Gellert Grindelwald

Amerika, kauza Grindelwald

Jak začíná každá revoluce? Kromě šílence, který ji vyvolá za to může především ta jedna jediná jiskra, která zažehne požár a spálí dočista vše, ty, co v ideál a inovační pokrok věří, stejně tak ten zbytek. Gellert Grindelwald nebyl výjimkou a on, tedy... Albus Brumbál? Snad se dal považovat za stejné monstrum, jakým byl jeho starý přítel. Kdo ví. Dal se považovat za snílka a idealistu, nicméně nevěřil, že tímto vše končí, hluk předních britských pohlavárů, šepot těch níže postavených, ale... odpusťte roztěkanost celkového pohledu na nynější věc, jelikož přesně taková byla nyní mysl jednoho z nejmocnějších kouzelníků, ač byl pohled pomněnkově modrých očí, jež byly schované za půlměsícovými brýlemi pevný, jakoby dokázal prohlédnout mudlu či kouzelníka natolik dobře, aby pohlédl i na duši, neviditelnou etnitu, byl nyní nervózní a mohli za to drobná a prakticky nepostřehnutelná gesta, občasné podložení pravé ruky pod bradu, zatímco palec téže ruky byl jemně opřen o spodní ret. Drobné mhouření očí. Ťukání ukazováčku do hřbetu levé ruky. A... v neposlední řadě, levá ruka pevně tiskla chladný řetízek zlatých hodinek s mnoha rafičkami.

Nacházíme se na přelíčení usvědčeného Gellerta Grindelwalda, černokněžníka, který ohrozil kouzelnický svět a měl být odsouzen k celoživotnímu vězení. A mladý Albus Brumbál... inu byl jedním z těch, který mohl stejně dobře sedět vedle usvědčeho černokněžníka, ale nyní byl pouze jedním z těch, kteří proti němu měli v jeho případě mohli svědčit. Ač proti němu oficiálně nevystoupil, z ničeho ho neobvinil, bylo to pouze jeho vlastním přičiněním, že Grindelwalda nenechali  zavřít do Azkabanu. Do britského kouzelnického vězení, které hlídali mozkomorové, čarodějové a čarodějnice sedící na soudcovských stolicích věděli jen z části, čeho je odsouzenec schopen, co by mu zabránilo, aby na svou stranu získal Mozkomory.

Zazněl verdikt. A Albus Brumbál? Byť jen na vteřinu uvěřil, či spíše uvěřit chtěl, že...


Francouzské vězení mu připomínalo Azkaban a zároveň se od něj enormě lišilo. Zatímco Azkaban byl plný temných stínů, výkřiků lidí, kteří se myšlenkami vraceli k nešťastným vzpomínkám, beznaději a utopii... Evokovalo mu to tvář otce, který byl v posledních dnech svého života pouze prázdnou schránkou, stínem muže, jež strestal mudlovské spratky, kteří ubližovali jeho ubohé sestřičce. Nemohl se zbavit určité zahořklosti. A americké vězení? Jedna stěna byla jako druhá, místnosti bez oken, šlo o pouhé chodby, které umě skrývali celi. Systém propadel a skrytých dveří. Jediné, co se ozívalo byli jeho vlastní kroky vězeňského personálu. Výkřiky, které zaznívali zpoza stěn byly tlumené. Jména kouzelníků nahradili čísla. I s Grindelwallda se stalo pouhé číslo.

Než se před ním otevřela dusivá místnost, naznačil svým společníkům, aby počkali, odmávnutí rukou, teď, když se měl po dlouhé době opět setkat se starým známým, spojencem... a přítelem, jakoby se v něm vše sevřelo, dusivý odporný pocit, který ho ochromoval. Snad za to mohli i identické našedlé stěny. A potící se ruce. Výdechnutí, které rozprodilo myšlenky. A byl vpuštěn do jedné z mnoha cel...

"Dobrý večer, starý příteli," zvučná slova, zdánlivě na něm nervozita opět nebyla znatelná, byl dokonale uvolněný, ačkoli v hlavě... mísilo se spoustu otázek, které byli spojené pouze s tímto člověkem, "přál sis mě vidět." Pouhé konstatování faktu a zároveň fráze, kterými vyprovodí Gellertovi hlídáče. Cela se opět zavře a modré oči se konečně otočí k muži, kterého... miloval. Hloupě, bezhlavě a zbytečně.

Lidská psychika je neuvěřitelné místo. Většina lidí nedokáže vydržet sama se sebou ani hodinu a Gellert Grindelwald byl odsouzen, aby se svými myšlenkami dožil úplně sám. Jeho jedinou společností byly holé stěny a pravidelné dopady kapek vody na podlahu, které tak pomalu tvořily loužičku. Stěny byly chladné, jejich barva depresivní. Mohl se jen domnívat, kolik vězňů si v zoufalství rozmlátilo hlavu. To pro mocného černokněžníka ovšem neplatilo. Byl silná osobnost, která ve svých myšlenkách naopak nacházela jedinou zábavu. Posedával po místnosti, chodil sem a tam v podivných křivkách, v kruhu nebo příčně přecházel od rohu k rohu. Přehrával si svůj soudní proces. Nikdo ze zasedajících mu nedokázal vymazat úsměv z tváře, byť se o to někteří snažili. Způsob jakým s ním mluvili. Ona nechuť ve tváři všech, případné povýšené pohledy plné zadostiučinění. Popravdě Gellert nechápal škodolibou radost nikoho z přítomných. Oni pouze netušili, co je čeká a tak byl povinen jejich nevědomost omluvit. Stál před tribunálem v kleci jako zvíře. Mířilo na něj desítky ostrých hrotů, které se při špatném pohybu aktivují. V místnosti stálo dost bystrozorů, kteří dohlíželi na průchod procesu a u samotné klece stáli další čtyři, kdyby se Gellert o něco pokusil. To vše mu dělalo velkou radost. Stál tam jako obyčejný člověk, bez hůlky a přesto se jej báli. Nikdo si nedovolil přijít moc blízko, přestože sebemenší výkyv od normy by pro černokněžníka znamenal smrt. I bez hůlky téměř bezmocný zaséval do srdcí lidí strach. Patřil k oněm mocným kouzelníkům, kteří ani hůlku nepotřebují. Hůlka je jen nástroj posilující dovednosti za hranice představivosti ostatních.

Soudní proces byl jedním slovem fraška. Téměř jednostranný akt, kde se ani Grindelwald nemohl bránit. Na jeho výpověď by nebyl brán zřetel. Neposlouchal slova předsedy tribunálu. Nechával ho žvanit a místy přikyvoval. Nebyl by nejspíš schopen zopakovat, co vše mu bylo sděleno, čekal na to nejdůležitější – rozsudek. Zda si pro něj přichystali smrt nebo jej zavřou na doživotí. Celý proces sloužil k tomu, aby se vzájemně později plácali po ramenech, jak dobří jsou. Jak dopadli zlého černokněžníka a vykonali spravedlnost. Byla to zejména potrava pro novináře, aby přítomní mohli poskytovat veledůležité rozhovory a dostali se tak na zářnou chvilku do popředí. Většina se chtěla ohřát na výsluní Gellertovy záře. Přehlížel pochlebovače, ubožáky a zoufalce připravené svědčit proti němu, alespoň do doby, než si všiml jeho… Jediný ze všech opravdu schopný rozpovídat se o podstatě Grindelwalda a jeho záměrů mlčel. A právě tento pohled mu později vnukl myšlenku. Udělal možná nevědomky první krok. Po letech se přišel podívat na jeho dopadení. Chtěl se ubezpečit během průběhu, že je vše správně? Chtěl ho vidět? Či mu snad dělalo potěšení vidět dávného přítele v takovém stavu? Těžko říci, ale svou žádost vznesl. Povedlo se mu dovolat toho, aby Albus Brumbál dostal zprávu o tom, že si s ním chce promluvit.

Netrvalo to dlouho a Albus skutečně přišel. Prakticky to Gellert nemohl řádně určit. Neměl přinejmenším pojem o čase. Neměl v cele okna, proto bylo v místnosti stále stejné šero. Nedokázal říci, kdy je noc a kdy je den. Kdy jeden den skončil a druhý začal. Zda uplynul týden, měsíc… Minuty byly dlouhé jako hodiny a z hodin se stával čas nekonečný jako samotný vesmír. Jen Gellert, čtyři stěny a pravidelné kap, kap, kap…

Seděl v rohu místnosti. Jednu nohu nataženou a druhou pokrčenou. Tvář si schovával v dlani, kterou si podpíral hlavu. Levou ruku měl položenou na chladné zemi místy posetou slámou či senem a prsty vytvářel určitý rytmus. Systematicky poklepával prsty, ale jen pozorný člověk, skutečný hráč, by přišel na to, že netvoří rytmus, nýbrž melodii. Hraje tóny písně, kterou hrával na klavír. Poznal by přihlížející, která skladba to je? Dveře vrzly a uvnitř se objevil Brumbál s doprovodem. Netknutě seděl, nepohnul se, krom levé ruky stále hrající neslyšnou skladbu. Teprve když osaměli, narovnal se a zády opřel o stěnu. Pouze ho přelétl pohledem. Zub času dohnal oba od doby, co se rozešli ve zlém. Zahleděl se do stropu, o kterém stále nedokázal určit, jak moc vysoko nebo naopak nízko je. Popřál mu dobrý večer, mohl si tedy skutečně pomalu odvozovat dobu jeho setrvání zde? Byla to pouhá matematika. Upřel na dávného přítele své oči. Kdysi modrá kukadla chlapce plného plánů a ambicí se změnila. Postihla ho heterochromie, či se snad konečně probudila a projevila. Jedno oko zůstávalo modré, zatímco druhé změnilo barvu na žlutou.

„Nudím se, Albusi.“ Výraz v jeho tváři se změnil. Původní nezájem zmizel a mávnutím proutku ožil. „A oba víme, jak to dopadá, když se začnu nudit.“ Přitáhl si kolena k sobě a ruce položil do klína. Pohledem přejel stěny, jakoby se prostor Brumbálovou přítomností změnil, i když se nepohnulo vůbec nic. „Chci jim dát ještě chvíli pocit, že mě tu udrží. Ne o moc déle, nuda je tu strašlivá. S nikým nesmím mluvit, nikdo nesmí mluvit na mě. Nedostanu se k žádné zvláštní informaci. Chci abys mi povídal o světě venku.“ Formálně ho požádal a postavil se na nohy. „Vidím, profesořina ti zjevně moc nesvědčí,“ poklepal pravým ukazováčkem na obličej, kde se jinak nacházely stranice brýlí. Zjevně to měl z věčného opravování písemných prací v nekvalitním světle.  Gellert zkřížil ruce na hrudi a ramenem se opřel o stěnu. „Je drahá Seraphina Picqueryová stále prezidentkou kouzelnického kongresu? Ještě stále slaví a těží z mého dopadení?“ rozlil se na jeho tváři podivný úsměv. Ukrýval v sobě naráz více pocitů či emocí. Provokace, škodolibost, radost, pobavení.

Černokněžník... Byl to jeden velký paradox, jak se nahlíželo na něj a na Grindelwalda, přeci jen nebylo dne, kdy by si nevyčítal, že se zapletl do Gellertovi honby za mocí. Albus se nepokoušel nalhávat si, že je v celé věci zcela nevinně, nicměně, věděl, kdy se vším skončit, ač byl jako kluk mužem v centru dění v mnoha ohledech ovlivněn, ale jak moc se vlastně odlišovali... Minimálně. Oba nadaní, ctižádostivý, hnaní touhou dokázat nemožné a kam je to dohnalo, jeho do Bradavic, kde se ctižádostivost a cílevědomost usměrnila díky studentům, které mohl poznávat a učit, motivovat je k prvotřídním výkonům a poznat čeho jsou vlastně schopni a Gellert... Byl nejnebezpečnějším kouzelníkem, který budil respekt, bylo jedno, že neměl hůlku, že byl za mřížemi a hlídali ho stovky Bystrozorů. I bez pověstné bezové hůlky byl hrozba. Bylo to k smíchu. Někteří se domnívali, že obávaný černokněžník zešílel, ještě před přelíčením, vypil lektvar, díky němuž přišel o rozum. Uznával, že bývalý přítel se vynasnažil, aby byly jejich dohady potvrzené, odpovídal nepřesně na pokládané dotazy na něž se nedalo odpovědět jinak než přímo reagoval šíleným smíchem, nesmyslným blábolením. Maškaráda. Albus vskutku nečekal, že se mu dostane spravedlivého procesu. Vždyť... nebylo o čem diskutovat. A jeho osobní důvody? Ty zůstaly neověřeny. Skutečně se chtěl pouze podívat, jestli se britského kouzelníka podařilo polapit? Kupodivu zjišťoval, že v jeho počínání není nic osobního, žádná touha a když ho po tolika letech viděl, rádoby šíleného, stále stejně lehkovážného, na oko lehkovážného, zjistil, že je k tomu všemu hluchý a slepý. Přesvědčil se o tom.

Seděl tam zcela nehnutě, tyto jeho meditativní pózy znal, napomáhali soustředění, gryfy podobného rázu měl ve zvyku ještě předtím než se rozešli tak, jak se rozešli. Ariana... Doteď se nedozvěděl, kdo vrhl smrtící kletbu, která sestřičce ukradla život, ten drahý dar, který pro ni střežil ještě před tím než se objevil Gellert. Stejně jako Gellertova i jeho pozice zůstala beze změny, Albus měl ve zvyku už jako kluk u debat, jakkoli byli dlouhé spíše postávat, zády se opírajíc o chladnou stěnu, hlava dána lehce na stranu. Ruce byly sepnuté k sobě, uschované v dlouhých rukávech inkoustově modrého hábitu. Podle jeho střihu, který připomínal spíše kabát se dalo usoudit, že od přelíčení, které proběhlo v prosinci neutekla příliš dlouhá doba. Stále stejné postoje, výrazy a gesta, jakoby se nestalo nic, co by je rozdělilo a stále byly těmi samými idealisty. Ticho, které mezi nimi nastalo bylo dusivé, nepříjemné, tím spíš, když bylo umocněno mezi čtyřmi stěnami.

Zatímco, mimika vězně se měnila rychlostí blesku jeho vlastní zůstávala stále stejná, výraz mírně zachmuřený, v očích se jiskřilo. Pokud byl s tohoto setkání nadšený úspěšně to skrýval. Přeci jen... člověk, který před ním seděl s maskou přítele byl schopný kalkulátor, který měl každé slovo i pohyb přesně promyšlené. V tomto ohledu se ho neodvažoval podceňovat. "Čím si ta podřadná rasa zasloužila takovou ohleduplnost. Nuda je očividně parazit, ale mají na tebe zřejmě dobrý vliv." Jedno hnědé obočí je nadzvednuto a koutek se posune v náznaku úsměvu. Stejně jako soudní líčení i toto byla hra, hra na kamarády. Nad jeho poznámkou pouze pokrčí rameny. Měly přesně vyměřený čas a silně pochyboval, že si ho bývalý spojenec nechal zavolat jen z toho důvodu, aby se ho zeptal na novou generaci kouzelníků a lahůdky, které jsou schopni uvařit skřítkové v bradavické kuchyni. Ostatně to byl důvod, proč se uvolil k tomuto setkání, ať už byl Gellert Grindelwald taký nebo onaký vzájemně se respektovali. "Na to, jak dlouho tady trčíš pokládáš vcelku zbytečné dotazy. Bylo zjištěno, že v době působení madam Picqueryové unikaly z kongresu jisté informace. Bývalá prezidentka se hájila slovy, že vše, k čemu došlo, proběhlo bez jejího plného vědomí." Odmlčí se a pohlédne na něj zpříma, v neoholené tváři nehledal nic, o čem by už dávno nevěděl, "její obhajoba se dala snadno zpochybnit, nicméně poté, co vyšlo najevo, kdo na sebe bere podobu bystrozora Percivala Gravese, byla pouze zbavena úřadu, imunity ji nezbavili. Předpokládám, že se nemusím ptát, jestli jsi na ni použil kletbu Imperio." Hlas nebyl monotónní stále si počínal dočista stejně jako před lety, kdy měnil tóny s grácií vyučeného diplomata. A důvod jeho poznámky, velmi dobře věděl, jak dovede být černokněžník šarmantní a okouzlující, ještě když se přátelili prezentoval se jako kouzelník, který považoval kletby, které se nepromíjejí jako kouzla, která byly pod jeho úroveň a veškeré informace... si zjišťoval jen za pomoci dobře zvolených slov a slabých bodů dotyčného jedince. "Jaká motivace se skýtala madam Picqueryové ve spolupráci s tebou. Když pomineme tvoji maličkost?" Opáčí, dalo by se to považovat za přátelské rýpnutí, ale stejně jako Gellertovi otázky, ani ty jeho nebyly zbytečně nahodilé. Řekněmě, že skutečně neměl talent na debaty o ničem, v případě pokud nešlo Bertíkovi fazolky tisíckrát jinak.

Zatímco Albus byl upravený a elegantní jako vždy a za každé příležitosti, na Grindelwaldovi se jasně podepisoval vězeňský život. Oblečení bylo spíše kusem hadru. Delší košile dávno zažila to nejlepší. Těžko by kdokoliv blíže specifikoval původní barvu či snad látku, z jaké byla ušita. To samé se mohlo tvrdit o kalhotách. Dát vězni boty se nikdo ani neobtěžovali. Chtěli z něho mít méně než nic. Gellert s grácií přistoupil na jejich hru. Nemohl jim udělat větší radosti, než připravit šíleného černokněžníka. Ono přiznejme si, zešílet bez moci je nudné a hloupé. Nikdo vás přitom neposlouchá. A podstata jeho divadla? Lidé už zkrátka mají tendence nahlížet na prostoduchá individua jiným metrem. Poleví a právě tehdy se otevřou dveře ke svobodě. Albus musel vědět, že žádné stěny, žádné vězení nezastaví jeho maličkost na dostatečně dlouhou dobu. Opravdu se nudil a chtěl si hrát. Jenže přítel ho znal moc dobře. Znal jeho gesta, jeho chování i finty. Stačilo mu pár pohledů a bylo jasné, že v jeho hraném šílenství mu Albus vidí až do krku. I tak mohl poslouchat kdokoliv, jednou zvolené role se hodlal dál držet.

„Na tomhle místě rychle změníš názor, co jsou zbytečné dotazy.“ Zaposlouchal se do jeho slov. Zavřel přitom oči a představoval si výraz paní prezidentky, která nebyla víc než hloupá káča. Seraphina byla pouze další loutkou. Opravdu nikomu nepřišlo divné, kam všemi obávaný černokněžník po útocích ve střední Evropě zmizel? Náhle se po něm slehla zem. Kdo by podezíral schopného bystrozora Percivala Gravese? Picqueryová mu též věřila, což byla osudná chyba. Do světa bez jejího vědomí pouštěl informace a naopak zametal veškeré stopy, které by vedly k jeho vlastnímu dopadení. Měsíce pracoval pro ministerstvo kouzel v Americe a nikdo nepojal podezření. Byl to další důkaz, že Američané jsou národ nadutců. Vzpomněl si, jak se jej ptali na mnoholičný lektvar. Tehdy se opravdu začal smát. Co byl, aby používal tak triviální lektvar? Znal lepší, účinnější kouzla, která změní vzhled osoby. Nejvíce se mu však líbilo, že dokonale zakryl pravou podstatu svého pobytu v Americe. Ovšem na rozdíl od jiných hlupáků, on neměl důvod svěřit se komukoliv se svým záměrem. Ještě nebyl konec a hra byla teprve připravena. Nemohl jim dát vodítko, byť minimálně u Albuse měl jistou potřebu pochlubit se. Dříve v něm měl silného spojence, podobně smýšlejícího. Zajisté by uznal způsob, jakým si poradil. Nahlas by to nepřiznal, bylo tu víc věcí, kterých si na Brumbálovi cenil. Jednou z nich byl právě fakt, že mohl vyprávět o tom, co provedl, mohl vyzradit od začátku jeho plán nebo ho dokonce už tehdy zastavit a zavřít do Azkabanu. Původně mu nechtěl věřit, ale nyní v tom viděl daleko víc.

Rychle otevřel oči a napřímil se. Následoval hluboký nádech a natočení hlavy na stranu. Bradu si promnul a ironicky se ušklíbl. „Zklamalo by mě, kdyby sis to myslel.“ Gellert dobře znal kletby, které se nepromíjejí, ovšem osobní zkušenost měl jen se dvěma z nich. Crucio a smrtící kletba. Ironicky, dle všeho se mělo za to, že obě kletby si vyzkoušel na Brumbálově rodině. Použít však Imperio bylo skutečně pod jeho úroveň. Odplivl by si, kdyby tak neznehodnotil už tak nechutnou podlahu. Mohl by vyprávět tisíc a jeden způsob, jak lidi přesvědčit bez použití kouzla. Už v mládí byl velice šarmantní osobou. Dostal se lidem snadno pod kůži. Zkrátka věděl, na jaké struny hrát a za jaké nitky tahat. Pomlčel mnohdy o tom, že mu v tom napomáhal i nitrozpyt. „Picqueryová měla Gravese ráda, nedivím se. Nebyl to zrovna špatný chlap.“ Tolik k motivům její spolupráce. Neměla ani tušení, kdo se jí celou dobu schovává na ministerstvu, a proto neměla jediné právo připsat si jen maličkou zásluhu na jeho dopadení, což mu připomnělo… důvod proč si Albuse tak uminutě vydupal.

„Už si blahopřál svému příteli k velkému úspěchu? Opravdu musel do Ameriky přijet Anglán, aby konečně pochopili, co se tam děje?“ Nebýt Mloka Scamandera není tam, kde se nyní nachází. Nevěděl by to, co teď ví. „Poslední informace, co se mi o něm dostala byla, že bude vydávat učebnici. Určitě teď musel změnit destinaci pro nové objevy. Dostaneš první výtisk s věnováním?“ Nepatrné rýpání. Pro někoho mluvil beze smyslu. Ve skutečnosti si hledal cestičku k Mlokovi, aby mu pověděl mnohem víc o jednom skutečně fantastickém zvířeti, které hodlal využít při získání světa. V Americe neměl dost času, jen ho tam vášnivý milovník zvířat nahlodal. Pán Smrti a vedle něho pozoruhodný mazlík. Kdo by ho pak zastavil.

„Řekni, příteli, ještě toužíš po relikviích? Cítíš ještě alespoň maličkou ctižádost, nebo tě přešla chuť hrát si na Smrt?“ Poznámka, která mohla ublížit daleko víc. Znal Albusův velký strach a tím byla pravda o tom, kdo vlastně vyslal smrtící kletbu. Zaviněním koho zemřela? Albus se mohl tvářit klidně, ale Gellert věděl, že uvnitř jeho hlavy je šílený zmatek. Nic není na svém místě. Pokud by po jeho otázce odešel, mohl se dál bavit představami právě o tom, co se uvnitř Brumbála odehrávalo.

Měnil se v Hamleta, jinak se jeho osobní proměny nedali nazvat, ten dřívější Gellert si potrpěl na určitém konfortu, dbal na svůj osobní vzhled, byl si velmi dobře vědom toho, že je pohledný a co s lidmi dělá krása, jak na ně zapůsobí milé chování a jeho prostoduchost? Na jednu stranu rozmar, na druhou mistrovský tah, kterým se  nechali zaslepovat výše postavení kouzelníci. Sebeklam byl vůbec největší kouzlo, domnění vlastní nedotknutelnosti. Ani jeden z nich to nemusel říct, přesto to oba věděli, tohle vězení je pouze... přechodné opatření, které někoho jako on neudrží. Rovněž si byl jistý, že přijde okamžik, kdy se mu bude muset postavit, nedalo by se říci, že by se té chvíle bál, nebyl na ni dustatečně připraven po stránce dovednostní... Pouze, ačkoli si namlouval, co chtěl, nedokázal zcela na Grindelwalda pohlížet jako na nepřítele a tím způsobem s ním jednat, poštvat si ho proti sobě v jednom souboji, který změní a zničí něco, co neexistuje a nikdy neexistovalo, ne tak, jak si to namlouval.

Musel vědět, že celý ten příběh zná, nikoli zkreslenou podobu z novinových článků, které vše přikrášlují, nýbrž od jednoho z hlavních aktérů, Mloka Scamandera, studenta Mrzimoru, který se do celé věci nešťastnou náhodou přimíchal, Albus měl zhruba představu o tom, že ten mladík má podobný talent jako on, být v nesprávný okamžik, na správném místě a v společnosti lidí, kteří mají v plánu něco nevídaného. Během svého vlastního vyprávění po očku sledoval Grindelwalda, pomatoval si chlapce, muž pro něj byl téměř cizincem, ačkoli určité maličkosti zůstávali. Vypozoroval změny, za které nemohl pouze zub času, ale také Grindelwald sám, tvář měla do té vřelé mladické velmi daleko, všímal si krutých vrásek, které jeho společník nezakryl, ani se o to nepokoušel. Že ho převyšuje ho nepřekvapilo a ve tváři, v mimice, stále ten lačný, hladový výraz, který tam dřív... byl, ale on ho neviděl. Pokud by se někdy našla specifikace slova dost, Gellert byl jedním z mála, kterímu by to nestačilo. A pak, jeho neodmysltelná potřeba a snad i touha zviditelnit se, ukázat, že je něco lepšího, minimálně před ním, dokázat mu, že si vybral špatnou cestu, ne tu Gellertovu. Vodítka k jeho osobnosti, netvořila celek, ale dostatečný střípek... aspoň prozatím. Oči nesourodé barvy se k němu otočili, hlava se k němu obrátila zcela ne pouze z profilu. První s frází zůstala bez odezvy, pouhé pootočení hlavy vzhůru k vysokému stropu, z něhož v pravidelných intervalech zkapávala jedna jediná kapka. "Ten ne zrovna špatnej chlap není tak zabedněnej, jak očekáváš,stejně jako já, i on prohlédl tvé malé divadlo. Prohlédne tě." Opět pouhý fakt, který nemusel rozvádět, ukradl Gravesovi podobu a ačkoli má tenhle způsob zjišťování informací plno pozitiv, nikdy se nepovede přehrát chování jiného člověka, ne zcela, aby to působilo identicky, vkládá do něj vlastní způsoby reagování, chování. A to u jakékoli podoby.

"Poznal ses s ním, víš, že na básně a děkovné řeči si nepotrpí... Ne kdovíjaký Anglán..." Mlokův problém s kufrem přeci jen alespoň z části zastínil celkové trable s Grindelwaldem a tomu se říká talent. "Řekněme, že přes všechny zásluhy, kterých zde dosáhl a snad i možných důvodů, aby se usadil, usoudil, že Amerika není zas tak zajímavý kontinent, jak se o ní mluví. Ale možná to změníš, chtěl jsi dosáhnout toho, že bude náš svět známý mudlům, jak dlouho to potrvá než se z tebe nový prezident kouzelnického kongresu pokusí udělat hlavní turistickou atrakci?" Rty jsou staženy do přísné linky, která v jeho případě působí až nepatřičně, vzhledem k tomu, že koutky úst... nejsou viditelně často stažené do krutého šklebu jako u jeho společníka.

Až teď se modravý pohled vyhnul tomu druhému, ne rychle nebo vyděšeně, jen... nejistě. Ústy vydechl obláček studeného vzduchu, "jak jsi to říkal, pro větší dobro by měl relikvie získat schopný čaroděj, že ano, Gellerte. Jsem toho názoru, že žádný člověk není schopný získat relikvie bez toho, aniž by se našel někdo horší, kdo mu v tom zabrání, se stejnou zuřivou touhou po nedotknutelnosti. Na shledanou, Gellerte, náš čas vypršel."  S posledními slovy nemluvil do prázdnoty cely, ale k němu, přímo k němu, přičemž fráze? Nevyzněla chladně, trhaně, nešlo ani o vyštěknutí, byl to stále ten klidný tón, který preferoval při společných debatách. A pokud tomu nebude jinak? Vskutku, jejich společný čas byl u konce.

„Do každého se dá nahlédnout, odhalit jeho pohnutky. Bohužel, ne vždy se to druhým povede včas.“ Albus také došel svého prozření tehdy, při jejich souboji. Hádky byly častější kvůli jeho hloupé rodině. Všechny je převyšoval, výjimečný zdál se být. Byl to kouzelnický génius stejně jako Gellert. Kdyby ho jistá zplodina omezených hloupých čarodějů, které nazýval bratrem a sestrou, nestahovala dolu, dávno budou vládci světa. Grindelwald byl jeden. Jeden jediný čaroděj a hnul celou Evropou i Amerikou. Jeden čaroděj a miliony vyděšených srdcí. Kdyby jeho přítel nezhloupl, nenechal se zaslepit láskou… všechno mohlo být jinak.

„Turistická atrakce,“ vydechl s ironií v hlase. „A nejsem jí už snad?“ Přiživoval se na jeho dopadení jeden hlupák vedle druhého. Však on jim to mile rád vrátí i s úroky, jakmile odejde. Až opustí své dočasné vězení, dopřeje jim stejné publicity jako paní prezidentce. Musela být lidem pro smích, možná ne veřejný, nebo naopak pro onu veřejnou potupu. Možná titulky novin hlásily, že dopadla Gellerta Grindelwalda, zároveň musely ale ony  titulky uvádět, že měsíce pracoval pro ni a nevěděla o tom. Stejný výsměch bude patřit všem, kteří nechají již brzy Gellerta uniknout, aby znovu nastolil řád světa. Ani Brumbálovo opatření, že nebyl umístěn do Azkabanu, tomu příliš nepomůže. Nebylo to bezduché tlachání. Možná to Albus věděl, možná přehlédl, ovšem dal mu znovu do rukou potřebné nitky. Stačilo je nyní následovat, namotávat klubko, které jej zavede k těm pravým loutkám, se kterými rozehraje třetí akt své hry.

Kdyby se od přítele neodvrátil pohledem, naskytla by se mu možnost Gellertova křivého úsměvu. Tento byl ale až děsivý z poloviny tak šílený, jak se snažil zahrát odraz své duše. Schopný čaroděj, kterého představoval Brumbál a pak někdo horší, kdo byl naopak ztvárněn Grindelwaldem. Nebo tomu bylo naopak? „Snad raději ne, ale kdybys ve své nové pozici pocítil přeci jen nudu, víš kde mě hledat.“ Přikývl a sledoval záda, které opouští místnost a po jeho odchodu nastalo znovu ticho a prázdno. Jak mohl zakončit svůj výstup jinak, než sesunutím se na zem a hlasitým šíleným smíchem? Zvučný hlas se odrážel od prázdných stěn. Skutečné dozorce by prakticky mohl zděsit. Úžasný doprovod Brumbálova odchodu. Kdokoliv kdo poslouchal, musí si být jist, že černokněžník je na konci svých sil. Jeho doba skončila a opravdu je méně než nic… alespoň ještě na pár měsíců, než se jeho novou destinací stane Francie. Jeviště jeho budoucích zločinů, těch nejhorších, o kterých se bude mluvit ať už jeho záměry vyjdou nebo nevyjdou. Ale kdo by mohl Gellerta skutečně zastavit?

Godrikův Důl, léto 1899, Na kameni kámen

Ozvalo se prasknutí, když se prakticky odněkud objevil mladý muž. Byl oblečen vcelku prostě, jednoduše, do bílé košile, hnědé vestičky, kalhot téže barvy a a vyšších bot. Špinavě zlatavé vlasy se nedbale vlnily kolem jemně řezané tváře. Nemohlo mu být víc než osmnáct, vypadal příliš mladě, možná proto působili vrásky na čele mladého člověka, tak... nepatřičně. Přesně vyměřený čas na vše... Albus byl v tomto pedant a přitom, kdyby se jen trochu snažil, mohl by si čas prodloužit a to za pomoci hůlky, která byla pečlivě schovaná v zanedbatelné kapsičce uvnitř vesty na straně srdce. Pár kroků mu stačilo aby došel ke kamennému oblouku, vchodu na hřbitov. Hřbitov byl přesně jako kostel jedním z center Godrikova Dolu. Zády se opřel o chladný starý našedlý kámen a čekal. Byl vskutku zvědavý, co mu přinese další setkání s novým známým, který se pro něj stal hádankou už jen díky tomu, že ho považoval za někoho, kdo je mu rovnocenný. Nečitelná uzavřená mistr, bariéra v hlavě druhého člověka, která byla vytvořena intuitivně jako jeho vlastní. Ten rozdíl poznal, byla to clona v mysli, neviditelný štít, který se nedal rychle narušit.

Modré přátelské oči pozorovaly své okolí, letní panorama, které se pomalu začínalo schovávat do stínů, jež přinášely pozdní hodiny. Čím víc se stmívalo tím hojněji se vytráceli jakékoli živé osoby, nebyl slyšet křik dětí nebo peskování starostlivých maminek. A myšlenky se zase stočily zpět k čaroději z Kruvalu. Jeho zájmu o relikie, nakolik šlo pouze o zájem a touhu po moci? V těch chladně modrých očích ten hlad neviděl zas tak často, ale přeci... Stejně jako debata o černé magii, zanechala v něm více otázek než odpovědí, zajímalo ho, jestli je to zkrátka a dobře pouze Gellertův přirozený talent, uvádět vše do chaosu nebo jeho vlastní reakce jsou... přehnané. Stačilo jen na moment zavřít oči, aby se svět kolem něj obohatil o cizince, na kterého čekal.

"Dobrý večer." Dvě krátká slova, která zpočátku znějí lehce ochraptěle přesto však nemumlá, byla v nich určitá odlehčená ráznost. "Proč ses vlastně začal zajímat o relikvie? Nemusím tě znát příliš dobře na to, abych věděl, že ten zájem není čistě akademický. Na to jsou tvé názory pohled na svět příliš pokrokové, revolucionářské." Nadhodí a úkosem na svého společníka pohlédne, jakoby snad viděl... inu, to, co neměl možnost prohlédnout. Slova zůstala vyset ve vzduchu, avšak nedělala atmosféru dusnou a nepříjemnou a to bylo, co říci, když procházeli mezi hroby, které se vesměs podobali jeden tomu druhému. Soukromí a... příliš velký klid, takový, který dělá vše nezajímavé a ordinérní už z prvopočátku.

„Cave Inimicum.“

Godrikův důl se ukrýval do šera a spolu s ním se obyvatelé připravovali ke spánku. Ulice se uklidili do hrobového ticha, nebylo možné potkat téměř ani živáčka. Jak příhodná doba proto zajít na hřbitov. Gellert věděl jak se příhodně obléknout, ale bez světla jeho vkus pro módu nemohl nikdo obdivovat. Černé kalhoty stejně jako košile a vysoké boty. K tomu tmavě modrá vestička zapnutá ve dvou řadách. Hůlku měl uschovanou v kapsičce uvnitř vestičky. Vlasy učesané dozadu, což nevydrží déle než ještě pár minut. Zamířil k hřbitovu a s tichem byly jeho kroky hlasitější, důraznější. Upravoval si knoflíčky u rukávu košile, když ticho protrhla dvě krátká slova. Pozvedl hlavu a usmál se na mladého společníka, který prozatím neměl tušení, co si Gellert připravil.

„Dobrý večer,“ přikývl a měl pocit, jakoby se jeho slova roznesla všude po okolí. Zastavil se, narovnal a ruce nechal volně podél těla. Modré oči sledovaly společníka. „Skutečně se nejedná o akademický zájem,“ potvrdil mu jeho slova. Upřímně by byl raději, kdyby se tato informace k pratetě nedostala, ale zabránit jí taky nemohl. Ne s tím, co si od nálezu sliboval. Procházel mezi hroby. Náhrobní kámen prozrazoval jména pochovaných nebožtíků. Gellert všechny nápisy četl, i když v jeho mysli nezůstaly dlouhou. Svým způsobem mu lichotilo, být označen za revolucionáře, muže pokroku. Minimálně jeho slova to hlásala. „Měl jsi někdy sen, Albusi? Snil jsi někdy o něčem, co jsi chtěl vytvořit, ale neměl jsi vhodné prostředky, abys svůj sen proměnil ve skutečnost?“ otázka to byla jednoduchá. I on měl sen. Věřil v lepší svět, ale ten musel nejprve vytvořit. A kdo má větší dar tvořit a brát, než právě Smrt?

Zastavil se u jednoho z hrobů. Ignotus Peverell. Objevil ho. Došel k náhrobnímu kamenu blíže a po jméně přejel prsty. Koutky se vytáhly do lehkého a decentního úsměvu. Pozoroval písmena pod svými prsty, než jeho pohled skončil níž. Díky šeru si nebyl jistý, co vidí. Rychlým a elegantním tahem vytáhl hůlku a do ticha zašeptal kouzlo. „Lumos.“ Na konci hůlky se objevilo slabé ledové světlo, kterým si posvítil. Znak Relikvií mu udělal ještě větší radost. Podřepl si u hrobu, zaváhal. Otočil se přes rameno k Albusovi. Přestože mu mladík do hlavy neviděl, mohl si být jistý, že jedna myšlenka v Gellertově hlavě stíhá druhou. Rychlý slet všeho, co si rozmýšlel, než se postavil. Otočil se k Albusovi čelem a hůlkou zamířil k zemi. Více světla nebylo potřeba, hůlka ozařovala pouze jejich boty. „Věříš mi, Albusi?“ jednoduchá otázka. Ale jak zněla člověku, který Gellerta znal teprve krátce. „Mluvím tu o něčem větším, než jsme ty a já. Pokud toho chci ovšem dosáhnout, nesmím se ohlížet. Nesmím se zastavit.“ Udělal k němu dva rázné kroky. V jeho očích se cosi lesklo. Touha, nadšení, síla přesvědčení toho o čem mluví. „Sním o lepším světě. Život beze strachu, bez hloupých zákonů, které si jen hrají na naši ochranu. O světě, který si my kouzelníci zasloužíme.“ Pohled se od mladíka odtrhl do dáli. „Jenže sny jsou pro spáče. Slíbil jsem ti tajemství a to také splním.“ Potřeboval vědět, zda ho bude Albus následovat. Zda bude ochoten udělat nyní krok do prázdna. Pouze takový člověk stojí za to, aby sdílel jeho vize. Pozvedl hůlku a otočil se k hrobu, jedním mávnutím odhrnul těžký kámen a hrob otevřel. Došel k jeho okraji a posvítil dovnitř. Byl hlubší, než si myslel. Potřeboval znát, co ukrývá a díky Bathyldě věděl, že něco najde. Musel. Nestaral se o to, zda je někdo slyšel. Prozatím se nemusel obávat. Ochranné kouzlo, které by ho na příchod nezvaných hostů upozornilo, provedl ještě než došel na hřbitov. Ve vhodné vzdálenosti, aby měli dost času a Brumbál se zbytečně neptal.

Odpověď jakoby byla závanem mořského větru, osvěžující vytrhnutí z pomalu otupujícího ticha. A odpověď na otázku... nebyl překvapen. Procházeli mezi hroby a jediné, co protínalo společný dech a klapot podpatků, křupot ztvrdlého písku pod nohama byl právě Gellertův hlas. Albus nemusel pozorovat cestu, kroky ho snad automaticky vedly k bodu, který si vytyčil. Nebloudil. Přesto však putoval pohledem po jménech, která míjeli, nezastavoval ani u toho jednoho, které znal lépe než jiná, na jméně své matky se nepozastavil o nic déle než u jiných, která pro něj byla nedůležitá. "Kdo nemá sny, které se zdají nesplnitelné, ale tvrdit, že nemáš prostředky... něco takového je výmluva, pokud dovedeš přesvědčit své okolí o tom, že tvé motivy jsou pro jejich dobro, že se vyplatí jich dosáhnout, máš prostředky." Teď to byl jeho hlas, který zvučel a přesto nemluvil nijak nahlas, Albus nemusel křičet a zbytečně zvyšovat hlas, aby získal pozornost. A to jedno jediné slovo sen, jakoby snad bylo hebké. Bylo zjevné, že nemluvil o něčem, o čem není přesvědčen, konec konců, sám byl inovátorem, objevitelem, který už v šestém ročníku zjistil neznámé účinky dračí krve.

Hrob, u něhož se zastavili byl ten, který hledali. Zub času na něm zanechal stopy svého působení a bylo viditelné, že ačkoli je muž, jež v něm odpočívá uznávaným a legendárním kouzelníkem na schránku posledního odpočinku to vliv nemá. Kámen byl popraskaný, začal obrůstat mechem a byl zanesen prachem a špínou. Přistoupil ke kameni, do něhož byly tesány již nezřetelná nápisy a prsty s určitou jemností a elegancí odkryl znamení, které je všeobecně známé jako relikvie smrti. Trojúhelník, tedy plášť, kruh, jenž byl vně trojúhelníku, kámen vzkříšení a jedna jediná čára, co protínala, jak trojúhelník, tak kruh. Bezová hůlka. Postavil se, opět s hrdě vyrovnanými zády. Pozoroval počínání Gellerta, avšak ve chvíli, kdy se k němu otočil s otázkou, mírně povystrčil hlavu, mlčel, přeměřujíc si ho, jakoby ho stále odhadoval, konec konců, oba tak docela netušili, co od druhého čekat a mohla být snad toto pobídka, jediná a dost možná poslední, která ho může dostat z krásného vězení? Zapadnout prachem. Tma, občasné zahoukání sovy a plameny v Gellertových očí. Slova, kterým chtěl věřit.

Pohled do dálky, zatímco ten jeho, prohlížel znak relikvií, jakoby snad pouze z motivu na náhrobku mohl silou vůle vytáhnout tajemné předměty, vzácné artefakty. Mohla za to plamenná slova jeho společníka, jiskrný pohled, která ho přiměla udělat pomyslný skok do prázdna, rozhodnutí, od kterého se dá slibovat pouze chaos, nejistota... Pomněnkový pohled je odvrácen od chladného kamene, symbolu, stejného, jaký nosil Gellert na řetízku. "Věřím ti. Pomůžu ti s tvým splnitelným posláním..." Slova podobající se tichému zasvištění biče, ovšem... na kom zanechal ránu?

Kámen se dal do pohybu a on překvapeně zamrkal, když se masa kamene dala do pohybu, slova, která z něj vyšla byla pak zcela automatická a intuitivní, to byla jedna z mnoha věcí, v nichž se jejich názory lišili, zatímco Gellertovi morální zásady byly ohýbány přes koleno podle toho čeho chtěl zrovna dosáhnout, Albus je měl pevně zakořeněné spolu se slušným vychováním, neopomíjel to přes veškerou ctižádost. "Znesvětils hrob uznávaného kouzelníka..." Nebyla to otázka, pouze překvapené konstatování.

Albusova slova jej skutečně překvapila. Bylo podivné slyšet od osoby, která se nechala stahovat vlastní rodinou ke dnu, že on sám se pouze vymlouvá. Gellert se nevymlouval. Jen vysvětlil, proč svého cíle ještě nedosáhl. Nejprve musí něco najít, objevit artefakty. S velkou moci pak svůj plán snadno uskuteční. „Přesvědčil jsem tebe? Zaujal jsem tě, i když neznáš celý můj plán?“ Opět zjevně prostá otázka. Neměl příležitost skutečně mluvit o svém záměru, ale jak sám jeho společník řekl. Gellert byl inovátorem, revolucionářem. Mužem, jehož hlas, jeho názory mohou změnit dosavadní společnost. Osvobodit je z okovů a poskytnout jim zcela nové podmínky. Kouzelníci, stejně jako mudlové, nutně potřebují vůdce. Bez vůdce zůstane jen žalostné stádo. Jen pastýř ochrání své ovečky před vlkem. Jenže jak rozeznat vlka od ovce? Každá ovce je vlk pro skutečně bezbranné zvíře, pro zemi, která nás zrodila. Kdysi dávno čistá krev byla poničena…

Musel začít právě tady. Antioch, nejstarší z bratrů skončil neznámo kde. Nemělo smysl hledat hrob kouzelníka, který doplatil na vlastní domýšlivost a v jeden večer si nechal sebrat hůlku i podříznout hrdlo. Hůlka zmizela neznámo kam. Byl si docela jistý, že najít právě tuto Relikvii bude dost možná nejtěžší. Pak tu byl Cadmus, druhý z bratrů. S dostatkem času a sezením nad stohy rodokmenů, by možná prozřel a zjistil, kdo má nyní v moci kámen vzkříšení. Artefakt moc vzácný na to, aby s ním byl kouzelník pohřben. Navíc, jak ho sama Bathylda upozornila, sebevrazi končili v minulosti v neoznačených hrobech. A nyní právě Ignotus. Nejmladší, ale nejmoudřejší z bratrů, dle bajky. Dožil se dlouhého života a plášť předal svému potomkovi. I zde by se dalo hledat podle rodokmenu, jen uvážit komu se vždy plášť předával. První syn? Prvorozený jako takový? Jeho hledání mohlo být bláhové, ovšem Gellert na nejmoudřejšího z bratrů Peverellových spoléhal. Po slovech Albuse se skutečně radostně usmál. Neuměl si to vysvětlit, ale právě jeho pomoci si cenil. S ním byl ochotný se rozdělit o své vize, plány o vládu nad světem. Albus byl stejně výjimečný jako on, věděl to.

„Ještě ne,“ zašeptal do nočního ticha. Již je obestírala tma tak temná, že se nacházeli v tmavomodrém oparu začínající mlhy. Pouze hrob odkryl, to nejhorší, co zjevně bude Brumbálovi proti srsti teprve přijde. Sklonil se a nahlížel do hrobu. Tiše přemýšlel. Mohl být hrob chráněn kouzlem? Pokud ano, jakým? Všiml si, že stěny jsou dlážděny, což byla druhá podivnost, která jej překvapila. Letmo se natočil k Albusovi, než se narovnal a do hrobu skočil. Teď skutečně mohl mluvit o znesvěcení. Hrob byl široký tak akorát pro rakev a jednoho člověka. Dva lidé vedle sebe by neprošli. Hluboký asi tak, jakoby byl Gellert vysoký. Pohlédl na noční nebe, neboť nyní Albuse neviděl. „Jdeš?“ Pozoroval kraje nad sebou, když se nepatrně zamračil. „Nejsem tu první, už to někdo zkusil přede mnou.“ Víko hrobu nebylo odtažené poprvé. Kdo tu byl před ním? A našel co hledal?

Posvítil hůlkou před sebe. Staré ztrouchnivělé dřevo kdysi připomínající rakev. A v něm ostatky Ignotuse. Gellertovi bylo podivně úzko. Dopadal na něj fakt, kde se nachází. Uvnitř hrobu, který by se jednou mohl stát i jejím. Grindelwald se nebál smrti, nebál se mrtvých, ale pořád tu byla jistá morální hodnota. Byl vykrádačem hrobů, i když se tak označit nechtěl. To co dělal bylo špatné a tlak na hrudi jej o tom ujišťoval. Pohled raději zvedl od ostatků a zadíval se na stěny. Neznal hrob, který by byl dlážděný, ne na obyčejném hřbitově. Hrob se vykope v zemi, pár metrů hluboko. Proč by si někdo dával takovou práci, když by tu sentimentálně nenechal i drobnost, která něco znamená. Ještě jednou se otočil, aby si s hůlkou posvítil dál. Ve tmě se cosi blýsklo. Polkl a s nejistým výrazem se vydal ke zdroji, který světlo odrážel. Cosi se blyštilo mezi prachem, zeminou a ztrouchnivělým dřevem. Špičkou boty nepotřebný bordel odstranil a pro onu maličkost se sehnul. V momentě, kdy si maličkost ukryl v kapse vestičky, se hrob zatřásl. Gellert se vyděšeně rozhlédl, aby zjistil, že se stěny daly do pohybu a začínají se přibližovat. Víko, které předtím odkryl, se začalo samo zavírat a rakev i ostatky zmizely. To bylo ochranné kouzlo, na které Gellert nepřišel. Sebral něco, co mu nepatřilo a nebylo většího trestu pro vykradače hrobů, než pohřbení zaživa. „Albusi!“ Vykřikl jméno společníka, aby mu pomohl. Ve zmatku, který v jeho hlavě nastal, ve strachu z uvěznění, se mu nedařilo dostat se ven.

Gellert na něj pohlédl zkoumavě, snad i vyčítavě, ale on? Neměl důvod svá slova vysvětlovat, nemyslel to vlastně nijak špatně, pouze narážel na Gellertův největší dar a sice diplomacii a zanícené přesvědčení, pomocí něho nejen, že svého ideálu dosáhne, on sám by ze sebe dokázal udělat symbol, který bude zbytek světa následovat. Albus si tím byl jistý, však, jak dlouho to jeho společníkovi trvalo než ho přesvědčil? Pár hodin, ačkoli... nasnadě byl i fakt, že Albus měl podobné názory, podobný pohled na svět, jaký mu nastínil mladší druh. "Ano, mě jsi přesvědčil a jsem si pevně jistý, že má důvěra nebude znehodnocena." Opět ten pohled, modravý pohled, jiskřičky jakoby snad zmrzly, nyní nemluvil formálně, nadlehčeně, z toho postoje a celkového chování bylo znát, že svou důvěru nedává komukoli, není pouhá položka na seznamu. Albus po většinu svého života tvořil světlonoše, osobu, která měnila zajeté hodnoty a nyní... snad se sám nespokojil se svou pozicí šedé eminence, která na vše pohlíží zpovzdálí. Ctižádost byla jako plamen, který je dobrý přítel, pakliže je využívána, avšak ve chvíli, kdy se ctižádostivý člověk stáhne do ústraní, rozhodne se věnovat nicotnostem, silná stránka jeho vlastní touhy se na něm začínají přiživovat, stravovat a parazitovat.

Pochybovačně sledoval svého společníka, původní překvapení a znechucení nad tím, co mladík dělá nahradila podezřívavost. Přestože mladší z jejich dvojice zřejmě neponechal nic náhodě, hrob obhlížel, studoval, "a jak ti před tebou skončili, myslíš, že to nechali nechráněné? Gellerte, nelez..." nedomluvil, jelikož podivínský čaroděj? Udělal přesně to s čím Albus tak nesouhlasil. Vskočil do hrobu, zatímco on sám, začal šmátrat po hůlce a zcela právem, to, co se seběhlo v následující chvíli, ho probralo stejně dobře jako chrstnutí ledové vody do obličeje. Po stěnách hrobu se začalo cosi plazit, úponky, kterých si jeho známý v hrobě jen stěží mohl všimnout. Mrtvola, kterou viděl nezřetelně, ne tak dobře jak Gellert, zcela určitě nebyla majitele hrobu, z té by přeci nezbylo nic jiného než kostní prach, kouzelníci ze starých rodin se sice nechávali ukládat do rakví, nicméně ve zpopelněné podobě, aby čas jejich schránku už nemohl porušit, věřili, že se tím stanou nesmrtelní. Peverellové byly starý uznávaný rod. Ignotus Peverell musel dopředu počítat s tím, že se po jeho majetku bude pátrat. Šachta...

Drhnutí kamene o kámen, to bylo znamení, na které rostlinný zabiják čekal, mohl nyní zahubit svou oběť. Tedy i překvapený výkřik, který mohl slyšet z hrobu byl přiškrcený. Bylo podivuhodné, jak klidně si Albus v této situaci počínal, neměl ve zvyku zmatkovat, jednat unáhleně a to i v situaci jako byla tato. Vybavit si kouzlo, které aspoň pro teď vše zpomalilo, bylo zcela intuitivní. Hůlka byla vytáhnuta, "Imobilus!" Vlastní hlas ho nezradil byl jistý, snad i neživý kámen dovedl přesvědčit, provedl nacvičený pohyb hůlkou a seslal kouzlo. Neviditelný povlak otevřel těžké kamenné veřeje a zabraňoval jim v pohybu a jemu se naskytl pohled na tlusté plazící se výhonky, které trpělivě čekali nehnutě pod vrstvami hlíny a nyní... zabraňovali Gellertovi v jakémkoli pohybu, seslání kouzla. Zkušený zabiják.

Lumos solem.

Neverbální kouzlo, které prozářilo temnotu hrobu, otupělý výraz a oči z nichž se vytratil ten předchozí žár, už k příteli natahoval ruku, aby ho vytáhl z vězení, když... rostlina ho pustila - do skutečného hrobu, Albus se ho pokusil přitáhnout zpět pomocí přivolávacího kouzla, avšak magie, která toto místo obestírala, byla mnohem silnější než jeho vlastní. Tak se to jeho společníkovi přeci jen podařilo... Půjdou vykrádat hroby. S touto myšlenkou vskočil do krypty, tlamy bestie.

Nestihl zareagovat na společníkova slova. Vlastně, i kdyby to stihl doříct, neposlechl by. Byl rozhodnutý do hrobu skočit a jeho rada, ať nikam neleze, jakoby nebyla. Pro svou zapálenost v tom, kde se objevil a co může najít, si nevšiml nebezpečné rostlinky. Osidlo, krutý vrah, které své oběti uškrtil v tom lepším a rychlejším případě. Pro ty méně šťastné jeho náruč nabízela rozdrcení a popraskání všech kostí v těle. Čím víc se jeho oběť bránila, tím naléhavěji rostlina útočila. Nejlepší obrana bylo nehýbat se a zůstat ledově klidný. Tak jako tak nastala dlouhá a mučivá smrt.

Měl být pozornější, ale na tu chvíli ztratil sám sebe. Hrob se dal do pohybu a rostlina zaútočila. Neuvěřitelnou rychlostí se mu začala omotávat kolem nohou. Přes kolena ke stehnům a trupu. Ruce mu přimknula k tělu, takže šance bránit se a seslat obranné kouzlo byla nemožná. Brzy se v sevření ocitl i krk a jediné čeho byl Gellert schopný byl přidušený výkřik, ale i to mu bylo brzy zmařeno. Kouzelníkova jediná šance pro teď byl tedy Brumbál a doufání v to, že jej nenechá zemřít. Nehýbal se, téměř ani nedýchal. Jeho oči pouze sledovaly okolí. Albus naštěstí zasáhl. Nejprve uslyšel vyřknout jedno kouzlo, než celý hrob ozářila oslepující záře. Zavřel oči a cukl pohledem. Rostlina se stáhla do temnoty v bolestech. Gellert byl osvobozen a upřímně? Měl toho tak akorát, aby chtěl z hrobu vypadnout. Došel ke kraji a natáhl ruku k Albusovi. „Děkuji,“ pronesl tiše, ovšem zapomněl jedno velmi důležité pravidlo. Neříkat hop, dokud neskočí. Rostlinka znovu zaútočila ze stínu. Omotala se mu kolem nohy, země pod ním zmizela. Otevřela se šachta do neznáma a Gellert v ní zmizel. V té rychlosti ani Albus nedokázal zasáhnout a přítele zachránit. Propadal se do neznáma, jediné co pod sebou viděl, bylo černo, které jej i obklopovalo. Naštěstí měl hůlku u sebe a stihl před dopadem zareagovat.

„Aresto momentum!“

Kouzelník se zastavil půl metru nad zemí. Dopadl na nohy do podřepu. Při narovnání si projel prsty ve vlasech, aby je odstranil z obličeje, kam mu díky pádu spadly. Nic kolem sebe pořádně neviděl, ovšem bylo tu daleko chladněji, než nahoře. Podzemí bylo chladné a lezavé místo. Hůlka stále vyzařovala ledové světlo, proto ji před sebe namířil. Snažil se cokoliv rozeznat, než bez vyřčení slov před sebe hůlkou vyslal kouzlo. Světlo se nahromadilo v jedné větší kouli a ta prolétla okolím. Postupovala stále dál, což čaroděje znepokojilo i fascinovalo. Rozkládala se před ním dlouhý chodba do neznáma, která zatím neměla konce. Uslyšel nad sebou hluk. Stihl Albusovi uhnout, aby dopadl vedle něj. „Věděl jsi, že se tu něco takového nachází?“ Tiše se zeptal. Pak svůj pohled upřel opět za světlem.

Prostřední bylo úplně jiné. Všude na stěnách, dole i nahoře se nacházely podivné rostliny. Neznal je, nepřipomínaly nic, co by již viděl. Nejednalo se o stejnou rostlinu, jaká jej napadla. Tahle rostlina nevinně vyhlížela a obestírala jen vše ve svém okolí. Jako žíly v lidském těle. Jeho oči si přivykly na prostředí. Okolí obestírala šedavá tma. Ve vzduchu poletovaly saze a popel ve větších kusech. Jeden takový kus nechal dopadnout na špičky prstů a promnul je. Zbyla jen šedá šmouha a zbytek? Rozpadl se. „Co je tohle za místo?“ Vyměnil si s Brumbálem pohled. Zvedl hlavu vzhůru. Nepropadl se do takového místa pro nic za nic. Musel objevit, co se nachází dál. Bez dalších slov proto vykročil. Již si dával pozor na to, kam šlape a co se nachází kolem něho. Chodba byla dost široká, aby mohli jít vedle sebe. Nikdy neočekával, že by v Godrikově dole objevil podobné místo. S každým krokem byl fascinovanější a nejistota se vytrácela. Nohy ho nesly stále vpřed. Zastavila ho až mohutné železné víko. Obrovská kruhová pečeť a v jejím středu znak Relikvií. Grindelwald tušil, že v tomto případě prosté odemykací kouzlo nepomůže. Zavřel oči a nasál energii z okolí. Vnímal všechno. Cítil to, co vyzařovalo z Albuse. Pozitivní čistá energie pramenící z formy magie, kterou užívá. Ale pak jí přehlušilo něco temného. To co bylo před nimi. Oči otevřel a pousmál se. Tohle znal víc než dobře. Oči mu potemněly a pravý koutek se zvedl do úsměvu. „Tohle je černá magie,“ vysvětlil a přitom začal tušit, jaké kouzlo je potřeba, aby se pečeť otevřela a pustila je dál.

Jakoby se nepoučil z poslední chyby, kdy skočil do hrobu. Tušil opatření v podobě kouzla, a přesto jej Osidlo málem dostalo. „Připrav se, Albusi. Může tam být cokoliv.“ Varoval ho a spoléhal, že čaroděj bude dostatečně rychle reagovat. Pozvedl levou ruku a zamířil na ní svou hůlkou. Tiše zašeptal kouzlo a hrotem hůlky přejel po dlani. Objevila se řezná rána, která začala krvácet. Gellert dlaň přitiskl na železnou pečeť a čekal. Chvíli se nic nedělo, než mu ruku přitáhla neznámá síla a po loket mu zmizela v pečeti. Lekl se a ve tváři se objevil záškub. Nebolelo to, ale netušil co čekat. Následoval hluboký nádech a nejistý výdech. Chodbou se roznesly zvuky, které značily odemykání. Natočil se na Albuse a pohodil hlavou, aby odstranil vlasy z tváře. „Musíš něco dát, abys mohl dál.“ Vysvětlil. Ruku mohl konečně vytáhnout. Stáhl jí k tělu a zatnul v pěst. Později si štiplající zranění ošetří, nyní zamířil hůlkou před sebe a pozoroval, jak se před nimi otevírá brána.

Podřepl, a natáhl ke Gellertovi ruku, aby mu pomohl z hrobu ven, dřív než se spustí nějaký další mechanismus, o kterém by měli vědět než se otevře skutečný hrob. Bláhově doufal, že takto skončí etapa jejich cesty. Tedy, tato. Z hůlky stále vycházela zlatavá záře, pro případ, že by se Osidlo rozhodlo k dalšímu z útoků, takřka cítil konečky Gellertových prstů, když ho zelené úponky sevřely, otevřela se tak před ním provizorní brána. Albus dokázal blesku rychle reagovat, ale jsou situace, které se nedají očekávat, kterým se vlastně ani nedá vyvarovat. Mohl jen udělat, teď už nejen pomyslný krok do neznáma. Otevřela se před ním propast, temná díra, která ho nevábila jako magnet, snad to bylo určitou solidaritou, kterou k mladšímu druhovi začínal pociťovat, faktem, že mu mění zásady mrknutím oka a zvědavostí. Především zvědavostí.

Víte, jaké to je padat do hlubin, netušit, kdy narazíte na dno a stane se z vás… co? Inu… jen flek, ubohý zbytek vaší předchozí osoby. V uších mu pískalo, vlasy cupoval vítr, ne ten, který známe, příjemné pošimrání studeného cosi, ve chvíli, kdy vdechujeme, tenhle byl… nepříjemný, jakoby vdechoval síru, smog, rovněž viděl, že víko šachty, od něhož se vzdaloval se zavírá, cesta ven? Ta byla nejasná. Albus si byl velmi dobře vědom, že odsud se nepřemístí. Vlastně ani nebyl schopný mluvit, jakákoli slova zůstávala dusená, pokud by nedokázal seslat neverbální kouzlo, které mu na moment ozářilo členitý povrch na nějž dopadl podobně, jako když kocour došlapuje na packy, zlehka, napřed špičkami a pak až patami.

Zpočátku na Gellerta ani nepohlédl, mohlo by se to brát jako jeho vlastní způsob trucování, pravdou bylo, že k většině problémům Albus přistupoval překvapivě chladnokrevně, neměl ve zvyku zbytečně křičet nebo nadávat, to přenechával jiným, jelikož jejich momentální situaci hloupé výlevy stejně nevyřeší. Zašeptal formuli, míříc hůlkou na… to cizí, co je obestíralo. Přešel k jedné z oválných stěn, po nichž se plazila rostlina, Albus ji nedovedl identifikovat, něco takového v bradavických sklenících nepřechovávali. Hůlkou se přiblíží k jednomu silnému propletenci barvou by to přiřadil snad… k slizké zeleni. Na světlo to reagovalo vztekle, ne sykotem jako osidlo, ale rychlým pohybem, parazita, masožravce… vraha. Řekněme, že rostlina mručela, odhalila nazelenalé dlaždice, byla to prvotní reakce na něco na, co neyla zvyklá. Popel, který se vznášel ve vzduchu mu taktéž na klidu nepřidal. Připadal si jako školák, který poprvé čelí bubákovi. “Nemyslím si, že o tom, kdokoli z Godrikova Dolu ví, viděl jsi, co zbylo ze zvědavců, kteří se pokoušeli zjistit, co se ukrývá v hrobě jednoho ze tří bratří. Ty to necítíš? Tenhle… svět nechce být nalezen, je to jen otázka času než na nás začne reagovat jako na každého vetřelce.” Oči podezíravě přimhouřené si ještě chvíli měřil rostlinu, pokud se tomu tvoru, tak dalo říkat. Vrátil se zpět za Gellertem jako jeho věrný stín, bedlivě pozoroval, co bude dělat prach po styku s pokožkou, všímal si toho, že se ve vzduchu rojí, na pokožku, prakticky nedopadá.

Fascinovaný výraz v Grindelwaldově tváři nevěstil nic dobrého, nicméně, pokud by se Albus obtěžoval se zrcátkem, zjistil by, že má ve tváři dost podobnou zaujatou grimasu a očima vše hltá. Nejistota z něj, však neopadla, však, teď mohli jít jen dál. Protáčeli se jednotlivými chodbami, či spíše tuneli a Albus už poznával, Godrikův Důl znal dopodrobna, odmyslet si domy, nacházejí se v podrobných uličkách, které odpovídají těm v městečku. “Poznávám to, právě teď jsme pod náměstím, otázkou je, proč se pod Godrikovím Dolem nachází tunely, k čemu budou sloužit? Tohle místo je pouze k tomu, aby zahubilo, každého hlupáka, který má tu smůlu, že se sem zatoulá.” Jeho domněnky se nedaly považovat za paranoidní, vzhledem k spletencům rostliny, žil, které míjeli a které je provázely, ať se pohnuly kamkoli. Rostlina se vyvíjela, dovedla čelit parazitům, zahubit je, dost možná se na nich přiživovala. V duchu mapoval, pod čím procházejí, když byly náhle zastaveni mohutným železným víkem, další odpověď na jejich honbu za neuvěřitelným. Nepotřeboval pobídku od Gellerta, který začal nový objekt skenovat, odhadovat. Šlo o pouhý intuitivní pocit, nic, co by se dalo přesně popsat, každý čaroděj si připadal zvláštně, odhalen, když někdo jiný, podobně mocný nasával jeho magickou energii.

Hleděl na něj s nevyřčenou otázkou, s podobnými mechanismy, které chránili i toto víko se ještě nesetkal, avšak odpovědi se mu dostalo, “není možnost, že by tě takové opatření mohlo otrávit?” To byla podstata každého zakletí, oslabit postiženého a to jakkoli, vedlejší jevy tělo mohlo vykazovat do pár minut nebo dnech něco takového bylo individuální, obava tedy byla zcela oprávněná. Ozval se duté tření kovů o kámen, bylo prakticky nepřeslechnutelné. Před nimi se neobjevil tunel, šlo o kostelní loď, podlouhlý komplex, kromě popela zde viděl stříbrné vlasce, šeptající vlasce, jeho vlastní myšlenky na ně reagovaly rychle, na tolik, že ho to ochromilo, zatnul zuby, prsty si přiložil ke spánku a vykročil do… domu Božího? Dalo by se to tak nazívat? A v centru všeho se líně protahoval míšenec s lidskou hlavou, lvím tělem a štířím ocasem. Tedy, už tak líně nevypadal, ne poté, co si všiml, že ho potencionální večeře poctila návštěvou. A možnost útěku? Víko bylo opět spolehlivě zapečetěno. "Máš tady první skutečné vodítko... Ignotusovi jedno neupřeš, má smysl pro dramatično." Zní značně ironicky, prozatím nedělá žádné prudké pohyby, které by zvíře vydráždili. "Accio, vzpomínka bratra Peverella." Byl to jednoduchý vzorec, který vypovídal o tom, že si bratři potrpí na symbolice, tedy, první neznámá byla jednoduchá, ta druhá, Albusovo kouzlo narazilo do Mantichory...

Gellert si upravoval vestičku i košili, které nevypadaly zrovna nejúhledněji po ošklivém pádu. Mohl svůj vzhled zcela ignorovat, ovšem mladý čaroděj měl jistou tendenci neustále vypadat dobře. Projel si podvědomě prsty ve vlasech, aby je zanechal uhlazené. Pozoroval přítele, který se zdál fascinován cizí rostlinou. Držel si bezpečný odstup, přesto byl Gellert ve střehu, kdyby se podivná věc rozhodla zaútočit. „Spí,“ zašeptal do ticha. Cizí svět mohl mít vlastní mechanismi toho, jak fungoval. Místo kde se nacházeli, mělo vlastní hlavu. Bylo klidné, neškodné a přesto děsivé. Jako nestvůra, která spí. Teprve, když procitne, nastává skutečné peklo. Zdálo se mu, že se Albus až moc přiblížil k rostlině, nebo naopak rostlina k němu. Instinktivně po něm sáhl. Dlaň mu položil na rameno a slabým zatlačením jej donutil se vrátit. Ve falešném hrobě Gellert chyboval, tady si něco podobného nemohl dovolit. Jediná chyba mohla být tím posledním, co oba spatří.

Mladý kouzelník se zastavil. Přešlápl na místě a hůlku pozvedl vzhůru stejně jako svůj pohled. Neodhalil nic, přesto se tvářil, jakoby dohlédl několik stop nad a stál přímo na náměstí. „Godrikův důl byla jedna z prvních vesnic, kde se čarodějové usadili po ratifikaci v roce 1689. Po letech pronásledování tu našli bezpečí. Je to místo, kde se údajně narodil Godric Nebelvír a kde je pochován Ignotus Peverell. Otázka nezní, k čemu budou sloužit, ale k čemu v minulosti sloužily.“ Bathylda sloužila Grindelwaldovi jako studnice vědomostí. V tomto ohledu šlo o velmi vzdělanou ženu, nesmírně bohatě zásobenou historičku, co se informací týče. Třeba by byla schopna dát chlapcům mnohem lepší vysvětlení, než které sami vymyslí, ovšem to by se jí prve musel Gellert se svými skutečnými plány svěřit.

Stáhl zraněnou ruku k sobě. Pozoroval krev proudící z čistě rozřízlé rány. Mohl jen doufat, že čerstvá krev nepřivábí nic, o co nestojí. Natočil hlavu k Albusovi a přikývl. „Ty největší tajemství a poklady jsou střeženy tou nejhorší magií.“ Nemusel příteli vysvětlovat, že kouzla na takovém místě je budou chtít v první řadě oslabit, nejlépe zabít. V jeho výrazu se něco pohnulo. Nebál se smrti ani toho, co by je zde mohlo potkat. Přesto se v jeho mysli zrodilo přání. Byla otázka času, než si obrané kouzlo začne vybírat svou daň. „Chci po tobě jediné. Nenech mě tu.“ Byla to prostá žádost. Gellert nebyl blázen, aby se vydal na honbu za Relikviemi sám. Sám by sice dveře otevřel, ale to co na ně čeká dál, by už zvládnout nemusel. Pozastavil se nad tím, proč se vůbec obtěžoval s otvíráním mechanismu vlastní krví, když k takové maličkosti mohl navést Albuse. Jeho by kouzlo oslabilo a on získal to, pro co si přišel. K takovému činu jej musel přimět onen pocit dluhu. Brumbál mu dost možná zachránil život ve falešném hrobu, musel najít způsob, jak mu to oplatit. Rána začala pálit a štípat. Stiskl ji v pěst, semkl rty do úzké linky, přesto nevydal ani hlásku. V mysli začal odpočítávat čas. Byl v mnoha ohledech vzdělaný. Ty nejhorší účinky zpravidla nastupovaly až později. Ty kletby, které se prozradily již v prvních vteřinách, se vyznačovaly zejména nesnesitelnou bolestí. Napadeného oslabily, ale nezabily. On na sobě nepociťoval žádnou změnu, což ho nepatrně znervóznělo. Čím delší čas bez vedlejších účinků napočítá, tím spíš mohl začít předpovídat, co pro něho kletba ve finále bude znamenat. Co jí spustí a zda bude mít šanci na přežití.

Zamířil hůlkou před sebe, jak se brána otevírala. Snažil se rozeznat cokoliv před sebou, ale do úplného otevření stejně neviděl nic. Až pak se před ním ukázalo místo, které se zdálo být daleko přívětivější než tunely, kde se teď nacházeli. Neváhal a vstoupil. Slizký pocit v zádech, jakoby se v temnotě cosi plazilo a chystalo se zaútočit, byl rozhodující. Brána se za nimi zavřela a oni se objevili v kryptě. „Však my budeme mít docela stejnou potřebu… jednou,“ pronesl svou predikci do budoucna. Pokud budou tak schopnými čaroději, jak se odhaduje, podobné maličkosti si zajisté ani jeden z nich neodepře. Přimhouřil oči, snažící se potlačit stovky šeptajících hlasů. Jeho pohled se zastavil u Mantikory. Bestie spadající do nejnebezpečnější třídy kouzelných tvorů. Kouzla na tuto potvoru nefungovala, její kůže byla jako pancíř. Všechna kouzla i kletby odrážela. Jaké měli možnosti? Mantikory byly chytré zvířata schopná lidské řeči, snad promluvit si… odvést pozornost a získat to, co potřebují. Než však stihl sdělit své myšlenky druhovi, Albus jednal. Bohužel… značně nešťastně. „Výborně, tohle bylo geniální řešení, Albusi,“ stihl pronést ironickou a uštěpačnou poznámku. V následující chvíli se však proti nim Mantikora vyřítila. Gellert stihl přítele neverbálním kouzlem odhodit na jednu stranu a sám uskočit na stranu druhou. Vzpomínka se zdála být umístěna na tom nejhorším možném místě. Musel přemýšlet i reagovat rychle. Postavil se na nohy, rychle si oklepal oblečení, ale byl zasažen. Otáčející se Mantikora jej zasáhla mohutným ocasem a odhodila dál do prostoru krypty. Jeho pád zbrzdilo několik tvrdých dřevěných lavic. Hučelo mu v uších, hlasy na soustředění nepřidávaly a tupá bolest na temenu hlavy mu působila značné problémy. Promnul si oči a přetočil se na všechny čtyři. Pomalu a s námahou se postavil.

Mávnutím hůlky vyslal ohnivé kouzlo. Kolem Mantikory se objevila ohnivá ohrada, která zvířeti zabraňovala útočit na oba kouzelníky. Ovšem nemohla bestii udržet dlouho. Bolest v ruce se zhoršila. Zadíval se na levou ruku, aby zjistil, že rána začala pomalu černat. Zlé znamení, nutíc ho nasucho polknout. Pokud se jednalo o kletbu, která mu přišla na mysl, pak je otázka času, než ho to zabije a používáním kouzel proces jen urychlí. Musel se dostat pro pomoc. „Vymysli jak dostat vzpomínku. Zdrž jí, já zatím najdu cestu ven!“ Zakřičel na společníka. Jen co bude mít jisté, že se dostane zpátky do vesničky, pak Albusovi s kreaturou pomůže. Do té doby musel přestat používat kouzla. Přestal magií vyživovat plameny a ohnivá ohrada se začala rozpadat.

Modravé tůně se vpíjeli do spletenců, cestiček a zámotků, které jakoby neměli konce. Snad ani nevnímal okolí, na tolik byl fascinován něčím novým. Albus byl obezřetný, za normálních okolností, pokud nedostala své pole působnosti zvídavá stránka jeho osobnosti. Jakoby byl zhypnotizovaný podivnou kreaturou, natáhl prsty, konečky se dotkl úponků, přesněji chtěl se dotknout, na rameni ucítil pevný stisk, který ho přiměl k procitnutí, zmateně zamrkal, oči na moment tázavě pohlédly na Gellerta, jehož tvář, ne zcela osvětlená, byla podivně znetvořená. Ruka, která byla stále natažená v pokusu o kontakt s neznámým, byla stažena a sevřená v pěst, jakoby se snad snažil sám sebe o něčem přesvědčit. A úponky, jakoby stále jen čekaly než se jich zvědavé prsty, osoby lačnící po vědění dotknou, vytvořily dostatečně velký otvor, aby jím prostrčil ruku. Ale kam? Mohla rostlina fungovat jako přenášedlo? Příliš mnoho otázek, málo odpovědí, snad ještě méně než ohledně pověsti tří bratrů. Jak by mohlo něco, co nebylo z medlovského a tak docela ani z kouzelnického světa přežit tady, vyvinout se natolik aby přežilo. Nepohlcoval kouzelnickou energii, tak čím se pak živil?

„Ale něco takového vede míle a míle daleko, navíc to tady má pouze svou část, nekoření zde. V minulosti se nacházeli tvorové, rostliny nebo artefakty, které kouzelníci uctívali, tahle rostlina mohla být stejně dobře modlou, stačí fanatická víra…“ Zamyšleně si skousne ret, bylo to opět jedno z těch gest, které si tak dočista neuvědomoval asi jako to, že lehce krabatil čelo nebo že ťukal hřbetem ukazováčku do hřbetu palce. I on měl své konexe, které by mohl požádat o informace, profesory v Bradavicích, matčina starého přítele historika, popřípadě Elphiase, který se na svých cestách seznámil s nejrůznějšími existencemi, bezpochyby by byl tímto objevem nadšen v myšlenkách pátral, jestli o něčem podobném byť jen četl, ale ne… Hádal, že toto stvoření mohl být z Afriky, ale pak by to nevysvětlovalo, jak se dovedlo adaptovat v Anglii, kde byly úplně jiné tepelné podmínky. Chtělo to čas, aby si na podobný cyklus zvykla, ten měla, ale přeci…

Jeho slovům naslouchal, avšak nad druhou poznámkou se zamračil, Gellertova poznámka neměla z jednoho prostého důvodu logiku, „nevím, jak k přátelům chováte v Bulharsku, ale kdybych tě chtěl opustit, udělám to už na hřbitově.“ V jeho hlase nebyl náznak uražení nebo jiné negativní emoce, chladné konstatování. Stále úkosem pozoroval měnící se mimiku Gellertovi tváře, nebyla příliš výrazná, přesněji řečeno šlo o minimum, které vykazovala, počítal v duchu, kolik má času? Nechtěl hádat, co by dělal, kdyby mu tady Gellert teď zkolaboval, v tento moment, když se nemají, jak přemístit, jak odsud zmizet, dokud je to místo samo nepropustí. O černé magii toho věděl jenom tolik, co si načetl, avšak i bez větší obeznámenosti mu bylo jasné, že tohle místo bude chráněné, pokud rostlina nebyla jedna z nástrah, pak brána musela, museli za ní zaplatit a měna nebyla levná. Jakou měnu dají teď. Či spíše… on dá, Gellert už by toho nebyl schopný, ne zcela. Opět odporný vrzavý zvuk, který mu připomínal lámání kovových prutů, tření materiálu, jehož polohu už dlouho nikdo nezměnil. Hůlka byla jistě připravená, jako přivítání pro potencionální nebezpečí a její sevření, jisté, nikterak strnulé a přesto pevné a i přesto, Albusovy oči těkaly z místa na místo, ještě dříve než se kulatý vstup zcela uvolnil, jakoby pouhé obrysy, konstituční nejasnosti mohly dát dohromady jasné tvary, celek bezvýrazného, které nemělo být spatřeno osobami, které si nic takového nezasluhují. A pak vstoupil, nečekal, že se atmosféra v kryptě bude od zbytku tak lišit, vzduch, byl stejně těžký, ale ani z poloviny, tak prašný, lepkavý, nemuseli si připadat jako po cestování Letaxem. Nad jeho slovy se koutky pouze povytáhnou do úsměvu, opět podlehl fascinaci, stejně tak tomu, že jen stěží dovedl rozeznat vlastní myšlenky od těch naturálních, které nebyli uvězněné v žádných flakóncích, pomocí nichž, by se daly oddělit a znovu a znovu v klidu promítat dle potřeby. Ztížení soustředění, ale před čím?

Odpověď a uvěznění v myšlenkovém chrámu.

„Stejně jako vykopávání hrobů.“ Stihne ještě odvětit, dostatečně důrazně, aby ho druhý kouzelník slyšel. Následní slet událostí je rychlí a sice je odhozen z přímého dosahu nebezpečného škorpióního ocasu, jed by reagoval okamžitě, v prvních vteřinách by se neprojevil, poté by mu zamezil příchod vzduchu, zablokoval dýchací ústrojí a překrvil plíce. Mělo by to za následek nemoc podobnou tuberkulóze a i pokud by byl zachráněn, trvale by mu to poškodilo mozek. Rychlé kouzlo zabrání jeho naražení do jednoho z mnoha sloupů. Albus se opět ujal role pozorovatele, ne kvůli tomu, že by nedokázal bojovat, ale potřeboval objevit slabé stránky zvířete, kouzla na ni neplatila, vzpomínka se nacházela v její vlastní mysli, zvíře museli buď uspat nebo zabít. A slabé body? Inu, oči, nos, tlama… kouzlo se tedy bude muset dostat do ní… do jejího vlastního oběhu. A stále tu byly hlasy, stejně tak jako fakt, že přítel měl pouze nejasně vyměřený čas.

Zvíře bylo rozzuřené, stále jen na tu míru, že chtělo lovit, podstatnou míru v mozku nepřevzaly pudy, že chce zabíjet, jediné co musel udělat, bylo ji vyprovokovat, metat po ní kouzla, která jí nic neudělají, ale vyprovokují dost na to, aby se proti němu bez váhání rozběhla a pak? Bude mít jen pár vteřin na to, aby začal s celou operací. Dřív než ho zvíře zabije. První lehké kouzlo, světelná šmouha, kterou srst nepozřela, vypadalo to spíš, jako by z ní kouzlo opadávalo zrovna jako kapičky vody. Další kouzlo, další světelná clona, která zvířeti nic neudělala, byla pro ní zrovna tak nebezpečná jako komár pro krávu, nevadí jí, ale je otravný a Mantichora? Reagovala zrovna tak, jak po ní potřeboval. Dřív než se k němu však stihla přiblížit, aby s ním, otravným hmyzem skončila, rychle to luplo a zmizel jen, aby se objevil kousek od ní. Hra na schovávanou, která nemá dlouhé trvání. Stále si hlídal, jestli je pro zvíře dostatečně lákavým soustem, rozptylování nesmělo trvat příliš dlouho. Celkové Albusovo počínání nebylo zcela kontraproduktivní, potřeboval si navyknout na ty hlasy kolem něj, veškeré rušivé podměty, které odváděly pozornost, psychicky se připravoval právě na tento moment, kdy se naprosto oprostí od veškerých zbytečných myšlenek na tu malou chvilku, kdy se zvíře, jehož zornice se vzteky rozšiřovaly, rozběhne proti němu. V klidu vydechoval, zatímco vyčkával, až bude dost blízko, vypočítávání lehkých dopadů a pak… kouzlo vystřelí z hůlky divoce a nespoutaně, čímž hůlka naprosto správně přebírá jeho vlastní pocity a Mantichora, zakňučí, zařve a zakurvuje. Pro tuhle chvíli.

„Ani já nevím, jak se k přátelům chová v Bulharsku,“ přiznal a zahleděl se před sebe. „Ovšem, většina mých bulharských spolužáků by mě tu bez zaváhání nechala,“ přiznal zcela otevřeně. Albus měl pravdu. Dávno se na něho mohl vykašlat. Nechat jej napospas osidlu. Dávno by byl mrtvý nebo teprve pomalu umíral. Tak jako tak, Albus mu pomohl a teď tu stál po jeho boku. Otázka to byla zjevně zbytečná a nelogická, přesto se chtěl Gellert ujistit. „Kruval je skandinávská škola,“ prohodil tichou poznámku, než se na přítele usmál. „Většina Angličanů tuhle chybu dělá,“ pronesl v dobré víře, aby se příště Brumbál nespletl. Ačkoliv zněl Kruval zjevně všem v Británii cizácky, a pro Gellerta z neznámého důvodu měli tendenci zasadit ho do Bulharska, kouzelnická škola se nacházela na blíže nekonkrétním místě mezi Norskem a Švédskem. Úžasná škola pro celou střední Evropu až po Bulharsko.

Hůlkou mířil nadále na Mantikoru a udržoval kolem ní ohnivou bariéru. Až když měl jistotu, že mu přítel porozuměl a je připraven čelit bestii sám, kouzlo zrušil. Plameny zmizely, zvíře bylo volné. Gellertovi se zatočila hlava. Cítil se jako ve snu, neschopen reagovat dostatečně rychle. Utlumený přestal vnímat okolí. S kletbou šířící se jeho tělem bylo využívání magie vyčerpávající. Znovu pohlédl na levou ruku. Ke svému zděšení zjistil, že se černající skvrna rozšiřuje. Vytáhl si rukáv, aby odhalil holou kůži. Na zápěstí se už kletba rozšířila. Žíly začaly pomalu černat a ukazovat se pod světlou pokožkou. Přes žíly se bude kletba rozšiřovat dál a až černé nitky dosáhnou srdce, zemře. Kletba užívající se zejména v Africe a arabských zemích. O to nebezpečnější, pokud si jí kouzelník nevšimne, nebo ji nepodchytí včas. Bohužel i ty případy nastaly. Stáhl košili opět dolu, aby zakryl stopy a zhluboka se nadechl. Zadíval se směrem k Brumbálovi. Společník si vedl dobře, opravdu jeho pomoc prozatím nepotřeboval. Jeho pozornost však odvedly hlasy. Zaposlouchal se do desítek proudících vzpomínek. Světélka kolem něho tančila a šeptala. Zavřel oči a přesto jim nedokázal porozumět. Šeptaly tiše a jedna přes druhou. Každá chtěla nalákat posluchače na své tajemství. Aby si ji vzal a odhalil, co skrývá a může nabídnout. S hlasy se do jeho podvědomí ovšem dostávalo něco jiného. Plazivý a slizký pocit na zátylku, až mu naskočila husí kůže. Cukavě škubl hlavou, jakoby se mu v těch místech plazil had a on ho mohl shodit. Pocit na vteřinu ustal, než se vrátil. Nevolaly ho jen vzpomínky. Otočil se čelem ke zdi a všiml si podivné rostliny, kterou následovali v tunelu. Jen zde v kryptě nebyla v tak hojném počtu. Její šlahouny byly tenčí, teprve začínající kořínky, které vyrostou v mohutný základ pro rostlinu. Právě tyto kořínky měly na svědomí onen plazivý pocit. Byla to jejich forma promlouvání.

Tak jako v podzemním tunelu byl touto rostlinou fascinován Albus, nyní zhypnotizovala Gellerta. Jeho oči jakoby zářily, zatímco se zorničky stáhly. Trhaně se nadechl a natáhl konečně prstů k nejbližšímu kořínku. Natahoval levou ruku. Pokud by o ní měl přijít, raději tu, než zdravou pravačku, stejně již byla nakažena kletbou. Ruka se pomalu přibližovala. Rostlinka mohla udělat kdykoliv nečekaný pohyb. Mohla ho o ruku připravit, přitáhnout ho, omotat se kolem jeho ruky a také nemusela udělat vůbec nic. Bříška prstů se pomalu dotkla povrchu. Na dotek byla rostlinka slizká a ulepená, ovšem hřejivá. Proudil v ní život. Vzbudila v Gellertovi pocity, které na tomto místě s pochmurnou atmosférou nečekal. Přesto mu cosi odhalila. Byl to vnitřní pocit, který Gellerta jasně naváděl. Prsty klouzal po rostlince a nechal se s ní odvádět pryč. Zcela bezmyšlenkovitě jí následoval. Jednu nohu pokládal před druhou. Zapomněl na přítele, který bojoval s bestií, zapomněl na to, proč přišel. Lákala ho pouze vidina toho, že jej rostlina hodlá vyvést z tohoto prokletého labyrintu.

Procházel kryptou, až narazil na postranní chodbu, které se na první pohled nedalo všimnout. Přes všechny vzpomínky a Mantikoru by tak zastrčené místečko nikdo nehledal. Pokračoval podél rostliny v přímém kontaktu s ní. Zastavil se ve čtvercové místnosti. Stáhl ruku zpět k tělu, jakoby si teprve uvědomil, co dělá. Palcem přejel po prstech, kde se nacházel lepkavý povlak. Otřel onu látku o nohavici a pohlédl před sebe. Nejprve nechápal, a proto pozvedl hůlku se světlem výš. Jindy bystrý muž byl schopen používat jen část svého intelektu a důvtipu. Uvědomil si, že stojí před zrcadlem a hledí na svůj odraz. Snažil si uvědomit, proč ho rostlina zavedla na toto místo. Zrcadlo bylo staré, od prachu a špíny. Odraz v něm byl nezřetelný, ovšem nenacházela se na něm jediná prasklinka. Došel co nejblíže. Rostlinka mu slibovala cestu ven, tak ji hledal. Znovu natáhl levou ruku k zrcadlu. Když se tvrdého skelného povrchu dotkl, rozvlnil se jako vodní hladina a ruka v něm zmizela. Rychle s ní cukl zpět v úleku. Fascinovaně si zrcadlo prohlížel, než na něj ťukl ukazováčkem. Po zrcadlu se rozeběhla širá kola jako na vodní hladině.

Pro dnešní den udělal již mnoho hloupých a unáhlených rozhodnutí a ani teď neměl možnost zachovat se jinak. S vlastním zřetelným hlasem, který ho naváděl k pochybám, v hlavě, natáhl levou ruku, kterou prostrčil zrcadlem. Nedokázal by říct, co cítil. Jeho ruka jakoby se vznášela či plula ve vodě. Obklopoval jí prostor, než ucítil chlad. Na druhé straně bylo chladněji, než v kryptě. Zadržel dech a do odrazu vykročil. Udělal tři kroky, než se ocitl na druhé straně. Pomalu otevřel oči s očekáváním, co uvidí a kde se objeví. Brzy místo kolem sebe začal poznávat. Stál v kostele za oltářem. Za ním se nyní nacházel obraz, který očividně sloužil jako nástroj pro přemístění. Radostně se usmál, když pochopil, že to je jejich cesta ven. Rozběhl se ke kostelním dveřím. Musel se ujistit, přesvědčit, že to není sen. Jeho rychlé kroky se ozývali prázdným domem páně. Podpatky klapaly a zvuk se rozléhal. Vrazil do dveří, aby je otevřel a brzy ho ovanul čerstvý letní vzduch. Zhluboka se nadechl, aby vzduch nasál. Byl zpátky v tom správném světě. Tíživá atmosféra zmizela a on hleděl na náměstí a ulice Godrikova dolu. Ve vzduchu byla cítit svěží vlhkost, verbena s lilií, ale i linoucí se vůně černého čaje. Zachvátila ho radost nad tím, že se dostal pryč. Ovšem ještě neskončil. Záhy si uvědomil, že se musí okamžitě vrátit pro Albuse. Doběhl zpátky k oltáři a pravou rukou se dotkl obrazu, ovšem tentokrát se nestalo nic…

Hra s časem a nic jiného… Albus dopředu propočítával, každý následující krok, klidný a sebejistý ve svém postoji, jak moc se nyní lišil od toho umírněného chlapce, který tvrdil, že chce vše zahodit pro rodinu, celý velký svět. Sám netušil, na kolik obelhává sebe, pokud nepočítal sourozence. Bylo to něco za, co se styděl, ovšem Aberforth velmi dobře poznal, že je bere jako těžkou kouli na noze. “Copak, velký geniální bratříčku, stydíš se za nás? Ostatně jako za každou trosku, která ti nestačí?” Uštěpačná slova, která bolela a přesto nedokázal víc než mladšího bratra ignorovat, nebrat na vědomí palčivá slova, která… inu, měla pravdivý základ. Uvědomil si, že teď, když mu hrozí takřka smrt, opravdu žije, znuděná mysl a pocit letargie byli pryč. Gellertovou vinnou. A nyní… Ryk zvířete se mísil s šelestem vzpomínek. Některé doráželi víc, snažili se umožnit vstoupit do jeho vlastní mysli. Snaha uzavřít mysl, před cizím vlivem se projevila na jeho soustředění, hlas, který zněl jako nárazy bičem nyní utichl, zvíře snad vycítilo jeho chvilkovou slabost, nepozornost, kdyby samo nebylo rozzuřené do nepříčetnosti, Albus by se válel na zemi v bolestných křečích a snažil se zatlačit velkou řeznou ránu na břiše. Drápy protrhly rukáv bílé košile, zavadily o kůži a dřív než stačily projet do masa, dostat se ke kosti, Ozvalo se lupnutí a v záplavě bílého světla, tolik příznačného pro kouzelníky využívající přirozenou magii se přemístil, dostal se zvířeti za záda. Nastala druhá část plánu, zpola oslepené zvíře bylo z jedné strany nechráněné, podvědomě si však počínalo obezřetněji, musel nyní zaútočit na další ze slabin a sice, citlivé uši, které reagovaly na sebemenší hlasité zvuky. Nedovolil si myšlenkový chrám porušit, zničit, avšak slabé výbuchy, takřka u tlap zvířete… Šlo o další neverbální kouzlo, rána, která otřásla okolím, zvedla do vzduchu prach, rozvířila vzpomínky, které… umlkly, takřka všechny.

Jeho příležitost.

Zvíře bylo vyděšené, vyděšené zvíře zahnané do rohu útočí, snaží se působytele svého strachu zahubit, rozběsněný pes po vás skočí pokud ukážete slabost. Vycítí, že nad vámi má moc, že z něho máte respekt, pokud prokážete opak, odvahu a dost možná špetku hlouposti, zaútočí, zcela se neuklidní, jde opět o postoj, zvířata lépe než lidi cítí auru, hrdý postoj divokost v očích, znaky dominance. To přesně vyzařovala z Albuse, když se blížil ke zvířeti. Nepřemístil se, šel k němu, tak, jakoby nebyl víc než mudla, pomněnkové oči stále sledovaly ty černé, zorničky byly nyní rozšířené, jak strachem, tak vztekem. Srst se ježila a ocas mrskal se s příslibem, že smrt otrávením bude pomalá a bolestivá, veškeré příznaky, které volaly, aby se zastavil, ještě to neukončoval, oslabil zvíře víc. Paradoxně s ním cítil souznění, když si ho prohlížel, z vrchu, jak se krčí, připravené ke skoku. Varující. Dokázal se se zvířetem ztotožnit a proto… chtěl o život připravit šelmu, nikoli mršinu, která čeká na náruč paní smrti.

Těžko říci zda šlo o vteřiny, minuty nebo hodiny, jak se se zvířetem měřili, čekajíc, kdo zaútočí jako první, nicméně poté… zvíře se podvolilo. Napnuté svaly zcela ochably poslední zoufalý skok a záblesk jedovatě zeleného světla, která svůj cíl nalezla v druhém dosud zdravém oku. Smrt si pro dravce přišla brzy. A sám Albus? Netušil, co v něm ho přimělo použít kletbu, která se nepromíjí, snad to hůlka podvědomě vycítila, tužbu která by vše ukončila. Levá ruka, v níž držel hůlku byla podivně klidná, netřásl se, byl snad opravdu tak… necitlivý? Ale jeho protivník? Stále si zachoval krásu a sílu, která z velkého těla nezmizela, ani poté, co ho opustila duše, neviditelná esence. Jak jen… nemohl cítit výčitky? Nejistotu z toho, co udělal, že to bylo něco nedovoleného… špatného.

Sklonil se k mrtvé šelmě, až teď na něj dosedla únava nad soubojem. Zašeptal do ticha kouzlo, které, celý konflikt s nestvůrou vyvolalo, přivolávací kouzlo a z oblasti, kde měla mrtvá kreatura srdce, tiché, netlukoucí, se cosi nezřetelného vzneslo. Stříbřitý vlasec, který neševelil, nešeptal… mlčel. A přesto blížil se k Albusovi, tak omamný. Byl to nádherný pocit, který mohl znát pouze badatel, jež dospěl ke kýženému výsledku. “Gellerte, máme ji, první vodítko, první jistou stopu.” Slova se rozezněla do dusivého ticha, příliš zaujatý tím, co měl před očima, studenou září si pramálo všímal, že přítel zmizel. Stejně jako si až příliš pozdě uvědomil, že se jednoho nebezpečí zbavil jen, aby se poddal jinému. Snad ještě omamnějšímu, tajemnějšímu, než byla zářivý vlasec v jeho dlaních.

Neznámá rostlina, úponek se k němu, tak jako v temných tunelech začal přibližovat, plížit, vycítiv jistou spojitost, snad podobu podstaty mezi sebou a Albusem. Plazící se nebezpečí na sebe neupozorňuje, nedělá žádný hluk a své oběti, zbavuje se nenápadně, nenápadněji než Ďáblovo osidlo, které nešťastníka zdlouhavě škrtí, oběť nemá možnost zešílet, netušíc, co je pravda, jestli umírá nebo se pouští do dalšího dobrodružství, prosí parazita, aby pokračoval. Žadoní o smrt jen, aby se mu dostalo poznání. Byly to tedy kradmé plazivé doteky, které nepocítil, zatímco Gellertovi rostlina pomohla, jen, aby ukázala Albusovi, čeho je schopná, do mysli mladého kouzelníka začala vpouštět obrazce, výjevy toho, co je vlastně zač, kdy vznikla, písčité duny, podzemí, jímž se zpočátku své existence plazila, poznávajíc… co vlastně, čeho je schopná. I nyní si razila svou cestičku, zavadila o jednotlivé nervy, vpouštějíc do mysli jed, neschopnost se bránit byla podivuhodně opojná, zázračná… A to až do chvíle, než se dostala k obličeji, stále obluzujíc mysl, to se dalo poznat… inu z prázdného nevědoucího pohledu a děsivě šťastného vědoucího úsměvu, zatímco… rostlina se pomalu, ale jistě dostávala dovnitř, přímo do těla, aby mohla získat další životadárný nektar. Vzpomínku, kterou věnuje další oběti. Na kouzelníka s nazrzlými vlasy, který se pokusil ukrást vzpomínku. Cizí vzpomínku, záchytný bod.

Čarodějovi se zatajil dech a polil ho studený pot. Hleděl na obraz s nepatrně rozevřenými ústy a doširoka otevřenými oči. Hledal náznak čehokoliv, že se dostane zpátky. Sám se ujišťoval, že ho tam přítel nenechá a teď mu sám provedl něco tak hrozného? Neměl ani tušení, že projít půjde pouze na jednu stranu. Nakrčil obočí a rty semkl do přísné linky. Růžová ústa zbělala a pevně se tiskla k sobě. Přemýšlel, jak mechanismus znovu rozchodí. Co vlastně udělal špatně a co může udělat proto, aby se k Albusovi dostal? První myšlenkou byl hřbitov. Ovšem, než by se dostal k hrobu Peverella, mohlo být pozdě. I kdyby si pomohl přemístěním, každé využití magie zrychlovalo nástup kletby, každé kouzlo pohánělo její průchod tělem. Pokud by se přenesl, nedostane se blíž než k hrobu, tam znovu čeká osidlo, temná chodba a železná brána. Kletba by ho zabila dřív, než by se k Albusovi dostal. Nepomohl by jemu ani sobě a ztratit dva výjimečné kouzelníky kvůli Grindelwaldovým ambicím bylo zbytečné a hloupé. Stáhl pravou ruku k tělu a zhluboka se nadechl. Přemýšlel, co udělal špatně, co udělal předním a neudělal nyní? Odmítal se spokojit s tím, že se zpátky nedostane. Schoval hůlku, ukryl rozptýlení, aby mohl přemýšlet. Ovšem žádná řádná odpověď nepřišla. Zlostně praštil pěstmi do obrazu a právě tehdy se obraz znovu rozvlnil a proměnil v zrcadlo. Ztuhl a rychle přemýšlel, jak se to povedlo. Odpověď se mu naskytla přímo na dlani. Prve se dotkl levou rukou. Levou rukou, která krvácela. Svět za zrcadlem byl temný sám o sobě a bylo pochopitelné, že nejvíce bude využívat černou magii. A co byla nejsilnější magie právě v tomto ohledu? Přeci krvavá, a proto krev na levé ruce spustila mechanismus. Ironie ukrýt do kostela předmět černé magie fungující na principu krve. Bez zaváhání prošel na druhou stranu. Albus ho mohl každou chvílí potřebovat stále víc a víc.

Svět za zrcadlem na kouzelníka ihned zaútočil dusivou atmosférou. Jeho tělo ztěžklo a každý nádech byl složitý. Nebyla to však jen podstata světa, kletba se rozšířila. Nohy ztěžkly, dech se zasekl v hrdle a rozostřený pohled zastínilo temno. Upadal do mdlob. Musel se zachytit zdi, aby se vůbec udržel na nohou. Zhluboka dýchal, ale dechu se mu nedostávalo. Plíce začali dusivě pálit a nedostatek kyslíku začal působit na mozek. Jeho tělo nereagovalo jinak než přirozeně. Záchvat paniky a hysterie se dostavil takřka okamžitě. Obrátil hůlku ke svému krku. Hrot se dotkl kůže a tiše z posledních sil zašeptal kouzlo. „Anapneo,“ kouzlo téměř zasýpal, ale v momentě se mu ulevilo. Vzduch se dostal do plic. Zády sjel po chladné zdi a skončil v podřepu. Zavřel oči, opíral se a zhluboka dýchal, aby se uklidnil. Snad díky přísunu čerstvého vzduchu v kostele, nebyl schopen znovu reagovat na vzduch zde. Dusil ho a trávil. Zadíval se na levou ruku. „Lumos,“ ruku ozářilo ledové světlo. Vyhrnul si rukáv po zápěstí, ale ke svému zděšení zjistil, že se kletba nebezpečně rychle rozšířila. Rukáv košile vytáhl až nad loket a i tam kletba pokračovala. Rozepl vrchní knoflíčky vestičky i košile. Odhalil rameno. Potřeboval zjistit, kde se smrtící kletba nachází. Naštěstí byla kousek od ramene. Dostal alespoň trochu času pro Albuse. Rychle se opět zahalil. Nebylo divu, že kletba postupuje rychle. Magie ji živila a on se dvakrát přenesl a použil několik kouzel. Pokud bude reagovat neuváženě, přivodí se brzy smrt. Zhluboka se nadechl a rozhlédl se. Musel pro mladého Brumbála. Co ho však vyděsilo, bylo hrobové ticho. Myslel si, že uslyší Albuse bojovat s mantikorou. Neslyšel však nic. To ho donutilo znovu se postavit. Chvilku si přivykal na současný stav.  Jen co byl schopen ostře vidět, hlava se nemotala a nohy nebyly tolik těžké, rozběhl se chodbou zpět.

Doběhl do krypty, kde Albuse zanechal. Zachytil se sloupu, aby neupadl. Všechno se pro něj stávalo náročnější. Rozhlédl se. První co uviděl, byla mrtvá mantikora. Kouzelníkovi se ulevilo, že na zemi neuviděl Albuse, dokázal to… tedy myslel si to. Až teď si všiml společníka v náruči rostliny. Pohled to byl hrůzný. Rostlina svírala jeho tělo, dusila ho a pronikala skrz. A on? Nebránil se. Nedělal vůbec nic a tvářil se… šťastně. Nepoužití kouzla bylo vyloučeno. Gellert musel zasáhnout, ale jak? Myšlenky kolem utichly a stejně tak Grindelwaldova mysl. Nemohl na rostlinu zaútočit kouzlem, nemohl jí ublížit. V momentě by zabila Brumbála a riskovat jeho život bylo zbytečné. Právě kvůli jeho životu se přeci vrátil. Proč rostlina vůbec na Albuse zaútočila a Gellerta vyvedla ven? Ukázala mu cestu, promlouvala k němu a skrz kořeny mu dala odpovědi. Vzpomněl si na průchod tunelem. U brány cítil podstatu všeho v okolí a popravdě… Albus byl jediná bytost, jediná entita na kilometry daleko, kdo vyzařoval čistou, tedy světlou magií. To byla odpověď. Rostlinu muselo přitahovat to, co jí mohl nabídnout jen Albus. Gellert sám byl temnotou prolezlý až do morku kostí. Zkažený černou magií, která z něho křičela. Napadl ho absurdní krok, ale rozhodně bezpečnější, než se pokusit rostlinu napadnout tady. Hůlka zamířila k rostlině. „Imobilus!“ hlas se roznesl tichou kryptou. Potřeboval si nahnat čas. Znehybňující kouzlo, díky kterému plyne čas pomaleji, bylo účinné. Rostlina se nemohla dostat dál, rozhodně ne dostatečně rychle.

Šel k příteli blíž. Následující slet kouzel ho mohl zabít, ale vyhlídky na život? Bez Gellertova zásahu byly minimální. Míň než nic. Mohl jen doufat, že Albus je tak mimo sebe, jak pohled na něj nasvědčoval. Přirozeně využíval nitrozpyt a uměl si zablokovat hlavu, Gellert spoléhal na to, že v tomto stavu obranu prolomí. Namířil na mladého kouzelníka. „Legilimens!“

Povedlo se. Dostal se do Albusovi hlavy. Nevěnoval pozornost sletu událostí, která rostlina v přítelově mysli tvořila. Obrazy, výjevy a skutečnosti ignoroval. Mohl udělat jediné. Dostat se do jeho hlavy a sám tak rostlinu vypudit. Pokud se s ní nemohl utkat v kryptě, tady pak rozhodně. Albus nehybně stál i ve své hlavě. Usmíval se a pozoroval, co mu rostlina nabízí. Zářilo z něho čiré bílé světlo a Gellert? Toho obklopovalo temno. Černá tma se od něho rozšiřovala dál a dál a obraz, který Albus sledoval? Zmenšoval se. Ustupoval do dáli, až postupně vymizel. Rostlina nemohla stát o něco, co je stejně temné jako ona. Byl to trik. Mohl jen doufat, že jeho záměr vyjde. Hrálo se o vteřiny. Rostlina by se měla prakticky zaleknout, nečekaná temnota jí vypudí, než ji dojde, že se jedná zásah něčeho jiného. Opravdu, rostlina se stáhla, opustila Albusovo tělo, ale vzpamatovala se nebezpečně rychle. Nechtěla si nechat uniknout svou kořist a znovu zaútočila. Gellert opustil přítelovu hlavu a zachytil jeho tělo, které by se jinak skácelo rychle k zemi. Opatrně ho položil a jen tak tak odrazil útok. Neverbálním kouzlem odsekl rostlině šlahoun řítící se přímo k nim. Rostlina se stáhla do temnoty jako zraněné zvíře. Ovšem to nebyl konec. Plížila se, obklopovala je, ze všech stran. Albuse nehodlala nechat uniknout. Gellert musel zariskovat. Snad opravdu v tu chvíli nepřemýšlel. Rozmáchl se hůlkou. Vytvořil oheň, který se pohyboval v závislosti na pohybu hůlky. Rozmáchl se několikrát nad hlavou. Utvořil kruh, přes který se k nim rostlina nemohla dostat. Žár spaloval rostlinu a ta? Bolestně se rozkřičela. Utvořil ještě jedno kouzlo. Ohnivého orla. Rozlétl se po okolí a zapaloval rostlinu. Na rozdíl od společníka, on se nebál kryptu zničit. Šlo o život. Orel kroužil po okolí a zapaloval rostlinu. To ovšem černokněžníka vysílilo. Padl na kolena. Otupělý. Chtělo se mu spát, byl unavený a kletba se natahovala po jeho srdci. Uspěchal celý proces. Naklonil se nad Albuse. Zatřásl s jeho tělem.

„Albusi, musíme zmizet. Musíš vstát a musíme jít. Našel jsem cestu ven,“ popleskal do dlaní po tváři. „Poslouchej mě, Albusi,“ zvolal, aby přítele probral z mdlob. Byl v podivném stavu, kdy se nedalo určit, zda spí či bdí. Posadil ho. Podepřel a snažil se ho jakkoliv dostrkat k portálu, než ohnivé kouzlo přestane působit.

Vycházela z něj čirá záře, jeho vlastní magie, která slábla s tím, jak ji květina pohlcovala, nasávala ji jako životadárnou esenci. Jakmile z něj vysaje i poslední stopy jeho vlastního daru zbyde jen schránka, ulita, která kdysi byla kouzelníkem. Ale nic takového si neuvědomoval, mysl byla zastíněná vzpomínkami, dlouhým putováním, které parazit zažil, než se z něj stalo to, čím byl teď, nebezpečný tvor, který si nenechá upláchnout svou oběť. Albus vnímal slabé kořínky, nebohé provazce, které vznikly v africké savaně, vnímal strach rostliny z možných škůdců a cosi temného, jež klíčilo spolu s ní. Temnota, kterou rostlina vyhledávala pod kupami písku, paradoxně na nejteplejší části planety. Obraz se změnil. Ukázala mu, jaké jsou její vlastní zkušenosti se světlem, pocítil bolest, její strach z toho, co jí bylo cizí, na co nebyla zvyklá a dočista se jí to příčilo. Nenáviděla to. Bylo to jeho vlastní světlo, přirozená magie, která z něj vycházela. Zpočátku kňučel, jakoby i on byl v Africe, nalezen chlapci a vystaven nebezpečí. Syčel. Sténal bolestí a ve chvíli, kdy nápor magie, která mu podle jeho hosta ubližovala, ničila, byl příliš zřetelný… ‚zbav se jí, dej mi jí, ubližuje ti, nenávidíš ji, daruj mi ji,‘ šeptal mu cizí hlas. Podobný jakoby snad znal. Po těch slovech bezmocně křičel, na moment, na tu jednu. Nikdy nezažil něco tak intenzivního, co by ho trhalo na kusy. Tiskl se k tomu jedinému, co mu pomáhalo, co ho bylo schopné ochránit. K slizkým provazcům, jež si braly vše, co bylo pro něj takzvaně důležité.

Další změna. Tentokrát byl silnější, chlapci, kteří se mu snažili ublížit, nalezli svůj pád, zjišťoval, že se mu to vlastně líbí, že ho přitahuje ta bezmoc, strach, který má možný útočník, jež se domnívá, že by snad ním měl jakoukoli moc. Zjišťoval, že světlo je pouhá substance, cosi, co by snad mohl pohltit, když bude trpělivý, jako každé noční zvíře bude nabírat sílu, připravovat se, vyčkávat na chvíli, která může nadejít a nadejde. O něčem takovém zkrátka nepochyboval. Dostával se hlouběji pod povrch. Kradl, ony zdroje magie, které se nacházeli pod zemí, nikdo o nich netušil, stvoření, jež si užívali slunce, toho pomíjivého nedokázala ocenit to, co se pod nimi skrývalo. Hyenismus. Ano, tak by se to dalo nazvat. Rostl, sílil a ve chvíli, kdy byl konečně nalezen kreaturou, dvounohou existencí, které se říká člověk, zjistil, jak krásně ovlivnitelní jsou, co mu jsou schopní dát. Takový byl jeho první hostitel, hlupák, kterého nechal myslet si, že je bůh. První kouzelník, který získal magii za pomocí rostliny. Dával jí dary, uctíval jí a ani netušil, kdo má nad kým moc, ochotně mu vydával osoby, které ho považovali za přátele, snadná kořist než se stal stejně jako oni… potravou.

Albus se pousmál, krutě, vypočítavě. Nebyl to jeho typický náznak čehosi citlivého, srdečného, pouze škleb monstra, vraha, který moc dobře ví, co se stane i s tímto hostitelem. Viděl tváře prvních kouzelníků, stopy magie, které se ani částečně nevyrovnali té, jež jím nyní proudila. Hloupé pokusy o osamostatnění se, rostlina mu odpovídala na otázky, které pokládal, komu vlastně? Dalšímu hlupákovi, pitomci toužícímu po moci? Možná… Jen z dálky vnímal svůj vlastní hlas, který mu už nepatřil, a nezřetelný stín, šedý, jakoby stvořený z popela. Byla mu cizí tvář, barva vlasů, drobná gesta, jediné, co bylo důležité, tak silueta. Potřebovala jeho, trochu světla, které by ji ochránilo před novým dnem. Byl ochotný, jí vše dát a právě na to čekala, magie, pokud jí to kouzelník neporučí, ho sama neopustí, přirozená bílá magie. Výhonky jakoby nyní byli obalené stříbrem. Neuvědomoval si svůj zrychlený dech, ani spletence, které se mu vytrvale plazily k srdci. Byl jejich.

A pak se vše zastavilo, vnímal skučení rostliny, dorážení na to, co dobře znala, co neočekávala od někoho, jako byl on. Byla si naprosto jistá, že neprovedla záměnu. Nabízela mu další obrazy, přesvědčovala ho, že je její součástí, musí se jí dát, vždyť to je naprostá přiro… Konec.

Připadal si jako loutka, dřevěný panáček, kterému někdo odstřihl nitky, ruce se natahovali podvědomě po rostlině, reflex, který mu vnutila, volala ho, jako matka volá na své dítě. Tělo bylo naprosto ochablé, neměl nad sebou žádnou vládu. Kdyby ho nezachytili cizí ruce, pravděpodobně by si rozbil hlavu. Vzpomínka, kterou získal, mu protékala mezi prsty, držela se ho. Myšlenky stále obluzeny temným oparem nedávaly smysl, nedávaly souvislosti. Intenzivně cítil pachy, štiplavou vůni kouře, který sem nepatřil, mísil se jinou příjemnou a opět, známou. Slyšel praskání, sykot, ten rozzuřený, který před několika málo minutami vycházel z něj. Afričtí chlapci. Nejsem bezbranný. Zemřeš hlupáku. Silně stiskl jednu z rukou, která ho přidržovala, v obranném gestu. Pomalu se vracel sám k sobě, jen málo tušil, kde je, proč by měl útočit na něco, čemu náleží, co po něm touží, avšak byl to snad pudoví pocit, nevydat člověka, přítele, zabránit tomu, aby se na něm rostlina přiživovala jako na svých předchozích obětích. Modré oči se prudce otevřeli zorničky mírně rozšířené jako u tvora, který je připraven útočit. Vše kolem se topilo v šarlatu v oranžových a rudých jazycích. Zíral na to zpola vyděšen, znechucen. Sípavě dýchal, jakoby byl s rostlinou stále propojen.

Studený dotek, tolik nepodobný volajícímu hlasu, kterému měl předat světlo. Hlas šel mimo něj, slova snad dávala nějaký smysl. Zrak se po hodné chvíli obrátil k neznámému, k siluetě, kterou mu ukázal jeho host, stávala se zřetelnější, jasnější. Překvapeně zamrkal a polkl, „Gellert?“ Hlas byl nezřetelný, jakoby si člověka spojoval s někým cizím, s jednou z osob, které viděl přežívat, umírat, na kterých mu nezáleželo, proč mu nedůležitá silueta způsobovala mravenčení v prstech? Opět se z něj stala loutka, byl strkán do temného koutu. Temná místa měl rád, byla… bezpečná, proč tedy přítelkyně tolik skučí? Volá ho zpět? Zrcadla si nevšímal, jakoby vše byl další přelud, svázaný se světem na druhé straně. Přítelova ruka byla opět pevně sevřena, ozvalo se lupnutí a ještě než se objevili na čerstvém vzduchu, v tom skutečném světě, zmizeli. Oba v dezolátním stavu vpadli do zimní zahrady, před nohy Bathyldy Bagshotové. A jediná památka na místo? Vzpomínka a Gellertova nákaza, která ho stravovala. Stále svíral přítelovo zdravé zápěstí, jakoby snad hrozilo, že i zde, z Gellerta jeho přítelkyně vysaje život, že se z něj stane potrava.

Musel si k Albusovi kleknout. Přehodil si jeho ruku kolem krku, většina přítelovi váhy nyní ležela na Gellertově pravém rameni. Pravou rukou mu dal kolem zad, aby ho u sebe přidržoval. Ucítil stisk ruky. Objevil se letmý úsměv. Pokud dokázal reagovat, mohli to zvládnout, přicházel pomalu k sobě. Pokusil se postavit, ale právě v momentě, kdy adrenalin, potlačující účinky kletby, přestal působit. To mělo za následek, že se oba zřítili k zemi. Nestihl dát ruce před sebe a čelem narazil na tvrdou podlahu. Hlava mu začala vibrovat a svět se s ním zatočil tak rychle, že musel zavřít oči. Pocit, jako když jedinec padá do neznáma. Vše od něj bylo moc daleko a jen černo jej obestíralo. Měl pocit, jakoby padal a neustále se točil v kruhu. Hlava nechtěla spolupracovat, nechtěla si navyknout. Zhluboka dýchal a hledal jakýkoliv záchytný bod. Konečně se okolí ustálilo. Přestal se točit a vrátil se zpět. Chvilkový stav. Zabral sotva pár vteřin reálného času, ale v Gellertově mysli to byly dlouhé minuty, které mu obraceny žaludek naruby. Otevřel oči, rozhlédl se. Opět rozostřené okolí neschopen poznávat předměty ani tvary. Škubl látkou košile. Dva knoflíčky odlétly pryč. Rychle odkryl rameno, černé žilky se přesouvaly z ramene na hruď.  Jedno jediné přemístění z tohoto světa do kostela pro Gellerta nyní znamenalo smrt. Sebral poslední síly, co mu zbývaly. Do levé ruky vzal svou i Albusovu hůlku. Znovu podepřel Albuse a postavil se. Chlapci se vzájemně museli podpírat. Jeden vyvažoval rovnováhu druhého. Složitá souhra, aby se vůbec pohnuli a přesto s ohledem na zdravotní stav, ve kterém se oba nacházeli? Spolupracovali beze slov. Nohy se samy posouvaly a Gellert naváděl přítele k zrcadlu.

Cestou několikrát zaškobrtli. Nadvakrát se museli opřít o zeď, aby se znovu nezřítili na zem. Chodba nebyla nijak dlouhá a přesto, projít bylo nyní až nemožné. Gellert se opřel levým ramenem o zeď. Zhluboka dýchal, potřeboval minutovou zastávku. Albuse nechal opírat o sebe, jakoby na něm ležel. Svou hůlku si přehodil do pravé ruky. Otočil se a chodbu za sebou jedním máchnutím uvrhl znovu do plamenů. Zlatá zář stravovala vše, co se nacházelo za nimi. Černokněžník již neměl co ztratit. Přemístění pro něj byla konečná zastávka jeho cesty a v kostele nebude nikdo, kdo by pomohl. Albus byl v natolik strašném stavu, že ani nepatrné kouzlo, které by pomohlo, nemohl být schopen vykouzlit. Snad zázrakem oba dospěli k cíli. Mladý černokněžník se zadíval do odrazu. Nepoznával ani jednoho z nich. Jen těla, nepatřící nikomu. Oba zubožený v dezolátním stavu. Pořád cítil stisk ruky, který oplatil. Zavřel oči a už po slepu natáhl levou ruku k zrcadlu. Odraz se rozhýbal a po třetím kroku oba propadli skrz.

Neschopen identifikovat vůbec nic. Prostor kolem něho, pokoj, město, zemi. Kde se objevil? Zády dopadl na zem. Upustil obě hůlky a jediné co svíral, byla přítelova ruka. V dáli se ozval zhrozený výkřik nad výjevem. Ani si neuvědomil, že ve skutečnosti Bathylda vykřikla sotva půl metru od nich. Seděla ve své zimní zahradě a sepisovala svou knihu. Načerpávala tu nejvíce inspirace. Sevřelo se jí strachy srdce, když se před ní náhle objevili Gellert s Albusem. Sklonila se nad chlapci a zjišťovala, zda reagují. Grindelwald, který konečně poznal tvář tetičky, jako to jediné v okolí, se ukázal jako sobec. Donutil jí, aby se věnovala jemu. Stačil k tomu jediný pohyb. Upíral na pratetu zoufalý pohled a levou rukou si odkryl košili na hrudi. Černé žilky konečně dosáhly srdce. Ono místo začalo černat a jindy modré žíly černaly extrémní rychlostí po celém těle. Gellertovi se nedostávalo dechu. Dech byl rychlý, trhavý a hruď se podle nádechů zvedala. Pohled se upřel na strop. Černé žilky se plížily po krku a jeho kůže bledla stále víc. Zorničky se rozšířily, až nebylo možné spatřit duhovku. Modrá barva Gellertových očí byla překrytá černou. Tělo se mu rozechvělo. S každým nádechem se přidávalo trhnutí těla. Dech měl stále rychlejší tempo, až se zdálo, že krátké lapání po dechu je nepřetržité. Tělo se zmítalo ve smrtelné křeči. Oči doširoka otevřené. Rychlé nádechy pusou nepomáhaly. Mysl byla v šoku. Nedokázal vyloudit ani hlásku. Nemohl si vzpomenout na kletbu ani protilátku. Nedokázal pojmenovat kouzla, která by pomohla. Jedinou šancí byla pratetina mysl a možnost, že díky historii brzy pochopí, co má dělat. Nedokázal vnímat nic, než strop. Vše kolem něj se náhle rozplynulo do bílého prázdna, až poslední věcí zůstávalo jeho tělo. Všechno utichlo a jediné, co byl schopné identifikovat, jako zvuk byl vysoký tón. Změnil se ve výstražné pískání a bez přerušení zněl v uších. Grindelwaldovo tělo, zůstalo bezvládně ležet v zimní zahradě. Nehýbal se, nedýchal. Dávno pustil ruku mladého přítele. Šok i škubání zmizelo.

Bathylda přispěchala k prasynovci s několika lahvičkami. Obsah dvou mu nalila do krku, což vzhledem k rozevřeným rtům, nebyl problém. Jednu nádobku otevřela, na prsty jedné ruky nabrala zelenou mast, kterou rozetřela směrem od srdce na krk. Vytáhla svou hůlku a začala šeptat kouzla. Hrot přiložila do míst, kde se nacházelo Gellertovo srdce. Hůlka vypouštěla bílé světlo, které se vsáklo do mladíkova těla. Černé žilky se začaly stahovat zpět k srdci. Nákaza se přemístila přímo do srdce, to zčernalo a pod světlou kůží byl dokonale a zřetelně vidět celý svalovitý orgán. Zorničky se stáhly do původní velikosti a zdálo se, že Bathylda uspěje. Jakmile měla jistotu, že jinde v těle se nákaza již nenachází, bylo načase ji dostat z těla ven úplně. Mávla hůlkou a následně s ní škubla za sebe. Na hrudi se rozevřela rána, ze které vylétla černá nákaza. Okolí protrhl bolestný křik chlapce. Sousedé se mohli jen domnívat, jaké hrůzy se právě v domě Bathyldy odehrávají. Do vzduchu se dostávala nemoc v podobě víru plného sotva patrných chuchvalečků připomínající prach, který chlapci viděli v tunelech. Nákaza naplnila vzduch, ale opustila Gellertovo tělo, které zůstalo ztuhlé křeči. Křik ustal a zbývalo zbavit se kletby nadobro.

Gellert si byl schopen pamatovat jen útržky. Nevěděl co Bathylda přesně udělala ani jak. Kam přišla nákaza. Ránu na hrudi uzavřela a hůlkou nakreslila na stejné místo starodávnou runu. Znamení, které nezmizí, ale prasynovec díky němu přežije. Měla jistotu, že dýchá a je při vědomí, i když se mu oči zavřely a jinak nereagoval. Svou pozornost musela nyní přesunout k Albusovi…