Londýn - město a uličky

Nechal se od Lucindy stáhnout do náruče, ale zůstával jak zkoprnělý. Hlavu si položila na jeho rameno a přitiskla se o to víc. Regulus byl v tom momentě nejistý. Nedočkal se nikdy jiného objetí, než toho od bratra. V takové chvíli zkrátka nevěděl, jak vhodně zareagovat, nestávalo se mu to často, prakticky nikdy. Pouze polkl, zhluboka se nadechl a nakonec jí objetí opětoval. Objal ji pevně a přitiskl si jí k sobě. Sklonil se níž, aby si schoval tvář v jejím rameni a na chvíli zavřel oči. Náhle to šlo samo. Držel jí u sebe a jediné co dokázal vnímat, byla ona. Její dech, teplo, které z ní vycházelo. V jednu chvíli ji objal, jakoby jí nikdy neměl pustit a vlastně ani nechtěl. Vnímal sladkou vanilkovou vůni, po které voněla a přestože její úsměv nemohl vidět, věděl že se usmívá. To vše ho donutilo se usmát.

Tentokrát jí držel v náruči déle než kdy předtím. Pak se pomalu odtáhl, ale ne úplně. Položil jí jednu ruku na tvář a zůstal hledět na její rty. Nepolíbil jí v Prasinkách, nyní musel. A přesně v momentě, kdy se k Lucindě natahoval, aby jí políbil, se zkrátka rozplynula. Zmizela a on si uvědomil, že sní. Probudil se ve své posteli v potemnělém pokoji, neboť venku byla stále tma. Ještě nesvítalo. Promnul si oči, aby sám sebe přivedl do reality. Dal na stranu peřinu a posadil se na kraj postele. Ještě jednou si promnul obličej, aby se popasoval s vlastními myšlenkami. Nebylo to poprvé. Tenhle sen se mu vracel. Občas nedokázal říct, co je pravda a co už je fantazie, ale stále se vracel do momentu, kdy se s Lucindou loučili poté, co navštívili Prasinky. Tehdy ho před školou objala, on jí objetí opětoval a pak se rozloučili. Nic víc, nic míň. Netušil, proč tentokrát ve snu měl potřebu jí políbit.

Zadíval se na noční stolek a natáhl se po hodinkách. Ukazovali teprve pět hodin ráno, ale on věděl, že již znovu neusne. Zvedl se tedy z postele a zašel do koupelny, aby se upravil. Až pod sprchou si uvědomil, že dnes je vlastně ten den, na kterém se s Lucindou domluvil. Měl jí vyzvednout na smluvené adrese, kterou mu poslala po sově a pak společně jít nakupovat věci k famfrpálu. Slíbil jí velký obchodní dům plný všech věcí, na které si člověk jen vzpomene. Chtěl to splnit a vlastně se i těšil. Na krátký moment se pod sprchou usmál, než se opět vrátil jeho nicneříkající výraz.

Upravil se i nasnídal a jakmile se blížila smluvená hodina jejich setkání, rozhodl se vyrazit. Byl oblečen docela obyčejně. Tmavé společenské kalhoty, bílá košile, černá kravata a sako. Nechyběly dokonale vyleštěné černé boty a teplý kabát, který ho měl v zimě zahřát. Upravil si límec, nasadil rukavice a vyrazil Lucindu vyzvednout. Poslala mu adresu jejich domu v Londýně, kde se měla nacházet. Vystoupal pár schodů, které vedly k domovním dveřím a za pomoci klepadla se ohlásil. Zaklepal přesně třikrát v určitém intervalu a s jasnými mezerami. Pak nezbývalo nic jiného, než čekat, jestli se dveře otevřou.

Mal prísť ten deň na ktorý čakala. Po tom ako poslala Regulusovi sovu so svojou sovou dúfala, že mu ten odkaz prišiel v poriadku. Zvláštne, čím bližšie bola k tomu dňu tým viac cítila ako sa jej telo pri každej jednej spomienke chvelo. Nehovoriac o tom, že na svojej ruke stále cítila ten príjemný pocit, ktorý zažívala v momente, kedy sa ho niekoľkokrát dotkla. Lucinda len mohla dúfať, že ten deň prežijú presne tak ako si to vysnívala aj napriek tomu, že mala pocit, že už len jeho pozornosť a jeho prítomnosť bude stačiť k tomu aby bola skutočne šťastná.

Niekto si môže myslieť, že je človekom, ktorý sa neustále usmieva no práve v jeho prítomnosti ten úsmev dostáva tú hlavnú podstatu. Pozrela sa na oblečenie, ktoré mala pripravené už niekoľko dní pričom dúfala, že to bude to vhodné. Aj napriek tomu, že si nebola úplne istá, zobrala si na seba čierne šaty, ktoré boli príjemnej látky, ktoré jej siahali nad kolená. Následne si obliekla taktiež aj silonky, ktoré upravila malým kúzlom len z toho dôvodu, aby jej nebola zima a topánky si vybrala také v ktorých sa cítila pohodlne.
V momente, kedy sa nachádzala vo svojej izbe a premýšľala nad tým, či to nebol len fakt, ktorý sa nachádzal v jej hlave. Prelud, ktorý sa v skutočnosti nemal ani len stať. No z premýšľania ju takmer okamžite vyrušilo zaklopanie. No ešte predtým ako stihla čokoľvek povedať jej otec, ktorý bol dobrým človekom od kosti aj napriek tomu, že možno vyzeral na prvý pohľad prísne otvoril dvere. Lucinda nemohla Regulusa varovať, dúfala len, že pri pohľade na neho neujde a nebude si myslieť, že to je iný dom.

„ vy ste ten mladý muž, ktorý sa zabudol spýtať na naše dovolenie pred tým ako pozval našu dcéru na strávenie tohto dňa?“ povedal jej otec mierne prísnym a dokonca aj z časti mrzutým hlasom, ktorý v jednom okamihu mohol zadunieť v ušiach každého jedného človeka. No takmer po niekoľkých krátkych sekundách mu podal ruku tak ako sa na muža patrí pričom ju vystrel pred seba.
„ moje meno je pán Talkalot. Čo keby sme sa premiestnili na moment do vnútra? Lucinda bude o niekoľko krátkych chvíľ pripravená a možno si stihnete dať so mnou aj šálok teplého čaju. Predsa len to počasie vonku nie je veľmi lákavé..“ povedal pričom ho mierne zamrazilo ak si mal predstaviť, že by sa mal v tomto počasí niekde náhliť. No možno to bolo tým, že bol tým človekom, ktorý radšej uprednostňoval teplejšie podnebie ako padajúci sneh na hlavy ľudí.

Lucinda sa stále nachádzala vo svojej izbe pričom dúfala, že to dole vyzerá prijateľne. Možno by sa pod zem prepadla ak by sa pod ňou nenachádzal priestor, kde sa mal nachádzať jej otec v spoločnosti kamaráta, ktorý jej mal v tento deň robiť spoločnosť. No ona nebola tým človekom, kto by sa len tak vytratil z domu bez toho aby niečo povedal rodičom. Bolo pochopiteľné, že sa zmienila o plánoch, predsa len stále mali za ňu svoju zodpovednosť aj napriek tomu, že mnoho ľudí hovorilo, že dáma v jej veku by už mala byť dostatočne samostatná.
Lucindin otec prešiel do obývacieho priestoru, ktorý bol vkusne zariadený. Predsa len nepochádzali z rodiny, ktorá by musela o peniaze niekoho prosiť, žobrať. No neboli to ľudia, ktorí nimi rozhadzovali na samé hlúposti. Posadil sa do jedného z pohodlných kožených kresiel pričom ukázal na jedno vedľa seba. „ mňa sa nemusíte báť. Teda nemusíš, ak ti môžem vykať chlapče. Regulus však? Črty v tvojej tvári sa nezaprú. Podobáš sa na svojich rodičov..“ povedal s úsmevom pričom bolo možno pochopiteľné, že ten úsmev Lucinda nezdedila po matke ale práve po otcovi.

Jakmile se dveře otevřeli očekával Lucindu, ale místo toho se v nich objevil její otec, jak rychle usoudil. Polkl a prohlédl si ho. Byl překvapený, ale jak znal vychováni i etiketu, ihned se vzpamatoval. „Dobrý den,“ pozdravil dostatečně nahlas a zřetelně, aby bylo ihned poznat, že má vychování. Byla spousta věcí a hlavně formality, na které si čistokrevní kouzelníci potrpěli. Jeho přísný a mrzutý hlas ho zarazil o to víc, ale věděl, že musí zůstat klidný. Nechal ruce podél těla a přikývl. „Někdo se řídí slovy, že je moudřejší prosit o odpuštění, než o svolení.“ Pronesl sebejistě, i když to mohla být chyba. Na druhou stranu ho ani nenapadlo, že by měl žádat o povolení rodičů, aby s ním Lucinda mohla jít ven. Rozhodl se, ale zvolit jinou taktiku. „Vlastně jsem vás chtěl poznat a ubezpečit, že je Lucinda v dobrých rukou a celý ten čas, který se mnou bude trávit, bude v bezpečí. Nedopustím, aby se cokoliv stalo, a dceru vám večer navrátím. Osobně jí opět doprovodím.“ Rychle si sundal rukavici z ruky a věnoval mu pevní stisk a potřesení. Jen stisknutí ruky vypovídalo o druhém hodně. Regulus působil jako sebejistý mladý muž. Navíc jeho jméno i vystupování mělo pana Talkalota ubezpečit, že Lucindě s ním nic nehrozí.

„Těší mě,“ přikývl a stáhl ruku opět k tělu a tentokrát sundal i druhou rukavici. Vybral si luxusní černé kožené rukavice, které propůjčovali eleganci. „Děkuji, šálk čaje vskutku ocením.“ Vychování především. Určitě nechtěl trávit čas s panem Talkalotem natož si s ním dávat čaj a nechat se vyzpovídat. Jenže si potřeboval udělat dobrou vizitku a tak s úsměvem na tváři pána domu následoval. Rukavice přitom svíral v levé ruce a pomalu si rozepínal kabát, protože uvnitř bylo skutečně o poznání tepleji.

Zatímco ho následoval, uvědomil si, že by neměl být potichu. Nejneutrálnější téma bylo vždy počasí. Vrátil se tedy k tomu, co pan Talkalot začal již mezi dveřmi. „Dnes je vskutku chladný den, ovšem zimě ve Skotsku se to nevyrovná. Naštěstí je v tomto ohledu Londýn daleko shovívavější,“ začal mluvit, aby nebylo ticho a udržel konverzaci. Nebyla horší představa, než sedět vedle pana Talkalota a mlčet. Sledovat, kdo z nich promluví jako první.

Regulus muže následoval do obývacího pokoje a rozhlédl se kolem sebe. Skutečně velmi pěkně zařízený pokoj. Napadlo ho pochválit vyzdobení pokoje, ale mohlo se zdát, že tím až moc přehání. Došel ke křeslu, na které mu bylo ukázáno, a s poděkováním se usadil. Sundal si předtím ještě kabát, který si následně položil na stehna a rukavice navrch. „Určitě mi můžete tykat, pane,“ přikývl Regulus, než ho překvapilo, že ihned uhodl jeho jméno. Buď o něm musela Lucinda mluvit a otec si spojil jméno s rysy Blacků anebo měl pan Talkalot dostatečný přehled o členech jiných rodů. Tak jako tak by ho těšila více první možnost. „Ano, Regulus Black,“ upřesnil raději celé jméno a jeho oči byly ihned vřelejší, jakmile otec Lucindy zmínil, že své rodiče nezapře. „Děkuji, čas od času slýchám, že své rodiči nezapřu. Zdá se tedy, že Blackové mají neodmyslitelné rysy,“ dodal vřele a přitom si všiml jeho úsměvu ve tváři, který mu cosi připomínal. Ano, nejspíš po otci měla Lucinda potřebu se neustále usmívat.

Pán Talkalot nalial horúci čaj, ktorý pripravila jeho manželka pričom si len povzdychol. Nechcel dcére urobiť hanbu predsa len niekoľkokrát mu prízvukovala, že to je len kamarát s ktorým majú spoločné záľuby. Nič medzi nimi viac nebolo aj napriek tomu, že to spomenula až prehnane niekoľkokrát čo ho mierne rozrušilo. Dokonca mal chuť si to aj zapisovať no potom by to bola škoda papiera a taktiež aj pera a atramentu.
„ určite nie... vaša rodina je váženou rodinou o tom niet pochýb.“ Povedal Talkalot pričom sa snažil prejaviť veľkorysosť a taktiež to, že nepohŕdal žiadnou rodinou. Predsa vedel oceniť mnoho vecí a dokonca aj to, že ako rodina dostali pozvanie na ich rodinný večierok.
„ počul som od svojej dcéry to, že sa taktiež venuješ metlobalu. Určite budem rád ak ťa čoskoro uvidím v národnom mužstve.“ Povedal pričom si ani len neuvedomil, že na neho niekto volá. Postavil sa na nohy a opatrným krokom sa priblížil ku schodisku.

„ nádych a výdych Lucinda veď o nič nejde, rozumieš? O nič predsa len nejde.“ Povedala si sama pre seba Lucinda pričom si skontrolovala svoje neposedné vlasy a následne usúdila, že je ten správny čas k tomu, aby sa premiestnila dole. Predsa len dúfala, že jej neurobí otec hanbu a neprezradí niečo, čoby nemal. Len si povzdychla a následne prešla končekmi prstov po zábradlí. Jeden krok robila za druhým pričom čoskoro sa nachádzala pred nimi.
Prešla si končekmi prstov nepatrne po čiernych šatách, ktoré dokonalo nechali vyznieť jej vlasy, ktoré boli ryšavej farby. Niekedy preklínala to, že ich mala no postupne si na nich zvykla. Bola to dokonalá levia hriva, ktorú postupne začala milovať.
„ ahoj..“ povedala tichým hlasom pričom Regulusovi venovala jeden malý pohľad no následne sa radšej pozrela do zeme. V jej tvári sa takmer okamžite objavila červeň aj napriek tomu, že to nechcela dopustiť. Cítila ako jej srdce bilo o čosi rýchlejšie a v bruchu sa nachádzali motýle, ktoré trepotali svojimi krídlami dostatočne intenzívne.
Jej otec už nič nepovedal na miesto toho sa rozhodol opäť podať ruku Regulusovi a povedať posledné slová k tomu, aby si tento deň užili. Nebál sa o bezpečnosť svojej dcéry, vedel, že v najhoršom prípade sa o seba dokáže postarať aj sama. Predsa len aj napriek tomu, že to tak vôbec nevyzeralo no v momente, keď mal niekto možnosť vidieť ju na ihrisku, povedal by že nie je tou milou a nevinnou ako vyzerá v skutočnosti.

„ myslím si, že by sme mali ísť pretože mám pocit, že čoskoro sa objaví aj moja matka.“ Zasmiala sa Lucinda pričom to povedala dostatočne nahlas aby to počuli aj jej rodičia pričom sa pozrela na Regulusa a takmer okamžite sa priblížila k svojmu kabátu, ktorý mala povesený na stojane. Sivý kabátik a samozrejme čierna čiapka s bombuľcom na vrchu nemohli chýbať.

„Doufám, že vás uvidím na již tradičním večírku, který bude brzy má matka pořádat,“ ujistil se, že dostali pozvání a snad i vyzvídal, jestli Lucinda bude smět jít také. Skutečně mu záleželo na tom, aby se tam ukázala. Přál si jí tam mít více, než všechny ostatní. Následně na jeho další otázku přikývl. „Ano, hraji s vaší dcerou v kolejním družstvu. Jsem Zmijozelským chytačem,“ představil, co vlastně v týmu dělá, pokud to za něj doma Lucinda dávno neodvyprávěla. „Věřte, pane, byla by to čest hrát v národním mužstvu. Ovšem věřím, že v tomto ohledu má daleko větší potenciál vaše dcera. Navíc, nemyslím si, že by mě rodina nechala věnovat se sportovní kariéře,“ zavrtěl nad tou myšlenkou hlavou. Tolerovali mu famfrpál. Podporovali ho, protože to brali jako synovu kratochvíli a něco, v čem vyniká. Další věc, o které mohli mluvit s pýchou, že jejich syn zvládá. Přeci jen si místo chytače držel už nějakou dobu. Ale věděl také moc dobře, že kdyby doma pronesl myšlenku věnovat se sportu profesionálně setkal by se s velkým odporem. Matka ani otec by něco takového nesnesli.

Jakmile se otec Lucindy zvedl a šel ke schodům, Regulus ho následoval. Nepřišlo mu vhodné zůstat v obývacím pokoji sedět sám. Zastavil se mezi dveřmi a překvapeně zamrkal. Kabát si přehodil do levé ruky a v dlani sevřel rukavice. Pozoroval Lucindu, která akorát scházela schody a velmi jí to slušelo. Nevýrazně polkl a zhluboka se nadechl. Přemýšlel o slovech, které by měl říct. Šaty jí moc slušely. Byla to úplně jiná dívka, než jakou znal v Prasinkách nebo ve škole.

„Ahoj,“ vydechl ještě stále okouzlen. Nejvíce čitelné to bylo v jeho očích. To jak si Lucindu prohlížel a cosi se v nich lesklo. Uvědomění na sebe naštěstí nenechalo dlouho čekat. Byla to chvíle jako stvořená proto, aby Lucindě políbil ruku, ovšem zapochyboval, zda je to vůbec vhodné a raději se té myšlenky vzdal. Raději věnoval pohled jejímu otci, který jim přál příjemný výlet a hlavně to, aby si den užili. Stiskl mu ještě jednou ruku, poděkoval a byl připraven Lucindu vyprovodit.

Reg následoval Lucindu, aby jí pomohl do kabátu a sám se pak oblékl. Rukavice zatím schoval do kapsy a opětovně si upravil límec a kabát zapnul. „Těšilo mě a zatím neshledanou.“ Pokynul panu Talkalotovi hlavou a pak už raději přidržel Lucindě dveře, aby mohli zmizet. Opatrně za nimi zavřel a vykročil na ulici. „Neměl jsem tušení, že se již poznám s tvým otcem,“ pronesl po chvilce, kdy vedle ní šel. Věnoval jí pak krátký pohled, kdy si jí ještě jednou prohlédl. „nevěděl jsem, jestli to mohu říct, ale moc ti to dnes sluší.“ Vložil ruce pomalu do kapes a narovnal se v zádech. „Jsi připravená na nákupní šílenství? Uneseme všechny tašky? Doufám, že máš pohodlné boty, bude to dost dlouhý den.“ Předem jí upozornil a koutky mu zacukaly do úsměvu, ale ještě se neusmál. Nechtěl působit jinak než jindy, přestože už jen kvůli její přítomnosti by se nejraději usmíval. Chtěl aby se jí dnešní den líbil a hodlal pro to udělat maximum. Přeci jen to bylo poprvé, co se vidí mimo Bradavice.

„ dúfam len, že môj otec nebol v tomto ohľade veľmi dotieravý..“ povedala tichým hlasom pričom sa chcela takýmto spôsobom ospravedlniť za to, že to nebola práve ona, kto mu otvoril dvere. No mala pocit, že to mal jej otec vopred pripravené, kedy sa chcel stretnúť aspoň na pár minút s človekom s ktorým mala stráviť tento deň.
„ povedala som im, že som dostala pozvanie na večierok a samozrejme som si nemohla odpustiť povedať im o talente, ktorý máš.“ Povedala pričom mu venovala jeden malý, krátky pohľad a následne ju milo prekvapilo, že jej pomohol s kabátom. Predsa len v spoločnosti ako bol práve Regulus sa nenachádzala často. Aj keď určite netreba zmieňovať, že to možno bol prvý chlapec s ktorým strávi nejaký ten čas mimo Bradavíc.

„ samozrejme, že mám tie najlepšie topánky na to aké som mohla nájsť! Som pripravená na tento deň a dúfam, že neskončí tak skoro..“ Lucinda sa netajila svojou dobrou náladou ani tým, že v jeho spoločnosti sa cíti veľmi dobre. Predsa len to malo byť niečo iné ako byť v škole alebo dokonca v Prašinkách. Toto bolo niečo iné, aspoň v jej prípade. Bolo to niečo, čo bolo plánované a ona len mohla dúfať, že neurobí niečo, čo by mohlo ten deň pokaziť.
„ teším sa na to! Ah ako veľmi!“ chcela dokonca aj po vyskočiť no namiesto toho sa ovládla a nezabudla si so sebou samozrejme zobrať aj rukavice, ktoré v Prašinkách nemala. Počasie bolo chladné, musela sa vybaviť najlepšie ako vedela.

V momente, kedy otvorila dvere a vkročila do toho zimného no aj tak krásneho počasia, nasadila si čiapku a následne si skryla neposlušné vlasy za uško len aby vyzerala dostatočne reprezentatívne. Ked povedal, že jej to sluší zahrialo ju to pri srdiečku. Klamala by, keby si to isté nemyslela aj práve o ňom.
„ samozrejme, že to sluší aj tebe Regulus. Ale o tom som nepochybovala. Je to skvelé nie? Na moment nemať školu a nemyslieť na tie skúšky, ktoré nás čakajú.“ Povedala pričom urobila niekoľko krokov a následne mu venovala jeden pohľad.
„ napadlo ma, že by sme sa na nich mohli pripravovať spoločne, nemyslíš? Neviem ako ty ale mne sa učí lepšie ak som v niekoho spoločnosti. Tým samozrejme nechcem povedať aby si si myslel, že som dotieravá..“ zasmiala sa sama nad sebou Lucinda pričom sa pozrela na Regulusa. On ju musel viesť, pretože vedel presne kam pôjdu. A Lucinda nebola tým typom dievčaťa, ktoré by sa len tak vybralo hur dur dopredu ako ambiciozna žena, ktorá by ani len nevedela, kde vlastne ide.

„Naopak, tvůj otec je velmi milý člověk. Je mi ctí, že jsem ho mohl poznat,“ pronesl o poznání tišeji, ale za názorem si stál jako pravý aristokrat. Bylo dobré vidět, že se o Lucindu rodiče skutečně zajímají. Mohli ji nechat odejít s úplně cizím člověkem, ale to by značně vypovídalo o tom, že nejsou nejlepšími rodiči. Regulus měl pro chování jejího otce pochopení. Většina čistokrevných rodin měla pravidla, která možná někomu zaváněla dobou dávno minulou, ale ona veškerá etiketa měla cosi do sebe.

Regulus se zařadil po jejím boku a zvolil tempo chůze, aby se Lucindě co nejlépe šlo. Prozatím uschoval ruce do kapes a záda ještě o trochu vyrovnal. „Sotva se ale vrátíme do školy, padne klec,“ pronesl a měl tím na mysli přístup učitelů. V prosinci se najíždělo na vražedné tempo, kdy studenti museli umět téměř všechno. Opakovalo se a biflovalo, aby nikdo neměl nedostatky. Před samotnými prázdninami se zvolnilo a někdy měl člověk pocit, že ani profesor na hodině není potřeba. Navodilo to falešný pocit klidu, jen aby po prázdninách začaly všechny zkoušky. Byly jednoduší předměty a pak ty složité. Pátý ročník byl všeobecně nejsložitější. Studenty totiž čekaly na konci roku NKÚ, tedy zkoušky Náležité kouzelnické úrovně. Byly to zkoušky, které jednou určí jejich budoucí povolání i zaměření. Od šestého ročníku se totiž studenti zaměřovali již jen na přípravu pro výkon budoucího povolání. Regulus ještě neměl představu toho, co chce v budoucnosti dělat. Závěrečné zkoušky je navíc čekaly až v polovině května. Ovšem byli tací studenti, kteří se rovnou učili jen na ty předměty, které budou potřebovat a ostatní nechávali náhodě. Regulus se rozhodl toto řešit až po pololetních zkouškách. Věděl, že už ty budou náročnější a podle toho, co si ozkouší a zjistí, se pak rozhodne vybrat nejlepší taktiku.

„Chtěla by ses na zkoušky učit se mnou?“ povytáhl obočí a věnoval jí delší pohled. Ta myšlenka ho zaujala. Učil se zpravidla sám. Věděl, že spousta studentů se učí dohromady, vzájemně se zkouší, ale on v tom nikdy neviděl efektivní řešení. Měl za to, že společně se mohou učit jen studenti, kteří mají podobnou úroveň znalostí. Navíc Regulus nebyl zrovna nejlepší volbou do kolektivní práce. Měl své tempo, metody i prostředky. Ke všemu měl tendence brát si větší kus práce než ostatní a to také nedělalo dobrotu. Přesto myšlenka, že by se měl učit společně s Lucindou se mu líbila.

„Vlastně, proč ne,“ pokrčil rameny. „Nemyslím si, že jsi dotíravá a pokud ti ten přístup vyhovuje…“ krátce se nad tím zamyslel, než přikývl. „Já rád vyzkouším něco nového, nemyslím si, že by mi to ublížilo. Do teď jsem se učil na zkoušky vždy sám. Zkusíme změnu a uvidíme, zda to k něčemu bude.“ Přinejhorším bude vědět, že nic takového už opakovat nechce. To byl nejhorší možná následek, ale i tak doufal, že nenastane.

„Původně jsem chtěl naplánovat do kterého obchodu půjdeme první a vůbec vytvořit pomyslnou trasu, ale nakonec jsem usoudil, že bude nejlepší pokud si sama vybereš, co chceš vidět. Doufám, že to nevadí? Dnešnímu dni zkrátka trochu bude chybět řád.“ Varoval jí raději dopředu, než aby vznikla nějaká nepříjemnost.

" niekedy sa správa ako keby som bola stále malým dievčaťom, no možno je to z toho dôvodu, že som ich jediný potomok. Niekedy mám avšak pocit, že byť jediným znamená brat za všetko zodpovednosť. Reprezentovať rodinu v tom najlepšom svetle a nikdy sa nepokúsiť ju nijakým spôsobom sklamať. Dokonca sa bojím toho, ako to bude vyzerať na večierku. Však ak budem padať na dno, mi pomôžeš? " bol to jeden z tých bodov dospievania, ktorým si musel prejsť každý človek. Aj napriek tomu, že Lucinda vedela ako sa má správať, dokázala reprezentovať svoju spoločnosť a nebyť len hlúpou ozdobou aj tak mala pochybnosti o tom, ako to bude na večierku vyzerať. Nebála sa toho, že by to mohla náhle zrušiť, takým človekom určite nebola. Ale ten fakt, že sa na ňu mnoho ľudí bude pozerať ako na niekoho, kto tam je po prvýkrát ju mierne desilo.
No po čase si uvedomila, že svojimi slovami možno zašla priďaleko. predsa len to bola pozvánka, nevedela či to znamená byť jeho doprovodom alebo chcel byť len zdvorilým.

" teda ak to tvojej spoločnosti nebude vadiť. " povedala tichým hlasom ako keby sa chcela ubezpečiť, že nie je jednou z mnohých ľudí, ktorých vlastne pozval. Vedela si v jeho prítomnosti predstaviť mnoho žien. Vysokú blondínu s modrými očami a s dokonalou robou, ktorá by všetko podstatné zakrývala a dávala dôraz na to dôležité. Možno to bol ten dôvod, prečo sa o nič nepokúsil. Možno sa v jeho srdci nachádza niekto, kto mu vyčaruje úsmev na tvári.
V jednom okamihu sa zdalo ako keby úsmev na jej perách mierne poklesol a hlas znel na malý moment sklamane. No po tom ako si to uvedomila, snažila sa nájsť tú správnu vlnu ako predtým. predsa len si chcela ten deň v jeho spoločnosti užiť natoľko, ako keby to mal byť tým posledným.

„ nemusíme mať žiaden plán..“ povedala Lucinda aj napriek tomu, že ona bola človekom, ktorý si takmer všetko plánoval do úplných detailov. Niekedy by si človek mohol myslieť, že písanie denníka je nezáživná činnosť no v momente, kedy zoberie brko do ruky a začne snívať o plánoch, ktoré by chcela aby sa stali skutočnosťou , stáva sa to činnosťou na niekoľko dlhých hodín.
Chcela mu povedať, že to bol len nevinný návrh, kedy chcela byť v jeho spoločnosti no pochopila, že nejakým spôsobom to rozmazávať by určite nemalo cenu. Na miesto toho si zahryzla do spodnej pery a kráčala po jeho boku pričom sa sem tam pozrela na jeho tvár.
Niekedy dokonca pohľadom zablúdila na jeho pery, na ktoré sa pozerala pomerne dlho no dúfala, že si to doposiaľ nevšimol.
To, čo sa stalo v Prašinkách ju donútilo premýšľať. O tom, ako sa k tomu má postaviť aj napriek tomu, že sa pred ňou nič nenachádzalo. Ako si sama sebe mala vysvetliť, prečo v ten moment v Prašinkách premýšľala o svojom prvom bozku, ktorý by venovala práve Regulusovi. Bol to predsa len jej kamarát, spoluhráč a spolužiak.

„ myslím si, že si vyberieme takmer okamžite! Ale Regulus chcem aby si tento deň nebral ohľad iba na mňa..“ aj napriek tomu, že chcela vidieť čo najviac vecí. Navštíviť čo najviac obchodov a dokonca aj ochutnať nejaké dobroty, nechcela by jeho vášeň pohasla len z toho dôvodu, že sa nespýtala na to, čo chce v skutočnosti on.
„ ak po niečom budeš túžiť, povieš mi to, dobre?“ obrátila sa na neho pričom mu venovala jeden krátky úsmev.

„Nemůžeš se divit, jsi jediný potomek a ke všemu dívka. Na dívky se v rodinách dává všeobecně větší pozor. Co se té druhé části týká, inu možná tě trochu zklamu. Nejde ani tak o to být jediný, jako o to být potomek významného rodu. Jako na člověka s čistou kouzelnickou krví se na tebe hledí jinak. Všechny oči se upírají na tebe a ty musíš dokázat, že si hodná toho jména.“ Krátce se zadíval na špičky bot, aby našel správná slova, než se podíval před sebe. „Matka vždy říkala, že jsme jako poslední šlechtici mezi lůzou. Ostatní nás nejsou hodni a nejhorší, co mohu udělat je to, nechat se připodobnit k lůze. Pak už jméno nic neznamená,“ zavrtěl hlavou. Znal ty nároky, které kladla matka na něho i Siriuse. Ale neměl ani zdání o tom, co za povinnosti může mít Lucinda. Dávno pochopil, že její rodina je daleko benevolentnější. Naštěstí ne tak jako třeba Prewettovi, ale rozhodně nezapadali do konceptu čistokrevné rodiny, kterou byli třeba právě Blackové. „Ale abych tě alespoň trochu upokojil,“ zadíval se na její tvář a přestože se neusmíval, působil mile a vstřícně. Byl to jeho výraz obyčejně, který působil tak jemně. „Nemusíš mít obavy, že bych tě nechal na večírku padnout. Nikdy. Budu tam s tebou a vím, že to dokážeš. Naopak, zazáříš tam.“ Přislíbil jí svojí pomoc velice rád. On se večírku účastnil od svých dvanácti let. Věděl přesně jak se chovat, ale také poprvé chtěl několik rad od bratra, aby se v té neznámé vodě neutopil.

Krátce se zarazil. Asi dvěma kroky se dostal před ní. Zastavil se a zadíval se jí do očí. Ruce přitom vytáhl z kapes a chvilku pozoroval jen její oči, zatímco mírně zavrtěl hlavou v náznaku nesouhlasu. Hleděl jí do očí, protože se říká, že v nich člověk vyčte daleko víc. Inu, on v nich nedokázal číst tak jasně, ale to co našel ho ubezpečilo. Přesto se ale chtěl zeptat. „To si opravdu myslíš? Že by mi tvá společnost mohla vadit? Inu, možná to vyzní suše, ale věř mi jedno. Nezval bych osobně nikoho, kdo by mi měl překážet. Nikdy,“ nevysvětlil jí přímo svůj záměr, že by jí měl během večírku neustále nablízku. Bylo by pošetilé něco takového žádat od kamarádky .O to víc, když ho poslední dobou pronásledovaly sny, ve kterých ona vystupovala. Nedokázal vysvětlit, čím to bylo, ale od Prasinek nad ní uvažoval trochu jinak. Možná ve škole jí pozval opravdu ještě s úmyslem toho, aby se jen na večírku objevila. Nyní jeho záměry ale směřovaly docela jiným směrem. Nehodlal jí ale dále zdržovat a opět se postavil po jejím boku a pokračoval v cestě. „Brzy tam budeme,“ slíbil.

Vedl jí městem k obchodnímu domu pro čaroděje, několikrát jí upozornil, aby zahnula podle toho na kterou stranu bylo potřeba. V jednu chvíli, když ale museli přejít silnici, ji docela mimoděk vzal za ruku. Byla to klidná ulička, kde moc aut nejezdilo. Rozhlédl se, aby je nic nesrazilo a prsty sevřel kolem jejího zápěstí. Ujistil se ještě jednou, že jim nic nehrozí a pak jí převedl přes silnici. Jakmile byli opět na chodníku pustil jí a jen jí věnoval krátký pohled, zda jí to nevadilo.

„Povím, to ti klidně slíbím“ přikývl. Nebyl sobec, ale rozhodně byl připraven kupovat i sobě a zajít se podívat do míst, které by ho lákali. Sice chtěl brát na přání Lucindy daleko větší ohled a zajít do obchodů na které ona ukáže, ovšem to neznamenalo, že on v nich nenajde nic zajímavého, nebo jí neumluví na jeden z obchodů, který padne do oka jemu.

" sme rozdelení na niekoľko vrstiev. Aj napriek tomu, že niekto by mohol nesúhlasiť záleží na tom." Lucinda vedela, že ona a jej rodina sa nenachádzajú na rovnakej úrovni ako bola práve tá jeho no aj napriek tomu vedela, že taktiež sa nemôže radiť do tej najnižšiej vrstvy.
V rodine mala mnoho dobrých čarodejníkov, ktorí si splnili svoje sny, ktorí si išli po vlastnej ceste životom a nepozerali sa na to, čo si o nich ľudia myslia. No ona a jej rodičia boli ľudia, ktorí sa nestranili. Neboli tými, kto by podporoval muklov no taktiež neboli tými, kto by ich zabíjal pre svoje potešenie. " je mnoho ľudí v našom okolí, ktorí myslia na mnoho zlých vecí a ja si to uvedomujem. No viem, že v momente ak by som sa mala začleniť medzi dobro alebo zlo, bola by som tým stredom.." povedala tichým hlasom pričom to bola len myšlienka, ktorú vyslovila nahlas.

" vážim si to. skutočne." povedala súsmevom na perách pričom sa mu pozerala priamo do očí. V jednom okamihu sa jej zdali iné, ako keby sa tam nachádzalo niečo, čo doposiaľ nevidela. Myslela si, že črty jeho tváre pozná dokonalo no aj napriek tomu si ich musela stále pripomínať. " myslím si, že nájdeme mnoho vecí, ktoré by nás vedeli zaujať!" prejavila nadšenie, pričom ho nasledovala. Niekedy sa cítila ako psík, ktorý si nevie nájsť to správne miesto a necháva sa viesť nejakým pánom no aj napriek tomu jej to prišlo príjemné. V momente, kedy sa nachádzali pred silnicou pocítila ako ju inštinktívne chytil za predlaktie, čo ju milo prekvapilo no na druhej strane sa rozhodla na to nereagovať. Nechcela aby sa cítil zvláštne alebo nepríjemne.
" zaujímalo by ma, prečo som to miesto nenavštívila už skôr. No možno to je z toho dôvodu, že som čakala na ten správny okamih.."

Lucinda sa takmer okamžite pozrela nad hlavu na oblohu, ktorá sa nachádzala nad ňou pričom si všimla dve hviezdy, ktoré aj napriek tomu, že bol deň žiarili na oblohe.
„ tieto hviezdy dnes žiaria pre nás Regulus. Len ty a ja. Na ničom inom v tejto chvíli nezáleží. Nezáleží na tom, že sa blížia sviatky, že je počasie, ktoré nemusí byť pre niekoho neprijateľné. Nezáleží dokonca na tom, či nás čaká ešte niečo v budúcnosti alebo nie. Záleží len na tomto okamihu..“ povedala pričom jedným prstom ukázala na tie hviezdy o ktorých hovorila.
vedela, že každý jeden obchod so sebou prinesie niečo. Nevedela presne určiť čo chce vidieť ako prvé, možno by mohli začať od metiel a postupne prechádzať každou jednou časťou výbavy alebo dokonca by sa mohli ako prvé pozrieť na zlatonky no vedela, že to je niečo, čo ho bude zaujímať možno zo všetkého najviac. Mohla to byť malá čerešnička na torte.