Westminster - byt slečny Rosierové

Sova chvíli kroužila nad ulicí, pohybovala křídli, aby se udržela ve vzduchu, než se snesla se stejnou lehkostí, jakou má pírko. Dopis vhodila do příslušné schránky a opět se zvedla do výšin. Okamžik tak rychlý, že byl sotva postřehnutelný.

Drahá sestřičko,

je vcelku ironické, že všechny předměty našeho zájmu se nachází v jednom jediném státě. Být o trochu moudřejší, být to mé rozhodnutí, vše rozdělím od sebe tak daleko, že nebude možné je najít. Přesto, štěstí hraje pro nás. Procestoval jsem většinu Evropy, jen abych zjistil, že se musím vrátit na začátek.

Našel jsem ho. Je u něj a z nějakého důvodu ho střeží více, než je zdrávo. Ovšem nemyslím si, že by si byl vědom, jakou moc prsten v sobě ukrývá. Jako rodinného dědictví si ho cenní nadevše, ovšem o moci kamene vsazeném uvnitř neví zhola nic. Dávno by ho jinak použil. Smutné mít v rukou něco tak mocného a nikdy nevyužít jeho potenciál. Bude těžké ho získat, ale já se nevzdám. Je to další dílek naší skládanky.

I přes tvou volbu začít spořádanější život, doufám, že s tebou mohu stále počítat.
Evan

Rawenna se vrátila do Londýna v odpoledních hodinách. Již toho rána si kouzlem poslala zavazadla zpět domů, aby se s nimi později nemusela tahat. Z nádraží k bytu to měla hodinu cesty, což tentokrát uvítala. Byla to další možnost, jak si pročistit hlavu, najít jiné myšlenky. Navíc to vůbec nebyla špatná cesta. Poměrně jí utíkala a cestou se ještě zastavila v jednom z obchodů, aby si nakoupila zásoby na vánoce. Přeci jen díky škole opustila byt na dlouhé tři měsíce a tak v bytě nesmělo zůstat nic, co podléhalo době trvanlivosti. Po nákupu už to bylo jen pár minut, než se objevila před hlavními dveřmi. Zašmátrala do kabelky, aby vytáhla klíče a vybrala schránku, kde se nalézalo hned několik dopisů. Prozatím je hodila do kabelky, schránku opět zamkla a po chvilce dobývání se do domovních dveří konečně odemkla. Vyšla schody do patra, kde se již nacházel její byt.

Zula si boty, dveře zavřela a nákupní tašku odnesla do kuchyně. Odložila jí na kuchyňskou linku a kabelku položila na sedačku. Sundala si kabát a vrátila se do předsíňky, kde ho pověsila a šla otevřít okno na ventilaci v ložnici a obývacím pokoji. Byt rozhodně potřeboval vyměnit vzduch. Nakonec přeci jen v obývacím pokoji otevřela okno jednorázově dokořán a vrátila se do kuchyně, aby vybalila nákup a příslušné potraviny ukryla do lednice. Vzduch se zatím v místnosti vyměnil, ale i značně ochladil. Okno zavřela a vrátila se do ložnice, kde vyměnila oblečení za něco daleko pohodlnějšího. Tmavé kalhoty, šedé triko a navrch bílý svetr, který příjemně hřál. Zavřela okno i v ložnici a teprve nyní kontrolovala, zda je všechno jak má být. Ne, nic se v celém bytě nezměnilo.

Došla do kuchyně, kde si postavila vodu na kafe a vrátila se pro dopisy, které našla ve schránce. Postupně pročítala jednotlivé obálky, aby zjistila, který by měla otevřít jako první. Bohužel ne všichni věděli, že se na nějakou dobu přestěhuje do Bradavic, a tak jí korespondence chodila i domu. Voda cvakla, zalila velký hrnek a společně s ním se přesunula na měkkou pohovku. Pohled se jí přitom zastavil na dopise, ze kterého už jen podle nadepsané adresy poznala, kdo píše. Odložila hrnek a rychle dopis otevřela. Vytáhla úhledně přeložený dopisní papír a začala číst zprávu.

Už při prvních slovech se jí obočí více nakrčilo, a jakmile dopis dočetla, rychle ho zmuchlala. Zdálo se, že bratra jeho dávná vize nepustila. Kousla se do spodního rtu a chvilku o tom všem přemýšlela. Stále s ní počítal, potřeboval jí a ona mu jako jediné osobě na světě nedokázala říci ne. Po asi půl hodině přemýšlení, se nakonec rozhodla poskytnout svou pomoc. Jenže na to nesměla být sama. Usedla tedy ke stolu, připravila si dopisní papír a začala sepisovat vlastní dopis. Uvědomila si, že věci se dají do pohybu, ať už se rozhodne pomoci nebo ne. A ona nikdy nebyla ta, která by jen tiše seděla a nic nedělala.