rokov mladším, bola by to dokonca škoda počítať, objavil vo vzduchu na tvári sa mu v tom momente objavil úsmev. Na jednej strane desivým, ktorý bol podčiarknutý priamym pohľadom v ktorom sa nachádzala výzva. Nemal v pláne sa pred mladým študentom predvádzať a tým pádom si zvyšovať svoje sebavedomie. Bol predsa len poverený samotným ministerstvom tým, že má učiť mladých ľudí. No čo ak práve aj k tomu patrí menšie vzrušenie z toho, keď sa niekto proti nim postaví ako protivník? . . .

Gabriel cítil ako jeho celým telom prešla energia. Bol to práve adrenalín, ktorý sa ocitol v jeho tele takmer každý jeden moment, kedy sa posadil na metlu. Ten dokonalý pocit, ktorý mu tak dlho chýbal aj napriek tomu, že to v ňom vzbudzovalo mnoho spomienok. Pozeral sa ako chlapec na svojej metle, ktorá bola v rovnakom kalibri ako práve jeho, ktorú si samozrejme vybral len z jedného dôvodu letí pred ním. Možno to mladému študentovi nedochádzalo no to bol ten okamih, ktorý chcel Gabriel využiť. Pozoroval jeho techniku. Každý jeden pohyb aj napriek tomu, že mal pocit ako keby videl seba pred niekoľkými rokmi v študentskom drese pri prvom zápase, ktorý nedopadol najlepšie. Pozoroval jeho techniku a snažil sa nájsť chyby, ktoré by ho dokázal naučiť odstrániť. V momente, kedy preletel niekoľko kolečiek po ihrisku. Kedy sa vžil s každým jedným miestom pričom dokázal pocítiť aj energiu, ktorá k nemu prichádzala práve z metly.

„ myslím si, že je čas na to aby sme sa dozvedeli, ktorá z týchto metiel je rýchlejšia.“ Povedal pri tom ako sa zastavil na mieste a dúfal len, že ho počas toho ako rozprával tie slová do vzduchu bude aspoň z časti počuť. Predsa len v momente, kedy sa človek ocitne vo vzduchu, necháva sa strhnúť adrenalínom a atmosférou prírody pozorujúc ju z výšky, prestáva vnímať svoje okolie. Aspoň tak to mal doposiaľ Gabriel. Chcel v ňom vidieť menšiu provokáciu. Chcel z neho dostať v tejto chvíli to, čo potreboval. Vidieť ho pracovať v každej jednej pozícií. No už od prvého momentu, kedy ho videl na metle sa pohybovať vedel, že nebude jedným zo strelcov. Jeho rýchlosť bola už od prvého momentu niečo, čo by si vedel predstaviť na poste chytača. " chytač. Mám pravdu, však? nepotrebuješ silu na to aby si mohol zahniezdiť. Možno si myslíš, že si na rýchlosť pripravený ale je tá rýchlosť pripravená na teba?." v jeho očiach sa objavili iskričky, ktoré v tejto chvíli hovorili za všetko. Pozrel sa na cieľ dopredu pričom dúfal, že nemusí použiť ďalšie slová. Gabriel bol jasným strelcom. Možno v momente, keď sa na neho človek pozrel dokázal to odhadnúť. Sila, ktorou sa prejavoval s patričnou agresivitou pri hrách, kedy nebral ohľad na to či niekto stojí pred ním alebo nie. Samozrejme musela sa tam nachádzať aj rýchlosť. No vedel, že v momente ak by ho mladý chlapec porazil netrápilo by ho to. nebol by jedným z tých, kto by sa v jednom momente urazil a našiel spôsob ako ho zastaviť alebo opätovne poraziť. Bol kapitánom, vedel ako sa má správať a komu má zložiť poklonu. Aj napriek tomu ,že sa to nestávalo často dokázal pochváliť človeka, ktorý pred ním stál a dokázal si to u neho zaslúžiť. Dokázal by dokonca aj mladému študentovi povedať niekoľko slov a potriasť rukou.

Reg si všiml, že muž na koštěti mluví. Díky poryvům větru a jejich pohybech na koštěti bylo jen těžko rozumět, co říkají. Vítr jim zkrátka bral slova z úst a rozmíchal je v nesrozumitelné mumlání. Musel nejprve k muži přiletět k muži blíž. Srovnat své koště na jeho úroveň. Sladit tempo i rychlost, přičemž se trochu napřímil. Ne, první větu pořádně nepochytil. Jediná slovo, které stihl zaznamenat bylo „rychlejší“. Nebylo sice tak těžké domyslet si, co asi říkal, ovšem i v tomto úsudku mohl Regulus snadno chybovat. Stiskl rty více k sobě a pevněji sevřel koště v rukou. Ujišťoval se, že sedí dostatečně přimknutý a ruce ho nenechají spadnout, pokud bude nutné vyvinout velkou rychlost. Oči byly soustředěné a zorničky se nepatrně zužily. Hleděl do dáli a pozoroval svůj cíl, na který hleděl i muž vedle něho. Úkol byl jasný, měl se tam dostat rychleji. Kdo ví, jak fér je jejich poměřování. Pravda ale byla, že oba mají prakticky nová košťata. Něco, na co nejsou zvyklý, nepracují s nimi dost dlouho, aby věděli všechny klady i zápory.

Další věta Regovi však už neunikla. Natočil hlavu k muži a přikývl. „Přesně tak, chytač,“ odpověděl prostě. Jeho hlas nevykazoval žádnou emoci. Nadšení, nejistota, či nastupující adrenalin, to vše byly pochody pouze uvnitř těla. Nic z toho ale nepustil ven. To Regulus nikdy. Aristokrat s přirozenou odměřeností. Tichý pozorovatel světa, kdy každý byl míň než on. Litoval by je, kdyby to mělo nějaký smysl a nepohrdal by jimi. Výchova matky se na něm podepsala více, než na starším z bratrů. Sirius jejímu vlivu unikl, ale Reg ne. On ani nemohl. Zatímco bratr přidělával matce vrásky na tváři, byl to Reg, který u ní stál a vysvětloval, že vše bude dobré. Jeho dětská duše mu zakázala matku zklamat, ať to stojí cokoliv. Prozatím si neuvědomoval, jak moc ovlivněný je. Že ve skutečnosti do něho matka zatnula drápy jako orel do holouběte. Nedokázal si ten vliv uvědomit… nebo možná naopak. Uvědomoval si ho, ale nevadil mu. Byl to standart, na který si zvykl.

„To nezjistíme jinak, než že se proletíme,“ pokrčil rameny na jeho poslední slova. Byla na něho rychlost skutečně připravená? Ona chybovat ve velké rychlosti je velmi nebezpečné. Ano, jsou čarodějové. Zranění se vyléčí, stejně jako stopy po nešikovnosti. Ovšem i Famfrpál nesl velké nástrahy. Občas někdo zmizí, ale pravidelně za měsíc, či dva se zase objeví. Poslední o co Regulus stál, bylo proležet měsíce na ošetřovně. Poslouchat spolužáky, co vše zameškal na hodinách a v nejhorším případě, vyslechnout si od Lucindy průběh zápasu, kterého by se ani neúčastnil. Ne, pořád se musel držet svým způsobem při zemi, pokud chtěl obstát. Zhluboka se nadechl, než vyrazil v co největší rychlosti k cíly, který si s cizincem vytyčili. Jeho koště bylo rychlé a i tak stále zrychlovalo. Rega to do jisté míry zaskočilo a o to víc se musel přimknout ke dřevu. Jenže jeho rovnováha ho značně zradila. Cítil, jak bojuje s odporem vzduchu a je otázka času, kdy se na koštěti protočí. Pokud by zůstal tělem k zemi, zatímco by koště dále letělo, patrně se neudrží a spadne. Chtělo se mu zavřít oči a věřit, že to nějakým záhadným způsobem přečká. Věřil, že ho ruce nezradí a on stihne najít potřebnou rovnováhu ještě před cílem. I tak, se nezadařilo. Koště se s ním skutečně několikrát zatočilo o tři sta šedesát stupňů. Ani jednou nechtěl Reg zůstal tělem k zemi a tak se pokaždé snažil koště natočit opět nahoru. Za následek to mělo skutku vtipnou podívanou. Reg rotoval na koštěti asi jako vystřelená kulka. Protáčel se ve vzduchu, ale stále letěl velkou rychlostí. Měl několik možností. Držet se a doufat, že přečká to, co se děje. Mohl se také pustit a doufat, že padne do měkkého a nedojde ke zranění. Nebo také mohl zpomalit a nechat tak vyhrát cizince.

Regulus byl paličák, v mnoha ohledech zjevně nesnesitelný. Měl svou pravdu, svou hrdost. Koštěte se nepouštěl, ani nezpomaloval. Dalo by se tvrdit, že vyhrál. Nebo alespoň on měl pocit, že se první objevil v cíly. Jenže radost mu rozhodně nezůstala dlouho. Jen co se objevil na stanovém místě, koště mu proklouzlo pod rukama. Spadl a udělal pozadu několik kotrmelců, než zůstal ležet na trávníku. Brýle mu přitom spadly z vlasů a dres si značně poškodil, možná i natrhnul. Prozatím necítil žádnou bolest, což ho znervózňovalo. Ležel na zádech a pozoroval nebe nad sebou. Stále si uvědomoval, co se stalo, než se bez jakéhokoliv pohybu… jen očima, pokusil najít cizince. „Tak se zdá, že na tu rychlost nejsem připraven já,“ zavrtěl hlavou. „Ale příště… příště budu lepší,“ přislíbil to hlavně sobě, ale hodlal to dodržet. Koště na kterém letěl mělo obrovský potenciál. On ho musel zvládnout. Slíbil si to a hodlal to dodržet. „Teď ale budu muset na ošetřovnu,“ pokusil se zvednout, ale tělo mu přišlo podivně těžké. Raději proto zůstal ještě ležet. „Nějak…“

Cítil silu, ktorá vychádzala z dreva. Pochopil ju, snažil sa ju pochopiť a nasledovať ju. V niektorých okamihoch aj on sám vedel, že je lepšie načúvať drevu ako sa náhliť po hlave za cieľom, ktorý bol vopred stanovený. Po tom ako videl, že chlapec pred ním, áno bol pred ním niekoľko centimetrov no kto vie ako by to v konečnom dôsledku dopadlo, začal nezvládať svoju metlu, rozhodol sa zastaviť. Vo vzduchu bez toho aby niečo povedal alebo niečo urobil zastavil a pozeral sa na to ako sa s tým celým popasuje.

Sledoval každý jeden jeho pohyb, sám vedel, že v momente ak by mu niečo hrozilo by ho zastavil. Vytiahol by si svoj prútik a povedal zaklínadlo, ktoré by mu napomohlo. No v tejto chvíli chcel hlavne vedieť, či si s tým mladý chlapec poradí aj sám. On sám bol ten typ človeka, ktorý by v týchto situáciách odmietol niekoho pomoc. No v momente, kedy videl ako sa to všetko skončilo dopadol pevne nohami na zem a metlu nechal vysieť vo vzduchu. Nebolo to jeho, nemal k tej metle rovnaký cit aký mal k tým svojim no aj napriek tomu to bolo dobré osvieženie dňa, ktoré možno aj potreboval.

„ možno by som ti pogratuloval k víťazstvu v momente, kedy by si to ukončil pred cieľom stále sediac na metle. Niekedy je lepšie si počkať na ten okamih a nenáhliť sa za cieľom tak bezhlavo. A mám pocit, že viem o čom hovorím, niekedy som bol rovnakým..“ povedal Gabriel pričom si spomenul na svoje začiatky v metlobale. V momente, kedy sa objavil na ihrisku chcel mať všetko pod palcom. Sledovať každého jedného hráča, sledovať každú jednu loptu a dokonca jedným očkom sa pozerať aj na stav. Chcel si zobrať každú jednu úlohu v týme na miesto toho, aby sa snažil pochopiť svojich spoluhráčov. Až do momentu, kedy on sám na to nedoplatil a neskončil na ošetrovni so zlomenými kosťami, ktoré ešte aj týždeň po zápase nachádzali v trávniku. Bola to bolesť, ktorá ho donútila kričať zo spánku niekoľko nocí po sebe. A žiadne zo zaklínadiel nedokázalo zmierniť to, čo cítil. No lekcie sú predsa len na niečo dobré, aspoň on si to myslel.

„ ale musím uznať, že ten let bol vážne výborný. Mám pocit, že sa na tejto škole tvorí nová hviezda. No nebudeme preháňať, nevidel som ešte všetkých žiakov. No mám pocit, že aj na to príde čas..“ bol predsa len mentorom metlobalu, bol zvedaví na to ako je na tom táto škola. Videl v nej potenciál a určite sa pokúsi o to, aby našiel v študentoch rovnaké zapálenie aké mal od samého začiatku on sám.

„ myslím si, že je ten správny čas na to aby som ti pomohol na ošetrovňu.“ Na jeho tvári sa na malý okamih objavil úškrn. Nebol to žiaden výsmech len jedno z gést, ktoré boli pre neho charakteristickými. Ako by to napokon vyzeralo? Mohol ho nechať ležať, nepomôcť mu a dokonca si ešte aj s rukami vo vreckách kopnúť a sledovať ako sa snaží. No to by nemal urobiť žiaden profesor. Nie ten, akým chcel byť Gabriel. Mal v hlave určitú predstavu aj napriek tomu, že sa možno miestami odlišovala od skutočnosti. Predsa len ak by mal porovnať školu, ktorú navštevoval a školu v ktorej vyučuje, vzťahy medzi učiteľmi a žiakmi boli určite rozdielne.

Podal mu svoju ruku pričom mu pomohol postaviť sa na nohy. Podoprel ho, vzal do druhej ruky jeho metlu a následne prešiel niekoľko krokov do chodieb školy. Mohol mlčať, nepovedať ani len jedno slovo, no to samozrejme nebol Gabriel. „ nechcem aby si myslel na to, že si prehral. Pretože to nie je pravda. Chcem aby si myslel na to, že niekedy je lepšie zastaviť sa a premýšľať na miesto toho aby si sa nechal unášať metlou. Ty musíš mať nad ňou kontrolu, nie ona nad tebou. Ty musíš byť ten, kto jej bude udávať smer a tempo letu. Inak sa tie pády budú opakovať a určite budú o niečo viac bolestivejšie. Chcem aby si myslel na to aký pocit si z toho letu mal..“ po tom ako Gabriel vošiel do budovy školy snažil sa nájsť ten správny smer. Aj napriek tomu, že sa na škole nachádzal už niekoľko týždňov, stále nepoznal každú jednu chodbu, každý jeden kút. Mohol mu v tejto chvíli povedať svoje meno no mal pocit, že by to bolo zbytočné. nechcel aby si myslel, že prišiel do školy dávať jednu prednášku za druhou, ked to vôbec nebola pravda. Gabriel bol presvedčený o tom, že je schopný predať informácie študentom oveľa lepšie ako boli podané práve jemu.

Po tom ako sa dostavili spoločne na ošetrovňu pomohol mladému chlapcovi k posteli, ktorá bola oblečená do bieleho prádla. Pohľadom našiel zdravotníka, ktorý mal byť zodpovedný za všetkých, ktorý prídu v tento čas na ošetrovňu a s rukami vo vreckách po tom ako položil metlu k posteli venoval jeden pohľad práve zdravotníkovi. " myslím si, že to nie je vážne ale mali by ste sa na to predsa len pozrieť. netreba nič zanedbať. Mladý muž by sa z toho mal ľavou zadnou dostať a už o niekoľko dní sa opäť posadiť na metlu ak ho to samozrejme neodradilo.." venoval žene jeden malý úsmev pričom následne sa otočil späť k východu a odišiel.

Talent bolo niečo, čo sa nachádzalo v mnohých srdciach ľudí. Bolo to niečo, čo musel človek nájsť a pevne uchopiť vo svojich rukách a snažiť sa to rozvíjať. Nebolo to niečo, čoby sa zrodilo z ničoho nič, čo by sa darovalo do vienka človeku bez toho aby s tým pracoval. No a práve na to bol Gabriel v tomto čase najlepším človekom. Stačilo mu len pár okamihov, pár chvíľ a vedel čo sa v človeku skrýva. No nebol to ten človek, kto by ten dar v človeku zahubil len kvôli tomu, aby ostal on tým najlepším.
V tejto chvíli bol pri zemi. S nohami pevne na zemi pričom sa pozeral na to ako skupinka ľudí sa rozcvičovali. „ nechcem aby ste sa pokúšali jeden druhého predbehnúť alebo aby ste sa pokúšali merať sa medzi sebou.“ Povedal pokojným hlasom pričom si upravil manžetu na jednej ruke. Nebol to ten typ príkazu, kedy by sa na nich pozrel a následne od nich niečo vyžadoval. Predsa len mentorstvo nebolo povinné, nebolo to niečo kde by museli ľudia chodiť z donútenia.

„ chcem sa na vás pozerať ako na individuálne časti týmu. Viem, že niekto je lepší v rýchlosti niekto zasa v streľbe. Na miesto toho aby sme trénovali spoločne ako to možno bolo doteraz alebo na hodine lietania niekedy predo mnou chcem aby sa človek sústredil hlavne na tú partiu v ktorej sa cíti najistejším..“ vedel, že by bolo mierne nepochopiteľné strelca učiť ako sa správať po tom ak by ho niekto postavil do brány. Pretože to bolo miesto, kde sa nedostane aj keby chcel. Bolo to miesto, ktoré zasa patrilo inému človekovi.
„ budem sa venovať každému osobitne pričom sa na vás budem pozerať ako na celok.“ Povedal s malým úsmevom v podobe nadvihnutia pier. Bolo to niečo, čo ho naplňovalo aj napriek tomu, že metlobal mu spôsoboval bolesť. Predsa len, ubehlo len niekoľko mesiacov od momentu, kedy pochoval jedného zo svojich spoluhráčov. No ak by to bola jeho vina, tak ako to on po celý ten čas myslí určite by ho neprijali na miesto profesora.

„ takže každý na svoje miesta. Začneme..“ povedal pričom sa pozrela na svoju lásku, ktorú držal v jednej ruke. Práve metlu, ktorá ho doviedla na miesto, kde sa nachádzal v týme. Tá metla ku ktorej mal svoj osobitný vzťah. Nebol to ten vzťah, ktorý by niekto považoval za chorý no vedel, že to je niečo, čo sa medzi ním a metlou stvorilo rovnakým spôsobom ako to bolo medzi ním a prútikom. Bola to práve metla, ktorá si ho pred niekoľkými rokmi vybrala. Metla, ktorá mu dala nový pohľad na svet aj napriek tomu, že to mohlo byť smiešne.
No Gabriel sa vo vzduchu cíti ako niekto, kto nemôže byť nikým alebo ničím spútaný. Kedy tam je len on a nikto iný kto by mu hovoril čo má robiť.
V momente, kedy videl vo vzduchu dvoch mladých chlapcov, ktorý boli svojim spôsobom rovnaký no aj tak jedinečný sa mu na tvári objavil malý úsmev. Bola to práve ambicioznosť, ktorá ho prinútila k tomu aby sa posadil na metlu a následne sa ocitol vo vzduchu. Tak dlho čakal na ten okamih, kedy by si do ruky zobral opäť loptu a s plnou rýchlosťou sa rozletel na bránku svojho protivníka. Aj napriek tomu, že si niekto mohol myslieť, že to je len chabé vychvaľovanie sa, on im chcel ukázať, že netreba skrývať svoju chuť hrať. To nadšenie, ktoré sa musí skrývať v každom jednom z nich. Pozrel sa na bránku, ktorá bola pred ním a následne na malý moment zatvoril oči. Jeden krátky moment, kedy si zaspomínal na to ako jeden hlas, ten druhý prekrikoval. Kedy ho oslňovalo mnoho reflektorov a vedel, že každý jeden jeho krok je niekým skúmaný.

Následne sa sústredil iba na bránu. Preletel takmer celé ihrisko rýchlosťou, ktorá bola pre neho povestná a s celou silou hodil loptu priamo cez mohutnú obruč. Zastavil sa. Nebolo to z toho dôvodu, že by sa niečo stalo ale z toho dôvodu, že si uvedomil, že takmer všetci sa schyľovali k zemi. Všimol si v prítomnosti študentov niekoho, kto v sebe mal takmer prirodzenú autoritu. Pomalým pohybom sa vrátil opätovne k zemi, pričom si upravil svoje oblečenie a následne venoval pohľad profesorke, ktorú mal už niekoľkokrát možnosť vidieť. No doposiaľ nebolo mnoho okamihov, kedy by s ňou mohol prehovoriť niekoľko slov. predsa len, tak ako on aj ona musela byť zavalená prácou. Aj napriek tomu, že Gabriel vyučoval len jeden ročník lietanie, mal mnoho práce no vedel si predstaviť koľko práce musela mať práve ona. „ môžem vám nejakým spôsobom pomôcť?.“

Myšlenka vést duelový klub byla v hlavě Rawenny už dlouho. Jakmile měla na škole tu příležitost, dala o něm vědět tolika studentům, kolika jen mohla. Nechávala studenty, aby si vyprávěli mezi sebou a pokud možno přivedli své kamarády. Ne, nebylo možné pokrýt všechny zájemce, to bylo s počtem studentů skutečně nemožné. Viděla jak na hodinách reagují jednotlivci. Kdo vybočuje z řady a naopak. Talenty oslovovala sama, těm kteří zameškávali dávala doporučení. Klub byl opravdu pro každého, kdo chtěl rozšířit svoje současné vědomosti. Brala to jako jistou povinnost a i šanci poskytnout studentům něco víc. Něco, co v životě jednou skutečně ocení, o to víc, když se situace mimo bezpečí školy od roku 1970 horšila a horšila.

Neočekávala, že budou chodit všichni zájemci pořád, přesto se jí nelíbila nově naskytnutá situace. Doneslo se jí totiž, že někteří studenti jsou nuceni balancovat mezi dvěma zájmy. Byl jím famfrpál a právě její klub. Rozhodně neměla v zájmu upřednostnit jedno nebo druhé. Měla naopak zájem na tom, aby studenti mohli věnovat čas oběma. Tento týden byl klub tak jako tak zrušený. Měla povinnosti, které si musela zařídit a nemohla tak studentům věnovat svůj čas. Vše co potřebovala, stihla vyřídit o něco rychleji, než si myslela, a proto se rozhodla vyhledat nového profesora. Chtěla mu přednést svou myšlenku a společně s ním dospět k rozumnému řešení.

Blížil se kvapem prosinec a venku stále více přituhovalo. Stromy již téměř shodili všechno své listí. Jindy veselé okolí pokryté barevným listím dávno ztratilo své kouzlo. Příroda se chystala na zimu. Dávala to znát špatným počasím, věčně zamračenou oblohou, ledovým větrem a pustou krajinou. Rawenna skutečně nikdy netrpěla stejnou škrobenou módou, jaká byla typická pro většinu učitelek. O to méně jednu z nich dnes připomínala. Ráno musela opustit školu, aby si vyřídila neodkladné záležitosti v Londýně, když se pak vrátila, bez převlečení se vydala na školní hřiště. Kde jinde také mohla mentora famfrpálu hledat? V jedné věci skutečně nebyl rozdíl. Ať už oblečena formálně jako učitelka, či dle vlastních představ ve volném čase, základ jejího oblečení vždy tvořila černá. Oděná v černých vysokých kalhotách do pasu, které měli na stranách všité zdobené šněrování. Černá lesklá stuha v nich byla nenápadná a přesto velmi vkusná. Rozevřený černý teplejší kabát, který délkou sahal do půli stehen, odhaloval luxusní top. Šlo o napodobení vojenské uniformy. Byl vypasovaný a zdoben stříbrnými cvočky, kdy zapínání bylo vytvořeno na zip. Právě protože byl Rawenně šitý na míru dokonale kopíroval její postavu. Kabát odhaloval však jen jeho přední část. Zbytek zůstával skrytý. Kabát neměl žádné knoflíky ani zapínání. Pouze se v pase převázal páskem, který nyní chyběl. Rukávy byly od loktů kožené a kapuce s nadýchaným kožichem dodávala celému kousku na luxusu. Prosté a jednoduché, přesto velice vkusné. To vše podtrhovaly šněrovací boty na nepatrném podpatku. Snad nikdo by si na první pohled nepomyslel, že jde o profesorku.

Došla až na hřiště, kde se zastavila a vzhlédla nahoru. Pozorovala situaci nad hlavou a vyčkávala, než si jí kdokoliv všimne. Vyrušila profesora akorát na začátku jeho hodiny. Byli to právě studenti, kteří reagovali jako první. Opustili vzdušný prostor. Dosedli pevně na zem a nějakou chvíli ji fascinovaně pozorovali. Rawenna jim pouze krátce pokývla. Rozhodně neměla v plánu nikoho zdržovat. Počkala si, až se na zemi objeví i profesor. Její tvář zůstávala přirozeně přízná a bez úsměvu. Kde kdo mohl mít pocit, že má problém a profesorka to s ním přišla vyřešit. Jakmile na ní druhý kantor promluvil, přikývla.

„Ano, to skutečně můžete,“ začala své vysvětlování. „Pan Yogeshwar, že?“ zeptala se jen pro ujištění, i když pochybovala, že mluví s někým jiným. „Směla bych vás na krátký moment vyrušit?“ povytáhla obočí a rozhlédla se, zda někdo nebude něco namítat. „Mám jistou záležitost, kterou bych ráda vyřešila v soukromí.“ Pronesla o něco rázněji, aby studenti pochopili, že je nemají rušit. I tak měla pocit, že visí na každém jejím slovu a dovymýšlejí příběh. Nechtěla dát vzniknout novým drbům, proto ono soukromí. „Bude to pár minut,“ bez vyčkávání se otočila a zamířila k jedné z tribun. Pokud budou student zatím hrát, nikdo jim nebude věnovat pozornost.

Zastavila se až v bezprostřední blízkosti jedné z tribun. Otočila se na profesora a ruce nechávala volně podél těla. „Byla jsem upozorněna, na jistý problém. Chápu myšlenku vašich tréninků famfrpálu. Proto doufám, pochopíte vy tu mou, kdy studentům poskytuji možnost navštěvovat duelový klub. Je to místo pro všechny, kdo chtějí být lepší a učit se novým věcem. Bohužel jak se zdá, naše hodiny se překrývají. Jindy bych vás nežádala, přesto se mi na druhou stranu nelíbí, že jsou pak studenti jako je třeba Potter nebo Black, nuceni balancovat mezi tím, co si budou vybírat. Je tu spousta nadaných studentů, kteří se chtějí učit jak kouzlům, tak rozvíjet svou vášeň pro famfrpál. Dalo by se pochopitelně domluvit, že tací budou jednou za čtrnáct dní navštěvovat mé hodiny a jindy ty vaše. Na druhou stranu si říkám, proč by oni měli doplácet na to, že mají více zájmů než ostatní?“ Překřížila si ruce na hrudi a váhu těla přenesla více na pravou nohu, zatímco druhou pokrčila. „Myslíte, že bychom se mohli nějakým způsobem domluvit?“

Po tom ako počul slová, ktoré vychádzali z jej pier sa pozrel na decká, ktoré stále boli na jednom mieste. Nepočul ani len jedno písknutie, ani len jedno slovo, ktoré by patrilo práve im. Bolo jasné, že sa snažili počúvať každé jedno slovo aj napriek tomu, že to už od prvého momentu bolo jasné, že to bude súkromný rozhovor. Nemusel povedať nič, stačilo aby sa pozrel na žiakov a oni takmer okamžite pochopili, že sa majú opäť posadiť na svoje metly a vzlietnuť do vetra presne tak, ako to urobili pred malou chvíľkou.
„ samozrejme..“ povedal tichým hlasom pričom nasledoval jej krok. Jednu nohu dával pred druhú pričom jej dával priestor k tomu aby sa rozhodovala sama. Predsa len, vedel o svojom osobnom priestore a dokonca aj o tom, že mnohým ľudom to prišlo nepríjemné. Kvôli tomu nebol na ňu prilepený spôsobom, že by nasledoval niekoľko centimetrov po nej.

Po tom ako sa dostavili na dostatočne bezpečné miesto, kde sa mohli pozhovárať bez toho aby sa na nich niekto pozeral a snažil sa zaregistrovať každé jedno možné slovo, ktoré by im zapasovalo do vymyslenej skladačky na jeho tvári sa na malý moment objavil malý úsmev. Bolo to len malé gesto, ktoré nemuselo nič znamenať no on vedel presne kvôli čomu sem prišla.
„ chcete mi povedať, že by ste bola ochotná pristúpiť na takúto dohodu? Myslím si, že to nebude potreba. Nesúhlasím s ňou.“ Povedal Gabriel pričom si prešľapol z jednej nohy na druhú pričom hlavu mierne naklonil na jednu stranu. Výuka študentov pre neho bola dôležitá a vedel, že v okamihu, kedy sa krížili dva predmety mal prísť ten čas, aby sa vyučujúci dohodli.
„ vidím v nich talent. V každom jednom z nich, možno kvôli tomu som sa rozhodol im dávať zvláštne hodiny. Nechcem aby sa na nich pozeralo iba ako na športovcov, nechcem dokonca ani to aby sa na žiakov pozeralo iba ako na ľudí, ktorí by mali smerovať jedným smerom. No myslím si, že tu nie je miesto na to, aby sme sa nejakým spôsobom dohodli.“

On sám vedel, že v tejto chvíli ak by sa na neho niekto pozrel, ak by si ho vypočul určite by si myslel, že je tým arogantným človekom, ktorý myslí iba na seba a na vlastné dobro. No on si bol svojim spôsobom istý. V momente, kedy jedno slovo za druhým mu plynulo pier, kedy prízvuk bol jasne badateľný jeho hlas sa stáčal rôznymi melodiami.
„ viem v akej situácií je v dnešnej dobe naša škola a taktiež aj pripravenosť našich študentov na nebezpečenstvo, ktoré sa skrýva za stenami budovy. Je pochopiteľné ak vám poviem, že moju hodinu metlobalu presuniem na iný deň a tým pádom sa vám otvoria možnosti pre nových študentov.“
Povedal Gabriel pričom sa na jeho tvári objavil úsmev. Ten úsmev, ktorý mal naznačovať, že nemá nič zlé v pláne a je to len gesto, ktoré sa jej snažil venovať. Predsa len to bolo možno prvé oficiálne stretnutie, kedy mali možnosť prehovoriť niekoľko slov bez toho aby ich niekto nepočúval. Tých pár slov, ktoré boli neviazanými a nenútenými.
„ hodiny metlobalu sa môžu stať malým spríjemnením sobotňajšieho večera. Ak vám teda nebude prekážať, že týmto pádom sa vaše lavice so študentmi o niečo viac rozrastú...“

Aj napriek tomu, že víkend pre neho mal znamenať aspoň chvíľku voľna, kedy by sa nemusel tváriť ako profesor a mohol by sa tváriť ako človek, ktorý zapadá do normálneho života. Kedy by mohol odísť zo školy a konečne navštíviť svoju lásku, ktorú zaparkoval v Anglicku. Vedel, že predmet, ktorý vedie práve žena, ktorá v tomto okamihu stála pred ním bol o niečo dôležitejším.
Možno ak by to bolo naopak urobil by to isté. Nevedel sa na ženu pozrieť, povedať jej niekoľko zlých slov a odbiť ju s tým, že to nie je jeho problém. Vedel ako sa mal správať, ako sa mal chovať k ženám, ktoré stáli pred ním. Vedel, že práve ženy sú ako krásne obrazy, ktoré potrebujú svoj rám v podobe muža.

„ určite by som bol rád ak by som si to mohol niekedy pozrieť. Vidieť váš krúžok v plnej kráse. Ako len tichý pozorovateľ, ktorý sa snaží pochopiť dianie na tejto škole. Myslíte si, že by to bolo niekedy možné?.“ Jednu ruku si dal opatrne do vrecka a následne sa pozrel spätne na žiakov. Chcel sa uistiť, že sa nič nedeje, že je všetko v poriadku. Predsa len to je stále on, kto je za nich zodpovedný aj napriek tomu, že sa nachádza niekoľko metrov od nich. Aj napriek tomu, že viacerý z nich boli dostatočne starí na to aby sa o seba postarali. Metlobal bol predsa len šport v ktorom sa mohlo niekoľko žiakov zraniť. Či už len povrchne alebo aj vážne.
„ takže by sme to mohli brať ako za uzatvorenú vec. Ak teda dnešné popoludnie môže byť výnimkou a ja by som mohol doučiť túto hodinu. Predsa len pozrite sa na nich. Nevidíte v ich očiach určitú žiadostivosť po tomto športe?..“
Zasmial sa Gabriel pričom jednou rukou ukázal na dvojicu hráčov, ktorý sa nevedeli dohodnúť na tom, kto bude v bráne. Či jeden alebo druhý, nemali v pláne sa dohodnúť kvôli tomu sa tam postavili spoločne a napokon aj tvorili celkom dobrý pár.

„Jindy bych od vás snad ani nežádala kompromis. Vím, že mi vůbec nemusíte vyjít vstříc. Můžete povědět, že to není váš problém a podle toho se zařídit. Naopak tedy musím ocenit váš přístup a děkuji. Víte, učit tolik ročníků a vést do toho další aktivity není zrovna jednoduché. Nehodlám snižovat vaší pozici, ale mně se volný čas, který bych mohla věnovat studentům, hledá daleko hůř.“ Studentů bylo skutečně mnoho. Většinou měl každý ročník dvě paralelní hodiny. Třída nebyla tak prostorná, aby najednou pojala všechny koleje. Tvořili se tak náhodné dvojice kolejí, kdy zvolený ročník na hodinu přišel. Navíc obraně byla přikládána velká důležitost, proto měli všechny ročníky tuto hodinu několikrát týdně. Dalo se tvrdit, že Rawenna nestíhala učit nic jiného, než právě obranu. Od pondělního rána do pátečního odpoledne. Pochopitelně měla rozvrh stanovený tak, aby si mohla vydechnout. Některé dny začínala dříve jindy později a stejně to bylo s ukončením pracovního dne. Do toho musela věnovat čas přípravě na hodinu, kdy každý ročník se učil něco jiného, a bylo potřeba jiné zaměření. Musela si zapamatovat, jak daleko podle osnov jsou a nic nevynechat. Pro méně schopné učitele by to zajisté bylo přehnaně náročné. Brumbál mohl být rád, že zajistil profesorku, která se do něčeho podobného pouští s mladistvým odhodláním.

Mírně jí cukly koutky, jakmile se pořádně rozmluvil. Nemohla si pomoc. Nechtěla se smát jeho přízvuku, že by zněl snad vtipně. To vůbec ne. Spíš ji donutilo cuknout koutky to, jak usvědčující přízvuk vlastně je. Nemohla sice s přesností říci, odkud je, byť pomineme, že jeho práci znala i zemi původu. Ovšem od prvního momentu bylo jasně zřetelné, že jeho dominantním jazykem je francouzština. Hádala proto, že se narodil někde blíž k hranicím s Francií. Tam automaticky lidé mluvili více francouzsky. Celkově bylo Lucembursko v tomto ohledu velmi rozmanité.

„Nejsem si tak docela jistá, jestli se lavice mohou ještě rozrůst. Tolik studentů snad ani o obranu nemá. Ne ve svém volném čase,“ zavrtěla hlavou a na tváři se objevil nepatrný úsměv. Jen náznak úsměvu, kdy se koutky stáčely nahoru. Ihned působila méně přísně, a byť byla oděná celá v černém, jakoby se její tvář projasnila. „Pravda je, že někteří studenti jsou zoufale nepřipraveni. Ovšem to není ani tak jejich chyba, jako snad chyba školy. Co vůbec můžou studenti pochytit, pokud každý rok dostanou jiného učitele, který má jiné vyučovací metody?“ natočila hlavu na stranu. Byla to řečnická otázka a odpověď neočekávala. Ovšem bylo to něco hodného zamyšlení. Sáhla přitom po okrajích svého kabátu, sevřela každý v jedné ruce a následně překřížila ruce na hrudi, takže se do kabátu zahalila. Jak postávala na jednom místě, bylo jí docela chladno.

Povytáhla obočí do elegantního obloučku. Přenesla váhu těla na druhou nohu a mírně se zhloupla, než opět stála rovně, tvrdá jako skála. „Pokud budete chtít mé hodině věnovat čas, nikdo vám nebrání se přijít podívat,“ pokrčila rameny a rozhlédla se po studentech, kteří se již pustili opět do trénování. „Neuvidíte tam ale nic zvláštního,“ zavrtěl hlavou a přitom špičkou levé boty začala tvořit v zemi důlek. „Jen jim vysvětluji základy duelů. Jak se v nich angažovat, jak se bránit, a která kouzla využívat. Ne, rozhodně je nenabádám k agresi nebo snad k tomu, aby po škole duely vyhledávali. Ovšem nacházíme se v nejisté době. To nejmenší, co mohu udělat pro tyhle děti je to, že pokud na ně tam venku někdo narazí… budou alespoň tušit.“ Měla potřebu to vysvětlit. Obhájit se a dát Gabrielovi důvod, proč na svém kroužku tolik lpí. „Je pravda, že tam venku… kdy zbývá sotva pár vteřin proto, aby se někdo rozhodnul, je to jiné. Oproti tomu je tento klub jen hra. Dětská hra na svět dospělých, ovšem myšlenku to má,“ pozvedla hlavu a věnovala Gabrielovi pohled. Musela bradu zvednout trochu výš. Rawenna nebyla malá žena. Dlouhé nohy byly její velká přednost. Našlo se spoustu mužů, kterým hleděla zpříma do očí, pár jich dokonce převyšovala. Inu v momentě, kdy si vzala boty na vysokém podpatku, měla výšku většiny mužů. Gabriel byl ale něco jiného. Ten byl skutečně vysoký a i oproti Rawenně byl ten rozdíl více než patrný. I kdyby měla nyní na nohou vysoké podpatky, on by měl stále dost centimetrů k dobru a převyšoval by jí.

„Pochopitelně vám dnešní hodinu nebudu rušit. Začneme od příštího týdne,“ přikývla na potvrzení toho, že věc je uzavřená a dohoda proběhla. Pohled následně zaměřila na studenty, kteří byli ve vzduchu. To jak je sport baví, bylo skutečně znát. Udělala ke Gabrielovi několik kroků, ale stále se držela v dostatečné vzdálenosti, aby mu nenarušila osobní prostor. Pohled upínala nahoru nad sebe, než přikývla. „Každý máme to něco, co nás táhne.“ Musela dát za pravdu. Však i ona měla, byť to sport nikdy nebyl. „Je dobře, že to v nich někdo podporuje. Na to zjevně pověřenějšího učitele vybrat nemohli.“ Natočila hlavu ke kolegovi a krátce se usmála. „Tak tedy, ještě jednou děkuji. Nebudu vás dále rušit.“

Záležalo mu na tom, čo vyrastie z detí, ktoré mohol svojim spôsobom ovplyvniť. Aj napriek tomu, že nemal také moc ako ďalší profesori, keď bol hlavne mentorom niečoho, čomu sa nevenoval každý a mnoho ľudí sa na to pozeralo iba ako na niečo, čo je len pre zábavu, snažil sa ich svojim spôsobom niečo naučiť. „ aj napriek tomu, že ich neučím rovnakým veciam ako práve vy. Čo je pozoruhodné niekedy o tom čo i len počuť. Tak sa ich snažím svojim spôsobom pripraviť na život. Mnoho ľudí si pomyslí, že metlobal je len hra, kedy si človek precvičí rýchlosť a taktiež sa na malý okamih zabaví, no prečo v tom ľudia nevidia aj niečo iné?..“ na jeho tvári sa v jednom okamihu objavil malý úsmev, pričom metlu položil na zem a následne si aj druhú ruku dal priamo do vrecka. Stál pred ňou tak ako to zvyčajne robil. Vzbudzoval mierny rešpekt, no jeho oči mnohokrát dokazovali, že nie je zlým človekom. Chcel len aby sa k nemu ľudia správali tak, ako sa správa on k nim. Bol k tomu po celý ten čas, čo študoval na škole vedení a nemienil sa toho vzdať.

„ moment, kedy si študent sadne na metlu. Znamená to sebavedomie. Pretože predsa len, človek, ktorý to sebavedomie nemá, nerozhodne sa pre chvíľku v oblakoch.“ Mal v pláne jej vysvetliť jeho pohľad na metlobal. Aj napriek tomu, že by ju to možno nemuselo zaujímať, kedy by to boli len výmysly, ktoré sa zrodili v jeho hlave, mal určité nutkanie, ktoré ho viedlo k tomu, aby jej svoj pohľad na hru popísal obyčajnými slovami.
„ hráč sa stretne zoči-voči často krát proti niekomu, kto je o niečo vyšší, silnejší ba dokonca starší. Týmto sa snaží prekonávať strach a nemyslieť len na to, že hrubá sila musí takmer okamžite znamenať výhru.“ Koľkokrát on stál pred niekým, kto vyzeral omnoho mohutnejšie. Pred niekým, kto v ňom vzbudil takmer okamžite ten pocit, ktorý by mohol spôsobiť zimomriavky na pokožke. No práve metlobal bol jeden zo spôsobov ako to pochopil. Aj napriek tomu, že to bola jasná vec.

„ v momente, kedy študent je vo vzduchu. Pred ním sa ocitá mnoho možností. Či už vyhnúť sa svojmu protivníkovi, prihrať loptu alebo sa pokúsiť na bránu vystreliť. Myslím si, že to u študenta pestuje určitú vlastnosť, ktorá mnohým chýba. Rozhodnúť sa rýchlo v situáciách, kedy čas na človeka tlačí.“ Metlobal nebol pre neho len hra, kedy by sa mal sústrediť na určité kroky. Predsa len každá jedna hra, každý jeden súboj alebo prehra s výhrou boli určitými cestičkami. Bolo to niečo, čo ho dokázalo zoceliť. Naučiť mnoho a on sa týmto snažil aj svojich študentov viesť k tomu, aby sa taktiež na to pozerali rovnakým pohľadom alebo ho aspoň prinajlepšom pochopili.
„ aj hra, ktorá podľa slov niektorých ľudí je obyčajnou stratou času dokáže človeka pripraviť sa na svet, ktorý ho čaká vonku. Mimochodom to mi pripomína jednu vec.“ Počas toho ako jej mnoho vecí vysvetľoval, samozrejme nie tým hlasom a spôsobom kedy by sa pokúšal jej niečo vnútiť alebo dokonca vytknúť, bolo to vo forme konverzácie sa niekoľkokrát pozrel na študentov. Vytiahol si svoj prútik z bezpečného miesta a následne mávol niekoľkokrát po ihrisku a následne si prútik nasmeroval k pravému uchu.
„ nemusíte sa báť, nesnažil som sa im nejako pomôcť alebo nejako ublížiť. Použil som len malé kúzlo na to, aby som ich dokázal počuť aj napriek tomu, že teraz nebudem s nimi. Snažím sa ich mať pod kontrolou, predsa len som za tie deti zodpovední..“ mnoho ľudí by len nad tým mávlo rukou a možno odišlo bez toho aby urobili nejaké opatrenie. No Gabriel bol v tomto ohľade iným. Ubezpečil sa, že v momente ak by niekto potreboval jeho pomoc, určite by sa na miesto dostavil dostatočne rýchlo.

„ ak by ste mi dovolili ukradnúť si len zopár minút z vášho času s potešením by som vám ukázal jedno miesto, ktoré od prvého pohľadu určite bude vo vás niečo vzbudzovať. Dokonca mám pocit, že to je miesto vytvorené priamo pre vaše potreby a vaše určité očakávania. Miesto, kde by ste študentov mohli presvedčiť o tom, že práve duely, kedy by proti sebe dokázali stáť a premýšľať dostatočne rýchlo nad svojimi ďalšími krokmi, sú na škole potrebné.“
Povedal Gabriel s malým úsmevom na perách pričom si ruky vytiahol z vrecák a upravil si čierny oblek, ktorý bol ako stvorený pre neho. Dokonalo obopínal jeho postavu pričom vzbudzoval eleganciu, ktorou sa Gabriel prejavoval takmer už od prvého okamihu.

„Já přeci obavy nemám. Je to vaše hodina, váš způsob vedení,“ pokrčila prostě rameny. V životě se naučila neplést se do cizích záležitostí. Neměřila lidi metrem, který by určoval, zda jsou dobří nebo špatný. Nehledala špatné učitele a ty, kteří dětem věnují speciální péči. Kdyby to dělala, se spoustou lidí by se ani nemohla bavit, protože její názory, její praktiky byly jiné, než jejich. Pokud někdo neměl vedení dětí jako prioritu, Rawenna nad tím jen mávla rukou. Wenna byla z principu tichý pozorovatel, na rozdíl od jejího bratra. Viděla hodně, ale přitom to na sobě nedávala znát. Měřila si lidi určitým pohledem, odhadovala je, vlastně je i soudila, ale nikdy to nedala najevo dříve, než se jí to hodilo. Řídila se jednoduchým princem a to – žij a nech žít. Sama neměla ráda, pokud se kdokoliv míchal do jejích věcí. Ať si o ní každý myslí co jen chce, nikomu nebude vnucovat jeden názor, ale nepotřebovala, aby jí kdokoliv opravoval nebo usměrňoval.

„Nejspíš vás budu muset zklamat, pane profesore,“ zahrál jí na rtech příjemný úsměv a jemně přitom pohodila hlavou, aby jí vlasy nezakrývaly tvář. „Famfrpálu jsem nikdy neporozuměla, byť je to nejznámější kouzelnický sport.“ Jeho vyprávění poslouchala a nehodlala do něho zasahovat. Svou myšlenku i vizi to mělo a nezdála se vůbec špatná. Každý tíhneme k něčemu a Rawenna tíhla ke kouzlům. Nikdy nenašla to nadšení pro sport a létání a nikdy neporozuměla lektvarům v dostatečné míře. Znala svoje přednosti stejně jako své nedostatky a právě přiznání si toho, co nedokázala, jí dělalo lepší. Nepotřebovala si na něco hrát. Nepotřebovala hloupě Gabrielovi přikyvovat a tvářit se, jak všemu rozumí. Proto ani neměla špatný pocit z toho, přiznat že famfrpál jde zcela mimo její zájmy. „Přesto musím přiznat, že vaše vyprávění, to jak na něj nahlížíte, ho dělá o dost zajímavější. Jen mi přišlo fér vás upozornit, že mluvíte s osobou, která pomalu ani nedokáže správně pojmenovat jednotlivé pozice nebo jejich počet v týmu.“ Při zmínění své maličkosti na sebe také ukázala pravou rukou, než jí svěsila volně podél těla.

Rozhlédla se kolem sebe, jakoby si potřebovala ujasnit, co stihne a o co přijde, pokud mu na jeho nabídku kývne, nakonec se ale rozhodla poměrně rychle. „Myslím, že vám pár minut věnovat mohu,“ přikývla. Začadila se po jeho boku a nechala se vést na místo, o kterém mluvil. „Já nemusím nikoho přesvědčovat o tom, že jsou duely na škole potřebné. Víte, nerada učím toho, kdo nemá skutečný zájem, je to pak plýtvání času. Mého i studentů. Možná to mám na tom ráda,“ zamyslela se krátce, než pokrčila rameny a opětovně si lépe upravila kabát. „Když vidíte a vnímáte přístup těch, kteří se skutečně zajímají. Já vím, že obrana, bojová kouzla a vše kolem nich není pro každého. Jsou studenti, kteří je nikdy nechtějí praktikovat a raději se věnuji pěstování bylinek nebo tvorbě lektvarů. Všichni jsme individuální a já bych nikomu nenutila svůj předmět. Sice si myslím, že jsou ty kouzla důležitá, ale nutit někoho kdo i tak nechce je jen tvoření ještě většího nechutenství.“ Ani nevěděla, proč se o tom tolik rozmluvila. Možná nechtěla vzbuzovat pocit, že chce všechny studenty vést k boji a nějaké představě. Ne, chtěla jen rozvíjet konkrétní talenty. Dát jim více, jako kdysi získala ona. Už při studiu dokázala proležet hodiny v knížkách místo spánku, jen aby v kouzlech byla napřed. Tehdy velmi ocenila přístup učitele, který byl ochotný její potenciál rozvíjet tak, jak si zasloužila. Nesvazoval jí stanovenými osnovami, dal jí možnost roztáhnout křídla, která měla.

Šla vedle něho chvíli tiše. Díky pohybu jí opět začalo být teplo a tak si nemusela držet kabát u těla. Ruce nechávala volně a kabát se tak mírně rozevřel a látka se občas pohnula podle trajektorie větru stejně jako její vlasy. „Směla bych mít osobní otázku?“ natočila k němu tvář, aby si ho prohlídla. Podvědomě se přitom narovnala v zádech, aby si připadala vyšší. Málokdy se setkávala s muži, kteří by jí o tolik převyšovali. Podvědomě si to potřebovala vynahradit. „Proč zrovna Velká Británie?“ mohla se zeptat na cokoliv. Mohla rozebírat jeho sportovní kariéru, mohla se ptát na důvod, proč zanechal své pozice a vyměnil jí za mizerný plat učitele. I ty otázky měly svoje místo, ale ještě nenastal jejich čas. „Mohl jste jít kamkoliv na světě. A nyní bez urážky, už jen podle přízvuku hádám, by vám Francie byla mnohem blíž. Co člověka jako vy, přimělo chtít zůstat právě tady?“ Zkoumala ho pohledem a s jistým napětím čekala na odpověď. Znala bratra a jeho lásku pro cestování. Ten se vracel do Británie jen proto, že to byl domov. Byla si jistá, že jinak by zůstal raději kdekoliv ve světě, než právě tady. Ona sama okusila ten pocit, a přesto se rozhodla zůstat. Nejspíš, kdyby jí někdo položil stejnou otázku, odpovědět na ni by jí zabralo daleko více času.

Mnoho ľudí malo iné záľuby ako on. No nikdy nemal pred sebou niekoho, koho by sa snažil svojim spôsobom ovplyvniť alebo dokonca donútiť aby mal rovnaké veci rád presne tak ako on sám. Pozeral sa na ňu pričom každé jedno slovo, ktoré jej vychádzalo z pier počúval. Nebol to v tejto chvíli jeden z tých rozhovorov, ktoré by prebiehali nútene. Kedy by sa len usmieval a v hlave si predstavoval konečne ten okamih, kedy sa bude môcť vrátiť k svojej činnosti. Možno to bolo spočiatku zvláštne no práve jej hlas v ňom takmer okamžite evokoval pokoj. Melodia, ktorá sa menila mu behala jemne po pokožke pričom sa mierne pousmial pri otázke, čo ho na školu priviedlo.
„ mal som iné plány. Samozrejme ako každý jeden športovec som si myslel, že práve šport bude to jediné, čomu sa budem venovať. Ešte predtým ako som začal kariéru ako kapitán v tom čase jedného z mužstiev, ktoré sa nachádzalo na koncových priečkach. Som pracoval na ministerstve.“ Predsa len Gabriel nebol najmladším. Aj napriek tomu, že v profesii ako bol práve profesor alebo mentor nemal ani len tie najmenšie skúsenosti vedel, že mu to pôjde.

„ strávil som nejaký ten čas na ministerstve. Dalo by sa to počítať možno na dva roky. Veľká Británia ma ohúrila už od prvého momentu. Už ako dieťa som spoločne so svojimi rodičmi cestoval za rodinou, spoznával nové kraje. Počul nové jazyky. Ale po čase som pochopil, že Ministerstvo nie je to správne miesto pre mňa.“ Možno by to bolo zvláštne ak by jej takmer v prvom okamihu hovoril o tom, čo vlastne na ministerstve zažil. Nechcel hovoriť o tom, že klamstvá sa v jeho živote nevyplácajú. Radšej si vypočuje bolestivú pravdu ako sa dívať do očí niekomu, kto sa jeho pohľadu cielene vyhýba. No čo by bolo pre neho možno najhoršie, vedieť že mu človek klame priamo do očí aj napriek tomu, že by vedel už dávno celú pravdu.

„ nebudem sa nejako hanbiť. No dostal som mnoho ponúk. Zaujímavých ponúk na to aby som viedol mladých študentov alebo dokonca medzinárodné mužstvá. No to by nebola takmer žiadna výhra. Vedel som, že sústrediť sa na nejakú školu a vychovať študentov vo veku, kedy sa toho vedia naučiť najviac by bolo pre mňa oveľa zaujímavejšie. A tak som skončil na tomto mieste. A čo ty? Ako ste sa vôbec rozhodli učiť práve na tejto škole? Nemali ste chuť niekde vycestovať do cudziny? Ak samozrejme nepochádzate z nejakej vzdialenej, krásnej krajiny.“ Povedal pričom ukázal pred seba. Jedným gestom ruky naznačil aby sa pohli. Miesto, ktoré jej chcel ukázať našiel pred niekoľkými dňami. Bolo to zvláštne, pretože v momente, kedy ho videl pred sebou takmer okamžite pochopil, že to bol samotný osud nájsť ho. Aj napriek tomu, že bolo pokryté rôznymi koreňmi a dokonca skryté v húštine, stačilo by použiť niekoľko základných kúziel a všetko by bolo oveľa jednoduchšie.

„ no mám pocit, že ak by som sem neprišiel za prácou nenašiel by som samotnú krásu.“ Povedal pričom jej venoval jeden pohľad. Aj napriek tomu, že mieril priamo na ňu, práve na jej tvár v ktorej sa skrývalo mnoho, čo mohol človek obdivovať nechcel to povedať priamo. Predsa len nebol tým človekom, ktorý by hovoril jednu naučenú frázu za druhou, kedy by slová v konečnom dôsledku takmer nič neznamenali.

„ príroda tu je viac ako len okúzľujúca.“ Pozrel sa okolo seba pričom si dal ruky do vreciek a následne sa pozrel pod svoje nohy. „ no predtým ako mi ponúkli toto miesto premýšľal som skôr nad lektvarmi. Vždy to bola moja vášeň, niečo čo mi skutočne išlo.“ Možno by si v tejto chvíli aj potľapkal po ramene a sám sa pochválil. Predsa len to bolo niečo na čo bol stále hrdým. Vedel ohodnotiť svoje schopnosti, no stále to nebol jeden z tých, ktorý by okolo seba rozhlasovali o sebe rôzne správy. „ no začiatky neboli ideálne. Hovorí sa, že človek sa na vlastných chybách učí. Spomínam si na to, kedy som bol študentom. Kedy som pripravil svoj prvý lektvar podľa vlastnej receptúry a následne som videl ako moje vlasy stratili svoju farbu a lesk. A biele vlasy vážne nepristanú niekomu ako som ja..“ miestom sa rozozvučal jeho smiech pričom si to po malej chvíľke uvedomil. „ ospravedlňujem sa. Nechal som sa týmto prostredím uniesť. Vždy som hovoril, že okolie ihriska mi dokáže zdvihnúť náladu..“

Rawenna se většinu času snažila lidi nesoudit. Dříve to pro ní nebývalo pravidlem, naopak dělala velmi rychlé soudy, ale minulost jí naučila, že to není vždy dobrý nápad. Ovšem i tak netušila, kam si vlastně sportovce, jako byl Gabriel, má zařadit. Pravděpodobně by o něm jindy moc nevěděla. Znala by ho jen jako nového kantora a mentora famfrpálu. Jenže dívky si o něm rády povídaly a sem tam nějaká informace zkrátka v hlavě Rawenny zůstala. Měl na škole mnoho obdivovatelek, jak už o u mladých profesorů bývá, kdy dívky žijí ve sladké představě románku. Zjistila velmi stručně, kdo vlastně Gabriel je. Přesto neměla ani zdání, co si myslet. Byl to ten bláhový snílek, který od začátku snil o hvězdné kariéře? Právě když zmínil, že začínal na ministerstvu, něco jí na tom zaujalo. Pouze mu pokynula hlavou na srozuměnou, že ho poslouchá. Automaticky si od něho vyškrtla nezodpovědnost. Pokud se ze začátku snažil činit tak zodpovědnou práci a až poté podlehl tomu, co ho skutečně baví, mohl získat jedině plusové body. Rawenna přitom neskryla letmý úšklebek. Ona začínala úplně naopak.

„Alespoň jste si to vyzkoušel a zjistil, že to není nic pro vás. Jsou lidé, kteří roky promrhají pouhým přemýšlením o tom, jaké by věci mohly být. Kdo nic nezkusí, nic nepozná. Vždy je lepší dělat něco, o čem zjistíme, že nás nebaví, než o tom jen přemýšlet a pak možná i litovat, že jsme to nikdy nezkusili,“ pokrčila nad tím jemně rameny. Neměla v povaze se nimrat v maličkostech. Brala ono téma jako uzavřené a detaily nevyhledávala. Šlo o jejich první rozhovor, ani by to nebylo vhodné. Pro začátek a tvoření celkového obrázku to muselo stačit.

Nad jeho otázkou se musela skutečně chvíli zamyslet. Ani nevěděla, kde přesně by měla začít. „Tvrdí se, že moje rodina má kořeny ve Francii. Inu, věřila bych tomu. Mé příjmení, stejně jako jméno, má hned dvě výslovnosti. Britskou i tu francouzskou. Ovšem jinak ne, nepocházím z žádné vzdálené země,“ zavrtěla nad tím hlavou. Někdy za to byla však ráda. Británie jí dala potřebný start do života. „Co se týká cestování, pak ano. Kus světa jsem už viděla. Amerikou to začalo a Evropou končilo,“ shrnula své předchozí roky do pár vět. Neměla potřebu mu vykreslovat každé jednotlivé místo do nejmenších detailů, byť by mohla. Minimálně její výprava do Ameriky by zabrala na vyprávění i několik hodin. To však byla ještě bláhová. Po škole sbalila kufry a zmizela s bratrem změnit svět. Málem by se jí to i podařilo, kdyby se jim na záda nepřilepila KOKUSA. To bylo jasné znamení, že musí zmizet. Jinak na tom nebyla ani Evropa, též by vyprávěla o jejich krásách. Krátce se při vzpomínkách usmála, než se opět soustředila. „A nakonec, ohledně mé pozice učitelky… Řekněme, že jsem chtěla vyzkoušet něco nového. Pozice profesorky mě více než zaujala. Původně jsem ani nečekala, že bych se na podobné místo mohla dostat. Osud ale asi chtěl jinak.“ pohodila lehce rukama. Nevěděla jak se to povedlo, ale zjevně k jejímu jmenování měl Brumbál důvod.

Krátce si ho přeměřila po další větě. Něco na něm zkoumala, ale z jejího výrazu nebylo možné vyčíst co. „Nebudu podceňovat ostatní školy, ale Bradavice se jistě mohou pyšnit nádhernou skotskou krajinou. Tedy jestli umíte ocenit i nebe pod mrakem a nezkazí vám to dobrý dojem,“ pronesla mile. Přejela si po rukávech kabátu, aby je upravila. Často se nevědomky upravovala, aby pořád vypadala dobře. Měla to naučené díky matce, které bylo mnohokrát máloco dobré.

„Tak lektvary, říkáte?“ povytáhla obočí a věnovala mu tajemný pohled. „Inu, až se náš drahý kolega Křiklan rozhodne ukončit své působení zde jako profesor lektvarů, zcela jistě byste to měl vyzkoušet. Tedy, pokud vás létání omrzí, nebo budete mít pocit, že toho máte málo.“ Zadívala se opět před sebe, aby věděla, kam šlape. Jeho smích však byl nakažlivý a i ona se musela smát. Její smích byl příjemný a zvonivý, jeden z těch, který se dobře poslouchal. Položila si přitom ruku před ústa, Nerada odhalovala svůj úsměv, pokud přitom měla ukázat zuby. Ne že by na nich bylo cokoliv špatného, jen se u toho zkrátka necítila pohodlně. „Nedokážu si vás představit s bílými vlasy, ale pohled to musel být jistě zajímavý,“ přikývla a konečně se po pronesené větě přestala smát. „Naopak, pro lepší náladu byste se omlouvat neměl. Je to daleko příjemnější, než stát v přítomnosti někoho, kdo mě bude probodávat pohledem a tvářit se, jakoby každá minuta byla utrpení,“ opětovně zavrtěla hlavou. Chvilku vedle něho šla mlčky, než jí něco přeci jen napadlo. „A abyste se necítil tak špatně, svěřím vám já jedno malé tajemství z mých začátků. Protože učený z nebe nespadl a nebudeme dělat, že to tak není.“ Pronášela v dobré víře a přitom se vzpomínkami vrátila opět do minulosti. „Pamatuji si, když jsem se pokusila stvořit své první vlastní kouzlo. Zkrátka jsem sama sobě chtěla dokázat, že svedu něco nového. Vymýšlení vlastních kouzel není jednoduché a já na svou domýšlivost také doplatila.“ Při té vzpomínce se jí na rtech rozlil opět pobavený úsměv. „Kouzlo se obrátilo proti mně a já zůstala viset ve vzduchu vzhůru nohama. Bohužel jsem přitom upustila hůlku a trvalo opravdu dlouho, než mě někdo našel.“ Vzpomínala, jak jí tehdy Evan našel a s patřičnou dávkou škodolibosti si užíval její bezmocný pohled, kdy se snažila jakýmkoliv způsobem dostat pro hůlku.

„ nedokážem sa na ženu pozerať takým pohľadom. Prebodávať ju a myslieť si len tie najhoršie veci, ktoré by znamenali len jediné. Patričnú neúctu.“ Povedal mierne vážnym hlasom aj napriek tomu, že sa v jeho očiach v tejto chvíli objavili menšie iskričky. Bolo to možno zvláštne pomyslieť si, že by niekto ako on sa pozeral na ženy ako muži v jeho veku a taktiež v jeho postavení. Bol predsa len športovcom, mnoho žien si myslelo, že je obletovaný a nečaká na nič iné len na to, kedy si bude môcť urobiť ďalšiu čiarku vo svojom zozname žien, ktoré si doviedol do postele. Posteľ? Veď je tak mnoho možností ako napríklad sprcha alebo kuchynský linka. Nehovoriac o biliardovom stole, ktorý je určený práve na hranie.  

„ ako sa môže muž pozerať na ženu takým spôsobom? Nemá byť práve žena obrazom na ktorý by sa malo pozerať s úctou a s obdivom? Možno to je len môj názor. No to mi nikto nevezme.“ Nemienil sa ospravedlňovať za to, že v tomto ohľade mohol byť zvláštny, možno ať divný jedinec mužskej populácie. Pozrel sa pred seba pričom v jednom okamihu videl ako sa pred nimi objavila budova, mohutné dvere, ktoré čakali na to, kedy ich niekto nájde a otvorí. Nakukne dnu a uvidí to, čo potrebuje. Gabriel vedel, že to je miesto, ktoré by mohlo študentom pomôcť, predsa len on sám nebol na tom s duelmi najlepšie. Možno by potreboval aj on sám niekoľko lekcií k tomu, aby sa stal dobrým alebo skôr ešte lepším čarodejníkom.
Gabriel nikdy o sebe netvrdil, že je jeden z tých najlepších čarodejníkov. Uvedomoval si svoje hranice, ktoré nedokázal ovplyvniť ani prekročiť alebo posunúť. No práve možno to bol problém niektorých ľudí, že si neuvedomovali, že každý jeden jedinec má nejaké tie hranice.

„ ja ako profesor lektvarov?.“ Na malý, naozaj malý moment sa zamyslel pričom si upravil jednou rukou oblek a následne aj rukávy, ktoré sa mu mierne vyhrnuli k pažiam. „ neviem si to popravde predstaviť. Nedokázal by som sa pozerať na prípadnú nechuť žiakov k tomu predmetu, ktorý ja doslova milujem. Je to zvláštne myšlienka, nemám pravdu? No viem, že žiadneho človeka nebaví každý jeden predmet, ktorý sa vyučuje. Rád objavujem nové veci, rád skúšam niečo k čomu sa žiaden človek ešte neodvážil a lektvary mi v tomto prípade pripadajú takmer ideálne. Neviem si predstaviť ako by som prišiel pred žiakov a povedal im aby jednali rovnako ako to cítia..“ zasmial sa Gabriel pričom len tá myšlienka bola viac ako len zvláštna.

Už od prvého momentu, kedy ju videl vedel, že niekoľko vecí majú spoločných. Mohol sa pozrieť do jej očí a vidieť, že si vie urobiť poriadok v triede. Rovnako ako to dokázal on sám. Počas toho ako sa mal možnosť s ňou trocha pozhovárať, tých pár minút, ktoré má možnosť stráviť v jej prítomnosti pochopil, že z nej vyžaruje určitý rešpekt, ktorý určite musí cítiť od prvého okamihu každý jeden študent. „ myslím si, že také okamihy má každý jeden študent ale nemusíte sa báť. Vaše tajomstvo je u mňa v naprostom bezpečí. Ani v okamihu, kedy by sa ma niekto na to čo i len oblúkom spýtal, nepovedal by som ani len jedno jediné slovo. Dokonca ani v momente, ak by sa ma pokúsili mučiť nevydal by som ani len jeden hlások. Na to sa môžete spoľahnúť.“ Pozrel sa na ňu pričom vo svojom pohľade sa snažil naznačiť, že to je pravda. Každá jedna vec, každé jedno tajomstvo, ktoré sa k nemu niekedy dostalo sa hodilo do tajnej schránky v jeho vnútri pričom kľúč on sám zahodil.
„ myslím si, že sme na mieste..“

O něco protáhla kroky. Nohu pokládala před druhou, až mohla působit dojmem modelky. Nikoliv pouze hezká tvářička, která je vhodná na producírování po mole. Ne, v tomhle ohledu chůze modelky znamenala daleko víc. Byly to přesné a rázné kroky. Každá modelka si uvědomovala, jak musí pohybovat nohama, aby vynikla její figura, aby neupadla, neboť by to byl skandál a stále působila krásně, luxusně a snad i nedostupně. Jako něco víc. Inu, v tomto případě Rawenna skutečně působila podobně. Nohy pokládala před sebe s jistou razancí v konkrétním tempu, které buď lidé vedle ní napodobili, nebo jí nestačili. Chodila rychle, rázně a na chodbách, kde se ozýval dopad podrážky na zem, dokonale vzbuzovala respekt. Ruce zkřížila na hrudi, aby si u těla přidržovala kabát, byť jí už dávno chladno nebylo. „Není to jen váš názor,“ upozornila ho a pozvedla k němu hlavu. Pohodila s ní přitom nepatrně, aby dostala tmavý pramen vlasů z obličeje. „Spousta mužů takhle mluví, ovšem jen za určitých okolností a málokdo to myslí skutečně vážně.“ Pokrčila rameny. Nemyslela to nijak špatně. Třeba mohl být Gabriel jiný, ovšem ona se setkávala s pravým opakem. Skutečně většina mužů, která takhle mluvila, měla vlastní cíle. Dodat ženě představu výjimečnosti. Navodit atmosféru, že jsou jiní a pak toho využít. Rawenna málokdy věřila slovům, ona upřednostňovala činy. „Možná to je pouhý odraz doby. Pokud s tím nesouhlasíte, můžete být jeden z prvních, kdo se to pokusí změnit.“ Pronesla o poznání veseleji. Sama by uvítala, kdyby se na ženy nahlíželo jinak. Ne jen jako osoby, co se mají vyskytovat v domácnosti, vařit a starat se o děti.

Zastavila se pak před budovou, kterou jí chtěl ukázat a obdivně si jí prohlédla. Jistě, zanedbání na ní bylo více jak patrné a musela by vše upravit, ovšem fungovat by to mohlo a konstrukce celé budovy se zdála pevná. Nemusela by se prakticky obávat, že si studenti strhnou střechu na hlavu. Jenže to soudila pouze zvenčí, uvnitř mohlo být všechno jinak. „Můžete se nad tím zamyslet a uvidíte. Buď zvědavost zvítězí a vy to zkusíte anebo naopak, budete vědět, že od toho chcete dát ruce pryč. Mohla bych vyprávět, jaké to bylo, když jsme se rozhodla jít učit. Na vzdělávání studentů prý nemám potřebnou praxi ani vlohy, jsem příliš mladá, nezkušená a fakt, že bych jako žena chtěla učit obranu, tomu moc nepřidávalo. Snad raději i pominu názor, který přišel ze strany rodiny,“ zavrtěla nad tím krátce hlavou a na vteřinku se i zamračila. „A přesto, se podívejte. Jsem tady, učím a jsem na to hrdá. Tvořím něco, co funguje. Vůbec první mladá profesorka obrany v historii školy.“ Jakmile zmínila, že je první v její tváři byla jasně čitelná hrdost a jisté sebevědomí. „Ne všichni studenti ten předmět mají rádi, ne všichni souhlasí s mým přístupem, ale jak jste řekl vy… já se realizuji v něčem, co mě skutečně baví. To je důvod, proč to dělám. Třeba byste zjistil, že jste na tom s lektvary stejně.“

Věnovala mu delší pohled, zatímco sliboval, že její tajemství je u něho v bezpečí. Inu, nevěděla, zda mu skutečně může věřit. Proto jen přikývla a krátce se usmála. Jistým způsobem to bylo pěkné gesto, ať už to vážně myslel nebo ne. Ovšem něco v jeho očích říkalo, že by to snad skutečně pravda být mohla. Raději pak odvrátila pohled. Zatlačila na masivní dřevěné dveře a otevřela je. Rozprostřel se před ní obrovský temný prostor. Chtělo to trochu světla, a proto vytáhla z kabátu, kde měla vytvořené poutko, svou hůlku. Hůlka, tak jako každá byla výjimečnější. Ovšem spojení dřeva a jádra, dělalo tuto hůlku o to zajímavější. Jádro tvořilo ocasní pero ptáka fénixe. Nejvzácnější typ jádra. Pera fénixe jsou schopna té nejrozmanitější škály kouzel. Jsou nejiniciativnější a občas jednají dle vlastní vůle, což je vlastnost, která mnoha čarodějkám a kouzelníkům vadí, ale Rawenně vyhovovala. Hůlka to byla skutečně vybíravá a získat její náklonnost bylo těžce vydřené. Přesto Rawi uspěla a získala jednu z nejmocnějších hůlek vůbec. Dřevo bylo trnkové. Pro hůlky velmi neobvyklé dřevo, přesto s pověstí, které se nejvíce hodí k válečníkům. Je to jeden ze zvláštních rysů trnkového keře, který je obrněn zákeřnými trny, že nejsladší plody plodí po těch nejtvrdších zimách, a hůlky vyrobeny z jeho dřeva zřejmě potřebují nejdříve projít nebezpečím a strádáním se svými majiteli, aby se k sobě skutečně připoutali. Vzhledem k této podmínce se trnkové hůlky stanou tak loajálními a spolehlivými, jak jen by si jeden mohl přát. I vzhledově to byla velmi zajímavá hůlka. Byla atypicky světlá, a přesto po stranách nad rukojetí měla několik trnů. Připomínala trnovou korunu a upozorňovala tak na její nebezpečnost.

Rawenna nekouzlila v přítomnosti jiných čarodějů, pokud to nebylo nezbytně nutné. Nerada ukazovala, co umí. Teď ale nemohla jinak. Zašeptala kouzlo, „Lumos,“ po kterém se na konci hůlky objevilo jasné zářivé světlo. Následně s hůlkou mávla nad hlavou v oblouku, takže za chvíli byl sál plný světla. Stáhla hůlku k tělu, prošla se po sále a rozhlížela se, jak celá budova vlastně zevnitř vypadá. Byla značně okouzlená. Prostor to byl obrovský a jí v hlavě ihned vznikal plán, jak toho využít. Zastavila se zhruba uprostřed, než se otočila ke Gabrielovi čelem. „Myslím, že to místo je dokonalé,“ usmála se a ještě jednou pohledem dostudovávala místnost. Měla tam vše, co potřebovala, a zbytek byl otázka několika mávnutí. Mohla požádat i studenty o pomoc při zvelebení tohoto místa. Navíc by se procvičili i v jednoduchých kouzlech. „Myslím, že přes zimu zůstaneme ještě v hradě, ale s příchodem jara, toho ihned využiji.“ Věděla, že se první bude muset zeptat Brumbála, zda to vůbec povolí, ale už teď by se nedokázala smířit s odmítnutím. Udělala k profesorovi několik kroků a uznale pokynula hlavou. „Děkuji. Nevím, jakou náhodou jste to tu našel, ale velmi si vážím toho, že jste mi to tu ukázal.“

Čo sa týkalo niektorých vecí, to ako sa správal alebo to ako niekedy hovoril, možno to niekomu pripadalo ako klišé no on bol jednoducho tak stavaný.
„ narodil som sa do rodiny, kde som sa musel naučiť disciplíne. Netrestali ma, to určite nie. Nedostával som niekoľko rán trstenicou len z toho dôvodu, že som niečo neposlúchol. No naučili ma rodičia ako by som sa mal správať k žene. Tak isto aj v škole. Neviem prečo tu nie je podobný systém aj napriek tomu, že škola je na rovnakej úrovni. V momente, kedy som prišiel do školy všimol som si pár detailov, ktoré som sa musel naučiť chápať. Vy ste študovali na tejto škole?.“ Možno to bola hlúpa otázka no mohlo sa stať, že bola odložená na tie roky štúdia na školu, ktorá mohla byť na úplne opačnej strane sveta.
„ je to možno staré klišé, ktoré sa používa na balenie žien, no ja mám na ženy úplne rozdielny názor.“ Nechcel tu tému ďalej rozoberať. Vysvetľovať, že sa naučil v minulosti ako sa správať, ako sa prejavovať na verejnosti a ako robiť žene spoločnosť na večierkoch by znamenalo stratiť mnoho, mnoho hodín len rozprávaním. Nechcel ju zaťažovať hneď v prvý moment s tým, že je možno svojim spôsobom iným človekom, ako ostatný muži.

„ toto miesto aj napriek tomu, že potrebuje mnoho úprav je podľa mňa na to stvorené. Ak by ste s tým potrebovali pomoc a možno sa zabaviť bez toho aby sme použili na každý jeden detail kúzla, rád by som vám pomohol. Možno by sme tu našli staré poklady, ktoré by čakali na ten okamih, kto ich objaví." Prešiel niekoľko krokov do vnútra pričom sa pozrel na stavbu celej budovy. Vedel, že sa predtým musela používať, predsa len kto by nechal nevyužitý priestor? bolo to ako poklad, ktorý sa mal už len otvoriť a nechať človeka aby sa s ním mohol pokochať.
„ niekedy mám pocit, že práve v momente, kedy človek niečo potrebuje, škola mu to s radosťou poskytne. Potreboval som si jeden deň utriediť myšlienky. Myslieť na niečo iné ako na to, čo ma čaká v realite a náhodou som našiel toto miesto. No zdá sa, že som jediný, kto ho tento rok objavil.“
Hovoriť o veciach, ktoré by ju nezaujímali mu prišlo viac než otravné. Boli predsa dni, kedy každý jeden človek premýšľal nad tým, aké je jeho poslanie na zemi. Videl sa v očiach svojich rodičov. Boli na neho hrdý aj napriek tomu, že to nikdy nepovedali. No stále tam bola jedna vec, alebo presnejšie jedna osoba pre ktorú sa na neho niekedy pozerali inak. On nedokázal byť rovnakým ako sú práve oni. Vedel, že každé jedno dieťa niečo zdedí po svojich rodičov, no on nebol tým, ktorý by zdedil úplne všetko. No mnoho rodičov a tak isto aj tí jeho si predstavovali, že si môžu napísať na papier zoznam vlastností a ich dieťa ich bude mať takmer okamžite. No takto to nefungovalo a on to vedel veľmi dobre.

Na jeho tvári sa objavil úsmev tak široký, že dokázal rozžiariť takmer celú miestnosť, ktorá bola niekoľko stôp vysoká. „ čo ak by ste mi ukázali vašu vášeň? Chcel by som vás vidieť v tejto budove v akcii..“ vedel, že proti nej nemal takmer žiadne šance no dúfal, že sa ho nepokúsi zabiť. Mohol by prinajlepšom skončiť na ošetrovni, kde by si poležal niekoľko dní. No mal pocit, že v momente, kedy by sa tam ocitol, nezbavil by sa žiadnej z návštev v podobe mladých študentiek, ktoré by sa na neho prišli pozerať ako na nový tovar.
Gabriel si ich pohľady nevšímal. Samozrejme o nich vedel. V momente, kedy sa pozrel ich smerom sa začali chichotať a nepovedali ani len jedno slovo, ktoré by vysvetľovalo, prečo sa nachádzajú na rovnakom mieste ako práve on. „ no poprosím si klásť väčší dôraz na to, že som v obrane nebol jeden z tých ukážkových žiakov. Skôr som sa zameriaval na iné predmety.“ Prešiel niekoľko krokov od nej pričom si jednu ruku dal za seba a následne jej venoval jeden dlhý pohľad.

Krátce se nadechla, aby získala potřebný čas, pro vhodnou odpověď. „Ano, studovala jsem tady,“ přikývla, než se rozhodla svou odpověď obohatit. „Matka velmi usilovala o to, abych se dostala do Kruvalu. Věřila, že to je vůbec nejlepší škola, jakou bych mohla studovat. Otec byl ale silně proti tomu. Přál si, abych pokračovala v rodinné tradici a studovala na škole, kde do té doby studoval každý z jeho rodiny.“ Občas věřila, že Kruval byl pro ni a Evana jako stvořený. Třeba i jen kvůli vyučování černé magie. Oba sourozenci by v ní zaručeně excelovali. Nebyla to však jen černá magie, byl to celkový přístup jaký v Kruvalu ke studentům měli. „Někdy si říkám, jaká bych byla, kdybych vystudovala Kruval, ale Bradavice mám přeci jen ráda.“ Raději však už nezmínila, jakou kolej navštěvovala. Netušila jaký pohled na jednotlivé koleje může mít Gabriel. Přesto se často setkávala s tím, že obyčejní lidé Zmijozel odsuzovali. Údajně kolej, ve které se lidé přidávají na scestí. Nemohla to potvrdit ani vyvrátit. Znala studenty, kteří byli ze Zmijozelu a byli špatní, stejně jako znala studenty, kteří patřili do stejné koleje, a byli dobří. Však samotný Merlin studoval v jejich koleji. Mít ambice přeci neznamená, být ten nejhorší člověk. „Slyšela jsem, že v Krásnohulkách si potrpí na etiketu a vychování,“ rozmluvila se, aniž by si to ověřila. Nečekala, že by však muž s tak silným francouzským přízvukem studoval jinde. Chvilku si ho prohlížela, než jí napadla maličkost a zkrátka se musela zeptat. „Vlastně, pokud bych směla být tak troufalá, pověděl byste mi někdy o vaší škole víc?“ natočila hlavu mírně na stranu. „Zajímají mě přístupy jednotlivých škol. Znám Kruval, o kterém jsem si mnohé zjišťovala, stejně jako znám Ilvermony v Americe. Jenže o Krásnohulkách mi ještě nikdo nevyprávěl.“

Ještě jednou se po celém sále rozhlédla. Byl obrovský a strop se nacházel vysoko. Byl podlouhlý stavěn v loďovém stylu. Na zdech si všimla po celém obvodu zrcadel na obou stranách, ovšem lesk a krása zrcadel dávno zašla. Nikde nebylo nic, až úplně vzadu se nacházeli věci na jedné hromadě zakryté látkou, aby se na ně zbytečně neprášilo. „Pomoc bych vlastně docela ocenila,“ přikývla na jeho nabídku. „Ne vše se dá udělat kouzly a nějakou práci to stát bude.“ Celý sál se teprve musel připravit, než bude schopný provozu. Uklidit, vyleštit, sehnat zázemí a vyklidit harampádí. Ujistit se, že konstrukce drží a není možné nikoho ohrozit. Svým způsobem se na to však Rawenna těšila.

„V tom jsou myslím Bradavice jedinečné,“ dala mu zapravdu. „Věděl jste o tom, že máme ve škole i komnatu nejvyšší potřeby? Říká se jí také příležitostná. Objeví se jen před tím, kdo jí opravdu potřebuje a nachází se v nouzi. Poskytne mu vše, co by mohl potřebovat. Jenže ona komnata nebyla nalezena už desítky let. Víte, nikdy mě nepřestane udivovat, jaká škola ve skutečnosti je. Když jsem tu ještě studovala, kolovaly po škole řeči, že škola má svou duši. Jakoby chtěla vést některé své studenty k výjimečnosti. Krom toho, říká se, že v Bradavicích se dostane pomoci každému, kdo si o ní požádá,“ mluvila jasně a zřetelně a v hlase se odrážel obdiv. Občas během slov pohlédla na Gabriela, jindy se rozhlížela po sále.

Krátce se zamyslela, byla to výzva. Ukázat mu, co v ní bylo, ovšem měla svoje zásady. „Nerada bych vás zklamala, nebo urazila. Ovšem mám jedno pravidlo. Nebojuji s nikým, s kým to nemyslím vážně. Prakticky, nejdu do duelu, pokud nemám velmi dobrý důvod,“ vysvětlila a krátce se zadívala na svou hůlku. „V první řadě, nechci nikomu ublížit. A pak je tu druhý důvod. Mám ráda, když nikdo neví, co ode mě čekat.“ Znala svoje schopnosti a možnosti. Dokázala by Gabriela odzbrojit velmi rychle a to jen za použití rychlosti a jeho nepozornosti. Znala kouzla, která ho mohla zranit nebo přivodit i něco horšího. Bratr se jí často za tento přístup posmíval. Ušklíbal se nad tím, že nechce trénovat, a proto nikdy nebude dost dobrá. Jenže od doby, co se jí při jednom duelu stala jistá nehoda, to nechtěla opakovat. Hůlku vytáhla jen proti tomu, komu chtěla skutečně ublížit a tak to mělo také zůstat.

Všimla si onoho dlouhého pohledu. Cosi v ní nahlodával. Přestože nebyla žena, která by slevovala ze svých nároků, nebo ustupovala vlastnímu přesvědčení, ten pohled říkal hodně. Podívala se ještě jednou na svou hůlku. Věděla, jak nebezpečná zbraň to byla sama o sobě a v její ruce ještě nebezpečnější. „Jakou máte hůlku?“ pohlédla k němu. Až podle toho se chtěla rozhodnout, zda mu může věnovat alespoň jeden krátký duel. Do prvního odzbrojení. Žádná nebezpečná kouzla. „Kdybych se totiž rozmyslela a k duelu svolila… chci vědět, jestli vaše hůlka nebude ve značné nevýhodě.“

„ urobíme to o niečo zaujímavejšie.“ Bol rád za to, že mal možnosť v nej vzbudiť menšiu zvedavosť. Pozrel sa na ňu, pohľadom v ktorom sa nachádzalo mnoho otázok no aj tak nepovedal ani len jednu. Na tvári sa mu opätovne objavil úsmev, ktorý mu rozžiaril celú tvár pričom si vytiahol svoj prútik a následne končekmi prstov prešiel po dreve, ktoré bolo jeho súčasťou. Nebol to jeden z tých prútikov, ktorý by o sebe tvrdil, že je najsilnejším na svete no aj tak Gabriel bol dostatočne zdatným čarodejníkom. Nikdy sa nepokúšal byť jeden z tých najlepších, vedel kde mal svoje hranice no dúfal, že ho žena pred ním nejako neponíži.
„ čierny orech. Drevo, ktoré nie je jedno z tých najviac používaných. Stačí jeden okamih, kedy si čarodejník zaklame. Kedy sa pokúsi oklamať vlastné vnútro a prútik to dokáže vycítiť. Ale to určite viete. Jadro môjho prútika tvorí jednorožie jadro.“ Prútik pevne držal v jednej ruke pričom jej následne venoval svoj pohľad a taktiež aj svoju pozornosť.

„ nebol by to súboj, ktorý by nič neobnášal, toho sa nemusíte báť no možno mám niečo, čo by vás mohlo zaujať.“ Pevne stál nohami na zemi pričom si v hlave tie slová formuloval niekoľkokrát len aby nevyznel prípadne ako nejaký hulvát. Nechcel vyzerať podobne v žiadnych očiach ženy, chcel aby sa na neho pozerali ľudia rovnako ako sa aj on sám pozeral na seba v odraze zrkadla.
„ ak by ste vyhrali ponúkol by som vám moju pomoc pri hodinách. Mohol by som byť ten, na kom by ste ukázali rôzne kombinácie kúziel, ktoré sa žiaci ešte nemali možnosť naučiť alebo ich v živote ani len nevideli. No ak by som vyhral ja..“ urobil jeden opatrný krok vpred pričom sa v tom momente mohol zdať takmer nepostrádateľným. Bolo to len pár centimetrov. Aj napriek tomu, že medzi nimi bola medzera pripomínajúca samotnú priepasť niekoľkých metrov nechcel si pripadať, že svojim spôsobom jej  zasahuje do osobného priestoru.

„ no v momente ak vyhrám ja. Stanem sa vaším doprovodom do Prašiniek. Budem vám hovoriť o škole, ktorá sa vám možno zdá neznáma. Poviem vám niekoľko príbehov, ktoré budú znieť zaujímavo. A vy my pomôžete pochopiť túto školu. Jeho ducha, ktorý určite musí byť svojim spôsobom okúzľujúci..“ povedal milým hlasom pričom sa zamyslel nad vetou, ktorá bola ňou povedaná.
„ je ťažké nájsť niekde pomoc. Ľudia prestávajú myslieť na iných, vidia pred sebou len svoje ciele a každého od seba odstrkávajú len pre prípad, aby ich niekto nestiahol ku dnu. Alebo sú ľudia, ktorí si niekoho nájdu iba z toho princípu aby ich vďaka pomoci využili. Ale od toho sme tu, aby sme tú pomoc vykonali..“ povedal tichým hlasom aj napriek tomu, že v priestore kde sa nenachádzalo toho veľmi veľa a stropy boli dostatočne vysoké. Jeho hlas sa ozval celou miestnosťou. Mohol by počuť aj padnutie špendlíka na zem.

„ ... naša škola mala mnoho tajomstiev, ktoré stoja za to, aby im dal človek možnosť.“ Snažil sa v nej vzbudiť menšiu zvedavosť. Vedel, že ten súboj nemá šancu vyhrať, možno ak by sa nachádzal na metle a vystihol by moment rýchlosti a rafinovanosti, možno by sa dalo hovoriť o malej nádeji. No nechcel sa vzdávať predčasne, nebol ten typ a dúfal aj on sám, že nikdy ním nebude. Predsa len človek, ktorý nič neskúsi nič nezíska.

„Myslím, že by nebylo fér, abych s vámi šla do duelu,“ zavrtěla nepatrně hlavou, než mu věnovala dlouhý pohled. „Říká se, že hůlka je tak dobrá jako její majitel. To zjevně nemohu popřít. Každá hůlka potřebuje správné zacházení, ale jako každý člověk i každá hůlka je určena pro něco jiného.“ Pozvedla svojí hůlku výš, aby si jí i Gabriel mohl prohlédnout. „Já mám hůlku válečníka. Spojení trnky a jádra v podobě ocasního pera ptáka fénixe. Trváte na svém, i když bude vaše hůlka v nevýhodě? Nepodceňuji vás, je to holý fakt.“ Pokrčila rameny a vyčkávala odpovědi. Netrpěla přehnaným sebevědomím. Naopak, Rawenna moc dobře věděla, co si smí dovolit a co je již přehnané. Znala svoje klady i chyby. Doposud nepotkala snad čaroděje, který by jí byl schopen v duelu porazit. Vlastně ano, jednou. Ale následky té porážky by byly fatální a právě tehdy ji zachránil bratr. Tak či onak, Rawenna byla velkým přínosem, byla jen otázka času, na kterou stranu se přidá. Proto cítila jisté morální zábrany utkat se v duelu s mužem, o kterém věděla, že ho porazí.

„Nejde mi ani tak o výhru. Já se účastním souboje hlavně, pokud jde o bezpečí či v horším případě život,“ nevěděla, jestli jí pochopí. Měla vůči kouzlům respekt. Většina lidí souboje vyhledávala ráda, byl to adrenalin. Inu, to Rawi dávno přešlo. Ona neplýtvala a to ze zásady. Postavila se rovně. Ramena směřovala dozadu, hruď vypnutá, nohy mírně rozkročené. Postavení, které jí poskytovalo pevnou oporu. Překvapeně si ho přeměřila, než jí na tváři naskočil škodolibý úsměv. Ona nabídka jí skutečně překvapila. „Duely jsou nebezpečné. Vy byste se skutečně nechal zcela ochotně mrzačit? Zkoušet na vás různá kouzla, mohl byste skončit i na ošetřovně. To bych přeci nemohla chtít.“ škodolibost sice zmizela, ale úsměv zůstával. Tentokrát však působil mile, vstřícně. Jakmile však pokračoval v tom, co získá výhrou on, odmlčela se a dala mu prostor.

Už při prvních slovech se začala usmívat. Sama si uvědomila, že jí možná více láká to, aby sama prohrála. Přeci jen o jeho škole se chtěla dozvědět a mít doprovod do Prasinek také neznělo špatně. Navíc to mohla být záchrana před profesorem Křiklanem, který by se jinak jejího doprovodu milerád ujal. Nakonec se kousla krátce do spodního rtu a zamyslela se. Ani nevěděla, jak se mu to povedlo, ale rozhodla se ustoupit. „Že jste to vy… dobrá tedy. Vaší nabídku přijímám.“ Pokývala hlavou, zatímco si v rukou pohrávala se svou hůlkou. „Ať vyhraje ten nejlepší.“

Hůlku si přendala do pravé ruky a uvolnila si kabát. Chtěla se ujistit, že jí oblečení nebude nijak překážet při kouzlení. Normálně by si kabát nejspíš sundala, ale na to bylo nyní až příliš chladno. Udělala pět kroků do jedné strany, než se otočila a udělala deset kroků opačným směrem. Odhadovala vzdálenost mezi ní a Gabrielem. Základ správného duelu byla i vzdálenost. Ta se sice během střetu měnila, ale bylo vhodné souboj začínat za určitých podmínek. Tvář měla opět vážnou, téměř nečitelnou. Jedinou myšlenku, pocit či emoci v ní nebylo možné vyčíst. Připravovala se, i když dopředu věděla, že proti profesorovi nechce jít plnou silou. Přála si obyčejné přátelské utkání. „Platí všeobecná pravidla pro duel a půjde o to pouze odzbrojit protivníka, souhlasíte?“ ujistila se, že jsou pravidla oběma jasná.

Vrátila se opět na své místo, zhruba uprostřed místnosti. Hůlku pevněji sevřela a pokynula Gabrielovi hlavou, že tedy mohou začít. Bylo vhodné i společensky důležité, aby se soupeři na začátku duelu poklonili. Prokazovali si tím vzájemný respekt a fakt, že si druhého váží. Ovšem, každý mohl dát do úklonu subjektivní pocity a jasně tak protivníkovi naznačit, co si o něm myslí. Rawenna se uklonila s veškerou elegancí, jakou dáma může mít. Dokonalá úklona vhodná princezny, nebo ženy vysokého postavení. Elegantní, krátká a slušná. Jen co se poklonila, natáhla hůlku před sebe namířenou na Gabriela. Jednou nohou našlápla dopředu, tak aby získala ještě větší stabilitu. Nezaútočila ale první, čekala. Chtěla vidět, co udělá Gabriel. Chtěla si ho do začátku odhadnout a poznat, co v něm vlastně je. Už první zvolené kouzlo o člověku velmi vypovídá.

„ vzdať sa pred tým ako by som to skúsil by bolo zbabelstvo.“ Povedal po tom ako počul slová vychádzať z jej úst. Bol pevne rozhodnutý, nemienil urobiť krok vzad. Určite nie na tomto mieste, ktoré bolo na súboje priam stvorené. Nemohol dovoliť aby miesto, ktoré on sám objavil a o ktoré sa rozhodol podeliť práve s ňou aj napriek tomu, že ju nepoznal, aby bolo zničené s myšlienkou, že niekto urobil ten krok vzad.

Gabriel stál pevne na nohách v pozore. Možno by oklamal svoj prútik ak by v jednom momente povedal, že by nemal záujem o súboj medzi nimi dvoma. Chcel ju vidieť v akcii, chcel vidieť určité zapálenie, ktoré on sám vidí v sebe v momente, kedy sa posadí na metlu. Boli tak rozdielni no v jednom okamihu mal pocit, že v mnohých veciach sa zhodovali.
Nestál ako bojovník, ktorý čakal na ten moment, kedy by urobil prvý krok. Jeho postoj bol v tejto chvíli elegantný, kedy dal jednu ruku za chrbát a následne sa poklonil. Videl v nej súpera no taktiež aj niekoho, pred kým mal rešpekt. Určite to nebol jeden z tých ľudí, ktorí by sa na niekoho pozerali s hore nosom a mysleli by si o sebe, že sú niečo viac. Vedel o svojich rezervách aj o tom, že nemá veľké šance k tomu, aby mohol vyhrať no aj napriek tomu tam stál ako muž a rozhodol sa ukázať, že nie je zbabelcom.

Nebál sa dokonca ani toho momentu, kedy by sa ocitol na zemi ako porazení. Nevadilo by mu na tvári pocítiť nejaké zranenia alebo na svojom tele. Pretože by to len naznačovalo, že to vôbec skúsil. Gabriel mal rád výzvy, staval sa k ním ako správny chlap, ktorý nemá v pláne hľadať tie miesta, ktoré by mu pomohli nájsť nejakú kratšiu cestu k svojmu cieľu.
„ nech vyhrá ten lepší..“ povedal pričom jej venoval jeden malý náznak úsmevu. Nebral to ako žart, netváril sa ako niekto, kto by mal v pláne neskôr sa pomstiť. S eleganciou stál pričom sa pozrel na svoj prútik a následne aj smerom k svojmu súperovi. Obdivoval ju, každú jednu mimiku dokonca aj postoj, ktorý v tom momente zaujala. Neostávalo mu nič iné ako použiť svoje prvé kúzlo, ktoré malo rozhodnúť.

Hovorí sa, že prvé kúzlo vie napovedať o človeku mnoho. Vedel, že musí vyberať s rozvahou. Nechcel vybrať niečo, na čo nie je jeho prútik pripravený alebo čo by on sám nezvládol. Sledoval ako sa z jeho prútika objavila menšia iskrička, ktorá viedla kúzlo priamo na svojho súpera. Stál na mieste, pevne nohami pri zemi pričom si bol istý tým, čo chce urobiť.
Možno ak by sám seba oklamal, prišiel by o svoju dôstojnosť a taktiež aj o prútik, ktorý si ho vybral on sám. Bolo to pre neho v ten moment okúzľujúci okamih, kedy si ho prútik vybral a on pocítil, že je pre neho viac ako len stvorený. Ako malý chlapec ho obdivoval, držal ho pevne v ruke ako keby sa chcel uistiť, že sa mu nič nestane a že bude patriť len a len jemu. Každým jedným okamihom, každým jedným kúzlom zisťoval o svojom prútiku viac tak isto ako aj o samom sebe. Naučil sa mnoho vecí, dokonca aj to, ako sa má správať. Rovnaký pocit mal aj v okamihu, kedy si vybral svoju prvú metlu.

Plně se soustředila. Gabriela zatím prakticky neznala, mohl použít všechno. Ani nešlo o to, očekávat všechno, jako spíš o to umět rychle zareagovat. Uvědomit si kouzlo. Ujistit se, že jde blokovat a jakým způsobem. Na bojová kouzla by Rawenna mohla být chodící encyklopedií. Znala jak ty z bílé tak černé magie. Někdy se sama divila, že je ještě stále schopná vyčarovat patrona. Většina černokněžníků toho schopná nebyla, inu nejspíš její duše ještě nebyla tak zkažená. Případně jí prozatím chránilo to, že svou sílu vyvažovala. Nepropadla jen jedné z nich, dokázala využívat obojí.

Gabrielova hůlka vyslala první kouzlo, Rawenně stačilo jednou mávnout hůlkou před sebou, aby vytvořila štít a kouzlo zblokovala. Chvilku vyčkávala, než se usmála. „Takhle vedete duely v Krásnohůlkách?“ nevysmívala se mu, ani nerýpala. Spíš jí toto gesto dokonale sedlo k přátelskému utkání studentů Krásnohůlek. Nebo alespoň k představě, kterou o té škole měla. Přátelské vyměňování si ne příliš silných kouzel. Jeden student kouzlo vyslal, druhý ho zblokoval a vyslal protikouzlo. Pak to býval nekonečný duel bez vítěze. Kouzla se posílala tak dlouho, dokud jednoho ze soupeřů neomrzela. Jenže to nebyl Rawenny styl. Lépe si Gabriela prohlédla. Jeho postoj, mimiku tváře i to, jak hůlku svíral rukou. „Ukážu vám, jak se duely provádí v Bradavicích.“

Obyčejně by využila prostředí, bojovala by všemi dostupnými prostředky, ale pořád tu byla ona zábrana, která jí to nedovolila. Chtěla Gabriela porazit v čestném duelu, nikoliv v boji na život a na smrt, jak byla zvyklá. Sotva pohnula rty a pokud ano, nešlo to bez soustředění postřehnout. Konec hůlky vyslal ohnivou střelu, která se ke Gabrielovi rychle blížila. Párkrát trhla rukou do strany, udělala rychlé a malé obloučky, a pokaždé když oblouček dokončila, hůlka vyslala stejnou střelu. Chtěla, aby se Gabriel na střely soustředil, blokoval je a ona zatím mohla rozmýšlet další kroky. Nikdy neměla v plánu si přátelsky vyměňovat kouzla, rovnou se rozhodla útočit. Udělala ke Gabrielovi několik rázných kroků. Mávla hůlkou ze strany na stranu do pomyslného x, a jakmile se hůlka nacházela ve středu, vyslala ke Gabrielovi rudě zbarvené jiskry, které měly nalézt svůj cíl. Ohnivá kouzla pro upoutání pozornosti, ty poslední byly čistě pro odzbrojení.

Přestože její tvář zůstávala soustředěná, mohl si Gabriel všimnout menšího úsměvu. Bylo to něco, co nedokázala změnit ani ovlivnit. Od mládí k soubojům tíhla. Byla to vášeň, kterou chtěla potlačit, ale nedokázala to. Bylo to přesně to, v čem se našla. Souboje a jejich prostřední jí zvedali adrenalin v krvi, byla jimi přitahována jako magnet. Věděla co dělat, kdy které kouzlo použít. Hůlka se pohybovala instinktivně, aniž by nad pohyby Rawenna přemýšlela. Hůlka byla její součástí, stejně jako je součástí člověka jeho paže. Nikdo nepřemýšlí nad tím, že pozvedne ruku, ne rovnou to udělá.

Vzdálenost mezi nimi se zmenšila oproti původní na polovinu. A to byla chvíle, kde se Rawenna rozhodla použít finální kouzlo. Už jí nebavilo Gabriela rozptylovat. Vysílat falešná kouzla, aby ho zmohla, překvapila nebo znejistila. Poslední kouzlo již cíleně vyhledalo hůlku, aby byla soupeři vyražena z ruky. „Expelliarmus,“ rozneslo se sálem. Vše pak ustalo. Hluk, který kouzla vydávala včetně dunění. Gabrielova hůlka skončila na zemi a to jen zvýšilo Rawenninu spokojenost. „Accio,“ zvolala, jen aby se Gabrielova hůlka objevila v její volné ruce.

Prohlížela si každý detail jeho hůlky, než k němu došla a hůlku mu vrátila. „Je to dobrá hůlka, není nejmocnější, ale je věrná a to je hlavní předpoklad dobré hůlky. Té hůlky, která vám vydrží celý život a svou loajalitu nezmění.“ Předala mu hůlku do ruky a svou uklidila zpět do kabátu. Zhluboka se nadechla a rozhlédla se po okolí. Stále v ní zůstávalo mnoho dojmů. „Nakonec vám musím poděkovat ještě jednou, ten souboj byl… příjemné zpestření.“ Zadívala se opět do jeho očí a opětovně pokynula hlavou. „Ale myslím, že je načase, abyste se vrátil ke svým studentům. Vaše hodina famfrpálu ještě stále trvá a já bych vás neměla zdržovat od povinností,“ zavrtěla hlavou a obešla ho. Ruce vložila do kapsy a klidně si vykračovala k hlavním dveřím, kterými přišli. Otevřela je, ale mezi nimi se také zastavila. Ohlédla se přes pravé rameno a věnoval Gabrielovi dlouhý pohled.

„Nebyla bych fér, že ano?“ pozvedla koutky do úsměvu. „Tvrdit, že jste nevyhrál.“ Přeci jen ona se od začátku souboji vyhýbala. Nechtěla se s ním utkat v duelu a on jí přesto dokázal přesvědčit. Vyhrál už jen tím, že jí dokázal přemluvit, i když souboj vyhrála ona. Tohle musela patřičně ocenit, málokomu se to totiž v jejím životě podařilo. Otočila se k němu polovinou těla, neboť to působilo daleko lépe. „Těším se, až mi budete dělat společnost v Prasinkách a povíte mi ony slíbené příběhy.“ Ještě jednou mu přikývnutím naznačila, že děkuje, než se otočila k východu a budovu opustila.