Alastor Moody

Procházel se po chodbách Bradavic ve svém typickém oblečení s nic neříkajícím, ale velmi typickým výrazem ve tváři. Tvářil se nijak, přestože v mysli hodnotil najednou až moc věcí. Dávno se mohl vrátit do Londýna na ministerstvo, ale on se rozhodl pustit do vlastního soukromého vyšetřování. Ne, rozhodně se neinspiroval Macnairem, to byl moc velký magor. Ovšem ukazovalo se, že cestičky Pána zla skutečně míří až do školy. Copak Albus Brumbál neviděl, že se mu ve škole rojí klubko zmijí? Či to bylo ještě horší a on to slepě toleroval? Někdy měl o Brumbálovi pochybné mínění, ale tak už to u přátel bývalo. Brumbál měl své kroky, svá řešení a podle nich se téměř vždy zařídil. Nikomu nic neříkal, dokud pravda samotná nevyplula na povrch. Takže ano. Buď o smrtijedech ve škole věděl a nechával jim volnou ruku, nebo na něho lezla senilita a on to neviděl. Však kolik mu mohlo být? Devadesát, sto nebo i víc? Neznámé a moc vysoké číslo.

Chtěl se zaměřit hlavně na čistokrevné studenty, ti dostávali nejčastěji onen hloupý nápad přidat se na temnou stranu. Nechápal, co na tom vidí. Snad to byla přirozená prohnilost duše? Pobavení a ukrácení dlouhé chvíle? Alastor takovými lidmi opovrhoval. Navíc mu přidělávali práci. Většina studentů byla nyní v teple domova na vánočních prázdninách. Radovánky, jídlo a nalepené úsměvy, až by se z toho jeden poblil. Hlavně se radovat a děkovat za ty pochybné měkké dárky, o které stejně nikdo nestojí.

Chodbou se ozývaly hlavně jeho kroky, byl sám, nebo měl být sám, ale nebyl. Zastavil se a hlasitě si povzdechl. Zůstával na jednom místě, než přeci jen promluvil. „Kdybys chtěla někoho sledovat, doporučil bych ti u toho nefunět jak prase v rauši,“ protočil nad chováním dívky oči, ale zatím se k ní neotáčel. Čekal, až se přizná sama. Že si jí neměl všimnout? Na to by musela být opatrnější. Oči měl všude a slyšel přes celou kancelář. Proč by to tady, na tiché chodbě, mělo vypadat jinak? Konečně se otočil k pronásledovatelce čelem, přestože nevěděl, zda je pořád v úkrytu nebo se již odvážila ho opustit a postavila se mu s hrdostí. „Poslal tě Macnair nebo ses sama rozhodla, že vyzkoušíš minimálně dvacet způsobů jak vyprudit jednoho bystrozora?“ Povytáhl obočí. „Mám očekávat všetečné dotazy, nebo dnes za mnou hodláš skákat jako ne moc tichý stín?“ Natočil hlavu k jedné straně a přitom se podrbal na bradě, která by docela jistě potřebovala oholit.

Dočkala se svého vytouženého dne, kdy se rozloučila s Teddym, vyměnila si pohled plný nezájmu s bratrem a s polštářem v ruce se vydala skrze odcházející dav studentíků do druhého patra. A její nepříliš tiché kroky se rozléhaly prázdnou chodbou, když mířila na záchodky. Kde jinde by si mohl člověk vyřvat a vybít svou frustraci než na místě, kde to lítostí přímo překypovalo. Zvláště, když jí to připomínalo její nepěkné dny. No, poslední dobou měla samé nepěkné dny, ale v porovnání s těmi, kdy se musela nosit s Eliasovou kůží, oproti těm to byla procházka růžovým sadem bez rozbitého skla, vražedných šlahounů a kaktusů s "roztomilý" jednorožci. Jelikož v každém děsuplném, strachuplném, hrůzyplném a kdoví čeho všeho ještě plném sadu se musel nalézat kaktus a jednorožec. Kombinace tak vražedná až smrtelná!
"Ahoj, Uršulo," pozdravila spílající dívku, která si prsty pročesávala vlasy. Havraspárský duch trhl hlavou jejím směrem, otevřel ústa do ohromného O a ustal v činnosti.
"Ty? Ne! Ty ne! Ne! Neeeee!" s hlasitým zavřeštěním udělala otočku a vletěla přitom do záchodové mísy. Voda ze záchodku se rozlétla do všech směrů, ale naštěstí byla v dostatečné vzdálenosti, aby nesmrděla jako záchodová voda. Jelikož tu nejspíš nikdo nemočil od doby, kdy se tu ukrývala, tak to muselo být poměrně čisté.
Pokrčila rameny s hlubokým nezájmem nad Uršulinou hysterickou reakcí a došla ke koupeli. Vynechala hábit i tu maškaru pod ním a nechala si na sobě normální oblečení. Lehčí svetr a kalhoty. Co víc si přát? No, nejspíš jiného otce a v momentální chvíli i jiného bratra. S hlasitým povzdechem, který ukradla Uršule vytáhla z kapsy dopis, párkrát ho obrátila než z něho začala dělat lodičku. Obálka, dopis, víc materiálu nepotřebuje. Nějaké cosi se jí povedlo a to nějaké cosi pustila po vodě. A nebylo se čemu divit, když se lodička okamžitě začala potápět. Jako Titanic. Chvilku ji pozorovala než si na kolena položila polštář a na polštář hlavu. Když už se chtěla vyřvat, nemusel to nutně slyšet každý duch a obraz v okolí.
Po pár hodinách se uklidnila, dostatečně upravila, ošplouchla obličej a s polštářem se vydala dělat něco převelice zábavného. No, prakticky věděla, že se tu stále potlouká subjekt jejího zájmu a proč by nemohla učinit něco inteligentnějšího než se mu dát na stopu jako pořádný pes. Nechala se navádět od obrazů až se mu konečně dostala do zad. Ne doslova, to by její sledování skončilo dřív než začalo. Kamsi kráčel, možná hledal další padouchy a nebo ... se jen znuděně procházel? Ptát se ho nehodlala, chtěla se za ním pouze táhnout jako stín, dokud se mu nepodaří se jí zbavit. Jenže tahle hra na lidský stín jí nevydržela příliš dlouho. Zničehonic se pan Moody zastavil, aniž by k tomu měl nějaký důvod. Vlastně důvod měl, věděl, že se za ním plíží.
"Sakra!" zabrblala si potichounku a vteřinku se rozmýšlela zda utéct nebo mu čelit. Jenže připomínka toho, že jí má někdo jako Sirius za zbabělce jí vyburcovala ke zcela masochistickému výpadu dopředu. Vykročila ze stínu, aniž by si uvědomila, že má stále v ruce polštář.
I když jí odvaha přešla jen, co se na něj podívala nebo spíš on na ní. Mráz jí přejel po zádech a ona si nevědomky k hrudi přitiskla polštář jakoby to byl plyšový medvěd. Ale nejistota se vždy pomalu vytrácela, když začala mluvit.
"Jen dvacet? Mě přijde, že na vás by zabral každý způsob," rychle zklidnila svou reakci, jelikož jí koutek zacukal nahoru. ..."Macnair?" radši se chytla něčeho jiného, co jí na tváři vyčarovalo dokonale nechápavý výraz. ..."Kdo je Macnair? Student? Nějaký padouch? Obojí? Přišel jste si pro něj, ale vyčkáváte až udělá nějakou chybu, za kterou byste ho mohl odtáhnout do Azkabanu? Ale jelikož o vás ví, tak si dává bacha? Přesto se vás bojí, tak za vámi posílá nějakého náhodného studenta, aby ho mohl informovat o vašem každém kroku? ... to já nedělám. To příjmení jsem slyšela už někde ve Zmijozelu. A Mrzimor se se Zmijozelem nebratříčkuje," rezolutně zavrtěla hlavou, ačkoliv jí jeden z nich nenechal pojít na trávníku. Ačkoliv to předstírala, ale nenechal. Ve stejném kontrastu natočila hlavu na stranu stejně jako on, akorát na tu opačnou.
"Co když jdu zrovna zcela náhodně tou samou chodbou jako vy? Za tím samým cílem?" tím mu dokonale potvrdila, že mu míní pokládat všetečné otázky. Navíc ještě odpovídala na otázku otázkou, což většinou jí dokázalo pořádně naštvat. Ale ona se stačila dokonale uklidnit, takže se cítila jako hippík, co si šňupl. Navíc se mohla věnovat subjektu své touhy ... teda, zájmu!

Kdo ví, co by dal za to, kdyby se před ním ukázala jiná studentka. Takhle si jen odfrkl, když po chvilku poznal tu, kterou tu potkal už posledně. A změna barvy vlasů ho neošálí. Na to tu byli jiní experti. Jen pochybně povytáhl obočí nad tím, proč v rukou svírá polštář. Kolik jí vlastně bylo? Třináct ale neměla doma na medvídka? Ne, to bylo kruté hodnocení. Jen si asi ve svém věku uvědomila, že toho plyšáka potřebuje, ale není nikde k sehnání. „Jsem si jistý, že ty bys ty způsoby zcela jistě ráda vyzkoušela,“ ušklíbl se nad tím. Zdála se jako docela odhodlaná osoba, co si půjde za svým. Co by mohl udělat lepšího, než se jí sám znechutit?

Povzdechl si a pohled upřel na kovové špičky bot, jakmile začala pokládat jednu otázku za druhou. V jednu chvíli se musel dokonce zasmát. Kdyby jí Chris slyšel. Student nebyl roky a padouch už vůbec ne. Pomatenec. Možná, že kdyby ho zavřel do Azkabanu, měl by pokoj, ale to by bylo až moc snadné. Jestli si dával Macnair bacha? Zcela jistě ne. Paranoia byla větší, než potřeba zametat stopy a zůstat v utajení. „A s kým se Mrzimor bratříčkuje?“ zeptal se, ale odpověď na to slyšet nechtěl. To ho přeci nezajímalo a doba jeho studia dávno pominula. Nezmiňoval ani to, že určitě o Macnairovi slyšela ve zmijozelu už jen proto, že tu studovali bratři. Pak ho ale něco napadlo a zlověstně se usmál. „Vlastně, Macnair je jeden bystrozor. Muž co služebně začínal dříve než já. A je někde tady na škole. Nechceš se vydat na tajnou výpravu a najít ho?“ mluvil k ní jak k malému děcku. „Víš, takový pomocník detektiva.“ Doufal, že by jí tím dokázal zabavit a ona by jako hodný pejsek utíkala čenichat po zlořádném bystrozorovi.

„Pak zcela výjimečně a náhodou se omlouvám,“ ustoupil do strany a ukázal jí před sebe. „Můžeš pokračovat a já se vydám na druhou stranu,“ pronesl jen aby si potvrdil, že rychle vymyslí způsob, jak zase za ním půjde čenichat. „Jaký cíl tedy máš, prcku?“ povytáhl obočí a vyčkával. Urazil jí? Kdo ví… kdo ví.

Byla připravená na to, že se nebude tvářit šťastně, pokud jí přistihne při činu a co hůř, rozhodně se nebude tvářit ještě radostněji, když jí pozná. I když se může pyšnit tím, že se mu zaryla pod kůži natolik, že si jí pamatuje. Ujel jí dokonale spokojený výraz čiré radosti, který hned smázla výrazem plného pokání, což vydrží do doby než se dostane ke slovu. Po tom se vždy dokázala tvářit jen tak, jaká slova jí vycházela z úst. A v tomhle případě bude muset odrážet jeho štiplavé poznámky a zároveň na něj útočit svými otravnými dotazy. Ale kdy se vám poštěstí narazit na slavného Alastora Moodyho? Pokud se nechce vloupat na ministerstvo nebo se tam vnutit pod nějakou záminkou, třeba že si přičaruje uši a bude je chtít odčarovat jen od odborníka, musí využít téhle příležitosti, i kdyby na ní sršel síru. Svým způsobem byla ta vizáž zamračeného gremlina celkem ... no, roztomilá. Kdyby rozdával úsměvy na všechny strany a zářil jako slunce, tak by jí tolik nevábil nezájmem a otráveností. Vážně byla divná.
"Na to by mi nestačil ani celý život," vesele mu odpověděla než se zaměřila na to, na co se zaměřil on. A to na polštář, který svírala jako nějakou hračku. Zakoulela očima ze strany na stranu a převelice nenápadně ho přesunula za záda, jakoby doufala, že polštář prostě zmizí a nebude jí dál způsobovat potupu. I když ... ona si jí dokázala způsobit i bez polštáře. Navíc ho nemínila zahodit, protože ho měla už pár let dokonale uzpůsobený a na jiném se tak skvěle nevyspala. Potupu nevymění za skvělý spánek!
Zeptal se a tak mu hodlala odpovědět, i když z něj čišel dokonalý nezájem. Ale copak jím nečišel po celou dobu? A čím se to stupňovalo, tím víc se jí chtělo zůstat. A zkoušet, kam až může zajít.
"Přeci se všemi ostatními. Nejste zase tak starý, abyste si to nepamatoval," naklonila hlavu na stranu a pozorně si ho prohlédla. Rozhodně věkem nesahal jejímu otci, možná tak strýci a ten byl o podstatnou řádku let mladší. Navíc určitě netrpěl senilitou, takže si něco z těch školních let pamatoval musel.
Přimhouřila oči, když jí něco prozradil. Minule byl jako kniha záhad a nyní jí něco vyzradil. Za tím něco bude. Navíc ...
"Proč bych ho měla jít hledat, když jste si myslel, že mě poslal on? Copak bystrozoři nedrží při sobě? Takhle to vypadá, jako byste si vzájemně nedůvěřovali," pokud se jí hodlal zbavit, byla to marná snaha. Byli na chodbě, žádné okno, žádná kniha. Pokud z ní neudělá fretku nebo hrdinně neuteče z boje, tak od ní pokoj mít nebude. Skoro měla chuť se ďábelsky pousmát, ale přeci jen jí měl za hloupou malou holku a ty se nešklebí, jak kdyby měli dokonalý plán, jak se na někoho nalepit a nepustit.
Nejistě hodila zpátečku, když jí pustil před sebe, aby se mohla vydat za tím svým rádoby cílem. Ale co když její cíl zrovna stál a dokonale jí prokoukl? Co pak? Musela rychle šrotit mozek. Jenže ho večer a ráno přetížila nad rodinnými problémy a jistou vyřčenou větou "je to pro nás těžké."
"No, když už jsem na vás náhodně narazila," promnula polštář za zády než jí napadla spásná myšlenka. ..."Mohla bych se zeptat na něco, co se týká kariéry bystrozora?" oči se jí rozzářily jako malému dítěti, které zrovna dostalo křečka. I ten křeček by byl možná lepší než ten ďábelský kocour. Ale to je jiný příběh.

„Hádám, že už starý budu,“ pokrčil rameny. „Když jsem chodil do školy já, což je už pěkná řádka let. Bavily se všechny koleje mezi sebou. Ale předsudky dělají své.“ Zkřížil ruce na hrudi a jedním ramenem se ležérně opřel o stěnu. Hádal, že té blonďaté cácory se nějakou chvilku nezbaví a ten rozhovor, který ležel před nimi ve vzduchu, krátký také nebude. Co byl ze školy nechápal tu roli kolejí. Sice neznal moc bystrozorů z řad Havraspáru nebo Mrzimoru. Tuhle práci většinou zastupovali snílci toužící po dobrodružství, tedy Nebelvír, anebo lidé s ambicemi a touhou po kariéře, tedy Zmijozel. Jenže kdo u vstupního pohovoru pokládal otázku, jakou kolej dotyčný navštěvoval? Oba bratři Macnairové byli ze Zmijozelu. On a Frank byli z Nebelvíru a u ostatních si to ani nepamatoval. Jen si projel prsty na zátylku v zrzavých vlasech a upřel na dívku před sebou své modré oči. Po bradě se mu táhla nevzhledná jizva a od posledního střetnutí mu jedna přibyla. Táhla se od koutku rtu nahoru asi do poloviny tváře. O její čerstvosti jasně vypovídala zarudlost rány.

„Ty věříš všem ve své koleji?“ položil jí záludnou otázku. Hlas se zdál nižší. Ne přísný, ani hrubý. Přesto v něm dívka mohla jasně slyšet něco víc. Skryté očekávání. „Pokud ano, pak jsi hloupá a měla bys rychle přestat.“ Dodal po chvilce. „Bystrozorů není všudy všeho pár, není nás pět nebo deset. Je nás spousta, ale nikdy nemůžeš věřit všem. To je základní pravidlo světa venku,“ pronesl a poklepal si na jizvu na bradě. „Pamatuj si to a dopadneš lépe než já.“ Alastor nikdy netrpěl přehnanou důvěrou k druhým lidem. Ovšem jednou věřil až moc a byl poslán do pasti. Opatrnost byla na místě a přestože nemohl dívce prozradit, jak se poměry mezi bystrozory mají, tohle říci směl. „Bystrozoři drží při sobě, ale všechno má své hranice,“ dodal jako doplnění na její otázky. Rozhodl se pro jistotu téma Macnair dále nevytahovat. Ta holka byla potvora všímavá a díky všetečným neustálým otázkám by z něho nakonec přeci jen něco vytáhla.

„Náhodně,“ zamumlal spíše pro sebe a zasmál se tomu. Nic nebylo jen náhoda, nikdy, ale tohle si už nechal pro sebe. Na to také jednou přijde. Dřív nebo později. Všechno bylo propletené a on se jako bystrozor naučil ve věcech vidět víc. Zprvu se mu vysmívali, že věcem přidává až moc velkou váhu. Že nadhodnocuje a v lidech vidí daleko zlotřilejší plány. Jenže on měl pravdu. Prokázal to více než jednou. Někdo měl možná část smrtijedů za tupce bez mozku. No většině více jak polovina chyběla a přesto byli schopní velmi precizních a nehumánních činů. „Co chceš vědět o kariéře bystrozora?“ povytáhl obočí. „Snad se nechceš přidat k nám?“ Zacukaly mu pobaveně koutky. Neměl by jí podceňovat, jenže už ta představa, že by se hrdinně vydala do boje s polštářem za zády. Možná od malých lidí… dětí, dorostenců, náctiletých, čehokoliv… měl předem velká očekávání. Možná by stál o to, aby se každý již od narození choval jako dospělí. Usnadnilo by to práci a ušetřilo spoustu nerozvážností. Ale každý musel být alespoň jednou mladý.

Stáhla rty do úzké linky než je zase povolila. Co si pamatuje svůj první den, už od toho prvního okamžiku měli mezi sebou určité koleje rozbroje. A vždy to byla kombinace, kdy jeden z nich byl Zmijozel. Nebýt takových jako Malfoy nebo Bellatrix Blacková, mohla by ta kolej vypadat lépe. Ale ti čistokrevnomiloušové ničili životy všem, kdo tu čistou krev neměli. Pro Teda muselo být učiněné peklo s někým takovým chodit na hodiny. Kde ho jako pravý malý bodyguard nemohla bránit, ačkoliv to mnohdy bylo vzájemné. Z těch okamžiků se zmijozelskými se v ní usadila jistá zášť proti celé koleji, ačkoliv nad pár lidmi mírně mhouřila oči. Přeci jen předsudky, za ty si toho vysloužila dost.
Pevně stiskla čelist, aby se radostně neuculila, když se opřel o stěnu. To znamenalo jedno, vzdal to! Vzdal jakýkoliv útěk nebo zbavování se jí. Věděla, že je talentovaná pijavice, ale že by tím zazářila přímo u samotného Alastora Moodyho? No, nejspíš byl unavený. Jinak se to vysvětlit nedá.
"V těch dobách do školy nechodil nikdo z rodiny Blacků nebo Malfoyů? Ti mají ve zvyku kazit pověst své koleje těmi nesmysly o vyčištění krve. Oni sami by potřebovali něco pročistit, ale krev to nebude," otráveně zavrtěla hlavou nad veškerými vzpomínkami na ty pekelné rody. A to nebyli jediní. Připadalo jí, že dobrá polovina čistokrevných rodin chodila do Zmijozelu. A ten Macnair. Přišlo jí, že ta rodina se tam počítala také. Mnoho dalších chodilo do Nebelvíru. Nedokázala přijít na jediné známé britské rodiny, které by se počítali do Havru nebo Mrzimoru. Možná by se tím mohla zabavit. Ale v hlavě měla příliš mnoho myšlenek na to, aby tam cpala další.
Natočila hlavu na stranu, když jí začal vypravovat o důvěře a nedůvěře. Spíše se jí zdálo, že pro jistotu nevěří nikomu. Či doplatil na přehnanou důvěru? On? Nepřišel jí jako naivní nováček, přesto jedna z jizev čerstvá byla. Zpytavě se na ní zadívala, ale odpustila si dotěrnou otázku. Přeci jen jejich druhý rozhovor mohl mít hlavu a patu a nemusel by končit tím, že z ní udělá psa a nechá jí aportovat. Štěstí, že to nikdo neviděl. Už by jí nasadili obojek a chtěli jí stavět boudičku.
"Já nevěřím všem ve své koleji," prohlásila s mírnou dávkou uraženosti v hlase. ..."A především je ani všechny neznám," zavrtěla hlavou na důraz toho, že nemůže věřit těm, které ani nezná. Navíc i kdyby znala, tak jim nemusí věřit. Ale přišlo jí, že mezi bystrozory je to jiné. Že jsou stmelená skupina, která musí při sobě držet, jinak by dopadla špatně. Ale zřejmě se tam dají nalézt i tací, kteří s chutí bodnou jinému kudlu do zad.
"Proč ne? Bylo by na tom něco divného?" přimhouřila oči, jelikož se jí vůbec nelíbilo, jak se jí vysmívá. Sice neznal její školní výsledky, které se rovnaly úpadu, což jí znemožňovalo být bystrozorem, ale přeci hned od prvního pohledu nemůže vypadat jako takové jelito, které nic nezvládne. Kdyby odhodily hůlky, určitě by ho přeprala. Měla trénink od Teda a několikrát ho využila, když se setkala s nějakým Zmijozelem, který si nedával pozor na to, kam padá její pěst. No, ale ... nabídnout mu takové rozřešení toho, že není neschopné pako, by nejspíš nebylo dost vhodné. I když se pevně držela svého vítězství.

„Řekněme, že zpravidla neposlouchám nikoho, komu chybí půlka mozku a nebo žvaní nesmysly, které jdou jedním uchem tam a druhým ven,“ pokrčil rameny. Alastor by mohl vyprávět, co vše se dělo v době, kdy chodil do Bradavic, ale proč? Ta doba dávno minula, nikoho nezajímala. Především jeho nezajímala. Vyprávěl by takové věci, že by se většině studentů naježily vlasy na hlavě. Jenže to nemohl, už tak měl pověst rebelanta a ty spratkové, kteří nedokázali unést pravdu, si až moc rádi stěžovali doma. Jenže co se pak stalo? Nějaký chytrý papínek nebo maminka napíšou dopis na ministerstvo a druhého dne zakážou Alastorovi chodit do Bradavic. Jenže on se někde s Brumbálem vídat musel. Vysmál by se jim do obličeje, kdyby řekli, že je pro školu moc nebezpečný. Co byl Brumbál? Zapovězený les plný tvorů, kteří mohli usmrtit studenty. Vlkodlak, trojhlavý pes a ta událost s nejmenovanou žákyní, která ještě stále všem ležela v žaludku. Ani náhodou to nebyla věc dávno minulá, ale měla být a nesmělo se o ní mluvit. Většina rodičů by se pak proti Bradavicícm bouřila a dokonce by zakázali svým dětem ji navštěvovat. No, jedno Alastor Brumbálovi upřít nemohl, on v tom uměl chodit. Zamaskovat svou činnost a podsouvat jen to, co lidé mají vidět.

„Tak to dobře děláš,“ významně se na ní podíval a kdyby byla pes, už jí hází piškotek za to, jak moudrá slova pronesla. Moody už za svůj život několikrát pochopil, že věřit může jen sám sobě a pokud chce něco udělat pořádně, musí si to také udělat sám. Obklopovala ho banda neschopných imbecilů, ti schopnější vedli vlastní vyšetřování nebo marnili čas posloucháním ministerstva. Nikdy se nestalo, že by kohokoliv nad sebou doslovně poslouchal. Nikdy. To nebyl jeho styl a na spoustu věcí měl svůj názor. Zjevně, kdyby nad ním nedržel ochranou ruku Skrk senior, dávno by ze svého postu letěl a Macnair by bouchl špunty na oslavu. Bystozoři byli jako každý jiný kolektiv. Dal se rozdělit na ty schopné a na ty zbytečné. Ironie na tom byla, že se jednalo o nejlepší z nejlepších a přesto tam byla nejedna mizerná existence.

„Nevypadáš jako někdo, kdo by se chtěl stát bystrozorem,“ prohlédl si jí od hlavy až k patě a čekal, zda na cíleně nastražený předsudek bude reagovat. Očekával vykřikování ve smyslu, že jako bystrozor nemusí vypadat konkrétním způsobem, ani tak působit. No, pravda to byla. Když se díval na své kolegy, každý měl svůj nezaměnitelný styl. Ovšem vyzařovalo z nich jisté odhodlání. Blonďatá dívka… blonďatá, on věděl že to byla kdysi jiná barva, ale kdo si to má pamatovat? Tedy, takhle holka se zdála jako někdo, kdo rád svůj klid. Někdo, koho když posadíte na jedno místo, zůstane si hrát na svém písečku, ale třeba se mýlil. To se může stát komukoliv. Mimoděk si zatím upravil kabát a zase se narovnal. „Co bys tedy chtěla světoborného vědět o bystrozorech? Možná bych měl na ministerstvu navrhnout, ať o nás udělají brožurku,“ ušklíbl se. Skrk vyfocený s prstem namířeným na dotyčného a chytlavý slogan – Bystrozoři potřebují tebe! – Určitě by to přilákalo spoustu zvědavých hlaviček.

Otevřela nadšeně ústa, ale zase je zklapla. Ta poznámka, která jí vyplula na mysl byla tak pitomá, že jí včas udržela uvnitř. Navíc by jí třeba pan Moody označil za něco horšího než půl mozka, co žvaní nesmysly. Třeba dokonalého bezmozka, co žvaní nesmysly, ale zato ho dokáže pobavit, proto tu stojí a nechá jí plácat jednu pitomost za druhou. I když od posledního setkání se zlepšila. Především protože nechtěla docílit toho, aby dostala další nápad, kvůli kterému by strávila další dny mimo společnost lidí jako muž či něco horšího. Co kdyby se chtěla naučit, jak být zvěromágem a chtěla by být koněm, ale místo koně by se přeměnila v jednorožce a nedokázala by se dostat zpět do své podoby. A jelikož má ten pitomý rohatý a ošklivý kůň tu ostrou věc na čele, tak by ani nemohla ukončit své trápení. Ale zato by mohla dokonale vyděsit Eliho. Pokud by se dokázala procpat dveřmi. To by byl ale úplně ženiální nápad! Co kdyby zkusila místo lidského vlasu, použít zvířecí chlup? Nemusela by být ani zvěromág a byla by zvířetem! Jen kde takový chlup najde? Nechtěla by být kočka, to by letěla jen, co by jí Elijidáš spatřil. Chtělo to něco většího a chlupatějšího. Hmm, bude se muset nenápadně poradit s Hagridem. Ten nebyl tak bystrý jako profesor Rottmayer. Navíc ten by jí žádný chlup neobstaral. To Hagrid, ten byl z jiného těsta. 
Nechala svůj zlovolný nápad, který jí opět napadl při setkání s Moodym hezky uležet. Vše si důkladně promyslí až se bude sama samotinká válet v pokoji, požírat jedny sušenky za druhými a číst si přitom. Mohla by sama něco naškrábat, ale ... to by bylo na vánoční svátky příliš namáhavé. Jen přijímat bylo snažší.
Nechala svou uraženost pohozenou v dáli. Jak by taky mohla vypadat jako bystrozor, když na sobě měla cosi, v čem od včerejšího dne spala a za zády svírala polštář, který se nestačil ukrýt tam, kde by ho nikdo neviděl.
"Měla bych mít větší jiskru v oku? Měla bych být vyšší? Nebo nabručenější?" velice nenápadně si do něj rýpla, přičemž se snažila držet na uzdě úsměv nadšeného štěněte, které může trávit čas se svým pánem. Teda, kdyby byla štěně a pan Moody její páníček. V opačném případě by to vyznělo dost ... divně. Očima opět zakoulela ze strany na stranu, ale vrátila se ke svému původnímu zdroji nadšení. 
"Hmm, brožurka," zamumlala si spíš pro sebe, ale když už se chytil, mohla jej zahrnout dokonale inteligentními otázkami, které jistě budou vypovídat o tom, že o tu práci má skvělý zájem!
"Vždy pracujete samostatně nebo se někteří i dáváte do dvojic? Nebo pracujete samostatně jen když jde o nějakou banalitu jako chození po chodbách za nejasným účelem při návštěvě školy? Jakou máte hůlku? Jaká hůlka je nejlepší při práci bystrozora? Máte vlastní kancelář? Má každý bystrozor vlastní kancelář? Je v ní okno? Není zbytečné mít kancelář, když celý den naháníte smrtijedy? Nebo celý den nenaháníte smrtijedy? Co jste naháněl před smrtijedy?" zpomalila, aby mohla nabrat dech a taky, aby panu Moodymu nebouchla hlava. Což by byla taky zajímavá otázka, ale ta se příliš bystrozorů netýká. I když ... třeba se mu začne kouřit z uší. Ale toho by si díky té barvě vlasů ani nevšimla.

„Ten popis tě napadl jak?“ povytáhl obočí. Kdeže, věděl že jde o úmyslné rýpnutí. Měl snad jiskru v oku? Vysoký jinak byl a asi i nabručený. Ochrana před tím, aby ho neotravovalo každé drzé malé štěně. Navíc si potřeboval udržet reputaci. Nejlepší bystrozor své doby se přeci nemohl bratříčkovat s každým. Přesto věděl, že tu jsou bystrozoři, kteří mají kontakt na všechny a všechno. Pohybovali se na hraně zákona. Někdy to bylo dobře, jindy špatně. Však jak to bylo s reputací? Celý život jí člověk buduje a pak malé zaškobrtnutí a je pryč.

„Tak prrr, není to trochu moc otázek?“ zeptal se a podrbal ve vlasech. Ne, že by měl vši. Byl to jen zlozvyk, kterého se ještě stále nedokázal zbavit, ale i to přijde. „Je rozdíl mezi tím, jestli vyšetřuješ záležitost, kterou zajímá ministerstvo nebo něco, o čem máš podezření ty sama. Navíc, já tu přišel za Brumbálem v osobní záležitosti, když to musíš vědět. Někdo pracuje ve dvojici neustále, jiní by v týmu pracovat nedokázali. Vše se odvíjí od složitosti případu a také názoru ministerstva, kolik bystrozorů na to bude potřebovat. Je jasné, že nějakého překupníka na černém trhu nepůjde sebrat deset bystrozorů. Bylo by to plýtvání,“ vysvětloval, aniž by uvažoval o tom, co jí říct může a co je již moc.

„Co je po tom, jakou mám hůlku?“ zamračil se. Tohle byla čistě soukromá informace a nikdo to vědět nemusel. Také se nikoho na potkání neptal na hůlku. „Nejlepší hůlka je taková, která ti sedí. Ovšem hůlku vhodnou k přeměňování nebo lektvarům moc neuplatníš. Všeobecně se dá říct, že mezi hůlkou a bystrozora a smrtijeda není velký rozdíl. Většinou to jsou všechny přirozeně bojové hůlky, ale to také není zcela pravda. Vždy se najde výjimka potvrzující pravidlo.“ Hůlka byla tak dobrá, jako její držitel. Ovšem pokud byl špatný držitel i hůlka mohla lehce ztratit svojí loajalitu a co poté?

„Ty jsi nikdy nebyla na ministerstvu? Je tam správa bystrozorů. Jedno křídlo jen pro nás. Někdo má vlastní kancelář, jiní se dělí s ostatními,“ pokrčil rameny. „Někde se to papírování dělat musí a venku na koleni v parku ti to dělat nebude nikdo,“ zavrtěl nad tou myšlenkou hlavou. „Vždycky tu bylo koho nahánět. Když ne smrtijedi, byli to prostě černokněžníci, co chtěli ovládnout svět. Až teď se jim i nějak říká,“ pousmál se nad tím. „Zajímavá potřeba mít jméno, které je bude symbolizovat, že?“ natočil hlavu na stranu. „Taky máš nějakou partu, které speciálně říkáte?“

Nevinně se pousmála, když přišlo na stejně nevinnou otázečku. Jak jen jí mohla napadnout jiskra v oku, výška a nabručenost. No, ty dva aspekty pan Moody splňoval a ten první, kdo ví, třeba při začátcích tam ta jiskra byla. Přeci jen s tou prací nezačal, aby něco dělal nebo aby zabil čas. Něco ho k tomu vést muselo. Třeba nějaká skrytá touha něco změnit nebo jen pochytat tolik padouchů, kolik bude v jeho silách. A podle všeho v tom byl hodně úspěšný.
“No, copak budoucí bystrozor by neměl být zapálený pro vaši věc? Ne doslova, samozřejmě,” uchechtla se té představě, jak se Moody nadchne pro věc a stane se z něj Hořící pochodeň. Odkašlala si a pokusila se o normální výraz zcela normálního mladého dospělého, který neupírá na Moodyho svá očiska, jako by chtěl adoptovat. Ale třeba by jí zapomínal krmit a vyháněl by jí z postele. Koutky jí zacukaly, ale nějak si vzpomněla, že by třeba mohla dokončit myšlenku, aby nevypadala, že se vypnula. Toho by pan Moody mohl využít a odplížit se pryč a ne! To se nesmí stát! On byl ten nejlepší vánoční dárek.
“A, no … vysoký člověk vzbuzuje respekt a nabručený ještě víc,” sladce se pousmála, když dokončila svůj skvostný výklad, který mohl být o dost kratší, kdyby se myšlenkama nedostala do Moodyho postele … jako pes. Nic jiného. Jako co jiného by mohla být v jeho posteli? Jako člověk? Heh, co by tam dělala? On by jí tam určitě nepustil. Jaký důvod by měl? … ještě by mu zašpinila povlečení … nebo by zjistila, že žádnou postel nemá, protože spánek je pro slabé. Ale co dělá, aby doplnil energii? Běhá po nocích kolem bloku? Nebo je v kanceláři a vyplňuje hlášení? Nebo se nezdá a láká na své jizvy vnadné krásky? Víš, jak jsem přišel k těm jizvám? Znenadání vyprskla smíchy, což v okamžení musela zakrýt pod falešným smíchem. Polštář si hodila před pusu, aby veškeré emoce potlačila. Ale tohle jí dokonale zvedlo náladu, ačkoliv před ním bude vypadat jako blázen.
Pokrčila rameny, když se ohradil nad počtem otázek. Však neuvedl, kolik jich má být. Stížnost se zamítá!
“Hmm, osobní záležitost jako návštěva starého ředitele, máte tu cestu proplacenou? Kdybyste jí uvedl jako důležitou pro pozdější vyšetřování?” chytila se toho, co jí zajímalo ze všeho nejvíc. A to, co přesně tu dělá, jí zajímalo ze všeho nejvíc. Jenže z něj to nedostane ani kdyby se mračila a dělala bububu. A z Brumbála? Byl starý, ale ne senilní. Jaká škoda.
“Čistě zajímací otázka. Je to snad věc národní bezpečnosti?” povytáhla obočí, když tak tajil, co má za hůlku. Ona mu jí určitě nebude chtít ukrást. Však to svinstvo nepoužívala, pokud to nebylo nezbytně nutné. …”Ony existují speciální bojové hůlky?” nechápavě naklonila hlavu na stranu. V životě o něčem podobném neslyšela. Možná to bylo tajné a ona se dostala do tajů a záhad cechu bystrozorského. Nebo si z ní pan Moody střílí. Nebylo by to poprvé. A snad ne naposledy.
“Co bych na ministerstvu dělala? Nikdy jsem si nepřičarovala nic, co by mohl jen odborník odstranit,” hodila oči do levého rohu, což naznačovalo jasnou lež. Dost často z ní byli profesoři nebo doktorokouzelníci tak vyčerpaní, že jí poslali na ministerstvo, aby ji odstranili králičí uši, vrátili jí vlasy nebo nebo správný počet prstů. Ale to bylo naposled před třemi lety. Ne že by se polepšila, jen ministerstvo napsalo Brumbymu, že na takové blbosti nemají čas. A ani náladu.
Kývala hlavou do doby než se dostal k pojmenovaným skupinám. Zakoulela očima ze strany na stranu, když si vzpomněla na Poberty a Malfoyovy degeny.
“Nee, nic takového tu nemáme,” podívala se vzhůru, jelikož panu Moodymu se do očí lhát nedalo. Byly jako dvě temné studánky, v kterých se mnozí mohli utopit, kdyby potom majitel toužil.