Pozemky školy

James se akorát vracel ze svého famfrpálového tréninku. Většinou se vracel až jako úplně poslední, jako kapitán měl větší zodpovědnost za to, aby hřiště zůstalo v takovém stavu, v jakém jejich trénink začínal. Navíc, často musel po skončení odpovídat na dotazy a nápady, takže tomu být poslední se skutečně nevyhnul. Dva kluky požádal o uklizení bedny s míči zpět do školy, zatímco ještě jednou prošel hřiště. Vzal si své koště a vracel se zpátky. Oblečen byl v klasické nebelvírské uniformě. Bílé kalhoty, vysoké černé boty, červeno žlutý svetr, černé rukavice a nakonec rudý plášť se žlutou podšívkou a číslem na zádech. Vlasy měl nyní rozlítané do všech stran, ale tomu se nikdy při tréninku nevyhnul. Projel si instinktivně prsty ve vlasech a vlasy alespoň částečně uhladil dolu. Brýle poupravil na nose a s koštětem přes rameno mířil do školy.

Na školních pozemcích si však všiml Evansové. Zrzavou barvu jejích vlasů bylo nemožné přehlédnout. James rád žertoval, že vlastní jistý radar na zrzky. A nyní? Píp, píp, píp. Jeho radar zaznamenal opravdu silný signál. S úsměvem proto zařídil k ní, místo do pokoje, kde by se mohl převléknout. Bylo příjemné podzimní poledne. Sluníčko ještě svítilo, aby studenty venku ohřálo a přesto už musel každý zvážit to, v čem půjde ven. Jimi se uměl s Evansovou velmi hádat, od začátku školního roku to šlo bravurně. Na to, že měl uzavřenou sázku o tom, jak Evansovou rozesměje, nakonec nedostal příležitost. Před nějakou dobou se od ní distancoval. Mluvil s ní jen když to bylo nezbytně nutné, což znamenalo společné hodiny nebo duelový klub. Pohodil vlasy a opřel se o koště. „Zdravím, Evansová,“ vesele se zazubil a pohlédl do jejích rukou, kde právě svírala kus pergamenu. Krátce zamžoural, než si uvědomil, co to může být. „Křiklan pořádá večírek? No vida. Kdo bude tvou šarmantní společností?“

Týdny rychle ubíhaly, až se změnily v měsíc. Lily opět bravúrně vklouzla do školního dění a nechala se vtáhnout do hodin strávených učením a čtením učebnic i ve volném čase. Téměř na nic jiného ani neměla čas. A tak nějak jí to vlastně ani nevadilo. Byla ve svém živlu a ne nadarmo se o ní říkala, že je jedna z nejpilnějších studentek na škole. Už se dokonce domluvila s pár učiteli na tom, že občas za nimi zajde i po vyučování, aby se jich na něco zeptala a posunula se tak opět o něco dál.

Od té doby, co sspolečně bojovali s Jamesem v hodině obrany proti sobě, se mu ještě více jak jindy raději vyhýbala. Chtěla rok zasvětit učení, nikoliv hloupým hádkám, které stejně nikam nevedly a byla i ráda, že si to rozmyslel s těmi vtipy každý den, nebo to předem vzal. Samozřejmě s ním občas přeci jen musela přijít do styku během hodin, ale jinak se od něj držela co možná nejdále.

Nyní seděla pod dubem s výhledem na jezero, kolem sebe na trávě měla knihy, stejně jako jednu v klíně, ale akorát svírala v prstech pergamen, který obdržela. Byla tak zabraná do jeho pročítání, že si ho všimla teprve, až promluvil. Pohlédla na něj a v duchu si povzdechla. Rychle se snažila pergamen srolovat, ale nestihla to. „To myslím není tvá starost, Pottere.“ odvětila klidně a vsunula pergamen do tašky. Hned jako první jí napadlo zeptat se Remuse, zda by s ní na večírek nešel, nebo Severuse, ale pak si vzpomněla na to Křiklanovo zatracené pravidlo, že ti, kdož patří do jeho klubu, by si měli přivést sebou někoho z „venku“. Vždy si lámala hlavu nad tím, zda to bylo snad kvůli tomu, že zájem o lektvary chtěl vyvolat i v ostatních. Jí to ale poněkud vždy komplikovalo situaci. Už tolikrát byla na večírku sama a nejlepší pocit z toho tedy neměla, když ostatní přicházeli v párech. Tento rok to chtěla změnit. Co nejvyrovnaněji se ale podívala na Pottera. „Pokud by se nenašel žádný vhodný společník, půjdu sama. Nebylo by to nic nového.“ pokrčila rameny a přenesla pozornost zpět na svou knihu.

Vesele se uculil a odložil koště o strom. „Věc se má takhle, Evansová,“ drze si vedle ní sedl a ještě do ní strčil, aby se pošoupla. „Jsi ve věku, kdy se ukázat na večírku není zrovna to nejlepší  a já,“ položil si dlaň na srdce. „Já mám to nejlepší možné vychování, co se večírku týče,“ pousmál se o něco mileji a naklonil se k ní. Ona si ale raději hleděla knížky, než jeho. Protočil oči a vyskočil zpátky na nohy. Sebral ji přitom knihu a ustoupil tak, aby mu jí hned nesebrala. „Pravidlo první, měla by ses bavit a věnovat pozornost své společnosti.“ Schoval knihu za záda a natočil hlavu na stranu. „Než se na mě zase začneš zlobit, což se nedělá,“ zavrtěl hlavou. „Uvědom si, co ti nabízím. Příjemný večer v mé společnosti, neobjevíš se na večírku sama. Křiklan tě pochválí, že jsi dovedla dalšího studenta, kterého by mohl zviklat pro větší pozornost na hodinách a vzbudit v něm zájem. Pochopitelně, kdybych ti připadal tak nesnesitelný, pro mě za mě, třeba večer buď s někým jiným, ale mohli bychom společně přijít a zase odejít. Nebudeš se ovšem nudit, to ti slibuji, co říkáš? Dohodnuto?“ nabídl jí ruku a zářivě se usmál. „Večer tě vyzvednu ve společenské místnosti, buď připravená. Věř mi trochu a nebudeš litovat.“

Chvíli ho sledovala, a jakmile si přisedl, jen stačila zamrkat. Pošoupla se, hlavně proto, aby neseděla tak natěsno u něj a přitom si potáhla sukni, kterou jí přisedl. Na jeho slova se jí usadil úšklebek v koutku úst a poslouchala ho jen na půl ucha, zatímco si dál četla. Brala to jako každé jiné zbytečné slova, která vyřkl. „Hej!“ Vyhrkla a vyskočila na nohy, když jí knihu vzal. Natáhla se po ní. Natiskla se mu na hruď, jak se snažila rukou dosáhnout za jeho záda po knize. Nakonec ale ustoupila o krok dozadu a založila si ruce na hrudi a poslouchala ho tedy. Povytáhla v pochybnostech obočí. „Jsi si nějak moc jistý, že bych tam chtěla jít s tebou.“ odtušila, ale jeho úsměv jí jasně připomněl, že on nikdy o ničem takovém nepochyboval, jak rád sám tvrdil. Chtěla ho odmítnout, pravda ale byla, že nikoho schopného by ale zjevně nenašla. S těmi, kse kterými by popřípadě přijít mohla, tak vlastně nemohla. A přijít alespoň s někým, než sama, to byla celkem dobrá vyhlídka, i když by to byl Potter. V duchu nad sebou zaúpěla. „Asi jsem hodně zoufalá,“ prolétlo jí hlavou a ještě jednou si Pottera změřila pochybovačným pohledem, ale nakonec přeci jen stiskla jeho nabízenou ruku, i když poměrně neochotně. „Tak platí.“ zamumlala. „Ale opovaž se mi tam udělat ostudu! A žádné tvé legrácky, popichování, hádky a provokování zmijozelských.“ varovala ho rozhodným hlasem, aby pochopil, že to myslí smrtelně vážně, a jestli z toho něco poruší, třeba by s ním už v životě ani nepromluvila. Že by mu ale věřila, se říct nedalo. Vždy jí dokázal dát jen samé pochybnosti v jeho osobu. Natáhla pak ruku a čekala, až jí vrátí knihu.

Klid odpoledně v Bradavické škole přerušilo přemístění. K bránám Bradavické školy se nedostal nikdo jiný, než bystrazor Alastor Moody. Byl si jist, že nepotrvá dlouho a jeho pověst jej bude předcházet. Byl jeden z těch, co zasvětí celý svůj život práci a výkonu dané činnosti. Bral práci bystrozora smrtelně vážně a také se podle toho dostávaly výsledky. Snad mu nahrávala doba, vůbec po dlouhé době mohl nahánět černokněžníky sloužícímu nejmenovanému bláznovi. Díky němu se postupně začal obsazovat Azkaban. Ale vznikala přímá úměra. Riddle se postupně stával hrozbou. Získával na svou stranu mocné čaroděje. Už se o nebezpečí jen nemluvilo, skutečně se dělo. Ovšem ministerstvo spolupracující s Denním věstcem zatím tuto maličkost dále chtělo tutlat. Přeci jen se svět stále vzpamatovával z toho, co s ním provedl Gellert Grindelwald.

Tmavé kalhoty, těžké pevné boty s ocelovou špičkou, tmavá košile a na ní? Kožená vesta s několika přezkami. Nechyběl ani tmavě hnědý kabát, který byl natolik atypický, že jej smrtijedi, název kteří hrdě nosili posluhovači Riddla, poznávali z dálky. Poupravil kabát a rázným krokem vyrazil do Bradavické školy. Bylo až s podivem, že ve své funkci stále vypadal tak jak vypadal. Jeho největší vadou na kráse byla jizva na bradě a táhlá čerstvá rána táhnoucí se pod okem. Zbytek jizev a zranění buď zachránili lékouzelníci a nebo je skrylo oblečení. Často se proto Alastor smál, že na své povolání je to stále krasavec.

Přicházel za Brumbálem, měl mnoho věcí k prodiskutování, ale navenek? Působil jako starý přítel, který se přišel podívat, co je nového. Ovšem, už jen samotná přítomnost bystrozora ve škole mohla budit otázky a ani jedna z otázek nebyla pěkná. Proto chtěl vše zařídit v anonymitě a aby si ho všimlo co nejméně studentů. Nechtěl využít letaxovou síť, ministerstvo by se o jeho výletě dozvědělo. Opravdu tu dnešního dne byl jen sám za sebe. Procházel přes most až k hlavním dveřím. Míjel studenty, kteří si ho měřili všelijakými pohledy. Někdo byl překvapený, někdo se lekl, ale nejčastěji mezi studenty slyšel tichý šepot nesoucí jeho jméno. Ale on moc dobře slyšel, dokonce i viděl. Vyprávělo se o něm, že má daleko lepší smysly, než ostatní. Zdali to byla pravda? Možná byl Moody jen čistě pozorný.

Ani jí nepřišlo, že uplynul již celý měsíc. Čas se nedal spoutat a jí doslova proplouval mezi prsty. Svou milovanou knihu během toho času stačila přečíst nejméně desetkrát. Nikdo zajisté nemohl pochopit, jak jí to stále může bavit, ale ona pokaždé nalézala něco nového, viděla věci v jiných souvislostech, z jiného úhlu pohledu. Nakonec to celé přelezlo do vzájemné nenávisti. Opuštění, pomsta. Bylo tam toho tolik a především to napsala žena, což samozřejmě nebyl hlavní důvod, proč tu knihu tak milovala. Nenápadná tenká černá knížečka, kterou získala dokonce podepsanou. Jedna z prvních vydaných. Aby tomu dodala na ještě větší exkluzivitě, po stranách si psala poznámky, vlastní úvahy a myšlenky vázající se k příběhu. Občas jí ujela ručka a ona si tam i něco načmárala. Jednou to spatřila matka a zhrozila se nad tím, jak s takovým skvostem po babičce zachází. Ale ona tím jen uctívala autorku! Třeba s ní byli příbuzní, kdoví? Když už se dokázala prohrabat různými písemnostmi, aby zjistila, že jsou z jedné strany příbuzní se samotným alchymistou Nicholasem Flamelem. Stvořitelem kamenu mudrců. Nalézt ho, tak si jej po právu může uchovat, jakožto dědic. Ten jediný a pravý. No dobrá, ještě tu byl Eli, ale ten jistě nemá zájem o jakýsi šutr. Ten raději slintal nad novou profesorkou, div že jí přes tu díru v knize nesežral. Ted na tom nebyl o nic lépe, i když se to snažil pracněji skrývat. Bylo docela vtipné je pozorovat. Jako zbytek pánského osazenstva. Kdyby James nepálil tolik po Lily jistě by ujelo více než očko a nějaká ta poznámečka. Zato Sirius měl jistě pole volné.
Rawenna Rosier. To příjmení jí přišlo povědomé. A proto se prolezla další hromadou starých výtisků, aby přišla na to proč. Její matka byla neménně známou uctívačkou klubu Grindelwand nebo spíše i jeho zakladatelkou a vedoucí. Nemohla by tajit, že jí to mírně neznervóznilo, ale profesorka Rosierová prozatím neměla žádné narážky na dobu minulou, natož aby otevřeně podporovala toho zlotvora. Ale i tak jí to nepřestávalo zajímat. Ale ptát se na to by nebylo zrovna vhodné. I když znát jí pár let nazpět, tak by jí to z pusinky nejspíš vyklouzlo. Za tu dobu dokázala s Tedovou pomocí udržet myšlenky v hlavě. Když nebyla zrovna dokonale rozhozená nebo naštvaná. Což se stávalo často. A někdy za to mohli pitomosti. Jedna ponožka z páru, nestíhání hodiny, Eli, hromada učiva, hromada úkolů, Eli. Prostě marnivosti. Když se blížila ke konci svého dospívání na škole, tak zřejmě musela znát a vědět úplně vše. I to, co jí naprosto a dokonale nezajímalo. Což byla dobrá třičtvrtina toho, co probírali.
I v tuto dobu místo, aby byla zalezlá v knihách, raději upřednostnila svou počmáranou knihu a v tichosti se odplížila z knihovny na čerstvý vzduch. Jako vždy četla při chůzi. Někteří studenti již byli zvyklý uhýbat té otřesné mrzimorce stranou, ale některé kouty byly záludné. A nejvíce ty, co pokračovaly za zatáčkou. Tudíž si to šla s nosem v knize a za rohem si to nabourala do nejbližší osoby, která měla svůj cíl za jejími zády. Knihou i celou svou osobou vrazila do cizince a zase se odpálila nazpět, aby mohla vzhlédnout a omluvit se. I přes občasné výbuchy hněvu, věděla, kdy vyhodit prostou omluvu do éteru, aby unikla případným problémkům.
"Pardon, neviděla jsem ..." zasekne se v půlce věty, když vzhlédne k tváři, kterou poslední dobou viděla v Denním věštci dost často. Začínající hvězdu ve svém oboru, která chytila tolik černokněžníků jako nových přívrženců zmijozeláka Raddlea. Nemohla se ubránit nadšenému výrazu z toho, že může potkat takovou celebritu. Nehledě na to, že on nejspíš o potlesk a žádost o autogram nestál.
"Vy jste Alastor Moody!" hlesla informaci, která je mu jistě známá. ..."Pochytal jste tolik černokněžníků a ..." rozhlédne se kolem sebe, jakoby někoho hledala. ..."a hledáte nějakého tady? Ukrývá se snad nějaký přívrženec Grindelwalda nebo Raddla Brumbálovi přímo pod nosem? Vyčmuchal jste ho a jdete si pro něj? Je nebezpečný? No jistěže musí být nebezpečný. Každý černokněžník je nebezpečný. Ale je hodně nebezpečný? Víte o koho jde? A kde se nachází? Je to nějaký student? Nebo snad profesor?" v ten moment jí vůbec nebleskla hlavou profesorka Rosierová. To nebylo dobré. ..."Ale víte, že dítě nemusí být stejné jako matka? Ona určitě tého zlého Dána nepodporuje," huba jí jela, aniž by něco z toho dávalo smysl. No, jí ano. Zato zbytku populace to mohlo přijít jako plytké plácání. Ale ona se musela dozvědět, co tu začínající nejlepší bystrozor dělá! A pak se s tím samozřejmě pochlubit Teddymu a Elimu. Ona potkala bystrozora a oni ne. Ha!

Mířil přímo do pracovny Brumbála. Moc se toho nezměnilo od doby, kdy sám po zdejších chodbách procházel. Sice se studenti změnili, ale jejich přístup k učení ne. Vždy tu byla skupinka, která se flákala, ti co chodili s bezduchým výrazem a pak ti so hltali vše kolem sebe. Jaký byl Alastor jako student? Vlastně si už ani nepamatoval. Hlavně neměl čas na to, aby si cokoliv z toho pamatoval a teatrálně vzpomínal. Díky studiu zde získal cenného přítele. Albuse Brumbála, který v jeho době sice učil přeměňování, ale už tehdy to byl důležitý profesor a byla otázka času, kdy si uzme pozici ředitele pro sebe.

Akorát zacházel za roh, když mu cestu zkřížila jedna ze studentek. On udělal pouze krok dozadu, jinak s ním celá srážka téměř nehnula, zato slečnu odpálil přímo k zemi. Nestačil jí zachytit, vlastně se ani nepokoušel. Zůstal hrdě stát a s povytaženým obočím si ji prohlédl, než jeho tvář neříkala opět vůbec nic. Prázdný výraz, který mohl působit možná i krapet arogantně, za to ale Alastor nemohl, tvářil se tak neustále. Kdo znal jeho fotky z Denního věštce, si toho byl dobře vědom. Často se tvářil, jakoby byl připraven zničit celý svět, pokud to bude nutné. Jako kdyby každý člověk v jeho blízkosti měl být smrtijedem. Na její omluvu jen nepatrně pokynul hlavou a cosi zabručel. Hned bylo jasnější, proč Moody dělá ze zásady sám.

Dívka se rozzářila, což neznačilo nic dobrého. Předklonil se a opřel ruce o stehna. Drzé upozornění na to, jak je oproti němu maličká. Modrýma očima se zahleděl do těch její. „Neříkej, to je mi ale novinka,“ pronesl, když hlesla jeho jméno. Sarkasmus, ironie a cynismus byly pojmy Moodymu více než vlastní. Často volil zraňující, kousavou řeč aby co nejdříve ukončil nezáživnou debatu. Jindy v lepší náladě to byla pouze ironie. Ani tak nepřeháněl jako spíše zastíral a říkal přesný opak toho, co skutečně myslel. Že ho sem tam někdo nepochopil? To nebyla jeho chyba. Poslouchal ji, ale její slova šla dokonale mimo něj. Nechápal co to neustále blábolí.

„V první řadě, bylo by naprosto geniální, přímo ohromující, jít si pro smrtijeda nebo Grindelwaldova přívržence do budovy školy plné studentů,“ přikývl na svou první kousavou poznámku, kterou prakticky nemusela postřehnout, pokud neumí číst mezi řádky a je hloupá. „Za druhé, určitě bych ti o tom ihned řekl,“ narovnal se a přeměřil si jí pohledem. „Nechceš ty náhodou pracovat pro Denního věštce?“ zeptal se s povytaženým obočím. Geniálně by se tam uplatnila, to si byl jist. Udělal několik kroků, než se zastavil a uvědomil si význam jejích slov. „Chceš mi snad tvrdit, že tu znáš někoho, o koho bych mohl mít zájem?“ Vlastně ho trkla mírná zvědavost. Věděl o tom, kdo se tu na škole pohybuje. Věděl na koho si dát pozor a před kým Albuse varovat, ale zajímalo ho, co o tom může vědět taková malá holka. „Kdopak není jako její matka?“ znovu se stejně urážlivě předklonil. „Snad nemluvíš o profesorce Rosierové, nebo ano?“

Knihy milovala prakticky od doby, kterou si pamatuje. Maminka jim často čítávala a sic Eli odpadl během prvních slov, ona s tichým očekáváním rozpletení zápletky, poslouchala až do úplného konce až jí matka několikrát řekla, že jí bude uspávat něčím docela jiným. A to buď pusou nebo palicí. Jako malá se tomu smála a jako starší ... no, to už si četla sama. Vše, co mělo písmenka, ať to byl časopis, noviny nebo etiketa na toaletním papíru. S tím se dalo počítat, že si i všude četla. Nejednou dostala speciální úkol za čtení v hodině. Ono nebylo zrovna nenápadné mít skloněnou hlavu do klína, v níž se ukrývala kniha. Povětšinou zrovna Frankenstein, ale to neznamenalo, že by nikdy nepřečetla nic jiného. Jen tato byla její nejmilovanější. Hodně se specializovala na klasiky. Přečetla vše od Huga i to něco málo od Wildea. Tři mušketýry zhltla během týdne a Čekání na Godota během hodiny. Tentokrát ne té školní. A pak tu byly samozřejmě i novinové články. Ani by nevěřila tomu, kolik starých se jich ukrývá v knihovně. Ale skutečně jich bylo mnoho. A co jí zajímalo především? Samozřejmě vše o Grindelwaldovi. Cítila se trochu blbě, když jí ze všeho nejvíc zajímal někdo tak zlý a bezcitný, ale stejně špatně se mohla cítit z toho, že ohledně mudlů sbírala informace o sériových vrazích. A že se v těchto letech mnoho z nich vyrojilo. Mohla jen hádat, kdo se může ukrývat za tolika ohavnými vraždami. Těch malých dětí. Na jednu stranu to bylo odporné a přála si, aby ty nestvůry našly a ukončily to, ale na tu druhou jí to nepěkně zajímalo. Nepověděla o této své ... zábavičce nikomu kromě Eliho a Teddyho. Těm dvěma věřila ze všech lidí nejvíce. Své dvojče předběhla ve vykouknutí na svět. Znala ho ze všech lidí nejdéle a Ted jí jednoduše padl do noty. Hned první den ve vlaku, kdy hledala místečko na sezení spolu se svým občasným ocáskem. V posledních letech se bratříček dost odocáskoval a hodil na ní bobek. Být opice, tak mu ten bobek vrátí.
A když byla u starých článků, tak se také dostala k těm novým. Mluvilo se tam o možné hrozbě, ale též i o novém, nadějném bystrozorovi Alastoru Moodym. Překvapilo jí, že již v tak mladém věku toho hodně dokázal. A dle slov z novin si i získal dostatečný respekt na tak mladou osobu. Fascinovalo jí to stejně jako vrazi a Gellert. Možná i o něco víc. Ale ne natolik, aby sbírala veškeré články o něm a pod polštářem si ukrývala jeho fotku. Věděla moc dobře, že pod polštářem je špatná schovka, zvláště když jste měli tak milé dvojče. Nebylo tedy divu, že jí upřímně nadchlo takové nečekané setkání. Ačkoliv samotný slavný bystrozor z toho nadšeně nevypadal. Zřejmě nemiloval publicitu ani fanoušky. Ona po něm přeci nechtěla skočit ani slintat nad tím jak je pěkný, jako by dělala většina dívek. Ona jen byla fascinovaná jeho prací. Aspoň si to tak říkala. A byla natolik fascinovaná i nadšená, že jí nijak nenaštvalo, že se k ní tak podivně sklonil. Tak akorát, aby ho mohla nakopnout mezi nohy, kdyby jí došlo, proč to udělal. Bohužel nebo spíš naneštěstí jí hlavou vířilo mnoho otázek a tudíž na to nebrala zřetel.
"Copak byste ho vylákal někam mimo studenty? To by platilo jen na obzvlášť hloupé. I když, pokud byste to vymyslel chytře, tak by se na tu udičku mohl chytit. Pak byste alespoň neřešil ten počet nechtěně zraněných studentů nebo zabitých školníků," vskutku by jí nebylo líto, kdyby při nějaké čarodějné přestřelce přišel o život či byl zraněn postrach školy Filch. Jednou se přerazila o paní Norrisovou až kočka odlétla na druhou stranu chodby a od té doby jí školník pokaždé obdaruje znamením "Já tě sleduju!", načež zavrčí a sevře pevně mop. Nejspíš jí chce zabít, ale tak ... koho taky ne?
"Pro Denního věštce? Takový bulvár, pff. Já bych chtěla být vy!" rozzáří se jako měsíček na hnoji než si něco uvědomí a opraví se. ..."Teda, jako vy. Nemůžu být vy, protože vy jste vy a tudíž já můžu být jen já," rozhodí rukama, jako by mu povídala něco extrémně složitého. ..."Ale to neznamená, že bych nechtěla být vy. Musí to být zajímavé! Navíc jako muž máte jisté výhody, které ženy nemají. Vždycky jsem záviděla bratrovy, jak se může lehce ... odskočit si. Nebo že nemusí tak řešit, co si vezme na sebe. I kdyby měl pytel, tak je to lidem ukradený. Zato u ženské se očekává, že bude vypadat pokaždé skvěle ..."zarazí se a se zamyšleným výrazem se chytne za bradu. ..."ale to vás asi nezajímá," uhodí hřebíček na hlavičku. Než si uvědomí, co vlastně řekla. Profesorka Rosierová nebyla tak špatná. Trošku přísná, vždy si uměla udržet pořádek, ale jinak jí byla něčím sympatická. Navíc její matka byla dosti slavná ... a ne tím dobrým slovem smyslu. Ale dcera mohla být od matky dost daleko. Však byla tu. Učila. Nic zlořádného.
Zakoulela očima ze strany na stranu, snažíc se vymyslet dostatečně dobrou lež, kterou by bystrozor neprokoukl. Což bude na nic, protože on to zjistí, i kdyby se před ním točila na hlavě. Tak to musela srovnat něčím jiným.
"Profesorka Rosierová je na správné straně síly," film Star Wars se pomalu blížil do kin, ale s jistými věcmi přišel již komix. A to by nebyla ona, aby si nepočetla. Zašklebila se nad tím, jak blbě to znělo. Určitě mu musí připadat jako debil. Ale je ještě dítě, tak co by chtěl?

Moody se od ní otočil a byl na odchodu, vlastně chtěl pokračovat na své cestě za Brumbálem, ale dívce pusa dále jenom jela. Ruce složil za záda a udělal několik kroků, než se zastavil. „Zvláštní,“ pomalu se otočil a přeměřil si jí pohledem, jako kdyby přišla na něco nevídaného. Tři, čtyři delší kroky, aby se objevil opět před ní. „To co ty říkáš totiž není ani trochu zajímavé nebo smysluplné,“ pokýval hlavou. „Pro takové mluvky denní věštec jako stvoření. Taky jim pusa jede jako tobě. Ještě chvíli a mám pocit, že bych to rytmu toho, jak se ti otvírá pusa mohl třeba začít tančit valčík,“ pozvedl ruce a ironicky vytleskal v rytmu minimálně čtyři takty, aby jí naznačil, jak otravné její mluvení je. I když těžko, zda to dívka pochopí. Oproti ní byl takový hon končící obstoupením pěti smrtijedy byla procházka růžovým sadem.

„Vezmi si mnoholičný lektvar a snadno budeš stejná dáma jako třeba Albus Brumbál,“ protočil oči. Snadno z těch nesmyslů šla hlava kolem. Když nakonec pochopila, že ho její slova vůbec nezajímají oddechl si. „Tvé dedukční schopnosti jsou brilantní. S takovou se zastav na ministerstvu. Budeš cenný přírůstek do naší bystrozorské rodiny. Všichni budeme štěstím bez sebe tě tam mít,“ křivě se zazubil a nebo těžké poznat, že jeho hlas je nasáklý ironií. „Víš, moc rád bych si tu s tebou povídal, ale já tu jsem pro něco daleko důležitějšího. Přišel jsem si promluvil s profesorem Brumbálem,“ jeho hlas se uklidnil. Utišil a klesl na daleko nižší tóninu. Bylo to jako svěřovat tajemství. Právě tehdy byl jeho hlas docela klidný a na poslouchání příjemný. Prsty si projel v zrzavých vlasech a natočil hlavu na stranu.

Všiml si jak koulí očima ze strany na stranu. „lhát se nemá a ty bys byla špatná lhářka,“ varoval jí. „Navíc, kdybys mi zalhala,“ poklepal si dvěma prsty na spánek. „Poznal bych to,“ přimhouřil oči. Říkejte tomu šestý smysl. Moody dokázal vidět věci, které jiní přehlížejí. Slyšet a pocítit to, co jiní ignorují nebo tomu nepřidávají důležitost. Možná hlavně proto se hrdě sápal na pozici nejvyššího z bystrozorů, který bude zodpovídat za všechny ostatní. On už to prakticky dělal, jen to nebylo oficiálně přiznané.

„Tak správná strana síly?“ povytáhl obočí. Neměl ani zdání o tom, co ona žvatlá. „Aby tě samotná profesorka nepřekvapila,“ ale když už jí dívka zmínila, byl si jistý, že jí půjde navštívit. Nějaké to přátelské porýpnutí, co by pro ni vlastně neudělal. „Děkuji za připomenutí,“ přikývl. „Málem bych na ní zapomněl, kdybys ji tak mile nepřipomněla.“

Většinu života byla zvyklá přehlížet cokoliv, co chodilo po dvou nohách, mluvilo to a dýchalo. Bylo to prosté. Nepočítala se jako příliš společenský tvor. V dětství si buď četla nebo si hrála se svým bratrem drahým. O ostatní človíčky jejího věku nejevila příliš velký zájem. Ačkoliv si s ní někteří chtěli hrát, ona je dokázala velice efektivně odpálkovat a poslat pryč. Nepotřebovala zástupy čarodějů nebo mudlů k životu. Nechtěla být nejoblíbenějším děvčetem na škole, ani tím nejvíc vystupujícím. Měla ráda svůj klid a svůj vlastní řád. Když už k sobě někoho pustila, tak to bylo navždy. Osoby si vybírala pečlivě. A jediný, kdo prošel na jedničku, kromě jejího dvojčete, byl pouze Teddy. Dokázala komunikovat i s dívkami na jejím pokoji, ale nešlo o žádné dlouhé rozhovory, které by pro ní byly zajímavé nebo něčím prospěšné. To už víc otravovala profesory, když jí něco během výuky zaujalo. Jeden z nich dokonce téměř při tom jejím žvanění usnul. Ano, někdy chtěla svůj klid, ale když jí něco zajímalo, dokázala s tím člověka otravovat celé hodiny a kdyby mohla, tak by přešla i na dny. A když se dnes měla tu čest seznámit s pravou bystrozorskou celebritou, její mozek vychrlil konfety a mysl to rozjela na plné obrátky.
Už to vypadalo, že jí zmizí ze scény, ale díky nemalé užvaněnosti se vrátil, aby si do ní nemalo rýpl. Nebyla tak blbá, aby nepoznala, že si z ní utahuje s každým dalším slovem. No, kdyby sama sebe slyšela, tak by se ani nedivila. Ale takto ... se musela bránit! I proti válečnému hrdinovi. Mírně, ale bránit.
Sevřela knihu palci a ukazováčky a vytvořila na tváři něco, co se dalo přirovnat výrazu vzdoru.
"Nejste zrovna moc příjemná bytost," jenže euforie z ní stále vystřikovala v plných proudech, tudíž jí ten hrdý pohled nevydržel dlouho a vrátila se ta přespříliš nadšená tvář, která se ho ještě rozhodla obhájit. ..."Ale to se asi stává, když kolem vás umírají lidé. Vy ..." zarazí se než se to odváží šeptem vypustit z úst. ..."vy jste skutečně někoho zabil?" zhoupne se přitom na špičkách, aby mu byla blíž. Přeci jen takové věci nebude vykřikovat na celé Bradavice. Ještě by pana Moodyho někdo otravoval blbýma dotazama a ještě blbějšími řečmi.
Povytáhne obočí nad tím, že by ze sebe měla udělat Brumbála. K tomu starému pánovi chovala příliš mnoho úcty, aby mu vytrhla byť jeden vlásek z té vlasaté hlavy. Ale bylo jí jasné, že to pan Moody nemyslí vážně. Takhle okatě by jí neradil. Jenže to ani neměl tušení, že se jí v hlavě začal rodit ... plán? Či pokus? Blížil se Halloween a přeci jen mnoholičný lektvar byl lektvar. Nic těžkého na provedení. Ani pro ní.
"Za Brumbálem?" zopakovala ve stejné nížině, jako kdyby byly kolegové, kteří si svěřují tajemství. Ačkoliv jí bylo jasné, že jí nic nepoví, musela to zkusit. ..."Co starému pánovi chcete?" na vteřinku se odmlčela než se vrátila ke starému dobrému černokněžnictví. ..."Někdo zlý se tu ukrývá a vy jste to přišel řediteli říct! A nebo někoho zlého ukrývá ředitel a vy jste ho přišel vyšťourat!" Napadl jí jen jediný muž, kterého by třeba byl Brumbál ochoten ukrývat a kdyby to tak bylo, tak by to bylo skvělé! I přes to možné nebezpečí a možnost smrti. Prostě vzrušující! Neměla by při té představě zářit jako zářivka, ale nemohla si pomoct. Jak jí něco nadchlo, špatně se z toho dostávalo. No dobrá, jakmile nadešla mírně nemilá chvilka, kdy nechtěně vyzradila novou profesorku, mírně se jí sevřel žaludek. Nechtěla být za práskačku. A zvlášť za práskačku kvůli které by mohla mít profesorka Rosierová problém. Sledovala ho, krapet vyděšeně, jak si klepe na spánky. To další, co vypustil z úst se jí vůbec nelíbilo. Pokud se jí ho nepodaří přesvědčit, aby nechal profesorku na pokoji, bude jí muset nenápadně varovat.
"Počkejte!" vykřikla na něj, jako kdyby se někam chystal. I sebemenší pohyb jí dokázal vyburcovat k akci. Bez přemýšlení ho chytla za zápěstí, kdyby přeci jen začal zdrhat, přičemž ve druhé ruce dál svírala svou milovanou knihu. ..."Neměl byste jí soudit jen podle činů její matky. Kdyby se profesorka Rosierová chtěla přidat na tu špatnou stranu, proč by tady učila? Nebyla by spíš někde mezi dalšími spojenci a nespřádala zločinecké plány?" pokud by tedy nechtěla mít nějakou zástěrku. Nepatrně nad tím přimhouřila oči, ale hned tu myšlenku zapudila. Ne, zlý člověk se dal poznat od pohledu. Z ní necítila nic negativního. A doufala, že se nemýlí. Kdyby nemohla věřit svému instiktu, tak poté čemu?

„O to se ani nesnažím,“ odsekl prostě. Kdyby chtěl být příjemnou bytostí, rozhodně by se nestal bystrozorem. To by spíš pobíhal po jevištních prknech ve vysokých podpatcích s přiblblou parukou na hlavě. Ano, rozhodně zábava k popukání, až by se za břicho sám popadal. Někdy si připadal už opravdu hrozně, když byl ironický i ve vlastních myšlenkách. S takovou z něj pravděpodobně jistě bude ten milý dědeček s úsměvem ve tváři. Děti by láskou sežral, ale co spíš… nikdy by se tak pokročilého věku nedožil a to ho uklidňovalo. Jeho kariéra byla zářná, ale nečekal, že tu bude déle než do čtyřiceti. Tu lepší polovinu své životnosti si už před pár lety vybral. Díky bohu. Slečna, ale uhodila hřebíček přímo na hlavičku. Nedával na sobě nic znát, ale zarazil se. Jako bystrozor mnohdy přišel k hrozným věcem, co se k moci dostával ten nejmenovaný hajzl, to bylo jen horší. Prakticky v mladém věku přišel ke skutečným zvěrstvům. Pamatoval si, jak kdysi, když úplně začínal, šel se skupinkou pěti dalších bystrozorů po Šedohřbetovi. Bestie, která tu dávno neměla co dělat. Všichni říkali, že to bylo řízení osudu, zásah vyšší moci, kdy ještě Moodyho čas nepřišel. Vystopovali ho až do jedné opuštěné vesnice. Udělali si tam menší základnu. Moodyho poslali na výzvědy. Měl jít obhlédnout okolí, najít stopy, a kdyby se cokoliv pokazilo rychle se k nim vrátit. Alastor tehdy nenašel prakticky nic důležitého. To co ale našel, když se vrátil na základnu, ho děsilo ve snech. Všichni co tam zůstali, byli mrtvý. Potrhaná těla, některým končetiny chyběli a rozházené byli kolem, jako nějaký úchylný rituál. Ale co mu přišlo vůbec nejhorší, všem co tam leželi, chyběla hlava. Zkrátka těla bez hlav, které se nikdy nenašli. Vzal si je jako trofej? Dokazoval si tím něco, nebo to bylo odstrašující znamení? Těžko říct. Moody se vrátil na ministerstvo jako jediný přeživší masakru. Na tohle jediné neměl vzpomínku ve formě jizvy. Ne, byly to pouhé obrazy v hlavě, které mu svírali srdce. Právě tehdy se začala formovat Alastorova povaha, jeho kariéra. Někdo se po takové hrůze zařekne, nechce o tom mluvit a zmizí. Moody ne, a proto se dopracoval kam se dopracoval a jeho cynismus byl k tomu jako bonus. Jeho zamyšlení trvalo asi déle, než si přál. Trhnul tělem a zadíval se na Addy. „Zabil,“ odpověděl suše. „Pan Skrk starší nám dal povolení užívat i neprominutelné kletby,“ významně se na ní podíval a přiblížil se. „Ale věř, není o co stát,“ nepatrně se zašklebil a zase odtáhl.

Protočil oči nad další salvou otázek. „Přesně tak, jsi geniální. Nemá cenu zapírat. Přišel jsem si přesně pro profesorku Rosierovou a pana Bitchyngera k tomu, proslulý vrahové ty víš koho,“ významně se na ní podíval. „Mají nabádat studentky k…“ zamyslel se jak to původně řekla. „K temné straně síly,“ vysvětloval a přitom se sám dobře bavil. „Zdání klame, pozice učitelky obrany a přestrojení prostoduchého blbečka? Není to pravé umění skrývat se tak dobře Brumbálovi pod nosem?“ povytáhl obočí a až škodolibě se usmál. „Běž, utíkej o tom někomu vyprávět, určitě budou štěstím bez sebe. Takovou pikantnost si pro sebe přeci nenecháš, nebo ano?“ Něco mu říkalo, že profesorku Rosieorovu ona nezradí. A kdyby ano? Co se mohlo pokazit na její reputaci? Věděl kdo je její matka, kdo je její otec a bratr. Pomluva o tom, že slouží tomu ubožákovi, jí nemohla udělat nic špatného. A pokud se to roznese o milém panu profesoru? Alespoň se Moody dobře pobaví.

Ručka se sevřela kolem jeho a zacloumala s ním. Překvapeně se nejdříve podíval na svou ruku a pak na toho skřeta, co jí držel. Vyškubl se a stáhl ruku k tělu, ale dobrá, prozatím neodcházel. Zkřížil ruce na hrudi a poslouchal jí. „Ano, jako bystrozor bych určitě pochytal desítky smrtijedů, kdybych zůstával jen mezi bystrozori,“ přikývl a poklepal si na čelo. „Copak jsi nikdy nehrála šachy? Neříká ti nic slovo pěšák? Co ty víš, kdo tu ve skutečnosti navádí k cestě zla? Myslíš si, že jsou tu jen dobří učitelé? Že všichni studenti mají jen ty dobré úmysly?“ Rozhlédl se a pousmál. „Jsem si jistý, že to nebude trvat tak dlouho a do Azkabanu přibude spousta dalších tváří, které jsi ty vídala na chodbě každý den, k popukání, nemyslíš?“ pronesl konec věty poměrně vesele. Ovšem, nadále už neměl čas se s dívkou vybavovat. Byla jako otravné štěně, které následuje svého pána na každém kroku a tak ho vlastně napadla maličkost. Vyškubl jí z ruky knížtičku. Prohlédl si jí. Rozluštil nadpis a zavrtěl hlavou. Jak nudné čtení, ale jedna věc ho s monstrem pojila. Taky jednou budou mít docela stejný vzhled, stejně nepochopení. Aniž by jí knížku vrátil jí prakticky zahodil někam do dáli. Knížka vylétla oknem a Moody se jen ušklíbl. „Běž, aport. Přines… nebo je to na tebe moc složité?“ povytáhl obočí. „Chápeš co po tobě chci?“ promluvil s ní jak s chorým blbečkem. A jen co dívka zmizela? Otočil se a mířil si to konečně za Brumbálem.

Pan Moody se rozhodně nejevil jako příjemný typ člověka. Po celou dobu jejího nadšeného, pubertálního vyptávání jí obdaroval jen krásnou řádkou sarkasmu a jedovatých slov. Kdyby šlo o kohokoliv jiného, zaručeně by mu takovou drzost nedarovala snadno. Ale pan Moody byl vážená osoba. Statečný válečný hrdina a tomu se dalo něco málo odpustit. Něco ... málo. Občas dosti překračoval povolenou míru, což mu zřejmě bylo dosti ukradené, ale ona se nenechala. Už tak se chová jako stupidní pubertální šílenec. Nemusí se mu předvést jako stupidní pubertální šílenec s občasnými výbuchy vzteku. A ještě s hůlkou, která si dělala, co chce. Tudíž jí čas od času samovolně vybuchovala v kapse. Kolikrát jen musela zajít za paní Pomfreyovou v slzách kvůli ... nepatrným popáleninám. Nejraději by ten kus dřeva rozlomila v půli a hodila do plamenů. Stala by se tak motákem? Nebo by jí jednoduše otec koupil novou? To se nejspíš nedozví, protože jednoduše k takovému kroku nebude mít dostatek odvahy. Stejně jako nebude mít odvahu vzepřít se ruce zákona. Ke starším měla svým způsobem respekt. Ačkoliv on se o moc starší nejevil. Ale zkušeností měl zaručeně víc. Tak aspoň kvůli tomu si odpustila chuť ho profackovat. Navíc, občas působil dosti děsivě a kdyby nebyla v rauši, nejspíš by se na něj tak blbě neculila.
Prakticky culení se zastavilo, když se přesměrovali k tématu vražd. Samozřejmě, že musel za svou kariéru někoho zabít. Bez toho by se asi moc daleko nedostal. Pevněji sevřela svou drahocennou knihu, když se kolem něj rozprostřela ta temná aura. Mimoděk ustoupila o krok dozadu. Na tohle nenacházela dostatečně otravnou poznámku a tak se jí pro jistotu ani nepokoušela vymyslet. Netušila, že někdo v Ministerstvu dal povolení bystrozorům používat takových kleteb. Myslela si, že smrt nepřátel nastane tak nějak ... nešťastnou náhodou. Takové věci se v novinách nepíšou.
Pokoušela se na sobě nedat znát překvapení a s tím se dala i do boje sama se sebou, aby ze sebe nevypustila další salvu otázek. Co s tím vším měl dělat profesor Bitchynger? I on měl být ten zlý? Nejspíš by si na něj měla dát pozor. Když už dostává taková zajímavá varování, která ani varováním nejsou. Spíš se jí sarkastickými poznámkami snažil zavřít ústa. Což přestávalo být tak těžké.
"Nejsem žádná slepičí prdelka!" na moment se zamračila nad tou hanlivou narážkou. Jediný komu to poví, bude profesorka Rosierová. Nechce věřit tomu, že by ona mohla být ta špatná.
Ruku vrátí zpět na své místo, i když se velice nenápadně pousměje. Může se nyní chlubit, že se dotkla samotného Alastora Moodyho! Tahle ruka ho držela! Tu už si nikdy neumyje! Ale nadšení jí zmizí, když se vybalí s tím svým pesimistickým překvapením. Očima se rozhlédne kolem sebe, ale jelikož se tu zrovinka nikdo nenachází, nemá tu možnost pohlédnout do možné tváře nového zlého čaroděje.
"Ani ne, to vy je budete muset všechny pochytat," usměje se sladce jako med. Aspoň se mu mohla pokusit něco vrátit, když už na sobě nechala po celou dobu dříví štípat. Ani ho nestihla poprosit o autogram, když jí její drahocenná kniha zmizela z ruky. Vytřeštila oči na to prázdné místo a hned na to na Moodyho. Nestačila říct ani b a kniha byla ... pryč. A co hůř! Vylétla z okna. Srdce se jí zastavilo a snad i zapomněla dýchat. Samozřejmě že slyšela, co říká. A kdyby mohla, nejspíš by mu i odpověděla ... neverbálně, ale v tomhle případě byla kniha na prvním místě. Co kdyby spadla do louže? Nebo do trnkového keře? Už tak vypadala jako salát, nemusí se salátem stát. A tak nemeškala a z okna doslova vyskočila. Naštěstí bylo v přízemí, jinak by se pan bystrozor musel smířit s tím, že zabil takové hloupé štěně. Sic přízemí i tak uklouzla po své knize ve snaze ji zachránit a rozplácla se na zemi. Ale to bylo vedlejší. V okamžení se překulila a objala své milované dílo. Poté jej zkontrolovala a jelikož se jí nic nestalo, mohla se v klidu vrátit na kolej, aby se připravila na Halloween. A aby též mohla klukům povyprávět o jejím šťastném setkání s nevrlým panem Moodym.

Opäť cítila zimu, ktorá si našla miesto pod jej kabátom aj napriek tomu, že bol dostatočne teplým a príjemným na dotyk. Obmotala si šál okolo krku, nasadila si čapicu na hlavu, ktorá bola samozrejme jej súčasťou a následne sledovala Regulusa. Nevedela čo má povedať, dokonca sa zdalo, že čas cesty bola ticho a premýšľala nad tým ako sa má tváriť. Chcela vyzerať v poriadku, samozrejme rovnako ako predtým. Bola dokonca rada, keď sa jej na niečo spýtal a ona mohla premýšľať nad niečím novým.
„ premýšľala som, že by som sa chcela cez zimné prázdniny pozrieť na turnaj medzi dvoma mužstvami, ktoré aj napriek tomu, že nie sú ešte špičkou tak vidím v nich nádej. Sám vieš, že metlobal je mojou súčasťou a neodpustila by som si to, nepozrieť si to naživo.“ Pousmiala sa Lucinda pričom sa snažila prísť na to, čo bude jej rodina od nej vyžadovať.

„ nikdy si nerobíme veľké plány na Vianoce. Kedže väčšinu času som v škole snažíme sa vychutnať si domov. A nemusíš sa báť, moji rodičia sú v tomto ohľade veľmi... milý..“ povedala pričom sa jej na tvári opätovne objavil úsmev.
„ možno ich prekvapí, že dostanem pozvánku na večierok na ktorý sa aj oni chystajú. No mohla by som odmietnuť? Myslím si, že nie. Teším sa na neho..“ pozrela sa na sneh, ktorý sa objavil pod nohami pričom prechádzala pomalým krokom vpred. Dokonca pred sebou niekde v diaľke mohla vidieť školu, ktorá mala stále svoje čaro. A v tento večer to nebolo výnimkou predsa len zasnežené počasie a zasvietené miestnosti v diaľke vyzerali nádherne.

„ kedže som v Londýne nikdy nebola čo ak by si ma vyzdvihol u mňa doma? Adresa by ti bola poslaná sovou.“ Povedala Lucinda pričom sa na malý na neho naklonila a venovala mu úsmev. Pochopila, že myslieť na to, čo sa stalo v troch metlách by znamenalo zabudnúť na to, čo sa stalo predtým. Predsa len tento deň bol krásnym a zkaziť si ho predstavami by bola nehoráznosť. „ a čo tvoja rodina? Nemyslíš si, že by im mohlo prekážať, že tieto prázdniny budeš väčšinou tráviť v mojej spoločnosti?..“ vedela, že nie každá rodina bola rovnaká ako práve tá Luncindina. Dokonca sa toho momentu, kedy sa stretne s jeho rodinou začala podvedome báť. No vedela, že má ešte mnoho času na to, aby nad tým premýšľala.

„Nezní to špatně, tak ať se ti zadaří,“ sám se dostal na mistroství světa asi dvakrát a ani jednou si to nemohl vynachválit. Bylo to dokonalé a byla to jedna z chvil, kdy byl hrdý, že tráví čas s otcem a on rozvíjí jeho zájem. Za tohle mohl být rodině skutečně vděčný. Sice měli svoje názory a nároky a přesto rozvíjeli potenciál syna. „Pak mi o tom budeš povídat, dobře?“ nadhodil, aby měl do budoucna nějaké to téma do zásoby. Již nyní měl jistotu, že pokud si jednou nebudou mít co říct, famfrpál je vždy jasná volba a ani jeden z nich nemůže šlápnout vedle.

„Jsem rád, že jsi moje pozvání přijala. Doufám, že tě tvůj první večírek nezklame, ale víš, co?“ povytáhl obočí. „Udělám vše proto, aby sis ho skutečně užila a měla na co vzpomínat. Tenhle rok tedy bude velký. První večírek, první ples… přeji ti, ať se vše vydaří podle tvých představ,“ pokynul jí vřele hlavou a krátce se nad tím zamyslel. Ano, letos se na večírek snad vůbec poprvé těšil. Nebude postávat ani u své matky nebo otce. Nebude mít výjimečně tu povinnost věnovat se pouze sestřenkám. Bude tam mít osobu, které se chce věnovat a také se jí věnovat bude. Nezapomene na všechny formality a povinnosti. Bude dobrým hostitelem jako každý rok, jen letos si to užije ještě o poznání víc.

„Dobře, pošli mi tedy pozvánku a já se u tebe objevím,“ přislíbil a byl rád, že tohle mají vyřešené. Věděl, že Londýn si společně užijí, i když nechtěl vidět ten počet tašek a obsah vlastní peněženky, jakmile skončí s nákupy. Ale famfrpálu se nedalo říci ne, nikdy. „Moje rodina?“ Opět zpozorněl. „Hm,“ zamyslel se. Určitě by jeho rodina měla plno výhrad. Ale jen v ten moment, když by Lucinda nebyla čisté krve. Jenže v ten moment by nebyla ve zmijozelu a Regulus sám by se s ní nebavil. Byť to byl pro někoho hrozný předsudek, Regulus se chtěl bavit jen se sobě rovnými. Ti měli potenciál. Měli v sobě vlohy, jako nikdo jiný. „Ne, nemyslím si, že by moje rodina něco namítala. Budou naopak rádi, že mám společnost.“ Konečně se uvolnil a opět nepatrně vytáhl koutky do úsměvu.

Zadíval se pak před sebe a všiml si, že jsou poměrně blízko hradu. Cesta utíkala rychle, ale tak to bylo, když se člověk dobře bavil. Pohled zaměřil na zem. Díval se jak čerstvá vrstva sněhu křupe pod každým jeho krokem a on zanechává ve sněhu stopy. Nakonec spojil ruce za zády, zatímco jednou rukou stále přidržoval krabičku s rukavicemi. „Musím říct, že dnešní den shledávám velmi příjemným. Děkuji ti za společnost.“ Zastavil se a věnoval jí dlouhý pohled. „Pokud náš výlet do Londýna bude alespoň z poloviny tak dobrý, nebudu si moci více přát.“ Pronesl důvěrně příjemným tónem. Chtěl si takový den zopakovat, snad ho ještě vylepšit a zdokonalit.

„ myslím si, že Londýn bude dokonalým miestom k tomu aby sme sa lepšie spoznali. Predsa len to bude po prvýkrát mimo školy.. myslím tým aj mimo Prašiniek.“ Povedala Lucinda pričom sa pozrela okolo seba. Mal pravdu čas bežal v jeho prítomnosti ako voda a ona si uvedomila, že sa nachádzajú pri škole. Pozerala sa na majestátnu budovu pričom následne sa zastavila. Nemohla odísť len tak, ako keby tento večer pre ňu nič neznamenal. Bez rozlúčenia. Pozerala sa na neho ako keby to mal byť ten posledný okamih, kedy ho vidí aj napriek tomu, že čoskoro príde čas, kedy sa stretnú zasa.

„ bude mi potešením vidieť ťa cez prázdniny. Určite sa budem tešiť na ten deň strávený v Londýne a taktiež aj na večer na vašom večierku. Chcem ti poďakovať za tento deň, za tvoju spoločnosť..“ povedala Lucinda pričom urobila jeden krok vpred pričom sa mu pozerala priamo do očí. Jeden jediný krok, ktorý aj napriek tomu, že bol malý znamenal to, že vstúpila do jeho komfortnej zóny. Cítila ako jej niekoľko vločiek padalo na tvár, keď sa musela pozerať o čosi vyššie aby mu videla priamo do tváre.

„ myslím si, že je ten správny čas na to aby sme sa rozlúčili Regulus. Chcem ti poďakovať za krásny deň.“ následne takmer bez jediného slova sa natiahla k nemu ešte o niečo bližšie pričom si ho stiahla do svojho náručia. Hlavu si jemne položila na jeho rameno a následne zatvorila oči ako keby tento moment chcela zanechať vo svojej mysli čo najdlhšie. Na jej tvári sa objavil úsmev, ktorý nechcel zmiznúť.
Mohlo to trvať nejaký ten čas, kedy sa nachádzala v jeho objatí až do momentu kedy sa napokon neodtiahla. Venovala mu ešte jeden malý pohľad spojený s úsmevom pričom následne sa rozhodla vrátiť do budovy školy. Práve ten úsmev, ktorý mu pred chvíľkou ukázala sa jej držal po celý ten čas, kedy išla do izby a následne si ľahla v oblečení do postele. Zatvorila oči a dúfala, že sa ráno nezobudí s tým, že to bol iba sen, ktorý si vysnívala.

Prišiel ten čas, ktorého sa obával zo všetkých najviac. V momente, kedy sa postavil zo svojej postele a prehodil si cez seba len saténový župan, ktorý pripomínal farby samotného pekla a pozrel sa na kalendár, ktorý sa mu premietal pomocou kúzla pred posteľou, na čele sa mu objavilo niekoľko vrások. Bol to ten deň, ten deň o ktorom dúfal, že nepríde tak skoro aj napriek tomu, že jeden deň za druhým utekal ako voda. Len s malým povzdychom sledoval ako sa na papieri takmer okamžite zakrúžkovalo číslo, ktoré znamenalo to, že deň je významným. A bol? Aj napriek tomu, že to bol deň jeho tridsiatich narodenín.
Len s povzdychom sa presunul do kúpeľne. S elegantným krokom, ktorý sa vôbec nehodil k rozcuchaným vlasom, ktoré sa nachádzali na jeho hlave. Musela to byť predsa len rušná noc, keď každý jeden pramienok tmavých, havraních vlasov si našiel úplne iné miesto ako obvykle.

Cítil ako mu niekoľko kvapiek studenej vody prešlo po tele. Potreboval sa zobudiť a to takmer okamžite. Vstúpil do kúpeľne pod ľadovú vodu, ktorá by sa mohla každým okamihom premeniť na malé kúsky ľadu pričom si len povzdychol. So zatvorenými očami premýšľal nad tým, čo mu dnešný deň prinesie.
Mohlo to trvať niekoľko sekúnd alebo dokonca dlhých minút ba dokonca aj celá hodina. No kto by to len počítal? Keďže určil len prvý ročník a taktiež bol mentorom len niektorým týmom, ktorý o to ako kapitáni stáli mal dostatok času na to aby sa nemusel ponáhľať. Podišiel k svojmu šatníku. Bola to takmer okamžitá voľba, kedy sa rozhodol svoj oblek vymeniť za niečo iné. Predsa len nebol to ten deň, kedy učil takže si mohol dovoliť aj niečo iné ako elegantný oblek, ktorý na jeho tele pôsobil dominantne.
Čierne nohavice oživil strieborným opaskom, ktorý sa dokonalo vynímal v jeho obyčajnom outfite. Čierne tričko, ktoré malo vykrojený výstrih do V zakryl tmavým a hlavne dlhým kabátom tmavosivej farby. S pohľadom upreným na seba do zrkadla sa rozhodol napokon vypustiť všetky myšlienky z hlavy a následne sa vydať na cesty. S pohľadom pred seba, ktorý mal naznačovať to, že nemá dnes ani len tú najmenšiu cenu rozprávať sa o škole vychádzal na nádvorie školy kde ho ako inak zastavilo niekoľko študentov.

„ chcem..“ povedala jedna mladá študentka na ktorej videl hlavne v líčkach, že sa hanbí. Gabriel pochopil o čo jej ide na miesto toho, aby ju nechal dopovedať tie slová, ktoré mu takmer okamžite spôsobili zimomriavky na pokožke len sa milo pousmial a poďakoval aj napriek tomu, že to bolo takmer úplne tichým hlasom. Odkráčal od nich tak rýchlo ako sa len dalo. Dokonca si ani len nevšimol ten fakt, že mladé dievčatá mali pre neho darček, ktorý by bol pre neho mierne nevhodný. Predsa len mal iný názor na to, ako sa správali učitelia a žiaci medzi sebou. On stále pred seba kládol v tomto ohľade pomyselnú čiaru alebo bariéru, ktorá mala zabrániť v tom, aby sa medzi nimi tvorili rôzne priateľstvá.
Prechádzal sa okolím školy pričom pocítil ako niekoľko vločiek mu dopadlo na tvár. Rukavice, ktoré boli z pravej kože si natiahol na ruky a následne si prešiel po vlasoch na ktorých už bolo vidieť, že boli zmočené od snehu. Len si povzdychol a následne kráčal vpred, možno napokon zakotví v Prašinkách kde vypne na malý okamih myšlienky.

Celou noc nezamhouřila oči, a pokud ano, sotva na hodinu nebo dvě. Polovinu noci uklízela spoušť, kterou nalezla. Učebna, kabinet dokonce i její pokoj. Bylo to, jakoby se těmi prostory prohnalo tornádo. Vše vyházené a všemožně po podlaze. Což o to, uklidit fyzický bordel bylo to nejmenší. Stačilo vytáhnout hůlku a několika mávnutími bylo vše na svém místě. Prve ale Rawenna chtěla zjistit, kdo tam co hledal. Pečlivě procházela každý kout místnosti, aby zjistila, jestli ten, kdo hledal, také našel. Když nakonec nenašla nic, opravdu vytáhla hůlku a jednoduchými kouzly uklidila. Ke spánku se pak však nedonutila. V posteli se převalovala z místa na místo a vlastní myšlenky jí až příliš tížily. Přestože to nedávala najevo, stále se nepřenesla přes situaci s matkou, která skončila opravdu nehezky. Rawenna jí ještě nikdy nezklamala, a přestože byla ve věku, kdy si takové věci nemusela brát tolik k srdci, právě to jí ubližovalo nejvíc. Vadila jí celá situace s otcem, který byl poslán do Azkabanu pro údajné služby pánu zla. Rawenna věděla už při procesu, že to nejsou fámy, ale pravda. Po dlouhé době se shledala s bratrem, který jí potvrdil, že se otec přidal mezi smrtijedy a zároveň jí ukázal vlastní znamení na levém předloktí. To co navíc psal Denní věštec, jí nijak nepomáhalo. A to nejhorší? Nyní po ní skutečně někdo šel. Prakticky veškeré její snahy, vlastní rodina bortila tak snadno, jakoby šlo o domeček z karet. Ať už se Rawenna snažila sebe víc, něco jí začalo nahlodávat, že onen čestný život ostatních kouzelníků není nic pro ní. Možná skutečně rodina určovala to, kým má být.

Bylo to ráno, kdy by si pravděpodobně člověk zapálil cigaretu, kdyby jí měl v dosahu. Ale Rawenna tomuto nešvaru neholdovala a doufala, že si nervy i myšlenky uklidní jiným způsobem. Nedokázala být zavřená v pokoji, musela se dostat na vzduch a hlavně mezi lidi. Pokud se ocitla mezi větší skupinou lidí, vždy se přinutila myslet jinak. Věnovala se své společnosti a zapomínala na vlastní neduhy a přesně to nyní potřebovala.

Aby se probrala, strávila nějaký čas v koupelně. Oblékla si pak tmavomodré šaty sahající do půlky stehen. Materiál připomínal spíše svetr, ale jinak to byly moc pěkné šaty, které hlavně zahřály. V pase je zajistila širokým páskem, aby dala více vyniknout postavě a celé šaty doplnila o šperky v podobě stříbrného řetízku a náramku. Nyní na krku nesnesla přívěšek, který dostala jako darem od matky. Nazula si vysoké kozačky, které končily jen pár centimetrů od konce šatů. Pro někoho velmi nevkusné zvlášť pro učitelku. Ale Rawenna nyní více myslela sama za sebe, než jako učitelka, která by měla vést morálně studenty. Jako mladá dívka byla oblečena vkusně, možná trochu vyzývavě, ale dobře. Jako učitelka, by toto nosit neměla. Oblékla si ještě černý kabát, který zapnula a nasadila rukavice. Se šálou ani čepicí se nyní neobtěžovala a vlasy pouze projela prsty a nechávala volně. Ještě dodala lehké líčení a zakrytí kruhů pod očima. Pak konečně mohla vyrazit.

Cíl její cesty byl jasný – Prasinky. Byla si jistá, že tam zábavu a společnost najde i kdyby měla skončit po boku Křiklana. I to byla větší výhra, než zůstávat na pokoji se svými myšlenkami. Jakmile opustila školu, pohybovala se s veškerou elegancí a grácií, jakou měla i jindy. Nikdo by snad trápení mladé profesorky nepoznal. Čím dál ale od školy byla, tím spíš se krok zpomaloval a nejistota navracela. Musela se na chvíli zastavit několikrát se zhluboka nadechnout. Rawenna byla silná osobnost, nezlomná a nepokořená, ale právě nyní nastával fakt, že byla silná příliš dlouho. Více než kdykoliv jindy chtěla po svém boku bratra, který by jí pomohl. Zakryla si tvář dlaněmi a ještě jednou se zhluboka nadechla. Stáhla pak ruce k tělu a rozhlédla se. Okolí bylo převlečené do bílého sněhového kabátku. Jako studentka vždy zimu v Bradavicích obdivovala. Nyní jí to nic neříkalo. Jak se ale rozhlížela, všimla si profesora Yogeshwara. Svitl jí plamínek naděje, že jeho by mohla donutit k tomu, aby jí dělal společnost. Zhluboka se nadechla a vykročila k němu s úsměvem, který si na tváři připravila. „Zdravím, míříte do Prasinek?“ optala se tak mile, jak jen v současné náladě dokázala. „Pokud si pamatuji dobře, mám za to, že jste mi jednou slíbil doprovod. Bylo by špatné, to po vás nyní chtít?“

Hlas tak tichý no zároveň príjemný k nemu prehovoril pričom sa pozrel na ženu, ktorá stala v ten moment v jeho prítomnosti. Bol prekvapeným keď ju videl a ešte viac prekvapeným, že sa k nemu prihovorila.
„ pekný deň vám prajem.“ Povedal pričom sa jeden kútik jeho pier zmohol do malého náznaku úsmevu. Mal to namierené do Prašiniek aj napriek tomu, že nemal konkrétny plán.
„ myslel som si, že to pozvanie padlo aj napriek tomu, že som ho myslel vážne. Pred akciou, ktorá sa nachádzala v Prašinkách som nemal možnosť vás zastihnúť.“ Povedal mierne sklamane aj napriek tomu, že na mimike tváre to nedal poznať. On sám nevedel ako sa tam má dostať aj napriek tomu, že v Prašinkách bol raz stále si nespomínal na presnú cestu a takmer každú jednu akciu zo školy doposiaľ vynechal.

„ bude mi potešením robiť vám spoločnosť. Aj napriek tomu, že cestu do Prašiniek skoro vôbec nepoznám a taktiež aj to miesto.“ Pousmial sa a takmer okamžite ako pravý gentleman jej ponúkol svoju pažu. Bol rád za to, že doposiaľ aj napriek tomu, že boli vo svojej spoločnosti len niekoľko krátkych chvíľ nepadla ani len jedna jediná veta o jeho narodeninách. Predsa len to bola téma, ktorú nechcel rozoberať. Narodeniny pre neho neznamenali jeden z tých šťastných dní, kedy by chodil po dome alebo po škole s bradou mierne vysoko a s pohľadom, že ten deň patrí iba jemu. Bol predsa len o rok starším a ak by sa mal do minulosti pozrieť doposiaľ nedokázal nič na čo by mohol spomínať.

" dnes je mierne chladné počasie, nemyslíte? " pozrel sa na jej ruky pričom si uvedomil, že určite musí pociťovať strach. Možno jej to vyhovovalo, možno bude mať nejaké námietky no aj napriek tomu si tie svoje kožené, čierne ako samotné uhlie zložil z rúk a následne jej ich podal s domnienkou, že nebude jedna z tých žien, ktorá cez svoju hrdosť neprejaví žiadne city. Bolo to len nevinné gesto, ktoré videl svojho otca urobiť už niekoľkokrát. Gesto, ktoré mu v tomto okamihu prišlo správnym. Predsa len počasie, ktoré bolo chladné spojené so snehom, ktorý takmer neustále padal pred ich nohy a taktiež na ich vlasy v podobe bledých vločiek, ktoré vytvárali dojem bledej posýpky.
" teplý nápoj by nám možno v tejto chvíli prišiel vhod, nemyslíte? " taktne sa jej snažil naznačiť, že ju pozýva na pohárik. Nechcel sa na ňu pozrieť a povedať to priamo ako keby sa nič nestalo. Mal svoje vychovanie za ktorým si stál aj napriek tomu, že možno mnoho ľudí si mohlo myslieť, že je to staromódny spôsob. Mnoho ľudí si myslelo, že je tým typom, ktorý má záujem len o vzťah na jednu noc. V skutočnosti to bol typ muža, ktorý prejavoval rešpekt a úctu žene, ktorá sa nachádzala v jeho prítomnosti.

Možná to bylo těžko uvěřitelné, ale už v prvních minutách, kdy jejich rozhovor začal, na sobě začala pociťovat změnu. Přestávala se soustředit na vlastní problémy a pozornost věnovala mladému profesorovi. Už jen za to, by mu později měla poděkovat. Taktně, vhodně a nejlépe, aby si toho nebyl vědom. Nechtěla děkovat za zpříjemnění dne, to by přiznala, že byl na začátku špatný. Nadechla se a letmým úsměvem odpověděla. „Vlastně by mě mrzelo, kdyby ono pozvání padlo. Slíbil jste mi velmi zajímavé vyprávění.“ Neřekla nic o tom, že ona spousta práce, která se jí před akcí v Prasinkách sešla, přišla vlastně vhod. Nebylo to snad kvůli tomu, že by nechtěla jeho společnost, jen jí nepřišlo dobré, vyrazit s mladým profesorem do Prasinek v době, kdy se tam bude nacházet spousta studentů.

Téměř okamžitě provlékla svou ruku kolem jeho, jak jí nabízel rámě a přitom udělala krok blíž. Narušila mu komfortní zónu, ale věřila, že to nebude problém. „Budu ráda,“ přikývla a věnovala mu krátký pohled, než se zadívala před sebe, jakoby Prasinky byli přímo před nimi. „Já naopak cestu do Prasinek znám až příliš dobře, povedu vás,“ přislíbila a vykročila směrem do vesničky. „Přesto se nemusíte bát, pověst vám nepokazím a kdyby se snad někdo ptal, vedl jste vy mě,“ mrkla na něho hravě. Probouzela se v ní pomalu dobrá nálada. Rawenna dokázala působit přísně, nedostupně a vážně, stejně jako dokázala vypadat mile, vřele a koketně. Mimiku vlastní tváře měla dokonale naučenou, věděla jak se tvářit v přítomnosti spousty lidí. Pomyslné masky, které se nasazují podle toho, která je zrovna potřeba použít.

„Ano, je chladněji. Kupodivu mi to před Vánoci nevadí. Naopak nemám ráda tu dlouhou a chladnou zimu celé dlouhé dva měsíce po novém roce,“ zavrtěla hlavou. Sníh pod nimi nepatrně křupal, ale stopy brzy začala zasypávat nová posypka vloček. Všimla si gesta, kdy jí téměř okamžitě nabídl vlastní rukavice. Překvapeně se nejdříve zadívala na luxusní kožený kousek, než pozvedla hlavu ke Gabrielovi. „Jste laskav,“ přikývla vděčně. „ale jak jste řekl, dnes je chladno, mrzne. Do vesničky to je ještě kus cesty, nechci abyste došel do Prasinek s pocitem, že máte místo rukou kusy ledu,“ vysvětlila důvod, proč rukavice odmítla. Ovšem nemohla říct, že si toho nevážila. Pro někoho možná pochybné gesto, jí se líbilo. Dokazovalo, že je Gabriel galantní a všímavý muž.

„V tom případě vám doporučím podnik U Tří košťat. Jsem si jistá, že nebude problém sehnat teplý nápoj na zahřátí,“ vybrala tak automaticky první místo jejich zastávky. Naposledy byla U Tří košťat s matkou, ale nyní na to nechtěla myslet. Zcela samovolně, jakmile si vzpomněla na matku, se trochu více přimkla ke Gabrielovi. Když si to však uvědomila, opět nepatrně poodstoupila, aby dodržovala vhodnou vzdálenost. Prozatím nebrala takový návrh jako pozvání, nechávala tomu volný průběh. Pokud bude mít Gabriel následně zájem zaplatit útratu za oba, nebude se bránit. Nedalo se říct, že placení je povinnost muže. Zastyděla by se Rawenna při takové myšlence. Ovšem platilo pravidlo, že když muž něco takového nabídne, je slušnost dámy neodmlouvat a s poděkováním souhlasit. Nesmí to vyznít špatně, vše v mezích zdvořilosti. Alespoň na tom vždy matka trvala.

„Vracíte se na svátky někam nebo zůstáváte ve škole?“ optala se, aby začala konverzaci. Někteří profesoři měli ve zvyku na vánoce zůstávat, jiní se vraceli domu. Prve se chtěla zeptat, zda se chystá Gabriel na Vánoce do Anglie. Jenže nebyla si jistá, jestli nepojede někam zcela jinam a uzavírat automaticky několik možností bylo hloupé. Chtěla ho slyšet mluvit. Měl příjemný hlas, přízvuk a opět se mohla soustředit na konkrétní věc.

Bolo príjemné počúvať ju. Pri jej hlase a dokonca aj prejave niekoľkokrát pocítil ako sa jeho kútiky pier naklonili do malého úsmevu. Dokonca bol rád za to, že sa zmocnila malého sprievodcu po Prašinkách. Možno by to miesto našiel aj sám no nebál sa priznať si, že v tomto ohľade pomerne tápa. S malým úsmevom sa pozeral dopredu pričom vykročil jeden krok vpred.
„ budem len nesmierne rád.“ Povedal pričom bol rád aj za to, že sa nemusí nachádzať v tento deň v škole. Určite by ho navštívilo mnoho ľudí nehovoriac o tom, že už od úplného rána mu chodila jedna sova za druhou s rôznymi listami a darčekmi, ktoré ho mali potešiť. Nebol sklamaným, to určite nie. no na druhej strane to boli aj tak listy od ľudí, ktorých vôbec nepoznal.
V momente, kedy spomenula prázdniny a Vianoce a to, kde ich bude Gabriel tráviť mierne premýšľal. Nechcel byť cez Vianoce sám no určite ich nechcel stráviť ani v škole.
„ byť v škole by znamenalo podľahnúť samote. Myslím si, že cez tie sviatky nikto nemá byť sám, alebo áno? Myslím si, že si urobím menšiu cestu do Anglicka a prevetrám svoje auto. Už som ho nevidel nejaký ten mesiac. Aj napriek tomu, že by som chcel byť s rodinou..“ nechcel sa stretávať s rodinou aj napriek tomu, že bol vedení k tomu aby si na nej zakladal. Nechcel opäť vidieť rodičov ako ponižujú jeho sestru len z toho dôvodu, že v sebe nemá mágiu rovnako ako práve on.

„ no možno tento krát bude pre mňa iným. Mám v pláne usporiadať večeru v novom byte spoločne s mojou...“ premýšľal nad tým ako to povedať. Nikdy predtým s nikým nehovoril o rodine. Nikdy nehovoril o sestre no aj napriek tomu vedel, že by mal možno v tejto chvíli prehovoriť.
„ budú to prvé Vianoce, ktoré budem variť. Áno znie to možno smiešne ale určite to bude za niečo stáť. Ak by ste mali záujem..“ zastavil sa na malý moment no na miesto toho aby to povedal priamo len sa nadýchol a následne si zahryzol do jazyka a následne vykročil vpred. Vedel, že to bol zlý nápad. Predsa len niekto ako ona bude tráviť Vianoce so svojim manželom a rodinou. Boli to predsa len sviatky, ktoré sa majú odohrať v podobnej atmosfére.
„ a čo vy? Ako budete tráviť tieto sviatky?“ pousmial sa pričom dúfal, že sa na neho nebude pozerať ako na blázna aj napriek tomu, že nič nedal vedieť na svojej tvári.

" bude mi len potešením pozvať vás na teplý nápoj, ktorý by nás mohol zahriať samozrejme budem rád aj za menšiu prechádzku v prašinkách počul som o tom mieste už mnoho vecí. A aj napriek tomu som tam mal možnosť byť iba raz na pár krátkych minút. Aké to bolo, keď ste tu študovali? "Gabriel vedel, že jej sľúbil pár príbehov o svojej škole. Dokonca bol za to rád pretože to bol jeden z tých dôvodov, kedy medzi nimi nenastane žiadne trápne ticho, kedy by sa na seba pozerali bez toho aby niečo povedali.

Poslouchala ho a skutečně jí překvapilo, když zmínil auto. Většina kouzelníků nevlastnila něco tak obyčejného, hlavně když to vytvořili mudlové. Nedalo jí to a musela se zeptat. „To zní jako pěkný plán. Přiznám se, v autech se nevyznám, tak asi jako většina čarodějek. Jde to zcela mimo můj zájem, ale co vás vedlo k tomu si auto pořídit?“ povytáhla jemně obočí do úhledného obloučku. „Jste vlastně asi první čaroděj, který vlastní auto a já ho znám,“ přiznala poté, co zapátrala v paměti. Ne, nikdo z její současnosti auto nevlastnil a vlastnit nebude. Ona sama si nedokázala představit, jaké to asi je dopravovat se pomocí auta. Vlaky, letax, lodě, to nebylo nic neobvyklého, ovšem auto? Ani v Americe neměla tu možnost projet se autem. Tedy, možnost měla, ale vždy se chytře vyvlékla z dané situace a pokaždé udělala jedině dobře.

Jakmile však zmínil večeři v novém bytě s… někým, byla překvapená. Vlastně ne tak překvapená, jak by byla jindy. Bylo zcela logické, že Gabriel nebyl sám. Sportovec, muž v letech, bohatý, ženy se na něho musely doslova lepit. Však to viděla i na studentkách, které by snad i zemřely blahem, kdyby jim věnoval několik vřelých slov. V první chvíli jí napadlo, že zjevně má byt se svou přítelkyní, ale v hned druhém okamžiku tento soud změnila. Zjevně to bude snoubenka, se kterou bude trávit večer. Anglie, nové místo, nový byt, nový život a k tomu se jistě hodí žena. Kdyby to byla jen přítelkyně, možná by to ani nezmínil, kdyby to byla manželka, nejspíš by o tom dávno slyšela od studentek, jak není fér, že je již zadaný s jinou. Ne, zmínil někoho, na kom mu záleží, někoho komu chce udělat hezký večer za každou cenu. Bylo to hezké gesto, které jí utvrdilo v tom, že na něho doma čeká snoubenka.

Jakmile ve svých plánech pokračoval, usmála se a přikývla na znamení, že ho stále poslouchá. „Proč by to mělo znít směšně?“ okamžitě takovou myšlenku zavrhla. „Náhodou, jsem si jistá, že většina žen ocení muže, který vaří. O to víc muže, který se s jídlem a veškerou přípravou dělá jen kvůli nim. Inu, přeji vám mnoho štěstí. Snad mi po svátcích řeknete, jak vaše první vaření na Vánoce dopadlo,“ mrkla jedním okem a zatřepala hlavou, aby dostala sníh z vlasů. Jak se zastavil, věnovala mu delší pohled. Vyčkávala, co jí vlastně řekne, ani nepostřehla to, že jí zprvu něco nabízel. Jak se nadechl zpozorněla a nepatrně vytáhla koutky do úsměvu, aby ho podpořila, ať už chce říct cokoliv. Když se nakonec ptal na její trávení svátků, pouze prve přikývla, než opět vykročila a pokračovala v cestě. Dala si tak krátkou chvíli na to vymyslet odpověď.

Každé vánoce trávila u matky s otcem, ale nic z toho se nemělo letos stát. Otce zavřeli do Azkabanu, matka s ní přestala udržovat kontakt a bratr? Inu, neměla jistotu, že si na Evana může vsadit. Mohl opět zmizet do Evropy, aniž by to věděla. On byl zvyklý trávit Vánoce sám, ale ona ne. Představa prázdného bytu se jí nelíbila. Rawenna nikdy nedodržovala stávky nijak zvlášť. Zhluboka se nadechla a rozhodla se, nepřikládat jim nadále důležitou hodnotu. Bude to čas jako každý jiný. Uvaří si něco jednoduchého, možná přečte knihu a přečká to převelice šťastné období sama. Jenže nic z toho neměla v plánu Gabrielovi říct. „Asi zcela klasicky,“ přiznala nakonec, aniž by jakkoliv situaci rozvíjela. „Jsem i tradičně pozvána na jeden večírek v Londýně. Pořádá ho rodina Blackových. Je prakticky pro vybranou smetánku. Bude pro mě nové jít na takový večírek a potkávat studenty,“ přiznala. „Dříve to nebylo nic jiného, než setkání s rodinnými přáteli a s rodinou samotnou.“ Byla zvědavá, zda dorazí i matka a hlavně, jak na ní budou reagovat sestřenice, které nyní na škole učila.

Nakonec však i ona ukončila krátké vyprávění o vánocích a soustředila se na Prasinky. „Můžeme jít na více míst, projít se, vlastně cokoliv vás zaujme, tam můžeme jít. Alespoň vám ukáži místo, které studenti tolik milují,“ přislíbila a zvolila pomalejší krok, neboť šli z kopce a poslední co chtěla, bylo vedle Gabriela upadnout. Nedokázala by se pak před ním dále tvářit tak vážně, jak se nyní brala. „Vidím tu změny, ne tolik, ale jsou tu. Víte, měla jsem Bradavice vždy moc ráda. Měla jsem však hlavně štěstí na kolektiv lidí, mezi kterými jsem se pohybovala. Na školní léta vzpomínám prakticky ráda, není to zas tak dávno,“ krátce se při té vzpomínce zasmála. Bloudila v hlavě a vymýšlela to nejzajímavější, co by mu mohla povědět. „Co by vás zajímalo nejvíc? Protože z té původní otázky by to bylo opravdu velmi dlouhé vyprávění.“

Nezobral si so sebou ani len jednu vec, predsa len zaplatil a nechal si to všetko poslať domov. Ako by to vyzeralo ak by sa do bradavíc vrátil s niekoľkými desiatkami tašiek rôznych sladkostí? Určite by následne na seba pútal ohromnú pozornosť a to on nemal ani v najmenšom v úmysle.
„ mali by sme už pomaly ísť. To máte pravdu. A pretrpieť? To určite nie, každá jedna minúta vo vašej spoločnosti mi utiekla rýchlejšie ako v spoločnosti niekoho iného. A to je veľmi príjemné zistenie..“ na jeho tvári sa objavil malý úsmev. Sám sa divil tomu, že v jej spoločnosti sa usmieva pomerne častejšie ako za normálnych okolností. No možno to bolo tým, že to boli sviatky na ktoré sa popravde začal nesmierne tešiť. Vedel, že ten večer so sebou zoberie mnoho, možno nové tradície, ktoré sa budú opakovať každý jeden deň. dúfal len, že sa dovtedy nič nepokazí.

Bol to práve on, kto otvoril dvere a následne jej ponúkol svoju pažu k tomu aby to bol práve on v tejto chvíli, kto ich bude viesť. Nebol človekom, ktorý by potreboval chodiť po jednom mieste niekoľkokrát na to, aby si ho zapamätal. Stačilo mu príchod do Prašiniek a Gabriel vedel, akou cestou sa má vydať.
„ myslím si, že mnoho ľudí bude z týchto sviatkov spokojných. Predsa len počasie mladým študentom hrá do kariet. Môžu si prázdniny užiť plnými dúškami..“ povedal Gabriel pričom pohľadom ukázal na sneh, ktorý sa nachádzal na ihličnatých stromov ako krásna, biela posýpka. Mal rád zimu o tom nebolo pochýb, predsa len sa narodil v zime a pociťoval, že je ten človek, ktorý to obľubuje. Aj napriek tomu, že jeseň a jar mali svoje väčšie čaro nepohrdal zimou. Nebol tým človekom, ktorý by sa sťažoval na každú jednu maličkosť.

„ no ak sa vám niečo nebude páčiť alebo vyhovovať budete mi to musieť povedať. Chcem aby ten večer bol aj pre vás dôležitým..“ pokojný hlas sa niesol v tichom prostredí. Gabriel vedel, že možno ak by sa niekoľko študentov vracalo do školy v rovnakom čase ako oni teraz, mali by z toho mnoho problémov. No oni? Ved predsa len boli dospelými ľudmi, ktorých tieto pravidlá neviazali.
„ nie je to zvláštne? Obidvaja máme radi samotu no aj napriek tomu sa väčšinu roka nachádzame na jednom mieste, ktorým je práve škola..“ povedal Gabriel pričom o pár desiatok minút si všimol ako sa blížia k hradbám školy.

Nebol tým človekom, ktorý by svoju spoločnosť neodprevadil až na miesto. Prechádzali hradbami až do toho bodu, kde sa mali rozdeliť. Pozrel sa na ňu, všimol si jeden pramienok vlasov, ktorý si našiel svoju vlastnú cestu na jej tvár pričom sa k nej na malý moment naklonil a končekmi prstov vlas napravil.
„ chcem vám poďakovať ešte raz za tento príjemný večer. Budem vás očakávať pri príprave vianočnej večere. Určite sa mi pár šikovných rúk zíde.“ Povedal pričom si zobral jemne jej ruku do svojej dlane a následne takmer nepatrne priložil svoje pery na chrbát jej ruky. Tak nepatrne, že napokon to nebol ani len bozk ale len letmé priloženie pier na jej dokonalú pokožku.

Následne jej Gabriel venoval ešte jeden malý úsmev pričom si dal ruky do vreciek a vybehol niekoľko schodov do chodieb v ktorých sa nachádzala jeho miestnosť. Predsa len si musel ešte stihnúť zbaliť niekoľko vecí pred stihnutím ranného odchodu vlaku. Dúfal len, že balíček sladkostí sa sestre objaví pred dverami jeho bytu ešte skôr ako by sa tam objavil on sám. Zatvoril za sebou dvere a následne si úhľadne zložil zo seba kabát, ktorý preložil cez stoličku. Možno to boli v tento moment jedny z tých najlepších narodenín, ktoré vôbec zažil.

„Pak jsem ráda, že to byl opravdu příjemný večer,“ přikývla a s vděkem mu pokývla, hlavou, jakmile galantně otevřel dveře, které jí přidržel. Vyšla s obchodu a brzy opět ovinula svou ruku kolem jeho nabízené paže. Všimla si, že jeho krok je již sebejistější, když ví přesně, kam jde. Nechávala ho v té vůdčí pozici, kdy společně mířili k hradu. „Rozhodně se počasí vydařilo. I když, kdo ví, jak bude vypadat počasí v Londýně. Kolikrát jsem se vracela ze zasněžených Bradavic domů, kde byla sotva slabá vrstva sněhu. A to jsme s rodiči nebydleli ani v Londýně, ale o značný kus dál. Snad nám bude přát štěstí,“ pokrčila rameny. Prakticky jí bylo jedno, jaké roční období zrovna je. I když popravdě neměla ani trochu ráda léto. Přestože nyní byla noc a tma, díky světlé posypce na stromech a zemi nebylo třeba tápat do neznáma. Sníh docela obstojně odrážel světlo a člověk věděl, kam šlape.

„Nebojte se, já se umím ozvat,“ přislíbila, že je připravená ohradit se proti čemukoliv, s čím nebude souhlasit. Kolikrát se s bratrem pohádala, neboť jejich neústupnost byla mnohokrát až nervy drásající. Jenže s věkem se oba trochu srovnali. Zmoudřeli a hlavně spolu již netrávili tolik času. Nebylo tedy vhodné to málo času, co měli trávit hádkami. Předstupovali před sebe jako rozumní lidé, kteří se chtějí dohodnout na společných cílech. Jenže i ty se změnili. Bylo tomu už pár let zpátky, kdy Rawenna chtěla společně s Evanem změnit svět. Kdy oba lačnili po vzácných relikviích a artefaktech. Evan měl onu zálibu, touhu či snad odhodlání stále. Rawenna se raději stáhla do ústraní.

„Kdysi jsem slyšela, že i když se člověk zdá osamělý, neznamená to, že je sám. Proč by to tedy nemohlo platit naopak? Sice jsme oba samotáři a raději trávíme čas v odloučení od ostatních, ale jen protože trávíme většinu roku ve společnosti stovek dětí a desítek učitelů, znamená to, že jsme tvorové čistě společenští? Však se podívejte na naše plány na Vánoce. Maximálně v kruhu dvou, tří přátel, které známe nebo jim chceme věnovat čas. Žádné teatrální večírky. A přestože jsem pozvaná k Blackům na jejich večírek, nikdy bych nic podobného organizovat nechtěla.“ I na večírku většinou Rawi zaplula mezi své nejbližší a s nimi zůstávala po celou dobu. Nerada ztrácela čas s lidmi, kteří se jí nehodili do karet, opovrhovala jimi nebo je vyhodnotila jako nudné a nezajímavé.

Jakmile se zastavil, pustila se jeho ruky a postavila se tak, aby mu viděla do tváře. Mírně pohnula hlavou do strany, když jí upravil pramínek vlasů. Jakoby se chtěla jeho ruce vyhnout, ale na poslední chvíli se rozmyslela. Přestože si celý den narušovali vzájemně osobní prostor, vždy to bylo v rámci společenských mezí. Toto, byť milé gesto, se jí momentálně zdálo až příliš osobní. Jen se na něho nejistě usmála, aby nepojal nějaké podezření. „Také vám chci ještě jednou poděkovat. Moc ráda jsem ve vaší společnosti trávila čas. Budu se zároveň těšit na pozvání k vám.“ Chtěla udělat krok dozadu a následně se otočit, aby mohla odejít. Jenže Gabriel uchopil její ruku do své a jemně jí políbil na hřbet ruky. Nebyl to snad ani polibek. Jen letmý dotyk. Gabriel byl opravdu galantní muž od začátku až do konce. Věnovala mu dlouhý pohled do jeho očí, než ruku stáhla opět k tělu.

Sledovala ho, jak se otočil a vyběhl schody, než jí zmizel z dohledu. Pak se i ona otočila a vrátila se do svého pokoje. Sundala si zimní kabát, vyzula boty, sladkosti z Medového ráje uložila na stůl a plácla s sebou na postel. Nohy nechávala na zemi a na posteli se položila šikmo. Dívala se na strop a tiše přemýšlela, zda opravdu měla kývnout na jeho pozvání. Jak nadšená z toho asi jeho snoubenka bude? Dlouho ale ležet nezůstala. Místo toho se pustila do balení, aby zítra ráno mohla vyrazit do Londýna.