Christoph Avery Macnair

Sirius sa s úsmevom vytratil z izby aj napriek tomu, že svojim dobrým kamarátom nepovedal, kde to má namierené. Musel vypnúť, na malý moment sa vytratiť a prísť na iné myšlienky pretože pohľad na človeka, ktorého nenávidel a na jeho brata, ktorý bol zjavne hlupákom, ktorý mu naletel ho mierne vytočila. Predsa len to bol jeho brat aj napriek tomu, že posledné roky to tak nevyzeralo. Bol jeho bratom aj napriek tomu, že sa jeden druhého zriekli a možno v momente ak by stáli pred sebou dokázali by sa dívať cez seba. Mohol by sa mu pozerať do očí a následne nevidieť pred sebou nikoho. Pre Siriusa to bolo ľahké, predsa len niečo zo svojej rodiny pochytil a pre jeho brata Regulusa by to určite bolo v ten moment rovnaké.
Nevšímal si tie pohľady ľudí, dokonca sa ani len nepozdravil aj napriek tomu, že mu niekto venoval pár slov. mal pred sebou cieľ, vedel, že sa musí premeniť v čierneho psa a na moment, len na pár minút alebo hodín sa vytratiť z povrchu zemského. Kto by v ňom videl niečo viac ako len psa? Samozrejme, jedna vec ostala rovnakou a to boli tie oči. Rovnako tmavé, rovnako čierne, ktoré dychtili po dobrodružstve a po voľnosti.

Prešiel na okraj lesa. Na miesto, kde by sa ďalej nemal dostať žiaden študent pretože sa to zdalo nebezpečné. No nikto nehovoril o psovi alebo áno? S úsmevom na perách sa pozrel okolo seba. Čoho sa mohol báť? Nikto ho nemohol vidieť. Predsa len bolo pod mrakom a možno ak by sa človek pozornejšie zahľadel na oblohu, videl by už aj niekoľko hviezd, ktoré by jasne žiarili. No a Sirius? Sirius mal predsa len na sebe čierny hábit spojený s čiernymi vlasmi a s pohľadom, ktorý bol niekedy tak tmavý, že si ľudia mysleli, že je stelesnením temnoty.
Netrvalo to dlho a zmenilo sa to. Nebol to mladý chlapec, ktorý stál na mieste. Bol to čierny pes, ktorý stál pevne na štyroch labách a pozeral sa okolo seba.
Dlhšia srsť, ktorá bola na prvý pohľad drsná no v skutočnosti bola hebká bola úplne iná ako jeho vlasy. Cítil sa konečne dobre. Cítil ako sa mu zmysli zlepšili a on mohol počuť oveľa lepšie ako pred malou chvíľkou. Dokonca niekedy, keď prechádzal lesom so svojimi priateľmi alebo sám a stretol nejaké zviera, bol to zážitok do konca život. Predsa len plaché zviera, ktoré uteká takmer okamžite pred ľudským pachom alebo zbraňami, ktoré boli v obľube používané údajne na bezpečnosť,  sa pred psom dokázala správať iným spôsobom. Bol to magický pocit, ktorý by doprial každému aj napriek tomu, že vedel, že to dokáže len málo ľudí.

Prechádzal, dokonca to bol beh, ktorý bol pre neho príjemným po hraniciach lesa pričom niečo zacítil. Bol to pach, ktorý nedokázal rozoznať, niekto, koho nemal možnosť doposiaľ vidieť. Možno nie v zvieracej podobe no možno to nebolo ani v tej ľudskej. predsa len by si určité pachy dokázal spojiť s ľudskou bytosťou.
Bežal s takou ľahkosťou. cítil ako jedna tlapa dopadala na zeminu za druhou pričom sa zastavil pred mužom. Pred osobou, ktorú videl dostatočne zreteľne aj napriek tomu, že počasie k tomu nezodpovedalo. Vedel, že nie je žiadna šanca k tomu aby niekoho upodozrieval, že to je človek. Musel by to byť najviac paranoidný človek, ktorého by Sirius videl. Pozrel sa na neho pričom sa rozhodol jednať inak ako mu nahovárali jeho inštinkty. Na miesto toho aby zavrčal a možno zježil svoju srsť sa posadil a následne zakňučal ako stratený, zatúlaný psík.

Po prohledání učebny, pokoje, místa nad učebnou, míst vedle učeben i sklepa, jelikož spousta zločinů se odehrává ve sklepě, se rozhodl prohledat i jiné prostory školy a to ty venkovní. Ačkoliv se mu pitoma Moody vysmál, on věděl, že je na správné stopě. Cožpak se někdo s tak pochybnými kořeny vystuduje na profesorku černé magie, aniž by toho nechtěla využít proti všem slušnejm lidem? Otec smrtijed, naštěstí bezpečně uvězněn v Azkabanu. Matka bývalá Grindelwaldova pravá ruka a bratr? Ten zmizel a slušní lidé nemizí! Jen ti, kteří jsou uneseni těmi neslušnými! A mezi ty patřil Rosier junior! Celá ta rodina byla prohnilá, ale on je varoval! A nikdo ho neposlouchal! Teď nechávají podlou zmiji plazit se mezi studenty, prskat na ně svůj jed a přetahovat je na svou stranu. V rámci bezpečí hodlal navštěvovat její výuky. Samozřejmě potají. Jak si všiml, Moste Potente Potions se tu předávalo z ruky do ruky, tak proč by si tu knihu taky nevypůjčil. Teda, až jí ten skřet! Ta podlá svině vrátí! Chodil okolo toho jako mlsný kocour neustále a když už se jednou zjevila, tak byla zase za hodinu pryč. Za tím jistě také byla Rosierová. Měl jí přečtenou. Kazila mu jakýkoliv pokus o její zatčení. Ale jednou jí dojde šťastná ruka a ona spadne přímo do jeho spárů. Poté se může připojit k otci v Azkabanu. Bratříček i maminka je budou vesele následovat a celá vypečená rodinka bude pohromadě.
Mnul si ruce nad tou představou, když prolejzal skleník v němž nalezl podezřelé houby. Zkonfiskoval je a mínil je spojit s Rosierovou, jakmile získá dostatek důkazů. Zatím měl jen houby a kus židle. Mohla se na ní udát vražda minulého profesora. Ten sice údajně žil v poklidu na nějakém venkově, ale co nesvede mnoholičný lektvar! Určitě to bude ten její povedený bratříček. Nechá ho sebrat na lektvarové zkoušky. Poté se nechá pochválit a sebere Rawennu za vraždu profesora … eh, koho to kurva zajímá! Bylo to geniální, tak geniální, že by z toho tem zrzavý fouňa zbledl. A za ten pohled by dal všechny paruky světa!
Projel si rukou pleš a vydal se do útrob zakázaného lesa. Pod botami mu křupalo jehličí a další hnusy, které do lesa nepatřili. Prozkoumával každou píď, každou větvičku i kamínek, jen aby nalezl to tělo. Stejně měl za to, že v tom jede Brumbál s ní. Kamarádíčkoval se s tím zatraceným wunderbarem a teď přijme parchantě jeho druhý ruky? Ne! Na tom cosi smrdělo a smradlavé věci on cítil na kilometry! A zrovna dnes se mu cosi dostalo do rypáku. Otočil se, aby se podíval na hnusného černého vořecha, co páchl, jak kanál.
“Ha! Pes!” vydedukoval zcela správně. Otočil se kolem sebe, aby se ujistil, že ho nikdo nesleduje. Poté se vrátil k čoklisku.
“Co tu chceš?!” vyštěkl otázku na psa, jakoby čekal, že mu slušně odpoví. Ale byl to jen blbej pes. Co navíc skučel.
“Přestaň békat! Jestli chcípáš, tak si najdi nějaký strom a tam pojdi a ještě se zahrabej, aby jsi mi tu nepřekážel!” mávl rukou, aby ho odehnal. I když, něco mu tu smrdělo. Co dělá pes v lese? Pes není lesní zvíře. Ha! Záhada! Zůžil oči a pomalu vykročil k psovi, aby ho chytl za tlamu.

Sirius ho pozoroval pričom mal chuť sa zasmiať. No na miesto toho len sedel ako poslušný pes až do jedného, jediného okamihu. Predsa len,  v momente, kedy Chris prišiel k nemu a pokúsil sa o tej jeden jediný pohyb, ktorý nenávidí každé jedno zviera pocítil ako sa na jeho srsti objavili určité zmeny. Sirius už nesedel na miesto toho stál na štyroch pričom sa svojimi tmavými očami, ktoré boli oveľa černejšie ako oči človeka alebo dokonca aj zvieraťa.
Stál pevne na labách, nemal v pláne odísť ani len o jeden jediný krok. Predsa len on bol v tejto chvíli ten nebezpečný nie muž, ktorý vyzeral už od prvého okamihu ako neurotik, ktorý sa zloží pri každej jednej príležitosti. A to znamenalo jediné. Stal sa výzvou pre Siriusa, ktorý svoje výzvy predsa len miloval. Nezáležalo mu na ňom kto bol tým človekom. Prečo aj? V podobe psa ho nikto okrem ľudí, ktorí ho poznali nemohli odhaliť. No ako by sa ten muž tváril, že pred ním sa v skutočnosti nachádza nejaký žiak, ktorý má oveľa väčšiu guráž ako niekto iný? No ale jeho zaujímal v tejto chvíli iba jeden fakt.
Sirius sa pozrel pohľadom na školu pričom vedel, že to bolo jediné miesto z ktorého mohol vyjsť. A on príde na to, čo tam robil. Určite na to príde!
V momente, kedy sa pred ním objavila ruka, premýšľal nad tým, čo má urobiť. No aj napriek tomu nechal svoje vnútorné ja, ktoré bolo v tejto chvíli iné ako v ľudskej podobe rozhodnúť za neho. Kto by dobrovoľne siahal na papuľu nejakého psa, ktorého našiel v tmavom okolí lesa? Jedine blázon alebo človek, kto si necení svoj život.

V jeho očiach sa objavila radosť, pričom takmer okamžite sa vrhol na ruku, ktorá mu bola ponúkaná. Možno ak by bola ponúknutá na zlatom podnose, bolo by to o niečo viac príjemnejšie. Zahryzol sa do jeho ruky tak silno ako len vedel aj napriek tomu, že by mohol ešte o čosi silnejšie. Predsa len, možno ak by sa posnažil dokázal by mu prudkými pohybmi odhryznúť časť ruky.
„ myslím si, že si práve v tejto chvíli urobil chybu svojho života..“
Pomyslel si Sirius pričom následne pustil jeho ruku a na malý moment sa vzdialil. Jeho chôdza bola elegantná, kedy ešte naschvál krútil bokmi ako tá najladnejšia laň, ktorá je nevinnou. Následne o pár metrov sa otočil, ľahol si a jednu labu si preložil cez tú druhú pričom zo seba vydal smiech. Smiech, ktorý sa ani zďaleka nemohol podobať k nejakému zvuku zvieraťa. No aj napriek tomu ho ten pohľad na zúfalca bavil pričom vedel, že dokáže zájsť ešte ďalej.

Sirius ako správny pes zavrtel chvostom pričom sa pozrel okolo seba. Mal na viac, predsa len v okolí v ktorom sa nachádzali to v akej podobe sa nachádzal. Všetko mu takmer dokonalo hralo do kariet. Dokázal vidieť v tme oveľa jasnejšie ako človek. A jeho rýchlosť? Bolo by iba komplikované ho chytiť. Možno ak by na neho prehovoril, čo samozrejme nevedel možno by u neho tú predstavu toho, že nie je psom ale nikým iným len utvrdil. No to by bolo v jeho podaní veľmi jednoduché. Usmieval sa na neho, pričom to bolo viac ako jasné. Vyceril zuby aby mu ukázal, čo dokáže. Mohol ho zabiť? Rozbehnúť sa na neho a zahryznúť sa priamo do plešatej hlavy alebo do krku.

Ten pes byl navýsost podezřelý. Celý černý i ty oči měl černé jako nekonečnou hlubinu. Jako nějaký démon, který se mu přišel vysmívat. Ty oči zaručeně nebyly psí, viděl mnoho psů, aby věděl, že tohle není žádný pes. Určitě to byla nějaká zrůda stvořená jen proto, aby ho zabavila, když bude Rosierová provádět nekalosti. Neměl jí spouštět z očí. Sic jí na těch očích ještě ani neměl. Zatím se mu vyhýbala, ale nebude tomu na dlouho! Ale proč by lezl za ní, když může hledat důkazy, zatímco ona si bude říkat, co asi provádí, kde je, proč jí nesleduje. Ne, ne, není tak průhledný. Bude se od ní držet, co nejdál, zato bude za sebou nechávat dokonalou spoušť, aby jí znervóznil a ona pochybila. Jen se tentokrát musí držet vskutku, co nejdál. Aby ho zase neodvolali, jak u její drahé matinky. 
Ale nyní musel chytit její drahocenné zvířátko, u kterého jistě najde štěnici. A kam by mohla štěnici schovat? Do tlamy! Nebo zadního otvoru! Hodlal mu obě místa důkladně prohledat, i kdyby ho měl rozkuchat a mrknout i do vnitřností, on se dopídí toho, kam to zašila. Jak jen může používat taková zvířata, od kterých nikdo nečeká nic špatného? No, prostě. Byla to krvežíznivá vražedkyně s úchylnou představivostí. Ale on jí na hlavičku stoupne a rozmáčkne jí.
Vrhl se na psa s razancí buldozeru. Napřáhl se pravačkou po jeho tlamě, ale nepočítal s útokem. Vykřikl bolestí, když se mu do ruky zabodlo několik ostrých zubů. Napřáhl se levačkou, aby to zvíře řádně praštil, ale ono už bylo pryč. Ladně si to kráčelo před ním, poté se otočilo, lehlo si a ... zasmálo se? Protřel si ucho zdravou rukou a chvíli na něj zíral, ačkoliv mu z rány tekla krev a ruka ho brněla. 
"Ty nejsi pes! Ty jsi hyena!" vykřikl na něj, když si otřel ruku o černý kabát. Okamžitě za sebou nechal rudou šmouhu. Pár kapek padalo i na zem, kde zanechávali malou loužičku. Zajel si levou rukou do kapsy a s vychytralým úsměvem vytáhl hůlku. Tedy, myslel si, že vytáhl hůlku, ale místo ní vytáhl vidličku. 
"Do prdele!" zaklel a začal se přehrabovat v kapsách. ..."Počkej, ty ďáble! Rosierová si se mnou nebude hrát! Donesu jí její krysu na podnosu staženou z kůže a koulema na vrchu!" zasyčel na něj, když se mu konečně podařilo vytáhnout hůlku. Zamířil na vytlemeného psa a mávl s ní.
"Aqua Erupto!" z hůlky vystřelil silný proud vody, který měl zasáhnout psa. On mu dá ho hryzat! Zmočí ho jako prašivé štěně a poté si z něj udělá guláš! Který naservíruje i Rosierové! Co si uhnětla, to si také sežere, i kdyby jí to měl narvat do chřtánu a zadusit jí s tím!

Sledovať jeho počínanie ho začalo napokon baviť. Predsa len pri pohľade na toho rampelníka mal pocit, že mu v očí vystriekne niekoľko slz od smiechu.
„ hlupák sa hlupákom zjavne narodí..“ pomyslel si Sirius pričom následne sledoval jeho ruku. Takmer okamžite si oblízol svoju tlamičku a následne vyceril zúbky, ktoré sa vdaka mesačnému svitu zdali omnoho krvilačnejšie. No až v tej chvíli vo svojej tlame ucítil zvláštnu kovovú chuť, ktorá bola chuťou jeho krvi.
Sirius sa postavil opäť na všetky štyri laby a odkašlal si, tváril sa ako keby to bola kyselina, ktorú takmer okamžite potrebuje dostať zo svojich úst. Nemohol predsa len dovoliť aby jeho veľavážené ústa mali v sebe nejaký odpad, ktorý by mu mohol úplne prehodiť žalúdok. Čo ak je jeho krv otrávená rovnako ako ksichtík, ktorým sa na neho pozeral?

V momente, kedy muž, ktorý pred ním stál použil svoj prútik a namieril ho priamo na neho očakával všetko. Dokonca aj smrť, kedy by sa následne opäť premenil na študenta a následne by muž za všetko bral následky. Ako by následne mohol niekto povedať, že tento obyčajný študent sa dokáže premeniť na psa? Nebál sa smrti, vedel, že ak by to malo prísť bolo by to určite inou formou ako rozzúreným chlapíkom, ktorý možno chodil pozorovať dievčatá v sprchách. Iné vysvetlenie pre to, Sirius nemal.
V momente, kedy pocítil ako prúd vody sa dotkol jeho dokonalej srsti, v jednom momente sa zarazil no v tom druhom si to dokonca začal užívať. Bol ako malé šteňa, ktoré bolo odtrhnuté z reťaze.
„ preboha! On ma určite balí..“
Zamyslel sa nad tým a pochopil, že je len jeden jediný spôsob ako vytvoriť nejakú odplatu. Predsa len si o to ten darebák koledoval. Sirius sa k nemu priplazil tak pomaly a tak potichu a následne vyskočil pričom ho ošpliechal takmer od hlavy až po päty. predsa len doposiaľ voda nikomu neublížila a ak áno, už o tom nikto nebude hovoriť. Pár kvapiek vody ho dokázalo potešiť natoľko, že začal dookola pobehovať ako malé šteňa hrajúce sa rôzne hry. nebál sa toho, že by mal nejaký problém, predsa len doposiaľ neurobil nič, za čo by ho mohli potrestať.
Len sa premenil na psa, vyšiel zo školy aj napriek tomu, že už dávno je večierka. Pohrýzol nejakého bezdomovca, ktorý len hľadal kúsok jedla a následne sa mu v podobe psa vysmieval. No podľa jeho úmyslov to aj tak nebolo ni, za čo by ho mali potrestať.

Sledoval to čoklisko s přimhouřenýma očima, zatímco si přiložil k obtisku zubů kapesník, který zrekvíroval jako důkazní materiál od Rosierové. Viděl na něm šmouhu, tudíž to mohlo být DNA mrtvého profesora, za nějž se vydával její povedený bratříček. Kapesník se v okamžení zbarvil do rudé, ale myšlenky se mu upínali k čoklisku, tudíž mu tak rychle nedošel fakt, že zničil možné DNA. To se dostavilo o pár aha efektů později. Plně se mu rozšířily zorničky, jakoby umíral či si dal plnou dávku nějaké drogy. Podíval se na kapesník a zabrousil zubama.
"Do psí prdele!" zaklel nahlas, přičemž mu noha vyjela o metr do výše a zase padla na zem, jak si naštvaně dupl. Naštvaně si odplivl a podíval se na čokla, kterému se u huby skvěla jeho krev. ..."Je to všechno tvoje vina, ty podebraná psí nádhero! Tě vykostím!" zasyčel na něj a zahodil kapesník. Mínil svou hrozbu dodržet, ale pes se rozkašlal jako mudla, který denně hulil čtyřicet cigaret. Nebo mudla, co do sebe kopl cigaretový popel. Povytáhl obočí a vrtěl nad tím zjevem hlavou. Tohle bylo nanejvýš podezřelé! Kdoví, co Rosierová s tím zvířetem prováděla. Třeba z něj pomocí mudlovské vivisekce chtěla mít člověka. Už tak vypadal jakoby pelichal víc než je pro psa dobré. 
"Copak, hnuse? Snad ses nezakuckal?" po tváři se mu rozjel zlomyslný škleb. Kdyby se měla psí příšera udusit jeho krví, klidně mu nabídne celé své hrdlo. Ale to by pak zkapal. To se mu příliš do krámu nehodí. Tak zápěstí, to by se ještě zvládl vrátit do školy než by zhebl na ztrátu krve. By sebral ten podělaný kapesník a ucpal tepnu, zatímco by se smál nad tím frankenpesanem, jak se dusí jeho vlastní horkou krví. Až by byl zase cajk, vrátil by se pro psí zrůdu a donesl by jí Rosierové na zlatém podnose s jablkem v hubě. 
Hodlal psa odšplouchnout do tralalálie, ale ani se nenadál a byl sám zmáčený od hlavy k patě. Jedna z kapes ho zasáhla do oka až jej to odrazilo dozadu a on si jí snažil prudce vytřít z bulvy pryč. Dřel tak silně až mu oko zarudlo. 
"Ty kriple hnusnej!" vyplivl na něj další nadávku, když si vydrhl oko, zatímco zbytek kapek ulpívalo na jeho kabátě. A co neviděl. Ten potrhlý pesan běhal jako splašený a snad to bral jako hru?! 
"A dost! A dost! Pojď cem!" odlepil své nohy od země a rozeběhl se za psem, skočil po něm, jenže na místě, kde byl pes, bylo za chvíli prázdno a poté samé chvilce se tam válel člověk. Chris vyplivl z huby hlínu a pokusil se o to podruhé, jenže s tím samým efektem. Honit psa bylo stejné jako honit toho podělanýho klauna. Chtělo to nějaký triumf! Musel na něco přijít nebo z něj bude brzy blátivé monstrum. Ale on na něco přijde jakože se jmenuje Christoph Avery Macnair!

Sirius ak by mohol, určite by sa rozplakal pri pohľade na toho zmätka, ktorý stál pred ním. Predsa len to bol v tejto chvíli jediný človek, ktorý sa nachádzal v jeho prítomnosti a ten pocit, že aspoň v tejto forme sa môže pochváliť tým, že niekoho nahneval do úplnej nepríčetnosti? Bol by to krásny pocit.
„ hlupák! Ale zábavný, to sa musí nechať..“
zasmial sa sirius v podobe psa pričom v momente, kedy pochopil, že to nie je hra a že vážne sa snaží ho chytiť, bavilo ho to ešte o niečo viac. Hovorí sa, že hada bosou nohou nedráždi, ale to isté sa hovorilo aj o psoch? Určite si to Sirius musel vyskúšať a pri úplne prvej príležitosti, ktorá sa mu naskytla potiahol za tkaničku od topánok a následne ťahal ťahal až do tej chvíľky, kedy nemal ten tlak pod kontrolou. No a čo sa malo stať potom? Sirius ako poslušný pes utiekol niekoľko kilometrov dalej len aby mal nejaké to súkromie, predsa by len svoju potrebu nevykonával pod jeho dohľadom! Bolo už len počuť a hlavne vidieť ako psík, poslušný psík zdvihol nôžku a následne vykonal svoju potrebu.

" toto je ako stvorené pre mňa! ja som vedel, že ma nesklameš..."
V momente, kedy ho videl na zemi vedel, že to je jeho príležitosť. predsa len to bolo jeho zámerom, kedy si tam ľahol, alebo nie? bol to jeden z tých trikov, ktorý si Sirius v hlave opakoval niekoľko krát. Rozbehol sa jeho smerom a samozrejme s celou rýchlosťou, čo určite nebolo veľmi pomalé mu pristál priamo na chrbte. postavil sa na zadné labky a zatočil sa ako pravá balerína. No keďže to bolo niečo, za čo chcel patričný potlesk, odskočil stranou a následne sa na neho pozeral.
Chcel vedieť či niečo nepotrebuje. Napríklad pohladkať na brušku alebo za uškami hoci! ved to by mal robiť práve on, keď videl malé, nevinné šteniatko, ktoré sa mu brutálne zahryzlo do ruky, následne ukradlo topánku do ktorej sa následne vymočil. A nemôžeme zabudnúť samozrejme ani na to divadielko!
s pohľadom ublíženého šteniatka sa na neho pozeral pričom dúfal, že za svoj krásny výkon dostane nejakú pochvalu alebo dokonca piškotku, ktorú by mal mať vo svojom vačku inak za seba Sirius neručí.

Cítil, jak se mu na čele objevila dobrá známá pulzující žíla. Vždy vylézala v okamžicích, kdy byl na pokraji duševních sil. A tenhle pekelný satanáš jej zajisté doháněl k šílenství více jak Moody a Rosierová dohromady. Pokud by ho dostal do rukou, vlastnoručně by ho vykastroval a potom by ho donutil vlastní tentákly sežral. Vykostil by ho, stáhl z kůže a zbytky by uvařil do guláše! Dobrej pes! V guláši!
Skřípal zubama, že by to vzbudilo i mrtvolu. Jakmile dopadl do prachu, vyplivl další částečky hlíny a chtěl vstát. Jenže jej cosi drželo u země. Opožděně se otočil, aby viděl, jak mu pes utíká s botou. Chladný vzdoušek dopadl na jeho černou ponožku bez boty. Bez jeho kanady!
"Ty kriple!" zakřičel na něj a v mžiku stanul na nohou. Na jedné botě a druhé ponožce. Tohle mu ten pes zaplatí! Tou pochcanou botou ho umlátí do bezvědomí! Z očí mu sršely jiskry a od huby mu odletovala pěna. Vidět je takto někdo, spíše zneškodní Chrise než psa. Pes oproti hrdinnému bystrozorovi vypadal jako milouš, zatímco pan Macnair jako blázen, který utekl z psychiatrické léčebny. Oči měl vypoulené a žilkaté, od huby mu odtékala slina, přičemž jí měl zkroucenou do podivného patvaru. Na čele mu pulzovala žíla tak silně, že to vypadalo, jako by mu měla každou vteřinkou explodovat hlava. Ruce pevně svíral v křeči, při níž si zadíral nehty do dlaně. Ještě větší sila a učinil by si do nich řádné díry. Možná i skrz na skrz. Klepal se jako smažka, která ujíždí na cracku a už několik dní neměla. Zavyl jako šílený kokot a opět po psovi skočil. Jakoby se nepoučil, že je to marné. A další dopad na zem měl za následek i to, že mu dech odešel kamsi na Bahamy a on zůstal rozpláclý na zemi, poté co mu satanáš skočil na záda. Po tomhle už na Moodyho nebude křičet, aby mu vlezl na záda. Ty jeho právě dostaly řádně na prdel.
"Agh!" zaskuhral a zůstal hubou v zemi. Vypadal jako řádně rozpláclá žába. A přál si umřít. Skopán psem. Cítil se tak zahanben, jak víc to nešlo. Zvedl hlavu ze země a podíval se na psa.
"Vypadni! Nech mě tu chcípnout, ty zrůdo!" vykřikl na něj, přičemž mu od huby odlétla pěna než se tváří zavrtal do hlíny a snažil se přitom provrtat do Západního Německa. A také se snažil dát psovi naivní ideu, že byl skolen. Přitom jen vyčkával až se čoklisko přiblíží a on ho čapne kolem těla a bude ho mučit tak dlouho, dokud duši nevypustí! Nikdo si nebude zahrávat s Christophem Avery Macnairem!