Učebna - Obrana proti černé magii

Povolání bystrozora bylo jedno z vůbec nejtěžších. Nejen náplní práce, zejména pak tím vůbec tohoto postu dosáhnout. Období, kdy se minulý rok skládaly zkoušky NKÚ, pro něho bylo náročné. Muselo se uznat, že James byl velmi nadaný student, ovšem díky žertíkům a roztěkané povaze měl tendence některé povinnosti zanedbávat. Když mu nakonec v létě přišel dopis z Bradavic, který oznamoval, že obranu, kouzelné formule a přeměňování zvládl na známku vynikající, a zároveň lektvary i bylinkářství splnil na známku nad očekávání, bylo mu jasné, že po pozici bystrozora ihned skočí. Celkově pro něj zkoušky NKÚ dopadly výborně, ale funkce bystrozora pro něho byla jediná dostatečně zajímavá.

Původně si myslel, jak pro něho bude letošní rok brnkačka. Rozvrh si tvořil úplně sám podle individuální potřeby pro výkon budoucího povolání. To ale ještě vůbec netušil, jak náročné všechno bude. Sice mu odpadly veškeré nezajímavé předměty, ale v těch co si vybral, se musel začít snažit, nebo minimálně udržet tu nastavenou hranici, kterou měl. Přidal si ještě raději přemisťování, které se mu jednou může náramně hodit. Podtrženo sečteno, s tréninky famfrpálu neměl James od začátku školního roku zrovna mnoho času. Jediné co stihl, byla pomsta školníkovi za jeho přivítání první den. Bylo mu jasné, že Filch dávno ví, kdo za žertíkem stojí. Odplaty se ale zatím Jimi nedočkal. Buď se školník bál pomsty z jeho strany, anebo připravoval něco daleko horšího. Nebo jen smyslově náročného, což by byl dostatečný důvod pro vysvětlení, proč mu něco zabralo tolik času.

Na chodbě před učebnou se akorát míjen s odcházejícími čtvrťáky, kteří měli obranu stále chtě nechtě povinnou. Poupravil si brašnu přes rameno a pobaveně se na studenty ušklíbl. Pozorovat směsici jejich výrazů bylo více než zábavné. Jakmile se třída vylidnila, vklouzl do zadní lavice. Nejlepší místa jsou obsazená vždy jako první. Položil na židli vedle sebe tašku, to aby si měl Sirius později kam sednout. Sundal si hábit, který přehodil přes svou židli a povolil si kravatu. Usadil se a ruce položil na stůl. Chvilku si prohlížel střídavě ruce, jakoby se snažil určit rozdíl. Posunul pak brýle na nose a podepřel si pravou rukou bradu. Třída se začala zaplňovat a on nedočkavě poklepával prsty o dřevěnou desku, než hodina začne. Byl zvědav na spoustu věcí a většina z nich upřímně zahrnovala nějakým způsobem právě mladou paní profesorku.

Od doby, co se bavila naposledy s Potterem ve společné místnosti se mu raději vyhýbala. Ono to bylo daleko lepší, než aby musela snášet opět jeho přemíru arogance a „dokonalosti“. Jak ale zjistila, nebylo to vždy snadné. Jelikož oba chtěli jednoho dne být bystrozory, důležité předměty, a že jich nebylo zrovna málo, měli k její smůle společné. A tak chtě, nechtě musela strávit čas v jedné místnosti s jeho přítomností někde poblíž.

V předchozích dnech se snažila úplně jeho přítomnost vypustit z hlavy a nevšímat si ho, ale stálo jí to všechny síly. Přeci jen, Potter se zjevně nikdy nezmění. Volný čas jinak trávila v knihovně a vštěpováním nových informací do hlavy, nebo když měla čas, tak i v přítomnosti Severuse.

Nyní mířila právě rovnou z knihovny, kam zapadla hned ráno po snídani, do první hodiny Obrany. Byla na tuhle hodinu velice zvědavá. Vyhlídka na nového, neznámého profesora vždy vzbuzovala u studentů zvědavost. Jak dobrá bude jejich profesorka? Jak vůbec ve škole dlouho vydrží? Jakmile do učebny vešla, byla už poloplná a volných míst k sezení moc nebylo. K její hrůze dobré místo k tomu, aby dobře i viděla na katedru, bylo lavici před Potterem. Zoufale se rozhlédla ještě jednou po místnosti, ale když nic lepšího nenašla, s povzdechem se vydala k oné lavici, kam zapadla, jak nejklidněji dokázala. Pohodila vlasy, aby si je snad „nepřisedla“ o opěrku na záda a urovnala si učebnice na lavici.

Od roku 1965 se na Bradavicích střídali učitelé obrany neuvěřitelnou rychlostí. Žádný z profesorů nevydržel déle než rok. Rawenna si už na prvních hodinách mohla ozkoušet, jak neblahé následky to na jednotlivé studenty má. Někdo změnu kantora ani nevnímal, jiní měli problém přizpůsobit se tomu, že každý rok na ně byly kladeny nové nároky. Každý učitel měl své techniky. Někdo dával přednost teorii, někdo praxi a někteří mezi těmito oblastmi balancovali. Každý z kantorů měl jiné známkování, jiná očekávání a toužil po jiné formě spolupráce. Hlavně mladším ročníkům tento problém velmi motal hlavu, proto se Rawenna svým vlastním způsobem těšila, až začne učit vyšší ročníky. Již s pátým ročníkem byl poměrně menší problém. Proto doufala, že šesté a sedmé ročníky, které mají obranu dobrovolně, budou mít zcela odlišný přístup.

Nechtěla zavést na škole jen nový styl výuky a otevřít nový kroužek. Nevědomky zavedla i novou módu mezi profesory. Nepodléhala tomu, co nosily ostatní učitelky, ani nejnovější mudlovské módě, v době, kdy vyučovala, razila vlastní styl. Světlé vlasy nosila pevně utažené do prostého drdolu tak, aby jí jediný pramínek nepřekážel v činnosti. Decentně namalována, aby podtrhla přirozenou krásu. Nejčastěji bylo možné ji vidět v čisté, dokonale vyžehlené bílé košili, tmavých upnutých kalhotách a s vyššími nebo kotníčkovými boty. Nejkrásnější kousek byl však její hábit, který připomínal spíše viktoriánský kabát. Základem byla černá sametová vestička, která tvořila zapínání. Prostá a jednoduchá s masivními postříbřenými knoflíky. Hábit měl dlouhé rukávy na konci s krajkovými volánky. Přední část zakrývala tělo vestičkou pouze do trupu a po stranách, zatímco zadní strana sahala až po kolena. Celý hábit tvořila drahá sametová látka se stříbrným zdobením na zádech a límci. Bezpochyby velmi drahý kousek a Rawenna na něj byla patřičně hrdá.

Akorát se po první hodině s pátým ročníkem vracela do učebny obrany. Na přestávku uzamkla kabinet a opustila třídu, aby si něco zařídila. Vrátila se sice s pár minutovým zpožděním, ale to podle posledních studentů usedajících do lavic nebyl problém. Rázným krokem vyrazila z konce třídy ke katedře a přitom neverbálním kouzlem pozavírala doteď otevřená okna. Hůlku uschovala zpátky do hábitu. Otočila se čelem ke třídě, výraz měla přísný a vážný.

„Přeji všem dobré ráno, než začneme, připomenu se pro ty, kdo by si snad nepamatovali mé představení na slavnostní hostině. Mé jméno je Rawenna Rosier a budu vás učit obranu proti černé magii. Tak jako učitelé přede mnou i já mám své vlastní metody výuky. Ovšem mohu vám slíbit, že mnohem větší důraz dávám na praxi, teorii byste konec konců měli mít všichni zvládnutou.“ Její hlas byl přirozeně hlasitý. Nemusela křičet, aby byla slyšet po celé třídě. Dávala přesný důraz na slova a zřetelně vyslovovala. I tak se její hlas příjemně nesl. Přestoupila ke stolu a namátkou prohlédla své desky. „Dostaly se mi do rukou vaše výsledky u NKÚ. Vzhledem k tomu, že všichni přítomní prospěli se známkou vynikající nebo nad očekávání, budu doufat, že dle toho budou vypadat naše hodiny. Jsem poměrně vstřícná učitelka, ovšem odmítám pomáhat komukoliv, kdo sám neprojeví snahu a to říkám zcela otevřeně.“ Přešla před stůl a neparně se o něj opřela. Spojila ruce před sebou a jednu nohu položila před druhou. Zaujala poněkud ležérní postoj a i její výraz ve tváři zjemnil.

„Letos se společně budeme věnovat nejprve opakování a to zejména v odzbrojovacích a omračujících kouzlech. Chci mít jistotu, že v této oblasti máte nastudováno, co se dá. Většina z vás má zájem o práci bystrozora a taková kouzla jsou pro výkon tohoto povolání denní chleba.“ Vysvětlila, než se nepatrně pousmála. „V průběhu roku vás pak naučím neverbální kouzla, která jsou velmi užitečná, ale pro začátek vyžadují mnoho soustředění a talent. Nakonec stihneme probrat to, proč vůbec vznikl tento předmět. Zaměříme se na samotnou obranu proti kletbám a nebezpečným kouzlům. Já osobně považuji tuto část za vůbec nejužitečnější a slibuji sedmým ročníkům, že kdokoliv, kdo mi neprokáže jejich dostatečnou znalost, toho nepustím ke zkouškám OVCE.“ Nezapomněla pro začátek přidat hrozbu, kterou hodlala dodržet se smrtelnou vážností.

„Než budu pokračovat, jsou nějaké dotazy?“

Seděla mlčky v lavici a procházela si učebnice, které k výuce byly potřeba. Zaujalo jí hned několik témat, která by měly údajně v tom roce stihnout. Ale otázka byla, zda se jim to povede. Nebylo žádnou výjimkou, že stihli za ten rok sotva polovinu učiva z knihy. Ona měla už alespoň drobnou výhodu tu, že pár věcí měla předem načtených a byla tak mírně dopředu. Snad i díky tomu v předchozím ročníku dostala za všechny předměty, pro které se rozhodla – i mimo ně – samé vynikající. Nikdy si nemyslela, že být v něčem napřed znamená něco špatného, ba naopak. Vždy z toho dokázala těžit ještě větší úspěchy.

Že nakonec vešla do místnosti profesorka poznala ještě dřív, než zvedla hlavu, kvůli náhlému tichu, který poté přerušilo klapání podpatků a také zaslechla několik klučičích povzdechnutí. Protočila nad tím očima. Zjevně všichni kluci byli stejní. Stačí aby před nimi prošla nová a mladá profesorka a všichni slintají.

Jakmile se dala poté profesorka Rosierová do řeči, pozorně jí poslouchala. Vlídně se na ní usmívala, jako podpora. Tušila, že mladá žena to s jejich ročníkem nebude mít tak snadné, především s pár nejmenovanými jedinci, tak jí chtěla alespoň dodat trochu sil. Jinak na ní profesorka působila příjemně. Z očí jí sice čišela vážnost, kterou ještě podporoval tón i postavení těla, ale přes to Lily tušila, že profesorka nebude špatná. A co více, jistě bude svému oboru rozumět a dozví se tak od ní spoustu nových a užitečných věcí.

Když poté Rawenna domluvila a vyzvala k otázkám, nebylo asi moc divu nad tím, že první ruka, která byla ve vzduchu, byla právě ta Lilynina. „Budeme postupovat podle učebnic, paní profesorko? Nebo jsou i jiné knihy, které byste ke studiu v tomto ročníku doporučila?“ nadhodila.

Jakmile se Evansová objevila v učebně, nepatrně zpozorněl. Nejprve se narovnal a nepatrně nadzvedl, jakoby jí chtěl osobně přivítat. Ovšem rozumě se zastavil, usadil se do lavice a s nezájmem se otočil na Siriuse. Začal s přítelem debatovat, než si uvědomil, že si zrzka sedla před něho. Krátkou dobu hypnotizoval její zrzavou kštici, než se rozmyslel. Neoslovil jí, ani zvlášť nereagoval, což i na Pottera bylo v její přítomnosti výkon. Ovšem od poslední hádky tak nějak necítil potřebu navázat kontakt první. V jeho případě to bohužel znamenalo jediné, k žádnému jinému kontaktu nedojde ani omylem. Pořád si stál za tím, že se urazila bezdůvodně, ovšem pokud si chtěla hrát na tichou domácnost, s radostí jí to dopřeje. Alespoň po dobu své vlastní naštvanosti. Mohlo se polemizovat o tom, zda není James uražený, ovšem cokoliv z toho by popřel. Sám neustále tvrdil, že to co se stalo přechází s ledovým klidem. Ke všemu jen Sirius věděl o tom, co se stalo ve společenské místnosti. Ke zbytku pobertů tak nějak necítil povinnost osvětlit jim současnou situaci. Remus by ho stejně neposlouchal a Peter by jeho trápení nepochopil.

Zpozorněl, jakmile do třídy vešla učitelka. Prohlédl si jí a vesele se usmál. S Blackem vedle sebe si vyměnil významný pohled. Povolil si kravatu a lépe se usadil. Do teď spíše ležel na lavici, jakoby trpěl nedostatkem spánku. Jindy to mohla být pravda, ale dnes rozhodně ne. Opřel se zády o židli, ale nepatrně se posunul, aby byl v elegantním polosedě. Naslouchal paní učitelce a nepatrně se radoval nad tím, co ho letošní rok čeká. Svým způsobem měl pro tento předmět slabost. Bavil ho a byly to chvíle, kdy se sám mohl připodobnit k hrdinům, velkým kouzelníkům a mocným postavám minulosti. Obrana proti černé magii byla složitá disciplína, ale James se v ní našel jako v ničem jiném.

Jakmile učitelka dohovořila a nabídla prostor pro dotazy, zkoumal detailně každého, kdo se zeptal. Mezi prvními byla pochopitelně Evansová. Nad jejím dotazem si odfrkl možná hlasitěji, než chtěl. Proto pro případ, že by se na něho otočila, byl připraven tvářit se jako neviňátko. Nakonec se ovšem přihlásil i on. „Říkáte, že dáte důraz na praxi. Jak? Budeme obyčejně praktikovat kouzla na neživých předmětech nebo konkrétně mezi sebou? Máme pak tvořit dvojice, nebo rozdělení podléhá náhoda. Já nevím jak ostatní, ale docela nerad bych někomu, kdo nedosahuje stejných kvalit jako já, něco provedl.“

Rawenny se rozhlédla po třídě, zdálo se, že má pozornost všech přítomných, což jí jistým způsobem dodávalo na mínění o vlastních schopnostech. Byla si jistá, že ty, které nepřitáhla vzhledem pak svým proslovem jistě. Dala prostor pro dotazy a nechávala jednotlivé studenty, aby se ptali, aniž by byli vyvoláni. Nechala je volně mluvit, nemuseli čekat na vyzvání. Ovšem jen do doby, dokud se nebudou překřikovat. Na dotazy odpovídala srozumitelně a jasně.

Netrvalo dlouho a pohled se učitelce stočil k zrzavé studentce nebelvíru. Pousmála se na ní a přikývla. „Jak už jsem řekla, hodlám se zaměřit spíše na praxi než teorii. Myslím, že po složení NKÚ máte většinu vědomostí v hlavě, nebo byste je měli mít. Učebnice, kterou jsem uvedla, slouží pouze jako podklad pro studium. Vše potřebné zazní právě zde v hodinách, takže prakticky stačí dávat pozor a dělat si zápisky. Ovšem pokud si zápisky dělat nechcete, nikdo vás nenutí. Jen jsem zvědavá, kde si je později seženete.“ Pokrčila rameny a mluvila opět spíš k celé třídě. „Učebnici je dobré mít, jen je místy zbytečně složitá a jinde zanedbaná s nedostatkem informací. Výklad povedu sama a pro případ, kdo by měl zájem, pochopitelně ho odkážu na jiné zajímavé knihy, které je dobré přečíst. Kdykoliv se můžete zastavit v mém kabinetu a prodiskutovat vše, co bude potřeba.“ Poslední věta patřila opět spíš slečně Evansové. Chápala, že ne všichni jsou studijní typ. Ovšem každému, kdo požádá a bude mít zájem, ochotně vyhoví. „Případně, pokud by zájemců o takové materiály bylo více, stačí se domluvit a já seznam vhodné literatury přednesu v hodině. Bylo by to jednoduší, než každému individuálně vysvětlovat to, co mohu říci všem najednou.“ Pousmála se mile a znovu se rozhlédla po třídě, aby odpovídala na další dotazy.

Po několika dotazech se přihlásil chlapec v poslední lavici. I k němu upřela Rawenna svou pozornost a přikývla po jeho dotazu. Gesto, kterým dávala najevo, že otázku pochopila a je připravena odpovědět. „Myslím, že škola je v tomto ohledu bohatě vybavená na všelijaké pomůcky, které budeme v hodinách hojně využívat. Však uvidíte hned následující hodinu. Což mi připomíná dvě věci. Ta první,“ zvýšila hlas, aby opět dávali pozornost všichni. „Příští hodinu budeme mít ještě teorii, probereme si to, co byste měli vědět. Chci si být jistá, že nemáte nedostatky. Následující hodina bude však již zahrnovat praxi. Minimálně dokud nedokončíme opakování to tak bude fungovat. Jednu hodinu si probereme, co byste měli umět a hodinu následující si to vyzkoušíme v praxi. Proto chci, aby učebna byla před výukou připravena. Při hodinách teorie není třeba nijak učebnu měnit, ovšem v hodinách praxe chci, aby stoly i židle byly na stranách a utvořil se tu dostatečný prostor pro zkoušení znalostí. Je mi vcelku jedno, kdo si to vezme na starost, ale učebna bude vždy připravena, jakmile přijdu.“ Zdůraznila fakt, že s přípravou se sama nehodlá nijak zabývat. Navíc, dala tak studentům možnost, vytáhnout hůlky a poradit si se stěhováním třídy. Spousta studentů byla ráda za každou chvíli, kdy mohla čarovat. Postavila se opět za stůl. „A druhá věc, na kterou jsem si vzpomněla.“ Vzala prázdný list papíru a položila ho ke studentům první lavice. „Hodlám na škole otevřít duelový klub. Má představa spočívá v tom, že se jednou týdně sejdu se zájemci a budeme procvičovat kouzla při přátelských soubojích. Podstatu duelu nemusím jistě vysvětlovat. To vše řeknu na první společné hodině. Ovšem, byla bych ráda, kdybyste o tomto klubu řekli i svým spolužákům. Navštěvovat ho může každý student, který dokončil třetí ročník. Nezáleží na tom, jak jste splnili NKÚ. Uvítám každého, kdo se chce vzdělávat a rozšířit si dosavadní znalosti, které případně ani v hodinách nemohu poskytnout tak, jak bych si přála. Jen předem chci říct jedno…“ Odmlčela se a pohledem přejela celou třídu.

„Nepodceňujte obranu proti černé magii. Pokud máte čas a zájem, přihlaste se. Pochopitelně nemohu pojmout všechny studenty, i tak jsem ochotná udělat maximum. Někdo může říct, že to je strašení, ale přijde doba, kdy právě taková kouzla budete potřebovat ze všeho nejvíce.“ Narovnala se a ukázala pravou rukou z okna, aniž by tím směrem natočila hlavu. „To co vás může potkat tam venku, to škola ani zdaleka nedokáže simulovat ve svých hodinách.“ Dala ruku k tělu a vážnost v její tváři povolila. „Pošlete si papír mezi sebou. Kdokoliv kdo bude mít zájem, napíše své jméno a s těmito studenty se později dohodnu.“

Odešla od první lavice opět před stůl a zaměřila svůj pohled na pana Pottera. „A malá rada pro vás. Nepřeceňujte sebe a naopak nepodceňujte nikoho ve své blízkosti. Možná o sobě máte velké mínění, ale pýcha předchází pád.“

Po položení otázky za sebou Lily zaslechla zřetelné odfrknutí. Natočila se a probodla nevinně se tvářícího Pottera pohledem, pak se ale opět otočila a sledovala a poslouchala profesorku. Poněkud se jí to přestávalo líbit, když mluvila o tom, že prakticky nebudou potřebovat knihy ani zápisky, ale opět ožila, když přeci jen nabídla pomoc s výběrem správných knih. To byla ve svém živlu. „Děkuji vám.“ Prohodila k profesorce po zodpovězení otázky a kývla i uctivě hlavou.

Jakmile za sebou zaslechla Potterův dotaz, ušklíbla se. Ono nebylo ani moc překvapující, že zrovna on se ptá na takové věci. V duchu politovala profesorku, která si s Potterem a Blackem bude muset poradit. Odhadovala totiž, že pokud profesorka třídu rozdělí do dvojic, ti dva budou jako vždy spolu a jako vždy hodinu nebudou brát vážně. Ještě by se mohlo stát, že by z učebny obrany mohla být kůlnička na dřevo. U ní to byli pořád nedozrálí malí kluci, kteří se chtěli jen bavit a žádnou zodpovědnost neměli. Snad jen trochu Potter a to ohledně svého famfrpálového týmu, kde byl kapitánem. Neměla ale nikdy pocit, že by své postavení a funkce bral vážně.

Když poté profesorka pokračovala, Lily opět zbystřila. Duelový klub. Neznělo to vůbec špatně, ale copak nebudou stačit souboje z hodin? Mimoděk se zadívala z okna, ke kterému žena mávla. V myšlenkách zabloudila k tomu, jaké nebezpečí se tam může skrývat. Pak její mysl ale zavrtěla nad sebou zklamaně hlavou. Profesorka měla pravdu. Začínalo se proslýchat, že ve světě už není tak bezpečno, jako dříve. A bystrozorů bylo nyní třeba více. Pokud se jí chtěla stát a přežít, ať už by se postavila čemukoliv, takové hodiny navrch by se jí mohly hodit… I přes to, že by se jiných musela vzdát, aby to vše stíhala.

Za chvíli k ní formulář dorazil. Vzala papír do ruky a chvíli ho sledovala ještě zamyšleně, než přeci jen namočila brk do inkoustu a napsala na lejstro své jméno. Přitom zaslechla profesorčinu poznámku směřující k Potterovi. Uchechtla se přitom dost hlasitě, aby to slyšel kluk za ní. Stejně jako ona předtím slyšela jeho odfrknutí. Vzala podepsaný papír a otočila se k jejich lavici, aby jim pergamen předala. „Ta profesorka se mi vážně líbí.“ Prohodila šeptem, jakoby nic a věnovala Jamesovi dost výmluvný pohled, aby pochopil, jak svá slova myslí a v čem s ženou sympatizuje.

Když se k němu Evansová po jeho odfrknutí otočila, zatvářil se dokonale nevinně a ještě povytáhl obočí a rozhodil rukama v gestu, cože to vlastně údajně měl udělat, že se na něho takhle dívá. Byl si už skoro jistý, že na něho má Evansová z principu pifku. Byl zvědav, jak jí s takovou má zvládnout rozesmát každý den. Ona by si ten vtip ani nenechala říct a vlastně by bylo jedno, jak vtipný bude. Na truc by se tvářila jak bůh pomsty a tvrdila by, jak James vůbec není vtipný a naopak jeho vtipy jsou dětské nebo hraničí s trapností. Jakmile se otočila zpátky, jen za jejími zády protočil očima a zkřížil si ruce na hrudi.

Po vysvětlování paní profesorky věcí ohledně učebnice se musel usmívat. S takovou měl vyhráno. Jednu hodinu zapíše výpisky on a druhou hodinu je bude psát Sirius. Ani jeden se tak nenadře a navíc bude jim to kompenzovat ke všemu volno, které budou mít díky hodinám praxe. Na takovou výuku obrany se skutečně těšil a nebylo zatím nic, co by mu mohlo jeho dobré mínění o tom všem zkazit. Při návrhu, aby vždy někdo připravil třídu, se opět zadíval na svého bratra ve zbrani. Se Siriusem si moc rádi procvičí nějaké to kouzlo, aby dostali stoly a židle na svá místa.

Když mu profesorka Rosierová odpovídala na jeho dotaz pousmál se o to víc. V duelovém klubu nesměl chybět. Už jen pro případ, že by se tam objevil Srabus, či kdokoliv ze zmijozelu a on měl poprvé v životě pádný důvod proti nim vytáhnout hůlku a bez trestu s nimi bojovat. Možná se přeci jen rozmyslí a místí Evansové se pokusí uhnat učitelku. Zatím mu dělala jen radost s tím, co vymýšlela. Culil se spokojeně, než ho zarazila její poslední poznámka. Odkašlal si a úsměv zmizel. Pochyboval, že je pyšný. Ne, ani pyšný, ani domýšlivý. On moc dobře věděl, čeho je schopný on a čeho je schopná polovina třídy tady. Namítl by, že nemusí přeceňovat někoho, koho zná a ví, jak proti němu bojovat, ovšem svou poznámku v sobě raději zadržel. Profesorka by dozajisté měla argument i na tohle. Vzal si následně od Evansové papír, který doputoval už k nim. Při její poznámce se zašklebil a zavrtěl hlavou. Jeho výraz byl víc než otrávený, lehce poznal, kam tím míří. V hlavě mu naskočili hned dvě odpovědi, ale ani jedna nebyla dostatečně vhodná. Byl by označen za žárlivce nebo ubožáka, to si dovedl představit. Papírem proto z její ruky trochu rychleji škubl, alespoň to mohl udělat. „Zkus se snažit a možná jí za dvacet, třicet let nahradíš. To byste mohly být na stejné úrovni v kouzlení.“ Mrkl na ní škodolibě a bezmyšlenkovitě se na papír podepsal a ten následně podsunul Siriusovi. Moc dobře slyšel o tom, co se o profesorce povídá. Koneckonců, nějakého pitomce by určitě na post učitele obrany nevzali. Byl si jistý, že je to mocná čarodějka a snad je bude mít co naučit, jak slibovala.

Zodpovídala další dotazy, kterých naštěstí bylo stále méně a méně. Co se jí ovšem nelíbilo, byla zadní lavice. Zdálo se, že dva nebelvíři se ještě po prázdninách nestihli dostatečně vymluvit z prázdnin. To se jí ani trochu nelíbilo a proto se rozhodla zasáhnout. Tiše přišla až k nim a oba si prohlédla. „Neruším vás?“ ujišťovala se ironicky. „Nemám ráda, když jsou mé hodiny narušovány a vy toho očividně máte hodně co říct,“ přikývla a krátce se zamyslela. „V tom případě, pojďte.“ Otočila se a vrátila se před třídu. Očekávala, že jí oba studenti budou následovat. Opět vytáhla hůlku. „Požádám vás ostatní, abyste se nyní postavili stranou.“ Nařídila, a jakmile studenti splnili její požadavek, mávla hůlkou ve vzduchu. Stoly i židle se samy posunuly na stranu, takže uprostřed učebny vznikl volný prostor. „Postavte se ke stolům. Studenti nám nyní předvedou něco málo ze svých dovedností. Chci, abyste je pozorovali a následně mi řekli, co bylo špatně a co bylo naopak dobře. Sledujte je pečlivě, učte se z jejich kroků a vyvarujte se jejich chybám.“ Promluvila ke třídě, než se otočila zpět k zrzce a brýlatému chlapci. „Vaše jména?“ zeptala se.

„Slečna půjde na druhý konec třídy, vy zůstanete tady,“ vysvětlila Potterovi. „Uvidíme co je víc, zda student, pro kterého jsou učebnice vše. Někdo, kdo dává očividně přednost teorii a rád si načte veškeré informace dopředu. Nebo zda bude účinnější domýšlivý student, který si je jistý svými schopnostmi z čehož soudím, má za sebou bohatou praxi, je to tak?“ ujistila se. Již se neusmívala, opět zvážněla. Počkala, až slečna Evansová dojde na druhou stranu třídy a sama se postavila doprostřed.

„Jen krátce vysvětlím pravidla. Vynecháme nyní pravidlo výzvy i zvolení sekundanta, myslím, že nebude potřeba.“ Uklidila si hůlku a spojila ruce za zády. Hrdě se narovnala a pohlédla na oba účastníky. „Během souboje nedojde ani jednou k fyzickému kontaktu. Ani jeden z vás nepoužije nebezpečná či zakázaná kouzla. Povolena jsou pouze odzbrojovací a omračující kouzla. Berte to jako formu opakování. Chci po vás prostý duel. Předem vás varuji, nesmí dojít k cílenému zranění druhého, na to budete mít dost možností mimo školu či v duelovém klubu, tady na první hodině nic takového nechci vidět, rozumíme si?“ Čekala, až jí oba dva odkývají, co je potřeba. Zjistila si, že jsou oba připravení a přikývla. „Jestli jste připraveni, připravte si hůlky. Pokloňte se, a jakmile řeknu tři, můžete začít.“ Stanovila poslední pravidla dnešního souboje. Sama následně ustoupila stranou, aby studenti měli prostor pro kouzla a nezaútočili na nikoho jiného.

„Raz, dva, tři…“

„Tak pořád lepší stát se učitelem a mít místo jisté, než zůstat bez práce.“ ušklíbla se na něj a už se chtěla otočit zpět, když se v pohybu zcela zarazila a to při nečekaném hlase profesorky. Překvapeně na ní pohlédla a polkla. Ani jí neslyšela přicházet. Chtěla protestovat, že toho zase tolik nneřekli, ale raději si nakonec zvolila mlčení. Když je vybídla, poněkud zbledla. Nelíbilo se jí, kam tím mohla mířit a ona si byla jistá, že to dokáže odhadnout. Zamračila se ještě na Pottera, než se přeci jen zvedla a přešla na určené místo.

Postavila se na volném plácku a ruce si založila na hrudi. Neměla vůbec radost, do čeho se díky Potterovi, jak jinak, dostali hned první hodinu. „Lily Evansová.“ představila se a přitom se na chvíli více narovnala a vypnula. Pak se raději beze slov otočila a přešla vyklizenou místností na druhou stranu sálu, kde měla dostatečný prostor na mávání hůlkou a vlastně klid na koncentraci.

Když žena mluvila, ani trochu se jí to nelíbilo. Přišlo jí, jako by se jí najednou vysmívala. Neušel jí přitom i škodolibý Potterův úšklebek při těch slovech. Jakmile se ale řeč obrátila k němu, ušklíbla se pro změnu zase Lily.

Vyslechli si ještě danná pravidla. Klidně vytáhla svou hůlku a držela jí oběma rukama volně před sebou a měřila si chlapce pohledem. Hádala, že bude chtít machrovat před ostatníma, ale možná jí bude chtít šetřit, kvůli těm jeho přihlouplým nápadům, že by oni dva kdy mohli mít něco společného. Netrvalo dlouho a pochopila, jak na něj. Alespoň v prvním kole. Potlačila sebevědomý úsměv, místo toho mu vysekla krátké pukrle, snad poněkud posměšné. Natáhla ruku s hůlkou a čekala na odpočítání. Ještě se poslední číslovka místností nesla jako ozvěna, když vykřikla: „Revertis fortis!“ z konce její hůlky vystřelil proud světla.

„Jo mizerný učitelský plat do konce života je vyhlídka za všechny prachy,“ přikyvoval, než se přikrčil a překvapeně se zadíval na profesorku. Nevinně zamrkal a uculil se. „Víte paní profesorko, my zrovna vedli velmi důležitou debatu týkající se předmětu.“ Důrazně přikyvoval. „Jinak bychom si nedovolili vaší hodinu vůbec vyrušit, ovšem vaše slova nás navedla na velmi zajímavé téma a my si nemohli pomoci.“ Pokrčil rameny, ale jen z výrazu učitelky pochopil, že jeho výmluva je k ničemu. Jakmile nařídila, aby šli za ní, zůstal sedět. Ani trochu se mu nelíbilo, kam to vede. Ovšem, nehodlal si zadělávat na ještě větší problém. Zvedl se a neochotně došel ke katedře. Vyhrnul si zatím rukávy a vložil ruce do kapsy. Jeho předtucha se později potvrdila. „Ale paní profesorko, nemůžete chtít, abych poměřoval síly s Evansovou. To jí rovnou můžeme odvést na marodku a vyjde to stejně.“ Pokrčil rameny a mrkl na Lily. „Nerad bych ti ublížil, víš? Možná se to nezdá, ale mám na srdci tvé blaho,“ přiložil si dlaň na srdce v gestu a mile na ní zamrkal. Zdálo se však, že profesorka Rosierová nechce ze svého nároku ustoupit. Vytáhl tedy hůlku a volnou rukou ji popohnal. „Tak jen běž.“ Byl rád, že se nemusí sám přesouvat desetkrát po celé třídě. „James Potter,“ prozradil pak svoje jméno. Mohl si být pomalu jistý, že profesorka si ho bude pamatovat. Takhle se předvést na první hodině? Vejde ve známost zaručeně.

Při poznámce k Lily se pobaveně ušklíbl, než mu úsměv zmizel a nesouhlasně se zamračil. „Nejsem domýšlivý,“ zamumlal tiše, takže to slyšel jen on. Profesorka kázala o nepodceňování ostatních, ale sama jim to názorně předváděla. „Dovolím si tvrdit, že praxi mám,“ přikývl a posunul si brýle na nose. Zatímco pak vysvětlovala pravidla, měl jednu ruku v kapse a druhou si hrál s hůlkou. Vyhazoval jí do vzduchu, hůlka se několikrát protočila, než mu opět dopadla do dlaně. Chvíli ji protáčel mezi prsty a různě si jí přesouval. Pravidla i fungování duelu mu bylo více než známé.

Když profesorka domluvila, narovnal se. Ruku vytáhl z kapsy a hůlku pevně sevřel v pravé ruce. Prohlížel si Evansovou připraven zaútočit. Překvapilo ho s jakou rychlostí Evansová vyslala kouzlo. „Protego,“ mávl před sebou hůlkou, která vytvořila štít a seslané kouzlo, se od ní odrazilo. Jen co bylo kouzlo odraženo, neváhal a sám vyslal vlastní. „Mdloby na tebe!“ Z konce hůlky vytrysklo rudé světlo. Kouzlo, které způsobilo odhození protivníka a jeho omráčení.

„O mě si nemusíš dělat starost, Pottere. Dokážu se o sebe postarat. Být tebou, raději si kryju vlastní zadek.“ Navrhla mu jako dobře míněnou radu ještě předtím, než se vydala na druhou stranu místnosti. Byla si jistá sama sebou a svými schopnostmi. Nenapadlo jí ani v nejmenším, že by jí dokázal porazit. Rozhodně mu to nechtěla dovolit nebo umožnit. Ne lehce. Profesorka měla pravdu. Byl domýšlivý a potřeboval trochu srazit hřebínek, aby se probral. Pochybovala ale, že to se někdy stane. Přeci jen by to pak už asi nebyl ani Potter.

Jakmile stála na místě, ve vhodné vzdálenosti pro souboj, s úšklebkem sledovala jeho počínání s hůlkou. Pokud snad protestoval proti slovům profesorky, čímž si byla dokonale jistá, neboť postřehla, jak se mu rty tiše pohybují, jen jejím slovům dodával svým konáním váhu. Byl lehkovážný a domýšlivý, jinak by neměl potřebu se před zbytkem třídy předvádět. Po celou dobu pozorně sledovala každý jeho pohyb, rotující hůlku. Odhadovala svého soupeře. Byl to hluboko zakořeněný instinkt, díky kterému přežilo tolik lidí, i zvířat, před nimi.

Když pak vyřkla svou kletbu, škubla s ní ta síla, ale okamžitě byla připravená na případnou vlnu. Překvapilo jí, jak pohotově Potter zareagoval a stagnoval její kouzlo. Sotva se stačila nadechnout, když se k ní řítila vlna jeho kletby.

„Bifidus!“ nemeškala se svou ochranou a zároveň i zpětným útokem. Bylo to kouzlo, které dokázalo kletbu nepřítele prakticky rozštěpit. Snížila tak sílu vržené kletby, takže když jí zasáhla, jen nepatrně na letmý okamžik pocítila závrať, ale ani nezakolísala. Druhá část se vrátila Potterovi následovaná dalším zaklínadlem: „Everte stativ!“ Pro ty, kteří je sledovali, jejich souboj musel přijít velice hbitý. Někdy ani sama nechápala, jak z ní všechna ta kouzla v rychlosti vylétají. Bylo to podvědomí. Nejvíce ale bojovala s tím, aby nepoužila neartikulovatelné kouzlo. Dokázala totiž čarovat jen s pouhou myšlenkou, kterou dala do naučeného mávnutí hůlkou.

James sám sebe nepovažoval za nijak domýšlivého. Spíš věřil v sám sebe. Ale to se nemohl nikdo divit. Neměl o sobě nejhorší mínění, přeci jen jeho původ nasvědčoval tomu, že nepůjde o obyčejného kouzelníka. V jeho rodokmenu se dala najít zvučná a známá jména, které znal celý svět. Jméno Potter rozhodně v kouzelnickém světe nebylo málo. Možná, kdyby zapátral do opravdu daleké minulosti, našel by jisté spříznění i s rodinou Blackových, ovšem to po návalu generací nemělo žádný význam. Co ovšem význam mělo, byl fakt, že James byl potomkem jednoho velmi důležitého čaroděje. Samotného Ignotuse Peverella a byl si jist, že v kouzelnickém světě a zejména v Británii neexistuje kouzelník, kterou by rodivu Peverellových, zejména pak tři bratry neznal.

Mávl rukou a opětovně vytvořil ochranný štít. James díky otci a obrovské rodině dávno zvládal neverbální kouzla. Přitom zapomněl, že by je ve škole vůbec neměl používat. Minimálně ne do doby, než ho jejich užití naučí podle pravidel profesorka. Jenže stalo se a mohl doufat, že si nikdo nevšiml. „Rictusempra!“ Vykřikl a vyslal další kouzlo. Lechtací kletba, která donutila zasaženého svíjet se na zemi v salvě smíchu. Pořád trval na tom, že Evansové nechce ublížit. Ovšem posílat na sebe kouzla tímto způsobem bylo nudné. Jeden zaútočil, druhý to odrazil a vyslal kouzlo, první ho odrazil a vyslal kouzlo… nudný souboj. James z toho chtěl vytěžit mnohem víc. Proto nedal Evansové možnost řádně se vzpamatovat a chvilku po prvním kouzlu vyslal druhé. „Petrificus totalus!“ Kouzlo úplného spoutání. Evansová by pak neměla jinou možnost, než pouze hýbat očima.

"Protego!" odvrátila rychle vyslané kouzlo Potterem.

Brzy zjistila, že Jamese nebude tak lehké porazit. Ne tedy, že by doufala v lehké vítězství, ale byl opravdu pohotový. A i když neužíval nijak silná kouzla, zjevně chtěl svým slovům dostát, že jí nechce ublížit, nebyly kletby o nic méně účinné. Střídavě vykřikovali slova obrany i útoku a z konců hůlek se jim objevovala záře, aby vyslali kletbu, nebo jí naopak zneutralizovali.

Lily svižně mávala hůlkou, a když Potter zrychlil, nezaostala v ničem. Na každé kouzlo měla protiútok, nebo obrannou formuli. Nakonec se to ale stalo. Aniž by to nějak zaregistrovala, tak v návalu adrenalinu a vtažení do souboje začala jen mlčky mávat rukou a přesto jí z hůlek vycházely dál vržené kletby. Používala stále jen ty, co měli povolené. A i když jí Potter někdy lezl pěkně na zuby, rozhodně mu nechtěla nijak ublížit. Úplně by jí stačilo, kdyby spadl na zadek a považovala by to za vítězství. Takhle se místnost rozehrála brzy záblesky různých barev, podle toho jaké kletby používala, bez doprovodných slov. Mohla to být ukázka toho, jak by souboj měl vypadat a protivník přitom mohl spoléhat jen na sebe a své znalosti a odhad protivníka.

Skutečně netrvalo dlouho a jakoby oba byly naladěni na stejnou vlnu. Učebnou se proháněli kdejaká kouzla, která po sobě zanechávali barevné jiskry. Oba kouzelníci mávali hůlkami v obranných i útočných kouzlech. Nárazy do štítů způsobily hřmění, které bylo hlasitější s každou další kletbu. Barevná kouzla za sebou nechávaly oparový závoj a kouzelníci se k sobě pomalu přibližovali. Nebylo to jen o útoku a obraně. Kolikrát jeden z nich zachytil kouzlo protivníka, které následně vyslal zpátky. Drželi se za hranicemi pravidel, ale bylo tak snadné je překročit. Minimálně James, měl s každou další minutou souboje potřebu zasáhnout složitějším kouzlem, aby vše konečně ukončil a Lily na to patřičně reagovala. Už to nebyla jen hra, aby jeden druhému neublížil. Nyní oba lačnili po vítězství a po tom, co vše tu předvedli, by ani prohru nedokázali přijmout s hlavou vzhůru. Ať už by jeden nebo druhý prohrál, ve finále by si vysloužil výsměch. Ohromenost nad tím, co mladí studenti šestého ročníku umí, se nesla třídou. Pochopitelně někdo remcal nad tím, že se jen předvádí. Poměřují si ega, kdy jeden tomu druhému konečně srazí hřebínek, ovšem kdo to bude?

Nakonec do souboje musela zasáhnout profesorka. Už tak se zjevně táhl déle, než čekala. James tedy přestal posílat nová kouzla, ale stále čekal ve střehu, zda i Lily přestane. Teprve, když měl jistotu složil hůlku k zemi. Rychleji dýchal a adrenalin mu zúžil zorničky. Musel se nad svým výkonem hrdě usmát, ale i Evansovou měl potřebu ocenit. „To nebylo špatné,“ pronesl mile, ale pak si hodlal udržet tvář. „na holku,“ dodal s úšklebem. Čekal, že mu ani tohle nedá zadarmo. Musel ale později profesorce poděkovat. Ani jeden nehodlal ustat. Předat vítězství snadno. Proto remíza byla nejlepší možná volba. Ani jeden nebyl spokojený, ale ani jeden si nemohl stěžovat.

Po celou dobu z něj nespouštěla oči. Na jeho kletbu hned měla v zásobě dvě další, které se rozhodně nebála použít, aby se chránila a přitom pronikla jeho obranou. To se jí ovšem nepovedlo. Zdál se být zdatnější, než vůbec předpokládala a sotva si uvědomovala, že po nějaké době přešel do mlčenlivého útoku i on. Absolutně nevnímala nikoho z přihlížejících, ani to, kde se nachází. Podvědomě se pak k sobě ti dva přibližovali a v půlkruzích kolem sebe i kroužili. Nic jiného, než toho druhého nevnímali.

Jakmile teprve do jejich rozbroje zasáhla profesorka, Lily se probrala a zastavila, ale hůlku také nesklonila. Popadala dech, jako by právě uběhla několik kilometrů, krev se jí vařila v žilách a nespouštěla pozorný pohled z Pottera. Teprve, když sklonil i on hůlku, udělala to samé. Ale i tak nepřestávala být ve střehu, kdyby záludně chtěl ještě zaútočit. Až promluvil, tak pochopila, že k ničemu takovému nedojde. Poušklíbla se. „Taky jsi nebyl špatný... na tvé poměry.“ prohodila klidně a pohlédla na učitelku. „Omlouvám se, paní profesorko. Nechala jsem se unést.“ vydechla kajícně v omluvě, zatímco opět hůlku schovala. Po ukončení souboje ale profesorka raději hodinu už rozpustila. Jen okrajově zmínila, že by si alepsoň přála, aby její třída měla poloviční schopnosti, než ti dva. Zjevně raději přešla fakt, že poněkud porušili pravidla, co se týče neverbálních kouzel.

Lily pak raději přešla k lavici, kde seděla, sbalila si věci a měla se k odchodu.

Kde jinde hledat podsvinče než ve vlastním chlívku. Hodlal jí konfrontovat, hodlal jí prostudovat a hodlal ji zatknout při první možné příležitosti. Prakticky jako správný bystrozor, by se za ní měl plížit jako nenápadný stín, jako v případě její matky. Jenže on chtěl, aby věděla, že tu je, že jí sleduje a ví o všem, co dělá. Kdy chodí na snídani, s kým se stýká, co dělá ve volném čase. Jeho přítomnost se stane součástí jejího života. Chce, aby si nemohla ulevit ani na vteřinu. Poté co se bude strachovat, třást se a prohlížet každý kout, pak učiní tu zásadní chybu, prozradí se a on jí s nadšením odvede na Ministerstvo, aby jí spravedlivě odsoudili k věčným mukám v Azkabanu jako jejího drahého tatínka. Jaký uspokojující úsměv se mu rozprostřel na tváři, když se to dočetl v tom braku. Mrzelo jej, že u toho nemohl být. Ale vidět tu ohyzdnou babici, jak se tam šklebí a ví, že jí nemají za co zavřít, nejspíš by se neunesl a použil na ní zaklínadlo, jež se nepromíjí. Stejně tak jednou učiní. Už si na to mastil pracky. Zákon je neměnný a vyšší než všechny ty malé breberky, co se ho neustále pokoušely porušovat. Snažil se jim to za každou cenu dokázat, ale ony neustále činily tu samou chybu. Postavily se mu do cesty. A když už se setkaly čelem, litovaly toho. No ... čas od času. V jistých případech mu s nadšením ukazovaly, jak moc velcí idioti to jsou. Končily mrtvý nebo navždy poškozený. A nebo končily mrtvý a navždy poškozený ti bystrozoři, co si mysleli, že to Chris nezvládne. Kdyby se mu nepletli do cesty, dávno by spousta smrtijedů i stálých zastánců Gellerta bylo za mřížemi. Copak se před dvaceti lety někomu sželelo Rosierové, jen protože byla těhotná a jedno děcko už měla na krku? Celá rodina byla zkažená a i jedno zrnko kazilo celou úrodu. 
On tomu jednomu zrnku zrovna prolézal kabinet. Nahlédl do oblíbeného hrníčku, proslídil čalounění křesla, očichal závěsy a vyhlédl z okna, zda za ním neschovává něco kompromitujícího. S nespokojeným výrazem proslídil kabinet ještě pětkrát a poté s velice "šťastným" výrazem vlezl zpět do učebny. Ta čarodějnice byla opatrná! Měli to v rodině, jaká matka taková dcera. Opřel se o katedru a projížděl místnost rentgenovým zrakem. 
"Ať to schováváš kdekoliv, já to najdu. A až to najdu, tak budeš pykat," vycenil zuby jako divá zvěř a zabrousil s nimi do větru. Poslouchal ticho. A čekal. Netušil na co, protože Rawenna byla kdesi ... no, stále jí ještě nenašel. Zato jí stačil prohledat pokoj, koupelnu, kabinet i třídu. A nijak se to nepokoušel zakrýt. Není uklízečka! Dlouhý kabát pohodil dozadu, přejel si prsty po kloboučku a narovnal se. Ruce přiložil na boky a netrpělivě oddupával Jízdu Valkýr. Čekal tu snad na ní? No, ne. Dnes už hodiny neměla. Spíše mu docházely nápady. Koutečky, které by mohl prošmejdit. Náhle se klepl přes čelo. Však mohl sepsat seznam jejích studentů a ty pročmuchat! Poté její kolegy i samotného ředitele. Nemohl si být jistý nikým kromě sebe. A on na celou tu korupci přijde! A oni budou pykat!

Alastor akorát odcházel od Brumbála, s kterým měl důležité věci na probírání. Jeho návštěvy v Bradavicích byly častější od doby, kdy společně založili Fénixův řád. Ignoroval všechny posměváčky a hlupáky, co si jako malý haranti ukazovali prstíčkem. Samotné ministerstvo v tento projekt nevěřilo, ale co bylo Moodymu po tom? Byla to vize Brumbála a on jí realizoval. Společnost, které se dalo konečně věřit. Dobře věděl, jak je samotné ministerstvo prohnilé. Sám tam poslední dobou trávil raději minimum času. Shromažďoval kolem sebe lidi, kterým se dalo skutečně věřit. Většinou to byli bystrozorové, s kterými sám začínal nebo na jejich zařazení dohlížel. Věděl, že i na důležitých pozicích ministerstva se ukrývají smrtijedi. Voldemort měl své lidi všude, nemohl to dokázat, ale cítil to. Nemohl proto přijímat všechny úkoly. Jakmile se mu cokoliv z toho nepozdávalo, raději šel od toho. Možná i proto si vysloužil označení ministerského rebelanta. Naštěstí nad ním však držel ochranou ruku Skrk starší. Alastor měl výsledky, a proto se nikdo neopovážil ho vyhodit. Však Azkaban se postupně plnil hlavně díky němu.

Procházel dlouhou chodbou, kterou ještě pár zpátky, chodil každý den. Neměl sentimentální pocity, ani necítil pýchu, že jsou Bradavice jeho školou, jen se na kratičký okamžik vrátil do školních let. Příšerná doba, ještě že je to dávno pryč. Těžké kožené boty s kovou špičkou způsobovaly dunivé otřesy při jeho chůzi. Ne že by byl tak těžký, ale jeho kroky byly přesné a rázné. V rytmu jeho chůze by se snadno tvořila hudba, nebo počítalo. Tvář byla ledově klidná, snad jen obočí patrně svraštělé. Díky tomu, jak často se mračil, vznikala mezi jeho obočím vráska. Kdo na to měl blbé připomínky, pouze opáčil, že si jí pěstuje.

Nedokázal to pojmenovat, nebo určit. Ale bylo to, jakoby jeho směrem vysílal někdo negativní vibrace. A přesně tohle uměla jen jedna jediná osoba na světě. Služebně starší bystrozor, který v životě nic nedokázal, trpěl paranoiou, nepamatoval jsi jména a měl tendence služebně mladší šikanovat nebo se stavět do nadřízené pozice. Nedalo mu to a vydal se za vlastní intuicí, které tak bezmezně věřil. Protože komu jinému věřit, když ne sobě? Jak očekával, se také stalo. Nalezl Macnaira jak se rozvaluje na židli, která patřila profesorce obrany proti černé magii. Sám si Rosieovou proklepl. Otec smrtijed, matka zastánkyně Grindelwalda, neočekával, že  z nich vyroste něco dobrého, ale mladá profesorka se zatím zdála neškodná a tak jí nevěnoval dál pozornost. Byly tu jinačí pijavice, co mu pily krev. Macnair seděl na židli a číhal na svou kořist. Alastor toho zkrátka musel využít.

Vložil ruce do kapes dlouhého kabátu a vykročil si to sebevědomím krokem ke katedře. „Řekni Macnaire, jsi už tak zoufalý, že musíš na ženskou čekat v místě jejího pracoviště, dokud se neukáže? A já doufal, že ti každá padne k nohám, stačí ve tvém případě přeci dobře trefit bradu, ne?“ natočil hlavu mírně na stranu, než se zastavil před katedrou. Rozhlédl se po okolí, bylo vidět, že se ohledně Rosierové činil. „Nechceš jí dát pokoj? Já vím, že když se chytneš nějaké své představy, vydržíš jí mordovat tak dlouho, dokud nezůstane odrbaná jak cikánská hračka, ale vážně… máš skutečný důvod? Je to jen učitelka.“

Po netrpělivém podupávání na místě, si usedl do křesla té pochybné existence. Na padoucha měla až příjemné sedadlo. Ale to nebude mít dlouhé trvání. Ani Brumbál, jež nad ní držel ochrannou ruku, jí neochrání před její osudem. A ten osud se rychle blíží do azkabanských cel. Občas se tam rád prochází ... ve své mysli a sleduje ty utrápené výrazy lidí, které tam poslal. V jeho vizích jsou tam všichni díky němu a ne kvůli proklatému Skotovi bez duše! To je ta pravá realita, jak by měla vypadat. Ti, co si zaslouží odměnu jí získají, nejsou hanobeni ani skopáváni z pozic, na které patří. Tady bylo vše špatně!
I ten výhled. Nádherný! Na slunce, oblohu a nějakou tu zeleň, kterou člověk ani nespatří na talíři pro králíky. Něco tak nezaslouženého pro tak ohavnou osobnost, jakou byla Rosierová. Vzorný studentík, šprt nejvyšších rozměrů, který svými hereckými výkony dokázal obelhat všechny přítomné na škole i mimo ní. Však určitě i celá britská smetánka si z ní učůrávala radostí i blahem, jaká je to rozkošná darebnice. Vlk v kůži berančím, démon s andělskou tváří. Jako Lucifer. Třeba v ní plál samotný padlý anděl. Mohl zkusit vymítání. Trochu středověké, ale mohlo by to mít svůj efekt. Ale vymítání ve stylu, že by ji i celou rodinu navždy vymítil z existence světa. Ani kočka by po nich nemňoukla. Ani pes neštěkl, ani rybička ... no, to je jedno. Dokud se on chápe, vše je v naprostém pořádku. 
Zíral na strop, byl ponořený ve svých myšlenkách, že si ani nevšiml příchodu nechtěné existence. Jakmile promluvil, vyskočil na nohy, odkopl židli a vytasil se s hůlkou. Židle padla na zem jako zasažená kouzlem a zůstala tam ležet. Když si všiml, kdo to je, hůlku zase schoval a sebral ze země klobouk, který se mu skutálel z vajíčkové hlavy. Vždy ve střehu!
Oprářil si ho zatímco ze sebe zrzek vypouštěl další svá chlapecká moudra. Byl o tři roky mladší a už si myslel, že spolk slovník cizích slov. A s tím i encyklopedii. A vše, co mělo hodně stránek. 
"Řekni mi ty Moody, tak zoufale nezvládáš svou práci, že musíš neustále lézt za Brumbálem a prosit jej o rady, jak najít nějakého smrtijeda nebo černokněžníka, zatímco se ti tu jeden prohání přímo před nosem?" upravil klobouk a zastrčil ho do svých ohromných kapes, které se zdály bezedné. Také byly, díky kouzlu. Akorát poté bylo velmi obtížné narychlo vytáhnout určitou věc. Jednou tam hodil hůlku a při přestřelce mezi ním a smrtijedy se místo boje hrabal v kapsách, zatímco zbytek bystrozorů překážel. Když to našel, odzbrojil poslední smrtijeda a skončil jako vítěz. Poslední naživu! No, od toho momentu si hůlku radši strká do kapsy od kalhot. Bylo to účinnější.
"Můžu já za tvojí slepotu? Ona není jen učitelka. Je to dcera smrtijeda a pochybné ženštiny, která lezla do anusu Grindewaldovi. Jablko nepadá daleko od stromu," mít u sebe jablko, zakousl by se do něj. Možná ho i měl. Ale v jedné z bezedných kapes. Bude rád, jestli vůbec najde klobouk nebo si bude zase pořizovat nový. Posunul se z pravé strany na levou. Pohled upíral na Moodyho. Jako lovec číhající na to až ho ten druhý napadne.
"Co tu vůbec děláš? Ne v Bradavicích. To je mi nanejvýš jasné. Ale v téhle místnosti! Sleduješ mě?" zůžil oči jako kočka a rukama se opřel o desku stolu, ačkoliv být o jeden centimetr dál, ruka by mu prolétla vzduchem a on by si nabil hubu. Ale nic takového se nestalo, tudíž mohl ve svém drsném postoji upřeně zírat na Skota.

Jakmile před ním Macnair vyskočil na nohy a tasil se s hůlkou, Alastor nejprve couvl o krok dozadu. Zastavil se a ani se nepohnul, jen pozvedl ruce v gestu, že se vzdává a rozhodně nehodlá tasit hůlku svou. Nejednou se ho někdo zeptal, kdo by vyhrál. Kdyby se Alastor postavil proti jinému bystrozorovi. Inu, Moody osobně o tom nikdy nepřemýšlel, ani neměl důvod. Vlastně ani nechápal tuhle potřebu srovnání. On pouze dělal svou práci a měl v ní výsledky. Závistivé pohledy a nepřejícní obličeje ignoroval. On přeci nedělal nic na víc. Měl pouze vlastní intuici a tou se řídil. Každý, kdo se chce dostat na vrchol, mohl dělat to, co on dělá už roky. Našel si případ a do toho se pustil. Úspěšnost nastala v devadesáti pěti procentech případu. Zkrátka to uměl dotáhnout do konce. Snad měl i šťastnou ruku. Nezasekl se na ničem, co by musel řešit i dlouhá léta.

„Vlastně za Brumbálem chodím na čaj o páté,“ pronesl sarkasticky, přičemž se i usmál, zatímco vložil ruce do kapes. „Řekněme, že já jsem ten, který černokněžníky chytá a ty jsi ten, který nic nedělá, byť se ti přímo jeden promenáduje před nosem. A co jeden? Celá Británie, Macnaire,“ poklepal si na čelo, aby mu naznačil, že by konečně mohl otevřít oči. Macnair měl mnoho chyb a jedna z nich byla i ta, že se upínal pouze na jedno jediné jméno.

„Ne, ale můžeš za svojí zahleděnost,“ věnoval mu pohled plný důvtipu. „Neměl bys zrovna ty vědět, že rodiče neurčují potomky?“ krátce ho přejel pohledem. Narazil na citlivou strunku a to docela schválně. Nebylo to potvrzené, ale Avery, pravý otec Chrise, byl údajně smrtijedem. A přesto všichni Macnaira na ministerstvu nechali a neřekli o tom ani p. Jediné slovo kolem toho nepadlo. Kdyby Moody vzal do rukou jeho smýšlení, měl by přeci Macnaira také zavřít. Určitě je stejně pošahaný.

„Nudím se a tak rád pozoruji červy,“ pokrčil opětovně rameny. Červ, nic víc. Macnair byl ubohým červem plazící se za snem, že je vlastně housenka a potenciální motýl. Sen každého červa. Zakuklení se, zničení nevzhledného tělíčka a získání něčeho, co mu dá volnost. „Intuice. Tak silná a nepřehledná, že mi došlo, že jsi tu ty. Přišel jsem tě zkontrolovat, ale jak vidím,“ rozhlédl se a přitom se otočil o celých tři sta šedesát stupňů. „Už jsi to tu stihl obrátit vzhůru nohama. Chceš aby Rosierová věděla, že po ní jdeš? Neměl bys jí spíš tiše sledovat a čekat, až udělá chybu?“ natočil hlavu ke straně. „Že zrovna já dávám tobě rady pro začátečníka,“ zamyslel se nad tím detailně, ale víc než ušklíbnutí a spokojený výraz mu nevěnoval.

"Ustrašená kočka, Moody?" ušklíbl se, když před ním Skot couvl a dal ruce nahoru. Mohl by mu odpálit vlas z hlavy, aniž by se zapotil. I kdyby mu dal možnost vytáhnout hůlku, věděl zaručeně, že by na něj vyzrál. Pohrál by si s ním jako s myšičkou a poté ho šoupl do mixéru. Samozřejmě by ho nezapomněl zapnout. Moody byl jen přeceňovaná krysa, která dokázala řádně hrabat v lidských zadcích, aby se vyšplhala výš a výš. Nevěřil ani zbla tomu, že posbíral tolik smrtijedů a vhodil je do Azkabanu. Věznice se plnila, ale ne díky němu! Však byl k smíchu! Těmi vlasy zářil na půl honu, dupal jak slon v těch svých obřích botách a navíc ten jeho plášť vypadal jakoby ho nosil ještě jeho praděda. Mimoděk si upravil svůj černotou černící plášť s bezednými kapsami, do níž hrábl. Chvíli se tam přehraboval a poté vytáhl píšťalku. Povytáhl obočí a hodil to zpět. Znovu zaštrachal a vytáhl lodičku z papíru.
"Ha! Můj první triumf!" roztáhl koutky do urputného šklebu, když pohlédl na něco, co jej zavedlo ke klaunímu černokněžnickému vrahovi, který před lety zešílel a ze strachu o svou smrtelnost požíral děti. Sice tak trochu snědl ... toho mladšího bratra, kterého měl, ale což. Stále měl dva sourozence. Nebo si to aspoň myslel. Nijak na nich nelpěl. Jen ten s nitrozpytem byl vcelku užitečný. Kdyby ho poslouchal na slovo a nemluvil, když by nechtěl. Bohužel, otrok se z něj nestal, tudíž byl nepohodlný. 
"Podle tebe není Rosierová dost velká ryba? Máš snad informace o někom jiném?" přimhouřil oči a sledoval ho, zatímco jeho ruce se přehrabovaly v kapsách. Konečně vytáhl to, co chtěl. Žvýkačku si zastrčil do úst a zbytek hodil do nicoty. Ten poděs si spoustu informací nechával pro sebe a pak on nebyl schopen zasáhnout, protože si Moody hodlal veškerou slávu nechat pro sebe. Shrábnout a sežrat. Ale co mělo znamenat to ťukání na čelo? Že by mu vyťukával v morseovce jméno? Přehrál si opět ťukání a snažil se to zařadit. Rty bezhlesně pohyboval a zrak upíral kamsi za Skota. Musel si to vtisknout do paměti a v klidu to vyřešit. Třeba mu konečně dal něco důležitého! Nakonec by ho třeba mohl mít i rád.
Tuto myšlenku rázem zapudil, když Moody narazil na citlivé místečko. Žvejkl a zabrousil žvýkačku mezi zuby. 
"Já se se svými rodiči rozvedl. Ona ne!" ani se nesnažil zadržet proud jisker, kterými Skota obdařoval. Byla to pravda, podal na Ministerstvo žádost o rozvod se svými rodiči. Nemínil být spojován ani s jedním. Bohužel mu nikdo nedovolil se přejmenovat, tudíž jediné, co mu po nich zbylo, bylo to debilně dlouhé příjmení. 
"Co ty víš o pořádné sledovačce? Tvoje kroky jdou slyšet na míle daleko!" ačkoliv on ho nezaslechl do doby než na něj promluvil. Ale to bylo prosté! Byl zahloubán v myšlenkách, kdyby tomu tak nebylo, dávno by věděl, že si pro něj jde! 
"Nepotřebuji od tebe žádných rad! Mám své vlastní metody, o které se nemíním dělit. Mysli si, co chceš, stejně si to myslíš špatně. Mám vše pevně v rukách!" roztáhl dlaně, aby je zase sevřel, představujíc si malou Rawennu, jak se mezi nimi zmítá a snaží se vykroutit. Marně. Byla v pasti. Nebo spíše brzy bude a on se bude smát. Bude se jí smát až bude hnít vedle svého smrtijedského otce. Nemusí mít strach, bratr i matka budou následovat. Chtělo to jen čas, kdy každý z nich učiní chybný krok. Jen trochu času. Nic víc.

„Tvůj nebo tvého bratra?“ pochopitelně slyšel ony fámy, či jak říkal Macnair osobně – pomluvy. Že nebýt jeho mladšího bratra, který byl nitrozpytec, tak by onoho černokněžníka nikdy nenašel. Theo mu to nikdy osobně nepotvrdil, snad se ani o tom nechtěl bavit a Moody se proto v ničem podobném nešťoural. Stejně bylo zvláštní, jak moc byli sourozenci odlišní. Znal oba Macnairy. Chrise i Theodora a nemohl popřít to, že mnohem raději měl mladšího s bratrů. Měl lepší chování, vystupování, netrpěl šikanátorskými sklony a hlavně přišel Moodymu daleko užitečnější.

„Podle mě je Rosierová pouze oběť vlastních rodičů a přitom sama neznamená vůbec nic. Nebo jsi snad už někdy měl nahnáno z nějaké čarodějnice? Já myslel, že mnohem horší jsou černokněžníci.“ Skutečně, těch schopných a nebezpečných čarodějnic bylo daleko méně, než nebezpečných a prolhaných černokněžníků. Alespoň Moody to tak vnímal a historie to částečně potvrzovala, byť kouzelnický svět, na rozdíl od toho mudlovského netrpěl stejným pohledem. Nic jako genderová nevyváženost či snad upřednostňování jednoho pohlaví. Nad to vše byli kouzelníci dokonale povzneseni. „A ano, vím o někom jiném a snad i nebezpečnějším. Jenže proč bych ti to říkal?“ došel ke stolu a začal se přehrabovat v papírech, které tam Rosierová měla. Dával je mimoděk na jednu hromadu a Macnaira úspěšně ignoroval.

„Rozvést se s rodiči je poměrně pochybný způsob, jak tohle všechno vyřešit, nemyslíš?“ položil papíry opět na stůl a krátce se díval muži před sebou do očí, než jen zavrtěl hlavou a ještě chvilku celou tu hromádku přerovnával, dokud se mu nějakým způsobem nelíbila. Krátce se pak zasmál. „Moje kroky jsou slyšet pouze tehdy, když chci aby byli slyšet. Trochu jsem doufal, že si uvědomíš, že to jsem já a ze strachu utečeš anebo se půjdeš krčit pod stůl.“

Krátce na něj koukal, jak svírá ruce a cosi si představuje. Jen nad tím zakoulel očima a zavrtěl hlavou. Ten muž byl neskutečný a Moody pochyboval o jeho zdravém rozumu. „Když ti dám lepší a zajímavější případ… přesuneš se od ní a necháš jí být?“ natočil hlavu na stranu a očekával verdikt, který Macnair pronese.

"Bratra?" přimhouřil oči, zatímco se mu kolečka dostávala na správná místa. Téměř vydoloval zpaměti, že vůbec nějaký bratr mu pomáhal při záchraně toho špunta, který byl taktéž jeho bratrem. Vskutku ... vtipné. K čemu mu také ta rodina byla než aby nějak posloužila vyššímu cíli. A ten cíl byl ve hvězdách, tam kam i on mířil. Jednou na nebesích bude umístěno jeho souvězdí. Toho největšího a nejlepšího bystrozora na celém Ministerstvu. Na téhle planetě, v tom širém vesmíru. Na tváři se mu opět usadil blahoskloný úsměv než se uráčil dopovědět větu.
"Ano, bratr mi byl nápomocen. Však se také učil od toho nejlepšího," pyšně se zadíval do stropu a hned nato se zamračil. Strop zapomněl prověřit. Jak hloupý byl! A když už by byl v prověřování stropu, mohl to vzít odshora. Mohla něco schovat v místnosti nad ním. A nebo též v místnosti nad ním ním a ním. Byla to chytrá mrška stejně jako její matka. Ale jemu neunikne. Během krátkého pobytu stačil zjistit, že byla pozvaná k Blackovým na oslavu. Co by byl za řádného strážce pořádku, kdyby se nevmísil k místní smetánce a nedohlédl na to s kým se stýká. Nejednou byl vyhozen, když toto praktikoval, ale nyní jej nevyhodí tak snadno. Odejde s hlasitým křikem a vezme jich mnoho sebou. Nikdo nebude napadat veřejného činitele! Nejsou nad zákon! 
"Jak omezený jsi, Moody. Rozdělovat zlo mezi pohlaví. Na tom vůbec nezáleží. Ona má veškeré předpoklady k tomu být ze všech nejhorší. Ženská neženská," odfrkl si nad jeho tupostí, přičemž si začal na stole pohrávat s brkem. Točil s ním jako s káčou a čekal na kom se zastaví. 
"Protože jsi povinen se o takové informace dělit se svými ... kolegy," zaškaredil se, když to slovo musel vypustit z úst. Jak nerad se přiznával k tomu, že by si ti dva mohli být rovni. On schopný bystrozor a Moody ... otravná pijavice. Měl už dávno dostat povýšení, místo toho Skrk nadržoval tomuhle skřetovi s povýšeným šklebem. Bude si o tom s ním muset pohovořit. Velice hlasitě!
"Je to dokonalé řešení. Nejsem s nimi příbuzný a příjmení jsou pouze náhodná," odpoutal své boty od země a přemístil se za něj, zatímco on si tam hrál s papíry. Opět se vrátil ke stropu. Zajisté tam něco bude. Cítil to. Chřípí se mu chvělo a prsty mu pulzovaly. Měl podnět. A mínil za ním jít. Jakmile se zbaví pochybného skota.
S hněvem v očích se vrátil k těm ryšavým pramenům. 
"Před tebou bych se nikdy neukrýval, nikdy neutíkal! Jsi nic! Nic čeho bych se musel obávat," přimhouřil oči jako kočka a mírně se nahrbil, jakoby po něm chtěl každou chvíli skočit. Což si skutečně přál, ale rozmyslel si to. Pro dobro ... jeho krytí.
"Aby jsi mě odvedl od slibného případu a sám jsi ho schramstl? Zapomeň na to, Moody. Nejsem takový pitomec," zachechtal se jako hyena a otočil se na podpatku. Jeho kroky směrovaly do horního patra. Přesně nad třídu profesorky brzy chycené a uvězněné.
"Ještě se uvidíme," mávl mu rukou a zatočil za roh. Po cestě několikrát změnil směr. Bylo mu jasné, že jej ta krysa sleduje. Přímo cítil ty oči na jeho zádech. Kličkoval celou hodinu než se dostal na místo. Celé to prohrabal a co nalezl? Ani starou belu! Začínal být dosti zlostný, ale nemínil skončit, dokud něco nenalezne. A on to vyšťourá, i kdyby tam sám měl něco přihodit. A tak učiní, že je nebe nad ním.

„Ano, bratra. To je většinou chlapec, který se narodí tvým rodičům před anebo po tobě.“ Neodpustil si pichlavou poznámku, které prostě musel využít. Nevěřil, že Macnair je takový ignorat, že by si ani nepamatoval fakt, že má bratra. Všichni si pamatují své sourozence, ne? „Tak proč ses od toho nejlepšího neučil také? Kdo ví, kde bys dnes mohl být,“ zašklebil se a pokrčil rameny. „Třeba by byla správa bystrozorů pod tvou taktovkou. Mohl by ses šklebit a konečně dělat, že jsi víc než mi a to zcela oprávněně.“ Uměl si představit ten radostný pohled v jeho tváři, jakmile by podepisoval Moodymu výpověď. Co na tom, že se jedná o jednoho z nejlepších bystrozorů. Zraněná pýcha… ta přeci bolí daleko více než taková otevřená zlomenina.

„Jen jestli ty trochu netrpíš nenávistí k ženám. Víš, ta nenávist jen z principu,“ objevil se na jeho tváři pobavený úsměv. „Která tě kdy odmítla, že tě to tolik vzalo? Nechala tě čekat? Vysmála se ti? Poslala ti milostné psaníčko, aby tě zesměšnila. Ta zapšklost vůči druhému pohlaví je až moc nápadné, než aby to nebylo nic,“ zavrtěl pobaveně hlavou. Vlastně si začala zvykat na své rýpání a užíval si ho. O to víc, když kolega zuřil, běsnil a nevěděl jak mu odpovědět. Moody dokázal mít velmi trefné rýpavé poznámky.

Měl pocit, že už po něm Macnair skočí, ale to by byl velmi rychlý proces. Navíc by s takovou oba měli do Bradavic zakázaný přístup a jejich vyšetřování by bylo v trapu. Vlastně, když o tom uvažoval… klidně mohl něco podobného podniknout. Alespoň by vykopal pryč Macnaira a to už byla výhra.

„Nejsi pitomec? Dobře… tvá slova,“ přikývl s milým úsměvem, ze kterého nešlo říct zda se Alastor vysmívá a nebo to výjimečně myslí zcela dobře. Jeho úsměvy byly záhada, ale prozatím měl dost důvodů je aplikovat. Jednou přijde den, kdy se téměř neusměje, ale pak už to bude skutečné peklo. „Jsem si jistý, že jsou jiné případy na kterých si nahoníš slávu. Tvé jméno všude. O tom jistě sníš. Ale dobře, raději ztrácej roky na případu Rosierová. To zní daleko lépe a ty důležité a velké si vezmu já,“ pokýval hlavou. Ano, vlastně nebyl problém, aby se Macnair zasekl u jednoho případu. Alastor měl tak jistotu, že nezpacká jiná vyšetřování.

„Ano, to uvidíme,“ pokýval hlavou. Přerovnal na jejím stole ještě pár papírů, než se sám otočil a šel řešit docela jiné záležitosti. Pronásledovat Macnaira neměl v plánu, vlastně by ho to samo od sebe ani nenapadlo. Rázným krokem opustil třídu, aniž by měl snahu uklidit. Neuklízel po sobě a nebyl Macnairova služka, aby ukrýval jeho bordel. Pochůzky ohledně Brumbála měl hotové a prakticky se mohl vrátit na ministerstvo.