Škola čar a kouzel v Bradavicích

„Děkuji,“ pokývl uznale hlavou. „Ale jsi to ty, kdo by se měl naučit přijímat komplimenty.“ Věnoval ji jednu z dalších přátelských rad. „Jak je to se zpěvem? Když máš talent, otevřeš pusu a jde to ven docela samo.“ Přehraboval se vidličkou v talíři, než snědl další sousto a opět se zadíval na dívku před sebou. „Není to nějak moc otázek na kluka, který tě vůbec nezajímá?“ zeptal se a vesele se u toho zakřenil. „Nikdy jsem nic nenadsazoval, všechno čistá pravda,“ pozvedl pravou ruku k přísaze. „kdybych tu měl bibli, klidně přísahám na to.“ Položil ruku zpátky a opět uchopil vidličku. „Nezpívám často, ale když už ano tak to stojí za to. Pročpak, Evansová? Chceš si mě poslechnout?“

Stál proti Filchovi napnutý jak tětiva luku, víc než slova si ale nedovolil. McGonagallová nad nimi sice vždy držela ochrannou ruku, ale nyní opravdu nebylo v jeho zájmu si hned první den udělat problém. Ignoroval slova Evansové, aby si sednul. Hábit měl díky tomu mokrý, stejně jako vlasy a brýle. Rána do hlavy opravdu nebyla příjemná. „Jestli čistíte špínu, začněte u sebe.“ Sundal si hábit, který přeložil v půlce a položil ho na lavici. Povolil si kravatu a rozepl vrchní dva knoflíčky, jak měl mokrý límec, který se lepil na krk. Poslouchal Lily i Filchovu hlasitou odpověď. „Na koho křičíte?“ zvýšil hlas i on, ale odpovědi se nedočkal. Filch si to raději odcoural jinam. James zlostně stiskl čelist a dřepl si zpátky na lavici. Sundal si přitom brýle a začal si je čistit o lem suché košile. „Debil,“ pronesl tiše.

Jestli měl do teď dobrou náladu, lusknutím prstu o ní přišel. Odkašlal si, jakmile byla sklíčka prakticky čistá ověřil si to ještě pozvednutím nahoru a proti světlu. Tiše si povzdechl a brýle nasadil znovu na nos. Nabručeně se pustil do večeře, kdy na pár minut nevydal ani hlásku. Ohlédl se přes rameno, aby ujistil, že jeho mokrý hábit tam pořád je. Mohl být rád, že to odneslo hlavně vrchní oblečení. Svetr i košile zůstaly téměř netknutí. Obrátil se pak na Siriuse. Pozoroval tmavovlasého přítele, jakoby mu viděl do hlavy a hledal podklady pro svůj plán. Dopadl téměř stejně mokrý jako on. „Myslím, že si ještě před spaním asi budeme muset promluvit,“ pronesl. Neměl v plánu provokovat Filche tak brzy. To co mu řekl u hlavních dveří, se nemohlo počítat, ale teď? On začal, což znamenalo jediné a to, že poberti musí vrátit úder.

Lily se jeho ironické odpovědi ušklíbla a raději to nekomentovala. Také převalovala kusy brambor po talíři. „Jen pro tvou informaci, zajímá mě spíše ten zpěv, než tvá osoba. Kdyby řekl i Sirius nebo Remus, že umí zpívat, ptám se jich na to samé.“ Objasnila mu situaci. Pak se tiše uchechtla. „Pokud si nebudu muset pořídit klapky na uši, aby mi nevykrvácely.“ Povytáhla téměř nevinně obočí. „Ve společné místnosti, ale pro změnu kromě vašich neplech, děcka jistě uvítají zpěv.“ Nadhodila a bylo to téměř opět jako výzva. Druhá toho dne.

Pak sledovala scénku, která se před nimi odehrávala, a když se Filchův pohled upřel na ní, nebyl dvakrát příjemný, ostatně jako vždy, a tak se trochu ošila, ale pak se více narovnala a vystrčila bojovně bradu, kdyby se s ní chtěl snad školník přít. Tušila ale, že se muž raději stáhne, než aby své skutky musel vysvětlovat učitelům.

Jakmile odešel, opět se uvolnila a s chutí se napila. Dál mlčky jedla, ale přistihla se, že poočku sleduje Pottera – ono se ani moc jiného dělat nedalo, když seděl naproti ní - a kterého úsměv přešel . A ač jí to překvapilo, tentokrát s Potterem soucítila. Tuhle mopí facku dostal neprávem. Navíc se teď tvářil jako ublížené štěně. Na okamžik jí napadlo, že k němu více sedí charakteristický úsměv, než vztek či smutek. Možná právě ten pohled byl ten samý důvod, co jí už toho dne přimělo se mu omluvit.

Na chvíli ho zpříma a upřeně pozorovala, v myšlenkách se dohadovala sama se sebou, zda má něco podniknout, nebo to nechat tak. Nakonec v duchu nad sebou protočila očima, že je tak měkká. Z kapsy vytáhla svou kouzelnou hůlku, mrkla napravo, nalevo, zda jí někdo nemůže vidět, především profesoři, a mírně jí mávla v naučené pozici, kterou studovala z tlusté knihy "Užitečná kouzla, nejen do domácností", jejíž přečtení samozřejmě nebylo pro školní výkony povinné.

„Sicum.” Pronesla téměř neslyšně a na to se z přehozeného Potterova hábitu vznesl malý bílý obláček páry, jenž se ve vzduchu hned rozpustil. Mokrá skvrna zmizela a hábit byl stejný, jako před okamžikem, než byl poskvrněn vodou. Pak to samé aplikovala ještě na Potterovu košili, svetr, a dokonce i na jeho tak choulostivé vlasy. Nakonec i na mokré oblečení Blacka. “Nemáte zač.” Pronesla pouze, schovala klidně hůlku zpět na své místo a pak pokračovala v jídle. Když se po chvíli přeci jen odvážila zvednout pohled, pobaveně jí zajiskřilo v očích a tentokrát se jí úsměv rozlil i po tváři, což se snažila zakrýt tím, že si skousla spodní ret. Díky kouzlu měl James vlasy suché, ale rozhodně nebyly ve stavu, jako před nehodou, takže mu teď trčely snad do všech stran.

Jedna její část skutečně důvěřovala tomu, že Ministerstvo zatrhne veškerou nelegální činnost Tomu Riddleovi i jeho stoupencům. Bystrozoři je vyčenichají z každého koutečku, do kterého by se mohli ukrýt a poputují vzdušnou čarou přímo do Azkabanu. A z Azkabanu již není návratu. Pak si další arogantní kouzelník rozmyslí, jestli bude vyvolávat nepokoje a burcovat slabé nebo kruté povahy na svou stranu. Téměř jako malé dítě věřila, že dobro zvítězí nad zlem a oni pokojně budou moci žít, vystudovat, najít si dobré zaměstnání a vychovat vlastní malé půlčíky. Jenže se jí v hlavě opět odehrála scéna s naháněním osoby odlišné svou sexuální orientací. Nikdy neslyšela, že by Ministerstvo chránilo čaroděje s oblibou ve stejném pohlaví, spíše jí přišlo, že to tutlali, jako by nikdy nic podobného neexistovalo. Též jako hrozba ze strany bývalého zmijozelského studenta. Možná přeci jen jisté obavy byly na místě. Kdokoliv by mohl podcenit hrozbu a ta by se rozmnožila jako mor. A mor vždy sebere mnoho životů než je vymícen. Nechtěla přemýšlet nad něčím tak depresivním první den školy, ale když už se semínko zaselo, klubalo se příliš rychle a než se bude moci vytrhnout jako plevel, uplyne dlouhá doba.
"Ještě nás jednou všechny ochrání," usměje se na ní, když si s ní konečně s Tedovým souhlasem, plácne. Byla jí dost sympatická. Připomínala jí malou sousedovic holčičku, kterou občas hlídala už od dvou let. Bylo velmi vtipné, když jí jednou řekla "maminko". Vtipné a zároveň tak milé. Příjemně jí to zahřálo u srdce. Když už holčička pochopila, kdo je kdo, stala se alespoň tetou Addy.
"Zřejmě se rozhodl vzlétnout," pokrčila rameny. Jen v šestnácti to bylo pochopitelné. Nacházel vlastní přátele a sestřička si jej jednoduše nemohla vydržovat navždy. Ačkoliv by chtěla. To majetkářství ohledně její rodiny u ní bylo hodně silné a občas se s tím špatně bojovalo. Ale musela se smířit s tím, že Eli má svůj vlastní život a jí už nebude procházet srážení jeho přátel z vysokých schodů nebo něčeho ještě vyššího. To by bylo příliš nápadné.
Zbytek cesty utekl jako voda. Dozvěděli se něco málo o Daphne, spíše mluvili oni, holčičce se do toho příliš nechtělo. Těšila se na to, až Daph vše spatří a bude na to zírat stejně jako ona před šesti lety. Vyvalené oči, ústa dokořán, zatajený dech. Kdo by na Bradavice nehleděl stejně. Po vykolébání z vlaku si nemohla nevšimout dvou exotů, kteří stále využívali lodičky pro prvňáčky. Nemohla si odpustit, aby před nimi Daph nevarovala. Od podivínů, namyšlenců a kreténů ruce dál. Sybil splňovala jedno, Zlatoslav všechny tři.
Addy s Tedem byly střídmější osoby a nasedly tam, kam měli. Slavnostní hostina jí mnoho neříkala. Společenské akce nebyly její doménou, ale první den se to rozhodla přetrpět. To se snad i zjeví její drahý bratr.
Po usednutí k mrzimorskému stolu, kde se pozdravila se spolužáky, velice nenápadně vylovila Mary Shelley. Proč jen se maličko nezačíst než to celé začne a v brzké době snad i skončí. A kdo se tu nezjevil?
Vzhlédla od knihy a sladce se na Eliho pousmála.
"Abych tě příští rok nevyměnila za starší model. Přeci jen jsem spíš na ... staré věci," poklepala prsty o knížku, která musela zažít snad i dobytí Bastily.
Dívala se jak dopadne Daphne. Mohla se na ní jen usmát, když byla přiřazena do stejné koleje. Zbytek přednesu a představování učitelů, již šlo mimo ní. Vrátila se k části, kde se Monstrum nahání se svým stvořitelem přes zmrzlé plániny, přesto jí nemohly uniknout ty ženské povzdechy a zatajené dechy pánů kolem ní. Nemusela se ani podívat, aby věděla, o co jde. Odpustí si povzdech, zato zvládne důkladně zavrtět hlavou.
"Ale Ted určitě neslintal," odvětí mu jakoby měla oči všude. Dokázala si představit, jak se museli na novou profesorku tvářit. A dle všeobecného veselí nejspíš nebyla stará, ošklivá s hrbem a rozpláclým nosem. Ale ... co není, může se stát.

„Ale kdyby to řekl Peter, už tě to ani nenapadne,“ mrkl na ní vesele. „Přiznej to, Evansová, že ti jde o vzhled?“ uculil se radostně, než přikývl. „No dobrá, výzvu přijímám. Večer ti ukážu jak to vypadá, když James Potter zpívá. Jen prosím, nekoukej na mě s otevřenou pusou a pokus se hned nezamilovat, nebylo by to pro tebe vůbec důstojné,“ zašklebil se pobaveně a pokračoval v jídle.

Co by vlastně Filchovi udělal víc, než se hádal? Jen mu vadilo, jak ho Sirius stáhl zpátky. Měl ho nechat být a… snad dovolit i ostřejší slova. Měl chuť se sebrat a opustit hlavní síň, přesto nemohl. Na slova přítele později jen přikývl, ovšem jedním uchem šli tam a druhým ven. Nevěnoval jim nijak velkou pozornost. Ještě jednou si projel mokré vlasy, než Lily vytáhla svou hůlku a provedla malé, leč velmi účinné kouzlo. Mile se na ní usmál a poděkoval. Záhy si ale uvědomil, jak jeho vlasy musely vypadat. Poslepu a pouze prsty se snažil je upravit alespoň částečně do něčeho použitelného. Snad by bylo lepší i mít mokrou hlavu. Vlasy by učísl dozadu, přilepil k hlavě a byl by pokoj. Popravdě, pro dnešní den toho na něj bylo všudy všude tak akorát. „Já už víc nebudu,“ prozradil přátelům a zvedl se. Vyhrnul si rukávy, hábit přehodil přes rameno a s rukami v kapse se vydal ke složitému pohyblivému schodišti, díky kterému se měl dostat do nebelvírské společenské místnosti. Pozdravil se s buclatou dámou, která ho výjimečně neotravovala svým strašným zpěvem. Byl si jist, že jednou jí naučí zpívat. Nyní ji však poradil, že její krásný zpěv raději uslyší větší skupinka, a že pro něho je takového výstupu škoda.

Na jeho slova se Lily jen zašklebila a zavrtěla hlavou, jako by nemohla uvěřit tomu, jak je domýšlivý. Její pozornosti pak samozřejmě ani neunikl jeho pokus o to, dát si vlasy do pořádku, leč to byl marný boj. Vlasy se mu kroutily a ježily do všech stran, jako by je do té doby držela pohromadě nějaká neviditelná síla. Najednou jí napadlo, že má Potter opravdu kouzelné vlasy a nijak zvlášť nechápala, proč se je za každých okolností snaží mít jako Elvis. Nebo alespoň předpokládala, že to byl ten idol, ve kterém se vzhlédl.

Když pak odešel, zůstala dál sedět na svém místě a dojídala naložené jídlo na talíři. Od rána totiž neměla díky nervozitě a netrpělivosti nic v žaludku, a tak jí hlad nyní dohnal. Ale sladkého se ani nedotkla. Neměla na to chuť. Začínala být i mírně ospalá a hlavně se těšila na druhý den, na první hodiny učení. A když se Marlene s Blackem stále dohadovala, tak pochopila, že dnes asi normální konverzace nehrozí. Proto tedy také nechala ty dva být, bez snahy je od sebe odtrhnout, nebo je informovat o svém odchodu. Stejně by to bylo marné. Věděla, že se pak s Marlene uvidí v pokoji. Kývla s lehkým úsměvem Remusovi na rozloučenou a zamířila také ze sálu pryč.

„Na staré věci?“ Chytil se jejích slov Edward. „Takže si domu jednou přivedeš muže, který by ti mohl dělat otce nebo dokonce dědu?“ neodpustil si přátelské porýpnutí. Nemyslel to jinak zle, ale této myšlenky se bohužel musel chytit. Když pak Brumbál představoval nové učitele, pohled mu delší chvíli zůstal zapíchnutý na mladé učitelce. Nebyl první ani poslední. Naštěstí se obešel bez zvukového projevu či snad štěněcího pohledu, který za něj bravůrně napodobil Elias.

Ted sebou trhl, když si uvědomil, že ho spolužáci stihli rozebírat a zapojit tak do své debaty. Pomněnkově modré oči si oba aktéry důkladně prohlédly, než s vytáhnutím pravého koutku odpověděl. Nahnul se lépe přes stůl, aby ho Elias dobře slyšel. „Ty jsi v tu chvíli ani netušil, jak se jmenuješ, na to abys stihl zjistit, jak jsem se u toho tvářil já.“ Pokrčil rameny a opět se posadil, jak se sluší a patří. Natočil pak hlavu k Addy, vedle které seděl. „Ovšem na druhou stranu, pěkná je.“ Obhajoba to byla možná chatrná, každopádně i Teddy měl oči. Viděl moc dobře, že učitelka není ani trochu ošklivá, právě naopak. Navíc, přišla právě v čas, aby osvěžila onen kolektiv starých nudných učitelů, kteří striktně trvali na svém. „Původně jsem nechtěl, ale vezmu si nakonec ve volitelných předmětech právě obranu. Jdeš do toho, Eli?“ zeptal se svého přítele, než opět pohlédl na Addy. „Z čistě akademických důvodů. Rád bych věděl, jak schopně taková mladá krev učí tolik složitý předmět.“

Pohledem zalétl ještě jednou k učitelskému stolu. Letošní sestava se nezdála být vůbec špatná, hlavně mladí učitelé by měli mít pochopení. Tím je pochopitelně myšleno pochopení pro Edwardův smysl pro rebelantství. Nemohl si pomoci, prostě musel.  Oči se pak vrátili k blonďatému spolužákovi.

„Třeba se jim konečně rozsvítilo v hlavě,“ okomentoval situaci a pohledem přelétl k hlavním dveřím, kde se Malfoy se značným zpožděním ukázal. „To by byl úspěch, i když jen na poslední rok na škole.“ Pokrčil rameny a pustil se do večeře. Měl s Malfoyem a jeho bandou jisté nevyřízené účty. Nikdy to nebyl on, kdo začal provokovat, ale vždy to byl on kdo se stal terčem jejich posměchu. Zkrátka by po nich chtěl moc, když by žádal podobně inteligentní přístup jako k němu mají Addy a Eli. Oba čistokrevní kouzelníci, ale brali ho jako sobě rovného. Minimálně nikdy nezažil, že by ho jakkoliv ponižovali. Zjevně za to mohla ona irská krev, co jim kolovala v žilách. Milejší, veselejší a optimističtější přístup.

I po odchodu kolegy, s kterým konverzovala, se její výraz ve tváři nijak nezměnil. Nepatřila mezi ten typ lidí, který by litoval ostatních. Pokračovala nerušeně v jídle, než reagovala na jiné kantory, kteří se chtěli očividně zapojit do rozhovoru. Ohledně ostatních nebyla přehnaně sdílná. Nikdo o ní nemusel vědět více, než je třeba. Na to byla zkrátka Rawenna opatrná a vše důležité o své osobě držela pod pokličkou. Z vědomostí se stává totiž nebezpečná zbraň, která se dá jednou využít a to nikomu nehodlala dopřát, byť nebyl jediný důvod cítit se ohrožená. Ovšem pozice učitele obrany je žádané místo a vždy se může objevit někdo, kdo se jí bude pokoušet za její minulost, za její současnost, nebo rodinu odstranit. Přeci jen byla mladou učitelkou s minimem zkušeností. Nikdy neučila celou třídu, spíš byla již na škole ochotná pomoci, pokud někomu něco nešlo. Pokud k tomu pochopitelně měla důvod, pomáhat. Dobročinnost kolem Rawenny jen tak obloukem prošla.

Všimla si za večeři několika výraznějších pohledů z řad studentů právě k její osobě. Vždy se nad tím musela však uculit. Bylo to vtipné a přesto jistým způsobem lichotivé. Do konce večeře však nezůstala. Vyčkávala potřebně dlouhou dobu, ale jakmile se začali zvedat někteří studenti k odchodu i ona toho využila. Postavila se, omluvila kolegyni, která s ní vedla rozhovor a postranním vchodem se vydala do svého pokoje. Společenskou povinnost měla splněnou a nyní se mohla věnovat zítřejší první hodině a přípravě na ní.

„Náročná? Ach, to mě mrzí, Horacio. Snad ne nějaké nepříjemnosti?“ pronesla a v duchu se ale musela ušklíbnout. Přeci jen, jak znala Křiklana, viděl problém i ve věcech, kdy žádný problém ani nastat nemohl. „Je ale dobře, že se vám povedlo docestovat až do školy. Jsem si jistá, že vaše nepřítomnost by všechny zarmoutila, zvláště vaše studenty.“ Pokračovala a pak zavrtěla hlavou. „Ale kdeže. Samozřejmě jsem zde nebyla celé prázdniny.“ Odvětila. „Byla jsem navštívit svou sestru ve Francii, až potom, co jsem se odtamtud vrátila, jsem do školy přijela. Znáte to. Je toho tolik, co se do začátku roku musí připravit.“ Pousmála se lehce a pokračovala pomalu ve svém jídle, zatímco ho poslouchala. Když se odmlčel, čekala, až bude pokračovat. Na takové chování z jeho strany byla zvyklá. Byla to jeho prakticky přirozenost. Byla to senilita, nebo geniálnost vyplívající z roztěkaných myšlenek? Netroufala si hádat.

Mezitím si povšimla rozruchu, který nastal u jejího nebelvírského stolu. Nejdříve viděla, jak Evansová s Potterem odcházejí ze sálu. Zavrtěla nad tím jen nepatrně hlavou a nechala to tak. Věřila, že Evansová je dost rozumná na to, aby se snad přidala k Potterovi v nějaké nepleše, a tak si toho nevšímala. Ono stejně nijak dlouho netrvalo a pár se vrátil zpět ke stolu.

Když se pak profesor konečně vzpamatoval a pokračoval v hovoru, přikývla. „Ale jistě. Vlastně Albus nepochyboval vůbec o tom, že budete se svým klubem pokračovat v každoroční tradici. Hádám, že první vaše společná sešlost bude brzy po začátku roku?“ nadhodila. Vesměs to byl týden, dva od začátku roku, kdy si profesor mezi novými studenty našel své nové oblíbence, které přidal do svého klubu. Možná je tím večírkem chtěl seznámit navzájem, nebo byl prostě rád ve skupině nejinteligentnějších a nejnadanějších studentů, jak se domníval. To taky přesně říct nedokázala.

A znovu tu byl rozruch. Zvedla své modré oči a trochu s rozladěním pohlédla opět k nebelvírskému stolu. Tentokrát ale rozruch měli na svědomí Black a McKinnonová. Ke všemu se tam stala nějaká rozepře se školníkem. Když se mladý Potter postavil proti školníkovi, byla připravena zasáhnout, ale pak se situace uklidnila, a tak to nechala plavat. V následující vteřině ale hádka mezi Blackem a McKinnonovou pokračovala, a tak pohlédla na ředitele, který její pohled zachytil, a jako by jí snad uměl číst myšlenky, přikývl. „Omluvte mě, Horacio.“ Prohodila k profesorovi lektvarů, zvedla se a zamířila ke dlouhému stolu své koleje.

Všimla si, že postupně studenti utichají, když si jí všimli přicházet, nebo když je míjela. Avšak dvojice, ke které mířila, byla jakoby do sebe zakouslí, vzteklí psi, nevěnovali ničemu jinému pozornost, a tak se brzy zastavila Blackovi za zády. Chvíli čekala, ale nakonec byla nucena si odkašlat. „Pane Blacku, slečno McKinnonová. Neušlo mi, že jste na sebe přijali veškerou pozornost své koleje, včetně nováčků. V takovém případě bych byla ale raději, kdyby jste prvním ročníkům raději ukázali něco užitečného, než je povyk a hádky. Kdyby to bylo jindy, dostanete školní trest a stržení bodů.“ Pronesla vážně a oba sledovala, nevnímala polekané pohledy jejich spolužáků a dalších, kteří se třeba na dvojici dívali naštvaně, pokud by kvůli nim hned přišli o body. Pak nakonec ale vydechla. „Ale protože je první školní den, vyřešíme to raději tím, že vás poprosím, abyste se přesunuli do své koleje. Stejně tak vy ostatní. A prosím prefekty, aby odvedly první ročníky do společenské místnosti koleje a seznámili je se vším potřebným. Tímto večeře končí a radila bych vám pořádně se vyspat. Zítra vám začnou hodiny, na kterých čekám absolutní a stoprocentní účast a aktivitu. Což ale hádám, nebude problém, že? Když v sobě máte tolik energie na hádky. Přeji vám dobrou noc.“ Na ta slova se s nimi rozloučila a přejela všechny pohledem. Prefekti raději rychle vyskočili a začali vybízet první ročníky, aby je následovali. Rozhodně profesorku nechtěli více pokoušet. Minerva se pak klidně vracela k profesorskému stolci.

"Blbečci," náležitě hodí oči v sloup, když si z ní ti blbci začnou utahovat. Díky tomu, že je Eli blíž než Ted, velice nešetrně jej praští do ramene. Ale ani pan Tonks neujde trestu. Toho pro změnu nakopne pod stolem. Aniž by musela zvednout hlavu od knihy. Četla tu pasáž několiksetkrát už od doby, co na tu knihu poprvé šmátla a přesto jí to stále nepřestalo bavit. Zasněžené pláně po niž se prohání Frankenstein se svým monstrem, potom co monstrum velice šetrně poslalo Frankieho ženu na pravdu Boží, se dalo tak nádherně představit. Jak někomu mohl přijít mudlovský život nudný? Stačilo trochu vědy a jaké věci jste mohli stvořit. Dokonce si i zahrát na Boha. Což mělo vždy katastrofální následky a nijak jí to nelákalo. No, možná maličko.
Nechala je se kochat krásou mladé a nadějné kouzelnice, která snad bude víc než jen pěkná tvářička. Kdoví jestli se to sama dozví. Musela si vybrat volitelný předmět a jako řádný lempl se nad tím doma ani jedinkrát nezamyslela. Rodiče se zabývali svými problémy, tudíž neměli čas na její ... budoucí. Ale což, vždy si může hodit oboustrannou mincí. Poté zjistí, co by skutečně chtěla.
"Jistěže, znám ty čistě akademické důvody," neodpustila si notnou dávku sarkasmu v hlase, zatímco si vzala něco málo z jídla z obrovské hostiny na počest skvělých a zlatých studentíků.
Když se zmíní o věštění porozhlédne se po síní, zda neuvidí to potřeštidlo.
"Měla bych snad krást Sybille jejích patnáct minut slávy, když se moje vize vyplní dřív, jak ty její? Kdeže," mávne rukou a zavře knihu. Už byla skoro u konce, ale ten si šetřila na hezkou chvilku pod peřinou, jelikož její spolubydlící nebyly rády, když jim během spánku dělala osvětlení.
"Loučím se s vámi, jdu si vybalit," náležitě si olízla dlaň, aby s ní vjela do bratrových špinavězlatých vlásků. A spakovala se dřív než by jí to bylo oplaceno. Což samozřejmě bude, ale nemusí hned.

Ted se vrtal v talíři, než po její urážce upnul své oči na ní. „Blbečci? Addy!“ Okřikl jí jako vyšší autorita. „Mladá dáma tvého postavení přeci nemůže umět nadávat,“ pobaveně se zakřenil. Kolikrát se uměli počastovat těmi nejhoršími nadávkami a pak poslouchat, jak by mladý muž a mladá žena měli umět správně mluvit. Po jejím kopanci nepatrně nadskočil a stáhl nohy rychle pod sebe, kdyby přišel i kopanec druhý. Jen se bavil, že na něj nevytáhne nic, čím by mu to oplatila. Krom bolestného kopance. Ed se mnohem raději dohadoval a argumentoval, než-li volil cestu násilí. Ovšem, ani kvůli tomu nemusel jít daleko. Z čeho dokázala být většina spolužáků paf, bylo to, když začal rozdávat pěsti. Nemohl za to, že mu to přišlo praktičtější a účinnější než použít hůlku.

Po jejich dohadech se zadíval k mladé profesorce a zamyslel se. Chvilku ji studoval pohledem, než se ušklíbl. „Kdepak, kdyby ano, tak kolem ní nitrozpyt možná tak prošel. Protože kdyby ne, po téhle hostině by byla rudá úplně všude,“ zakřenil se vítězně. Kdyby se lidem uměla dostat do hlavy, hlavně pak chlapcům šestého a sedmého ročníku, nejspíš by byla zděšena. „Ano, Addy. Akademické důvody, podceňuješ mojí férovost?“ Položil si ruku na srdce. „Au, to bolí.“ Zatvářil se ublíženě, než se pousmál na Eliase. „Jeho učební metody měly něco do sebe. Ale mladá krev, nový přístup, mohlo by to být zajímavé. Nebo nás všechny velmi zklame, až nebude zvládat ujednat si pořádek ve třídě. I to se může stát.“ pokrčil rameny a dojedl večeři, než se natáhl po dezertu.

„Já se divím, že jim skloňování vůbec něco říká,“ jeho výraz ve tváři byl nicneříkající a pohled měl zaměřený na zmijozelský stůl. Pozoroval hlavní aktéry šikany a nepatrně přimhouřil oči, než nad tím raději zavrtěl hlavou. „Eli, ty jsi ten naivnější.“ Připomněl mu. „Nebo ti mám připomenout tvé třikrát  a dost?“ povytáhl obočí a nechal otázku viset ve vzduchu. Bylo to jejich malé tajemství, o kterém snad ani Addy nevěděla. Svou pozornost pak opět upřel na Addy. „Ne, věštění ne. Kdo chce znát svojí budoucnost?“ narovnal se a odložil příbor. Ruce položil na stůl a zapřel se o lokty. „Ještě zjistíš, že se nevdáš, já založím vlastní školu pro nadané studenty a Elias?“ prohlédl si blonďatého spolužáka, než se ušklíbl. „Zjistíš, že tvůj bratr podlehne trendu sedmdesátých let a přesedlá na lehké drogy, které velmi rychle nebudou lehké.“ Pronesl vlastní předpověď jejich životů. „Nikdo nechce poslouchat predikce o své budoucnosti. Lidé pak mají tendence podle toho upravovat svůj život, to není dobře.“ Natáhl se po skleničce. Posílal jí z jedné ruky do druhé, zatímco mluvil, než se napil lahodné citrónové vody.

„Měj se,“ odmávl Addy, když se zvedla k odchodu a znechuceně se zašklebil, když její oslizlá ruka skončila ve vlasech jejího bratra. „Fuj,“ vydechl a oklepal se při představě, že by se něco takového mělo stát jemu. Zkrátka na vlasy, mu nebude sahat nikdo. Chvilku bubnoval tiše prsty do stolu, než ho napadlo téma. „Co famfrpál, nezkusíš se letos dostat do kolejního družstva?“ zeptal se mile a přítele si prohlížel. Sám o něčem takovém sice nikdy nepřemýšlel, byť na koštěti lítal rychle. „Nebo jak bys rád trávil volný čas letošní rok?“ Debata pomalu plynula, dokud se studenti nezačali zvedat. I Ted s Eliasem se zvedli a společně zamířili do společenské místnosti mrzimoru. Svou debatu chtěli vést tam, každopádně, kdyby se ukázalo, že je plná pořád tu byl jejich pokoj, který společně sdíleli.

Časně ráno dorazily sovy s poštou i poštovními balíky. Jedna z nich zamířila i k Rawenně. U nožek měla připnutý srolovaný list s erbem rodu Rosierů. Též sebou táhla i malý balíček, v němž se ukrývala černá krabička s ornamenty a v ní nádherný zelený šperk.



Má nejdražší Wenno,

doufám, že jsi získala vše, po čem tak toužíš a jsi na svém novém postu spokojená. Sic víš, jaký názor mám na ředitele Bradavic, šla sis za svým a s tím bych na tebe měla být hrdá a též jsem. Mě a otci ses vydařila, jsi moje pýcha i chlouba. Ráda bych tě navštívila, abychom si mohli opět pohovořit jako kamarádky. Jsi silnější než si myslíš a je tě pro tuto školu škoda. Jednou pochopíš.

Brzy se setkáme,
tvoje milující matka

PS: Je načase, aby jsi dostala dárek, jež mi jednou daroval tvůj otec. Nos ho s hrdostí a vzpomeň si přitom na nás.

Seděla ráno na snídani opět u učitelského stolu. Vychutnávala si akorát poslední doušky čaje, když se u ní objevila sova s poštou. Odložila šálek na stůl a na balík se jen krátce zadívala. List uvolnila z nožky sovy a nechala ji odletět. Rozevřela pergament a v rychlosti dopis přelétla pohledem. Pousmála se a schovala ho do kapsy od svého černého kabátku. Krabičku schovala do druhé kapsy a pak opustila hlavní síň. Rychle zamířila do svého kabinetu, kde se zamkla. Podpatky klapaly po kamenné chodbě. Oděná v bílé vypasované košili, černých kalhotách a v kabátku s prodlouženým zadním dílem. Rawenna si zkrátka na módu potrpěla. Došla do svého kabinetu, kde se usadila u stolu, aby si dopis ještě jednou a tentokrát řádně přečetla. Do první hodiny měla ještě spoustu času.

Slova matky jí udělala radost a vznikl tak více než patrný úsměv. Otevřela krabičku se šperkem. Tiše obdivovala jeho krásu, než se rozmyslela, že si ho rovnou dá na krk. Přejela po zeleném kameni a podívala se do zrcadla, zda jí sluší. Natáhla se pak po pergamenu, brku a inkoustu, aby začala svá slova.

Má drahá matko,

na škole jsem více než spokojená. Pod svým dohledem mám několik nadaných studentů, jejichž talent hodlám rozvíjet,  ale o tom ti ráda povím více, až se uvidíme. Jsem ráda, že ke mně cítíš hrdost, více by si jako dcera ani nemohla přát. Ve škole mě můžeš kdykoliv navštívit. Velmi mi chybíš stejně jako naše rozmluvy. Pozdravuj prosím otce a doufám, že až se uvidíme, budeš pro mě mít i nějaké informace o bratrovi. Zároveň ti chci poděkovat za dárek. Je nádherný a budu jej nosit ráda. Velmi si všeho toho, co pro mě děláš, cením a vážím.

Budu se na tebe těšit,
Rawenna

Pergamen pak srolovala. Postavila se k oknu, které otevřela a hůlkou přivolala sovu. Uvázala jí na nožku vzkaz pro matku a vyslala jí do světa, aby zprávu předala. Okno pak zavřela, hůlku uklidila do kabátku a šla se připravit na první hodinu.