Vinda Rosier

Začal nový rok 1938. Zatímco se mudlové obávaly dosti prozřetelné hrozby z německé strany, čarodějové se třásly pod jménem Gellert Grindelwald. Podivné to bylo. Hrdinný německý čaroděj se jen snažil ukázat, kdo tomuto světu vládne. A dle jejího svědomí to činil s grácií a dokonalostí sobě vlastní. Ale spousta jiných jej nedokázala patřičně ocenit, natož aby mu byla vděčna. Vídala v novinách, jak lidé pohrdali čaroději, nejlépe by se cítili, kdyby je mohli svázat do kozelců a vhodit do nejhlubší jámy. A Gellert se tomu snažil zabránit. Zasloužil si stát v čele ministerstva. Ačkoliv se její rodina mohla chlubit čistou krví, nesdílely radikální názory nejznámějšího čaroděje v historii. Neustále vůči nim měly námitky. Příliš kruté. Nedůstojné. Nehodné. Přirovnávali jej k Hitlerovi, který se pokoušel o podobnou věc, nikoliv stejnou. Hitler se zajisté nemohl s Gellertem v ničem rovnat. Chytrostí, mazaností ani šarmem. Ne že by se s ním kdy setkala, ale slýchala mnohé a mnohé z toho se jí líbilo. Fascinovalo i přitahovalo. Měla striktní zákaz o známém černokněžníkovi mluvit. Mohla se pouze potichu vyptávat ve společnosti či se informace dozvídat ze vzdálenějších zdrojů.
Se svým mužem, s nímž byla čerstvý měsíc, se o této své zálibě příliš nerozpravovala. Byl jí vybrán již, když jí bylo patnáct let. Ale matka chtěla se svatbou vyčkat, dokud budoucí pan manžel nebude mít dostatek peněžního obnosu, aby si její dceru zasloužil. A to trvalo až do minulého roku. Od té chvíle se plánovala svatba, z níž nebyla nadšená. Jako žádná čistokrevná čarodějka, jež byla naučena poslouchat rodiče a později i svého muže. Ale Vinda byla dosti svá. A v mnohém se odmítala podřídit. Nemínila se svým mužem ulehnout ve společném loži, dokud to neuzná za nutnou potřebu. Stejné to bylo s potomky. Otěhotní až se jí bude chtít.
Aby tomu nebylo málo, musela se zůčastnit každoročního večírku pořádaného lady Maybrandovou, jež byl pouze pro nejvyšší čarodějnickou smetánku. Naneštěstí do ní patřila a tak se svým mužem stanula na prahu nádherného domu. Ke svým zrzavým vlasům zvolila elegantní zelené šaty, jež si nechala ušít na míru z nejlepších látek, které se v těchto dobách daly nalézt. Vypadala půvabně a nádherně, jako vždy. Nikdo na ní nemohl nic vytknout. I muže velice slušně poslala, ať si hraje opodál se svými mužskými druhy, zatímco ona se procházela se skleničkou fádního šampaňského po ohromných místnostem, které byli dle jejího mínění až příliš velké bez světla a květin. A bez květin nebyl život.

V tiché zastrčené uličce se cosi mihlo. Černokněžník se přenesl na bezpečnější místo. Vystopovat jej podle způsobu přenášení dávno nebylo možné. Gellert byl vychytralý a nic neponechával náhodě. Svou mocnou hůlku nechal pro dnešní noc ukrytou v místě svého útočiště. Společnost mu tak dělala docela obyčejnější. Trnkové dřevo s jádrem z dračí blány. Svou novou hůlku si musel pochválit, svou loajalitu mu věnovala velmi brzy. To ovšem mohl připisovat tomu, že je první majitel a její důvěra nemusela být zlomena. Mávl hůlkou před obličej, který se v tu ránu začal měnit. Nejprve se zdeformoval, než jeho tvář nahradila tvář cizí. Různobarevné oči změnily barvu na zelenou s nádechem oříškově hnědé. Nos se zužil a protáhl, podobně jako čelo a brada. Vrchní ret se nepatrně přifoukl, vlasy se zkrátily a ztmavly. Celková proměna netrvala nijak dlouho, zabrala jen okamžik. Kdyby se nyní Gellert podíval do zrcadla, uvidí zcela jinou osobu, bez jediné známky toho, že by si svému pravému já měl být podobný, nebo to bylo možné dohledat. Fascinující kouzlo, které si osvojil i bez použití mnoholičného lektvaru, které byl nejen omezující, ale i nepraktický.

Hůlku uschoval do saka, stejně jako přívěšek s Relikviemi, který schoval pod košili. Malichernost, které se odmítal vzdát. Bylo to spojené s ním a způsob, jak lákal nové přívržence. Sako si poupravil, prsty projel ve vlasech, než si uvědomil, že jsou moc krátké, aby mohl cokoliv podobného praktikovat. Nepatrně se usmál a vyrazil na večírek pro britskou smetánku. Bylo to až nostalgické vrátit se po tolika letech do Británie, ovšem rozhodně na ní nevzpomínal ve zlém. Navíc oproti Francii nebo Americe to byla vítaná změna.

Vyšel schody vedoucí do domu lady Maybrandové, poupravil mimoděk kabát a zcela opomněl fakt, že by si sebou měl přivést společnici. Něco takového Gellert snadno zanedbal. Teprve u hlavních dveří, když odkládal svůj kabát, si uvědomil jak mu omlazení a změna vzhledu prospěla. Mladá dívka, které nahlásil falešné jméno na něho vesele pomrkávala. Jak slepice na dvorku, když se objeví kohout. Snad by i cvrlikala, kdyby ji nedal najevo, že nemá zájem a beze slova nezmizel do hlavního sálu. Do pravé ruky vzal skleničku alkoholu a vmísil se mezi ostatní hosty. Poslouchal rozhovory a rozmýšlel se, do kterého z nich se vlastně přidá. Než se stihl rozhodnout, byl to on, kdo zahlédl páva. Zrzavá žena procházející se po obvodu sálu v zelených šatech. Jen krátce na ní spočinul jeho zrak. Ať se vyprávělo cokoliv, byl toho názoru, že právě ženy v Británii mají tu správnou eleganci, vkus a vytříbenost. Byl to ten správný materiál k obdivování, tedy kdyby něčeho podobného byl Gellert schopný.

Nakonec se vmísil mezi muže, kteří probírali žhavé téma. Pochopitelně se jednalo o jeho maličkost. Upil doušek alkoholu a drze se do konverzace přidal. Muži mluvili o tom, že stav ohrožení na sebe nenechá dlouho čekat, že klamný stav bezpečí bude brzy změněn. Gellert by se i škodolibě ušklíbl, kdyby postarší muž tušil, jak blízko je pravdě. „Pokud mezi sebou válčí mudlové, je otázka času, kdy tato skutečnost bude mít dopad i na nás, kouzelníky.“ Vnesl svůj názor. Jeden z mužů si ho nesouhlasně prohlédl a upravil si brýle na nose. „Nemohu s vámi souhlasit, pane. Od čeho je mezinárodní čarodějnický kongres?“ Gellert nad onou poznámkou nepatrně zavrtěl hlavou. „Vkládáte důvěru do něčeho, co se prokázalo jako velmi pochybná instituce? Myšlenka mezinárodní spolupráce je pokroková, přínosná, ovšem v praxi zoufale selhává. Ve společnosti se o tom sice nehovoří, ale vy dokážete věřit myšlence, kterou nejmenovaný černokněžník dokázal brilantně pohřbít?“ Byl to holý fakt. Nejprve celá Evropa, později i Amerika se snažila Grindelwalda dostihnout. To se sice po dlouhé době podařilo, ovšem netrvalo naopak nijak dlouho a Gellert uprchl. Nyní svět kouzelníků opět zachvátil strach. Gellert zmizel a mohl být kdekoliv.

Na podobných večírcích strávila bezpočet chvil. Již od ranného dětství, kdy cupitala vyšnořená jako panenka vedle svých rodičů, musela trpět veškeré dospělácké rozhovory plné nesmyslů, též jako řečičky o tom, jak je rozkošná a poslušná. S tím i spoustu návrhů na vdavky. Díky odloženým myšlenkám se mohla dívat na to, kolik nápadníků měla od pěti let. Kdo by nechtěl spojit rod s dalším bohatým a čistokrevným. Talbotové měli dlouhé kořeny, moc i bohatství. Bohužel v nynější době pouze jediné dítě. A to jediné dítě museli dobře udat, když již měli mnoho nápadníků. Bohužel jim ne každý přišel dostatečně vhodný. Rosier zvítězil z jednoho prostého důvodu. Otci se zamlouval, sympatizoval s ním narozdíl od jiných, dle něj lotrů. Jedinou překážkou byly nevyhovující finance. Ale Rosier se nezvdával, stál o Vindu, narozdíl od ní. Přes malé pletichaření s panem Talbotem, získal potřebnou pozici, aby byl pro Vindu vhodným nápadníkem. A díky tomu opět dostal i svou rodinu na vyšší příčky. Bohužel pro Vindu. Matka pro ní měla vyhlédnutou zcela jinou partii a jí se dle jistých měřítek líbil. Líbil až příliš. Strávila s ním pár soukromých chvilek, o kterých by se nikdy nikdo nesměl dozvědět, pokud by neměla urazit svou rodinu. Naneštěstí by jí nemohli vydědit ani se od ní distancovat. I přes snahy o mužského potomka, jež by nadále nesl jméno Talbot, neměli úspěchu. Matka otěhotněla, ale hned nato i potratila. Nebýt jejího věčného přetvařování, viděla by jí každý den pouze v slzách. Neměla s ní převelkého soucitu. Ona mohla překonat ty podivné nesrovnalosti s muži a ženami a ponechat si své příjmení, jež se jí líbilo více než Rosier. Znělo to jako rozinka. A ona nechtěla být Vinda Rozinková. A rozhodně nemínila být dojnou kozou, z níž budou padat děti a ona bude jen pokyvovat hlavou, jako poslušný otrok. Kdyby se narodila s černou barvou pleti jistě by s tím nemohla nic dělat. Ale v jejím případě stále volba byla a ona se nemínila vzdát. Dostala se ze spárů svých rodičů a nehodlala se nechat ovládat manželem. To mu dala najevo první den po svatbě, kdy s ním odmítla ulehnout. A trvalo to i další měsíc a nejspíše to i další měsíce bude trvat. Nepřitahoval jí. A pouhá představa, jak se na ní sápe, jí byla proti srsti.
V polovině její cesty si jí odchytla lady Maybrandová. Musela se s ní zapojit do konverzace, do níž se připojili i další ženy. Šuškaly si okolní drby, vyptávaly se jí na nové manželství a v jaké nejbližší době přijde potomek. Usmívala se jako hloupá husička, rozplývala se nad dokonalostí Rosierovou a pokyvovala, že již cítí zrod nového životu pod svým srdcem. Že to jistě bude chlapeček, aby hned v prvním roce učinila svého muže dokonale šťastného. Vypověděla jim vše, co by chtěly vědět a co jí zároveň nemohlo ohrozit. I když pochybovala, že kdyby jí něco ujelo, tak by jí na to její mužíček něco řekl. Mohl být rád, že jí má. Ona dávno mohla být s někým o mnoho lepším. Když už ne s Arthurem, tak s tmavovlasým gentlemanem, jež hovořil s pány o mnohem zajímavějším tématu. Tématu, o němž nesměla ona hovořit. Přesto se odpojila od svých slepičích kolegyň a postavila se opodál, aby si alespoň něco vyposlechla.
Její namodralešedavé oči upíraly svůj pohled na záhadného neznámého, jehož tu nikdy neviděla. Upíjela ze svého šampaňského a přemýšlela, odkud se mohl vzít. Obvykle lady Maybrandová nezvala cizince, ale u tady toho učinila výjimku. Či to byl nějaký příbuzný, jež se předlouho neukázal? Měla se jí na to zeptat, dříve než jí opustila. Bohužel si ho všimla až nyní. Což bylo podivné. Dozajista bořil zdejší poměry a stavěl se na pomyslou vyšší příčku. A nemohla říci co, ale něco jí na něm lákalo. Něco nebezpečného.

Gellert se nesetkal přímo se souhlasem, když pronesl svá slova. Pár lidí na jeho mluvu přikyvovala, jiní nesouhlasně vrtěli hlavou, ale zatím od nikoho z nich nepřišel argument. Nic, co by ho podpořilo nebo jeho tvrzení vyvrátilo. S protáhlým úšklebem se proto napil se skleničky a rozhlédl se po okolí. Kdo ví, zda v takové společnosti najde vůbec někoho rozumného, někoho schopného následovat jeho pokrokové myšlenky. Zatím viděl jen prázdné tváře a tupé výrazy. Konverzace mezi pány ustala a několik z nich se dokonce nepřátelsky zadívalo na Gellerta.
„A vaše jméno, pane?“ Pronesl postarší muž, který přitom silněji zmáčkl skleničku. „Ještě jsem vás v naší společnosti neviděl, musíte být nový,“ přeměřil si ho. Gellert pochopitelně přikývl. „Ano, nedávno jsem se přistěhoval z Francie do Anglie, pracovní záměr,“ klidně vysvětloval. Pak se více narovnal a pronesl i jméno. „Jsem Kristian Sigrid,“ představil se pochopitelně pod falešným jménem. Nebylo smyšlené, pouze jméno studenta, se kterým kdysi studoval. Gellert rád používal jména lidí ze své minulosti. „Nevím jak vám, ale mně takové jméno vůbec nezní francouzsky.“ Rozesmál se prošedivělý muž. Gellert se jen nepatrně pousmál. „Neřekl jsem, že jsem Francouz. Pouze, že jsem se z Francie přestěhoval do Anglie. Pokud nasloucháte pouze takovým způsobem jaký jste právě předvedl, není divu, že jste ochoten podpořit kdejakou pochybnou myšlenku.“ Klidně odvětil a přitom zelené oči probodly ty staříkovi. Nemělo to takové kouzlo, jako když stejný pohled zaryl Gellert ve své obyčejné podobě. Jeho modré oči se uměly člověku dostat pod kůži a navodit velmi nepříjemné pocity.
„Podle jména soudím, Švédsko? Nemáte žádný přízvuk, jak je to možné?“ zeptal se muž po jeho pravici. Gellert svůj pohled přesunul k němu. „Norsko,“ opravil ho galantně. „Co jsem žil naposledy v rodné zemi je to nějaký čas. Přízvuk zmizí, pokud mluvíte poměrně často anglicky,“ vysvětlil a přitom pohledem zavadil o zrzavou dívku, která stála poblíž. „Nor? Studoval jste tedy v Kruvalu?“ „Pochopitelně,“ přikývl Gellert. Uměl se skvěle ovládat, přesto na svou školu nevzpomínal nejlépe. „Musí být radost studovat na škole, kterou proslavil Grindelwald. Vaše reputace tak v celé Evropě zrovna za moc nestojí, že?“ přišla pichlavá poznámka. Gellert se zadíval na svou skleničku a patrně se usmál. „Ach, ano. Přesně tak. Ale kolik studentů z vašich… Bradavic? Ano, tak se jmenuje vaše škola. Kolik vašich studentů je známo po celém světě?“

Pozorovala souboj muže se starými kmety, jež se nemínili vzdát svých zarytých názorů. Nepohnul by s nimi ani nejvíc rozumný člověk. Jediné, co by je odzbrojilo a donutilo překopat své základy, by byla bezová hůlka namířená jim přímo mezi oči. Možná by stačila i úplně obyčejná, ale k rize radikálním řešením se dokázal postavit především jen jeden z mála nebo spíše jen jeden. Gellert samotný. Na svých postech se tvářili jako vládci samotného světa. Mysleli si, že je bohatství a postavení udrží v bezpečí. Za jejich zdmi z kamene na přepychovém nábytku si hověli a jediné, co činili proti diskriminaci čarodějů, byli neustálé řeči, řeči a samé řeči. Dále i pomluvy těch, co se snažili něco změnit, zatímco oni neměli nic jiného než své ponožky. Samolibí ignoranti. Znala je všechny do jednoho. Nemálo z těch starců se též mělo ucházet o její ruku. Měla nakonec možná i štěstí, že získala někoho ke svému věku. Ačkoliv to byl ubožák první třídy a nehorázně nudný patron.
Upila ze svého šampaňského a musela se pousmát, jak krásně pan Sigrid srazil ego lorda Maybranda. Hostitel se chtěl umně či neumně vytáhnout a nakonec skončil shozen v bahně vlastní nevšímavosti. Několikrát se jí samotné naskytlo šance jej nachytat na vlastních slovech, ale po mnohých opravách jí otec v soukromí vrazil facku. Od té doby si dávala převelký pozor na to, co a před kým říká. Alespoň do doby než nad ní získal "ochrannou" ruku někdo jiný. Zlatíčko Edgar Rosier. Poťouchlý pitomeček, jež se s ní honosil jako páv s peřím. Naštěstí se od něj směla odprostit, jelikož frázi "Zde je má novomanželka Vinda." měli již za sebou. Ale pro dnešní den mohla zjistit, jak na tom s ním je. Veškeré cepování a tvrdá výchova šla stranou. Ona hodlala dát svůj názor najevo. I před cizincem. Nebyla žádná nesmělá žena hledící si svého. A bez otcových facek se cítila svobodněji než kdy jindy.
Odpoutala se od svého místa a elegantně vplula na volné místo k pánské společnosti s panem Sigridem a lordem Maybrandem, jež se tak krásně kočkovali.
"Lord Maybrand by jistě směle jmenoval sebe, ale do světa se stále nedoneslo příjmení jedinečného muže, jež se tak udatně pere za práva čarodějů," bylo skvělé si po tolika letech opět moci mírně rýpnout do starého muže s nechutným lalokem. A jak čekala, v nemírném záchvěvu hněvu se mu rozhoupal až jí to téměř rozesmálo, ale musela udržet chladnou hlavu.
"Paní Rosierová, je nemístné plést se do cizí konverzace."
"Vskutku?" povytáhla obočí. ..."Vy jistě máte letité zkušenosti s nepletením se do ničeho." Bledý muž rázem zbrunátněl.
"Není moudré vytahovat taková opovážlivá témata. Váš otec by na vás nebyl hrdý!"
Čekala, že odkáže na jejího otce a pověstnou facku. Ale kde byl, aby jí bránil v dalších řečech?
"Na vás též čarodějnická komunita nemůže být přespříliš hrdá. Gellert Grindelwald bojuje za naše práva a vy ho tu pouze haníte," poslední kapka do poháru starého muže. Lord Maybrand zamával na svou ženu, aby okamžitě přihopkala k jeho boku.
"Nepodporuji atentátníky. Myslím, že je načase, abyste odešla ke své vlastní společnosti, paní Rosierová," na poslední slova dal zvláštní důraz, jimž jí jistě chtěl důrazně připomenout její místo. Co jí zbývalo jiného než se na něj sladce pousmát.
"Pojďte, zlatíčko," lady Maybrand jí jemně vzala za loket, aby jí decentně odtáhla od pánské společnosti. Ještě před odchodem se chtě nechtě musela zadívat na cizince. Nenápadně se na něj usmála než jí k uším dolehl hlas staré paní. ..."Povím ti recept na můj skvostný broskvový koláč. Po něm se tvůj Edgar jistě bude i za ušima olizovat."

Postarší muž se nadechoval k odpovědi, když se do celé konverzace zapletla dívka s rudými vlasy. Tvář se otočila jejím směrem. Gellerta máloco překvapilo. Hleděl na ní s čistým nezájmem a jediné, co nasvědčovalo faktu, že skutečně poslouchá bylo povytažené pravé obočí a soustředěný výraz na její tvář. Neobdivoval její vzhled, čekal, co pronese. Gellerta vždy více uchvátila slova, činy, než cokoliv jiného. Byl zvědav, co dívka pronese, když se tak aktivně zapletla do vážného rozhovoru. Měl svůj názor na politiku a ženy. Rozhodně netrpěl předsudky a nebránil ženám prosadit se. Ale co mohl vlastně pozitivního o ženách ve vysokých funkcí říci, když měl zkušenosti s paní prezidentkou Seraphinou Picquerovou. Bylo tak snadné jí pohrdat. Nosila se s nosánkem nahoru, ale přitom její hlava sloužila maximálně k tomu, aby jí nepršelo do krku. Skvostný triumf, který mu nikdo neodepře. Zesměšnit Picquerovou natolik, že už se nikdy neukázala ve společnosti kouzelníků. Usmál by se, kdyby nebyl tak dobrým hercem a nedržel se své role.

„Otázka by tedy mohla znít, kolik lordů Maybrandů pobere náš svět? Oproti tomu kolik Grindelwaldů svět unese.“ Pronesl s lehkou vážností. Vysloužil si nemilý pohled od staříka, který očividně zuřil s každou další vteřinou. „Jste snad zastáncem Grindelwalda?“ Stiskl pevněji skleničku, která kdyby byla křehčí, roztříští se mu v ruce na několik kousků a poraní mu dlaň. Gellert musel prostě pokrčit rameny. Pochopitelně podporoval sám sebe. Ale mohl to tvrdit i pan Sigrid? „To je těžká otázka, lorde. Jak se má kouzelník postavit k někomu, kdo bojuje za práva čarodějů. Grindelwald chce změnit svět a já věřím, pokud by měl dostatek schopných následníků, je jen krůček od realizace. Však se podívejme na to, co zvládl sám. Vyděsil celý svět, hrozilo prozrazení kouzelnického světa, hrozila válka. A to byl jen jeden,“ pozvedl prst, aby znázornil počet a lord si uvědomil, jak malé číslo to je. Říkalo se, že jeden člověk nemůže jít proti celému světu. Gellert to ale dokázal. „Neříkám, že ho podporuji, ale fakta mluví jasně,“ dodal v poslední odpověď a pak se zadíval na dívku, kterou si mohl zapsat jako paní Rosierovou. Vdaná i přes mladý věk? Anglie zůstávala v tomto ohledu velmi nemoderní.

„Paní Rosierová, bohužel žijeme očividně ve špatném světě,“ otočil se k dívce čelem. „Haní se ti, kdo bojují za naše práva, kdo nám chce vydobýt svět, ale ti co nedělají nic, jsou oslavování. Nelíbí se vám to?“ zeptal se opatrně a natočil se více k jejímu uchu, aby ho slyšela jen ona. „Pokud nesouhlasíte, to nejmenší co můžete udělat je přestat podporovat ty špatné a podpořit ty dobré,“ pošeptal tiše, aby jeho hlas neunikl do okolí. Pomalu se odtáhl a na tváři se objevil přívětivější výraz, aniž by se usmál. „Přemýšlejte o tom,“ pronesl už dost nahlas a podíval se na zbytek osazenstva. Díky nitrozpytu pochopil, že nikdo v okolí nemá nejmenší tušení, co jí vlastně pošeptal a jediné co mohl slyšet? Spousta dohadů. Jedna z jeho nejcennějších schopností se zas pro jednou ukázala jako velmi potřebná.

Nechal pak paní Rosierovou odejít, či spíš dovolil, aby byla odvlečena. Muži na něj už nehleděli o moc přívětivěji. Nechtěli se bavit, byl nechtěný host. Proto se po čase omluvil. Odešel ze společnosti zaostalců, mužů bez rozhledu. Vytratil se stranou, kde nemohl být rušen. Za večer vypil svou již třetí skleničku, ale alkohol na něho zdaleka tak silně nepůsobil. Podíval se z okna na noční ulici. Falešně navozený klid. Lidé tam venku věřili, jak jsou v bezpečí. Klidně spali ve svých postelích a nechávali si zdát sny. Neměli ani zdání o tom, kdo stál v místech, kde bydlí. Koho si lord a lady pustili do domu. Zjevně by se zhrozili a už nikdy nepustili do domu nikoho dalšího. Chvilku se procházel po obvodu místnosti, než si znovu všiml zrzavé ženy v zelených šatech. Musel uznat, že se mu nakonec líbilo, jak mluvila o Gellertovi, tedy o jeho maličkosti. Pomalu se k ní vydal. Zastavil se vedle ní a nepatrně natočil hlavu na stranu. „Vy nehodláte hanit Grindelwalda? To asi nejste zrovna oblíbená ve zdejší společnosti, nemám pravdu?“

Lord Maybrand byl její největší nepřítel již od mladých dob. Nabubřelý stařík, který snad nikdy neokusil pozlátko mládí. Se staromódními názory, též jako staromódními obleky. Tvářil se, že tato barva i tento střih stále vychází z letošní módy, přestože se takto oblékali za první světové. Tlusté kotlety, huňatý vous svědčily o vyšším věku než kterým tento ... muž oplýval. Nebo spíše karikatura muže. Slyšela, jak se jednou dostal do sporu s pochybnými muži a z konečného souboje utekl s roztrženými kalhotami přímo do mudlové nemocnice. Požadoval ošetření, přestože největší újmu si vysloužilo století staré oblečení. Na sobě neměl škrábance. Tato historka se tiše nesla mezi lidmi, přestože jí nikdo nepověděl lordu Maybrandovi do očí. Nikdo kromě ní v patnácti letech. A v ten den dostala od otce facku. Slušně vychovaná dívka neútočí na muže, jež jí svými názory znechucoval. Musela být potichu. Myšlenky pevně uzavřené v mysli. Tvář usměvavou, vstřícnou. Ale to se měnilo. Edgar jí dával praktickou svobodu. Nejspíše si myslel, že se jí tím zavděčí a ona ho pustí na své lože. Kdoví, co se míhalo jejímu drahému v hlavince. Nemluvil s ní prakticky o ničem. Měli služebné, tudíž mu nemusela vařit, uklízet ani připravovat oděv do práce. Byla pouhým zlatým ptáčkem v klícce, kterého občas vypustil mezi lidi. Tedy, to si nejspíše myslel on. Ona sama se vypouštěla dosti často. Kam se jí jen zachtělo. I na taková místa, kam by ctihodná žena ani špičkou boty neměla došlápnout. Ale svět byl roztodivný a ona z něj mínila poznat maximum.
Bavila se, upřímně se bavila. Lord Maybrand ztrácel bezpečnou půdu pod nohami, zatímco pan Sigrid si dokázal bezpečně obhájit svůj názor, aniž by se přímo kasal, že by mohl být zastáncem Grindelwalda. Nezdál se jí hloupý ani v názorech zastaralý jako celá britská čarodějnická smetánka. Upřímně se jí líbil. Bohužel, on zcela jistě nebude obletovat místní společnost delší čas a ona opět zůstane s těmito neradostnými existencemi. Co horšího si mohla přát? Ještě aby z toho začala vyšívat.
Nepřilévala další olej do ohně. Jen se roztomile culila jako malé dítě, které má navrch, zatímco lord Maybrand propichoval ji i pana Sigrida nenávistnýma očima. Upustila od jeho nenávistného pohledu, aby obrátila svou pozornost na cizince, jež by si s ní nejspíše mohl dokonale notovat. Alespoň v této záležitosti. Nepatrně pozvedla obočí, když se k ní naklonil, aby jí sdělil informaci, jež měla zůstat mezi nimi. Nic mu na to nepověděla, jen si ho zkoumavě prohlížela. Neměla příležitost si s ní více pohovořit. Lord Maybrand se o to zařídil. Díky tomu získala potřebný čas, aby se zamyslela nad tím, co jí pověděl. Mohlo se to zdát značně znepokojivé. Nepřímo jí nabádal, aby podporovala nebezpečného kouzelníka, aby bojovala za to, v co věří. Slova o koláči šla jedním uchem dovnitř a druhým ven. Mohl být tajemný neznámý kdosi, kdo měl přímý či nepřímý kontakt na německého hrdinu či zločince. Záleželo vskutku na úhlu pohledu. Přišlo jí to na jednu stranu děsivé a na druhou lákavé. Podpořit přímo či nepřímo Grindelwalda. Jako žena by nemusela být neustále ukrytá ve stínech. Chtěla něco pro svou čarodějnou komunitu udělat. Nebo spíše pro sebe. A pro to, co po ní zbude. Ať to budou děti či jen hmatatelný odkaz.
Po nekonečné době se osvobodila od lady Maybrand, aby s myšlenkami u pana Sigrida, hleděla z okna, za nimiž si počasí pohrávalo s deštěm. Nejpíše brzy přijde i bouře.
Dokázala se probudit ze svého snění do reality lehce bez zbytečného trhání tělem či vyděšeného křiku. Letmo se podívala na pana Sigrida. Zkoušel jí či jej skutečně zajímalo, co si myslí? Nemínila se mu otevřít během prvních minut. Ačkoliv se to mohlo jevit, nebyla hloupá. Ve své hlavince toho ukrývala více než se mohlo zdát.
"To soudíte dle jednoho nevinného rozhovoru? Takto se s lordem Maybrandem škádlíme již mnoho let," škádlení bylo z její strany, z té jeho šlo o boj o zbytek důstojnosti. ..."Kdoví, zda hodlám či nehodlám hanit Grindelwalda. Možná jsem vás pouze chtěla zachránit, aby vás později tito ctihodní pánové nerozcupovali na kousíčky," slabě se pousmála než se vrátila k pozorování deště. Jistěže si přála zjistit, co jeho předchozí ... nabídka znamenala, ale nemohla vědět, zda mu může důvěřovat. Co když to byla jen nastrčená osoba z Ministerstva, jež se má ujistit, že se tu nenachází žádný podporovatel či přímá spojka Gellerta Grindelwalda? Nebyla v bezpečí ani na vlastní půdě a musela být za každou cenu opatrná.

Vždy to bylo jiné, ne obtížné nebo nemožné, jen zkrátka jiné. Musel se chovat, jednat i pohybovat jinak. Mít jiná gesta, zbavit se svých zlozvyků a utvořit si nové, falešné. Každé jeho já mělo něco jiného. Gellert Grindelwald byl pojem. Četlo se o něm v novinách, šeptalo ve společnosti. Většina z nich však kouzelníka nikdy nepoznala. Jeho tvář, jeho jméno znal každý. Ale poznala by společnost, kdyby si nechal svá gesta a procházel se mezi nimi jen s jinou tváří? Kdo ví? Možná ano a možná ne. Něco jiného bylo, když se vydával za Percivala Gravese. To bylo zábavné divadélko. Bavilo ho a možná proto vydržel i déle než rok, vlastně víc než jeden rok. Nikdo vůbec nikdo na něm nepoznal rozdíl a to zpravidla hrát osobu, kterou lidé znají dostatečně přesvědčivě, aby vás nikdo nepoznal je složité. Proto měl Gellert mnohem raději, když se vydával za někoho vlastního. Za někoho, koho si sám tvořil. Vymyslel mu gesta, zlozvyky i mimiku. Právě jako pana Sigrida. Jediné, co mu snad zůstalo ze své skutečné podoby, z jeho skutečného já byla potřeba projíždět si prsty ve vlasech. Nezbavil se jí od doby, co byl mladý. Začalo to někdy ve čtrnácti a dlouhé roky se celá událost táhne. Jakmile měl pocit, že vlasy překážejí, zkrátka si do nich zajel prsty a vše urovnal. Mnohdy nebylo co urovnávat, ale pro lepší pocit, by pomalu udělal cokoliv.

Natočil se k mladé dívce a zaposlouchal se do jejích slov. Byl nikým jiným, musel se chovat jinak. Usmál se a přikývl. „Tak roztomilé škádlení? To je pěkné. Ovšem ví o tom, lord, že se jedná jen o škádlení?“ ujistil se a přitom se mu na tváři usadil úsměv. Tvář měl nyní skutečně pohlednou, ale nebyl to zjev, na co chtěl lákat následovníky. Byla to slova a jejich moc lidi si podmanit. „Pokud tomu tak skutečně je, měl bych vám poděkovat,“ přikývl a postavil se vedle ní tak, aby se zadíval z okna. Pozoroval ulici a chvilku mlčel. Pak dal ruce za sebe a natočil hlavu nepatrně na stranu. „Podporovat Grindelwalda se očividně nyní nenosí,“ zavrtěl hlavou. „Škoda,“ zamumlal tiše a čekal, zda na to dívka uslyší. „Byla doba, kdy s ním spousta lidí souhlasila. Byla doba, kdy ho podporovali, než se začali hloupě bát. A proč?“ povytáhl obočí. Pak se otočil. Opřel se a naopak hleděl do místnosti. Slečnu vedle sebe bral jen jako posluchače. „Pokud jste mě zachránila, měla jste k tomu důvod. Ať už to byl důvod zesměšnit milého lorda, nebo jen zachránit cizince. Děkuji a měli bychom se hlavně představit. Tedy, oficiálně. Nikdo jiný to asi neudělá,“ natáhl k ní ruku. „Kristian Sigrid,“ představil se a nabízel dále ruku, aby si s ní potřásl. Jeho stisk byl vždy výraznější. Pevný sebejistý a dost o oněm naznačoval. Nikdy nepodával ruku jako leklá ryba. To sám neměl rád. „A vy jste?“ pobídl jí k odpovědi. Chtěl navázat pocit přátelství. Chtěl si zjistit, zda jí může věřit, než jí do hlavy začne dávat své rozumy, představy a myšlenky.

Tvářila se, že sleduje více déšť než svého společníka. Spatřit je kdosi vedle sebe, začne si šeptat. Což se jistě i stane. Nikdy si nepřipadala neviditelná, prakticky tomu bylo spíše naopak. Ne že by se drala dopředu jen svou hezkou tvářičkou, nýbrž spíše slovy, jež jí lezla z krku. A mnohdy se ta slova nezapomínala. Kde byl ten čas, kdy se jako patnáctiletá svěřila ve společnosti, že Grindelwalda obdivuje. Nikdo jiný se nepostavil za kouzelníky jako on. Všichni ostatní pouze skláněly hlavy, skrývaly se před mudly a když jim ulétlo nějaké kouzlo, krčily se v koutě, dokud je nenašli mudlovštví strážci zákona či samotné Ministerstvo. Tak potupné. Měli dar, jež byl zapotřebí plně rozvíjet. Měli moc, s níž by mohli ovládnout svět. Podmanit si nemožné mudly a ukončit jejich potupnou vládu. Jenže díky zpátečníkům a zbabělcům žili ve stínech, jejich škol bylo pár a co nejdál od lidské existence, aby se neodhalilo, co tam skutečně činí. Jak moc si vždy přála nastoupit do Kruvalu. Bradavice se jí zdály slabošské. Neučili nic kromě pokory a respektu. Obraně místo útoku. Slabosti před sílou. Celá tato šaráda vyhovovala lidem jako byli lord Maybrand nebo Edgar. Mudly necháme v klidu přežívat v nevědomí, mudlovští šmejdi budou mít stejná práva jako my, však nejsou toliko rozdílní. Hlupáci. Neviděli tu skrytou hrozbu. Jakmile mudlové zaútočí, bude pozdě na pomstu čarodějů. Copak věří na novou naději? Že Ministerstvo vrátí úder? Dočkají se návratu Gellerta? Síla se probudí a bude na posledním z čarodějů, aby opět svět vrátil do té správné rovnováhy? To by poté měli hezky prosit. Ale ona míní stát na té správné straně, již nyní.
A nejspíše se jí to i nabízelo. Muž vypadal důvěryhodně, vskutku byl i velice pěkný. Ale nic z toho neznamenalo, že je skutečně tím, kým si myslela, že je. Rytířem v králově gardě, jež chce nabrat novou posilu.
"Lord o tom zajisté neví. Mohl jste si všimnout, že není příliš bystrý, natož rozumově na té správné vlně," oplatila mu mistrovky vytvořený úsměv, přičemž se na moment snažila vyčíst z jeho tváře odpovědi na její otázky. Bohužel, nestála před ní kniha, nýbrž lidská bytost a ti mají málokdy slova vypsaná na obličeji. Sic by se tolik věcí usnadnilo.
"To byste jistě měl," málem jí ujel koutek úšklebku do výše, ale včas se zarazila. Přeci jen nechtěla svého společníka urazit. Nezdál se jí jako vznětlivý typ, když dokázal celou konverzaci rozumně argumentovat, nikoliv sršet jed a síru jako lord Maybrand, ale ona byla pouhou ženou. Taková ošklivá gesta nebyla vhodná.
Hodlala si poslechnout vše, co jí pan Sigrid hodlá říci. Nemínila dát najevo žádných emocí, úsměv měla prostý, přátelský, takový, jež by nemusel vyvolat žádné klepy. Přeci jen utužovala vztahy s neznámým cizincem, aby se tu cítil jako doma. Jeho samotné příjmení bylo dosti cizí. Též i Grindelwald nebyl z jejích končin. Přesto mohlo jít i nadále o trik. O způsob, jak jí zavřít za pouhá slova.
Dívala se na hlasité kapky, jež se tříštily o okenní tabuli a lehce pokyvovala hlavou na znak, že jej poslouchá. Také poslouchala, velice bedlivě. Ale nic jí z úst nevyklouzlo. Vypravoval o Gellertovi krátce, nejspíše též nechtěl vypouštět víc než bylo třeba. Na otázku neodpověděla, brala jí jako pouhou řečnickou. Či si hodlal jednou odpovědět sám?
Odvrátila zrak od okna, spustila ruce podél těla a obrátila se na nabízenou dlaň. Mírně se usmála a přijala ji. Ona při potřesení nemínila nikomu ruku rozmáčknout, pouze se jí jemně chopila a veškerou iniciativu nechala na něm. Aspoň věřila, že jí ruku neutrhne.
"Vinda Tal ... Rosier," opravila se. Sic nechtěla. Ale dávno již nebyla pravým Talbotem. Měsíc, ale i ten stačil. ..."Těší mě, pane Sigride. Je mi ctí poznat někoho, kdo se nebojí dát najevo své pravé názory."

Spojil ruce za zády a samolibě se ušklíbl. „Pak není ničím jiným, než čím je většina prosťáčků ve Velké Británii,“ podíval se před sebe a zhluboka se nadechl. „Víte, jsem trochu zklamán.“ Krátce se zadíval na její tvář, než se podíval opět před sebe. „Vzhledem k bohaté historii Anglie, jsem doufal, že takový budou i její obyvatelé. Bylo tu tolik válek, tolik povstání a krveprolití. Možná toho mají dost, já jsem naopak očekával, že Británie bude první místo, které bude vítat změnu.“ Zarazil se a natočil se k ní celým tělem. Hlas utišil, tak aby ho slyšela jen ona. „Mějte mě za blázna. Klidně běžte, křičte mezi nimi, kým jsem. Podporovatelům Grindelwalda se tu zrovna uznání nedostává. Přesto, já nemám ve zvyku zrovna mlčet. Schovat ocas mezi nohy a krčit se v rohu, to náleží psům, nikoliv mně,“ zavrtěl hlavou. „Svět potřebuje změnu. Grindelwald údajně hnije ve vězení. Zavřen za své zločiny, hlídán tou nejdrsnější ostrahou…“ úšklebek z tváře zkrátka vymazat nemohl, to nedokázal. Zdánlivě se přestal ovládat, než opět nasadil vážný, téměř kamenný výraz. „Co kdybych vám řekl, že to není pravda? Že se Amerika pouze snaží ututlat svojí neschopnost? Měsíce jim Grindelwald prokluzoval mezi prsty. Hřáli si ho jako hada na prsou. Věříte skutečně tomu, že za dveřmi žaláře ještě stále sedí?“ Natočil hlavu na stranu a chvilku se odmlčel. Dával jí čas se zamyslet. „Dokažte mi, že nejste tím prosťáčkem, jako je náš hostitel. Vy máte na víc,“ zavrtěl nepatrně hlavou. Zvolil jednoduchý cíl. Cíl, který nějaký čas možná bude muset nahlodávat, ale pak se přeci jen poddá. Potřeboval stavební kámen. Potřeboval jich několik, aby mohl budovat to, co mu překazili. Najít si věrnou spojku v Británii byl začátek.

Sevřel její ruku pevně a potřásl si s ní. „Těší mě,“ pronesl už opět více na hlas. Lépe ji uchopil za ruku. Mírně se předklonil a políbil jí na hřbet ruky. Gesto, které se možná v Británii nenosilo, on ovšem věděl, jak dokáže ženy okouzlit. „Je mi ctí, poznat někoho, jako jste vy. Uvědomělá žena, která by dokázala vybočovat z řady.“ Pomalu jí pustil a narovnal se. „Uděláte pro mě jedno? Nenechejte zadupat v sobě ten potenciál. Vidím ve vás něco víc. Možná zdání klame. Přesto… je ve vás žár, kterému stačí již jen jiskřička,“ luskl ilustrativně prsty. „A právě tehdy se skutečně rozhoří.“ Usmál se tajemně. „Nenechejte ze sebe udělat hloupou paničku. To by vám neslušelo,“ opětovně se narovnal a ruce spojil za zády. Tentokrát se však pohledem nevracel k okenní tabuli, hleděl stále na svou společnici. „Už jednou se to stalo, byl tu střet čarodějů, připodobňovali to k tanci s draky. Stejně bláhové. Podcenili protivníka a nezbylo víc, než hostina pro vrány. Já však věřím, že se blíží další konflikt. Bude to bouře hůlek a lidé si budou volit stranu. Neusněte na vážkách. Nezviklejte se tou představou… protože věřte, ta bouře se blíží. A právě tehdy poznáte, že Grindelwald vždy platí svůj dluh.“ Mluvil tajemně. Možná to byla chyba. Mluvil s dívkou, která ho mohla udat. Mohl se dostat do problémů, ale on se nebál. Nemohli mu udělat nic horšího, než o co se už pokusili. Navíc s bezovou hůlkou pochyboval, že by vůbec něco stihli. Ano, Británie mu dala skutečně víc, než si zasloužil. Už tehdy, když přišel poprvé. Možná právě proto, chtěl i nyní začínat na stejném místě.