Okolí Prasinek

"Podle tebe Filch něco cítí a ... miluje?" nevěřícně nad tím zavrtěla hlavou. Spíš si někdy myslela, že školník není ani člověk. Byl to dokonalý typ misantropa, který by nejraději každého umlátil koštětem nebo pověsil za palce do sklepení. Přičemž by vypustil trola a nechal ho si hrát. ..."Nechci skončit jako on, zapšklá, plná nenávisti vůči těm, co umí čarovat, zatímco on může ledatak zametat a nejbližším tvorem mu je kočka," nafoukla tváře a zase je vyfoukla. Muselo být příšerné být v jeho kůži. Vědět, že v sobě má nějakou tu magii, ale nemoct jí využít. Je pravda, že tohle by srazilo na kolena spoustu nadějných lidí. Třeba by byl Filch úplně jinou bytostí, kdyby dokázal to, co jiní. Byl by šťastný, plný života a také plný magie. Ale takhle ho svět srazil na kolena a tlačil na něj, dokud neskončil na zemi. Uklízel po jiných, protože si zřejmě Brumbál myslel, že je to pro něj to nejvhodnější. Ona by ho nechala ve světě mudlů, co mu tenhle pohled může přinášet jiného než utrpení?
"Něco výjimečného?" tázavě na něj hleděla, i když jí mohlo být jasné, že jí to neprozradí. Třeba jí chce ukázat, jak se dá nepozorovaně dostat ke Třem košťatům. Tam, kam mají nebohá dítka vstup zakázán, aby se náhodou neopili nebo se z nich nestali ztracené existence jako ty, co tam chodili. Sice netušila odkud, však vesnice patřila ke škole. Ale záhad je příliš, aby se zabývala touhle. To raději bude přemýšlet nad tím, co jí může ukázat tak úchvatného, že nad tím musí dělat takové tajnosti. A ještě to může být něco nebezpečného, když nemá být bojavou existencí. To zavánělo levotou, ale ona nemínila podmínit ten obecný fakt, že Mrzimor je bandou ustrašených tupounů. Oni byli odvážní, jen svým způsobem. Nevrhali se po hlavě do nebezpečí ani nedělali nebezpečné věci, dokud si nebyli jisti, že mají dobrý plán, jak to přežít.
"Stále tu přeci jsem, takže tu nějaká malá důvěra bude," naznačila prsty minimální míru. Ale mohl být rád, že tu bylo aspoň něco. Kdyby mu nevěřila vůbec, tak by sem prakticky ani nešla. I když to bylo zapříčeněno tím, že plnila své sliby. Přišla sem a trávila s ním čas, neřekl jak dlouho. Nebo si to aspoň nepamatovala. Mohla se na něco vymluvit a zmizet. A co udělala? Stále tu byla. 
Přijala jeho rámě a nechala se jím odvést kdoví kam. Chlad zcela opomněla, jelikož jí mysl opět jela na plné obrátky a ona si zase dokázala představit jen to nejhorší. Co když to něco výjimečného bude jednorožec? Třeba se ukrývá v zapovězeném lese, on ho našel a teď se jím bude chtít pochlubit. S ošklivým, vrahounským jednorožcem, který se vždy honosil stejně ošklivým a vrahounským rohem. Ale ubránila se zeptat, i kdyby tam jednorožec byl, určitě by mlžil. 
Konec Prasinek sebou nesl další obavy. Co když jí předhodí jednorožci a pak jí společně zakopou? Kdo si všimne, že zmizela, jedno dvojče stále zůstane. Sic jí nebylo vůbec podobné. Nenápadně těkala očima kolem, aby našla nějaké ... znamení, stopu toho k čemu se blíží. Navíc ani osvětlení tu nebylo nejlepší na takové odpoledne. A to si ani nevzala baterku. 
Obrátila se na něj s povytaženým obočím, když jí pověděl, aby byla potichu. To také říkal každý první vrah. Ale něco se doneslo k jejím uším a rozhodně to neznělo jako pomalé cupitání koňských pahýlů. Byl to podivné a táhlé ... zamručení? Jak jinak by se to dalo definovat. Jako volání zvířete. Ale jakého? 
Podívala se na Siriuse a poté se pomalu a snad i potichu vydala za zvukem. Když už to slyšela, chtěla to i vidět. Ušla několik kroků než se před ní rozprostřela zasněžená mýtina se stádem sobů. Rozhrabávali čenichy bílý poprašek a snažili se dostat ke zmrzlé trávě. Jeden z nich, ten největší tam stál a volal. 
"Vau," naznačila ústy, když zůstala bez hlesu stát. Tohle vskutku nečekala. Samým překvapením skoro přestala dýchat. Sobi zatím viděla jen na obrázcích. A teď byli přímo před ní. A byli ještě krásnější než si je představovala. Huňatí s ohromným parožím. Začínala pochybovat, že bude moct na tento den vzpomínat ve zlém.

Aj napriek tomu, že Sirius na tento večer nemal takmer žiadne plány vedel, že toto je jeden zo spôsobov ako jej vyčariť na tvári úsmev. Nemal v úmysle nič viac len ju potešiť. Nemal v úmysle nejakým spôsobom sa k nej dostať a dúfať, že mu padne do kolien. Prečo aj? Chcel mať pri sebe aj ľudí, ktorých by mohol časom nazývať priateľmi.
„ nechceš ísť bližšie? Nemusíš sa báť aj napriek tomu, že vyzerajú mohutne, neublížia ti.“ Povedal Sirius pričom on bol tým, kto urobil ten prvý krok vpred a následne si pozrel jedno z ozrutných zvierat na vlastné oči. Nebolo to po prvýkrát kedy videl soby na vlastné oči, predsa len ak by to bolo po prvýkrát určite by sem nedoviedol Addison. Aj napriek tomu, čo si niekedy o ňom myslela alebo dokonca to, čo medzi nimi prebehlo nedovolil by aby sa dostala do problémov. Vedel, že tento večer toho zmenil mnoho. Vedel, že práve v tento večer začalo ich priateľstvo.
„ ich srsť je tak hebká, nemyslíš si?“ prešiel končekmi prstov po srsti jedného zo sobov a následne sa musel zasmiať.
„ aj napriek tomu, že to nie je ako moje vlasy. Tie nič len tak neprekoná!“ nemohol si to odpustiť a na miesto toho aby jej venoval svoj pohľad sa pozrel okolo seba a následne prešiel zábranu, ktorá bola vytvorená okolo. Možno tie soby niekomu patrili, možno to bolo len náhodne ohraničené miesto no aj napriek tomu to urobil. Veď predsa len často krát sa dostával do problémov a samozrejme znamenalo to, prechádzať si určitým dobrodružstvom. Bol dokonca rád za to, keď mohol cítiť adrenalín, ktorý bol spojený s tým, že by ho mohol niekto predsa len vidieť.

Po nejakej chvíľke sa pozrel jej smerom pričom jej venoval malý úsmev. Dúfal len, že sa jej to páči. Aj napriek tomu, že videl jej reakciu kedy stála na jednom mieste predsa len jedno jediné slovo, ktoré jej vyšlo z pier jej nestačilo.
„ vieš čo by bolo zábavnejšie? Čo keby..“ aj napriek tomu, že to bol možno hlúpy nápad rozhodol sa to aj tak vyskúšať. Aj napriek tomu, že on to nikdy neabsolvoval lákalo ho to a dúfal, že napokon mu aj tak v tomto ohľade ustúpi.
„ čo keby som ťa na tomto sobovi povozil? Myslím si, že taký zážitok nemáš možnosť zažiť len tak každý jeden deň..“ možno to mohlo pripadať zvláštne no v spoločnosti takýchto zvierat sa cítil v bezpečí. Omnoho viac v pohode ako v spoločnosti niektorých ľudí, ktorí mu jedno slovo za druhým hovorili klamstvo.
„ ale vieš čo som už od prvého momentu na tebe obdivoval?..“ zadíval sa jej priamo do očí pričom sa mu kútiky pier na malý okamih nadvihli. „ to, že si sa vedela postaviť a povedať, čo si myslíš. To sa mi páčilo. Pretože mnoho ľudí, ktorých stretávam na chodbách alebo dokonca v spoločenských miestnostiach mi venujú úsmev a na miesto toho, aby mi povedali, to čo si myslia povedia len slová, ktoré nič neznamenajú.“ Zasmial sa pretože on takýmto človekom nikdy nechcel byť. A nikdy samozrejme ani len nebol.
" niekedy mám pocit, že táto vlastnosť u ľudí chýba. Drž si ju a hlavne nikdy nedovoľ aby sa okolie svojim nátlakom prinútilo myslieť si rovnaké veci ako práve oni. " nebol jeden z tých, kto by za každú cenu sa pokúšal o to aby človek myslel rovnako. Bral človeka ako osobnosť. " a ak si myslíš, že ti niektoré veci nejdú mohol by som ti s nimi pomôcť..." Sirius bol dobrým študentom. Stačilo mu niektoré veci prečítať raz a vedel takmer všetko. Patril predsa len k jedným z tých najlepších z ich ročníka.

Dívat? Ano, hezky z bezpečné vzdálenosti. Od svého kocoura se naučila, že zvířata jsou stejně nepředvídatelná jako lidé. Sice by je neměla též házet do stejného pytle, ale každý dokázal překvapit. A ne vždy v tom dobrém slova smyslu. Sobíci se vesele pokoušeli napásat v ohradě a přitom je okázale ignorovali. Zřejmě byli na lidi zvyklí. Jak by také ne, když byli v ohradě. Někomu patřili. Nejspíše škole. I když pochybovala, že je bude profesor Kettleburn nebo profesor Rottmayer učit o sobech. Přeci jen se počítali jako obyčejná mudlovská zvířata. To ale nic neupíralo na jejich kráse. A huňatosti. A co bylo huňaté bylo krásné. 
"Neublíží mi? Co když ublíží tobě? Však víš, sobi jako ostatní zvířata vycítí mimořádně zlou existenci, takže pokud jsi mě sem přišel zabít, tak oni ti to překazí," zcela nevinně si do něj rýpla, přičemž ho opatrně následovala. Skutečně nechtěla skončit sražená kopytem na zem. Však takoví koně neměli rádi, když jim někdo šel do zad. Co když sobi nemají rádi jakoukoliv lidskou přítomnost vepředu, vzadu nebo po stranách? Nebo můžou kousat. A ona si nemůže dovolit mít prohryznutou ruku skrz na skrz. Možná tu levou, ale pravou nikoliv! 
Raději se dál držela v bezpečné vzdálenosti, ačkoliv se Sirius už dávno přátelil s jedním sobem, který ho vehementně ignoroval. Možná kdyby vytáhl mrkev, byl by přátelštější. Nakonec se usvolila udělat několik kroků a také náležitě hodit oči v sloup, když si pochválil vlasy. Ale narozdíl od jiných dní, v tenhle měla úsměv na tváři. Pomalu jí přestávala vadit přítomnost jedné hrozné a zhýralé existence. Jen tu byla patřičná otázka, zda to bylo dobře či nikoliv. 
"Vážně tam musíš lézt?" začínala se cítit, že přejímá veškeré morálnosti od Teddyho. Akorát v jejím případě za tím byl strach z chycení nebo strach ze sežrání zaživa. Co když přeci jen sobi rádi lidské maso? Nic nebylo jisté. Ale zbabělost musela nechat spát. Musela se pochlapit a jít si pohladit tu velkou huňatou potvůrku. 
Po cestě do ohrady si sundala rukavice. Přeci se nebude kochat sobí srstí v něčem přes co necítila ani ty vazby knih. Ochrana rukou zavítala k čepici a ona měla o další zmrzlejší část těla navíc. Postavila se do dostatečné vzdálenosti od soba a opatrně k němu natáhla ruku. Zvíře se na ní lhostejně podívalo a přiblížilo se k její dlani. Ztuhla a srdce jí vynechalo jedno tluknutí. Ke konečkům prstů se jí dostal teplý dech zvířete, když jí očichlo a opět se odvrátilo. Značně nenápadně si oddechla, aby si toho Sirius nevšiml a přišla k sobovi blíž. Pomalu zajela do heboučké srsti zvířete. Bylo to něco neskutečného. S kocourem se to nedalo srovnávat, sob jako kdyby byl z plyšáka vyrobený. Chvíli se jen tak projížděla zvířecí srstí s úsměvem dítěte, který zažil něco neskutečného.
"Ne, ten sob se tvým vlasům rozhodně vyrovná," nakonec se rozhodla přikročit k odporu. Nechtělo se jí opouštět teploučké a heboučké místo, zato se přesunula na sobí hlavu. Nedokázala z něj spustit oči. Pro mnohé obyčejné zvíře, pro ní výjimečné a nádherné. Kdyby mohla, vzala by si ho domů. Jako náhrada za otce dostačující. Tenhle by jí alespoň neutekl.
Okamžitě k němu otočila hlavu, když z něj vypadla ta šílenost. 
"Povozit na sobovi? Co když mě shodí?" byla její prvotní myšlenka, ačkoliv nemohla tvrdit, že by se jí ta bláznivina nelíbila. Tohle bylo něco jiného než kůň. Byl to sob. A navíc heboučký a huňatý sob. Za zlomeninu to ale stálo. I za zlámaný vaz. Snad.
Obrátila se čelem k němu, i když stále svírala sobí srst. Bylo v ní příjemné vedro a bez rukavic se do ní mrazivý vítr docela opíral. 
"Takže když jsem ti řekla, že jsi bezohledný, nadřazený a krutý, tak to byla pravda?" povytáhla obočí nad tím, co jí zrovna pověděl. ..."Však jsem se držela toho, co o tobě vypráví jiní. Jen jsem ti to podala svými slovy," nejistě se zašklebila než se vrátila pohledem k sobovi, který nejspíš jen vyčkával chvíle, kdy se na něj vyškrábe a on jí vezme obkružní jízdou jako nějaké dítě v Disneylandu.
"Já ti nevím, nejspíš jsem ztracený případ, když ani profesoři nejsou schopní docílit toho, abych jim pro jednou udělala radost," přejela sobovi po čenichu, za což si vysloužila poprskání. Se šklebem si otřela ruku o bundu, aby se následně vrátila k drbání soba. Sob, sob, sob.

„ myslíš si, že by som bol schopný dopustiť aby sa ti niečo v mojej spoločnosti stalo?..“ povedal Sirius pričom jej venoval v tejto chvíli pomerne vážny pohľad. Neublížil by nikomu takýmto spôsobom. On sám sa pozrel na soba, pričom sa k nemu o čosi viac priblížil a následne ho poškrabkal za ušami. Bolo to ako škrabkať mohutného psa s ktorými samozrejme on mal niečo spoločne. Nemohol jej povedať to, že po prvýkrát soby videl v podobe psa, kedy prechádzal lesom a zaznamenával jeden detail po detaile. Nemohol jej predsa povedať, že z neho cítia to, že sa dokáže premeniť na zviera. Na miesto toho v tejto chvíli bol radšej ticho a snažil sa nemyslieť na to, ako by sa v ten moment na neho pozerala.
„ čo ak ti poviem, že by to bol okamih, na ktorý by si nikdy nezabudla?“ v jeho očiach sa v jeden moment objavili iskričky, ktoré sa u neho neobjavovali často. Možno nechcel aby tento okamih skončil tak skoro, možno sa v jej spoločnosti cítil tak ako by sa chcel cítiť v spoločnosti každého jedného človeka. Kedy by sa nemusel pretvarovať a dúfať, že príde jeden moment, kedy sa na neho rodina prestane pozerať ako na zlyhanie. Ale chcel to vôbec? na rodinu zabudol aspoň sa o to po celý ten čas snažil. Pretože každá jedna myšlienka, ktorá bola zviazaná s jeho rodinou mu spôsobovala zimomriavky na pokožke.

" nemyslíš si, že by to bolo zaujímavé sledovať im, keď im vytrieš zrak? ak by si uvítala moju pomoc, rád by som ti s učivom pomohol." nechcel za to nič naopak, bol by rád ak by mohol niekomu dokázať, že nie je zlým študentom. On sám niekedy požiadal o pomoc svojho najlepšieho kamaráta, keď si nevedel dať rady. Niekedy je lepšie priznať si to a požiadať o pomoc ako len sedieť na mieste a neurobiť nič.
" ale pre tentokrát ti venujem jednu jazdu na sobíkovi. Ale ak sa bojíš tak sa ma môžeš držať a pôjdeme spoločne.."
pohladik sobíka pričom sa nadýchol a následne prešiel niekoľko krokov. prekvapilo ho, že sob sa rozhodol ho nasledovať. Apko poslušné zviera, ktoré si v jednom okamihu dokázal skrotiť. " som akým som Addison. žiaden človek nemá dobré alebo zlé vlastnosti. Myslím si, že mnoho vecí ma dokázalo zmeniť. Neviem ti povedať či som namysleným alebo nie. Správam sa tak ako si myslím, že je správne sa správať. No mnoho ľudí na miesto toho aby sa na mňa pozerali ako na celok sa pozerajú iba na vlastnosti.." jeho hlas bol v tom momente zasa o niečo tichší ako normálne.

" ak by si si mala vybrať jedno jediné zviera na ktoré by si sa dokázala premeniť, aké zviera by to bolo? " pousmial sa Sirius pričom sa jej zadíval do očí. Bolo to zvláštne no chcel vedieť o nej viac, chcel sa dozvedieť veci, ktoré doposiaľ nemal možnosť počuť. Chcel vidieť pravú Addison a nie len tú o ktorej sa možno rozprávalo na škole. No záležalo len na nej či mu to dovolí alebo pred sebou vytvorí zábranu, cez ktorú sa nebude môcť dostať. Mal dobré pohnútky, chcel si vytvoriť z nej kamarátku.

"Na téma bezpečí jsi dost citlivý, nemyslíš?" provokativně na něj mrkla než se vrátila k sobímu příteli. Ano, už to byl přítel. Nesežral jí ruku, tudíž v něj mohla vložit svou důvěru. A ne že by nevěřila tomu, že by jí její kolega nedokázal ochránit, ale proč do něj lehce nerýpnout. Celý den se hezky snažil, ale ona prakticky stále netušila o co mu jde. Chtěl na ní udělat dojem? Spravit si reputaci a stát se jejím novým kamarádem? S Nebelvírem se vždy míjela, nedalo by se říct, že by si tam kdy vytvořila nějakou vazbu. Se Zmijozelem už vůbec ne. Tam jí byla každá osoba vysoce nesympatická. Oni to zlo měli natlačené ve tváři. Byla si jistá, že její macecha musela patřit do nějaké ohavné koleje v té zemi, ze které pocházela. Ale na ní dnes myslet nehodlala. Ještě by dostala vyrážku a přenesla jí na huňatého sobíka a sobík by jí hezky kopl do zadku. 
Podívala se na něj a v hlavě jí to šrotovalo. Ve tváři se jí mísila nejistota s potlačovaným nadšením. Projet se na sobovi. Měla by alespoň jednu dobrou vzpomínku na celé vánoce. Letošní vánoce. To se nedalo odmítnout. I když ještě vyčkávala. Mrzimoři se do ničeho nehrnuli, tudíž ani ona nemínila dělat výjimku. A tak dělala mírné drahoty, za nimiž se ale ukrýval souhlas ke všemu špatnému. Teda, na tom nebylo nic špatného. Sob vozil určitě těžší náklady než její zadek.
"Pokud se odvážíš. Věř, že se mnou to není lehké," hodlala jej patřičně připravit, pokud se k něčemu tak šílenému odváží. I když se toho bude třeba držet jen těch pár hodin, co spolu budou a poté se mu to vyčoudí z hlavy. Nemohla si být jistá ničím. Docela by si přála mu věřit, ale co když se spálí? Nechtěla se počítat za naivního jedince, který každému skočí na dobré slovo. Na druhou stranu zase nechtěla věřit, že to nemyslí dobře. Moc složité na přemýšlení, raději by měla vypnout a zaměřit se na příjemnější a huňatější věci ... nebo zvířata.
"Ten sob s tebou jde jakoby tě dávno znal," lehce zavrtěla hlavou nad krotkostí soba, ale vydala se je následovat. S mírným smutkem opustila svého ignorantského sobíka, aby se vydala za druhým ignorantem. Prakticky tím dala svolení k jízdě. Slova přeci jen nejsou vše. A dá se za ně lépe chytat než za pouhá gesta.
"Přeci by jsi po lidech nechtěl, aby se snažili zjistit, jaký jsi. Je lehčí udělat rychlý závěr než se k němu dopracovávat roky," obešla ho, aby mohla druhého sobíka podrbat na bradičce. Sice to nebyla koza, ale pro každé zvíře to bylo jistě velice příjemné.
Pohled mu oplatila.
"Víš, tvůj kamarád James mě přirovnal k medojedovi, to by bylo nejspíš nejvhodnější zvíře, na které bych se chtěla měnit," roztáhla ústa do úsměvu a pokračovala. ..."Docela zvěromágům závidím. Nemusí být jenom lidmi, ale mohou vidět svět i z té zvířecí perspektivy. Jen je škoda, že to kouzlo nezvládne každý. A ne každému je dovoleno, aby se to naučil. Ministerstvo také musí hatit každé sny," otráveně nad tím hodila oči v sloup než se tváří otřela o sobí čenich. Byl tak ... studený. Což nebylo moc podivné. Třeba zrovna ten sob byl přeměněný čaroděj. A ona se zrovna mohla otírat o nějakého chlapa. No fuj.

„ je to zvláštne nie?“ mala pravdu. Bola to téma, ktorá sa ho týkala veľmi prudko a nemienil to nejakým spôsobom skrývať. Prezrel si ju, to ako napokon išla za nimi čo mu dávalo jasne najavo, že súhlasila. Bol za to rád, že to nebola jedna z tých osôb, ktoré by sa na neho len pozreli a radšej preležali celý deň v posteli na miesto toho, aby zažili nejaké dobrodružstvo. Aj on sám mal také dni a bolo ich pomerne dosť, no aj napriek tomu tie dobrodružstvá, ktoré zažil doposiaľ mu vyčarovali takmer stále pri spomienke úsmev na tvári.
„ myslím si, že to je pochopiteľné u niekoho, kto nikdy nepočul milé slovo od vlastnej rodiny. Kto sa rozhodol odísť, prejsť si tým štádiom, kedy pre rodinu neznamená nič len vyškrtnuté meno. Myslím si, že to je pochopiteľné pre niekoho, kto má priateľov pri sebe bližšie ako kohokoľvek iného. Ale áno máš pravdu, bezpečie pre mňa znamená mnoho..“ zasmial sa a následne podišiel k nej. Ponúkol jej svoju ruku aj napriek tomu, že si nepočkal na to, či mu dôveruje alebo nie.

Len s úsmevom ju chytil za pás a následne ako keby bola samotné pierko ju nadvihol. Usadil ju na soba a prešiel končekmi prstov po jeho srsti. Nemienil odísť, nemienil dokonca dovoliť aby sa jej niečo stalo. Nebola by to pekná predstava, že práve v jeho prítomnosti niekto prišiel náhodou o život. Možno by to bolo iné v momente, kedy by sa o ten život postaral on sám. Prešiel až k hlave soba, ktorý sa ako pes k nemu sklonil a dokonca sa tváril ako keby si vôbec nevšimol to, že na jeho chrbte niekto sedí.
„ byť zveromágom je kúzelné. Premeniť sa na zviera, tváriť sa ako niekto iný a prechádzať sa lesom bez toho aby o tom niekto vedel. Možno sem tam vidieť nejaké divé zviera, ktoré by si nakoniec našlo k tebe cestu aj v ľudskej podobe..“ povedal, pričom sa zasmial. Mohol by hovoriť celé hodiny o tom ako sa cíti keď je vo zvieracej podobe. No aj napriek tomu nemal v pláne o tom hovoriť niekomu, kto by to mohol povedať. Bolo to tajomstvo, ktoré mali medzi sebou chlapci a nemienil to vypustiť z úst.

" ale myslím si, že by si vedela, keby sa pred tebou objavil zveromág v podobe zvieraťa. Je to len môj názor no mám pocit, že v pohľade skutočného zvieraťa sa nachádza niečo iné. neprežívajú rovnaké emócie, možno cítia lásku alebo niečo podobné ale nepoznajú rovnako emócie ako práve my. " pousmial sa Sirius pričom jej venoval jeden pohľad a následne sa len zasmial. " alebo to je len hlúpy názor, ktorý mám. "

Poklidně drbala soba za ouškem než nastal onen moment pravdy. Ten moment, kdy jí bude sob nadále ignorovat, i když na něm bude sedět nebo se naježí jako kočka, zatřese sebou a ona poletí k zemi. Ponechala jakéhokoliv protestu a nechala se jako malé dítko vysadit na soba. Její kolega zřejmě vycítil, že mu důvěřuje o něco více, když se jí neptal na svolení jako během celého dne. A sob jí zřejmě také důvěřoval natolik, že se ani nepohnul. Připadalo jí to jako sedět v peřince. Peřince, která se mírně pohybuje. 
Zpozorněla, když se Sirius přemístil. Naštěstí jen přešel k hlavě zvířete. Nenechal jí tam sedět jako Jana Žižku na koni. Naštěstí. Ale byl to zvláštní pocit. Asi jako kdyby seděla na poníkovi a ten se ani nehnul. Jako kdyby byl sob zvyklý, že na něm běžně někdo vysedává a čte si noviny.
"Je docela ... apatický. Kdyby nedýchal, myslela bych si, že je mrtvý," vrtěla nad zvířecím klidem hlavou. Nepatrně se na něm posunula dozadu a trupem se svezla blíže sobím zádům. Sjela rukou přes bok a pokoušela se na břiše najít zvířecí srdce. Třeba dodělával a ona by mu svou váhou rozhodně nepřispěla. Ale cítila jakési silné bušení, to zřejmě bylo srdce. Hned byla o něco klidnější. 
"Jelikož jsi černá ovce rodiny, je pro tebe důležité, aby tvá nepokrevní rodina stvořená z přátel byla v bezpečí. Proto je chráníš a nenecháš nikoho, aby tě o ně připravil," vydedukovala klidně, když se pokoušela znovu dostat do pozice sedu. Ale šlo to obtížně, prakticky se jí ani nechtělo. Na sobovi se dobře leželo. I když by radši měla nohy u sebe než rozkročené kolem zvířecího trupu. Nu což, nebude vybíravá.
"Mluvíš o tom skoro jako kdyby jsi to zažil," pousmála se, když se jí konečně podařilo zvednout. Sob se nikterak nezajímal, co tam vzadu ta blecha dělá. I kdyby na něm dělala salta, zřejmě by mu to bylo zcela ukradené. Zato jí nebylo ukradené téma zvěromágů. 
"Takže kdyby můj kocour nebyl ... no, kocour, ale zvěromág, tak bych to poznala? Tudíž se nemusím bát, že mi celou dobu lehá na hlavu, protože je to ve skutečnosti můj bratr, co se mě snaží zabít svými prdy? Hned jsem klidnější," vlastnímu rádoby vtipu se zasmála, přičemž se přišoupla blíže ke krku a čelem se opřela o tu huňatou hlavičku. Měla si pořídit soba, ten jí narozdíl od kocoura dokonale ignoroval. Teda, Drobek často také, ale kdyby si na něj sedla, tak by zapracovaly drápky ... drápky v její tváři. A to bolelo. Víc než svědomí.

„ určite by si to takmer okamžite poznala. Ver mi alebo nie aj ten najlepší zveromág v podobe zvieraťa nie je úplne ako zviera. Stále sa tam nachádza aj on sám..“ zasmial sa Sirius pretože si spomenul na niekoľko príhod, ktoré mal v podobe čierneho psa.  Prešiel rukou sobovi po hlave a následne vykročil jeden krok vpred. Nemusel nič povedať, nemusel dokonca soba ani len držať pretože
„ každý jeden z nás má nejaké tajomstvo alebo nie?“ pootočil sa Sirius pričom jej venoval jeden malý úškrn a následne žmurkol očkom.
„ ale to by potom znamenalo, že by som musel byť dobrým čarodejníkom ak by som to zvládol, nemyslíš? To je otázka na ktorú sa dá odpovedať rôznymi spôsobmi. Mohol by som ti povedať, že v skutočnosti sa dokážem premeniť na zviera alebo by som mohol tvrdiť, že to je len mojim snom. No nie je krajšia nevedomosť, kedy si to v hlave môžeš vybrať ty sama? ..“ s menším smiechom sa otočil opäť dopredu a vykročil. Mohol sobovi naznačiť aby sa správal dominantnejšie aby nepočúval každý jeden nepovedaný príkaz, ktorý mu dával vo forme pohybov tela. No to by znamenalo, ohroziť dievča, ktoré mu konečne začalo dôverovať.

„ vieš prečo som vybral tohto soba?..“ zasmial sa Sirius pretože aj napriek tomu, že to možno tak nevyzeralo poznal nejaké vzťahy, ktoré sa utvorili v tomto stáde. On sám pomáhal k tomu aby si sob na ktorom sedí uvedomil svoje miesto v stáde.
„ vybral som ti toho, kto je tu alfou. Zvláštne neviem či sa to tak nazýva aj medzi nimi. No u vlkoch to funguje takým spôsobom, že sa nájde jeden vlk alebo zväčša dvojica, ktorá vedie svoju svorku. A tu to je zaužívané podobne. Možno ak by som ťa posadil na nejakého mladého soba, ktorý sa nevie zmestiť do kože vyzeralo by to úplne inak..“ v tejto chvíli mal na starosti celé stádo. Predsa len v momente, kedy jeden z najmocnejších v stáde sa podriadi práve jemu, nestáva sa z neho niečo viac? No nad tým nechcel premýšľať na miesto toho jej chcel ukázať aké by to bolo ak by sa možno posadila na nejakého iného soba. Potľapkal soba na ktorom sedela po bruchu a následne prešiel približne desať krokov k jednému, ktorý nečinne stál na mieste.
Sirius vedel, že v momente ak sa ho dotkne určite sa nebude správať pokojne. Bol to jeden z tých mladých sobov, ktorý objavovali svoju silu. Jeden z tých sobov, ktorý sa pokúšali zvrhnúť toho hlavného možno o niekoľko mesiacov alebo rokov. S úsmevom pretože vedel čo robí podišiel k nemu tak blízko ako sa len dalo a len letmo, končekmi prstov prešiel po jeho bledej srsti.
V jednom momente ten pohľad vyzeral desivo. Sob sa na neho pozrel pričom v očiach mal strach no aj túžbu ukázať to, čo sa v ňom skrýva. Takmer okamžite sa postavil do pozoru a pozrel sa na Siriusa tým pohľadom, ktorým sa mu snažil naznačiť, že to bude pre neho bolestivé.
„ toto si chcela vidieť. Že to nie sú zvieratá, ktoré sú vždy milé ak sa samozrejme vieš na koho obrátiť..“ zasmial sa Sirius.

Nevěděla, jak se má na sobovi držet. Pevně, aby jí neschodil a nebo tak, aby si ani nevšiml, že tam je. Co kdyby mu třeba ublížila. Někde ho nechtěně načutla nebo zatahala tam, kde by neměla a poté by opět letěla k zemi. Ve svých představách se tam viděla neustále. Špatně se posune, žuch na zem. Špatně se chytne, žuch na zem. Něco špatného poví, žuch na zem. Nechtěla provokovat tetičku gravitaci, raději by zůstala na hřbetě, dokud nebude čas jít dolů. Což se jí ani nebude chtít. Popravdě odtud měla perfektní výhled. Připadala si jako válečník na křížové výpravě, který jede na svém huňatém oři, což byl ve skutečnosti sob, ale to nic neměnilo na určitém druhu dobrodružství, které na něm zažívala. A co teprve když se pohnul a ona pod sebou cítila, jak se mu pohybují svaly. Zážitek k nezaplacení.
"Co když ale zvěromág zůstane ve zvířecí podobě příliš dlouho? Nemůže se poté zvířetem stát doopravdy? Vše lidské v něm odumře a on přijme své chlupatější já," vskutku by jí zajímalo, zda by některý zvěromág dobrovolně přijal věčnou úlohu zvířete, žil by dál, dokonce déle než by se to dané zvíře mělo dožít, ale nikdy by se nepřeměnil zpátky. Zapomněl by jaké to je chodit po dvou, jaké to je jíst příborem nebo komunikovat s lidmi. Naprosto by zdivočel a lidskost by v něm nadobro umřela. Když by jej náhodou někdo změnil zpět, podoba by se změnila na lidskou, ale chování i mysl by byla zvířecí.
"Víš v jedné knize se doktor pokoušel měnit zvířata na lidi. Co kdyby skutečně existovalo i nějaké obrácené zaklínadlo a my bychom ze svých domácích mazlíčků mohli udělat lidské bytosti. Jak dlouho by asi trvalo, aby jejich zvířecí podvědomí zmizelo a nahradilo je to lidské?" když už se dal na diskutování, nemínila zůstat pozadu. Ale cosi jí tu smrdělo. Sirius jí nabízel možnost, že by se mohlo stát, že by se skutečně dokázal měnit ve zvíře, na druhou stranu by to mohlo být jeho tajným přáním.
"A některá tajemství by měli zůstat tajemstvím, i když existují takoví zvídaví tvorové, kteří by nejradši každému přišli na kloub," vůbec se nechtěla přiznávat, že by k takovým lidem mohla patřit. Ale jak bylo něco neznámého a jí to zajímalo, tak se za tím pídila, dokud do něčeho nenarazila. Nejlépe na překážku, přes níž se dostat nemohla. 
O něco se snížila, aby se ze soba nesvalila jen vinou svého dokonalého balancu. Zvíře poslouchalo jako hodinky, což bylo podezřelé. Mohla Siriuse podezírat z toho, že Blackovic famílie vlastní sobí stádo a on si je dokonale vycvičil.
Hádala, že otázka, kterou jí položil, je čistě řečnická a tak mlčela a čekala, kdy jí na to odpoví. Ne že by neznala, jak to chodí ve smečkách, ale u stád si tím nikdy jistá nebyla. 
"Kdybych se posadila na jiného, tak bych dávno mohla být zase dole?" hodlala se ujistit tím, co se jí snaží říct. ..."Takže přeci jen nejsi tak hloupý," poznamenala humorně zatímco se zastavili a kolega si to odkráčel k druhému sobovi. Nepatrně povytáhla jedno obočí výš a přitom drbala soba za ušima, aby na ní nezapomněl. Co kdyby se třeba chtěl oklepat. A zase by byla na zemi! Zašklebila se s mírnou obavou, když viděla, jak další sob reaguje.
"Skvělý, tak ho přestaň dráždit. Pokud ti ukousne ruku, já ti moc nápomocná nebudu," zavrtěla hlavou, aby svým slovům dodala na pravdě. Buď by omdlela nebo začala panikařit. Což by mohlo vyplašit stádo a oni by skončili zadupaní. To by byl rozhodně originální způsob, jak zakončit den.