Lily Evans

„Určitě nebudeš. Tomu nevěřím.“ zavrtěla Lily hlavou. "Prčo by jsi měla? Jsi přeci stejná, jako my ostatní, co budeme v prvních ročnících.“ usmála se na ní přívětivě. „A na škole je tolik studentů, že zůstat sám a bez přátel určitě nehrozí.“ ujišťovala jí. Pevně v to věřila, že každý tady na škole si kamarády najde.

Při další otázce se pousmála. „Znám se tu zatím jen se Severusem.“ vysvětlovala. „Bydlel s rodinou nedaleko nás. Jsme dobří kamarádi.“ prohodila vlídně. Už měla na jazyku dotaz, zda i ona tady už má nějaké kamarády, ale pak si uvědomila, že by to byla hloupá otázka. Kdyby tomu tak bylo, určitě by si ohledně toho dívka nyní nedělala starosti, nebo by nebrečela osamotě v koupelně.

„To máš myslím pravdu.“ souhlasila. „Rozhodne to a navede nás to na novou cestu našimi životy, ale ať už skončíme v jakékoliv koleji, tak vyučovací hodiny budeme mít jistě stejné, tak co na tom tolik záleží?“ odpověděla otázkou. Následně se ohlédla, jako by za sebou mohla vidět hodiny a určit tak čas a fakt, zda je profesorka, ta na kterou měly s ostatními čekat, třeba nehledá. Přikývla. „Raději ano. Měli bychom jít.“ souhlasila. „Nebylo by asi vhodné, aby začali bez nás.“ prohodila, počkala na ní a společně zamířili ze záchodů zpět k ostatním. „A neměj strach. Budu poblíž tebe.“ šeptla k ní pak ještě, než se vrátily zpět k ostatním. Profesorka McGonagallová tam už byla a přepočítávala studenty, zda někdo nechybí. Lily se připojila opět k Severusovi, ale držela se zároveň i v blízkosti Letye, jak slíbila. A to po zbytek ceremoniálu.

Listy na knihe sa prevracali pričom on bol stále myšlienkami niekde úplne inde. Bolo to zvláštne byť na hodine sám, nemať pri sebe ani jedného z priateľov, ktorých by mohol rozosmievať. Dokonca mu začínalo chýbať aj to snívanie zo strany Jamesa o dievčati, ktoré nemohol mať. Zvláštne! Ako mohol dopustiť, že sa na hodine objavil len on sám? No nemohol predsa len od svojich priateľov žiadať aby vyliezli z postele a s teplotami, ktoré siahali až do výšin sa rozhodli stráviť deň v jeho skvostnej prítomnosti.
S povzdychom si prešiel končekmi prstov do vlasov pričom sa nadýchol a uvoľnil si ešte o niečo viac kravatu. Mohol vzbudiť dojem dokonalého elegána, ktorý mal vždy krásny účes, neodolateľnú vôňu a upravenú uniformu presne podľa predpisov, no v momente ak by sa človek pozrel na jeho mierne vyhrnutý lem bledej košele a kravatu, ktorá nebola takmer vôbec zatiahnutá, by si mohol pomyslieť rôzne veci.

Nudil sa, musel si to on sám priznať. Nevidel v triede nikoho ku komu by sa mohol obrátiť a použiť pár fráz, ktoré mu z úst putovali úplne samé. Tie frázy, kedy sa dievčatá dokázali začervenať a jemu sa v tom okamihu takmer stále dokázal zlepšiť celý deň, dokonca až celý týždeň. No v momente, kedy v triede našiel pohľadom ryšavé vlasy na jeho tvári sa objavil malý úškrn. S jednou rukou vo vrecku tmavých nohavíc prešiel tých pár krokov, ktoré mali prelomiť tú bariéru. Už od prvého momentu, kedy z úst Jamesa po prvýkrát vypadlo jej meno vedel, že si ju bude musieť preklepnúť. Sledovať ju by bolo tak nápadné aj napriek tomu, že to možno niekoľko krát už urobil.

„ mám pocit, že dnes je tvoj šťastný deň, Evansová. Práve dnes som sa rozhodol, že..“ pozrel sa okolo seba ako keby hľadal poslednú nádej na to, aby z toho celého vykorčuľoval. Nebola to nenávisť, ktorú k nej prejavoval. Ako by aj mohol? Pri pohľade na jej tvár na jej vlasy, ktoré mu niekedy pripomínali samotné hniezdo pre mladé vtáčiky ju nevidel ako nejakého smrtijeda. Bolo by to v konečnom dôsledku komické vidieť ju v tom svetle, pozerať sa na ňu ako na niekoho, kto by bol ochotný zabíjať. Pri tej myšlienke mu z úst neunikol malý smiech, ktorý v ich okolí nikto nemusel ani len pochopiť. Bola to len postupne stúpajúca žiarlivosť, ktorá sa v ňom začala tvoriť už od okamihu, kedy videl v Jamesových očiach tie iskričky. Prečo sa rovnakým pohľadom nepozeral aj na neho?!
„ rozhodol som sa, že ťa poctím mojou prítomnosťou. Určite by James nebol rád ak by sa okolo teba potuloval niekto iný.“ Žmurkol na ňu pričom si presunul svoje veci práve k nej a následne sa pozrel na voľné miesto. Nepýtal sa na to, či tam niekto sedí alebo nie. Vedel, že v momente, keď sa pochváli svojmu najlepšiemu kamarátovi, že celú hodinu robil spoločnosť jeho vyvolenej určite dostane po ramene uznanú poklonu. Vytiahol si knihu, ktorá sa už ani len nedala nazvať knihou. Bolo to priamo šalátové vydanie, ktoré sa rozpadalo pri každom jednom malom vánku, kedy mohol sledovať ako sa jeden list po druhom uvoľňuje.

„ vidím to nadšenie v tvojich očiach. Vieš, že ten pohľad ma teší?..“ žmurkol na ňu pričom sa len uchechtol a následne si spomenul, že nemal doposiaľ príliš veľkú možnosť s ňou hovoriť. Vedel kto to je, dokonca vedel aj to ako voňajú jej vlasy alebo ako znie jej hlas v ušiach jeho najlepšieho kamaráta. James bol niekto, kto pre neho znamenal mnoho. No stále nechápal prečo toľko nehovorí o tom, ako voňajú Siriusove vlasy alebo to ako jeho hlas znie v hlave. Niečo mu v tom nehralo a on chcel prísť tomu všetkému na kĺb.

Toho dne se už od rána nemohla dočkat na vyučování. Sice se všeobecně vědělo, že je blázen do učení a učení je snad její největší koníček, toho dne to ale bylo ještě něco jiného. Profesor Křiklan, profesor lektvarů, jim přislíbil, že když na příští hodinu připraví bezchybně zadaný lektvar, těm, co se to povede, poskytne malou ampulku s lektvarem nazření, který jim ukáže kousek z budoucnosti. Nesmírně toužila lektvar získat. Třeba by viděla, čím se ve své budoucnosti rozhodla být. Tolik by jí to mohlo pomoci. Přeci jen v tomto roce měli skládat zkoušky NKÚ a měli se tak rozhodnout mezi předměty, které pro jejich budoucnost mohly být důležité. A kdyby mohla vidět sebe v nějaké práci, jistě by se pak rozhodla dobře.

Ohromně se do hodiny těšila. Klasicky bývala ve dvojici se Severusem. I když oba excelovali v tomto předmětu a mohli by snad být zařazeni profesorem k jiným studentům, aby jim popřípadě pomohli, profesor je naopak rád dával spolu do dvojice. Když však přišla do učebny, překvapeně zjistila, že v ní Severus vůbec není. Tak moc mu to nebylo podobné. Uvažovala, co se mohlo jen stát.A ani jí nedal vědět, že by snad chyběl. Okamžitě jí napadlo, jestli by v tom nemohl mít prsty třeba Potter. Provedl jejímu kamarádovi opět něco zlotřilého, proč se nakonec nemohl dostavit?

Plná pochybností si zabrala tedy volný stůl a vyložila si na něj učebnici, brk a inkoust. Když se však narovnala od své tašky, zůstala zaraženě stát, jakmile jí pohled padnul na mladíka, který se tak náhle a nečekaně objevil u jejího stolu. Jen si v duchu povzdechla. Sirius Black, pravá ruka jejího nejméně oblíbeného spolužáka Jamese Pottera. Tohle nemohlo znamenat vůbec nic dobrého. Black s ní přeci nikdy dobrovolně nemluvil, ne když to nebylo třeba. „Zdravím Blacku.“ pronesla suše a sledovala ho, zatímco očekávala, co z něj vyleze. Jako snad jediná, nebo jedna z mála dívek, proti Cassanovskému šarmu Blacka byla zcela imunní. Nikdy nechápala dívky, které se mohly roztrhnout, aby si jich tenhle nejznámější sukničkář na škole vůbec všimnul. Stejně jako u Pottera, tak i na Blackovi neshledávala nic zajímavého, co by jí upoutalo. Samozřejmě ale o snad všech jejich prohřešcích věděla. To se prostě nedalo jen tak přeslechnout. Zvlášť když o tom mluvila mnohdy celá škola. Když pak pronesl svá slova, povytáhla obočí. „No, tak to jsem nadšená.“ odtušila chladně. Bylo jisté, že to myslela ironicky. „Co chce Potter mě v nejmenším nezajímá. Nejsem žádný jeho majetek. A vlastně s ním nemám vůbec nic společného. Ale když se o něm bavíš, kde vlastně je? Provedl snad něco zase Severusovi?“ pohlédla na něj podezřívavě. Vyslal snad Potter Siriuse, aby ho nějak kryl? A před čím vlastně?

Při dalších slovech se ušklíbla a rovnala si na stole věci tak, aby vše potřebné měla v dosahu ruky. Pro jistotu si ještě prsty přejela v lehce navlněných vlasech, které si ale přeci jen pro klid vlastní duše, stáhla modrou stužkou, aby jí nepřekážely. Nakonec to ticho ale nevydržela a pohlédla na Blacka. „Fajn. Hele. Dnes tu Severus není, ať už je důvod jakýkoliv. Tahle hodina je pro mě obzvláště důležitá, jasné? Chci, aby se mi povedl lektvar. Tak nějak na něm závisí doslova má budoucnost. A jelikož vím, jaký přístup s Potterem máte, dávám ti ještě možnost zavčasu vycouvat. Raději si udělám ten lektvar sama, než aby mi ho někdo zničil.“ pohlížela na něj zcela vážně a nechávala černovlasého mladíka, aby se sám rozhodl. Bylo jasné, že pokud s ní bude chtít i přes to být ve skupině a náhodou by se jim lektvar nepovedld, snad by ho i vykleštila. To by pak večery strávené s vlkodlakem byly procházka růžovou zahradou, než čelit rozezlené Lily.

„ nepočula si vari tú novinu, ktorá sa rozniesla už takmer po celej škole? Severus sa objavil pred našou spoločnou izbou pričom nám neostávalo nič iné ako ho skryť. Prečo by práve Slizolinčan mal byť v Nebelvírskej spoločenskej miestnosti?. Neostávalo nám nič iné..“ povzdychol si pričom sa jeho tvár v jednom okamihu zmenila na smutný výraz. Dokonca ak by bol herec, ktorý by mohol zahrať čokoľvek, možno by vyronil aj nejakú tú slzičku, ktorá by tomu dala len jemné podčiarknutie. Ale bola to krásna myšlienka, ktorá sa mu stvorila v hlave. V momente, ak by sa to premenilo na samotnú skutočnosť určite by ten deň patril k tým najlepším, ktorý by si mohol zaradiť na vrchné priečky svojho denníka.

„ ukryli sme ho v našej izbe pričom sme sa mu snažili pomôcť. Veď vieš aký krásny účes má Severus na hlave. A ako najlepší kamaráti s Jamesom sme sa rozhodli mu trocha pomôcť. Umyť ich raz do mesiaca predsa nikomu neuškodí..“ zabubnoval končekmi prstov po doske na ktorú si vytiahol všetky veci. Hovoril to s takou ľahkosťou aj napriek tomu, že v hlase mu mohol človek počuť náznaky vážnosti.
„ no a kedže sme nechceli aby sa mu niečo stalo tak sme to pripútali. Samozrejme pre jeho vlastné dobro! Možno mu pričarujeme krídla a stane sa naša osobná sova, ktorá by nám mohla nosiť poštu.“ Pozrel sa do knihy pričom sa zasmial. Nechcel si to ani len predstaviť, to ako by vyzeral aj napriek tomu, že podľa jeho mnienky by mu všetko pomohlo k tomu aby bol o niečo viac krajší a možno aj príjemnejší. Niekedy mal pocit, že v momente, kedy by z oblohy padalo niekoľko kvapiek vody, mohlo by mu rýchlo napršať priamo do nosa. Horenos ale nechodí len on sám ale aj polovica ľudí, ktorí navštevujú Bradavice.

„ ale teraz vážne. Prečo by som mal vedieť kde sa nachádza tvoj najlepší kamarát s ktorým sa ani len nerozprávam a nemám v pláne stretávať sa alebo popíjať čaj?.“ Venoval jej jeden pohľad pričom jemne mykol plecami. Mierne ho prekvapil ten fakt, ktorý vyšiel z jej pier. Predsa len aj napriek tomu ako sa niekedy James alebo Sirius správali, stále patrili k tým najlepším študentom.
„ uvedomuješ si, že som tvoje jediné šťastie v tento deň? dokonca mám pocit, že ak by som sa zmenil na lektvar bol by som stelesnením samotného šťastia.“ Zamyslel sa Sirius pričom ho z myšlienok takmer okamžite vytrhol hlas profesora, ktorý vošiel do miestnosti. Bolo to možno po prvýkrát, kedy po svojej pravici alebo aspoň v miestnosti nemal žiadneho zo svojich priateľov. Mal pocit ako keby mu podvedomie nahováralo, že niečo nie je v poriadku, že mu niečo chýba. No Sirius vedel, že sú všetci v poriadku a to ho upokojovalo.
„ môžeš to skúsiť sama no ver alebo nie, na tento lektvar je podmienkou práve spolupráca. Uvidíš, že o pár minút o tom bude hovoriť.“ Mal niekoľko desiatok strán z knihy dopredu naštudovaných. Aj napriek tomu, že by si možno mnoho ľudí myslelo, že je jeden z tých hlúpych ľudí, Sirius bol dostatočne inteligentným.

„ čo ťa láka na budúcnosti? Nebojíš sa toho, čo tam uvidíš?.“ Mierne sa zamyslel či o to v skutočnosti vôbec stojí. Sirius sa snažil žiť v prítomnosti, nemyslieť veľmi dopredu aj napriek tomu, že to niekedy robil. A už vôbec nechcel myslieť na minulosť, ktorú za sebou uzavrel. No bola to predsa len výzva a tie boli jeho vášňou. V momente, kedy sa jednalo o nejakú cenu, o súťaž, ktorej by sa mohol zúčastniť mieril len na tie najvyššie miesta.

Poslouchala ho z počátku napjatě, protože věřila, že by přeci jen mohl Severus něco pohledávat u vchodu do nebelvírské společenské místnosti. Třeba na ní chtěl počkat, kdo ví. Ale jak přidával na barvitosti a přitom nasadil ten svůj klasický výraz, který často viděla, když si vymýšlel příběh, aby tomu původnímu přidal na zajímavosti, nebo sobě, pochopila, že tak to nemohlo být ani omylem. Vlastně se jí ulevilo, když zjistila, že tentokrát za nepřítomnost Severuse nemůže – snad – Potter. Stále byla možnost, že by ho jeho nejlepší kamarád chtěl jen krýt. Jen si odevzdaně přešlápla z nohy na nohu a zkřížila ruce na hrudi. Dobře věděla, že Blacka nic nedokáže zastavit, když se takto rozmluví. Prostě nedával nikomu příležitost, aby ho přerušil, a tak byla nucena ho nechat vypovědět vše, co měl na srdci a narychlo vymyšlené ve své hlavě.

Když pak konečně umlkl, jen se ušklíbla a povytáhla obočí. „Víš, pro příště by stačilo říct zcela normálně, že to výjimečně nemá s Potterem, nebo s vámi oběma, nic společného.“ Odtušila. „A omlouvám se, že by mě mohlo snad napadnout, že jste ho opět zesměšňovali a utahovali si z něj.“ Prohodila klidně. Pak si povzdechla. „Myslím, že vidinu štěstí, máme každý zcela odlišnou.“ Odtušila tiše, ale nakonec vychla. „Tak dobře. Klidně tu zůstaň, ale pamatuj na to, co jsem řekla.“ Varovala ho ještě. Ano, věděla, že Potter, Sirius i Remus jsou nejchytřejší a nejtalentovanější studenti v ročníku, ale zcela přirozeně to přehlížela. Bylo to především díky jejich povaze, kdy se museli snad neustále předvádět před ostatními. A především neměla pochopení pro jejich „šikanování“ Severuse a porušování školního řádu. V tomhle oproti Pobertům byla zcela pravým opakem.

Když se pak objevil profesor Křiklan, prokázalo se, že se Black nemýlil. Skutečně nechal studenty, aby se rozdělili do dvojic. Lily by tak zjevně stejně ni c jiného nezbývalo, pokud by se tedy Sirius nepřidal k jedné ze svých nadšených fanynek, které nyní po ní shlížely. Téměř jako by jí vzkazovaly – Odvádíš pozornost Jamese, nejlepšího nebelvírského hráče, a teď už i pozornost Siriuse Blacka? Co je na tobě tak zvláštního? Lily si povzdechla a snažila si pohledů děvčat nevšímat. Sama na chvíli uvažovala, co je na ní tak speciálního, že se právě na ní musí přilepit někdo, jako byli Potter s Blackem. To měla tolik smůlu?

Spěšně pak ale pohodila hlavou, aby se vzpamatovala a soustředila se na slova, která pronášel profesor. Akorát seznamoval s třídou s tím, co po nich bude vyžadovat za lektvar, který měli vytvořit s pomocí instrukcí z učebnice. Měla to být samozřejmě zkouška, jak zvládnout spolupracovat, být zruční a přemýšlet. Nevěděla, kolik z těch požadavků její nový pracovní partner splňuje. Když pak začal profesor opět rozkošnicky vyprávět o lektvaru, který se rozhodl výherci poskytnout, naklonila se opatrně k Blackovi, aby mu mohla šeptem odpovědět, i když nad tím chvíli přemýšlela, zda vůbec něco takového má udělat. „Říkala jsem si, že by mi to mohlo pomoct v rozhodnutí na NKÚ, na co bych se měla v dalším ročníku zaměřit a čím bych po škole měla být.“ Pronesla tiše.

Pohľady dievčat, ktoré sa nachádzali v miestnosti cítil takmer na každom jednom centimetri pokožky. Dokonca mal pocit, že ak by sa dokázalo vyzliekať pohľadom, určite by už po škole chodil nahý a nemal by pri sebe ani len jeden kúsok oblečenia, ktorý by bol pre neho záchranou. Možno to bolo pre neho niektoré dni nepríjemným pocitom, no postupne si na to zvykol. Nevenoval im pozornosť na miesto toho sa pozeral na profesora a následne do knihy na presný postup, ktorý by mali následne dodržiavať.

„ pozri sa Evansová. Nikdy sa nestalo aby som prišiel na hodinu a snažil sa niekomu urobiť zle tým spôsobom, že by som pokazil celú prácu. Potom by sa na mňa pozerali profesori inak.“ Vykúzlil na svojej tvári úsmev pričom sa naklonil a následne si ju premeral od hlavy až po päty. Snažil sa nájsť aspoň niečo, jeden jediný záchytný bod, ktorý by ho viedol k myšlienke, že má Potter vážne vkus. Predsa len ako sa mohol zameriavať len na jedno dievča? Nebola to mierna neúcta k tým ostatným, ktoré si nikto nevšíma. Takže napokon Sirius nebol žiadnym sukničkárom, ktorý by sa otočil za každou jednou sukňou alebo krásnym úsmevom. On bol ten hrdina, ktorý zachraňoval ženy, ktoré boli odmietnuté kvôli mužom, ktorý sa zamilovali len do svojej jednej princeznej.

No aj napriek tomu, že si ju premeriaval od hlavy až po päty nenašiel mnoho dôvodov. No možno to bolo tým, že Sirius mal iný vkus. „ Evansová mierne ma zabolelo pri srdiečku..“ chytil sa za miesto na pravej strane hrude pričom sa snažil aj vyroniť jednu slzičku aby to vyzeralo o niečo viac dôveryhodnejšie. „ počkať. Srdce je na druhej strane..“ chytil sa s druhou rukou za ľavé miesto pričom to vyzeralo na pohľad u niekoho, kto nepočul jeho slová pomerne komicky.
„ nie som žiaden zlý človek, ktorý by niekomu ublížil. Prečo si myslíš, že sme to práve my, kto Severusovi ubližuje? Nenapadlo ťa pomyslieť si, že to je práve on, kto niečo vyvoláva? Aj napriek tomu, že by som rád na ňom zmenil niekoľko vecí. Napríklad vlasy..“ už pri prvom pohľade na jeho skvost na hlave mal pocit, že skôr alebo neskôr príde ten okamih, kedy mu ponúkne svoju pomoc. Mohol mu dať niekoľko základných rád o tom ako často si umývať vlasy, ako si nanášať šampón a ako si ich uhladiť do nejakého tvaru, no samozrejme nie pomocou slín ako to možno má vo zvyku. Len jemne mykol plecami pričom si presunul váhu z jednej nohy na druhú a následne si len povzdychol.
„ myslíš si, že sa tu nachádza niekto, kto by nás v tomto momente dokázal poraziť? Evansová pozri sa okolo seba, nechcem nikoho podceňovať ale s mojim talentom a tvojou... knihou to zvládneme.“

Priblížil sa k nej o jeden krok a potľapkal ju po ramene ako keby sa ju snažil ubezpečiť, že on je tá záchrana, ktorá jej bola dnes poslaná priamo z neba. Prešiel prstom po surovinách pričom sa pozrel okolo seba. Pri pohľade na niektorých spolužiakov mal dokonca pocit, že nevedia ani len čítať no možno to bol len klam, ktorým sa chceli ubezpečiť, že si bude Sirius myslieť, že to zvládnu bez jedinej ťažkosti.
„ prečo sa vôbec so Severusom rozprávaš? Teda priatelíš. Ste na prvý pohľad tak rozdielny. Ty si múdra a on je ... no on je Severus..“ bolo to možno po prvýkrát kedy jej osobne zložil nejaký druh poklony. Nestávalo sa často, žeby to robil. No nemienil sa k tomu viac vracať, vedel pochváliť niekoho, kto si to zasluhuje a aj napriek tomu, že sa nedalo hovoriť o žiadnom priateľstve medzi nimi a na druhej strane ani len o náznaku nenávisti tak vedel ako Lily na niektorých veciach ohľadom školy záleží.
„ takže to chceš len kvôli tomu aby si sa vedela rozhodnúť? Myslím si, že nad tým veľmi premýšľaš. Nechaj aby srdce rozhodlo.“ Povedal tichým hlasom a následne sa rozhodol urobiť jeden krok vpred. Museli predsa len začať.

„Možná. To nemohu popřít ani potvrdit. Ale rozhodně vím, že nejednu hodinu jsi prospal a nejednu strávil tím, že jste s Potterem vymýšleli vlastní lektvar, místo toho, abyste dělali ten, který vám byl zadaný.“ odtušila klidně. Vlastně se mohla zmínit o tom, že i kdyby něco takového dělla pravidelně, těžko by se na něj profesor Křiklan nějak obzvlášť tropil. Toho milého mužíka si prostě naštvaného představit nedokázala.

Zatímco rovnala na stole suroviny, postřehla koutkem oka, jak si jí důkladně prohlíží. „Můžeš mi vysvětlit, proč si mě tak prohlížíš? Jako figurínu ve vitrýně?“ sykla k němu varovně. Nebylo jí to ani trochu příjemné. „Pokud sis snad na okamžik myslel, že bych mohla být nějakou tvou další trofejí mezi mnohými, tak ti rovnou říkám, že to se nikdy nestane. Stejně jako Potter.“ pronesla rozhodným hlasem, ale musela se přeci jen trochu pobaveně ušklíbnout, když si zaměnil strany během toho, co mluvil.

„Proč? Možná proto, že si vás dva pamatuju úplně přesně od prvního ročníku. Běhali jste kolem, vyráželi Severusovi učebnice z rukou, ze stolů, nastavovali mu nohu... A nejednou jsem u toho byla a věděla jsem, jak to celé vzniklo. Nejste ani z poloviny takoví svatoušci, jak se mi snažíte vnutit.“ odvětila. „A ta vaše posedlost vlasy... Co na tom pořád oba máte. Kdyby měl Potter na hlavě kohouta, přestal by ses snad s ním bavit?“ povytáhla obočí. „Bylo by možná načase, abyste přestali odsuzovat lidi za to, jak vypadají.“ poradila mu. „Stává se to vaší nemocí, posedlostí. Abyste si kvůli tomu pak nemuseli v nemocnici sv. Munga léčit z toho nějaké mindráky.“

Dál se zaměřila jen na urovnávání a přípravu surovin potřebných k lektvaru, ale zdálo se, že on se soustředí na mnoho jiných nedůležitých věcí. Jen si povzdechla a pohlédla n a něj. „V tom případě, pane Úžasňáku, bychom snad mohli začít, ne?“ navrhla s povytaženým obočím, ale zcela klidně. Nad poklepáváním na rameni jen protočila očima. Neměla tento druh doteku ráda, ale i to ustála a pustila se znovu do příprav. Lehce posunula i svou knihu lektvarů tak, aby na ní viděli dobře oba dva. Jak jinak totiž, než že svou Black neměl. Zdálo se však, že podivných otázek má za to spoustu.

„Proč se s ním bavím? Protože je můj kamarád, Siriusi. Máme dost společných zájmů, navzájem si pomáháme a je dobrým společníkem. Rozhodně to ale není něco, co bych chtěla podrobněji rozebírat, takže tě prosím, abychom se konečně začali soustředit na zadaný úkol.“ navrhla a přelétla text pohledem, než se natáhla po nožíku, který už na lavici ležel a začala jím okrajovat opatrně potřebnou surovinu. Právě při této surovině musela být velice opatrná a jemná, aby jí hrubším zacházením neponičila. A netrvalo ani nijak dlouho, než se opět její kolega ozval. Ve své činnosti však neustala a pokračovala neomylně dál.

„Jsem z NKÚ celá nervózní. V nejmenším nemám zdání, zda je vůbec dám a na jaké obory bych se měla zaměřit. Nejraději bych snad všechny, ale to je naprosto nemožné něco takového stíhat. A už vůbec není jisté, do které práce by mě mohli později vzít. Takhle mi lektvar může odpomoci od různých nepříjemností. Prostě budu vědět, na čem v budoucnosti budu.“ pokrčila rameny a první surovinu přidala do kotlíku, pod kterým zapálila oheň a dala mu radjěi věnovat se míchání. „A ty víš co bys chtěl vidět z budoucnosti, kdybys flakónek vyhrál?“ zeptala se pak přeci jen.

„ závislosť na vlasoch? Takto by som to určite nepovedal. Možno sa o nich staráme o niečo viac ako ostatní ľudia ale pozri sa potom aj na ten výsledok!.“ Možno ak by sa nenachádzal v triede a nemal by pred sebou veci, ktorým sa venoval, prehodil by si vlasy z jednej strany na druhú a tým pádom ich ešte viac našuchoril.
„ zabudla si zmieniť ešte naše príchody. Alebo niekedy nezmyselné otázky, ktoré pobavia celú triedu.“ Spomenul si na nie len jeden neskorý príchod na hodinu premieňovania. Možno, ak by neboli jednými z najlepších študentov v ročníku, trest by ich určite neminul. „ ale vieš aké je to niekedy namáhavé? Udržiavať si tú domnienku najväčšieho šikanátora na škole?.. možno máš pravdu. Možno by som mal nájsť spôsob ako s tým prestať a možno by som mal nájsť aj spôsob ako si nájsť cestu k Severusovi.“ Zamyslel sa nad svojou myšlienkou.

„ možno by z nás mohli byť najlepší priatelia!“ tá predstava mu spôsobila v jednom okamihu zimomriavky na pokožke. Nevedel si ani len predstaviť o čom by sa mohli rozprávať. A dokonca si nevedel ani len predstaviť, že by mohol byť s ním v jednej miestnosti bez toho aby mu nevenoval nejakú milú poznámku k jeho vzhľadu. No to bol Sirius, nechcel sa meniť a taktiež ani nemienil. Tak mnoho ľudí sa ho pokúšalo naviesť na nejakú cestu, zmeniť jeho aj jeho myslenie no on sám vedel, že nie je tým typom, ktorý by sa nechal manipulovať.
„ z tej predstavami skoro vypadali vlasy. A to by bol veľmi, veľmi hrozný pohľad. Možno by sa jedna alebo dve slzičky objavili stekajúc po pravom líci.“ Povzdychol si pričom sa rozhodol konečne aj on niečo urobiť. No v momente, kedy si spomenul na ten deň, kedy sa pokúsil so svojim najlepším priateľom vymyslieť ten najlepší lektvar na celom svete, nemohol sa ubrániť menšiemu smiechu. Okamžite to spôsobilo to, že sa na jeho tvári objavil ten charakteristický úsmev.
„ a nedopadlo to najhoršie. A vieš prečo? Pretože stačí trocha citu a predstavivosti a človek dokáže to, po čom túži. Možno by si to mohla niekedy skúsiť aj ty. Odložiť pravidlá a knihy a skúsiť na malý moment experimentovať.“ V jeho hlave sa zrodil malý plán, ktorý mal v pláne určite čoskoro realizovať. No chcelo to čas, nemohol to urobiť rovno na začiatku, kedy by to všetko pokazil. Odložil si jednu vec opatrne tak, aby si to ani v najmenšom nevšimla a rozhodol sa ju pridať do lektvaru ako svoju poslednú, tajnú ingredienciu, ktorá mala účinok lektvaru len podčiarknúť.

„ vieš o tom, že v momente, kedy sa nahneváš tak sa ti na čele objaví taká škaredo vyzerajúca, nabehnutá žilka? Tu, tu presne tu.“ Jedným prstom ukázal na svoje čelo, skoro priamo na stred pričom jej venoval jeden malý úšklebok. „ pán úžasný. No tak Evansová! Ty sa ma práve teraz pokúšaš zbaliť? Ale ale. Čo by si o tom myslel James? Je to len test že? Ani by som sa ťa nedotkol. Ani by som sa o nič nepokúsil Evansová. Pretože to sa medzi najlepšími priateľmi nerobí.“ Žmurkol na ňu pričom si zobral roztieračku do ktorej hodil tri bobule. V porcelánovej nádobe sa rozhodol ich rozdrviť a pridať do ich spoločného výtvoru.
„ nepremýšľal som ešte nad tým, kde by som sa chcel pozrieť do budúcnosti. Nebolo by to ono, vidieť nejaký okamih a následne nad ním premýšľať. Chcem aby sa v mojom živote objavovali prekvapenia.“ Bola to pravda, nepremýšľal nad tým aké by to bolo. Bol súťaživým typom no robil to hlavne pre to aby zvíťazil pre svoj vnútorný pocit ako pre to aby získal lektvar nahliadnutia.

Sledovala ho a jeho výstup ohledně vlasů, ale těžko říct, jestli ho vůbec vnímala. Od konce čtvrtého ročníku se vesměs naučila to ignorovat. Bylo to především díky tréningu, který dostávala od Pottera. Ten byl v tomhle ohledu neúnavný a nanejvýš otravný. Hádala, že ti dva by si mohli založit nějaký pořad, kde by s nadšením vyprávěli o tom, kolik šampónu lze použít a kolik je naopak přespříliš a jen plýtváním prostředky. Někdy jí připadalo, jako by vykoupili všechno, co se týkalo hygieny. Pamatovala si i ty jejich začátky – nebo vesměs Potterovi. Stačilo, aby někudy prošel a nepřiměřeně silná kolínská zanechávala stopu ještě o tři hodiny později. Nebo to snad byl nějaký další výtažek na vlasy? Mohla se jen dohadovat. Stejně dle jejího názoru se ti dva přespříliš zabývali tím, jaké mají vlasy. Jistě, ona sama chodila upravená, ale rozhodně v koupelně netrávila více jak půl hodiny. Jejím nejčastějším účesem bývaly volně rozpuštěné vlasy, občas s čelenkou, jindy bez ní. Jen výjimečně si vlasy svazovala stuhou, nebo copy.

Chvíli si myslela, že by to mohl myslet vážně, ale asi tak po dvou dalších slovech jí došlo, jak se spletla. A co vlastně čekala? Jak mohla očekávat, že by byl Black alespoň na krátkou chvíli vážný? To tak úděsně moc bylo v rozporu s jeho povahou. „Přestaň si z toho utahovat!“ napomenula ho. „Nikdy jsi to nezkusil, tak těžko můžeš vědět, jaké by to bylo, kdyby ses s ním pokusil bavit. A bez všech těch posměšků, nadávek a dalších nechutností.“ Zaprotestovala. Měla pocit, jako by jí snad někdo trestal, že jí osud přivedl jako kolegu při práci zrovna Blacka. Měla snad projít očistcem a přetrpět to? Uvažovala chvíli nad tím, zda je lepší varianta Black, nebo by v tomto případě přetrpěla raději Pottera? No, na okamžik jí napadlo, že to snad raději Pottera. Ten by třeba alespoň zmlkl, kdyby ho požádala… Ne, to by neudělal. Došlo jí hned záhy.

Raději se natáhla po moždíři a začala v něm drtit rostlinná semínka, která do lektvaru měla přijít. Při narážce na to, že by mohla experimentování někdy zkusit, se jen pousmála. Vlastně pokud nečetla a netrávila čas v knihovně, pracovala na lektvarech –ať už v Křiklanově klubu, se Severusem, nebo sama. Rozhodně se nechtěla tím chlubit. Alespoň ne před nepovolanými. „Jen aby ses nepřepočítal, Blacku. Pohrávání si s lektvary je jedno z nejtěžších a nejnebezpečnějších odvětví. Stačí jediná chybička a rozplyneš se v prach. Nebo celou školu vyhodíš do povětří.“ Pokrčila rameny. „Experimentování s lektvary není pro každého.“ Prohodila klidně, aniž by se přestala soustředit na to, co právě dělala. Bohužel si díky tomu nevšimla Blackova tajného tahu.

Když začal mít i plno připomínek k jejímu zjevu, ušklíbla se a pohodila hlavou. „Tak to snad máš o důvod víc, aby ses přestal na mě dívat a raději se soustředil na práci Blacku.“ Odsekla popuzeně. Věděla, že se jí při mračení dělá rýha mezi obočím, ale o žádné žilce nevěděla. Proto netušila, zda si z ní Black utahuje, nebo to myslí vážně. Tak či tak jí to štvalo. „Pokud chceš praktikovat posměšky, aby sis to na mě trénoval, tak rovnou na to zapomeň. Rozhodně na nic takového nejsem zvědavá.“ usadila ho. „A ani v nejmenším s tebou neflirtuju!“ ohradila se. „Ani zdaleka. Nejsi ani trochu můj typ. Rozhodně nepatřím k těm uječeným holkám, které by spadly na zadek kvůli klukovi. A co se týče Pottera, nemám s ním absolutně nic společného. A už v žádném případě nejsem jeho majetek, abych byla označena nálepkou Potterová.“ Urazila se a raději se vrátila k rozdělané práci, na kterou se soustředila ještě více, než před tím.

Chvíli se s ním odmítala bavit, jak jí naštval a urazil zároveň. Zdálo se, že jeho poslední poznámku ignorovala, ale jen se o to snažila. Nakonec to ale nevydržela, vychování jí nedalo, a tak na něj přeci jen pohlédla, i když poněkud odměřeněji než předtím. „V tom případě si ho klidně vezmu celý. Ale možná tě něco napadne, co bys rád viděl.“ Nadhodila.

„ si zaujatá. Nikdy si sa ani len nepokúsila na to pozrieť z iného pohľadu. Ale máš pravdu ak by sa to týkalo môjho najlepšieho kamaráta tiež by som sa možno správal rovnako..“ nechcel ani len pomyslieť na to, že by mohol prísť deň, kedy by si so Severusom sadol na jedno miesto medzi štyrmi očami a rozprával by sa s ním. Možno by sa mohli rozprávať o škole, no aj na to majú iný názor. V jeho pohľade to stále bude určitý typ suchára, ktorý má pred sebou len jeden cieľ. Nepozerá sa okolo seba, nehľadá niečo iné len jednu jedinú hlúposť, ktorú má na dosah ruky.

„ prečo by som sa o to mal vôbec pokúsiť? Veď je predsa len zo Slizolinu!“ zatváril sa na moment urazene aj napriek tomu, že tie slová pre neho nemali žiaden význam. Nebol jeden z tých ľudí, ktorí by sa pozerali na koľaje iným pohľadom. Určite ak by to robil, bol by v očiach rodičov tým chlapcom, ktorého vždy z neho chceli mať. Slizolin alebo nebelvír. Bola to ako tichá vojna, ktorá sa medzi tými koľajami musela tiahnuť už niekoľko rokov. Mohla sa chytiť jeho poznámky o Slizoline, ktorú myslel ako žart. Predsa len celá jeho rodina bola v slizoline, dokonca aj on sám už od narodenia do neho bol zasvätení a v očiach rodičov v ňom mal svoje právoplatné miesto. No udalosti sa zmenili a on bol za to nesmierne rád.
„ dúfam, že si si nemyslela, že by som bol toho schopný. Jeden z tých ľudí, ktorý by sa pozeral na koľaje a nie na človeka. Ak by bol Severus v nebelvíre alebo ja v slizoline, čo je menej pravdepodobné tak aj tak by sme spoločne nevychádzali. Sme tak rozdielni. Ako kráska a zviera. Samozrejme, tou kráskou som ja sám..“ nadvihol plecami pričom počúval tie slová, ktoré jej vychádzali z pier.
„ Evansová je tak milé, že sa stále snažíš svojim spôsobom ma podceňovať.! Prečo mám pocit, že v tvojich očiach som len namysleným faganom, ktorý má rád spoločnosť žien a nevenuje sa vôbec štúdiu? Možno by si bola prekvapená ale ja dokonca aj čítam knihy..“ žmurkol na ňu pričom si do ruky zobral dlhší nástroj pripomínajúci nôž. Ostrá čepeľ na konci mu mala pomôcť dostať sa k dužine rastliny na ktorú neplatí milé slovo. Opatrne sa k rastline priblížil pričom si zahryzol do spodnej pery a následne urobil do prostriedku veľký rez. Aj napriek tomu, že v knihe bolo písané niečo iné. Mal to rozdrviť, no on sa rozhodol to zobrať do vlastných rúk. Mohol sa pozrieť okolo seba, ako sa študenti rozprávajú, smejú sa a on? On bol vo dvojici s dievčaťom, ktoré dokázal vynervovať behom niekoľkých krátkych minút.

„ ale čo ak by sme sa prestali rozprávať o Severusovi? Možno by naše slová zapríčinili to, že by sa mohol objaviť medzi dverami. A to by spôsobilo tú žilku na čele práve mne..“ pousmial sa Sirius a následne si začal pohmkávať pieseň, ktorá mu utkvela v mysli už pred niekoľkými dňami. Nedokázal byť niekoľko minút ticho, stáť na jednom mieste a venovať sa iba práci. Musel stále niečo vymýšľať, stále nejako zamestnávať svoju myseľ inak by to mohlo dopadnúť katastrofálne.
„ nechať ti celú slávu? No tak Evansová, bez mojej pomoci by si sa nevedela ani len pohnúť. Áno, áno lektvary sú možno pre teba tou silnou stránkou. Možno si v tom lepšia ako ja to uznávam no spomeňme si na hodiny premieňania.“ Otočil sa k nej pričom jej venoval jeden pohľad v ktorom sa nachádzalo mnoho, mnoho iskričiek. Premieňanie bolo niečo, čo mu náramne išlo o tom nikto nemohol ani len pochybovať.

„Nejsem zaujatá.“ Ohradila se. „To ty jsi zaujatý. A Potter stejně tak. A nesnaž se mi nabulíkovat na nos, že to není kvůli tomu, do jaké koleje patří.“ Ušklíbla se. Moc dobře věděla, že Black pochází z rodiny, která po generace právě chodila do Zmijozelu. Ostatně i jeho mladší bratr Regulus ve Zmijozelu byl. Neměla tušení, jak to má doma, nebo co prožívá, ale ohledně toho, že si bral zmijozelské často na paškál, tak hádala, že proti nim zaujatý je, a to více než bylo zdrávo. U Pottera to možná byla jen domýšlivost. U něj naopak určitě rodiče a jejich předci chodili jen do Nebelvíru a nedivila by se, kdyby se na ostatní koleje dívali z patra. Samozřejmě, znala jen Pottera juniora, takže soudit nemohla.

Při jeho otázce ohledně jeho osoby se musela ušklíbnout. „No, a proč bych tě tak vnímat neměla?“ zeptala se. „Však ty sám vlastně nadšeně tuhle údajnou reputaci o sobě šíříš, ne? Holky střídáš jako ponožky. Ne, počkej. Ty se vlastně stavíš do role ochránce těch, které mají zlomená srdce. Ty se pak tam objevíš jako nějaký hrdina a vyrveš je ze spárů bolesti… a následující den je kopneš do zadku.“ Povytáhla obočí. Teď mluvila z první ruky, neboť jedna její kamarádka z Mrzimoru se Blackem nechala zviklat po rozchodu s přítelem. S Blackem strávila noc, ale on si jí už pak nevšímal, jako by vůbec nic pro něj ten okamžik neznamenal. „A že čteč knihy? To si dovedu představit. Určitě Kamasútra, že? Hádám, že přečtená hned tucetkrát, až jí znáš zepředu dozadu a opačně.“ Odtušila suše. „A pokud je jedna kniha málo, typuju, že ještě nanejvýš máš přečtené nějaké komiksy. To u mě nejsou knihy.“ Prohodila s pokrčením ramen a vrátila se k rozdrcené směsi, kterou přihodila do kotlíku a vrhla se téměř s chirurgickou přesností na pitvání žáby, aby z ní vytáhla jen to potřebné, co patřilo dle receptu do lektvaru. Díky Severusovi už se dávno naučila experimentovat a znala účinky kde jakého kořene, nebo vnitřnosti, které by mohly lektvar vylepšit a v učebnici byly mnohdy schválně špatné postupy, aby studenti u toho museli přemýšlet a použít to, co se naučili v ostatních hodinách. „Pokud Severus není na hodině lektvarů, domnívám se, že je nemocen a tudíž leží buď na ošetřovně madame Pomfreyové, nebo ve svém pokoji.“ Odvětila ještě. Věděla, že Sev si jen málokdy – vlastně nikdy – dobrovolně nenechal ujít tyhle hodiny.

Jakmile padlo slovo přeměňování, zarazila se a zamračila se. Opřela se jednou rukou o desku stolu a druhou si dala v bok, zatímco se k němu natočila. „A to myslíš jak? Pokud vím, mám z přeměňování dobré známky a neměla jsem sebemenší problém.“ Ohradila se. Pravda ale byla, že snad ze všech předmětů bylo přeměňování pro ní jaksi nejchoulostivější předmět, ve kterém se opravdu musela vše našprtat, aby byla v hodině „dokonalá“ a neztrapnila se.

Každým jedným momentom, kedy videl ako ju privádza do pomysleného šialenstva sa na jeho tvári objavoval čoraz ďalej, tým väčší úsmev.
„ zatrpknutosť je tvoje druhé meno, Evansová! Skús brať život trocha viac pozitívne. Napríklad skús s niekým ísť na rande. Alebo sa bojíš toho, že by ti niekto odhryzol z nosa? “ Žmurkol na ňu pričom sa on sám snažil v hlave rozpamätať aké bolo to jeho prvé. Nedokázal to, toľko dní a nocí mal za sebou v ženskej spoločnosti, že si nevedel zapamätať ani len mená nie to ešte okamihy, ktoré s nimi zažil.

„ možno by si sa mala trocha uvoľniť pretože inak ťa čaká veľmi škaredá budúcnosť. Ktorý chlapec, by chcel byť v spoločnosti dievčaťa, ktoré sa nevie ani len usmiať? No tak Evansová, musíš sa snažiť! Pár úprav a možno by si bola aj lepším dievčaťom..“ povzdychol si a následne sa pozrel na to, čo robila. Chcel sa do toho pustiť on sám, vytrhnúť jej všetko z rúk a následne si to zobrať do tých svojich.
„ chceš vidieť trocha odviazanosti?.“ V jeho hlase sa niečo rozvybrovalo a v očiach sa objavili iskričky, ktoré hovorili za všetko. Prišiel ten správny čas na to, aby použil svoju tajnú ingredienciu. Predsa len aj keby sa rozhodla sama vytvoriť lektvar bez jeho pomoci, už by všetko na novo nestihla. Takmer okamžite si zobral korienok rastliny, ktorá bola doteraz perfektne skrytá pričom ju hodil do kotlíka a následne zamiešal.

„ vidíš? Takto sa to robí.“ Oprel si jednu ruku o stôl s pohľadom, že on je v tejto chvíli hotový so svojou prácou a prezrel si ju. Venoval jej pohľad pričom na tvári sa mu stále nachádzal ten úsmev, ktorý hovoril za všetko.
„ ako som povedal. Na všetko sa pozeráš len z jednej strany a rovnako to je aj v tejto chvíli. V prvom rade som sa ti snažil vysvetliť, že nie som človek, ktorý by ľudí súdil iba kvôli tomu v akej koľaji sa nachádza ale to si určite prepočula, nemám pravdu? No a tá druhá vec. Nikdy ťa nenapadlo to, že nie vždy som v tom balení na vine ja? Nikdy si si nevšimla ten typ dievčat, ktoré od seba doslova odháňam?..“ mal na mysli tie dievčatá, ktoré sa vedeli takmer okamžite obmotať chlapcovi okolo krku a prisať sa ako pijavica. Sirius mal na mysli tie dievčatá, ktorých sa snažil zbaviť takmer stále, ked sa na neho prilepili a žiadali jeho pozornosť.

„ je niekoľko typov dievčat Evansová. Tie, ktoré doliezajú za chlapcami, čo sa aj tak nikomu nepáči. Potom tu sú tie, ktoré sú tými normálnymi a potom tie, ktoré sa podobajú tebe. Zatrpknuté, všetko im vadí, vidia len jeden smer a nepočúvajú vety do konca. Ale ako som povedal, ja ľudí nesúdim.“ Venoval jej jeden široký úsmev, ktorý sa mu ukázal na tvári pričom ak by mohol omlátil by si knihu o hlavu. Takže to je to dievča, ktoré poblúznilo hlavu jeho najlepšiemu priateľovi? To je ten typ dievčat, ktoré on vyhľadáva? Musí sa s Jamesom vážne pozhovárať!
„ len nevyleť z kože Evansová. Ako som povedal, túto kapitolu som si čítal niekoľkokrát pred tým ako som prišiel na hodinu. To čo som pridal nemôže nijako ublížiť, ba naopak, takmer okamžite nám to zaručí výhru!“

„Ničeho takového se nebojím.“ odsekla. „Ale nemusím se spustit jen kvůli tomu, abych nebyla trapná. Udělám to, až budu sama chtít. Až někdo o mě projeví zájem a já ho budu milovat. Teď je pro mě nejdůležitější, abych dodělala školu. A především nyní testy, které se tak neuvěřitelně rychle blíží. Ale... proč ti to vlastně vykládám? Tebe to nezajímá a akorát si z toho budeš utahovat.“ vydechla a při dalších jeho slovech zcela umlkla. I když věděla, že to dělá schválně, nyní zasáhl její city. Už se nerozčilovala. Bylo to, jako by jí vzal veškerou sílu a místo toho jí naplnil... prázdnem. Nejistou budoucností.

Proletělo jí hlavou, zda opravdu ona, se svou představou o světě a životě, lásce jako z knihy a se svým zjevem, má vůbec nějakou šanci poznat člověka, který jí bude milovat takovou jaká je a hlavně kvůli tomu, jaká je. Nebyla pravda, že by se nedokázala bavit. Ale oproti jiným měla jisté zábrany a věděla, kdy si říct dost a raději vycouvat a věnovat se něčemu rozumnějšímu. Co se týkalo zjevu, když se líčila, tak nijak výrazně. Stačilo jí jen trochu, lehké nalíčení a vlasy mít volně rozpuštěné. Proč by se snad kvůli někomu měla měnit i v tomto.

A také s ostatními studenty vycházela dobře a bez konfliktů – tedy s většinou z nich. Mohla snad za to, že cítila určitou nechuť k Potterovi a Blackovi? Vždyť si mohli za to sami, když se neuměli chovat normálně. I nyní, když se jí Black snažil nabulíkovat, že je normální a nepovyšuje se nad nikým, tak jí vlastně s kažmým slovem zesměšňuje a sráží jí sebevědomí. Jasně cítila, že kdyby byli na celém světě jen sami dva, tak by raději zemřel jako panic, než strávit noc s ní. A ona by to neměla jinak... ale šlo o ten princip. Copak byla tak špatná? Bude všechny kluky takhle odpuzovat? Přeci jen některé holky kolem ní už dávno randily a... ona nic. Jediný kdo jí nedával pokoj, byl Potter.

Raději se na chvíli odvrátila, aby jí neviděl do tváře a opět se soustředila na práci a raději mlčela. Snad ani nepostřehla, co udělal. Prakticky ještě před začátkem hodiny se smířila s tím, že s ním to prostě vyhrát nemůže. Slyšela jeho slova, ale sotva je vnímala. Doléhaly k ní jakoby z velké vzdálenosti a necítila potřebu mu na to odpovídat. Stejně se zdálo, že se rád poslouchá a nepotřebuje ani nikoho, kdo by mu nějak moc věnoval pozornost a odpovídal.

V poslední části opět nožem, který jí už vryl do srdce, jen točil a rýpal se v ráně, když jí zahrnul do toho nejhoršího pytle typu žen. Jen stiskla zuby, než na něj přeci jen pohlédla. „Fajn, tak jsem nejděsnější holka, kterou znáš, a co má být? Nikdo přeci neříkal, že bych potřebovala vědět nějaký pravý opak! Choď si za těmi, které spadnou před tebou na zadek a mě dej pokoj. Chci dodělat jen tenhle lektvar a slibuju, že už se mnou nikdy nebudeš muset mluvit.“ sykla a odvrátila spěšně pohled ke své práci, ale šlo jí to o něco hůže. Pohled se jí totiž rozmazal, jak se jí hrnuly slzy do očí. Mnohdy se snažila nedávat najevo, jak vlastně zranitelná je. Byla empatická, milá, přátelská a laskavá a někdo jí tu nyní osočoval z pravého opaku. Prostě to zamrzelo.

„ pozri sa Evansová, neviem čo to do teba vošlo. Už od začiatku hodiny sa ku mne správaš ako keby som bol hlupákom, ktorý nevie pripraviť jeden lektvar. Ako keby ty a tvoj najlepší kamoš ste boli jediný v triede tí, ktorí si čítajú knihy.“ Zasmial sa Sirius no v momente, keď videl jej tvár to ako sa zmenila z toho naštvaného dievčaťa na smutné a o pár minút zasa naopak nevedel, čo si má myslieť. Nemal v pláne sa ospravedlňovať za slová, ktoré povedal. Predsa len neurobil a nepovedal nič zlé.

„ vidíš to. Tak ako ty sa na mňa pozeráš, rovnako sa pozerám ja na teba. Hneváš sa za názor, ktorý mám. Myslíš si, že ťa nepočúvam.. že si aj tak pomyslím to svoje no nerobíš v tejto chvíli práve ty, to isté? Možno by si sa mala trocha zamyslieť nad slovami, ktoré hovoríš iným ľudom. Dúfam, že vieš, že sa nedajú vrátiť späť. Niekedy obyčajné slovo vie ublížiť viac ako úder mečom.“ povedal Sirius pričom sa len otočil a následne sa rozhodol obrátiť sa k profesorovi. Prešiel niekoľko krokov k nemu, požiadal ho o menšiu diskrétnosť pričom mal na neho niekoľko otázok.

„ myslím si, že som tým nič nepokazil. Ba naopak, čítal som včera z jednej z kníh, ktoré som si požičal v knižnici a rastlina by nemala ublížiť takému druhu lektvarov. Myslíte si, že sa to dá brať ako podvádzanie?..“ mierne si zašiel končekmi prstov do vlasov pričom v hlave mal stále myšlienky, ktoré ho navádzali k tomu, že možno každý jeden človek v jeho okolí si myslí, že hľadá za každú cenu len ženskú sukňu. No možno to bola pravda, vedel sa ale uspokojiť aj s nohavicami keď ich vedela dáma nosiť.

„ viete.. nechcel som aby ste si mysleli, že by som nemal záujem o vaše hodiny. Priam naopak! Zdajú sa mi dostatočne inšpiratívne k tomu, aby ma nabádali k novým veciam..“ po tom ako dopovedal svoje slová a vypočul si monológ od profesora, ktorý ako inak jeho meno vyslovoval stále zle. Možno ho to na prvej hodine bavilo, upozorňovať ho na výslovnosť no napokon, keď zistil, že to nerobí schválne mu to prišlo len komické. Vrátil sa na miesto k Evansovej pričom sa na ňu ani len nepozrel. Mal ten dar, vedel využiť situáciu, použiť tie správne slová k tomu aby vzbudil v človeku určité pochybnosti a svedomie. Dokonca aj šarm, ktorý vedel použiť v tej pravej chvíli ho mnohokrát dokázal vyslobodiť z trestov, ktoré by sa mu na zoznam mohli kopiť každým jedným dňom.
Ticho si robil svoju prácu pričom si počkal na ten okamih, kedy sa prechádzal profesor a následne sa zastavil pri ich kotlíku. Sirius sa pozeral jeho smerom pričom čakal na verdikt, ktorý im mal byť momentálne objasnený.

Nezdálo se, že by i v takový okamžik Black zmlkl. Ba naopak. Dál vedl svůj květnatý monolog a zarýval svou dýku stále hlouběji do jejího srdce a svědomí. Raději mlčela, neměla, co by mu k tomu řekla. Vzal jí úplně svým obviněním vítr z plachet a zavládlo u ní v hlavě úplné bezvětří. Možná člověk bez citu by se dál hádal, a možná až do krve, nebo by jeho slova jen odmávl neurčitě rukou a šel by dál, ale Lily byla alespoň natolik citlivá, že o jeho slovech přemýšlela, i když si je možná vzala k srdci více, než bylo zdrávo.

Nenápadným mrkáním se snažila slzy rozehnat, aby viděla dobře na svou práci, což jí slzy komplikovaly, ale raději se rýpala v surovinách, než by k němu zvedla hlavu a pohled. Ani trochu nezareagovala na to, co s lektvarem udělal. Prakticky v tento okamžik jí to už bylo jedno. Pokud lektvar pokazil, třeba si reputaci bude moct zase napravit v Křiklanově klubu a získat malou ampulku výherního lektvaru. Když ne... no, bude si sama muset zvolit cestu, kterou se dát.

Jakmile se zvedl a odešel za profesorem, odložila všechno na stůl a usadila se na židli. Teprve nyní si nenápadně osušila oči cípem rukávu hábitu a ruce složila do klína. S pohledem upřeným někam do nepřítomna, seděla bez hnutí a sotva vnímala zvuky kolem, které se ozývaly od ostatních stolků, kde se lektvary vedly/nevedly podle očekávání jejich majitelů. Teprve až se profesor zastavil u jejich stolku a prohlédl si lektvar, tak se probrala. Zvedla se a očekávala rozhodnutí, jak dopadli. Profesor vzal do naběračky trochu z jejich lektvaru a nalil jí na rostlinku v květináči, se kterou obcházel kolem dokola po stolcích studentů. Kytice díky předchozím lektvarům vypadala více jak žalostně, téměř mrtvě, ale když na ní nalil lektvar z jejich kotlíku, květina zázračně ožila a hrála opět všemi barvami tak, jak měla.

„Výborně! Prostě výborně! Jako vždy jste nezklamala, slečno Evansová! Výborně.“ usmíval se nadšeně profesor. Lily se nepatrně pousmála, ale pak zavrtěla hlavou. „Děkuji pane profesore, ale tentokrát je to zásluha Siriuse.“ prohodila skromně a pravdivě. „Och... tak? No, nuže... výborně.“ pokývl profesor hlavou a kráčel k dalšímu stolku.

Nebolo to pre neho prekvapením, že profesor sa obrátil ako prvý práve na Evansovú. Nechal ho v tom, samozrejme nemal v pláne povedať ani len jedno slovo no v momente, kedy to bola práve ona, kto ho spomenul venoval jej jeden pohľad. Následne, kedy profesor odišiel z ich dohľadu sa postavil na svoje miesto.
„ ospravedlňujem sa za tento deň, kedy si musela strpieť moju prítomnosť a určite  sa premáhať aby si to vôbec zvládla. No nemám pravdu?“ nevenoval jej ani len jeden jediný pohľad na miesto toho sa rozhodol dať veci do poriadku. Pár nástrojov odložil, ktoré nepoužil a následne pred ňu položil kúsky rastliny, ktoré im mali zaistiť výhru.

„ nemusíš mi ďakovať no čo ak by si mi na budúce skúsila aspoň v tomto veriť? Nie som hlupákom ako sa na prvý pohľad môžem vôbec zdať..“ venoval jej jeden malý úškrn a následne sa otočil k profesorovi, ktorý sa rozhodol vyhlásiť víťaza. Ani len ho neprekvapilo, že v momente, kedy to vyslovoval tak započul meno Evansovej a taktiež aj to svoje. Bol predsa len svojimi schopnosťami stotožnení.
„ alebo skôr môžeš ďakovať Remusovi. On mi poradil, čo si mám preštudovať k tomu aby to dopadlo ešte lepšie.“ Prezradil svoje malé tajomstvo, ktoré mohol držať v sebe a tváriť sa ako ten najdokonalejší človek pod slnkom. Nechcel si ale zasluhovať niečo, čo nepatrilo jemu. Sirius vedel o kvalitách svojho dobrého priateľa, vedel o tom, že je jeden z tých najmúdrejších ľudí, ktorých kedy mal možnosť stretnúť. Bol dokonca rád za to, že sa niekedy mali možnosť pozhovárať o vážnejších veciach ako bolo napríklad ministerstvo na ktoré mali rovnaký názor.

„ tak mám pocit, že to čo si si zaumienila to sa ti aj splní.“ Sirius prešiel niekoľko krokov k profesorovi pričom si zobral dve ampulky s výhrou a následne si uvedomil, že každý jeden pohľad v učebni bol venovaný práve jemu a veciam, ktoré mal pevne v rukách. „ prečo mám pocit, že pohľady ľudí nie sú veľmi príjemné? Prečo mám pocit, že v ich očiach vidím patričnú závisť?“. Sirius mal možnosť prehliadnuť si každého jedného človeka, ktorý sa na neho pozeral rovnako. Závisť, bolo to práve to, čo videl v ich očiach. Bolo to pre neho nepochopiteľné. Prečo v momente, kedy sa objaví niečo zaujímavé hoci len na pár okamihov v tom momente sa človek zmení na hladové zviera, ktoré by bolo schopné pohľadom zabíjať? Sirius nebol zvyknutý na tie pohľady. Samozrejme, doma mal možnosť vidieť niekoľko emócii, ktoré by sa nedali ani len z ďaleka prirovnať k ideálnym rodičom, no aj tak to bolo niečo iné.

„ takže Evansová. Čo ak by sme túto hodinu alebo aspoň tento okamih ukončili mierom? Nemám v pláne následne vidieť v tvojich očiach nenávisť len kvôli tomu, že sme sa trocha pochytili.“ Vystrel pred seba ruku pričom si len povzdychol. On sám vedel, že aj napriek tomu, že práve povedal slová o mieri, určite časom medzi nimi niečo prepukne. Predsa len on niečo povedal a ona to pochopila opačným smerom.  No tak ako aj on mal chyby, mala ich aj ona tak isto ako aj každý jeden človek, ktorý chodí po planéte.
„ čo ak by sme to vyskúšali? Možno ma to začína lákať vidieť nejaký okamih, ktorý by mohol niečo zmeniť..“

Zachytila Blackův pohled a pokusila se na něj alespoň trochu pousmát. Jakmile se k ní naklonil, pohlédla na něj. „Možná.“ odpověděla stejně tiše. „Ale... omlouvám se. Hádám, že to byla tentokrát moje vina. Byla jsem hádám nesnesitelná a... možná jsem ti i křivdila.“ prohodila a zhoupla se z jedné nohy na druhou. Neměla problém se omluvit, ale nyní si byla trochu nejistá. „Já... vlastně ti děkuji. Možná jsi mi trochu otevřel oči.“ prohodila téměř neslyšně. Pak přenesla svou pozornost ke Křiklanovi, který vyhlásil výsledky a překvapeně zamrkala, když padla jejich jména.

Pohlédla beze slov na Blacka, jak jí to překvapilo. Nakonec polkla a nepatrně se pousmála. „Příště bych se snad o to mohla pokusit.“ nadhodila a opět začínala znít, jako ona. Milá a veselá Lily Evansová. I přes to, s kým vlastně nyní hovořila. „V tom případě budu věřit Remusovi, že tě na hodinu dostatečně připraví.“ dodala ještě s lehkým úsměvem. Pak si vyšla společně se Sirim pro lektvar vítězů a nepatrně se jí třásla ruka, když pak ampulku přijímala od Siriuse. Byla stále překvapená z toho, že se jim jí podařilo získat. A ještě nervóznější, co by mohla vidět. Co kdyby propadla a dělala nějakou hroznou práci. Nebo bude nezaměstnaná?

Z myšlenek jí vytrhl opět jeho hlas. Rozhlédla se kolem. „No... Možná proto, že to tak je? Hádám, že více lidí chtělo nahlédnout do své budoucnosti.“ odtušila tiše. Lehce ho pak zatáhla za rukáv, aby ho přiměla k pohybu a mohli se vrátit zpět do své lavice. Třásla se vzrušením, až bude moct lektvar použít, ale rozhodně to neměla v plánu užít před těmi zvědavými pohledy, které se k nim upíraly. Možná až zazvoní a ostatní odejdou...

Zvedla pohled k Siriusovým očím, a pak jím opět klesla na jeho nabízenou ruku. Olízla si trochu nejistě rty, ale nakonec ruku přeci jen stiskla. „Ujednáno.“ souhlasila. „I když nenávist k nikomu necítím.“ pronesla. Nechuť, jistě. Byla přeci jen člověk. O nenávisti ale nemohla být ani řeč. Tu skutečně necítila k nikomu.

Zavrtěla hlavou. „Počkej. Až ostatní odejdou. Jinak by se na nás dívali, jako na opice za sklem.“ šeptla k němu, a když pak za chvíli zazvonilo, Lily si pomalu vše zabalila do tašky a poočku pokukovala po ostatních spolužácích. Pak ještě chvíli předstírala, že si rovná zbytek věcí na stole a že na něco zapomněla a prohledává lavici. Předstírala tak dlouho, dokud i ti poslední zvědavci přeci jen neodešli. Teprve poté se podívala na Blacka. „Myslím, že už můžeme.“ prohodila, vytáhla lektvar, odzátkovala ho a pozvedla ho lehce jeho směrem. „Takže... do dna?“ nadhodila.

„ na tom už nezáleží. Stalo sa to a to už nevrátime.“ Povedal aj napriek tomu, že vedel, že podobné okamihy sa budú opakovať. No ako jej mal vysvetliť, že on to nemyslí v tom zle slova zmysle a je len ten, kto si z niekoho uťahuje. No bolo by to také ťažké vysvetľovať práve Evansovej na miesto toho len mlčal a pozrel sa na svoju výhru.

„ tak do dna! Nech sa ti splní presne to, čo očakávaš..“ nepotreboval vidieť žiaden určitý moment, nechal to na náhodu. Pozrel sa na tekutinu, ktorá v jednom momente zahrala všetkými farbami pričom sa pozrel okolo seba len z toho dôvodu aby sa uistil, že sa nenachádza v ich okolí nikto, kto by sa na nich pozeral zo zvedavosti. Nevedel si ani len predstaviť ako to môže prebiehať. No po tom ako cítil, že tekutina prešla po stenách jeho hrdla. V jeden moment si myslel, že to bol len výmysel profesora. Predsa len nič sa nedialo dokonca mal pocit, že sa cítil o niečo viac uvoľnenejší.

No v momente, kedy sa okolie okolo neho začalo meniť a veci, ktoré boli v miestnosti sa začali rozplývať v hmlu nevedel či to bolo práve spôsobené tým, čo im dal profesor alebo si z nich niekto vystrelil.
„ myslím si, že sa necítim najlepšie. Točí sa mi hlava.“ Povedal Sirius po tom ako pocítil, že sa mu zem pod nohami začala točiť. Snažil sa zachytiť stola, ktorý bol pri ňom no na miesto toho aby sa ho chytil a pevne tým sa postavil na nohy, no pocítil ako sa aj ten stôl zmenil na neviditeľnú hmotu. Cítil ako dopadol na zem pričom zatvoril oči. Chcel aby to skončilo, ak toto mala byť jeho budúcnosť, kedy sa bude cítiť mizerne a k tomu aj na samotnom dne, nechcel to vidieť. No cesty nebolo späť a to im hovoril profesor ešte pred tým, ako to do seba hodil ako panáka.

„ chcem aby to prestalo. Prosím..“ počas toho ako mal zatvorené oči Sirius sa snažil nemyslieť na nič. Na nič konkrétne a možno to bol ten problém. V momente, kedy sa okolie prestalo točiť a on mal pocit, že sa všetko dávalo do poriadku postavil sa na nohy. No po tom ako otvoril oči pred sebou videl niečo, čo mu doslova vyrazilo dych.

„Díky.“ Hlesla, zhluboka se nadechla a už také převrátila do sebe lahvičku s lektvarem. Chutnal… nedobře. Byl hořko-kyselý, až se jí zvedal žaludek, ale povedlo se jí to udržet na uzdě a žaludek zkrotit. Chvíli stála pevně na nohou, ale vzápětí se jí zatočila hlava, až se musela chytit desky stolu, aby nespadla. Svět před očima se jí zamlžil a dostavila se bolest hlavy. Tiše hekla a semkla pevně k sobě čelisti, aby bolest co nejvíce eliminovala. Ne však, že by to nějak zázračně pomáhalo.

Dalším krokem byla bolest žaludku, jako by jí někdo do něj dal přímou ránu. Zlomila se v pase a objala si břicho. Přišlo jí to snad jako celá věčnost a ani nevěděla, jestli křičela, nebo trpěla potichu, ale nakonec vše přestalo existovat, bolest povolila a za zavřenýma očima viděla jen bílou záři. Tiše vydechla a zamrkala – alespoň v tom “snu“.  Trvalo jen okamžik, než se bílá clona rozestoupila a jí ozářilo prudké sluneční světlo.

Chvíli vůbec neměla tušení, kde je, a co se vlastně děje, ale pak začala rozeznávat tvary a slyšet zvuky. Vlastně… hudbu. Příjemně melodickou hudbu. Následně pocítila jemný dotek na své paži. Ohlédla se a překvapeně zamrkala.
„Už je čas, Lily.“ Pronesl k ní vlídně muž po jejím boku.
„Tati?“ vydechla. „Co-co tu děláš?“ ptala se zmateně. „Co tu já dělám?“ špitla. Pak se ale vzpamatovala. „Tati, jakou práci mám? Čím jsem se stala?“ vyhrkla na otce příval otázek. Nezdálo se však, že by jí vnímal. Stál po jejím boku, usmíval se – snad až dojatě, než k ní přistoupil, políbil jí na čelo a… sundal jí přes tvář závoj. Lily ztuhla a vykuleně otce sledovala. Teprve, až když jí vzal za ruku a vedl jí, sklopila pohled a uviděla na sobě bílé šaty. „Ne, to ne…“ hlesla zničeně. Tohle přeci nechtěla! Nechtěla vidět svou svatbu! Chtěla jen znát, čím se stane. Jaká bude její práce. Místo toho ale kráčela po boku otce, který byl ve slavnostním obleku, jak už rozeznala. A byli… v lese? Někde na mýtině? Více si začínala všímat svého okolí, ale pak to přišlo. Objevili se s otcem u místa, které bylo zjevně uličkou, neboť po stranách seděli na židlích lidé… Zjevně svatebčané. A kolik jich bylo! Uvažovala nad tím, kdy vlastně stihla mít tolik přátel, které by chtěla mít na svatbě. A kolik bylo vlastně jí? Vdávala se snad jako padesátiletá? Ale její otec vypadal ne o moc jinak, než ho znala nyní. Třeba ta vidina byla jen zkreslená. Nedokázala to ale říct s určitostí. Vydali se onou uličkou a mezi tvářemi hostů spatřila přeci jen pár známých. Nebo měla alespoň za to, že jsou to oni. Třeba Marlene. Profesora Brumbála a profesorku McGonagallovou, stejně jako Kratiknota poznala ale bez problémů. Většina dalších byla pro ní ale neznámá. Třeba jako postarší muž a žena, kteří si tiskli ruce a usmívali se na ní. Žena dokonce ronila slzy štěstí. Kdo to jen byl.

Nakonec se její pozornost odtrhla od hostů a vzhlédla. Před ní na konci uličky byl bílý svatební oblouk, porostlý nádhernými bílými liliemi a průsvitný bílý závoj byl nadekorován na vrcholku do elegantního oblouku. Co jí však nejvíce zaujalo, byly postavy před ním, ale mírně postavení po bocích. Zjevně svědci. Těm ale vůbec neviděla do tváře. Neměla nejmenší představu, o koho by mohlo jít. A jako na úplný závěr fascinovaně pohlédla na postavu toho, ke komu se zjevně blížila. Z dotyčného moc ale dosud neviděla, byl k ní otočen zády. Poznala ale, že je oblečen elegantně. A pokud jí smysly nešálily, měl pěkně urostlou postav. Srdce se jí málem zastavilo, když se poté tajemný neznámý k ní otočil. Měla pocit, že omdlí. Před ní stál docela pohledný mladý muž, s pěkně upravenými vlasy, širokým úsměvem na tváři a… láskou v očích za černými brýlemi. Bylo to zvláštní. Měla pocit, jako by ho znala. Možná ho někde zahlédla. Ale přesto jí byl tak cizí. „Kdo jsi?“ hlesla tiše a omámeně.
Mladík se však jen usmál a v očích se mu objevilo… dojetí? Neskonalá radost? Přistoupil k ní možná až moc energicky, jako by se nemohl dočkat, až jí vezme za ruku, ale nezapomněl na způsoby a elegantně jí nabídl svou ruku a čekal. Lily z něj nedokázala odtrhnout oči. Pocit, že ho snad zná, jí neopouštěl. Byla pohledem na tu andělskou tvář omámená. Natáhla ruku a dotkla se jeho nastavené dlaně. Cítila, jak se usmála, ale pak se s ní vše zatočilo, tvář pohledného mladíka, kterého vytvořili zjevně na nebesích, zmizela a ona se propadala opět světelnou clonou.

A najednou sebou trhla. Barvy, mýtina, hudba, a především on, zmizeli. Zírala do kamenného stropu učebny lektvarů, prudce oddechovala a tělo se jí lehce třáslo. Hlava jí bolela, jako by po ní něčím dostala. Obraz pohledné tváře však nedokázala z paměti vymazat. Měla jí stále před tebou. Tak krásnou, zářící štěstím. A tu radost snad vyvolala ona? Při tom pomyšlení se jí sevřelo srdce dojetím. Jak krásné by bylo mít někoho, jako byl onen neznámý z vidiny. Někoho, kdo by zjevně byl šťasten, jen by se na ní podíval. Omámeně se usmála, ale poté to bylo, jako by efekt lektvaru přestal fungovat úplně a pocity štěstí a radosti zmizely a zbyla jen díra a zklamání. Vždyť neviděla vůbec to, co si přála. Nezjistila, čím se její budoucí já stalo. Možná to bylo díky tomu, že byla ještě před chvílí rozhozená ze slov Siriuse o tom, že jí nikdo nebude chtít. V podvědomí zjevně měla zklamání a pocit, že bude sama!

Pomalu se posadila, opět na sobě měla školní uniformu a rozhlédla se kolem. Teprve poté si všimla na zemi ležícího Siriho. „Siriusi!“ vydechla a rychle doběhla k mladíkovi a začala zjišťovat, jestli je v pořádku.

Bola to bolesť, zvláštna bolesť, ktorá prechádzala jeho srdcom no napokon sa uchýlila na jedno jediné miesto. Práve na miesto, kde sa malo nachádzať jeho srdce. Bolo to zvláštne mal pocit, ako keby ho išlo roztrhnúť. Cítil žiaľ aj napriek tomu, že k tomu nemal ani len ten najmenší dôvod. Po tom ako sa postavil na nohy a všimol si ako sa okolo neho všetko zmenilo, ako stál Sirius na jednom mieste a názorne mohol vidieť ako vločky dopadali na zem. Krásne počasie, ktoré sa pred ním objavovalo. Pozrel sa na svoje ruky, prehrabol si vlasy a na malý moment si všimol, že jeho postava je o niečo viac mohutnejšia. Zvláštne, možno to bolo o niekoľko rokov ďalej. Pomyslel si Sirius pričom urobil jeden jediný krok vpred.

Myslel si, že sa na mieste nachádza sám. Že to, má byť jeho budúcnosť, kedy bude cítiť iba bolesť a samotu. Presne to, čo si pre neho v tejto chvíli predstavuje vlastná matka, vlastná krv ktorá ho počala. Nemohol ju už nazývať matkou, mala iný pohľad na svet a to jej nemohol zobrať. No v momente, keď pred sebou videl siluetu muža na jeho tvári sa objavil malý úsmev. Bol to on, ako inak aj napriek tomu, že roky mu pridali a vyzeral inak vedel, že to musí byť on. Spoznal tie iskričky v očiach, ktoré sa skrývali za okuliarmi. Pozrel sa na jeho vlasy, ktoré sa aj napriek tým rokom nezmenili. Chcel ísť k nemu, objať ho a povedať, že vždy bude jeho najlepším priateľom no nedokázal to. V momente, kedy on urobil jeden krok, urobil ho aj James dozadu.

„ počkaj..“ povedal Sirius tichým hlasom, ktorý sa niesol celým priestranstvom. No Sirius sa mohol pozerať iba na to ako sa James otočil a vedľa neho aj napriek tomu, že jej nemohol vidieť do tváre sa objavila žena. Mal pocit, že ju pozná. Nevedel prečo no mal pocit, ako keby bol aj on súčasť ich života. No teraz to tak nevyzeralo. Sám seba sa pýtal.
„ prečo ma tu nechávate s tou bolesťou? Nechcem byť sám...“ povedal Sirius pričom mu neostalo nič iné ako sa zložiť na kolená a dúfať, že sa k nemu vrátia. Stačilo by predsa len jedno jediné otočenie a on by sa za nimi rozbehol. Znamenalo to, že niekto mu ukradne Jamesa? Že sa na neho už nebude pozerať ako na priateľa a na miesto toho si zoberie nejakú ženu? Možno to bola tá bolesť, ktorá prechádzala jeho telom. Cítil ako mu slané slzy padali z tváre. Ako zanechávali stopy. Nestihol si ani len uvedomiť, že počas toho ako ako sedel na zemi sa okolo neho opäť niečo zmenilo. Čas plynul oveľa rýchlejšie, nestihol sa ani len nadýchnuť a leto striedalo zimu a zima zasa leto. Znamenalo to, že prečo niekoľko rokov, kedy bol sám a v bolestiach? Nechcel takúto budúcnosť! Nechcel ani len pomyslieť, že by na neho všetci zabudli. Mal predsa priateľov. James, Remus a Peter. Prečo dopustili, že sa všetko takto zmenilo?

V momente, kedy chcel zatvoriť oči a nechať svoju myseľ voľnú, nemyslieť na nič pocítil ako mu niekto poklepal po ramene. Pozrel sa hore, pozrel sa na mladého chlapca, ktorý vyzeral zvláštne. Sirius sa postavil na nohy pričom sa pozrel na chlapca, ktorý sa podobal na Jamesa.

„ James..“ povedal Sirius po tom ako si ho stiahol do svojho náručia. V momente, kedy sa chcel spýtať na mnoho otázok pocítil ako všetko okolo neho opäť strácalo svoj zmysel. Miesto sa opäť pohlo a všetko čo sa udialo sa začalo rozplývať v prach.
V momente, kedy Sirius otvoril oči videl pred sebou Lily. Tie oči, oči, ktoré videl pred malým okamihom no v podobe mladého Jamesa. Bolo to zvláštne a nedávalo mu to vôbec zmysel.
„ mám pocit, že na budúce radšej budem ten, kto to dobrovoľne prehrá. Nečakal som, čo to so mnou urobí. To čo som videl určite nebola budúcnosť..“ povedal Sirius pričom sa postavil na nohy a následne si upravil svoju uniformu, ktorá bola špinavá od prachu, ktorý sa nachádzal možno aj celé dni na podlahe.

„ tak Evansová, našla si to, čo si hľadala? To trápenie sa dnes so mnou na hodine ti stálo za to, aby sme vyhrali tú cenu?.“ Na jeho tvári sa opäť objavil úsmev. Rozhodol sa všetko, čo videl zahodiť za hlavu. Nechcel ani len pomyslieť na bolesť, ktorú prežil. Tú bolesť, ktorá v ňom ešte v tejto chvíli niesla menšie následky.

Lily klečela u Siriuse a byla strachy bez sebe. Tak podivně skučel a svíjel se. Nevěděla, co má dělat a zvažovala, že zavolá madame Pomfreyovou, ale nakonec usoudila, že by s tím žena nic neudělala, a tak nadále klečela u Siriuse a snažila se ho probrat po svém. Jemně s ním třásla a popleskávala ho po tvářích, dokud konečně neotevřel oči. Ze srdce jí spadl obrovský šutr a zhluboka se nadechla, aby se uklidnila.

„Tohle bylo… děsivé.“ Vydechla a odtáhla se. „Jsi v pořádku?“ zajímala se a prohlížela si ho. Nakonec se lehce ušklíbla. „Myslím, že výjimečně máš pravdu.“ Souhlasila. „Za tohle to všechno nestálo.“ Vydechla a postavila se na nohy. Oklepala se od špíny a prachu a urovnala si i košili a alespoň trochu vlasy.

„Vlastně… Ne.“ Zavrtěla hlavou a podala mu ruku, aby mu pomohla vstát. „Nakonec jsem viděla… no, něco úplně jiného. Mám pocit, jako bych pozřela spíše nějaké halucinogenní látky, než lektvar.“ Zamumlala a snažila se zahnat obraz toho dokonalého muže, který v té vidině měl být jejím manželem. Přitom přemýšlela, zda právě rostlinka, kterou tam Sirius hodil, nemohla mít takové důsledky. „Takže celý ten pokus byl zbytečný. Vůbec mi to nepomohlo.“ Vydechla. „No, asi je to opravdu jen na mě, jak se rozhodnu.“ Špitla. „A co ty? Pomohlo ti to třeba nějak?“ zeptala se, zatímco si sbírala ze země. „U Merlina!“ vyhrkla pak, když zaslechla v dálce zvony odbíjet. „To ne! Přijdu pozdě do hodiny!“ Zjevně v omámení lektvaru byli déle, než si původně myslela. „Musím běžet! Zatím Siriusi!“ zvolala a dala se na úprk, ale ještě se ve dveřích zastavila. „A díky!“ hlesla, než jen zavířily vzduchem její rezavé vlasy a dívka se úprkem řítila přes celou školu, aby stihla svou další vyučovací hodinu. Tak tohle bude její první pozdní příchod do hodiny. Jak jinak? S Poberty jsou jen problémy.

„ na miesto toho, aby som videl svoju hviezdu budúcnosť som videl niečo, čo sa nedá nazvať ani snom. Bolo to také živé a na druhej strane tak nezmyselné..“ mykol plecami Sirius pričom sa postavil na nohy. Zvláštne vidieť v jej očiach niečo, čo by sa dalo prirovnať k strachu. Prečo práve o neho? Ved sa navzájom nemali veľmi v láske, jeden druhého obohacovali vetami, ktoré sa medzi priateľmi určite nevravia. No aj tak ho nenechala ležať na dlážke tak ako by to urobil možno každý jeden človek.

„ určite sa rozhodneš správne. Nechaj aby tvoje srdce rozhodlo a uvidíš, že to napokon dobre dopadne..“ povedal pričom sa na jeho tvári objavil malý náznak úsmevu. No ten sa v jednom momente o niečo viac rozšíril, ked videl ako sa stočila a následne sa rozutekala na hodinu. Zasmial sa, bolo to pre neho komické. On sa len pomaly postavil, dokonca si dával ešte aj načas hoci mal rovnakú hodinu ako práve Evansová. No so svojim šarmom a charizmou sa určite bude môcť vyhovoriť na svoj pozdejší príchod.
On sám počul ako sa hodiny rozozvučali a neostalo mu nič iné ako si zobrať všetky svoje veci a následne pomalým krokom sa priblížiť k dverám. Po tom ako ich opustil, dvere pečlivo zatvoril a následne sa vybral svojou vlastnou cestou.

Všetky myšlienky spojené s tým, čo videl pred malým okamihom nechal zatvorené za dverami učebne. Nemal v pláne sa k tomu vracať alebo dokonca nad tým čo i len premýšľať. Bola to len chvíľka, ktorá by sa dala prirovnať k zlému snu. No a koľko on ich už mal za sebou! S úsmevom kráčal vpred pričom sa opäť dostával do svojho sedla. Už v momente, kedy sa okolo neho objavil menší hlúčik ľudí vedel, že toto je tá správna prítomnosť. No stále mu v hlave aj napriek tomu, že to vôbec nechcel rozoberať vŕtali tie oči. Boli tak prenikavé..

koniec

---