James Potter

Přestože Lily zmizela, James pokračoval ve své práci. Bylo to možná něco, co by Evansová neočekávala, ale on se tu opravdu nechtěl zdržovat už ani minutu. Pustil se do celé práce s mnohem větší vervou a snad k tomu přispělo i štěstí, že na některých lavičkách nenašel ani jednu žvýkačku. Pokaždé tomu nemohl uvěřit a kontroloval to dvakrát. Možná ještě nemusel nad nebelvírem lámat hůl. Netrvalo to pak ani o moc déle a jak se Evansová vrátila, měl už odžvýkačkováno.
„Že jsi to ty,“ došel k oběma kbelíkům a vzal je. „Pak si pro něj přiběhni, já se vracet nebudu,“ mrkl na ní. Jelikož a protože měl svůj úděl hotový, měl v plánu se po vysypání kbelíků vydat rovnou na tribuny dole, aby vše dovyčistiL. Už tak ho bolela záda a neustále předklánění mu nedělalo dobře. Ovšem kbelíky ještě položil a vrátil se pro hábit, který byl součást dresu. Opravdu tu nechtěl nic nechávat. Přehodil si ho přes rameno, ke kbelíku hodil špachtli a už bral schody vedoucí dolu po dvou. Dolu se dostávala daleko lépe než nahoru, hlavně s vidinou, že bude jeho úmorný trest u konce. Jakou on měl chuŤ sebrat Evansové hůlku a pomoci si. Nikdo by na to nepřišel, tedy pokud by ho Evansová aktivně a ochotně nenaprášila.

Trochu se ušklíbla, ale vzala si alespoň ještě rukavice a posbírala ten kousek, co jí zbýval, než se svým nákladem seběhla opět schody dolů, aby odhodila na hromadu onu špínu a opět si vzala svůj kbelík. Než si ho ale vzala, uvědomila si, že jí stále chybí taška s učebnicemi. „Hned jsem zpět!“ zavolala pro jistotu na Pottera, aby jí snad nepodezíral z toho, že utekla a nechala ho v tom samotného, i když hádala, že mu je to vesměs jinak jedno, kam zmizela. Vrátila se tedy po směru, odkud s Jamesem před tím utíkali a rozhlížela se po své tašce, ale ať dělala, co dělala, tašku nenašla. Neměla tušení, kam mohla zmizet, nebo co s ní případný nálezce provedl.

S o něco větším sklíčením se vrátila zpět na tribunu i se svým kbelíkem, a i když se Potter trápil s odděláváním dalších žvýkaček, místo toho, aby se pustila do sbírání odpadků, klekla si o řadu výš nad ním a pustila se také do špachtličkování. Možná tímhle způsobem, napadlo jí, to budou mít hotové ještě dříve. „Má brašna s učebnicemi zmizela.“ prohodila pak přeci jen po chvíli, aby vysvětlila svou předchozí nepřítomnost a to, nad čím dumá. I když nevěděla, jestli to spíše neříká jen sama sobě. Netušila, nakolik jí Potter vnímá, nebo vnímat chce. "Nemám nejmenší tušení, kde by mohla být."

James se jen otočil, když viděl, že Evansová odběhla. Chvilku pozoroval, kterým směrem vlastně běží, než nad tím jen pokrčil rameny. Bylo mu to prakticky jedno, on svou část práce udělá a jestli se ta cácora vrátí za hodinu nebo vůbec, to nebyl jeho problém. To si bude Evansová řešit už s někým jiným. Pustil se místo toho do finální rovinky. Začal znovu seškrabávat žvýkačky, jenže tentokrát jich dole bylo daleko více. Snad i proto, že nahoře na tribunách většinou dohlížel alespoň jeden primus. Lidé si pak tolik věcí nedovolili. Spodní tribuny byly prakticky nehlídané a proto to taky vypadalo takto. James si usmyslel, že bude muset požádat někoho z vedení, aby se i tady zavedla jiná pravidla. Nebylo to tak, že by Filche litoval, ale méně bordelu po fanouškách bude také lepší vizitka samotného Nebelvíru.

James opět vykoukl, jakmile Lily promluvila. Ani nepostřehl, kdy přišla nebo že by se snad vrátila. „Zmizela?“ Podrbal se na zátylku a rozhlédl se kolem sebe. „No v lepším případě jí našel Filch a pak jí u něj najdeš. Ještě je možné, že jí našel jeden z profesorů a pak se po ní poptáš. V tom horším případě se jí zmocnili zmijozelové, ale… od toho je taky snadná pomoc,“ vysvětlil a narovnal se. Opět se vrátil pohledem k Lily. „Jestli chceš, mohu se po ní poptat. Ať skončila kdekoliv, ona se najde. Přeci se nemohla vypařit. Tedy, ne že by to kouzelné předměty neměly ve zvyku… některé,“ pousmál se, aby snad odlehčil situaci, když viděl její sklíčenost. Evansová mu byla prakticky putna. Ale přeci jen se v něm něco pohnulo. Sám by nechtěl přijít o učebnice a výpisky. Dohánět pak cokoliv z toho bylo hrozně pracné a hledat učebnice nové bylo namáhavé. „Neboj najde se.“

Poslouchala ho a sama nad tím přemýšlela, kde by svou brašnu přeci jen našla. Měla v ní všechny důležité věci. Tedy, kromě své kouzelnické hůlky. Tu naštěstí nosila vždy při sobě a na dosah ruky, takže nyní byla zaklíněna za pasem její sukně. Snad to bylo smířlivé gesto, nebo z nouze ctnost, ale přívětivěji se na Jamese pousmála. „Byla bych ti moc vděčná.“ hlesla při jeho nabídce, že by se jí mohl poptat po věcech. Dokonce se tiše uchechtla při jeho zavtipkování o mizení některých věcí. Například to měl ve zvyku jeden ze schodů, vedoucích k jejich koleji. Když si člověk nedal pozor, který schod to je, mohlo se stát, že dotyčný student propadl do zející díry až po koleno. „Děkuji.“ hlesla ještě k němu, než se znovu sehnula a pustila se opětovně do odklízení těch hnusných směsí pod lavičkami.

Práce jim šla takhle ještě rychleji, než předtím, když oba dělali stejnou práci. Nebo to možná byl jen pocit, ale brzy se blížili k úplné cílové rovince a přesunuli se ke sběru odpadků. Teprve tehdy opět alespoň na chvíli přerušila Lily to ticho, které všude panovalo. Slunce se už schylovalo k obzoru a pomalu se blížil večer. „Ty... Pottere...“ prohodila pak opatrně. „Já... nebyl to špatný zápas. Myslím dnes.“ dodala a na chvíli se na něj podívala. „Vedli jste si dobře. Ty i Alice.“ prohodila. I když se mezitím učila, jedním očkem přeci jen koukala na hřiště a sledovala, co se kde děje.

Práce jim šla příjemně od ruky a ani jeden toho druhého nevyrušoval. Teprve, když uslyšel svoje příjemní, opětovně zbystřil. „Hm?“ povytáhl jedno obočí a Evansovou si prohlédl. Překvapeně zamrkal, než se pousmál. „Děkujeme,“ hles a skutečně ho to potěšilo. Pro Alici i pro něj to byl vůbec první zápas za nebelvír a mnoho si od toho slibovali. Pravděpodobně, kdyby je místo výhry čekala prohra, tak by si to neodpustil. Měl by pocit, že za to mohl on. Byla jeho povinnost trefit co nejvíce obručí a získat tak body. Nikdo jiný to krom něho dělat nebude. Takhle měl pocit, že skutečně něco vykonal. Nebylo to jen o chytání zlatonky, to by tam přeci dávno nikdo být nemusel.

„Doufám, že to tak už zůstane, i do dalších zápasů.“ Vysvětlil a ohnul se pro poslední obal od Bertíkových fazolek. Hodil je do připraveného koše, který se tady dole měl teprve měnit. Rozhlédl se po tribuně a konečně si oddechl. „Tak myslím, že máme konečně hotovo. No a já…“ položil si ruku na břicho, které se v ten moment ozvalo. Hlady mu v břiše zakručelo, až se musel James zasmát. „To bylo něco. No, asi se fakt budu hodně těšit na dnešní večeři.“ Pronesl pobaveně a v koutku duše doufal, že na stole dnes najde něco opravdu dobrého. Takové kuře, nebo bramborové placky… jenže tyhle myšlenky si z hlavy musel vytlouct. Ještě by díky tomu jinak začal slintat. „Já myslím, že můžeme jít, nebo ne?“ rozhlédl se, jestli někde neuvidí Filche, ale po tom mrzoutovi nebyly ani stopy.

„Když půjdeme, nic se nestane, ne? Tady už stejně není nic k uklízení a překáželi bychom.“ Pokrčil rameny. Sundal si rukavice, které hodil do kbelíku. Oblékl si hábit, protože mu už začalo být chladno a pak se podíval na Evansovou. „Půjdeme do hradu a já se poptám po té tvé tašce, souhlasíš?“

„Není za co.“ odtušila s lehkým škubnutím koutků. Možná mu chtěla ukázat, že když se nechová jako vůl, dokáže být i na něj milá. „Ale neznamená náhodou první výhra v prvním zápase štěstí do těch dalších?“ nadhodila. „Určitě to zvládnete. S Alicí jste byli na hodině létání vždy nejlepší.“ pokrčila lehce rameny. A posunula se k poslednímu kousku lavičky, kde zbývalo jen pár žvýkaček, které v rychlosti oddělala a vyhodila.

Zvedla se a protáhla zatuhlá záda. Když si přiložil ruku na břicho, neubránila se uchechtnutí. Ještě před okamžikem měla pocit, že se blíží bouře, nyní zjistila, odkud vlastně šla. „Nebudeš sám. Dneska mám hlad za dva.“ uculila se nevinně a přikývla. „Měli bychom jít, abychom večeři stihli.“ souhlasila a rozhlédla se kolem. „Navíc si myslím, že jsme lepší práci odvést nemohli.“ prohodila. A když ona říkala, že je to čisté, bylo to více než čisté.

„Navíc, paní profesorka neříkala, že se při ukončení práce máme hlásit u školníka. Jen, že bychom měli stihnout večeři.“ dala mu zapravdu a s radostí tedy odložila rukavice i špachtli do kbelíku, který dala ke koši, který se ještě měl vysypávat, tudíž by ho měl školník najít. Z lavičky si rovněž vzala svůj odložený a poskládaný hábit, který si přehodila přes ramena. Pohlédla ještě jednou na Jamese. Doufala, že její tašku přeci jen najdou. Pokývla souhlasně hlavou. „Ano, souhlasím.“ špitla. „A.. děkuji. Nejen za pomoc s hledáním tašky, ale i za to... tady.“ mávla rukou neurčitě do prostoru. „Myslím, že nám to nakonec šlo dobře.“

Jak se tam vůbec ocitla? Velice dobrá otázka. Začalo to zcela nevinně. V ten osudný den, kdy si vybrala jasnovidectví. Nejtragičtější a nejhorší předmět, jaký si mohla zvolit. Proč radši neluštila starodávné runy, i u toho by se tvářila méně otráveně a ospale. Jasnovidectví učila profesorka, která přežvykovala jakýsi list a dělala u toho nechutné mlaskavé zvuky. Vždy zadala práci, nechala je celou hodinu zírat do koule a sama si vyvalila nohy na stůl a četla Denního věštce. Nejednou na ní hleděla známá tvář. Jednou dokonce rozhovor s jejím pradědečkem. Raději se na to ani nepodívala. Zabila veškerou zvědavost. Podle jeho nátury pochybovala, že jim rozhovor dal dobrovolně, natož aby nepozměnili každou jeho větu, aby se jim více hodila do krámu. U každého slova by věděla stoprocentně, zda jej vypustil on. Aspoň si myslela, že jej zná natolik dobře, aby to uhodla. Zato nikdy neuhodla, kam ukryl kámen mudrců či zda ho vůbec vytvořil nebo je to pouhá pověra. Na tohle téma jí nikdy nedal jednoznačnou odpověď. Jakoby měla zapojit vlastní fantazii a domyslet si to. Udělat si na to sama vlastní obrázek. No, ať to bylo tak či jinak, Denní věštec to měl zaručeně špatně. Stejně jako ona se rozhodla hrozně, když si zvolila jasnovidectví. Hodinu zírat do koule není zábavné, natož jakkoliv užitečné. Ještě přitom poslouchat, jak profesorka vesele žvýká. Nejednou u toho s Elim nebo Teddym usnuli. 
Zkoušela se toho předmětu nějak zbavit. Jakkoliv! Byla za Prýtovou, za Brumbálem, zkoušela to i u Filche. Což bylo asi stejně užitečné jako to říkat toaletě. Akorát ta by jí nepropichovala nenávistným pohledem a neremcala by. Ale tak, za zkoušku to stálo. Akorát za přeražení koštětem moc ne. Jasnovidectví se jí už nikdy nepustí a ona bude muset trpět každý týden na té jedné, umírací hodině. Párkrát zašla na ošetřovnu, aby jí madam Pomfreyová jakkoliv uvolnila z hodiny. Ale bolení bříška nebo hlavičky u čarodějů neexistují nebo se dají lehce napravit, tudíž by musela přejít k něčemu radikálnějšímu. Několikrát se snažila přesvědčit bratra, aby jí vytvořil takový lektvar, po kterém jí bude krásných pár hodin blbě. Což se na ní dokonale vybodl. Proč by vytvářel neužitečný lektvar jen pro její vysvobození, když on tam bude muset trpět s Tedem? Však jim nebránila, aby ho nevypili s ní. Jakkoliv podezřelé by to bylo.
Akorát tahle hodina byla jiná hned od počátku. A mohli za to hrnečky s čajem. Což bylo samo o sobě dost podezřelé. Profesorka jim nikdy nic k pití nenalila, dokonce nechtěla, aby cokoliv srkali. Zřejmě nechtěla, aby tam mlaskal nikdo jiný kromě ní. Usadili se ke svým stolečkům. Jasnovidectví měli společně s Nebelvírem. Ti určitě také litovali, že si to kdy zapsali. Oproti tomuhle zněly runy vážně a neskutečně dobře! 
"Hmm, ne, ne! Takhle se mi to nelíbí!" zamlaskala si s listem přes pysky. ..."Co takhle trochu toho sdružování se mezi kolejemi. Takže, ty mrzimore k tomuhle nebelvírákovi. Ty k němu, ty k němu. Lupin k téhle té ... ty, tučňáku k Tonksovi. Potter k Donnelly."
Toho se dvojčata okamžitě museli chytnout. Ušklíbla se na bratra, on jí úsměv oplatil a oba se unisoto zeptali.
"Kdo?"
"Kdo?"
"On?"
"Ona?"
Profesorka jasnovidectví spráskla ruce v zoufalém gestu.
"Potter k té ženské verzi, Evans k mužské. A je to! Teď vypijte své hrníčky, vytáhněte knížečky, prohoďte si hrnečky a řekněte tomu druhému, co ho čeká," profesorka skončila svou povinnost, sedla si do křesla a dala se opět do čtení Denního věštce. Její milovaná každodenní rutina.

Zkusit se má všechno, nebo alespoň tím se James vždy dokázal řídit. Původně byl proti, chtěl si vybrat jiný předmět. Se Siriusem si byli docela jistí, že vyzkouší starodávné runy, místo toho, aby četli budoucnost z čajových lístků nebo hleděním do zamlžené koule. Oni zkrátka ten dar vidění neměli, nebo ho dost možná v sobě ani nechtěli objevit. Jenže když jim Remus povyprávěl o tom, že starodávné runy jsou ještě větší pruda, než věštění, měli docela jasno. Nakonec se jako celá skupinka dohodli, že budou chodit na hodinu jasnovidectví. Mělo to velmi praktické dopady a navíc, ve finále přišli na to, že to je jen jedna z hodin, ze které se dá ulít. Vyšlapat schody věže bylo sice úmorné, ale pak se celou hodinu posedávalo a nic nedělalo. Dokonce nebylo tak těžké svou nepřítomnost zamaskovat. Nezdálo se, že by si paní profesorka dělala docházku a vzhledem k tomu, že jim vycházela hodina s Mrzimorem, ani se nemuseli bát nějakého práskače z řad Zmijozelu.

Dnes je mělo čekat věštění z čajových lístků. Profesorka trvala na tom, že je potřeba, aby se celý obřad udělal správně. Čas se musel nalít pod správným úhlem, celý vypít a až potom dokázal člověku říct budoucnost. James si byl docela jistý, že si sedne se Siriusem a vzájemně si budou vyprávět budoucí chrabré činy a jen tu nejrůžovější budoucnost, jakou si jen dovedou představit. Konečně něco, co je bude bavit. Jenže opak byl pravdou. Profesorka se rozhodla, že se jí z neznámého důvodu zasedací pořád nelíbí a byť chlapci nechtěli, každý dostal jiného partnera. Než se James nadál, seděla proti němu holka z Mrzimoru, což nepoznal jen z kravaty. Mrzimorové měli svojí kolej tak nějak vtisknutou v obličeji. Člověk se koukl a viděl. Jeden pohled do tváře a věděl, že člověk proti němu je rozený mrzimor.

Jimi chvilku pozoroval dívku, než se ohlédl přes rameno, aby našel Siriuse. Vzájemně si vyměnili pár šklebů, než se pohledem vrátil k hrnečku s čajem. Čaj mu nepřišel o moc jiný, než jaký se podává v jídelně a o servisu ani nemluvě. „Já nevím, mám pochyby. Nemá se věštit z nějakého speciálního čaje?“ povytáhl obočí a podíval se na dívku. Jediné co postřehl bylo to, že se jmenuje Donnelly. Opět na ní krátce zíral, než se natáhl po knížce. Nalistoval stránku se symboly, který jim měl pomoci určit budoucnost. Natáhl se po hrnečku a na jeden zátah ho celý vyprázdnil. Položil šálek na podšálek a náležitě se zašklebil. Mohl jen doufat, že budoucnost neurčuje krátký a klidné upíjení. Budoucnost musí být jasná. Žádný čas na rozmýšlení, jak to bude nebo nebude. Uchopil svůj hrneček a dívce ho podával. „Tak dávej. Prý když si budu luštit sám, uvidím v tom co chci vidět. Prý bys ty mohla být správně objektivní.“ Na tváři mu pořád hrál pobavený škleb. Vlastně nemohl dělat nic jiného. Siriuse by ocenil daleko více, ale takhle se musel tváři mile. Tedy tak mile jak to Potter uměl.

Mohla se jen rozloučit s Elim a Tedem, kteří byli odvedeli každý na jiný kousek třídy k nebelvíru, zatímco ona dostala toho svého. Dokonce hotového kápa slavné čtveřice obtížistů. To schytala vážně skvěle. No, naštěstí ty čtyři vždy zajímal jen Snape a ne nějaký mrzimorek. To mastnovlas poletoval vzduchem a dával na odiv své spodky, zatímco se zbytek vesele bavil. No, ten krutý a ošklivý zbytek. Oni, hodní mrzimoři ... ale co to povídá. Spousta jejích vlastních druhů se též popadala za břicha div že se po zemi neváleli. Štěstí, že se bavila s tou inteligentnější částí. S Tedem a Phoe. Ted na to byl příliš morální a její chvilková možná kamarádka Phoe na to byla moc slepá. A Eliho si nevybrala, ten jí byl přidělen už v děloze. Jak tam s ním mohla vydržet těch devět měsíců? Však ho někdy nesnese ve vlastním pokoji po dobu několika hodin? Možná by ho snesla, kdyby si nebral její věci a vlasy na přípravu různých lektvarů. Zkušebních lektvarů, ze kterých vznikalo kdoví co. A ona to radši vědět nechtěla, zvlášť když to bylo z ní. Fuj, ještěže nepoužíval i její ... tělní tekutiny. To už by se radši odstěhovala, co nejdál od něj. Někdy dokázal být vskutku nechutný, ale snad ne až takhle nechutný. Sice byly dvě půlky, ale samostatně smýšlející i hýbající, tudíž ona nepatřila jemu a on jí. 
Nový kolega z Nebelvíru k ní usedl a ona se podívala po Tedovi. Ne že by jí mohl nějak zachránit. Mohl jí leda tak zamávat a věnovat se Tučňákovi nebo jak se jmenoval. Šest let v jednom ročníku, šest let na několika společných hodinách a ona si pamatovala jen pár z nich. Ze Zmijozelu si radši nechtěla pamatovat nikoho, ale oni si rádi vybírali slabé maso na porážku, tudíž jim pod rukou prošel téměř každý z každé koleje, pokud kolem sebe neměl tlupu, která ho ochrání. A Mrzimor byl jednoduše moc hodný na to, aby se bránil nečistými triky. Ehm ... pokud se nepočítalo, když jim jednou Eli připravil do jejich jídla projímadlo a celá zmijozelská kolej se střídala na záchodech a na ošetřovně. Ten Brumbálův výraz mluvil za vše. On to věděl!
Otočila se na Pottera, který se díval do hrníčku, jakoby pochyboval o tom, že je v něm čaj. No, vypadal dost obyčejně. 
"Jak podle tebe vypadá speciální čaj?" povytáhla nad tím obočí sama. ..."Zvláštní barva? Zápach? Nebo by ti měl zpívat?" rozhodně by měla krotit své emoce, ale když už s ním má strávit hodinu, přeci se nebude přetvařovat. To nebylo mrzimorskou ctností. Mrzimoři byli čestní, tudíž mohla říkat vše narovinu. A když on jí nahodil takovou krásnou udičku, mohla se jí chytit.
Vzala si vlastní knihu, pod kterou schovávala Kmotra, kterého si hodlala během hodiny číst, ale budiž, bude předčítat budoucnost. Rozevřela to na náhodné stránce, zatímco Potter vypil ten nechutný sranec. Aspoň to vypadalo jako kdyby to někdo dávno vypil a pak zase vyplivl zpět. 
Zašklebila se jen tomu výrazu, jaký udělal, když to vypil. Žádný Earl Gray to zaručeně nebude.
"Dost speciální příchuť?" nemohla se ubránit, aby si nepřisadila, přičemž se pousmála a vzala si jeho hrnek. No, vypadalo to pochybně. Jako bahno. Zakývala s tím ze strany na stranu, aby to udělalo nějaký tvar. 
"No ... vypadá to jako louže. Asi bude pršet, měl by sis vzít galoše," zadedukovala si, aniž by se podívala do knihy. K čemu? Však tohle bylo jasné jako facka! Žijou v Británii, tam prší pořád. A když má v hrníčku velkou kejdu, tak to buď nic neznamená nebo to znamená, že spadne do louže. Což vůbec nebyla božská spravedlnost. Udržela si vážnou tvář, když se konečně něco zjevilo.
"Hmm, to vypadá jako zvon ... nebo podkova," zamhouřila na to oči a poté mrkla na klín, kde měla rozevřenou knihu. Začala v ní listovat až konečně něco našla.
"No, Pottere. Asi by sis měl shánět svatební šaty. Brzy se budeš vdávat. Gratuluji!" rozzářeně se na něj usmála, přičemž polkla chuť mu ještě vyzradit jeho muže, kterým zaručeně bude Sirius Black. Jeho jediná, pravá láska.

„Já nevím, měl by nějak vypadat. Ne jako tahle břečka,“ elegantně poukázal na její plný hrneček, kterého se ani nedotkla. „Barva, vůně… hej, nechci toho moc. Stačí mi prakticky málo. Tohle je sotva obarvená voda a za čaj se to jenom snaží vydávat. Jestli z toho někde věští pod názvem čaj, tak v Británii to rozhodně není.“ Každý Brit by se přeci automaticky urazil, kdyby dostal na svůj čaj o páté něco podobného. Čaj potřeboval svůj čas, aby získal vytouženou chuť. Čajové lístky se musely zalít správně horkou vodou, aby se nespálily. Pak by přišli o veškerou chuť. Ideál byl tak sedmdesát stupňů, někdy i trochu víc, to už záleželo na druhu čaje. Čaj se pak louhoval a ve finále se dochucoval. Buď podle potřeby dotyčné osoby, nebo podle standardů. Citron, mléko, cukr, med. Každý si mohl vybrat. Tedy pokud to nebyl barbar a nebyl rozhodnutý všechno zničit a celý potenciál čaje zabít. To bylo barbarské.

„Ochutnej sama,“ pobídl jí. „I když pochybuji, že tohle skutečně polkneš. Někdo na to prostě nemá.“ Zadíval se jí přitom přímo do očí. Byla to výzva. Buď ukáže, že na to má a vypije svůj šálek anebo v jeho očích klesne jednou provždy, až se ukáže, že na to nemá. Protože zatím se nezdálo, že by se mrzimorská studentka k čemukoliv měla. Zkrátka to nebyl Nebelvír, který šel do všeho odvážně a bez zbytečného protahování vlastního utrpení. „Nekvrdlej s tím!“ napomenul jí, div ji neplácl přes ruku. „Moje budoucnost, tak mi jí nekaž. Když budeš schválně hýbat čajem, aby to nějak vypadalo, tak si tam taky vyvěštíš, co ty potřebuješ. A víš, jak se těmhle lidem říká?“ chvilku se odmlčel. Povytáhl obočí, aby jí nechal odpovědět, ale ve skutečnosti odpověděl sám sotva po vteřině. „Šarlatáni!“

Opřel se pohodlně o opěrátko a zaklonil krátce hlavu. Čekal na budoucnost. „I ty vědmo, tomu říkám revoluční predikce,“ pronesl ironicky. Kdo by čekal, že by v Británii mohlo snad pršet? Deštník byl základní doplněk každého anglána. Něco jako hůlka pro čaroděje. A ve Skotsku, kde se nyní nacházeli, to nebylo o moc jiné. Ráno se člověk podíval na mraky a už věděl, že bude asi pršet. Kap, kap.

„Nebo nemáš představivost,“ zamumlal tiše. Spíš tak sobě pod nosem. Podkova, nebo zvon. Mohlo tam být prakticky cokoliv, ale když vědma nebyla schopná to rozpoznat, jak mohl vědět, že mu věští správnou budoucnost? „Až na to, že kluci se žení, amatére. Doplň si vzdělání.“ Mrkl na ní. „Řekl bych, že tam je spíše něco trochu jiného.“ Vysvětlil a popostrčil jí její šálek, aby se konečně napila. „No rychle. Bumbej. Určitě chceš znát svojí budoucnost, každá chce vědět, kdy se vdá a kolik harantíků si udělá, co? Nebo bys raději věděla kde jednou budeš pracovat? Inu napiješ se a já ti to všechno vylíčím klidně v národních barvách.“ Její predikci nedokázal brát vážně. Prý svatba. On a svatba je něco, co se nebude vyskytovat v jedné větě. Leda by ho někdo pozval na tu cizí. To by pak přijel rád. Dobrá nálada, hudba, jídlo a pití a vždycky se tam našel nějaký fajn člověk.

"Však je to čaj na věštění, nemusí být kvalitní, hlavně, že je účinný. Účinný nejlépe na vyprázdnění vnitřností," s ohrnutým nosem se zašklebila, když hleděla do té břečky. Proč to nemohli jednoduše vylít za sebe? Jaký účinek to mohlo mít, když to vypili? Kromě chuti se okamžitě vyzvracet? ..."A především škola jistě není tak movitá, aby speciálně pro tebe kupovala největší kvalitu s nejvybranější chutí. Když to do sebe máš kopnout a ze zbytku vyluštit, co tě čeká," zavrtěla nad jeho vrtochy hlavou. To jsou ty lidi z movitých rodin. No dobrá, ona se k nim počítala taky, což jí spíše otravovalo než aby to bylo potěchou. Zaručeně záviděla Tedovi. Určitě mu nepořídili soukromou učitelku etiky a etikety, která by ho týrala jednou do týdne. Naštěstí to před rokem vzdali. To již měla tušit, že se něco děje. Vztah mezi rodiči nikdy nebyl vřelý, spíše profesionální, ale když už nelpěli na slušné výchově svých dětí, tak to věštilo jen to nejhorší. O tom, do jaké záhuby jejich rodina půjde, nic dopředu vědět nechtěla. Ono to bude dost špatné na to, aby si o tom ještě početla ve špinavém hrnečku.
Opřela se o roh stolu a slétla pohledem ke svému plnému hrnku s hromadou odpudivých patoků. Věděla moc dobře o co mu jde. Vyhecovat jí, aby to vypila a měla stejně zkaženou chuť jako on. Ale když to do sebe nekopne jako opilec rundu teplého piva, tak bude za zbabělce a on se bude moct holedbat nad tím, jak Nebelvír nad ničím neváhá a hrdině se vrhá vpřed. Ona by řekla hloupě, jen blbec skočí do díry, aniž by zjistil, jak je hluboká nebo co v ní je. No co, byl to jen Potter. Ten té inteligence taky moc nepobral. 
"Ještě jsem u tebe neskončila," pokusila se chabě oddálit nevyhnutelné. Třeba dřív skončí hodina. Což byla velice naivní představa. Uhnula před jeho pohledem a místo toho se podívala na profesorku, která byla ukrytá za Denním věštcem. Otráveně zavrtěla hlavou než se vrátila k hrnku, se kterým párkrát nevybraně zakývala.
"Nebuď takový puritán! A nemluv mi do mých metod, tvojí budoucnost to nijak zhoršit nemůže," hodila oči v sloup nad jeho reakcí. Zřejmě to věštění bere skutečně seriózně, když kvůli hrnku div nedostane záchvat. Netušila, že nebelvírští dokážou být tak hysterický. Nový doplněk k jejich stránkám. Přehnaně se řídí pravidly, nejspíše blázni.
Přivřela oči nad jeho ironickým přednesem, přičemž polkla chuť ho přetáhnout hrnkem po hlavě. Ale třeba by to probralo profesorku ze zimního spánku a už nikdy by jí nenapadlo je rozdělovat podle jejího rozmaru. 
"Ne, je tam zvon a ten znamená svatbu. Smiř se s tím, budeš v chomoutu a nic s tím neuděláš!" přejícně se zašklebila. Lituje tu holku, která s ním do toho spadne. Určitě to bude nehoda. Velice nešťastná nehoda. ..."Ještě ta podkova! Nech mě to dověštit!" zcela ignorovala jeho "milou" řeč o vdavkách a dětech. To jí nečeká. Ona bude slavnou spisovatelkou a strhne rekordy ve čtenářské popularitě. Prolistovala celou knihu až našla podkovu. Čekala, že to bude něco se štěstím. Zaručeně. ..."Hmm, ta podkova je hotová ironie. Kromě toho, že se oženíš, tě zradí někdo od koho by jsi to nečekal. Hmm, asi se obklopuješ špatnými lidmi," mimoděk se podívala po jeho věrných kumpánech. Pochybovala, že Remus by mohl být možným zrádcem a ten tučvěk na to neměl dostatečnou odvahu. No, zřejmě Pottera nakope do zad jeho pravá ruka Black. 
Obrátila se zpět ke svému čaji a s povzdechem ho do sebe kopla. V očích jí zaštípaly slzy. I křídu by bylo lepší sníst.
Hrnek posunula k Potterovi, zatímco přemýšlela čím se zbavit té pachuti. Nejspíš sní papír. To by mohlo být účinné. A jak si pomyslela, tak udělala. Roztrhla ho v půli a obě půlky vydatně rozžvýkala a polkla. 
"Ne, není to lepší," poznamenala k sobě. Chtělo to kečup. ..."Tak se předveď, věštkyně," obrátila se zpět na svého nedobrovolného partnera. Po tomhle kentusu se bude muset dostat opět do kuchyně, aby vypila a snědla cokoliv, co by dostalo tu směs chutí nechutí z jejích úst.

„Tak pokračuj a nenech se rušit,“ pokynul jí rukou a nechával jí v klidu, ať si tam větší co potřebuje. Slíbil si, že už ani necekne, dokud nedomluví a na znamení toho se i v jedné chvíli kousl do spodního rtu, protože opravdu pocítil potřebu zasáhnout a promluvil. James vůbec rád všechno komentoval, pokud se toho dne nacházel v dobré náladě. Inu, bylo naopak málo dnů, kdy se Jimi necítil ve své kůži, ale také to pak na něm všichni poznali. Též zacílil svým pohledem na profesorku. Ignoroval to, že nemůže pořádně přečíst nápisy na novinách. Zkrátka to bylo moc daleko, ano tak to bylo. Za novinami nebylo profesorku ani vidět, ale hlasité přežvykování a mlaskání mluvilo za vše.

Zamyslel se o tom, s kým by vlastně mohl skončit v chomoutu. Která bude ta, jež se jednou bude smět nazývat paní Potterovou? Ani nevěděl proč, při tom momentu se rozhlédl po třídě. Nemyslel si, že by si partnerku našel příhodně již teď. Ani nevěřil, že jeho první vážná známost skončí svatbou, když pak ale uviděl Evansovou, musel se přihlouple usmát. Kdyby ona byla první vážná známost, možná by i přehodnotil situaci. Evansová v sobě měla zkrátka něco mimořádného. Ovšem, představa vztahu na takové dva tři roky nebyla špatná. Hned z toho svatbu dělat nemusel. Nějakou chvilku na ní hleděl, než si to uvědomil a svůj pohled naopak upřel ke slečně Donnelly.

Nad dalším verdiktem si jen odfrkl. Nesmysl. Nikdo by ho nezradil, ne nikdo z jeho blízkých, které má nyní kolem sebe. Její predikce byli zkrátka jedna velká chyba za druhou a nebo… predikovala do velmi, ale velmi vzdálené budoucnosti. Kdyby mu tak raději řekla, jak dopadne na zkouškách. Či kdyby se zmínila, jaké úkoly jim jaký profesor zadá. Alespoň by se na to připravil. „Žádný špatný lidé. Nikdo z těch, kterým věřím by mě nezradil,“ zavrtěl odmítavě hlavou. Tedy pokud v tom nezahrnula Petera. Občas se stalo, že ze strachu se zmínil některému z profesorů. To ho ještě kluci budou muset odnaučit. S nimi se přeci nikdy neměl čeho bát.

Škodolibě se pobavil nad její reakcí, když vypila čaj. Ne, opravdu nebylo o co stát. Oba by se pravděpodobně dohodli, že už nikdy znovu nic takového pít nebudou. Vzal si od ní hrneček a důležitě se do něho zadíval. Hledal tvary, cokoliv co mu napoví při luštění její budoucnosti. Až po chvilce v tom skutečně začal něco rozeznávat. Začal listovat učebnicí, aby našel symbol, nebo alespoň to, co nejvíc čajové lístky připomínaly. „Máš tady pomněnku,“ krátce se na Addy podíval, aby jí to vysvětlil, než opět hledal v knize. „Což znamená narození dítěte. Ale ne tvoje, dítě v rodině. Ovšem pokud je to pomněnka, pak to nebude vlastní, ale cizí.“ Krátce se poušklíbl, než pozvedl hlavu. „Asi se ti brzy mamka nebo taťka zaběhne a dostaneš nového bráchu nebo sestru.“ Mrkl na ní a chvilku přemýšlel nad druhým symbolem. „No tohle… máš tam samé kytky.“ Postěžoval si a delší dobu na druhý symbol hleděl, aby nezvolil nic špatně.

„Pokud se nepletu, pak je to vlčí moc a kolem něj jsou dvě rozevřené ruce, dlaněmi nahoru,“ opětovně listoval v učebnici jako divý. „Vlčí mor je neštěstí, v blízké době tě čeká něco hrozného, ale neboj se.“ Krátce se usmál, aby jí pozvedl náladu. „Ty dvě ruce znamenají, že na to nebudeš sama. Takže, stane se ti něco strašného, ale přátelé tě v tom nenechají.“ Zabouchl knihu a šálek na chvilku odložil. „Být tebou si ty přátele rychle najdu, nebo tě nebude mít kdo podržet,“ zavrtěl nad tím hlavou. Co horšího se jí mohlo stát, než už se stalo teď? James naštěstí nevěřil na budoucnost a její předpovídání. Byla to moc nejasná disciplína. Nevěřil, že budoucnost je daná. Každý si tvoří tu svou.

Docela pochybovala o tom, že by dokázal mlčet, ale značně ho podcenila. Nebo se spíše vyhecoval, aby vypadal jako někdo, kdo dokáže držet slovo. Ať tak či onak, měla čásek na klidné luštění a listování v knize. Byli v ní nehorázné pitomosti. Sice se snažila projíždět, co nejrychleji, aby se dostala k tomu, co hledala, ale i tak jí očka občas padla na jiné věštby. Slunce znamenalo slávu, to, co se mohlo zdát jako praskliny zase ztrátu paměti či vzpomínek. Tornádo mělo odnést něco dobrého pryč, meteor značil náhlé vzplanutí. A krysa věčné přátelství. Samé hlouposti. Zavrtěla nad tím hlavou a pomaličku se dobrala k tomu, co potřebovala. Potter měl štěstí, že dál horlivě držel svého bobříka.
Její věštba byla u konce a nebelvírák nevypadal nadšeně. Co se mu na tom nelíbilo? Nějaká nešťastnice si ho vezme a zničí si celý život. Třeba ho poté zradí ona, protože nedokáže nadále žít s takovým šikanátorským egocentrikem.
“Nejznámější poslední věta člověka, kterého blízká osoba bodla do zad,” ušklíbla se nad jeho přehnanou důvěrou. Je dost naivní. Tohle je rozhodně novinka. Nikdy si nepředstavovala, že by mohl James Potter trpět přehršlou důvěrou ve své kumpány a kdoví koho nebohého si ještě pouští k tělu. Ale třeba to skutečně vyvěštila špatně a nakonec někoho zradí on sám. Jen tuto myšlenku si hodlala nechat pro sebe. Nemínila ho přehnaně urážet nebo mu přímo ukazovat, co si o něm myslí.
“Co se ti nezdá? Je to dokonalá věštba! Tvůj hrnek to tak říká, kniha to tak říká a já to tak říkám,” zatvářila se nanejvýš spokojeně. Nyní měla přijít její budoucnost, ale co kromě báječné spisovatelské kariéry, jí mohlo čekat? Odložila knihu i s hrnkem a čekala, co jí kolega poví. Nejraději by se podívala sama, když už ten hnus musela strávit. A nepozvracela se, což je u ní skvělý výkon!
Snažila se ukrátit čas sledováním Teda. Hypnotizovala jeho záda, ale zřejmě pan Tonks nic nepocítil, když se nejspíš dál díval do hrnečku a luštil budoucnost kolegy. Tudíž se obrátila na Eliho, který nejspíš spolusedícího horlivě přesvědčoval, že budoucnost se nedá hádat. Nebo se s ním hádal. Kdoví proč tak máchal rukama. Nejspíš napodoboval Hitlera. Což bylo úsměvný.
Vrátila se k Pottrusovi, aby se na něj překvapeně zahleděla, když četl cosi o dítěti. Hlavou jí proběhl otec a ta jeho mladá hnuska, kterou od ní a Eliho dělilo pět let. Jak jí nesnášela, ať se chovala sebe přátelštěji všechno to nebylo nic jiného než hnusná přetvářka! Na tuhle věštbu se zatvářila řádně naštvaně. Ruce se jí semkly v pěst jen při myšlence, že by ta cuchta čekala s jejím otcem dítě.
“Žádný další sourozenec nebude!” rezolutně zavrtěla hlavou. Dítě? Možná. Bratr nebo sestra? Nikdy! Odfoukla si do éteru a čekala, co dalšího krásného jí vyvěští. Samé kytky a samé pohromy, pomyslela si, když jí rozluštil i to druhé.
“Jsi poslem samých dobrých zpráv,” se sarkasmem v hlase se ušklíbla ignorujíc to, že jí zařadil k osobám, které přátele nemají. …”Možná to znamená, že strávím oměj, krásnou jedovatou bylinu, ale nějaký pitomec mě zachrání,” dala si rezolutnější vysvětlení, které nemusel značit mnoho a mnoho útrap, která jí mohla postihnout. Už jen ten další sourozenec … ne, dítě od ženy, kterou nesnášela, dokonale postačoval. A spisovatelská kariéra byla kdesi v nedohlednu.

„A kdo jsem, Caesar? Takže bodnutí do zad od někoho blízkého nehrozí,“ zavrtěl hlavou. „Navíc, tohle všechno? Věštění je děsně nejasná disciplína. Můžeš jí věřit, ale také nemusíš. Ty snad chceš tvrdit, že vypití šálku může určit to, co přesně bude? Opravdu ti může říct, že to bude tak a ne jinak? Vždyť… vždyť to je pitomost,“ rozhodil rukama a přitom si všiml nepříjemného pohledu profesorky. Ona zjevně na věštění měla svůj názor. James si jen odkašlal, než se zadíval opět na slečnu Donnelly. „Chci tím říct, že bych daleko více věřil tomu, co vyčteš z ruky,“ vysvětloval, když se k ní naklonil. Využil situace a chytil její ruku. Pochopitelně levou, která je blíž u srdce. Tedy za předpokladu, že Addy skutečně srdce měla a ke všemu na správném místě. Jeden nikdy nevěděl.

Otočil její dlaň k sobě a chvilku jí pohledem zkoumal. Ruku ji stiskl pevně, aby se mu nevyškubla a ukazováčkem volné ruky jí přejel po dlani. „No vidíš to, hned je to jasnější,“ pronesl zcela klidně. „Sám tomu tedy moc nevěřím, ale tady… srdce, hlava, život a osud.“ Vysvětloval a ukazoval jednotlivé čáry. „No, jak se zdá, mám pro tebe dobrou zprávu. Budeš mít jen jednoho osudového muže. Víc si jich tvé srdce nezíská. Navíc ti ta čára začíná až od určité části. Hádám tedy, že na toho svého prince si ještě počkáš.“ Přejel jí prstem po čáře, která symbolizovala srdce. Ani jedno přerušení, tedy ani jeden rozvod či snad zlomené srdce. „A tady, vidíš tvoje linie osudu,“ pousmál se. „Máš jí výraznější než většina lidí. To znamená, že tvůj osud je prakticky pevně dán a je jen málo věcí, co by ho mohlo pozměnit. Takže ano, zdá se, že co ti vyčtu z ruky, tak to se skutečně stane. Ovšem na druhou stranu, máš tu prakticky tři přerušení. Tři různé cesty, kterými se můžeš dát, aby tvůj život vypadal jinak. To není špatná zpráva, ne? Máš tři možnosti svůj život ovlivnit, dát mu jiný směr. Jsou před tebou tři důležitá rozhodnutí… inu držím palce, ať rozhodneš správně,“ prozradil, než se jeho pohled zastavil na čáře, která znamenala život. Krátce se nad tím zamračil a povzdechl si. „Ale, čáru života máš nějakou krátkou,“ pronesl s vážností v hlase, než jí ruku pustil a usmál se. „Ale z toho si nic nedělej,“ odmávl to rukou a ukázal jí svou levou ruku.

Též si přejel po čáře života, aby si jí dobře všimla. „Vidíš, já mám čáru života taky krátkou, ale to vše se bere až moc vážně. Nemyslím si, že by jednoho z nás čekal nějak extrémně krátký život.“ Pronesl plný optimismu.

"No, k Caesarovi máš rozhodně daleko," ušklíbla se, ale nemínila se vzdát. Co měl předepsané, to se mu také stane. Dobrá, na věštby skutečně nevěřila, ale když to předpovídala ona, tak to pravda být musela. Nebyla dobrá v kouzlení, v lektvarech byla takový průměr, tak proč by jí nemohlo jít třeba věštění? Mohla by si koupit pořádnou bichli o znameních, čučení do koulí, výklad z karet a podobné hovadiny a kromě dráhy spisovatelky, by se mohla živit i jako vědma. Každému by vyvěštila jen to nejhorší, protože to nejlepší by jí nikdo nevěřil. 
Povytáhla obočí nad jeho zběsilým výkladem, v němž se snažil vymotat ze svého budoucího soužití s nebohou ženou a následného bodnutí do zad od nějaké blízké osoby. Mohlo to být horší? Třeba mohl zemřít mladý a ještě nějak směšně. Například ve vaně, potom co by uklouzl po gumové kachničce nebo by se zadusil rohlíkem. Nebo by zapomněl dýchat a udusil se. Blbý na to byl dost. Při té myšlence se zlomyslně zaculila.
Po výkladu otevřela pusu k odporu, přeci si nenechá své věštění zhanobit tím, že je nepravděpodobné. Čtení z bláta v šálku je naopak velice komplexní disciplína založená na vodě, trošce toho hnojiva, protože na čaji se šetří a poté na vlastní představivosti. Prosté! Nadechovala se ke své vlastní salvě slov, ale to už jí zmizela ruka. Tedy, nezmizela, ne tak docela. Potter jí jí jednoduše a sprostě ukradl.
"Hej!" vyjekla, což bylo stejné jako dostat po hlavě cimbálem. Ruku jí držel jako v kleštích, jediná možnost, jak se vyškubnout by byla mu kydnout zbytek čaje na hlavu. Když už si těch vlasů tak vážil. Ale neudělala to. A proč? Protože byla příliš zaměstnaná tím, že to lechtalo. Copak jemu nikdo po dlani prstem nepřejížděl? Od ní osobně to bylo lepší, ale když to dělal někdo jiný, tak to bylo strašný! Sevřela rty do úzké linky, aby se nezačala smát, oči přimhouřila, když cítila, jak se jí do nich začínají dostávat slzy. A jak mohla odbourávat ten úděsný pocit, kdy se chtěla svalit na zem? Klepala nohou div, že nevydupala do země díru. Na jednu stranu ho slyšela, ale mysl se zaměřovala na něco zcela jiného. A ke konci jí dokonce noha vystřelila kupředu, přičemž zasáhla Jamesovo holeň. Zakryla si ústa pravou rukou a levou si konečně stáhla zpět, aby si jí protřela o stehno. Strašně to svědělo. 
"Copak nevíš, že to lechtá?!" vyčítavě se na něj podívala, když dostala tu možnost se uklidnit. Jeho žena bude vážně chudák. Ten jí bude schopný ušimrat dlaň k smrti. Oddechla se a vrátila se k tomu, co jí celou dobu vypravoval.
"Takže, když si to shrnu, potkám jednoho jediného muže, který za to bude stát, ale za nehorázně dlouhou dobu. Můj osud je pevně dán, ale můžu si vybrat jednu ze tří cest. A zemřu mladá. A ty taky ... hmm," zahloubaně si ho prohlížela, přičemž se podívala na dlaň. Poté zase na něj. ..."Mohli bychom se vsadit, kdo umře dřív!" hlavou jí blesk naprosto a bezkonkurenčně geniální nápad hodný mudlovského Oscara!

„Au!“ vyjekl až na židli nadskočil a rychle se chytil za nohu, do které ho kopla. Kousl se do rtu a přivřel oči. Byla to ošklivá tupá rána a ke všemu podpásovka. Když první bolest odezněla, podíval se kolem sebe, ale naštěstí se nezdálo, že by mu někdo věnoval pozornost. Oddechl si a podíval se zase na Addy. „Ne, to vážně nevím,“ zavrtěl hlavou. Jemu naopak bylo příjemné, když mu někdo přejížděl po ruce, dlani anebo ho škrabkal. To byla činnost u které by James s nataženou rukou vydržel třeba i hodiny. Nikdy ho nenapadlo, že by to mohlo lechtat. „Hlavně, proč jsi nic neřekla, hm? Ono bys mě pak nemohla zákeřně nakopnout, hádám,“ přimhouřil oči a pohledem jí pro jistotu jednou nebo dvakrát probodl. Přemýšlel, když by se soustředil dostatečně dlouho, jestli by se třeba nezačala dusit. Nebo jestli ke svému snažení nemá přidat pohyb rukou a dušení předvádět i na dálku. Určitě by to mohlo fungovat, s trochou štěstí.

„Ano, přesně tak. Hádám tedy, že ho potkáš sotva týden dva před smrtí. Bůh mu asi žehná, protože s tím tvým nakopáváním bude asi jinak oříšek vedle tebe v noci klidně spát, že?“ rýpnul si řádně a zlomyslně. „Kdo umře dřív?“ zpozorněl, než pustil nohu a předklonil se k ní. „Kolik vsadíš? Protože já si moc rád přihodím na to, že první půjdeš čuchat kytičky ty.“ Znovu onen žraločí úsměv. Pak se narovnal a zamyslel se nad tím. Ne, on určitě nechtěl umřít první. Někomu to prvenství přenechá. S klukama už měli smrti vlastně vymyšlené. Remus se chtěl ujíst čokoládou, James chtěl rychlou smrt na koštěti ve chvíli největšího triumfu. Petříček si neuměl vybrat. Popravdě nechtěl umřít, ale následně fikaně zvolil smrt ve spánku. Napadla ho i smrt z toho, že se přejí. Ovšem zalekl se, že to by ho mohlo moc bolet bříško, nebo mu dokonce prasknout. No a Sirius? Ten by určitě nejraději umřel v tom nejlepším s nádhernou ženskou. To by vlastně zcela jistě nebyl špatný způsob odchodu. Zavrtěl však hlavou, aby se vzpamatoval a opět se zaměřil jen na Addy.

„Ty bys nechtěla bratra?“ vrátil se k tomu, proč se vlastně původně tak čertila. „Máš tu přeci dvojče, ne?“ povytáhl obočí a podíval se na druhého Donnellyho. Ne, podobní si nebyli ani za mák a on ke všemu rozhazoval rukama, když něco vysvětloval. Bylo to hrozně nepříjemné, až měl James chuť mu střelit jeden pohlavek, aby přestal těma rukama mávat sem a zase tam. „To by byl přírůstek do rodiny tak hrozný?“

"To byl reflex, ty jsi se mě taky nezeptal, jestli si smíš půjčit mojí ruku," oplatila mu pohled plný hromů a blesků. Někdy jí přišlo, že na Mrzimora je moc ... no, zuřivá a občas zbytečně uštěpačná. Ale Moudrý klobouk věděl nejlépe, kam jí strčit a ona si ani stěžovat nechce. Mrzimor jí vyhovoval, nacházeli se v něm dobří lidé, kteří byli o něco víc lepší, jak ona. Ona se nacházela lehce na hranici. Trochu jako dítě, které se občas vzteká, protože mu někdo sebral hračku. Poté ho mrzí, že se vztekalo a chce se tulit. Což se v tomhle případě nestane. Možná bude litovat své ošklivé reakce, ale za to přeci nemohla! Neudělala to naschvál, bylo to zcela neplánované a tudíž nemá důvod vyřknout omluvu. Kdyby jí nejezdil prstem po ruce jako auto po silnici, tak by se nic nestalo. A mohl se jí pohledem usmažit, jak chtěl, znala horší pohledy. Na matku neměl. Taková klidná, milá osoba a jaké blesky dokázala v soukromí vrhat. To měla poté i ona nahnáno, že zem raději hypnotizovala. 
"Haha, zřejmě jsi se ráno přejedl vtipné kaše a teď se jí ze sebe snažíš vydávit," složila si ruce na hrudi a nepatrně zavrtěla hlavou. Přeci by nekopala svého spřízněného! A když už, tak nechtěně. Pravda, noha jí v noci občas ujela. A věděla to jen díky tomu, když byli někdě na návštěvě a ona musela spát v jedný posteli se svým dvojčetem. Ráno si děsně stěžoval, jak je pokopaný. Ale taky si to mohl vymyslet! Aby ho litovala a omlouvala se mu. On dokonale uměl využít jejích slabostí, parchant jeden!
"Myslíš? Kdo se takhle holedbá, ten jde z kola ven jako první. Třeba ti Filch hodí do jídla jed na krysy nebo skončíš na lektvary ve dvojici se Snapeem a buď utopíš v kotlíku jeho nebo sebe," tiše se té představě zasmála, i když je pravda, že by nevěděla kterému z nich fandit. Proti Zmijozelu měla upřímný odpor a Snape rozhodně nevybočoval z řady, Nebelvír byl normálnější, ale nelíbilo se jí, jak se Potter vypořádává se svou arch-nemesis. Tudíž zřejmě žádný favorit.
Otráveně si povzdechla, když se musel vrátit k nechtěnému nesourozenci. To ze všech témat k hovoru ho muselo zajímat tohle? 
"Ale toho zapřít nemůžu. Byla jsem s ním devět měsíců v jedné děloze," podívala se na Eliho, který stále nepřestával šermovat. Zachytila i Tedův pohled, ten nad tím pouze vrtěl hlavou. Kdoví zda nad svou budoucností nebo nad tím, jak Eli div nevyklepl hlavu svému sousedovi. Teda, sousedce.
"Tak si to představ, jo?" opřela se o opěradlo a obrátila se zpět k Jamesovi. ..."Tvůj milovaný otec se zaběhne a jednoho dne přitáhne domů cizí, mladou ženu, která je od tebe pět let a poví ti, že tohle je tvá nová nevlastní matička. A z té nevlastní matičky jednou vypadne dítě a to má být tvůj nový sourozenec. Cítíš se šťastný?" sevřela čelist při té vzpomínce, kdy ta ženská poprvé překročila práh jejich domu. Jejich domova, kde byla i matka. Ať se narodí cokoliv, bude to jen a pouze vetřelec.

„Och tak to se velmi omlouvám, slečno Donnelly,“ chytil se za srdce a dramaticky se zatvářil, jak moc ho to mrzí a jak provinile se vlastně cítí. „Mohu se tedy opožděně zeptat, zda jsem směl?“ zamrkal na ní jako mílius neviňátko, než se opět vrátil jeho typický úsměv. „Snad raději žádat o prominutí, než o svolení,“ pokrčil rameny. „Někdy to zkus, jen se to nesmí zneužívat. Pak to není ani trochu fér,“ zavrtěl hlavinkou a přitom si Addy chvilku prohlížel. Neznal jí, ale z hodiny, kterou s ní trávil si uměl vyvodit jedno. „Víš, že by daleko více mrzimoru sedl medojed než jezevec?“ nadhodil pobaveně. „Minimálně ty bys mu sedla ve všech ohledech. Je v Mrzimoru víc takových, jako jsi ty? Chci říct… o vás není tak moc slyšet. Tedy krom famfrpálu.“ Pohodlně se opřel o opěrku a nohu přehodil přes druhou. Ruce spojil a propletl si prstíky. „Jenže… ono asi nemá být o čem slyšet, viď? Mít kuchyň hned vedle pokojů… jo taky bych tam trávil většinu času,“ zasnil se o tom, jak jednoduché musí být proplížit se na půlnoční svačinku. „Vlastně počkat,“ narovnal se. „Vy máte při vstupu do společenské místnosti vyťukávat rytmus, je to tak?“ ujistil se. „Jak.. jak si to můžeš pamatovat? Není to až moc složité?“

Našpulil pusu a natočil jí doprava. Ani si neuvědomil, co všechno dělá za ksichtíky v momentě, kdy má něčí pozornost. Neuměl zůstávat v klidu. „To abych si pořídil ochutnávače. Ta pozice je volná, máš zájem?“ povytáhl obočí a koutky mu zacukali do úsměvu. „Ani nemusíš dělat zkoušku, zda tě přijmu. Byl bych tak velkorysí, že tě vezmu okamžitě a bez doporučení,“ mrkl pravým očkem. Pak si ale rychle představil, jak by Srabuse utopil v kotlíku. Bylo to moc brutální a navíc, těch mastnovlasů by se nedotkl.

„Dobře, představuji,“ zavřel oči a snažil se vžít do její situace. Vlastně si to neuměl představit. Jeho rodiče už zkrátka zůstanou spolu. Nic je nerozdělí, když to vydrželo tak dlouho. Ale co kdyby? Na čí stranu by se postavil? Zvážněl a věnoval Addy delší pohled. „Já chápu, že to je složité. Ale… je tvůj táta šťastný? Možná, pokud se cítí dobře, neměla bys mu to přát? Vím, že to proti tvé matce určitě není nic pěkného. Nikdo si tohle nezaslouží. Ale než žít s někým, s kým by ses jen trápila, nebylo by lepší žít odděleně a každý s tím, koho máš rád?“ natočil hlavu na stranu. „Jo, musí být hrozný, když tvoje nevlastní máti má jen o pět let víc, než ty. Chápu to. Jen… bojkotuješ to kvůli sobě nebo v tom je ještě něco jiného?“

Zabrousila zubama, když jí předvedl dokonalou dramatickou scénu. Ale stále po něm nemínila skočit a narvat mu zbytek hrnečku do chřtánu. Přeci jen ho už nakopla a to byla dokonalá satisfakce. Proto se jí na tváři opět rozlinul blažený úsměv. 
"Nechtěl jsi někdy zkusit dramatický kroužek? Rozhodně by jsi ho měl založit, byl by jsi uvěřitelný herec," ušklíbla se, přičemž z ní ironie jen sršela. Poté ji cosi docvaklo. Úsměv se jí rozšířil čirou škodolibostí. I když nevěděla, zda to brát jako urážku nebo ... ještě větší urážku.
"Ty nevíš, jak se jmenuji, že ne?" opřela se rukou o stůl a se sladkým úsměvem ho pozorovala. To každá žena velice ráda slyší, když muž neví, jak se jmenuje. Nejspíš při vyvolávání jmen měla lépe máchat rukou či řvát jako Tarzan, aby věděl, že je to ona. Nebo před něj přijít, vrazit mu facku a poté by si měl s kým to jméno spojovat. Potom se jí chtělo usmívat ještě víc. Zajímalo jí, zda se pokusí hádat či jen pokrčí rameny nebo poví, že její jméno není důležité. Mohlo se stát cokoliv, třeba jí nějaké vhodné vymyslí. Což bude pohroma. Asi by toho měla předem litovat.
"Medojed?" nechápavě se na něj podívala. ..."Jako já? To myslíš jak? Milí, hodní, rozumní?" vyjmenovala své zaručeně nejlepší kvality, které dokázala vyhrabat z pytlíčku s názvem Addison Donnelly. ..."Pravda, není o nás slyšet. Nejsme tak hluční jako Nebelvír, tak zlomyslní jako Zmijozel ani šílený jako Havraspár," sice v poslední jmenované koleji měla pár lidí, které měla docela ráda, ale to míru jejich šílenosti nijak nesnižovalo. 
Se zamyšlením pokývla hlavou. Místnost vedle kuchyně měla svou zaručenou výhodu. Když chtěli něco zakousnout, měli to tak blízko. Divila se, že celá mrzimorská kolej není bandou tlustých dětí. Každý z nich si aspoň jednou vyšel na noční procházky a ukradl si nějaký ten koláček nebo pirožek.
Zakoulela očima, když se dostal k vyťukávání rytmu. Věděla moc dobře, kdo jí ten rytmus učil a neustále vyťukával.
"Ehm ... stačí na to mít dobrou hlavu," pokusila se to zamluvit. Mohla se cítit trapně, že za celých šest let si to nedokázala zapamatovat. Věděla moc dobře, proč není v Havraspáru. Ona tu dobrou hlavu neměla. 
"Připadám ti jako vhodný kandidát? Mám napsáno na čele "Chci umřít v bolestných křečích"?" následně si na něj poklepala a dala mu důrazně na srozumněnou, že s ní na této pozici počítat nemá. ..."To kdyby jsi potřeboval někoho, kdo tě ze světa sprovodí, to by se pár kandidátů našlo," odtáhla se od stolu, aby se pohodlněji rozvalila na podivné židličce či co to měla být. Profesorka si dál vytrvale četla a nevadilo jí, že polovina třídy dávno rozmlouvá o něčem jiném. Proč také? Stále za to dostávala zaplaceno.
Povytáhla obočí, když zavřel oči. No, budiž, nechala jej ať si to skutečně představuje. Ale ani následující slova se jí nelíbila. Rozhodně to nebylo téma, které by chtěla probírat právě s ním. Komu tím prospěje? 
"Kdyby se mi to dařilo bojkovat, ona by tu nebyla," chladně mu odsekla. ..."Nech to být, nechci se o tom bavit," otočila se k němu bokem a přitáhla si zpět svou knihu. Kéž by mohla vyvěštit něco své maceše. Nejlépe to nejhorší, co by se tu dalo najít.

„Já vím,“ položil si ruku na srdce a tvářil se, jak skvělá pochvala to vlastně byla. Jakoby ironii v jejím hlase neslyšel. „Jenže, kdybych byl herec, ostatní mají po práci. Byl bych tak skvělý, že bych dostával všechny hlavní role. Ale byl bych docela hodný, nechával bych braky těm méně talentovaným,“ znamenitě se ušklíbl a propletl si prsty. Byla otázka, kdy začne palci pohybovat ve stylu „meleme, meleme kávu“.

Když se jí na tváři objevil obrovský úsměv plný škodolibosti, trochu znejistil. Netušil co od toho potrhlého mrzimora čekat, ale když zmínila jen jméno opět se klidně usmíval. „Nebudu ti lhát, nepamatuji,“ zavrtěl hlavou a pokrčil rameny. „Na celé škole je tolik studentů, že pamatovat si jména všech, moje hlava udělá bum,“ naznačil přitom rukama výbuch vlastní hlavy. „Pamatuji si ty, které si potřebuji pamatovat. Ale abychom byli upřímní. Ty si taky nemůžeš pamatovat všechny. Chodit s tebou po chodbě a ukazovat postupně na všechny ze stejného ročníku, taky se sekneš,“ vysvětloval klidně s letmým úsměvem na rtech. Ruce opět rozpletl a položil je na stůl. „Takže, buď budeš tak laskavá a jméno mi řekneš… nebo taky ne. Klidně můžeš přiznat, že ti to vyhovuje, nebo,“ pozvedl prst v gestu, kterým dával najevo, že má nápad. „Nebo ti mohu nějakou přezdívku vymyslet. Přezdívky se pamatují daleko lépe, ne?“

Významně přikyvoval. „Ano, medojed. Nebo také Mellivora capensis,“ hrdě pronesl jedinou věc, kterou si dokázal pamatovat – latinská jména podivných tvorů. „Mel, tedy med. A voro, tedy žrát případně hltat. Nebylo by to všeříkající? Sladcí jste jako med a žerete co v kuchyni najdete,“ mrkl na ní trochu škodolibě. „Krom toho je medojed agresivní, silný a protivníkům jde v první řadě po varlatech… to bych ti taky věřil,“ zasmál se vlastní představě, která mu v hlavě vznikla. „Ale stejně jako mrzimorci i medojed v zajetí zkrotne a je to docela zábavný a miloučký mazlíček.“

Sevřel pravou ruku v pěst a pokusil se vyťukat určitý rytmus a pak ho ještě dvakrát zopakoval. Inu, možná šlo o čistě hmatovou paměť. Nešlo o to znát rytmus, intervaly a pomlky. Pouze se naučit jistý pohyb, který opakovat. I tak měl nebelvír stále nejlepší heslo.

„Ne,“ natáhl se, aby jí odhrnul pár pramínků z čela a přejel jí po něm palcem. „Jasně a zřetelně tu čtu – náramně si bolest užívám, jsem totiž masochista,“ vysvětlil a opět se stáhl do bezpečné vzdálenosti, kdyby se po něm chtěla ohnat. „Ale dobrá, najdu si někoho obětavějšího a věrnějšího k tomu.“ Pronesl, jakoby přišla o skvělou a nezaměnitelnou příležitost.

„Dobře, tak se o tom nebudeme bavit,“ uzavřel jejich konverzaci na téma maceška, tatínkovi zálety a nevěra. Mohl být rád, že tohle se jeho rodiny netýkalo. A pokud někdy vůbec ,tak on žil v neblahé nevědomosti. Žádné dítě nechce vědět, že si rodiče byli nevěrní. Ona sladká nevědomost, kdy k sobě rodiče patří je totiž až moc hezká a lákavá.

"Vážně by měli po práci? Sehnál by jsi snad úplně veškeré role? A najednou by jsi dával méně talentovaným braky? Tudíž by tu práci měli. Nějak si protiřečíš, Pottere," zavrtěla nad ním hlavou s potěšeným úsměvem na tváři. Zřejmě si do pusy neviděl, když plácal páté přes deváté. Ale hlavně, že se rád poslouchal. Takoví jedináčkové běžně bývají. Alespoň ty z bohatých rodin. Docela by jí zajímalo, proč nemá sourozence. Rodičům stačilo jedno dítě? No, vcelku by je chápala. Jestli byl pan dokonalý herec takový jako po celý čas ve škole, tak by věřila, že dával dost zabrat. Potom by si každý rozmyslel, zda chce jedno dítě nebo další příšeru. Ale tak, mohla mu křivdit. Třeba byl jako dítě svatoušek a zkazila ho škola. Nebo on zkazil školu. 
Známky nejistoty jí potěšily, ale netrvaly dlouho. Tudíž nadšení zase mohlo pominout. Opřela se bradou o hřbet ruky a na moment se zadívala za něj na Teda než se vrátila k tomu halamovi.
"Jsi si až příliš jistý. Narozdíl od tebe mám dokonalou paměť na jména a z fleku ti je všechny vyjmenuju," napřímila se s potěšeným šklebem. Pamatovala si jich hodně, ti, co se příliš neprojevují, hodně poslouchají a pamatují si. Tudíž se nedivila, že Potter ani neznal její jméno. Ten si možná z celého ročníku pamatoval jen Nebelvír a i tam měla jisté pochyby. 
"Přezdívku?" povytáhla obočí a ušklíbla se nad tím. ..."Znám ty tvoje druhy přezdívek," jen při té zmíňce si vzpomněla na tu, kterou s radostí častovali mastnov ... Snapea. Stačilo, že jí přirovnal k medojedovi. Chlupaté potvůrce se třemi vrstvami kůže, kterou nezdolá ani hadí jed. To by se téměř dalo brát jako kompliment, kdyby to padlo od někoho jiného. 
Po celou dobu ho poslouchala s přimhouřenýma očima. Bylo hrozné, když jeden z předních pitomců nebelvírské bandy, nebyl úplně zase tak ... hloupý. Byl mu nadělen mozek a přesto ho využíval, jen když se mu chtělo. Škoda, zapínat ho častěji, mohl by to být ... milejší lvíček.
"Chceš vidět, jaký jsem zábavný a miloučký mazlíček?" sladce se pousmála, když se narovnala, přičemž šáhla do hrnku, nabrala něco málo ze zbytku kejdy a s radostí mu to hodila do klína.
"A takhle mi agresivní jedinci jdeme po varlatech," zlomyslně se zasmála, když si otírala ruku o hábit. No co, nebozí skřítkové to vyperou. Nebo si to vydrhne sama. Však na tom nic nebylo. Pokoušela se nekřenit tak radostně, ale bylo to nad její síly. Když byla z něčeho nadšená, tak se i nadšeně tvářila.
Chvíli ho pozorovala, jak si vyťukává rytmus, jakoby se snažil jejich heslo odhadnout. No, musela bohužel uznat, že on by si ho narozdíl od ní pamatoval. Proč jen mrhali dobrou pamětí, talentem a inteligencí na někom jako byl Potter? Zatímco ona, milá bytost si pamatovala jen to nepodstatné, o talentu nebylo třeba mluvit a s inteligencí byla nezajímavý průměr. 
Oklepala se jako pes, když jí přejel prstem po čele. Tohle sice nelechtalo, ale ani příjemné to nebylo. Cítit jeho prst na své kůži, fuj! Otřela si čelo, jakoby jí po něm přejel slimák. 
"Jsem si jistá, že někdo z tvé bandy pro tebe položí klidně i krk. Jsi skoro jako Charles Manson. Také tě poslechnou na slovo. Pískneš a oni poběží někoho pověsit za spodky na strom," občas nechápala, kde se v ní berou ta slova, ale vždy jimi častovala jen milé šikanátory. Malfoye a jeho bandu a Pottera s jeho bandou, mezi nimi byl bohužel i Remus. A ten na ně i přes to všechno nedal dopustit. 
Téma rodiny bylo uzavřeno a ona si svůj nevykřičený hněv mohla nechat na jiný čas. Nejlépe do komnaty nejvyšší potřeby. Tam se to nádherně odráželo od stěn, které jí její fantazie vyčarovala. Aspoň tam se ta pravá hemisféra řádně vyřádí. Stejně vždy pochybovala o existenci té levé. Ta jí při porodu přelezla k bratrovi a vytvořila mu dvojitou levou hemisféru. I takové věci se dějí. On má vše, jí nezbylo zhola nic.

„Ty neposloucháš. Ne to co říkám, ale to co chceš slyšet. Přehraj si to v hlavince ještě jednou a zjistíš, že jsem si neprotiřečil. Tedy, jestli to zvládneš,“ mrkl na ní. Řekl, že by dostával všechny role, ale braky by přenechával ostatním. Nemohl za to, že někdo slyšel jen to, co slyšet chtěl, ale nehodlal se kvůli tomu nechat nijak rozhodit. Stačilo na to jednoduché kouzlo a nepotřebovala k tomu ani hůlku. Jen si vyčistit uši.

„Vida, mám hroznou chuť to ozkoušet,“ zabubnoval prsty do stolu. „Víš co? Někdy to uděláme. Ty slečno, dokonalá paměť na jména. Budu ti ukazovat na jednotlivé studenty a ty mi řekneš jejich jména. Ne dnes, tady bys to měla moc jednoduché. Někdy v hlavním sále. Ať nepodvádíš a ukážeš mi, jak zvládáš všechny koleje, když v jednom ročníku je přes tři sta studentů. Tři stovky různých nebo podobných jmen. Držím ti palce předem, dobře?“

„Já ti něco vymyslím, to se neboj,“ přislíbil jí přezdívku, nad kterou začne pracovat ihned, jakmile bude mít náladu. Jakmile ale sáhla po hrnku a vylila mu ho do rozkroku zarazil se, než se zamračil. Jen nad tím zavrtěl hlavou než se natáhl po něčem, čím by to utřel. „Ty jsi pěkná nána, víš to?“ věnoval jí jeden odměřený pohled. Jestli jí přišlo vtipné, aby ostatní polévala, jemu rozhodně ne. Jen si povzdechl nad tím, že to nejde pořádně vysušit a bude se muset jít převléknout. „Fakt šikovná,“ pokýval hlavou, než protočil oči. Oblékl si hábit, aby to nebylo vidět a téměř okamžitě se zvedl od stolu. Rychlým krokem opustil místnost nedbaje na to, jestli se ho někdo pokoušel zastavit. Učitelce to bylo docela jedno a on se chtěl jít převléknout. Ta mrzimorská holka mu dokonale zkazila náladu. Něco jiného si je druhého slovy dobírat. To přeci bavilo oba dva, jenže ona zkrátka zašla přes čáru. A to do té doby o ní měl skutečně dobré mínění a myslel si, že přátelé se dají hledat i jinde než v nebelvíru. No, ona ho docela jistě ubezpečila o tom, že s ní by se bavit nechtěl.