Addison Donnelly

Jak to bylo jen dlouho, co se sestřička dušovala, že už se, co bude živa, nenechá uvrtat k těm hloupostem a sviňárnám, která vyžadovala etiketa… Inu, přesně jeden den. Pak jí mamka oznámila, že je budou Addy a jeho maličkost doprovázet na vánoční večírek, její dcera tedy musí – jak jinak zazářit a sice, zopakovat si pravidla stolování. Jeho samotného se podobné špumprnády těch nadutců netýkali, uměl je jako vzorný hodný chlapec nazpaměť, to jen Addy byla opožděná a v klidu si je nezopakovala ve vlaku. A co tedy dělal nyní? Byl správná podpora potvora a tak se naparoval ve svém obleku před zrcadlem, třináctiletý chlapec se ani omylem nehodlal chovat na svůj věk. Z jednoho z mnoha strýčků vymámil lístky do Barnumova cirkusu, člověk, o kterém se mluvilo, jako o princi humbuků byl sice mudla, ale jeho šejdířské schopnosti byli vyhlášené ještě dlouho po jeho smrti. Lístky jsou pečlivě schované ve vnitřní kapse zimního kabátu hned vedle hůlky. Dneska zažijí mudlovské čáry a kouzla! Jen pár dní před Vánocema! Úsměv od ucha k uchu nebyl ničím, co by musel skrývat. Teď ještě zbavit sestřičku té záviděnihodné buzerace… Co by byl za bratra ve zbrani, kdyby jí nepomáhal při každém zločinu, že? Blonďaté pramínky si nevědomky přehrabuje, toto gesto bylo známkou toho, že irský lotr neví roupama, co by. Pak však vezme zrezlí proděravělý škopíček, třpytky a cukrátko známé pod pojmem dračí dech a samozřejmě kus drátu.

Aby hned nevyšli najevo nekalé úmysly, z pokoje vyšel naprosto klidně, noha střídá nohu, Eli se kouká po červenozlaté výzdobě, kterou je prozářen celý dům, prsty přejíždí po čerstvých borových větvičkách, která je efektivně propletena dřevěnými šprušlemi u zábradlí. Na moment se zapovídá i s jedním z bratrancům, kteří u nich trávili Vánoce… kam až jeho paměť sahá zkrátka vždy. Zkrátka ukázkový příklad hostitele. To se však změnilo, jakmile se dostal před zasklené dveře do jídelny. Sestřička k němu byla čelem. Eli se zády opřel o jednu ze zárubní, začal se rychle montovat ve svých úlovcích. K uším se nesl přísný hlas paní vychovatelky, která jakoby z oka vypadla zlému alter egu Mary Poppins. „Malíček nahoru, zvednout ruku, nehrbte se, slečno Donnelly. A úsměv, chci vidět váš úsměv…“ Hlas se dál nesl a on vychovatelce jen přizvukoval, zdviženým prstem pomávával ve vzduchu, ‚ty, ty, ty!‘ Poté položil již smontovaný provizorní šálek na stehna a prsty roztáhl koutky do úsměvu, jelikož jeho sestřička někdy byla hlava dutá, vše se jí muselo názorně předvádět. Prst je opět vztyčen, toto gesto se však dá považovat, jako jasný náznak pro povel počkej!

Napodobí správné uchopení šálku a symbolicky dvojčátku připije na zdraví, v ústech už je převalován dračí dech, a aby byl Elias upřímný, nevěděl, co to s jeho svěžím dechem udělá, tento vynález ještě neprošel jeho a Teddyho cenzurou, tudíž, jakmile afektovaně foukl završil své divadlo ještě překvapeným vyvalením kukadel, třpytky, které ještě ve škole zaklel rozmnožovacím kouzlem zaplavili místnost a aby toho nebylo málo staly se z nich hořící… jiskřičky? Eli se ani nezmohl na útěk, jelikož ho jeho vlastní drama spolehlivě odrovnalo. Znal své rodiče velmi dobře na to, aby věděl, že nemají slabost pro nadějné chemiky.

Dokud nejedla jako naprosté čuně, nemusela umět stolovat jako špička v oboru etikety. Stála si zatím, i když její rodiče byli zásadně proti. A jelikož byli pozváni na další z mnoha příšerně otravných večírků, musela si to chtě nechtě zopakovat. Její drahý bratříček byl dokonalý šprt šprťácká a tak toho opaku byl ušetřen a mohl si přispat. Stejně jako celý den činit, co by se mu jen zachtělo. Zmetek! Jako dvojčata nemohly být rozdílnější, stejně jako v jistých situacích stejnější. Jeden pro druhého by zabili, též jako by jeden druhého někdy zabili. Hotová sourozenecká idylka.
Ona byla brzo ráno probuzena, donucena se opláchnout, vyčistit zoubky a hezky obléknout, jelikož dítě z dobré rodiny nemůže chodit oblečené jako kdejaké šmudle. Ranní vstávání by jí nevadilo, kdyby si mohla užívat sněhových radovánek. Přeci jen se nemusela ve třinácti chovat jako stará babka po deseti dětech. Což mohla být další věc, kterou jí rodiče děsili. Budeš zlobit a vybereme ti muže. Ona věděla, že kdyby se o něco takového pokusili, tak odjede do Bradavic a nevyleze z nich, dokud nebude plnoletá. Svým způsobem obdivovala feministky stejně jako spolek květinových dětí. Ale nejvíce jí k duchu sedla Mary Shelley. Žena, která se i v těch nejkrizovějších dobách dokázala proslavit Moderním Prométheem. Kdyby dokázala napsat něco stejně skvostného a chytlavého, mohla by se dostat do podvědomí mudlů i čarodějů a ten, kdo je v podvědomí, dokáže jisté věci změnit. A že na tom světě bylo k měnění věcí.
Třeba její nádherná vychovatelka. Šeredná babice s falešným úsměvem, jež vystudovala obor nuda a pruda. Pozdravila se s rodiči, aby jí ti zlouni ponechali na její milost a nemilost. První hodinu se rozhodla chovat jako uražený parchant. Seděla na židli se založenýma rukama a vehementně babici ignorovala. Místo toho s oblibou sledovala poletující mouchu. Říkala si, jaký má vlastně moucha smysl, směr nebo cíl. Proč existuje, co se jí honí hlavou a nebo taky jak se rozmnožuje. Tolik úvah měla, dokud babice mouchu neklepla se slibem, že pokud nebude dělat, co chce, tak praští další. To bohužel nemohla dopustit, i vražda chrobáka jí mrzela a proklínala za ní bratra dlouhé týdny. Takže ačkoliv mohla vychovatelku nyní z plného hrdla nenávidět, tak musela činit, jak praví.
Nastala doba dokonalého a inteligentního držení šálku s čajem. Čaj milovala, vlastně i jídlo do té doby, dokud nemusela perfektně stolovat. Perfektní stolování bylo trestem nejvyššího satanáše. A ačkoliv si říkala, že ani samotný černokněžník Gellert Grindelwald by jí nedonutil dodržovat etiketu, stačila jedna zabitá moucha a už se chovala jako pokorná ovečka. Štěstí, že před ní rodiče nevraždili hmyz, aby je poslouchala.
Jakmile se dostalo k povelu "úsměv", tak roztáhla koutky do co nejvíc falešného a slizáckého úsměvu, jaký se jí podařil vyprodukovat. Vychovatelka by jí nejspíš opět pleskla přes prsty, kdyby se celá místnost nezaplnila miliony a miliony třpytek, které prskaly a jiskřily, jako by měly každou chvíli explodovat. Vychovatelka ze sebe dostala zdušený výkřik a s tím se i svalila ze židle. Alespoň ta silueta tomu napovídala.
Addy polkla smích a využila chaosu, aby se dostala z pekelné výhně. Vyklouzla z okna ven, aby opodál našla toho osvoboditele, který nemohl být nikým jiným než jejím bratrem.
"Dračí dech?" hádala, jelikož to bylo poprvé, co něco takového mohla vidět na vlastní oči a prakticky i na vlastní kůži. ..."Měl by jsi zmizet dřív než tě ta škatule zbystří. Práskne tě našim a s cirkusem se budeš moct rozloučit," ačkoliv mu byla vděčná, vždy jí víc než na sobě, záleželo na tom, aby se bratr nedostal do průseru. Který se blížil každou vteřinou, kdy ženská křičela a do toho volala její příjmení. Měla by se vrátit dřív než se to rozvíří a ona si všimne, že tam není. Pak by se i ona mohla s jistými věcmi rozloučit a vskutku svojí knihu bez boje nedá!

Stále dokonale zaražen nad tím, jak jeho pokus… inu vyšel zcela nadprůměrně, než původně měl v úmyslu, postává, div se mu klapačka neroztrhne, ba co víc, chvíli takhle stát a dost možná musí spodní patro hledat po chodbách. Škopíček, který by ho z občansky zavrhlé činnosti mohl snad usvědčit je pečlivě strčen mezi květinu v terakotových květináčích, jejich matka květiny milovala, rostliny všech druhů a velikostí, proto nebyla překvapením ani obrovská aloe vera, jež nečinně postávala, zrovna tak, jak to aloe dělají. V plecháči nezůstala žádná třpytka, Eli se dohadoval, že v závislosti na vlhkost aloe by jeho očarovaná hitparáda mohla vybuchovat. Co mohla… věděl to. Dramaticky si oprášil neviditelný prach nebo oharky z košile a promnul si obě packy, kdyby si s ním někdo podal ruku, zjistil by, jak jsou jemné, a sice, chlapec nedělal žádnou hloupou manuálně náročnou činnost.

Jakmile zří sestru svou rodnou a jemu naprosto neidenticky podobnou, zrovna tak, jak si dvojčata být mohou, na tváři se objeví jeden z jeho mnoha sortimentů úsměvů. Bystrým našedle modrým kukadlům neušlo, že z konečky pramínků sestřiných vlasů lehce doutnají, avšak čistokrevnou Rusku s holou hlavou z ní neudělal, navíc, Addy nepatřila mezi ty něžné ženy, které by svůj krásný ženský zjev přehnaně řešily. Vlasy dorostou. „Vylepšenej, zkoušel jsem si pár formulí, které nás učila McGonagallová v přeměňování, časem bych chtěl dosáhnout toho, že budou měnit barvu podle okolní teploty a nepůjdou uhasit.“ Oči se na moment stočí k jedovaté babě, hotové Nanny McPhee, až na to, že ona zůstávala stále stejně šeredná a to byli se sestrou přeci takový pokladi… Jen je zakopat. „Než se vůbec dostane z místa tak jí to zabere tak třicet minut a dalších třicet než půjde požalovat našim.“ Odvětí klidně, načež se jeho slova začnou potvrzovat, ony třpytky kolem nebohé ženštiny jakoby se množily, těžkly, zasypávaly ji jako ten sníh venku, který se kupil v bělostných přikrývkách. Tvář světlovlasého chlapce se obrátí zpět k ní, oči radostně záři a na tváři pohrává tentokrát šibalský úsměv. Ať už se stalo cokoli, nemusí si o něj dělat starosti, ačkoli, on měl sestřičku rád, bezpochyby, jen mu chyběla tatéž kvoční starostlivost, co se její osoby týkala.

„Ale no tak, přece nebudeme trčet tady, od strýčka Lawa jsem se dozvěděl, že do města dorazili včera večer cikáni, tancují, věští a dělají nejrůznější akrobatické kousky.“ Malý pokušitel, věřil tomu, že tatínkův mladší bratr je bude krýt, měl pochopení pro každou špatnost. A cesta z jejich panství do města nezabere tolik času, pokud si vezmou lyže. Než se vrátí, tak se na lumpárnu zapomene a i otec, který byl mnohem přísnější, než maminka se stihne vánočně naladit. Však, co to bylo za nápad, držet je zavřené v domě, když je venku krásný nečas. Aniž by čekal na sestřin možný nesouhlas, který skutečně nehrozil, oba byli zvědaví jako opice na ten mudlovský svět tam venku. „Teddy říkal, že cikánské věštění je ověřené, jejich předpovědi se fakt plní. Navíc se s tebou klidně vsadím o porci dnešního dezertu, že spadneš jako zralá hruška až se postavíš na lyže.“ Pusa mu nadále jela, když ji táhl, volky nevolky za sebou asi jako zločinec, pokud by teď narazili na hloupé kluky tety Angely nebo ufňukanou Marunu, vyjde celé dobrodružství nastejno, jakoby se snad chlubili rodičům, jací nejsou rebelové.

V první moment, kdy se místnost zalila hořlavými třpytkami, si říkala, zda jí opět neexplodovala hůlka. V její rodině byli samí talentovaní čarodějové a čarodějky. Eli za otcem a matkou nebyl pozadu. Zato ona? Dokonalý antitalent. Nejen na etiketu, společenskou konverzaci a slušný styl oblékání, ale především na kouzlení. V prvním roce to tak nevnímala, ale ve druhém to začalo být dosti podezřelé. Nejlépe jí nejspíš šly lektvary a to jen z toho důvodu, že tam to bylo spíš jako vaření. A to se podle návodu dá, zato čarování ... to se stalo její nemesis. Jakoby celá její moc i hůlka byli proti ní a odmítali se s ní jakkoliv spojit. Nejspíš jí tím chtěli naznačit, že měla být motákem. Motákem, co by v Bradavicích ryl záhony a po večerech hlídkoval na chodbách. Taková představa jí děsila víc, jak několika hodinová kukanice na paní žábu ovesnou. Nechtěla zklamat rodiče a tak se pokoušela procvičovat si kouzla někde, kde by nikomu neulétly zuby nebo falešný příčesek. A tak několikrát prohnala Hagrida, protože kdo jiný by hasil nebohý hořící stromeček nebo dýni nebo i nějaké zvíře, které opovážlivě vykouklo čumáčkem ven z lesa. Naštěstí se žádnému z nich nic nestalo. Kromě ohořelé srsti. Tak získala alespoň svého Drobka. Zatoulaného kocoura s jedním uchem a díky ní i ohořelým kožichem. Ale kupodivu jí měl rád. Zřejmě jí odpustil narozdíl od rodičů. Ti jí vesele dál týrali něčím tak hrozným jako etiketou. Stejně jako jí bratříček vesele břímě spasil.
Ani si nevšimla, že mírně hoří ona sama, dokud se nedostala na čerstvější vzduch. Jako správný skoro moták si pomohla ručkama, místo aby si vlasy uhasila nějakým prostým kouzlem. Zřejmě si je bude muset nenápadně zastřihnout, aby se matinka nevyptávala. Na jejích vláscích si zvlášť potrpěla. Chtěla, aby je měla až po zadek, ale to se Addy příčilo, tudíž si je vždy na tajňačku zastřihla. Bohužel to šlo poznat, ale co mohla matka dělat jiného než se smířit s pekelníkem místo poslušné, rozkošné dcerušky.
"Nepůjdou uhasit? Chceš snad udělat laskavost letošním páťákům během zkoušek? Jsem si jistá, že ti hloupější by to ocenili," ti, co mířili níž a níž a ne výš a výš. Byla chápavý tvor, tudíž bratrovi v jeho pokusech nijak nebránila, ačkoliv se raději držela, co nejdál. Nemínila se stát hořící pochodní ani zkušebním králíčkem. Stačilo, že se jí ztratil Ferda za podivně podivných okolností.
Těkala očima mezi ním a ženskou, která stále kvičela, doslova. Zněla jako podřízlé prase. Ona našla východ celkem jednoduše, stará rašple zřejmě takový talent neměla. Žádná škoda. Co byste chtěli po někom, kdo učí etiku. Ale i tak si to musela promyslet i přes Eliho přemlouvání. Stejně to bylo marné. Nedalo jí to.
"V případě potřeby budu tvrdit, že jsi mě odvlekl i přes můj chabý nesouhlas. Přeci jen jsem slabá žena, která proti tobě nemá šanci," zaculila se na něj nevinně než se mu natáhla k ruce, aby ho donutila k sevření jejího zápěstí. Musí to vypadat autenticky! Když už láká, musí se postarat o to, aby se jí trest vyhnul. To je logické řešení.
Prakticky ani tak učinit nemusela. Bratr jí za sebou táhl jako kdyby byla nějaké trucující štěně. Alespoň si i přes brzké vstáváníčko užije nějakou srandu. Pravou ... cikánskou.
"Myslíš, že ti vyvěští, jak slavným kouzelníkem se staneš? Slavným kouzelníkem, co bude na ministerstvu odsávat ucpané toalety," uchechtla se té představě, jak se její nadaný bratr brodí v hovnech a neví, jak je zastavit.
Když jí řádně urazil tím výmyslem o ní a lyžích, prudce zastavila a trhla rukou dozadu. Za prvé, aby se mu vysmekla a za druhé, aby ho mírně vyřadila z rovnováhy. Nebyla zase takový neumětel! Sice si párkrát namlela ... ale tak, sáňky byly přeci jen jistější.
"Chceš přebarvit pleť, aby ses k těm cikánům hodil? Stačí říct. Ale s těmi tvými předpovědmi by jsi moc neobstál. Já nespadnu. Už jsem konečně našla jsem ten správný gryf. Mám plán a toho se budu držet," hrdě se napřímí a vystrčí bradu vpřed. Nad čím jiným mohla po večerech přemýšlet než nad tím, jak se udržet na lyžích. Nejspíš na tom měla nějaký podíl rovnováha, stejně jako gravitace a třeba i to, kolik toho jí. Tudíž od včerejší večeře toho moc nesezobala. Měla hlad větší, jak tulácký pes, ale bez zbytečného nákladu by se měla udržet v rovné pozici. Ona mu ještě ukáže, kdo je tu talent!

Eli byl bezpochyby kouzelník, s magií příliš divokou než, aby ji dokázal vždy plně uchopit, ovládnout, rozhodně ne v tak brzkém věku. Inu, odpovědí byli už jen jeho nezdařilé pokusy, to se však nedalo říci o sestřičce, jelikož většinu magického nadání si pro sebe vyžral Eli a Addy? Možná by udělala líp, kdyby z hůlky udělala kvedlačku, když už v mnoha případech plnila funkci čínské hůlky či jiného více funkčního předmětu. Avšak vytahovat to na sestřičku? To mohl samo sebou pouze on, spolu s tvrzením, že jako žena v domácnosti přeci ani studium nepotřebuje. Tolik k názorům pubertálního paka. Sám sebe by nepovažoval za štěstí v neštěstí, rodiče si už teď malovali, že budou mít ze syna minimálně zástupce ministra kouzel s výhledem na místo ministra. Jeho vlastní touhy a potřeby… sahaly k vědeckým úspěchům a jak se hoch dostane do styku s výbušninami? Chtělo to jen vytrvalost, nezničitelnost, trochu fištronu a jistou flexibilitu k tomu si přiznat, že spáleným obočím velký úspěch začíná a s disfunkčními vnitřnostmi skončí. Pan Donnelly musel totiž vše ozkoušet, zjistit, jak vše, co chce používat, funguje, bylo jen otázkou času, než přijde na něco lepšího, než jsou Relikvie smrti, popřípadě všechny tři sám najde. Ale pro teď? Přičmoudlá blíženka se mohla radovat z většího výbuchu, jež se změnil pouze v lehce ožehlý nábytek a ne na vánoční požár.

„Nemyslím si, že by jim to pomohlo, pokud chceš odložit NKÚ na později, spasí tě pouze umrtí.“ Na tváři se objeví potměšilý úšklebek, nebyl špatný kluk, nicméně nerad se vzdával jakékoli příležitosti, aby si nezaryl do nějakýho omezenýho tupce s IQ tykve. Ještě chviličku skenoval její nový sestřih, nebylo to poprvé, co u Addy došlo k obměně, vždy nevítané, bohužel z pětasedmdesáti procent to bylo jeho vinnou a ty zbylá procenta? To dostala starší sestřička impulz, kdy zkrátka potřebovala změnu, aspoň takovou, že vypadala jako oškubaný ježek, který má vážné problémy s životem a utápí se v depresích. V tu chvíli maminka zvažovala možnost vydědění obou svých pokladů. A proč si půjčoval vlásky on? Nikdy není na škodu někomu namluvit, že jde o žíně z jednorožce, samo sebou… hnědáka. Popřípadě pačesy z víly, přeci jen, milovaná sestřička si vlasy musela pěstovat, doteď si pamatoval, jak Addy sestřihl copy, protože jí namluvil, že tak bude vypadat víc jako kluk a bude moct hrát Famfrpál a dělat další príma klučičácký věci.

Když tak slyšel starou paní, jak huláká, kvičí a piští zároveň, zachoval se přesně tak, jak by se správný uličník chovat neměl. A sice, bylo na něm znát, že se částečně má k tomu, aby ji snad navzdory možnému nebezpečí pomohl z menší jiskřivé kalamity. Rýpal špičkou boty do dřevěných parket a pral se se svým smyslem pro morálku, už dopředu věděl, že ho svědomí bude žrát tak dlouho, dokud ho nepřiměje přiznat svůj podíl vinny otci. Snad nic nebylo horšího než jeho přísný pohled, který se zarýval do morků kostí, táta bezpochyby dokázal číst myšlenky a vyvolat výčitky a to nemusel ani mluvit. Stačil mu jen ten jeho všeříkající pohled. Avšak loajalita k ségře v závěru zvítězila na plné čáře. Tudíž… Ale však, víme, jak to bylo dál, táhl ji hlava nehlava ven, vstříc té sněhové mrazivé nádheře.

„Ty naše prostoduchá ženo, oni tě z ničeho vinit nebudou, dobře ví, že nedokážeš souvisle argumentovat.“ Zavrtí hlavou, pokud byly světlé prameny neurčitou nečesanou změtí předtím, teď se z nich stalo vrabčí hnízdo. Avšak nabízenou pracku sevře, správně neurvale, div ji sestřičce neurval. Přeci jen, to jí záleželo nad uvěřitelností role nebohé oběti, podle jeho vlastního vědomí a svědomí vypadala spíš jako navztekaná piraňa, která si hraje na vegetariána. Ale proč by ji kazil radost, že? Byla natolik paličatá, že by ji nepřesvědčil, i kdyby její momentální výraz vysochal. Avšak jeho odezva na její průpovídku? Nafouknutá tlamička a ctěný frňák pozvednut do patřičných výšin, div neodlevitoval vzhůru do nekonečna a ještě dál.

„Myslíš polohu don Plandos spadlos prdelos. Můžu tě klidně nakopnout, jsou dost pověrčivý, aby věřili, že jim před nosem přelítl pegas.“ Hrdě ji plácne do zad a se smíchem se rozběhne, avšak nevytočil to pro kabátek, jejich pokoj byl nyní nepřátelským územím, noha střídá nohu, div neposráží vánoční výzdobu a nenápadnost? Inu, ta už vzala za své. Dostat se k lyžím už nebyl problém, Eli byl od přírody bordelář a dobře věděl, že lyže jsou pohozené přede dveřmi, nastrčené tak dokonale, aby se o ně přerazil každý nebohý turista, který byl šikmooký, slepý nebo hloupý než, aby se koukal pod nohy. Lyžařské nazouváky pak na verandě, zkrátka… měl v tom svůj hektický pořádek.

Na lyže se v závěru dostal ani nevěděl jak a s houknutím, "jsem dole dřív, kupuješ mi pražený oříšky v karamelu!" se řítil dolu z kopce jako lavina, malý sobeček, který v případě prohry nekoukal na pravo na levou, byly to rychlé obraty, podlouhlé půlkruhy se za ním prakticky netvořili, jelikož fičel z kopce div si nezlámal vaz, v jakém stavu je Addy? To nevěděl, ovšem nedivil by se, pokud by se z ní stal sněhulák, pokud se mu vytrvale držela za zadkem. Chladný vítr ho štípal do tváří a částečně ho ohlušoval, vločky nutily kukadla slzet, nicméně směr byl pevně daný a k jeho štěstí téže správný.

Tak ako autor svojim príbehom venuje jednu kapitolu po kapitole, ktorá má začiatok a taktiež aj svoj vlastný koniec, rovnako nakladá so svojim životom aj práve Sirius. Pozerajúc sa do zrkadla. Sledujúc muža, ktorý vyzeral sebavedomo s ostrými črtami a s dlhšími vlasmi havranej farby sa na jeho tvári objavil malý úškrn. Končekmi prstov si zašiel do vlasov, upravil si ich do tradičného tvaru pričom sa pozrel na oblečenie, ktoré mal na sebe. Biela košeľa, ktorá bola elegantne založená v nohaviciach, topánky, ktoré sa leskli na niekoľko kilometrov a kravata na krku, ktorá nebola utiahnutá na doraz. Mal vzbudiť v ľuďoch domnienku elegantnosti striedajúcou sa s miernou ležérnosťou. Spomínal si na tie dni, kedy sa na neho matka pozrela chladným pohľadom a privolala si ho sebe. Každý jeden okamih sa opakoval, stále mu hovorila o kravate, ktorú si mal upraviť ako správny muž. V momente, kedy sa jej ruky dotkli hodvábnej látky, dokázala zatiahnúť takmer na doraz. Nezaujímal ju fakt, že jej syn sa nedokáže slobodne nadýchnuť.

No možno to bol prejav toho, čo sa odohrávalo aj v skutočnosti. V okamihu, kedy Sirius vyrastal mala nad ním pevnú ruku, rovnako ako to bývalo v takmer každom jednom manželstve, ktoré bolo uzatvorené len z povinnosti. Chladné slová, žiaden milujúci dotyk a len slová, ktoré boli rozkazom. To bolo jediné, čo sa dostávalo k Siriusovi. Čo ak práve tá kravata nebola len pomyselným gestom? Čo ak aj ona chcela okolo jeho krku uviazať povraz a držať si ho pevne vo svojom náručí a vyžadovať od neho mnoho zbytočností? Z toho dôvodu kravata, ktorá sa nachádzala okolo jeho krku takmer stále bola mierne rozviazaná. Chcel si ponechať svoju voľnosť, myslieť vlastným rozumom a nikomu nedovoliť ani len kúsku látky aby ho ovládal.

Sirius sa pozrel na svoju uniformu, ktorá hrala základnými farbami pre jeho koľaj. Tie farby, ktoré ho charakterizovali aj napriek tomu, že to jeho rodina nevedela pochopiť. No nikto z nich sa nezamýšľal nad podstatou, ktorá im unikala. Červený lem tmavého, čierneho hábitu mal znázorňovať nikdy nezhasínajúci oheň. Rovnako ako jeho temperamentnosť, ktorá nebola odmyslíteľnou súčasťou jeho osobnosti. Bol na to hrdý, s hrdosťou sa pozeral na svoj odraz v zrkadle ako to robil každé jedno ráno a dokonca aj večer pred spaním pričom prešiel končekmi prstov po kravate, kde sa objavovala aj žltá farba. Práve farba, ktorá mala dotvoriť jeho osobnosť. V momente, kedy sa na jeho tvári objaví úsmev, ktorý je úprimným a venovaným svojim priateľom, ľudom za ktorých by dokázal položiť aj vlastný život alebo čiernu labku do ohňa, je jeho tvár ako samotné slnko, ktoré vie rozjasniť celú miestnosť.

Urobil jedno gesto rukou pričom na seba ukázal v zrkadle prstom a malým úsmevom prešiel k dverám izby. Bol predsa len utorok, čas na to aby voľné chvíľky strávil v prítomnosti šťastnej ženy. Alebo to bol pondelok, ktorý bol na to priam stvorený?
Prechádzal sa chodbou pričom rozmýšľal nad tým, kde sa vlastne dnes má nachádzať jeho najlepší kamarát. Bol ako jeho tieň, ako jeho druhá polovica srdca, ktorá mala byť rovnako ako on sám. Niekedy dokonca mal pocit, že medzi nimi sa nachádza dostatočné puto na to, aby si dokázali čítať myšlienky a vymieňať si niekoľko názorov. No kto by sa chcel nachádzať v hlave Siriusa? Aj napriek tomu, že by tam chcel mať poriadok, presne každú jednu myšlienku pri myšlienke, spomienku po spomienke tak mu tam stále chodili veci, ktoré by mnoho ľudí nepochopilo. Ako napríklad mená. Jedno meno za druhým, ktoré plnilo zoznam celých kníh. Boli to práve mená dievčat, ktoré dokázal svojim šarmom okúzliť. V tomto ohľade bol iným ako James. Niekedy mal dokonca pocit, že by niekedy mohol byť ako James. Nájsť si nejaké dievča, ktoré by mohol tajne obdivovať a možno časom myslieť aj na nejakú lásku alebo dokonca na svadbu spojenú s niekoľkými detičkami, ktoré by mali krásu po ňom a po manželke? To by záležalo na tom, kto by to samozrejme bol. No pri každom jednom pokuse na to čo i len pomyslieť cítil ako sa mu zježil aj ten posledný chlp na pokožke. Láska pre neho znamenala viac ako choroba pochádzajúca z cudzích krajín, niečo čo by nechcel nikdy cítiť alebo sa tým nakaziť. Vyhýbal sa jej oblúkom na niekoľko kilometre a možno by nosil aj skafander na to určený len aby nepokúšal osud. No v momente, kedy sa James nachádzal niekde, kde nemal na neho Sirius očný kontakt, niekde kde nevedel ani len kde sa nachádza cítil ako sa jeho srdce roztrhlo.

No v momente, kedy videl pred sebou dievča s čiernymi vlasmi pripomínajúcimi samotnú dušu diabla, srdce sa mu opäť rozbúchalo a on vedel, že prišiel ten správny čas na to, aby ukázal, čo sa v ňom po celý ten čas skrýva. Neskrotné zviera, ktoré potrebuje svoju dennú dávku. Odhodlaným krokom, kedy jednu ruku mal vo vrecku a tú druhu spustenú k telu sa priblížil k dievčaťu, ktoré stálo pred ním. Nemohla ho vidieť, nemohla vedieť, že sa za ňou niekto nachádza pretože jeho krok bol taký tichý, že v niektorých okamihoch sa zdal až ako vznášanie sa samotného ducha.

Jemne jej poklepal na pravé rameno pričom počkal na ten moment, kedy sa k nemu otočí.
„ vlasy ako perie samotného havrana. Oči ako kúsok modrého mora. A tá červeň v líčkach? Ako dve krásne jabĺčka do ktorých by sa človek najradšej zahryzol.“ V momente, kedy dopovedal svoje posledné slová sa usmial na dievča, ktoré stalo pred ním pričom jej venoval pohľad na predný rad dokonalých, bielych zúbkov, ktoré pripomínali samotné perličky.

Byla středa a ve středu bylo nejlepší ... nejraději by si pomyslela, ležet a nevstávat z postele, ale jelikož to nebylo možné, tak mohla myslet na knihu. Každý den byl skvělý k přečtení alespoň jedné. Pokud to nebyla extrémně dlouhá bichle. Ty si rozvrhla do pěti dnů a v těch je zdolala. Až na Huga. Ten se četl nejhůř. Ten frantík s radostí naházel do knihy kromě samotného děje třičtvrtě neužitečných informací, nejspíš aby vypadal chytře. Nebo do toho byl tak zapálen, že toužil psát o samotné Francii, rozdíly mezi císaři, lordy, hrabaty, kde teče stoka, na kterém rohu si kupoval rohlíky během revoluce. Jenže ty knihy by v té době příliš nefrčely, tudíž to musel schovat do své beletrie. A knihy se díky tomu prodloužily. Jen u něj se naučila číst, aniž by skutečně četla. Díky tomu měla nezajímavý obsah přelétnutý za chvilenku jako učebnice na hodiny bylinkářství. Nic proti její ředitelce koleje. Kdyby mohla, vytrhala by zbytečné strany a zbyla by ani ne půlka knihy. Kdyby si chtěla číst o Napoleonovi, půjčí si knihu o Napolenovi. Prosté! Proč to ten Francouz nechtěl pochopit?! Ale to již byla mimo. Milovala knihy, ale především milovala knihy maximálně do pětiset stránek. A které milovala nejvíc? Ty mudlovské. Nenacházela se na každém kroku magie, ani čarovné bytosti ani nic, co by souviselo s jejím světem, do kterého zrovna nezapadala. S těmihle knihami, kde vévodila prostá lidská marnivost, věda a humor bez létajících košťat, přeměny na žábu nebo jednorožců. Jednorožci byli hroziví! Oškliví koně s rohem jako nosorožec. Však se s tím rohem mohli klidně někomu hrabat v pajšlu! To jednoduše nebyl nevinný koník, nad kterým by měli holky ochat a achat. Její noční můra. Klauni a jednorožci. A existence knih pouze od Victora Huga. 
Ráno si hezky vyskládala veškeré krátké knihy na postel a přemýšlela, kterou si dnes vezme. Sice vždy sáhla po Frankensteinovi, ale i zázraky se děly a občas příběh o monstru vyměnila za Obraz Doriana Graye, Ostrov doktora Moreaua, Kmotra či Carrie. Carrie byla lehce nová kniha napsaná nějakým Kingem. Chlapeček se snažil protlačit s lehce hororovým dílem. S každým dalším čtením se jí to líbilo více a více, ne každý muž dokáže tak dokonale popsat ženské krvácení, za to mu musela smeknout svůj neexistující klobouk. I když si někdy říkala, že by jí klobouk slušel. Bohužel opět mudlovský. S tím podivným černým čahounem jí v životě nikdo nespatří! 
Stále byla v pyžamu, zatímco zbytek holek už bylo dávno pryč. Což bylo podivné, tři z pěti byly nehorázné leštěnky a dokud nevypadaly jako sklo, tak nikam nelezly. Phoe se ani nemusela trápit s tím, jak vypadá. Však to neviděla. A jak na tom byla Addy? Pokud nevypadala vyloženě jako čarodějnice, tak jí na tom příliš nezáleželo. Někdy si říkala, že by se přebarvila na blond, aby konečně někdo viděl tu podobnost mezi ní a bratrem, ale nakonec to zavrhla. Kdoví, jak by vypadala.
Nakonec sáhla po Podivuhodném případu doktora Jekylla a pana Hydea, což vytáhla zpod postele. Dlouho na ní nesáhla, přesněji dvacetjedna dní. I další nepovedený vědecký experiment si zasloužil chvilku na výslunní. Sbalila zbytek knih do nočního stolku, kde měla ti nejmilejší a poté se konečně vydala do koupelny. Umýt, vyčistit zuby, obléct do typického bradavického oděvu s mrzimorskými barvami a konečně na cestu na pozdní snídani. Teddy s Elim jí určitě budou mít za sebou, jelikož narozdíl od ní neměli tendenci chodit všude pozdě. Ale dnes se jí tak hezky spálo, že jí ani Drobek neprobudil tím, že si jí ulehl na hlavu. Nebyl zrovna drobný, ale dnes ho ani necítila. S podivem ani hlavu. 
Vzala ruku pod paží a se spokojeným úsměvem vyrazila dolů. Prakticky se mohla do kuchyně vkrást, něco tam sníst a nemusela by ani na snídani. To byl ale nápad! Addison Donnelly je génius! Seběhla ze schodů, proběhla společenskou místnost zející prázdnotou a vkradla se do kuchyně, kde si ukradla vdolek. Nějaký skřítek jí sice vynadal, ale to jí nezastavilo v tom, aby si k tomu přibrala i banán. Banán po cestě slupla jako první, vdolek byl druhý na místě. To jí na pár hodin bude stačit. Teď měla ještě několik málo či hodně minut než začne první výuka. Vesele si to kráčela s knihou, už už se jí chystala otevřít, aby se začetla, když začula něco, z čeho by se Villoin v hrobě obracel. Nu, nebylo to nejlepší přirovnání s ohledem na to, jakou poezii psal, ale ona na ní sama příliš nebyla. S povytaženým obočím upřela svůj zrak na Siriuse a na jeho další nebohou oběť. Nemusela patřit do Nebelvíru, nemusela se znát s každým, aby neznala Siriuse Blacka. Jediný Black, který neskončil ve Zmijozelu. Což jí nikdy nedalo spát, ale i moudrý klobouk se může seknout. 
"Měla bys utéct, dokud je čas," na drzo se jim vmísila do jednostranné konverzace. Hrdě se cpala do role hrdinného ochránce nebohých dívek před takovými jako byl Sirius. ..."Je to ta nejvíc promiskuitní osoba v celých Bradavicích. Pokud nechceš něco chytit, měla by ses od něj držet v pětimetrové vzdálenosti," dala jí vzácnou radu, usmívajíc se jak měsíček na hnoji. Snad dívka nebyla tak hloupá, aby na takové všední řeči naletěla. I když dle jeho kurzu, tu bylo víc hloupých holek než těch inteligentních. Že se vůbec diví.

Sledoval miernu červeň v tváričke, ktorá sa objavila u dievčaťa. Nezaujímalo ho to z akej koľaje pochádza ani dokonca to, aké meno má za tým krstným. Sirius stál opretý o stenu pričom mal ruky vo vreckách a snažil sa na dievča zapôsobiť ako to len najlepšie išlo. V momente ale kedy pocítil niekoho prítomnosť a následne aj počul slová, ktoré vypadli z jej úst mohol urobiť len jedno jediné. Mohol stáť na mieste, naštvať sa a nechať vybehnúť jednu žilku priamo uprostred čela, ktorá by znamenala to, že je naštvaný. No na miesto toho sa postavil o čosi pevnejšie na nohy a zasmial sa. Upravil si hábit, ktorý mu siahal do polovice lýtok pričom si jemne odkašľal a následne venoval pohľad mladému dievčaťu, ktoré malo v očiach mierne zdesenie. On sám vede, že vysvetľovať niečo by bolo oveľa zdĺhavejšie ako si nájsť niekoho iného, kto by bol takmer okamžite ohúrený jeho prítomnosťou.

„ takže chytiť áno?.“ Na jeho tvári sa objavil malý úšklebok pričom priamy pohľad venoval práve dievčaťu, ktoré sa im priplietlo do rozhovoru. Nevenoval svojej spoločnosti žiadnu pozornosť pričom následne videl ako odchádzala bez toho aby niečo čo i len povedala. Len nad tým jemne mykol plecami a svoj pohľad upriamil opätovne na dievča, ktoré meno poznal veľmi dobre. Nebolo ťažké si zapamätať niektoré typy dievčat. No najlepšie to boli tie, ktoré buď každého odmietali alebo sa správali až prehnane vyzývavo a žiadostivo, kedy samé padali na kolená pred mužov len aby sa činili no a potom do tretice tie, ktoré hovorili v niektorých situáciách oveľa viac ako by mali. No prišlo mu to napokon komické. Nečakal, že by to niekto v jeho spoločnosti niekedy použil. Povedať slová, ktorých by bol schopný aj on sám.Dokonca sa nesnažil v tejto chvíli ani len poprieť to, čo povedala aj napriek tomu, že to nebola pravda.

„ zvláštne to počuť od starej panny. Stále neprišiel ten správny princ na bielom koni, ktorý by sa k tebe správal tak, ako si to zaslúžiš?.“  Podišiel k nej o čosi bližšie pričom sa mierne naklonil a následne jej vdýchol teplý vzduch z pier priamo do uška. Do vlasov, ktoré sa mu zdali miestami neposedné rovnako ako jeho majiteľka. Nepoznal ju tak, že by mohol tvrdiť aká je, no vedel o nej pár vecí, ktoré samozrejme mal v pláne neskôr využiť. „ alebo si čakala na ten moment, kedy si ťa všimnem a venujem ti svoju pozornosť? Bolo to milé ako si sa na ňu pozrela, povedala jej tie slová, ktoré ju odstrašili a následne tu stojíš predo mnou pričom sa ti ani len neklepú kolená. Čakala si na ten moment, kedy prídem k tebe a urobím toto?..“ povedal so stálym úšklebkom na tvári pričom jej končekmi prstov takmer nepatrne odsunul prameň vlasov pričom sa k nej naklonil tak blízko ako sa len dalo. Dýchol jej na krk pričom jemne klepol zúbkami a zahryzol sa do spodnej pery. Vdýchol do seba jej vôňu. Vôňu jej vlasov a taktiež aj samotnej pokožky. „ musela si čakať dlho, kým som si ťa všimol. No teraz to bude úplne iné. Sľubujem, že teraz budem mať oči len a len pre teba.“ Bruškami prstov jej prešiel po pravom boku pričom sa následne odtiahol a opäť sa oprel o stenu pričom si ruky založil na prsiach.

„ po tomto by mi určite padla k nohám a ja by som mal o niečo krajší deň. no na miesto toho tu pred sebou mám teba, aká kniha to je tento krát? Ako pokaziť niekomu pokus o rande v desiatich kapitolách?.“ Pozrel sa na ňu no následne, takmer o niekoľko malých stotín už jeho pohľad skončil na ďalším dievčati, ktoré sa nachádzalo za ňou.

Cítila tu uspokojující satisfakci, když dívce z Havraspáru vrátila zdravý rozum. Copak toho ti havrani neměli mít nejvíce? A k tomu inteligenci a nějakou tu soudnost, aby nepadli ke kolenům prvnímu černookému ďáblovi, kterého spatřili? No, opět se Moudrý klobouk zřejmě mírně sekl. U ní učinil tu největší dokonalost, neváhal ani vteřinu a šoupl jí přímo do Mrzimoru. Nejlepší a nejpodceňovanější koleje, jaká se na škole dala nalézt. Dalo se rychle zvyknout na všemožné hloupé řeči a předsudky, jaké ostatní vůči mrzimorským měli. Čestnost, poctivost a dobrota se zřejmě často pletla s hloupostí a nešikovností. Zřejmě si nejvíc zapamatovali ji a podle toho soudili celou kolej. Ale Ted byl chytrý a Eli šikovný. Kdyby tomu tak bylo, oni by v Mrzimoru nebyli. 
S radostí by dívce zamávala, ale bohužel jí opožděně došlo, že tato reakce bude mít své následky. A tím byla nechtěná pozornost pana Blacka. Úsměv jí mírně pohasl. Měla nepěkné tušení, že se jí vše vrátí i s úroky. Mohla zkusit starý dobrý trik "Tam! Za tebou!" a utéct, ale s její šikovností by se jí ještě zapletly nohy a ona by letěla po zemi jako ve třetím ročníku Peter Pe ... Petihrew. Jednoduše ten s křivým nosem a problémy s nadváhou, co neustále lezl za Potterem a Blackem. Už od prvního ročníku se snažila přijít na tu největší záhadu. Jak bylo možné, že se s nimi sčuchl Remus. Milý, chytrý a dobrosrdečný. Možná podcenila to slovo "chytrý", když se přidal do jejich bandy. Některá tajemství zůstala tajemstvími. A Lupin si to své střežil jako ona svoje knihy. 
Přimhouřila oči, když jí tak nestydatě urazil. Nebyla žádná hloupá nána, aby čekala na nějakého prince, co jí zachrání ze zámku. Ona by slezla ze svého vězení, i kdyby si měla vaz zlámat. Knihu si přitáhla blíž k tělu, když se k ní přiblížil. Střežila to nejcennější, co měla. Nejspíš by bylo lepší, kdyby ustoupila, ale nemínila se před ním projevit jako slaboch, který něco poví a poté ucouvne. A také byla mírná pravda, že maličko zamrzla. On nebyl Sirius Black jen nezdárnou existencí, on byl existencí, která dokázala lehce zamotat hlavu nebohých dívek. I ona sama na něj hleděla, jako by mu ta slova věřila a chtěla mu, co nejdřív padnout k nohám. Po těle se jí rozjela husina, když se k ní dostal jeho dech. Nepatrně se přikrčila a snažila se, co nejdřív vzpamatovat. A též dostat tu hloupou rudou barvu z tváří. Nebylo těžké zjistit, že tam je. Když vám hoří líce je zaručené, že tam ta barva bude! 
Zaklepala hlavou, aby se konečně vrátila na zem. Nechtěla mu ještě udělat radost. To jí udělá sobě, sic se už stalo, když předešlá dívka utekla. Ona zaručeně nebyla jeho typ a ani on její. 
"Tomu věřím," strčila si knihu před pusu, aby mohla nenápadně dostat zatajený dech z úst. Tudíž první větě možná ani nebylo rozumět. ..."Mohl by jsi se živit jako hypnotizér hadů. Ty oči máš černé, protože jsi zajisté zaprodal svou duši za příručku, jak sbalit holku na každý způsob," mínila mu vrátit tu chvilku, kdy se zapomněla a málem se zachovala jako tucet jiných nán, které mu na to skočily. Sic by se měla radši držet tím, že mrzimorští konflikty nevyvolávají. Ale však je to velice slušná výměna názoru. 
Sledovala jeho pohled, když se zaměřil na další obět. Oči jí opět vylétly nahoru, když se dívka uzardila a zachichotala. Proč radši nebyla kluk.
"Dokážeš projít chodbou, aniž by jsi někoho neuhranul pohledem? Ty nejsi kouzelník, ale čarodějnice!" rozhodně tak i vypadal. Rozježit mu vlasy, hodit mu kočku na rameno a bude jasné, odkud vítr vane. A větřík by zaručeně potřebovala. Trochu horko tu stále bylo. Možná mu přeci jen měla podstrčit nějakou obětinu, aby jí ježibaba Sirius vzala na milost a ona se mohla vytratit na svou hodinu přeměnování. Jenže její rodina byla hrdá a ona to bohužel taky schytala. Nemohla odejít z boje jinak než jako zbitý pitomec, co dlouho šťouchal do hada až ho had kousl. A že neměl Sirius k hadovi daleko, to bylo vidět na první pohled.

„ ak by som chcel prišiel by som na spôsob ako sa ti dostať pod kožu. Kedy by som ťa prinútil nemyslieť na nič iné ako na môj dych na tvojej pokožke. Na moje pery, ktoré by ti spôsobovali zimomriavky.“ Venoval jej jeden pohľad, ktorý čoraz viac prehlboval. Nebol to jeden z tých pohľadov pri ktorých by si človek predstavoval rôzne diagnózy, ktoré by sa na ten pohľad dali pripísať. Bol to jeden z tých pohľadov v ktorom sa skrývalo mnoho. Človek v ňom mohol vidieť odhodlanie, vášeň a túžbu po nepoznanom. Niekedy sa zdalo, že človek nedokáže prejaviť nič pohľadom no on to dokázal. Dokázal v ľuďoch vzbudiť mnohé otázky.

„ som ctižiadostivý človek, ktorý si ide za svojim cieľom. Nemyslím si, že by ma nejaké odmietnutie dokázalo poraziť. Priam naopak. Viem o čo sa snažíš Addison. Chceš aby som si myslel, že o mňa nemáš záujem. Že tvoja pokožka nehorí červeňou v momente, kedy sa k tebe o čosi bližšie priblížim. Kedy urobím ten jeden krok vpred a naruším tú diskrétnu zónu, ktorú si strážiš. Chceš aby to odmietnutie vo mne vzbudilo väčší záujem, nemám pravdu? “  Sirius si obtrel palcom spodnú peru pričom z pier vydal menší zvuk, ktorý znázorňoval povzdychnutie si.

„ myslím si, že o mne máš veľmi prehnanú mienku. Nie som žiadna postava z knihy, ktorá by bola znázornená ako sukničkár, ktorý musí mať každé jedno dievča. Určite si myslíš, že niekde v izbe sa nachádza denník s rôznymi menami dokonca aj s príbehmi ako to všetko prebiehalo. Určite si ma predstavuješ ako sedím v koženom kresle s cigaretou v pravej ruke a s bourbonom v tej ľavej.“ Pousmial sa pričom si dal ruky do vreciek a následne sa zasmial. Chcel v nej vzbudiť menšie pochybnosti vidieť ju v rozpakoch. Nemal v pláne ju zatiahnuť za najbližší roh a strhnúť z nej oblečenie rýchlosťou samotného svetla.

„ zaujímalo by ma ako si predstavuješ ideálneho muža. Ako kráľa, ktorý by mal pod palcom celé kráľovstvo. Ktorý by sa zaujímal o to, čo si myslí každý jeden jeho poddaný alebo jeden z tých typov, ktorý by nikomu nevenovali ani len pohľad. Je to milé, že sa zahlbuješ do kníh..“ pohľadom ukázal na jednu, ktorú v jeho spoločnosti zvierala v rukách pričom sa mierne zasmial. „ nezabudni na to, že realita je omnoho krajšia ako ten najkrásnejší príbeh opísaný slovami.“ Končekmi prstov si prešiel po kravate, ktorú mal na krku pričom si ju o niečo viac uvoľnil. Cítil ako ho škrtila aj napriek tomu, že nebola takmer vôbec uviazaná.
„ len tie krásy skutočného sveta treba začať objavovať. Možno ak by si tie knihy dala na nejaký moment preč určite by si si všimla spoločnosť mnohých mladých nápadníkov, ktorý by mali chuť bojovať o tvoje srdce.“ Prehupol sa v bokoch a následne si zahryzol do vnútornej strany pravého líca.

„ vieš o tom, že niekoho zhypnotizovať pohľadom by som vážne chcel vedieť? Možno by ľudia robili to, čo by som chcel. Možno to niekedy skúsim práve na tebe...“ žmurkol na ňu Sirius pričom sa k nej opäť o čosi viac naklonil a následne ich delilo len niekoľko málo centimetrov. Mohla cítiť jeho dych na pokožke, mohla sa mu pozerať priamo do očí alebo na samotné pery. Možno si mohol ukradnúť prvý bozk, no bolo by to možno trúfalé. Priblížil sa k nej ešte o čosi bližšie, pričom jednou rukou jej prešiel opatrne takmer sa ani len nedotýkal jej tváre prstom po pravom líci a následne využil situáciu k tomu aby si ukradol knihu, ktorú držala. Odtiahol sa a následne jej venoval jeden malý, nevinný úsmev.
„ vieš aké je ľahké v niekom niečo vzbudiť? Tak jednoduché a tak účinné. No a teraz sa pozrieme na to, čo to tu vlastne máme!.“

Zarputile vrtěla hlavou ze strany na stranu a snažila se dívat za něj a ne na něj. Karma byla zdarma. Představovala si ho jako Medúzu. Jeden pohled a bude z ní kámen. Akorát zde by se z ní spíš stala jedna z nekonečných řad fanynek. Běhala by za ním jako potrefená husička a snažila se dělat cokoliv, aby získala jeho pozornost. I když ... potom, co vypudila tu holku, se to tak mohlo zdát. A to přitom chtěla jen udělat dobrý skutek a zachránit jí a její panenství. Kdoví, jak rychlý by pan Black byl.
"O tom pochybuji. Škola je dost velká na to, abychom se už nikdy nemuseli vidět," ušklíbla se do podlahy, pomíjejíc ten fakt, že Mrzimor měl s Nebelvírem pár společných hodin. Stejně z ní žádný velký ... ehm, žádný kouzelník nebude, tak proč se snažit. Raději by se ukrývala v nejhlubším koutě, za odpadovou trubicí než aby se Blackovi povedl jeho kousek a ona by ho nemohla pustit z hlavy. To byla děsivá představa. Až jí z toho naskákala husina, zatímco dál intenzivně hypnotizovala zem.
Jeho další slova v ní vyvolaly vlnu nepatrného, ale stále vznětlivého vzteku. Vystřelila hlavou nahoru a upřeně se na něj zadívala.
"Nejsem někdo, kdo by měl zájem o přelétavého ptáčka s pěknou tvářičkou. Ta není vše. Hlavní je charakter a ten tvůj, no ... je stejně pokřivený jako tvůj úsměv. Navíc mě udivuje, že vůbec znáš mé jméno," věděla o co jde zase jemu. Chtěl jí znejistit, aby o sobě pochybovala a v duši hloubala nad tím, zda vážně o jeho pozornost nestojí. Což nestojí! Měla navíc. ..."Navíc, zůstaň tam, kde jsi! Nedával jsi pozor, když se vysvětlovalo, co intimní zóna znamená a koho do ní lidé pouští? Abych ti to připomněla, smí tam pouze lidé, co jsou dané osobě blízké. Ty ..." opustila pravačkou knihu a ukázala na něj. ..."mi nejsi ani blízký a nejspíš nejsi ani člověk. Jednou ti vypadla z hábitu krysa. Mrtvá krysa! Hraješ si na Krysaře nebo je pro tebe dávno uvařené jídlo moc malá výzva?" povytáhla obočí a koutky úst jí vyjely do posměšného úšklebku. Přeci jen se Sirius mohl cítit tak nadřazeně, že by hodlal žít jako zcela jiná existence. A nebo kromě lovu žen, má rád i lov jídla. Jenže kance ani jelena by neskolil a tak loví krysy. Tohle vědět nějaká ta fuchtle, tak už o něj ani pohledem nezavadí. A on se bude muset spokojit s tím jejím.
"Popravdě?" podala mu otázku a následně přeskočila jeho reakci. Tu k odpovědi nepotřebovala. ..."Když už jsi navedl řeč na knihy, k jedné postavě by jsi dokonale pasoval. Sice až k té pozdější fázi, ale nutná podobnost tam je," přimhouřila oči a přiložila si prsty k bradě v gestu zamyšlení. Přitom si jen představovala, jak by mu pasovaly blond lokny a modré oči. Bylo to směšné a vypadal by strašně. Ujelo jí tiché zasmání, které zadusila v dlani. Odkašlala si, aby to bylo ještě více nápadné, tedy nenápadné a vrátila se ke své myšlence. ..."Jediný rozdíl mezi tebou a tou postavou je takový titěrný a nicotný. Nikoho si nezabil, ale což, co není, může se stát," mávla rukou a doufala, že si to Sirius nevezme k srdci a nebude chtít zaplnit tu mezeru a užít si svou první, stále živou oběť. Při té myšlence se podívala na tu ikonu ležérnosti. I Dorian se nezdál a jak se vybarvil.
Neměla ráda, když jí někdo "vyčítal" lásku ke knihám a tvrdil, že jí odvádějí od reality. Byla to sprostá lež! Knihy formovaly její osobnost, ukazovaly jí nové pohledy na svět a díky nim mohla zapomenout na svou mrzkou existenci. Proto nebylo divu, že jí z očí div nesršely jiskry, při dalším Blackově proslovu.
"Nemusíš mít strach, stále dokážu poznat rozdíl mezi realitou a knihou. A žádná ve mě nezformovala dokonalý s neexistující prototyp muže, po němž by mé srdíčko toužilo," uklidnila se, namísto zloby se objevilo něco mezi opovržením a nezájmem o to, co si nebelvírák myslí. ..."Možná kdyby ses do nějaké knihy kdy podíval, zjistil by jsi, že občas není tak špatné odlétnout z reality do říše fantazie. Ponořit se tak hluboko, jakoby jsi byl přímo hrdinou děje a zažít něco, co v realitě nelze," upravila si knihu, kterou nyní držela jen v jedné ruce, aby se maličko neprolétla. Jediný komu by přála let, byl Sirius. Hezky ze směru nahoru, přímo dolů. ..."Copak to jediné na čem ve světě záleží, je nalézt toho správného či nesprávného partnera? To zaručeně není smyslem mé existence," zavrtěla hlavou a odhrnula si pramen vlasů z čela. Rozhodně nebyla ošklivá nebo jakkoliv jinak odpudivá, ale to, co na ní hledělo, o to by neměla zájem ani kdyby byla zoufalá.
Hodila oči v sloup, když na ní mrkl, což byla ta poslední svobodná reakce, kterou stačila učinit než Sirius začal siriusovat. Proč se jen taková chytrá nána musela měnit v tak blbou intelektuálku?! Sevřela rty do úzké linky, stejně se jí nedostávalo dechu, proč to nic vypouštět. Přísahala si, že pokud opět vkročí do její intimní zóny, šmahem ho pošle do veřejné. Ale slova byla lehčí než skutky a tak tu opět stála, odmítala ustoupit a s mírnou panikou se snažila očima vyhledat místo, které by nezastiňovala Siriusova velká hlava. Naštěstí či bohužel, se zaměřila na tu ruku, která se přibližovala k její tváři. Sice se jí nedotkl, ale i tak ucukla do strany. A když se tak stalo, Black byl opět v bezpečné vzdálenosti, ale i s její knihou. V ten moment měla chuť mu vymlátit ten výraz neviňátka z tváře. Nechtěné poblouznění znovu vystřídal vztek. Tentokrát to byla ona, kdo se k němu přiblížil, ale s jasnou výhrůžkou v očích.
"Vrať mi tu knihu!" s jasným důrazem ho dloubla prstem do hrudi. Připadala si jako matka medvědice, co hlídá své malé. ..."Přeprala jsem i svého bratra, ty pro mě nebudeš výzva," klidně by si vyhrnula rukávy, aby tomu dala ten správný ráz, ale místo toho zvedla ruku a očekávala, že v ní spatří svého Jekylla a Hydea. V jiném případě složí Blacka k zemi jako trošku slabší wrestlerový zápasník.

Slová, ktoré mu rozprávali sa mu odrážali od tela a padali do zabudnutia. Tie slová v ňom nezanechávali žiadnu stopu, nič čoho by sa mohol chytiť a následne možno sa poučiť. No čím viac sa ho snažili ľudia uraziť alebo aspoň znížiť jeho zdravé sebavedomie, tým viac sa Sirius snažil ukázať, že nie je takým za koho ho každý možno má.
„ vidíš, že to dokážeš. Práve si si priznala, že je moja tvárička krásna..“ zasmial sa pričom s knihou prešiel niekoľko krokov dozadu pričom si od nej držal patričný odstup. Samozrejme v momente ak by sa o niečo čo i len pokúsila, mohol ruku natiahnuť do hora a zabrániť v to, aby ju získala späť.
„ prečo si ľudia stále myslia, že som hlupákom, ktorý sa pozerá iba do zrkadla alebo na svoj vlastný obraz.. že som tým, kto by nemohol mať v sebe štipku inteligencie, kto by nemohol prečítať ani len jednu jedinú knihu.“ Mohlo ho to uraziť, mohol s otočiť na päte a odísť no to by nebol Sirius Black.

Na jeho tvári sa na malý okamih objavil zvláštny výraz. Nebol naštvaný, nebol šťastný. Bola to len tvár v ktorej sa v jednom momente nič nenachádzalo. Ako keby všetky pocity, všetky emocie, ktoré niekedy cítil z neho vyprchali.
Prešiel niekoľko krokov pričom prešiel po knihe, po tvrdej väzbe pričom si ju dal do úrovne očí. „ keby som ja mohol zostať večne mladý a starol by len ten obraz! Za to.. za to by som dal všetko! Áno na celom svete niet prianí, čo by som za to dal. Dal by som za to svoju dušu..“
Následne sa otočil k Addy pričom sa na jeho tvári opäť vytvoril ten úsmev, ktorý v tejto chvíli bol mierne kostrbatým. „ niekto ma prirovnáva k Dorianovi, ktorý by bol schopný svoju dušu predať za večnosť. Niekto zasa k Henrymu, kto sa postaví za človeka a snaží sa mu vnuknuť svoje myšlienky. Zvláštne pretože doposiaľ ma nikto nespoznal natoľko, aby vedel, že sa nepodobám ani na jedného z nich. Nie som malicherným človekom, ktorý by chcel to, čo človek nemôže mať. Ktorý by sa nechal niekým ovládať, nechal niekoho myšlienky v sebe lipnúť a následne aj rásť. Nie som ani tým, kto by mal potrebu svoje názory niekomu pomyselne vnucovať. Zvláštne, nemyslíš? Ako si človek myslí, že zovňajšok dokáže mnoho prezradiť o človeku. No mám pocit, že si sa mýlila.. ako každý jeden človek v tejto škole..“ povedal vážne pričom stál na jednom mieste a knihu na malý okamih natiahol spoločne s rukou pred seba. Aj keby sa natiahla, nedotiahla by ani len končekmi prstov na ňu. Musela by urobiť niekoľko krokov.

Nebolo to po prvýkrát, kedy Sirius dokázal to, čo v tejto chvíli. Vzbudiť v človeku ten pocit, že on je tým, kto za tú situáciu v skutočnosti môže. Možno svojou charizmou a šarmom a schopnosťou rozprávania by dokázal pred súdom presvedčiť komisiu o tom, že to boli práve oni, kto zabil nevinnú obeť, ktorá by sa už nikdy nepostavila na nohy.

No tak ako sa jeho vážna tvár rýchlo objavila tak rýchlo aj zmizla pričom si zobral knihu a otvoril ju. Nepozeral sa na riadky ani na to o čom v skutočnosti bola. Vymyslel si vlastný scenár, ktorý hovoril dostatočne nahlas na to, aby ho počuli ľudia okolo neho.
„ milý denníček, dnes sa to stalo zasa! Prechádzala som chodbou pričom som ho videla pred sebou. V plnej kráse prechádzal pričom sa na mňa ani len nepozrel. Čo mám urobiť, aby mi venoval aspoň náznak pozornosti? Ako sa mám tváriť len aby som s ním mohla prehovoriť aspoň jedno jediné slovo? Jeho hlas. Počujem ho v diaľke. Chcem ho počuť ale šepkať na mojej pokožke, chcem cítiť jeho pohľad ako sa vrýva do mojich očí. Chcem tak veľa?.. Sirius Black.. on je ten, pre koho mi bije v tomto momente srdce ako splašené..“

Měla pocit, že každou chvílí uvidí rudě. Knížečka se jí vzdalovala, i když se její kroky hýbaly směrem k ní. Jako sny, v kterých za něčím běží a nikdy to nedostihne. Vlastně, spíše noční můra. Jenže z tohodle se nemohla probrat. Měla o své unikátní vydání strach. A byl odůvoditelný. Nejednou se stalo, že jí nějaký zlořádný zmijozelák vyrval knihu z ruky a někam s ní odběhl. Běžela za ním, ale ten prevít vždy dokázal vytrhat několik stránek než mu skočila na hřbet a on si nabil čumák. Přesně tak vypadal její Tolkien "Návrat krále". Vytrhané, špinavé stránky musela znovu připlácnout zpět nebo poprosit Eliho, aby to kouzlem nandal zpět. Což vypadalo v konečném hledisku lépe než když to lepila lepidlem. Nebo snažila šít nití. Obojí dopadlo katastrofálně. Byla zalepená víc jak kniha, naštěstí ne sešitá. Ale kniha ani po spravení nebyla taková jako kdysi. Už byla zneuctěná smrdutými prackami zmijozeláka. 1984 dopadlo ještě hůř. S tím jí odběhli na pánské záchodky a když tam chtěla vlítnout ona, tak jí zrovinka chytnul Křiklan. Bylo tak zdlouhavé mu vysvětlovat, proč chce vletět jako uragán na pánské záchodky. Po deseti minutách, co oni celí šťastní vylezli, se jí přestal vyptávat na rodinu a všelijaké pitomosti a konečně jí pustil, aby mohla lovit Orwella ze dna mísy. S tímhle raději zašla za Teddym, protože Eli měl čištění i slepování jejích knih dost. Ale copak ona mohla za to, že neměla tak silné paže, aby jí nikdo nemohl knihu vyrvat z rukou?! A nyní tu byl další! Jestli Jekyllovi a Hydeovi ublíží, tak ona ublíží jemu! 
Se starostí o knihu zcela ignorovala jeho pitomý smích. Další slova už vnímat musela. Nebo spíš chtěla. Očima těkajíc mezi ním a knihou, kdyby s ní náhodou chtěl provést něco nekalého. 
"Že by to bylo tím, jak se prezentuješ? Nad zrcadlem musíš trávit hodiny a hodiny času, jinak by jsi neměl tak přepatlanou a načesanou hřívu. Kdyby v tobě byla špetka inteligence, snažil by ses dokázat lidem opak, že nejsi rozmazlený floutek, kterého nezajímají jen lehké děvy a týrání Snapea," založila si ruce na hrudi, upřeně pozorujíc knihu. Neměla ráda nikoho ze Zmijozelu, Severus nebyl žádná výjimka, ale to co mu dělali jí bylo ryze proti srsti. Jako dítě si myslela, že šikanátory najde jen ve Zmijozelu, ne že se někdo z hrdého a statečného Nebelvíru sníží k něčemu tak krutému. Moudrý klobouk vskutku dělal ohromné boty. 
Zvedla hlavu, když se v periferním vidění cosi změnilo. Přesněji Blackův výraz. Povytáhla nad tím obočí. Co se mu dělo v šešulce? Že by se zapla a jemu došlo, co mu říká? Ale musela se přiznat, že teď vypadal dost divně. Nakonec ten arogantní úsměv vypadal lépe. Tohle bezvýrazné cosi se rovnalo rozdvojené osobnosti. Nebo se skutečně originálně pokoušel v ní probudit pocit viny, že se jej opovážila označit za promiskuitního holkaře, co ani do pěti napočítat neumí.
Udělala pár nenápadných kroků, když si zakryl výhled knihou, jenže ustrnula, když zarecitoval Doriana Graye. Prošvihla svou dokonalou příležitost, jak mu vyškubnout svůj poklad z rukou. Nejspíš se měla lépe vyspat, aby měla rychlejší reflexi i uvažování. A též aby jí jen tak něco nevyvedlo z míry. Udivení opět zmizelo a vrátilo se mírné otrávení. Sledovala, jak jeho párky obepínají její krásnou knížečku. Chtěla jí zpět!
"Hmm, ani tím proslovem mě nepřesvědčíš o opaku. Natož tím, že jsi přeci jen něco přečetl. Ale muselo ti to něco dát nebo se ti nějakým způsobem líbit, aby si z toho něco zapamatoval. Nebo máš ruku popsanou různými citacemi, které vytahuješ na různé druhy žen? Nemáš tam třeba takovou typickou balící větu ... jak jen to bylo ..." zamyšleně se chytila za bradu a podívala se vzhůru než se usmála a vrátila k němu. ..."Takhle to bylo! Slečno, nemáte v sukni zrcátko? Protože já se vidím ve vaši kalhotkách. A nebo ... ale to by na tebe moc nesedělo," zavrtěla hlavou. Nejspíš by si z něj neměla utahovat, když měl v ruce jednu z jejích milovaných. Ale nehodlala mu skočit na ten trik nepochopeného Siriuse Blacka. ..."Neměla bych ti dávat takové zaručené rady do ruky, ale když vypadáš tak zoufale," při slovech, co jí padaly z úst slétla očima k ruce, kterou k ní natáhl. I s její knihou. Nedůvěřivě přivřela oči a zkoumavě si jej změřila. Jasná lest! Ať mu jde o cokoliv, jí na udičku nechytne. Ona chytí jeho! Rychle mu jí vyškubne a odkráčí. Vyčkala na ten nejlepší moment a udělala několik kroku a chmátla po ní. Jenže kniha byla zase fuč, zato ten pravý Sirius se vrátil. A ten úsměv nevěstil nic dobrého. A ta slova už vůbec ne.
"Idiote!" zavrčela než se k němu rozeběhla s jedinou myšlenkou. Vyrvat mu knihu z těch jeho prokletých spárů a poté ho s ní nejlépe umlátit do bezvědomí. Co na tom, že měla obecenstvo. Co je lepší? Nechat se naprosto znemožnit a nedobrovolně se nacpat do Blackova fanklubu a nebo jít k Brumbálovi na kobereček, že napadla nebohého chudáčka Siriuse a přitom mu narvala knihu do chřtánu, že i Madam Pomfreyová bude mít, co dělat, aby mu jí vytáhla. Raději volí druhou cestu. Stačilo, že byla celá rudá. Musela ho zastavit než vychrlí další nesouvislé bláboly, které by o něm v životě nenapsala!

Jej slová sa od neho odrážali a v momente, kedy povedala ďalšie a ďalšie vety tak už tie prvé zabudol. No nechal ju nech sa vyrozpráva dokonca aj to, ako sa pokúsila ho svojim spôsobom uraziť ak sa to vôbec urážkou dá povedať.
„ si zvláštna osoba Addison. V jednom okamihu chceš aby som ti dal pokoj v tom druhom mi dávať rady. Takto si predstavuješ aby som ťa balil? Hovoril ti rovnaké veci, ktoré ti vychádzali pred malou chvíľkou z pier? A čo tak tvoja dôstojnosť a súdnosť..“ na jeden malý okamih sa zatváril smutne, pričom knihu držal pevne v ruke len aby sa o niečo nepokúsila a aby ju ani len vo sne nenapadlo, že by mu ju zobrala. Veď bol o niečo vyšší, nebola šanca aby to myslela vôbec vážne.

„ prečo mi nedovolíš aby som sa pokúsil o to nájsť tvoju vnútornú krásu. Aby som ti povedal to, že v tvojich očiach sa nachádza niečo, čo mi vyráža dych a nedáva spávať. Tvoj úsmev dokáže miestnosť obdariť šťastím a tvoj hlas.. ah áno ten hlas..“ na malý moment sa pozrel do stropu a následne jej venoval jeden dlhší a hlavne prenikavejší pohľad. Mohla ho cítiť ako sa svojim pohľadom prepaľuje jej pokožkou.
„ ten hlas je pohladenie na duši. Kedy nepotrebujem nič iné počuť len melodiu, ktorá je tak jedinečná. A tvoja pokožka? Chcel by som sa jej dotýkať, skúmať ju a hľadať miesta, kde by som mohol venovať jeden bozk za druhým. Čo tak napríklad tvoj krk, ktorý vyzerá od prvého momentu tak lákavo? Nehovoriac o tvojich perách..“ povedal milým hlasom, pričom si dostatočne nahlas povzdychol.

„ ale ale Addison! Ja to chcem pomaly. Nepribližuj sa ku mne, nechcem aby naše prvé rande skončilo bozkom. Bolo by to na mňa príliš rýchlo..“ urobil jeden jediný krok vzad pričom sa pozrel okolo seba. Bolo to ako vystupovať pred celým divadlom, ktorý sledoval jeho dokonalo odohraný výkon. Jednou rukou sa chytil za srdce pričom sa na ňu pozrel pohľadom šteniatka. Tak milým a tak zraniteľným.
„ vieš koľko žien mi už zlomilo srdce? Nechcem aby to v tejto chvíli dopadlo rovnako. Chcem aby to bolo pomaly a rovnako intenzívne. Presne tak ako to bolo minulú noc..“ nebol by to Sirius, kedy by všetko na konci nepokazil. Opäť jej venoval svoj úškrn pričom v tento moment hovoril o niečo hlasnejšie. Ako keby on sám sa chcel uistiť, že ho bude počuť čo najviac ľudí nachádzajúcich sa v jeho okolí. Mohol sledovať dievčatá, ktoré ju prepaľovali na mieste pohľadom ako keby sa oni chceli nachádzať na jej mieste a pocítiť tú pozornosť, ktorú jej venoval. No taktiež si mohol všimnúť aj pohľady mužov, ktorí sa snažili od neho pochytiť čo najviac vecí len z toho dôvodu aby vedeli ako sa majú správať k ženám.

„ minulú noc si bola iná Addison. Dokonca si ani len nehovorila o nohavičkách, pretože si ich na sebe nemala. Vrhla si sa na mňa, chcel som spomaliť. Hovoril som, aby si prestala no ty si pokračovala až som neodolal. A toto má byť naše prvé rande a ty chceš aby sme rovnako pokračovali ako minulú noc?! No tak brr brrr...“ ohradil sa Sirius pričom sa pozrel okolo seba a následne sa na moment odvrátil pričom prešiel stránkami ako keby čítal další zápis v tajnom denníku.
„ prídem na to ako ho zviesť. Nebudem to ja, kto bude čakať. Ja budem tá, ktorá vôjde v noci do jeho izby a obdarí ho bozkami! Určite mi to vyjde muhaha...“ Sirius sa na moment zastavil a povedal sklamaným hlasom.
„ takže toto všetko... toto všetko nie je o láske?!“

Proč museli být zrovna na té nejvíc frekventované chodbě, která se tu dala najíst. Sice studenti v poklidu procházeli, ale dokonale šnečím tempem, aby toho vyslechli, co nejvíc. Nejraději by vypěnila, otočila se na podpatku a odešla, jenže to snad šlo, když on měl její knihu? Nehodlala se jí vzdát. Jenže se taky nechtěla vzdát té kapky důstojnosti, kterou v sobě ještě měla. No, věřila, že až jednou tenhle ... rádoby rozhovor skončí, tak bude po ní. Po té důstojnosti, ona bohužel bude stále žít. I když si bude přát opak. Možná by se měla jít zabít rovnou. Jako duch ho bude aspoň moct strašit. Shazovat sklenice, mlátit knihama. Odhánět potencionální přítelkyně na jednu noc. Vrtěla hlavou nad pitomostmi, co mu padaly z úst. Mít něco po ruce, narve mu to do chřtánu, aby už konečně zmlkl. Začínala litovat, že vůbec kdy ona otevřela tu svojí. 
"To byl sarkasmus, blbečku. Jen se snažím prohloubit tvou prostinkou existenci o další z řad levných fíglů, jak sbalit nějakou pitomou holku bez vkusu. Tím tempem, jakým je střídáš, by jsi brzy mohl skončit na suchu. A to by tvé ego nevydýchalo," opět k němu vykročila a rychle šmátla po své knize drahocenné. I kdyby jí měla roztrhnout, vezme si jí zpět. Získá, co je její. Ohněm a krví, vezme si to. Krev by tu být mohla, ale ten oheň sebere těžce. 
Otráveně si odfuněla, když se opět pokoušel o ten svůj strhující hypnotický pohled. Ale ne na každého funguje stejný trik třikrát po sobě. Tentokrát tomu něco chybělo. Nejspíš sám Black ztratil své kouzlo. A ty slova byla ještě horší. Mohl by rozdávat drahocenné rady, jak ulovit druhou polovičku a vydělal by na tom jmění. Které již měl, ale podle toho v jaké koleji skončil, ho rodina nebude zrovna milovat. Každý Black končil ve Zmijozelu, jen on se stal unikátní sněžnou vločkou, která spadla do Nebelvíru. Opravdová chyba! 
"Jistě si tuhle řeč vymyslel několik let zpátky a nyní jí používáš u těch, co ti neskočí na první slůvko. Tak kolik jich po tomhle podlehne? Sedm z deseti? Víc? Míň? Nebo se našla nějaká, která ti dala jasně najevo, kde je tvé místo? Nejlépe, co nejdál od ní?" spíše mu pokládala řečnické otázky než aby jí to skutečně zajímalo. Ona jen chtěla zpět svého Stevensona. Bylo to unikátní druhé vydání. Bez skvrny, v pevné vazbě! 
Střídavě se uklidňovala a střídavě se jí vařila krev. Byla by klidnější, kdyby byli někde sami ... to by aspoň neslyšela celá škola, jaké lži o ní vyřvával na celou chodbu! Mohla doufat, že si o ní každý myslí, že je dostatečně frigidní na to, aby nelezla do postele takovýmu idiotovi, jakým byl Black. Jenže v to příliš nedoufala. To si spíš každý vymyslí pohádku o tom, jaká je dokonalá herečka, co si myslela jen na pitomého sukničkáře a byla natolik zoufalá, že mu i sama od sebe vlezla do postele. Takovému nesmyslu nemůže nikdo věřit. Jako ona nevěřila tomu, že by mohl být tak rychlý. Vždy když přiskočila, on byl zase pryč. Nejraději by vytáhla hůlku a vystřelila mu knihu z ruky. Jenže by to spíš dopadlo naopak. Tu hůlku by skutečně vytáhla, ale ona by se jí vystřelila z ruky. A ona by si to zase navztekaná dupala přímo na ošetřovnu se seškvařenou prackou. Pokud by dřív neomdlela bolestí.
"Ty žádné srdce nemáš! Natož mozek! Jsi jen chodící schránka, která myslí poklopcem!" s každou další větou viděla víc a víc rudě. Mohla by se proti němu rozeběhnout jako býk. Divadlo jim už bez tak dopřávali. Cítila na sobě ty pohledy a s každou další minutou nenáviděla Blacka víc a víc. V tom jejich kolečku našla místo, kam se vecpat, aby mu byla blíž a mohla opět použít rychlošmahací taktiku. Kniha se jí v rukách neobjevila, zato jeho zápěstí ano. Sevřela ho pevně, aby se jí za žádnou cenu nemohl vysmeknout. 
"Baví tě to? Zesměšňovat lidi? Hrát pro lidi divadélko, kde z té druhé osoby učiníš dokonalého hlupáka nebo nestoudnou děvku, která tě nebožáčka zneužila?" přimhouřila oči a podívala se na tu jeho falešnou tvář. Rozhodně by nebylo na škodu mu ji poupravit, aby tvář ukazovala to, co je skutečně uvnitř. ..."Tvůj původ ti nedává právo hrát si s lidmi jako se svými osobními loutkami, zvlášť když tvoje vlastní rodina by se tě s chutí zřekla. Což je co říct, vždyť jim děláš dokonalou čest. Copak Blackové ze všech charakterových rysů nejvíce neuznávají aroganci, pocit vlastní nadřazenosti a bezohlednost?" nehodlala mu říct nic jiného než tu nejprostší pravdu. A tím také přerušit ten příval blbostí, stejně jako přesunout jeho pozornost jinam, aby se mohla dostat ke své knize. Chytila její spodní část a zatáhla za ní. Mohla jen doufat, že se jí podaří jí získat a bude moct konečně odejít. Nebo ještě lépe, co nejrychleji utéct od všech těch čumilů, kteří si již připravovali vlastní verzi, jak to vše povypráví svých pochybných kamarádům. Že se vůbec narodila!

Každé jedno slovo, ktoré vychádzalo z jej pier v ňom niečo napokon predsa len zanechávalo. Každým jedným okamihom, kedy na jej tvári videl červeň, kedy mohla prasknúť od nervov sa na jeho tvári stále viac a viac prehlboval jeho úsmev. Možno ak by sa u nej prejavil opak a ona by nijako nereagovala, urobilo by to s ním divy. No to, že dokázal jedným výmyslom v nej zbudiť toľko hnevu a nenávisti ho rozosmialo tak, ako možno nič za uplynulé dni.

„ mám pocit, že ťa budem môcť korunovať za osobného zabávača, pretože skaždým jedným slovom ma bavíš viac a viac! Uvedomuješ si, že keď sa hneváš tak tvoja tvár dokáže hrať niekoľkými farbami a to nevyzerá najlepšie? Radšej buď taká aká si, predsa len úsmev ti veľmi pristane..“ priblížil sa k nej pričom jej následne podal knihu o ktorú nemal ani len ten najmenší záujem. Všetko to robil len z toho dôvodu aby zistil, ako by v rovnakej situácií mohla reagovať.
„ pozrime sa, pozrime sa. Tvoje slová ma teraz skutočne zaboleli. Možno ak by som mal srdce presne tak ako to ľudia hovoria, že ho nemám, možno by sa ma to aj dotklo..“ povedal pričom vedel, že po tom ako spomenula jeho rodinu sa v ňom niečo pohla. No prečo by mal práve jej vysvetľovať to, že so svojou rodinou nechce mať nič spoločné? Možno ona bola iná, možno mala dobrý vzťah s rodičmi a taktiež aj so svojim súrodencom no on nebol takým.  

„ pozri sa Addison. Som Black a predsa len my sme taký alebo nie? Nemilosrdné stvorenia, ktoré by sa nemali ani len prirovnávať k ľudom. Chodíme si po škole ako keby nám to patrilo, ako keby to bolo naše teritorium a nikoho iného. V momente, kedy sa k nám niekto čo i len na malý okamih prihovorí, takmer okamžite mu venujeme namyslený pohľad, ktorý hovorí iba o tom, že my sme niečo viac..“ práve opísal to, čím by mal byť. To, čím ho chcela vidieť matka vo vlastných očiach. No takmer nikto okrem pár výnimiek nevedelo pochopiť, že Sirius sa od nich už dávno odstrihol.
„ ospravedlňujem sa, že som ťa takto verejne ponížil a na malý moment dokonca na tvojej tvári vyčaril aj úsmev. Ospravedlňujem sa za to, že nemám srdce a vôbec sa ma nič nikdy nedotkne. Ospravedlňujem sa za to, že som týmto spôsobom zničil tvoju povesť..“ pozrel sa okolo seba pričom ľudia sledovali každý jeden jeho pohyb a počúvali slová, ktoré mu vychádzali z pier.

Práve v tejto chvíli to nebol ten Sirius, ktorý mal na tvári úsmev. Možno sa trafila veľmi dobre a dotkla sa miesta, ktoré bolo poslednú dobu viac ako len bolestivé. Bolo pre neho spočiatku ťažké opustiť brata. O rodičoch sa to nedalo ani len povedať veď predsa len k nim prechovával nenávisť kvôli tomu, že sa za každú cenu snažili ho ovládnuť a prinútiť myslieť rovnakým spôsobom.
„ ale nezabudni na jednu jedinú vec Addison. Aký je medzi nami rozdiel..“ podišiel k nej o čosi bližšie pričom sa na ňu v jednom momente pozrel ľadovým pohľadom. Ruky mal priamo vo vreckách pričom venoval svoju pozornosť iba jej. Nevšímal si pohľady ľudí, ktorí sa na nich pozerali.

„ jeden jediný rozdiel, ktorý všetko zmenil..“ možno si niekto myslel,že v jednom momente začne vyťahovať svoj rodokmeň úplne od základov no on urobil niečo, čo možno ani len ona sama nečakala.
„ skús si spätne prehrať túto situáciu. Ani jeden jediný moment, ani náznakom som sa ťa nesnažil uraziť. Nikdy som nepovedal nič o tvojom zovňajšku ani dokonca o tom či si hlúpou bytosťou alebo nie. Nikdy som nepoužil ani len jedno jediné slovo v ktorom by som zmieňoval tvoj pôvod alebo tvoju rodinu. Na rozdiel od teba... pozerala si sa mi do očí bez toho aby si vôbec zvažovala slová, ktoré opúšťali tvoje pery. Urazila si ma niekoľkokrát, či už ohľadom mojej inteligencie alebo toho, ako vyzerám. Zvláštne, že názor ostatných ľudí na moju osobu v tebe zanechal toľké stopy. Budem inteligentným človekom a ospravedlním sa za to, že som tento pokojný deň narušil svojou prítomnosťou..“ povedal Sirius pričom prešiel okolo nej a ešte pred tým ako opustil jej spoločnosť a urobil jeden krok vpred jej venoval malý úsmev. Nebol to žiaden náznak ironického alebo povýšeneckého úsmevu.

Vzala si od něj knihu trochu váhavě. Však co od něj mohla čekat? Co kdyby jej napadla další pitomost, při které by jí ukázal nebo spíš ostatním, jak zoufalá poblázněná holka je? Stále tu bylo dost velké shromáždění, přestože spousta z nich by měla mířit na první hodinu. Nadále si udržovala svůj naštvaný výraz, ale ten se začal pomalu zvolňovat, když si všímala té změny v Blackově tváři. Nebylo to nic hraného a pokud ano, tak byl vyloženě skvělý herec. Nejspíš se ho maličko dotkla, ale nepověděla mu nic, čeho by měla litovat. Nebo to si snažila vtloukat do hlavy. To, co se jemu linulo ze rtů se jí vůbec nelíbilo. Přimkla si knihu blíž k tělu a pokoušela se udržet neutrální výraz. On v ní zaručeně nic jako pochyby nebo výčitky svědomí nevzbudí! Ona věděla moc dobře, jaká je a zaručeně nebyla žádným netvorem. On si s ní jen hrál. Chtěl, aby se cítila špatně. Tu holku před ním zachránila, on je pitomec, ne ona. Nepověděla o něm nic, co by nebyla pravda. Jenže tyhle vynucené myšlenky jí začaly pomalu opouštět. Zvlášť při vzpomínce, kdo to celé začal. Ale nesklopila zrak, když na ní hleděl ledovým pohledem, který u něj neviděla. Neviděla nikdy nic kromě toho úšklebku. Nehodlala ustoupit, ani se tvářit jako dítě, které něco mrzí. I když cítila, jak se jí svírá hruď a žaludek bolí, jakoby snědla něco, co jí nesedlo. Chtěla zmizet. Nejlépe se zahrabat pod zem a už nikdy nevylézt. 
Potom, co Sirius odešel, i ona sama se, co nejrychleji vytratila od těch zvědavých očí. Skutečně se škatulkovala do správných regálů. Přímo mezi bezcitné osoby mírně zamindrákované, které mají předsudky. Tohle na Mrzimor nesedělo. Mrzimor byl citlivý, dobrosrdečný, vždy ochotný pomoci, nikdy si z nikoho neutahoval a nevěřil drbům. Stávala se tím nejhorším, co se mohlo ve skvělé koleji najít. Jakoby i ona vypustila svého vlastního Hydea. Celý den se na to pokoušela nemyslet, ale vskutku nesnášela, když si myslela, že je chyba na její straně. Natož aby na ní byl někdo naštvaný, protože ho naštvala či urazila. Dokonce jí napadlo se jít Siriusovi omluvit, ale to hned zavrhla. Raději se chytla toho, že se mu bude vyhýbat. To bylo zaručeně to nejlepší, co jí mohlo napadnout.

„ myslíš si, že je reálne aby niekto premenil zviera na človeka? Myslíš si, že zviera dokáže prežiť v rovnakom svete ako človek?..“ zamyslel sa Sirius pretože toto ho vážne zaujalo. Nevedel si predstaviť opak. Možno ak by sa zveromág rozhodol premeniť na zviera a žiť tak celý život alebo aspoň určitý čas, niekoľko desiatok rokov určite by to bolo možné. No nevedel si predstaviť aké by to bolo ak by sa na človeka premenilo nejaké zviera.
„ nemyslím si, že by to oblo možné. Predsa len zviera sa správa podľa okolností. Ak sa vydesí dokáže zaútočiť nepozerá sa na svet rovnakým spôsobom ako človek, nemyslíš? Bolo by to určite nebezpečné ak by sa niekto o to čo i len pokúsil..“ možno sa na to pozeral iným spôsobom. Predsa len bol zveromágom a pozeral sa na to rozdielne. No predstava, že by nejaké zviera bolo človekom ho mierne desila.

" nie som hlupákom, viem ako sa mám pri nich správať. udržiavať si určitý odstup, prejavovať im rešpekt a netváriť sa ako keby som bol ich pánom. " nemienil to robiť. Provokovať soba, ktorý ešte stále nedospel do určitého veku. Bol ako človek, ako dieťa ktoré sa pokúša nájsť svoje miesto. Možno rovnako ako aj on sám sa snažil nájsť pred nejakým časom svoje miesto až kým si neuvedomil, že to správne miesto je v kruhu svojich priateľov. Prišiel na nápad, ako inak. Predsa len v jeho hlave sa takmer stále niečo nachádzalo.
„ niečo ti ukážem..“ zasmial sa Sirius v okamihu, kedy sa pozeral na to ako sedí na sobovi. Tak nehybne ako keby sa bála urobiť čo i len jeden jediný krok alebo dokonca pohyb. Predsa len to nebola výška ako z nejakej budovy. Pád by bol možno nečakaný no určite by to nebolo také hrozné. Možno mierne odreniny no žiadna veda, žiadne drastické zlomeniny, ktoré by boli otvorené a na prvý pohľad možno nepríjemné.
„ neužiješ si tú jazdu tak ako by som možno chcel. No tak trocha sa posuň na jeho krk a ukážem ti to..“ zasmial sa Sirius pričom jej musel pomôcť aby to netrvalo celú večnosť a následne sa on sám rozhodol, že si vyskočí na jeho chrbát. Aj napriek tomu, že to nemal v úmysle musel sa na ňu mierne natlačiť a následne ju objať pričom sa držal jemnej srsti soba.

Netrebalo veľa, netrebalo ani nejakú hrubú silu pričom si všimol ako sa sob pohol dopredu. Sirius sa usmieval aj napriek tomu, že to nemohla Addy vidieť a následne bez toho aby niečo povedal si ju k sebe pritiahol svojou rukou. Nechcela aby sa bála alebo dokonca aby sa zľakla pretože o niekoľko sekúnd sa sob rozbehol dopredu. Neboli sami. To, že sa rozbehol on znamenalo, že ich nasledovali aj tí ostatní.

Jeho úvahy jí čím dál hlouběji ponořovaly do vzpomínek na Ostrov doktora Moreaua. Šílený vědec lomeno doktor se rozhodl prosazovat svou studii, za níž byl odsouzen a musel se odebrat na ostrov, kde mu nikdo nemohl zatrhnout, co se chystal dělat. Využívat vivisekci na nebohých zvířatech, které mu byly dováženy z různých koutů světa a přitom je přetvářet na něco nepřirozeného. Na lidskou bytost. Trpěli při přeměně i po ní. Nechápali, co se s nimi stalo. Jejich kostra se přetvořila, museli chodit po dvou, jíst pouze ovoce a ořechy, aby neokusili chuť masa a nevrátila se jim jejich predátorská povaha. Byl vytvořen zákon, který je měl odnaučit býti zvířaty. Moreaua si hrál na Boha a jako každý šílený vědec na to hořce doplatil. Zabit vlastním výtvorem. Téměř jako její oblíbený Frankenstein. Ve skutečnosti je zabilo něco zcela jiného. Jejich touha stát se něčím víc, učinit něco, co se příčilo vědě i přírodě. Jenže každý sebou strhl spoustu nevinných lidí, kteří doplatili na nekonečnou zvědavost. 
"Protože kdyby jsi přetvořil draka na člověka, kromě toho, že by to byl neskutečný obr, stále by chtěl létat, chrlit oheň a lovit a když by mu to bylo narušeno, mohl by se stát zuřivým a ještě nebezpečnějším?" v hlavě se jí zjevila představa hyeny, která okusila lidskou krev a stala se jedním z nebezpečných obyvatel ostrova, na kterého Prendick musel dávat ohromný pozor. Stejně jako ona i drak by zapomněl, co by jej učili, pokud by se někdo do takové šílenosti pustil. No, byla si jistá, že mnoho takových bláznů by se našlo, ale snad se to nikomu nepodaří. Nechce se procházet po planetě, kde žijou zvířecí lidé. Jako malou jí ta představa vyděsila dostatečně a ani nyní se jí to o moc více nelíbilo.
"To jsem ráda, protože kdyby se naštval jeden ... třeba by se naštvalo celé stádo a takové stádo dokáže pěkně zkazit den. Mohli by nás rozdupat, pokopat nebo shodit z útesu," který v daleké blízkosti nebyl, ale i tak popouštěla uzdu svým katastrofickým scénářům. Pád ze soba jí neopouštěl, ale přidalo se k tomu i dodělání sobem. Když už by ležela zcela bezbranná na zemi, co by mu bránilo v tom, aby jí šlápl na hlavu? Třeba by si myslel, že je to otravný hmyz, který se mu usídlil na zádech a když už ho setřásl, tak se ho musí zbavit definitivně, aby nevylézl nazpět. Ne že by se o to znovu pokoušela, ale jak to ten sob může vědět?!
"Jak ukázat? Jak posunout?" podívala se na něj dolů, ale on už dole nebyl. Trhla sebou, když se objevil za ní, ještě natolik blízko, že mezi nimi snad ani mezírka nebyla. Netřeba dodávat, že si ani nevšimla, kdy byla odsunuta blíže k sobímu krku. Tohle se jí nelíbilo, ať se pokoušel o cokoliv, nejspíš ho za to zabije. Měla na jazyku několik poznámek, které nestihla vyřknout, jelikož byla přiražena k Siriusově hrudi nejen jeho rukou, ale i náhlým poryvem větru. Výkřik se jí zadrhl v krku. Neměla zrovna příliš na výběr čeho se držet, ale v celém tom šoku stiskla Siriusovo zápěstí. A ne zrovna jemně. Za tohle ho skutečně zabije! Teda, pokud tu jízdu přežije. A nezřítí se oba i se sobem ze srázu nebo je sob ze srázu nevyklepe. Co z toho mohlo být horší? Jen samotná jízda se zdála peklem, ani si nevšimla, že je zbytek stáda sleduje. Nejspíš za to mohl i ten fakt, že zavřela oči. Jelikož co oči nevidí ... to nevidí. A poté to možná přežije. Ale parchant za ní rozhodně ne!

Neubránil sa malému úšklebku na perách pričom sa pozrel na ňu aj napriek tomu, že ona ho nedokázala vidieť. Vedel, že v momente, kedy zíde zo soba a samozrejme jej pomôže ísť dole tiež, pocíti jej zlobu na vlastnej tvári no aj napriek tomu chcel aby si tento moment zapamätala.
„ čo keby si nemyslela na to, ako veľmi ma v tejto chvíli nenávidíš a na miesto toho si užila tento moment? Nehovor mi, že by si si radšej o takejto veci prečítala v knihe!“ na miesto toho aby jej povedal, čo má v pláne sa len pousmial a soba popohnal k tomu aby sa rozbehol. Miloval rýchlosť, miloval dobrodružstvo a to, čo sa pred ním teraz naskytlo musel jednoducho využiť. Možno ak by lesy nepoznal dobre nevzal by ju do nich. Možno ak by ich nepreskúmal v podobe čierneho psa netrúfol by si do nich v ľudskej podobe no v tejto chvíli to bolo inak. Aj napriek tomu, že bol človekom vedel si to vychutnať rovnakým spôsobom ako keby bol psom.

Sob sa náhlil dopredu pričom dosahoval rýchlosť samotného auta. Bolo to niečo, čo by mnoho ľudí nezvládlo. Predsa len držať sa len srsti soba, ktorý ako keby ani len necítil, že má niečo na chrbte by nedokázal žiaden človek. Jedine taký hlúpy ako bol práve on. V momente, kedy sa zastavil na tom správnom mieste počul ako sa zastavili aj ostatní.
Zastavili sa na jednej pešinke pričom mali možnosť vidieť v diaľke školu. Budovu, ktorá v tejto podobe a vzdialenosti bola kúzelnou. Po tom ako sa sob zastavil a on mal možnosť zosadnúť na zem sa pozrel na Addison a ponúkol jej svoju ruku. Samozrejme, mohla ju odmietnuť a sedieť na sobovi do toho momentu, kedy sa on sám nerozhodne ju zvrhnúť na zem no aj napriek tomu dúfal, že aj v tejto chvíli mu bude dôverovať.

" zaujímalo by ma či by si mi v podobe zvieraťa dôverovala. Hovorí sa, že v očiach človek vidí mnoho. Že práve oči sú odrazom duše no podľa mňa to nie je pravda. Predsa len..“ zamyslel sa Sirius a spomenul si na niekoľko ľudí, ktorí dokázali v očiach skryť všetko. Aj samotnú ľudskosť no on to nikdy nedokázal. V momente, kedy samu niekto pozrel do očí videl niečo iné ako pohľad, ktorý by našiel v očiach jeho matky alebo dokonca brata. No on bol na to pyšný, predsa len dokázal viac ako ktokoľvek iný. Dokázal sa postaviť tomu predpokladu, ktorý bol na neho kladený . dokázal si nájsť cestu životom aj napriek tomu, že bol len na samotnom začiatku.
„ myslíš si, že by nás dokázala ochrániť? Škola..“ len si povzdychol a pozrel sa do diaľky na budovu školy pričom premýšľal aký by bol jeho život, keby sa nedostal na túto školu.

Žaludek se jí houpal a srdce bilo jako o závod. Kdyby ještě sob po cestě udělal přemet, tak by srdce vyplivla a v měkkém sněhu někde ztratila. No, alespoň by to měla za sebou a ne kdoví jak dlouho před sebou. Ale jedno věděla jistě, zabije ho! Skutečně ho zabije. To jí rovnou mohl kopnout do vody k mořským lidem. Vyšlo by to na stejno a nemusel by si hrát s běžícím sobem. Slyšela, jak za nimi dusá stádo, ale to co jí zajímalo, mělo co dočinění pouze s jedním huňatým sobem. A to, kde se ho má zpropadeně držet?! Vždyť neměl sedlo ani popruhy. Jen takovou krátkou hebkou srst do níž sice zajela prsty, ale že by se toho dalo chytit? Kdepak! Musela se tudíž držet toho parchanta, který jí k těm zvířatům zlákal jako úchyl malé děťátko na cukřík. Navíc čeho se držel on? Vždyť mohli každou chvilku sjet dolů nebo sob mohl prudce přibrzdit a oni by přeletěli přes jeho hlavu. Což by byla dobrá alternativa, protože by byla aspoň konečně dole. Na pevné zemi! Pokud by zrovna nenastalo zemětřesení. Což by tak ještě chybělo.
Sob s radostí zrychloval, ona mlčela, ačkoliv měla na jazyku tucet nadávek, které by v daném okamžiku s chutí omlátila Siriusovi o tu jeho palici. I u něj udělali chybu s inteligencí, jelikož nezbylo místo na rozum. Žaludek dál vytrvale předváděl dokonalé kotrmelce a několikrát pocítila i tu nechutnou pachuť žaludečních šťáv v krku. Naštěstí to tam i zůstalo. Vrhnout na krk soba si zrovna nepřála. On nemohl za to, že ten za ní je idiot. Bude ráda, když přežije. A pokud přežije, bude ráda, když jí nohy donesou zpátky do školy. Tam se může s radostí klepat a motat, jak dlouho se jí bude chtít.
Sob zpomalil až zastavil úplně. Konečně mohla otevřít oči, aniž by se kolem míhala krajina a les a jí by se zatmělo před očima.
Kdosi poněkud zapomněl, že ona je Mrzimor! Nebude skákat z budovy zachycena na gumě, nebude plavat se žraloky ani chytat draky. A jízda na sobovi v plné rychlosti se k těm věcem také počítala! Chtěla se dožít alespoň půlky života. Vydat knihu, kterou by četli, jak čarodějové, tak mudlové. Bylo by tam vše, nad čím by nemohl pohrdnout ani jeden z nich. Prostě si život užít, ale přitom předčasně neskonat.
Nejraději by sebou praštila rovnou na sobí záda, ale když už stál, tak se z něj mínila dostat dolů. Na krásnou pevnou zem. Rozhodně nehodlala přijmout pomoc toho blba, to se raději svezla po sobově boku na své vratké nohy. A když se ujistila, že jí skutečně neunesou, tak přivítala zem. Uvelebila se zadkem ve sněhu a nahlas si oddechla.
“Země, země,” mumlala si pro sebe, když se snažila zbavit mírného třesu a žaludku na pochodu. Co na tom, že bude mít mokrou a zmrzlou zadnici. Potřebovala čas na to se vzpamatovat, jelikož nemůže na někoho začít křičet ze země a kdyby vstala, tak během toho nechce zase padnout na zem. Zavřela oči, nadechla se a vydechla. Párkrát to zopakovala, oči otevřela, ale i nadále zůstala na zemi. Proč taky vstávat? Ještě by se vrátila dolů. Nedobrý kolega cosi říkal, ale ona ho nevnímala. Nejraději by si lehla do sněhu a umřela.

„ no tak nebuď padavka.“ Zasmial sa Sirius v momente, kedy mal možnosť pozrieť sa na svoju spoločnosť. Neubránil sa malému smiechu, ktorý mu vyšiel z pier pričom sa na ňu pozeral. Bolo mu jasné, že nie je rovnakou ako on no aj tak dúfal, že tú cestu si užila. Predsa len malé riskovanie doposiaľ nikoho nezabilo a ak keď áno, ten dotyčný to nemohol už povedať. Hah. Sirius sa pozrel opätovne na hrad, ktorý bol pred nimi možno niekoľko kilometrov pričom obdivoval jeho krásu. Nebol takmer nikto, koho na to miesto zobral. Predsa len mnoho dievčat, ktoré sa nachádzali v jeho spoločnosti mysleli na to jediné. A to práve dostať z neho oblečenie čo najrýchlejšie a popýšiť sa tým telom, ktoré mnoho ľudí obdivovalo.
Zasa sa neubránil malému smiechu, netušil, že je s ňou taká sranda až do chvíle kedy nevidel ako sa postavila ledabolo na nohy. Možno ak by sa na tráve nenachádzala posýpka snehu, bola by ochotná sa na ňu vrhnúť a následne ju bozkávať v nádeji, že to všetko skončilo.

„ ale nezabúdaj na to, že málo dievčat, by to dokázalo ustáť. Musíš ale uznať, že to je asi najoriginálnejší spôsob ako ti dokázať, že nie som tým človekom, za koho si ma mala..“ žmurkol na ňu pričom si sám musel dať niekoľko bielych chlpov po sobovi zo seba dole pričom svoju pozornosť venoval práve štvornohému tvorovi. Vedel, že nebude žiadna možnosť ako ju prinútiť sa vrátiť na sobíkovi ku škole, hoci určite by sa na neho Minerva pozrela tým jej klasickým, prísnym pohľadom a pomyslela by si to najhoršie. No za tie roky, za tie problémy, ktoré dokázal vytvoriť by si ľudia už mohli zvyknúť na to, že v spoločnosti Siriusa buď človek takmer vôbec nespí alebo prežíva jedno dobrodružstvo za druhým. A on bol na seba patrične hrdý. Ako inak! Kto si mohol do svojho malého životopisu alebo malého denníka napísať, že mal možnosť sa previesť na sobovi, ktorého nasledovalo celé jeho stádo.

Pristúpil k nemu o čosi bližšie pričom mu prešiel rukou po hlave, po tých najjemnejších chlpoch a následne sa k nemu priklonil ako keby mu chcel niečo pošepkať. „ tešilo ma. Uvidíme sa na budúce..“ povedal pričom sledoval ako sob vydal zvláštny no pre nich charakteristický zvuk a následne sa rozbehol preč. Tak rýchlo ako pred chvíľkou bežal spoločne s nimi na chrbte no s takou ľahkosťou, že sa nepohla ani len jedna vetvička na zemi. Sirius si možno uvedomil, že to prehnal no na druhej strane dúfal, že ho za to nebude nenávidieť do konca života. Vedel, že žiadna kniha by to už určite nezachránila no možno v okamihu, kedy sa oklepe a spomenie si na to o pár dní, bude na to spomínať s úsmevom na perách.

Podepřela si hlavu a dál dřepěla ve sněhu. Ten byl jistý, nehýbal se a už vůbec jí nikam neunášel. Pokud nezjistí, že sedí na zádech vodního hada, který je odnese kdoví kam, kde je utopí a pak spořádá. Pro dnešní den měla katastrofických scénářů plný pytel. Téměř by jimi mohla zaplnit spisovatelské prázdno po novém příběhu. Jak se nebohá dívka nechala zlákat ohavným chlapcem a zažila to, co jí stálo život. Nakonci by umřela velice úděsnou smrtí a chlapec by se jen smál, jak se mu ta vražda dokonale povedla. Nad svými myšlenkovými pochody nakrčila obočí a poté nad tím zavrtěla hlavou. Pitomost, tohle by zajisté nikdo nečetl. I když ten jediný, co četl to, co napsala, byla ona. Jen a pouze ona jediná. Svá vlastní unikátní sněžná vločka. A tak to také zůstane. Spisovatel, od kterého si nic nepřečtete, zato víte, že píše. Ano, její logika byla bezchybná. Stále lepší než schopnost vstát.
"Pravda, předtím jsem si o tobě nejspíš nemyslela, že jsi sebevražedný blázen, který se po večerech řítí na sobech přes celý les a nezáleží mu na tom, zda nevyletí ze sedla a nerozbije si hubu," zavrtěla hlavou a podívala se za sebe, jak se loučí se sobem. Vypadali jako staří přátelé, kteří se zase brzy shledají, aby mohli celé dobrodružství absolvovat sami nebo s další nebohou obětí. Jak tu další politovala. Si něco zaručeně užije.
"Nepatříš náhodou do smečky? Vypadalo to, že by tě mezi sebe přijali," po dalších několika vteřinách jí došlo, že sobi smečku nemají, nýbrž stádo. Ale co! Po té jízdě hrůzy a děsu si mohla dovolit mluvit z cesty. I kdyby blábolila a slintala si na bundu, tak je to zcela oprávněná reakce. Však prakticky přežila vlastní smrt. Naštěstí sob odešel, tudíž se tu nejevila žádná možnost, že by se na něm zase vrátili.
Jenže jak se podívala směrem k Bradavicím, cosi si uvědomila.
"Proč jsou tak daleko?" vyjela jí z úst zcela inteligentní otázka. Možná se to jen daleko zdálo, možná Prasinky byly dál, ale jí se to v nynější sedací pozici zdálo jako kilometry vzdálené sídlo, kde na ní čekala postýlka, co se nehýbe a kočka, na níž se nemůže projet. I to se jevilo vzdáleně. Zprvu musela vydýchat, co se jí událo a z té druhé kapsy jí stále svrběla dlaň. I když ... ona byla medojed a medojedi jdou po zcela ... jiných částech těla. A potom, co se událo, to byla zcela adekvátní reakce. Alespoň pro ní. Vždy pro ní bylo adekvátní vše, co se jí prohnalo hlavou. A zrovna nyní myslela na to, co se jí honilo hlavou.