Scrivenshaft's Quill Shop

Sirius na miesto, kde chcel zobrať Addy poznal veľmi dobre. Aj napriek tomu, že mu venovala jednu poznámku rozhodol sa nad tým iba pousmiať. Predsa len, slová niekedy neznamenali nič a činy boli o niečo viac dôležitejšie. Ako by jej vôbec mohol povedať to, že sa bojí toho okamihu, kedy sa po prvýkrát skutočne zamiluje? Ako by jej mohol povedať to, že aj napriek tomu, že ani jednej z dievčat nikdy nechcel ublížiť vie, že ak by to dal na vyšší level tak by to bol práve on, kto by to srdce zlomil na niekoľko neodmysliteľných súčastí? Možno to bolo z toho dôvodu, že láska mu bola v detstve predávaná iným spôsobom ako si to teraz on sám predstavuje. No na miesto toho aby to povedal radšej mlčal. Nechcel predsa dôjsť do takej situácie, kedy by musel hovoriť o svojej rodine a o tom, čo sa skrývalo za zatvorenými dverami ku ktorým nikto nemal prístup.

„ skús na malý moment zatvoriť oči a venovať mi kúsok dôvery. Nemusíš sa ničoho báť, neublížil by som ti..“ povedal Sirius pokojným hlasom v momente, kedy ich delilo posledných desať možných krokov zaboženia za uličku. Opatrne si ju priateľským gestom pritiahol k sebe, nemal v pláne ovládnuť každý jeden krok, ktorý by mohla urobiť no snažil sa jej týmto spôsobom naznačiť, že by mu mohla aspoň na malý moment dôverovať. Prešiel napokon tých pár krokov, bezpečne len aby sa ani jednému nič nestalo predsa len sneh, ktorý sa nachádzal pod ich nohami mohol byť mierne klzavý pričom sa pozrel na obchod v ktorom mal pripravené menšie prekvapenie.
„ po tom ako si sa mi prišla ospravedlniť vedel som, že musím niečo urobiť. Mám pre teba menšie prekvapenie, môžeš to brať ako Vianočný darček..“ povedal pokojným hlasom aj napriek tomu, že sám sa chcel ubezpečiť, že to bol v skutku dobrý nápad. Predsa len by sa na neho mohla následne pozrieť a vysmiať sa mu, povedať niekoľko smiešnych a trefných slov a odísť a on by stál len na jednom mieste nehybne ako socha s darčekom v ruke, ktorý mal znamenať ospravedlnenie a nezmohol by sa ani na jedno jediné slovo.
„ ešte pred tým ako povieš, že to je miesto, kde by si nikdy nehľadala človeka ako som ja alebo mi venuješ niekoľko zvláštnych poznámok o tom, že by si si ani vo sne nepredstavovala, že viem vôbec čítať tak na malý moment počkaj..“ nechal ju stáť uprostred obchodu, kde sa nachádzalo mnoho vecí, ktoré by ju mohli osloviť. Či už od rôznych atramentov až po brká, ktoré mali rôznu hrúbku a veľkosť. On sám prešiel tých pár krokov k predavačovi pričom mu povedal svoje meno a následne si prevzal celkom mohutnú zásielku. Podišiel spätne k Addison a následne jej ukázal na miesto, kde sa nachádzal menší stolík s niektorými pomôckami a starými spismi na pergamente.

„ dovolil som si vytvoriť ti zbierku kníh. Aj napriek tomu, že tu je nejaká pravdepodobnosť, že by si ich už niekedy mala tieto vydania sa dajú len s ťažkosťami nájsť..“ povedal Sirius pričom to bol práve on, kto tie knihy vyberal. Vyberal si hlavne diela, ktoré v sebe mali hlbku. Nevenovali sa len láske ale aj iným veciam, ktoré sú pre život dôležitými. Následne sa v jeho očiach objavilo niečo, čo mnoho ľudí nemalo možnosť v jeho prevedení vidieť. Bol to práve skrytý strach z toho, že by sa na neho mohla pozerať ako na blázna alebo na niekoho, kto si chce len niečo dokazovať. „ prosím vezmi si to ako ospravedlnenie za to, ako som sa správal na chodbe a poďakovanie za to, že si sa rozhodla pre tento večer venovať mi tvoju prítomnosť..“

Překvapivě kousek cesty proběhl v tichosti. Zřejmě si kolega neliboval ve zbytečném tlachání. Nemusel vypravovat o všem, co viděl, slyšel nebo co zažil. Popravdě, ona taková občas byla. Pokud ji nadchlo téma nebo zrovinka měla tu potřebu ze sebe vypouštět hlouposti, tak to i udělala. Bohužel či naštěstí se jí to stávalo s lidmi, se kterými se cítila v klidu a bezpečí. Nemusela se obávat, že nějaká špatně vyřčená věta, unikne do éteru. Párkrát za ty nesmysly dostala i vynadáno. Ale to se týkalo pouze její matky. Ta několikrát odešla z místnosti, poté co se vymluvila na bolest hlavy. A z touhle osobou měli zůstat? Eli s jeho experimenty a ona se svojí pusou, vskutku to viděla v pestrých barvách. Prakticky pošmurné počasí se hodilo k pošmurným myšlenkám. I když nemohla upřít to, že Prasinky byly skutečně moc hezky vyzdobené. Večer to bude krásně zářit. 
Cesta se jí i přes ne moc velkou vzdálenost zdála nekonečná. Stále se nezbavila svých špatných pocitů a nejspíš je bude muset strpět do konce dne. V jiném případě by z ní dávno padala otázka “Už tam budem?”. Takhle si musela se svou netrpělivostí poradit jinak. Třeba tak že prakticky mohla hezky zblízka obhlédnout její zdroj zájmu. A tím samosebou myslela ten kabát. Ano, vážně byla divná. Teda, jedinečná a originální!
“Takhle většinou mluví sérioví vrazi než někoho podříznou,” opět se neovládla, když jí přímo požádal o důvěru a zavření očí. …”Naposled, když po mě někdo chtěl ať zavřu oči, tak mi bratr strčil do výstřihu žábu. Nezkoušej se to předčít,” hlas jí sklouzl k mírné výhrůžce, ale udělala, co po ní žádal. Nechala se vést, přičemž si okamžitě vzpomněla na Phoe. Takové to je nevidět a vkládat v někoho svou důvěru. Bezmezně věřit, že jí nezneužije … jako Eli a dovede ji kam má. 
Když zastavili, vzala to jako souhlas k otevření očí. A co se před ní nezjevilo, její nejoblíbenější obchod v celých Prasinkách. To, co nenašla v knihovně, nalezla zde. Od mudlovské literatury až po tu čarodějnou. Vždy když byl výlet do vesničky, musela si sem alespoň jednou zajít, projet si prstami po starých vazbách a vdechnout tu vůni. Pouze knihomol věděl jaká je to slast. Pro ostatní to muselo být bláznovství, zarazit si nos do knihy čuchat, jak pátrací pes. Jen jedno jí nedocházelo, proč jsou tady? Proto vzhlédla k Siriusovi a čekala, co jí na to poví. 
“Víš, že mi nemusíš nic dávat. Tu příhodu na chodbě jsem začala já,” zavrtěla hlavou a pustila se ho. Ona se za to cítila provinile, ale pokud i on, tak by musela být chyba na obou stranách a když jí ten den dotlačil k tomu, že je to jen její vina, tak proč jí to hodlá něčím vynahradit? Začínala se do toho solidně zamotávat. Měla by přestat myslet nebo jí brzy bouchne hlava. 
Nadechovala se k menšímu odporu, ale on se mezitím vypařil. Ona nepochybovala o tom, že umí číst, pouze to, že nečte. Nebo že do knihovny zavítá jen aby tam dělal oči na nějakou pohlednou studentku. Asi by měla přestat věřit každé pitomosti, která se roznese rychlostí větru. Takové sebou po většinou nesou samé lži. 
Sundala čepici, oklepala jí na práh krámu a poté si jí zastrčila do bundy. Jenže se trefila i za svetr.
"Ah, studí, studí!" tiše vyjekla a rychle jí vytáhla. Protřela si zmrzlé místo a čepici narvala do kapsy. Proklepala si to blonďaté, ošklivé hnízdo a obrátila se na Siriuse, když se vrátil s nemalým balíkem. Skoro jako obrovská cihla. Byla by radši, kdyby jí tím přetáhl po hlavě, než aby jí něco dával. Být provinilý byla jedna věc, ale aby byli provinilý oba, to už bylo příliš. Zvlášť když nechtěla, aby se ani jeden z nich cítil, že tomu druhému neustále něco dluží. 
Zavřela pusu, když cítila, že jí mírně povolily panty. Ale skutečně mírně, neměla spodní rty až u brady, pouze překvapeně pootevřela ústa. Očima přelétla ke stolečku, kde chvíli zůstala a poté se vrátila k němu. Bylo štěstí, že mluvil, protože ona popravdě nevěděla, co říct. Něco takového od něj nečekala. Celou dobu si představovala jen to nejhorší, že jí vylákal pod falešnou záminkou, aby si na ní schladil žáhu, poté co ho na chodbě osočila z toho ... no, co si myslela, že je. Jenže po tomhle spíš pochybovala o sobě než o něm. 
Uvědomila si, že zvuk Siriusova hlasu ustal. Ani netušila kdy, zda to byla chvilka či delší čas. Lehce sebou cukla, aby se probrala. Nebudou tu jistě stát celý den. Vzhlédla k němu, což byla asi chyba. Z jeho pohledu bylo lehké vyčíst, že očekává její odpověď. Otevřela ústa, aby něco řekla, jenže hlas se někde zasekl. Teď si připadala vážně blbě. Musela něco říct. Kdyby jí někdo kopl bylo by to snažší. 
"Já ..." tiše polkla, ale knedlík v krku zůstával. ..."Děkuji," bylo to jediné, co ze sebe dokázala dostat. Tam kde to postrádalo na délce, tam to vynahrazovala upřímnost. Odvrátila se od něj, když jí v očích zaštípaly slzy. Cítila se vážně strašně. Nebylo to jen tím nemalým darem, ale převážně tím, že z jeho tváře vyčetla, že to myslí upřímně. A ona mu ani tu šanci dát nechtěla. Několikrát zamrkala, aby zahnala to, co tam má vydržet do zítřka. Připadala si jak těhotná, copak v tomhle ročníku nikdy nepřestane brečet?!

Len sa pousmial. Nepovedal nič pretože mal pocit, že v momente ak by niečo povedal tak by to všetko pokazil. Dúfal len, že týmto spôsobom celú tu vec uzatvoril a nebudú sa k tomu musieť vracať. On sám vedel, že jedna z jeho chýb je to, že v konečnom dôsledku vedel u ľudí vzbudiť ľútosť. Vedel celú vec otočiť takým smerom, že si človek myslel, že tá chyba v žiadnom prípade nemôže byť pridelená Siriusovi. No aj napriek tomu nechcel o túto zlú vlastnosť prísť. Sirius bol toho dôvodu, že každý jeden človek má z určitého dôvodu zlé aj dobré vlastnosti a záležalo už len na človekovi či nechá tie dobré prevládať nad tými zlými alebo to bude ako v prípade niektorých ľudí presne naopak.  On sám nevedel či sa v ňom nachádzajú tie lepšie vlastnosti v prevahe nad tými zlými alebo to je úplne inak. No to ho možno desilo zo všetkého najviac. Predstava, že by bol človekom rovnakým ako práve jeho matka.

„ čo ak by sme sa popozerali po obchode? Mám pocit, že by sa tu mohlo nachádzať mnoho vecí, ktoré by ťa napokon zaujali. Nemám pravdu?“ ukázal okolo seba pričom si jednu ruku dal do vrecka a následne si o niečo viac uvoľnil šál, ktorý mal len tak prehodený cez krk. Pozrel sa okolo seba. Mal tento obchod rád, predsa len sa v ňom nachádzal pomerne často a stále z neho odchádzal s niekoľkými vecami. „ no vieš čo by možno bolo zaujímavé? Nikdy si nepremýšľala nad tým, že by si to bola práve ty, kto by napísal nejaký príbeh?..“ povedal pričom jej venoval jeden pohľad a následne úsmev. Vyzeral tak pokojne aj napriek tomu, že vo vnútri sa nachádzalo mnoho otázok. „ hoci to by znamenalo, že ak by som si to prečítal pri každej jednej stránke by som sa chytal za hlavu a myslel si, že to nie je ani len pravda! Nemám pravdu?..“ žmurkol na ňu a následne jej venoval malý úškrn. V tejto chvíli to bol ten Sirius, ktorého pozná mnoho ľudí. S úsmevom na tvári s trefnými poznámkami, ktoré neboli nikdy mierené ako urážka. No ak sa to teda netýkalo určitých typov ľudí ako bol práve Severus Snape.

" ale ak by ti dal niekto otázku o čom by bola tvoja kniha, ako by si odpovedala? " povedal pričom to myslel skutočne vážne. Dúfal len, že sa mu nevyspeje a nepovie nejakú hlúposť. Chcel to vedieť, predsa len vždy ho zaujímalo to, čo sa odohráva v ľudských hlavách osôb, ktoré zdieľajú s ním jeden priestor. Zaujímalo ho akým smerom premýšľa, čo sa nachádza v jej hlave pretože po tom čo sa stalo na chodbe rozhodol sa ju spoznať. čo bolo v jeho situácií veľmi výnimočné. Predsa len to bol človek, ktorý nechodil po chodbe s úsmevom na tvári takým, kedy by mal ochotu sa s niekým zhovárať o pocitoch alebo rodine. Aj napriek tomu, že podobných ľudí poznal veľmi dobre. A vždy mu to prišlo komické. Nemal v pláne v tejto chvíli rovnakú vec praktizovať pri nej no chcel pochopiť ako premýšľa. " hoci v tvojom prípade človek ani len nevie čo by si si vybrala? romantika? nah to by bolo pre teba niečo jednoduché. Tajomné prípady? nah to by bolo pre teba možno predvídateľné. Vážne by ma to zaujímalo ktorým smerom by si sa v tomto ohľade vybrala.." už len táto voľba u neho znamenala dosť. predsa len si vedel vytvoriť obraz podľa toho, ako by si človek vybral cestu, čomu by sa venoval a čo skúmal.

Stačilo by pár facek, aby se přestala tvářit jako ublížené štěně, které udělalo loužičku na podlaze, protože ho majitel nestihl vyvenčit. Když už si svým způsobem oba vynahradili tu nešťastnou příhodu, snad na ní můžou zapomenout a žít v klidu bez nějakých ran na duši. Kdyby se věčně měla trápit vším, co kdy prohlásila, nic by z ní nezbylo. Ona pokaždé více mluvila než přemýšlela a poté to končilo katastrofálně. Nejednou urazila tetičku Delilah, když měla nemístné poznámky o blonďatých existencích. Aneb žerty o blondýnách nejsou tak vtipné, když jste v přítomnosti jedné z nich. Ne že by jí neměla ráda, ale občas jí skutečně nesnášela. A její dceru přímo nenáviděla. Odpudivá peroxidová příšera. 
Přestala počítat drobky na zemi a vrátila svůj pohled do normální lidské roviny, v níž se toho ukrývá tolik. Třeba knihy, prodavač, knihy, Sirius a zase knihy. No přímo dokonalý ráj ... knih. Knihy, knihy, knihy a pouze knihy. I její myšlenky se mírně zdeformovaly, když se její krásná předsudková zeď zbořila a ona musela hledět na realitu, jaká je. V níž byla neskutečná příšera. Nestvůra v rohu, která ukazovala na lidi a vymýšlela jim příběhy podle indícií, které se k ní dostávali, aniž by se snažila zjistit pravdu. V tomhle kompletně selhávala. Byla špatný příklad Mrzimoru.
"Cože?" trhnutím se vrátila do reality, když se ozval známý hlas. ..."Jo, podívat se po obchodě. To bychom asi mohli ... když tu jsme," dostávala ze sebe po kratších intervalech slova, která by zněla lépe, kdyby šla po sobě. Rozhýbala se k pohybu, dokud se nemohlo stát, že na místě vystojí důlek a poté ho bude muset zaplatit. Jako tribunu na hřišti. Sice to tu znala nazpaměť, ošahala si každou knihu, ale nechtěla vypadat jako kompletní knihomol, tudíž si občas nějakou do ruky vzala. Zcela nahodile, vůbec nehrabala po těch, které dávno měla. Akorát tyhle nebyly špinavé, potrhané ani znovu opravené. 
"Proč myslíš, že bych o tom přemýšlela? Co když moje psaní nestojí ani za Filchovo koště?" vůbec se nechtěla dostat k tomu přiznání, že má několik notesů popsaných příběhy, které jí napadly během školních hodin nebo čtení, v němž bylo inspirace mnoho a nebo také když pozorovala lidi. To byla jedna ohromná inspirace za druhou. Občas nějaký příběh nedokončila, někdy nechala otevřený konec, protože se jí líbil natolik, že v něm chtěla i pokračovat. Ale to se nikdy nestalo, protože jí napadlo opět něco jiného. I jako neschopný mág může být dobrým spisovatelem. Jen se s tím nikomu zvlášť nechlubila.
"Myslím si, že u chytání se za hlavu by jsi neskončil," neupřela si nepatrný úsměv. Vzala do ruky další knihu a ze zájmem si prohlížela její obal. Vazby z kůže byly nejkrásnější. Jen si nesměla představit, že přitom musí zabít nějaké nebohé zvíře. Byla přílišný zvířátkomil, aby při tom uvědomí nenaházela veškeré kožené vazby do plamenů. Oheň! Oheň! Bude svítit!
"O písmenech a slovech, které v konečném důsledku dávají příběh?" povytáhla koutky do úsměvu a knihu vrátila zpátky. Přeci si nemyslí, že z ní tak lehce dostane její tajné nápady. To je jako kdyby se Eli chlubil s každou tajnou ingrediencí před celým publikem. I Sirius byl takové malé publikum. 
"I romantika může být komplikovaná. Romeo a Julie to zaručeně lehké neměli," nemohla si nevzpomenout na debatu s Phoe. Skutečně rodina měla dostat více prostoru. ..."Ale když tě to tak zajímá ... já nemám jen jeden směr, kterým bych se chtěla vydat. Je jich víc a když to nepřeženu, tak se dají i kombinovat," odpověděla mu tak napůl. Moc o svém psaní nemluvila prakticky s nikým. Bylo to její skryté quilty pleasure. Nikdo nikdy nečetl, co sepsala, nikdy se nesvěřovala se svými nápady, ani neprobírala průběh děje. Měla pocit, že když to vypustí z úst, ztratí to své kouzlo a už to nebude jen její. To bude vskutku divný spisovatel. Napíše knihu a nikdo nebude vědět o čem a ani si jí nebude moct přečíst. Asi by s tím zlozvykem měla skoncovat.

„ pretože v momente, keď sa na teba pozriem akú vášeň máš pre tie knihy, ako niekedy bez toho aby si vnímala svet okolo seba sa radšej pozeráš do stránok kníh a hltáš každé jedno písmenko, každé jedno slovo, vidím pred sebou niekoho, kto by to dokázal..“ povedal bez toho aby sa na ňu čo i len pozrel. Už len tými obyčajnými slovami jej naznačil, že ju možno niekedy zahliadol a venoval jej jeden pohľad. No prečo by to neurobil? Addison bola krásnou, múdrou dospievajúcou ženou, ktorá si možno nájde neskôr hluchého a slepého človeka, ktorý by s ňou vydržal bez jedinej hádky. Ale Sirius bol možno v niektorých veciach predsa len rovnakým.
„ chceš mi vari povedať, že niekde vo svojej izbe neschovávaš nejaký náčrtník alebo zápisník v ktorom máš popísané životy mnohých postáv?..“ zasmial sa Sirius pretože to by následne znamenalo, že by sa mohol v tejto chvíli mýliť. A to si pravdaže priznať nemienil. On mal určitú predstavu a nechcel sa jej vzdať, dokonca ak by to tak bolo on sám by jej navrhol aby nad tým niekedy predsa len popremýšľala a možno sa pokúsila niečo napísať.

„ no život nie je len o hľadaní pravej lásky. Alebo áno? Myslím si, že v živote je mnoho iných okamihov na ktoré sa mnoho autorov prestalo zameriavať. V momente, kedy si vezmeš do ruky niektoré knihy vidíš ako to napokon skončilo krásnym koncom kde sa dvaja ľudia milujú a majú niekoľko detí. No takto to v život nechodí..“ on sám bol ten, kto v tejto chvíli prešiel ku knihám a končekmi prstov prechádzal po ich zviazaní. Pozeral sa na rôzne tituly aj napriek tomu, že tomu nedával v tejto chvíli veľkú pozornosť.
„ čo je to vôbec láska? Je to len túžba po niečom alebo po niekom. Alebo nie?  Ak je láska to, čo niekedy vidím. Len chladné pohľady a život bez jediného dotyku myslím si, že to nie je to, čím by som sa ja osobne zameriaval.“ Povedal pričom sa snažil myslieť na to, čo videl mnohokrát odohrávajúc sa u nich doma. Láska, vzťah dvoch ľudí, ktorí sa na seba nevedeli ani len usmiať alebo povedať si niekoľko pekných slov. a následne rovnakým spôsobom vychovávať svojich potomkov. Nechcel byť takým človekom, nechcel aby sa niekedy stalo to, čím by prechádzal on sám. Kvôli tomu láska v jeho živote nemala žiadne miesto.

„ nemusíš mi povedať to na čo sa zameriavaš alebo na čo by si sa zameriavala. Pretože viem, že raz si to budem môcť prečítať..“ povedal po tom ako pohľadom našiel ten jeho a následne sa na jeho tvári objavil tradičný úsmev. Bolo to zvláštne ako niekedy dokázal tak mnoho vecí skryť za úsmev ako keby vôbec neexistovali. No aj napriek tomu ten úsmev tam stále bol. Bolo to niečo, čo ho odlišovalo od jeho matky, ktorá v ňom v tejto chvíli nevidela nič. Žiadneho syna, žiadneho potomka. Len niekoho, koho už nikdy nebude brať ako súčasť rodiny.
„ myslíš si, že by láska medzi Romeom a Juliou pokračovala keby nezomreli? Bol by to prípad toho príbehu, kedy by skončili šťastne až do smrti, kedy by zomreli prirodzene v spánku? ..“

"Však to bych byla kompletně mimo realitu, místo, abych různé situace prožívala, tak bych o nich psala. Neviděla tu krásu kolem sebe, jen bych jí popisovala," krátce se ušklíbla, když nenápadně narazila na to, co jí pověděl na chodbě. Ale dobrala se své odpovědi, proč si myslí, že píše. Ne každý, kdo čte automaticky musí i něco sám stvořit. Skoro jí to přišlo, jako by mohl číst myšlenky nebo si všímal něčeho, co jiní lidé ne. No, nemohla lhát, že občas něco nenaškrábala i mezi lidmi. Přišla myšlenka a musela být okamžitě zapsána, jinak by jí v okamžení zapomněla. Naštěstí měla v knihách nastrkaných pár čistých papírů. Přidělaných kouzlem, aby jí nevypadaly, což byla taky práce bratra. Štěstí, že mu nezáleželo na tom, proč jí je tam strká. Měl důležitější věci na práci než vyptávání. A tak si občas něco zapsala a poté se vrátila ke čtení. Jestli jí přitom viděl ... tak ho bude muset zabít.
"Ehm ... ano ... vůbec nic takového u sebe neskrývám. Ani jeden jediný zápisník," zarputile vrtěla hlavou, což dodávalo lži na mnohem větší nepravdivosti. Však taky faleš nebo klamstvo nebyly její předností. Svým slovům musela věřit, aby dostávaly ten pravý nádech pravdy. O těchle věděla, že je každé jedno z nich špatně. Proto bylo tak lehce prohlédnutelné, že mu nestydatě lže. Naštěstí ne do očí, to raději urputně pozorovala knihy než někomu klamat přímo do tváře. 
"Já si takové knihy do ruky neberu ... a pokud se mi tam náhodou ocitne, tak jde zpět do poličky," zašklebila se při myšlence, že by musela přežít několik stovek stránek blábolů o tom, jak se dva hrozně moc milují, ale nemůžou spolu být, protože mají ten a ten důvod. Stačili jí Bídníci ... i když ty části o horoucí lásce přeskočila. Už tak to byla nekonečná kniha a dobrého materiálu bylo tak málo, že by se to vešlo do jedné, tenčí knihy. 
"Nepleteš si lásku s povinností s někým být? Láska nemusí být jen mezi dvěma osobama, které spolu plánují budoucnost. Matka miluje své dítě, bratr miluje sestru ... ne v tom incestním slova smyslu," zarazila se nad tím, jak to možná vyznělo. Ona sama nikdy nepřiznala, že by bratra, toho hlena blonďatýho milovala, ale popravdě bez dvojčete se žilo hodně špatně. Nemusela s ním trávit celý den, ale aspoň pár hodin ano. Zřejmě to bylo tím, že si nebyli podobní ani si nedokončovali věty. Ta dvojvaječnost měla své výhody i nevýhody.
"Vskutku? Protože stále celá tvá myšlenka o mém spisovatelství může být mylná," povytáhla jeden koutek výš než druhý. Obávala se dne, kdy někdo něco z její sbírky přečte a nebude se mu to líbit. Nebude se to líbit nikomu. Byl to její jediný sen a nemohl být roztříštěný realitou. To jej raději navždy nechá snem.
"Kdeže, Romeo by si za pár let uvědomil, že Julču už nemiluje a opustil by jí pro mladší a krásnější," tiše se tomu zasmála, ale byl to spíše smích ironický než veselý. Jaký dokonalý předobraz jejich vlastní rodinné idylky. 
Bohužel se jí na mysl dostávala vlastní otázka. Omluvil se jí, dal jí dárek na znamení usmíření a přesto tu bylo stále něco, co to kazilo. Co kazilo celou tu novou představu o milejším Siriusi Blackovi.
"Chtěla bych se tě na něco zeptat," předešla ho, aby mu zahradila cestu. Když jí dokázal přesvědčit o tom, že má srdce, proč se přesto v jednu chvíli dokázal chovat jako dokonalý předobraz Zmijozelu? ..."Proč šikanujete Snapea?" upřeně se na něj zadívala a netěšila se na to, co spatří. Ale potřebovala to vědět. Měli k tomu důvod? Nebo si jen krátili volné chvíle? Bylo to tím, že byl Zmijozelem? Nebyl by snad lehčí cíl Mrzimor nebo Havraspár? Tam by se nesetkali s dokonalou šikanující konkurencí. Tohle bylo pod jejich úroveň.

„ možno sa mýlim možno nie. To je už na tebe. Samozrejme nebudem ťa nútiť do všetkého aby si mi hovorila aj napriek tomu, že by som bol napokon rád ak by som si niečo mohol prečítať. Vtedy človeka vie človek najlepšie pochopiť..“ na jeho tvári sa objavil úsmev no v momente, kedy spomenula aj iné formy lásky tak ten úsmev, ktorý bol pre neho charakteristický sa zmenil v mierne bolestivý krč. Jeho sánka sa na moment zvierala pričom lícne kosti o čosi viac vypukli na povrch.
„ nechápem to. Vážne to nechápem pretože nevidím to rovnako Addison. Možno som hlupákom no nikdy som nepochopil lásku medzi dieťaťom a matkou..“ povedal bez toho aby sa na ňu pozrel. Možno prišiel ten čas, aby jej niečo o svojej minulosti povedal a následne by ho ona videla o čosi v lepšom svetle alebo naopak, možno by vtedy pochopila, že nikdy nebude dobrým človekom.
„ moja matka sa na mňa nikdy nepozrela s tým, že by mi chcela naznačiť lásku. Nikdy ma neobjala alebo nepotešila. Nikdy ma dokonca ani nepohladila po tvári. Ako potom môžem chápať lásku matky a dieťaťa? Vždy som videl len chlad a slová, ktoré mi boli hovorené do ucha. Slová, ktoré mi mali nahovárať kadiaľ sa mám vybrať a ako premýšľať. Toto som mal ja chápať ako lásku..“ následne sa na ňu pozrel a prešiel niekoľko krokov. Bolo to zvláštne povedať to nahlas. Nechcel aby ho brala ako človeka, ktorý by bol toho schopný. Byť z manipulovateľný a následne by plnil niekoho príkazy. Práve v tomto ohľade bol Sirius iným človekom. V momente, kedy mu niekto povedal aby sa pohol doprava a urobil krok vpred on urobil úplný opak len aby sa necítil ako cvičené zvieratko, ktoré je k niekomu zaviazané za zadné nohu.

„ a láska k súrodencovi? Ako mám opísať lásku k niekomu, kto mal za príkaz na mňa zabudnúť? Nie som nikým pre svojho súrodenca. Nemám brata s ktorým som niekedy vyrastal. Mám priateľov za ktorých by som položil život..“ ten úsmev sa stále nenachádzal na jeho tvári. Bolo to niečo, čo ho robilo ľudským. V momente, kedy si človek predstavil Siriusa Blacka predstavil si niekoho, kto nepatrí do Nebelvíru. Kto by mal okamžite byť pridelený priamo do Slizolinu. No kde bolo to napísané pravidlo, že by ním musel byť?
„ a čo sa týka tej tvojej druhej otázky..“ pristúpil k nej bližšie pričom sa mu v očiach niečo zablysklo. Možno hnev, ktorý sa objavil takmer okamžite v momente, kedy sa spomenie jeho meno. No nebolo to tým, že by bol nejakým šikanátorom.
„ je zvláštne, že v momente kedy sa spomenie jeho meno ľudia ho vidia ako dobrého človeka. Toho, kto za nič nemôže. Toho, kto by nič zlé neurobil. Je zaujímavé, že v tomto ohľade sme práve my tí, kto sú najhoršími osobami na škole. Ale čo ak by si sa na moment zamyslela nad tým a videla veci z inej strany?..“ pozeral sa jej priamo do očí ako keby sa jej snažil naznačiť, že to nemyslí ako žart. Mal dokonca chuť jej ukázať nejakú spomienku, ktorá sa spája práve so Severusom no na miesto toho sa rozhodol použiť slová. Ved predsa len, mohla si myslieť o tom čo len chcela. On sám vedel, že takmer žiadnym spôsobom ju nemôže ovplyvniť. Tak ako by ani jeho nedokázal prinútiť nech myslí iným spôsobom.
„ určite vieš, že chlapci pre mňa znamenajú všetko. Sú mojou rodinou, oporou. Niečo čo mi vždy chýbalo. V momente, kedy sa človek nedokáže spoľahnúť na rodinu hľadá si to niekde inde alebo nie? Nehovor mi, že v tvojom živote sa neobjavila nejaká osoba, ktorá nemala nič spoločné s tvojou krvou žiaden príbuzný pre ktorého by si dokázala urobiť mnoho. Mám to rovnako. A v momente, keď vidím, že niekto ako Severus sa snaží postaviť sa medzi nás a nájsť spôsob ako nás vykresliť v zlom svete, neviem sa ovládať...“ zasmial sa Sirius pričom následne si prešľapol z jednej nohy na druhú.
„ dokáže si nájsť nejaké miesto na ktoré sa prisaje alebo do ktorého začne bodať pomyselným mečom. U mňa si ho dokázal nájsť takmer okamžite. Addison nikdy si si nevšimla, že poslednú dobu sa má k môjmu bratovi o niečo bližšie ako obvykle?...“ povedal Sirius pričom zatvoril oči no aj napriek tomu mu to nepomohlo. Cítil ako sa jeho tvár zmenila, ako sa na jeho tvári objavil hnev a dokonca aj náznaky smútku. „ ako by si sa tvárila, keby ti človek ktorého nenávidíš tak veľmi, že sa premáhaš každú jednu chvíľku nepovedať a neurobiť nič, snažil na svoju stranu pretiahnuť tvojho brata? Kedy by mu na ňom nezáležalo, záležalo by mu iba na tom aby ťa dokázal týmto spôsobom nahnevať, dokonalo vyprovokovať. Zostala by si kľudným človekom a premýšľala by si nad ním ako nad svojim najlepším kamarátom?...“ opäť sa pozrel do jej očí a následne urobil jeden krok vzad. Ako keby sa snažil držať si odstup a pomyselne pred sebou stavať tú zábranu, ktorú mal vytvoriť už v prvý deň. možno v tejto chvíli povedal viac ako by mal. Stačilo by to na to aby aj ona bola tou, kto by ho mohol zničiť. Stačilo by nájsť obyčajný spôsob a Addison by v tejto chvíli vedela presne na ktoré miesto by mala udrieť.

„ myslíš si, že som človek, ktorý nemá srdce. Alebo nie? No ako potom vysvetlíš to, že som sa mnohokrát postavil z priateľov v momente, kedy sa na nich Severus obrátil s tým, že našiel spôsob ako ich ponížiť alebo ako ich zraniť. Nie som ten, kto by stál v kúte a prizeral sa. Priatelia pre mňa znamenajú všetko a viem, že ak by to bolo potreba určite by som dokázal za nich položiť svoj život..“ spomenul si na ten fakt, že kvôli Remusovi v bobdobí, kedy si prechádza svojimi premenami na vlkodlaka sa aj on premieňa na čierneho psa, ktorý takmer neustále riskuje svoj život.
„ nechcem aby si si myslela to, čo od teba očakávam. Nechcem aby si si urobila na mňa názor taký aký by som chcel len kvôli tomu, že by si si myslela, že na teba tlačím. Nezniesol by som myšlienku na to, že by som bol človekom, ktorý by niekoho prinútil myslieť rovnako. Záleží mi na tom aby ma ľudia videli v mojom svetle no viem, že nie vždy to je možné. Je len na tebe ako sa rozhodneš vidieť ma. Ako človeka bez srdca, ktorý má horenos alebo ako skutočného Siriusa Blacka.“ V tomto momente jej dal Sirius do ruky pomyselnú zbraň, záležalo na nej či vystrelí alebo nie.

"Z mého psaní by jsi mě dokázal pochopit? Co když se mé psaní zcela liší od mého skutečného já? Třeba jsem v tu dobu někým úplně jiným," s úsměvem pokrčila rameny. Neměla tušení, zda z jejího psaní jde poznat její pravá povaha, zda si na tom vybíjí své emoce a vkládá do toho část sebe. Ale pokud to měla brát z Basilova pohledu, každý umělec do svého díla vkládal něco ze sebe. Prakticky s ním sdílela svou obavu. Bál se uveřejnit obraz, protože do něj vložil ze sebe příliš mnoho. Každý by v okamžení spatřil pravou tvář Basila Hallwarda. Ať mohla být sebesvětlejší, mohlo se v něm nalézat i temno. Ale především nikdo nechce být poznán až do úplné hloubky. Vždy musí zůstat určité tajemství, povahový rys, který může zůstat jen jeho. Chápala jej a přestože ona svou múzu neměla, nechtěla ukázat svou duši před celým publikem. Bála se jí poodhalit i před jedním člověkem. Nikdy nemohla tušit, zda to odhalené světlo nevyužije pro svůj prospěch. Aby osvítila jeho vlastní.
Znejistěla, když Siriusovi zmizel úsměv z tváře. V tu chvíli věděla, že opět řekla něco špatně. Mimoděk si vzala knihu do ruky. Ale nemohla předstírat, že to je pouze příběh. Tohle byla realita, taková jaká byla. Bez jakéhokoliv nastínění nebo přehnaného dobra. A v tom světě existovali i tací rodiče, kteří ze svých dětí chtěli mít poslušné loutky, opičky, které budou dělat přesně to, co se jim poví, půjdou po předem vyšlapané cestičce a neuhnou ani o cenťáček. Prakticky mohla být ráda za ty své. Sice se měla naučit chovat jako dívka, jejíž rodina něco znamená, ale dalo by se říct, že nad ní dávno zlomili hůl a zvykli si, že jejich děti nejsou dokonalé. Však oni také nebyli, mohli to hrát, předstírat, ale hluboko uvnitř věděli, že jsou jen smutní klauni. 
Přešlápla na místě a nenápadně se na něj podívala, když jí začal vypravovat o své rodinné situaci. Nechtěně se dotkla citlivého místa, tentokrát to skutečně nemínila zapříčinit. Přejela nohou po dřevěné podlaze. Možná jí takto dal odpověď, proč není ve Zmijozelu. Chtělo to jistou dávku kuráže, aby se vymámil z područí rodiny a stal se někým, na koho se mohl podívat do zrcadla. Ne každý to svedl, někteří se mohli bát toho, co v něm spatří. Zrcadlo nelhalo, ukazovalo pravdu takovou jaká je. Bylo obrazem do duše. Pro pravdu se někteří zlobí. 
A ona v ten okamžik netušila, co říct. Podstrčit mu falešnou útěchu? Slova, která nemusela nic znamenat? Nebo jen odkývat? Nebylo by to příliš nedostačující? Měla by něco vymyslet, jenže když na ní někdo vytáhl citlivá témata, dokázala jen ... koukat. Někdy nejspíš bylo lepší mlčet. Nebo odvést téma jinam. Jenže to už se přesídlil ke druhé otázce, jejíž odpovědi se obávala. 
"Nekoukám se na to z jeho strany," zamumlala spíše pro sebe, nechtěla ho rušit ani mu skákat do řeči. Mohl by poté něco vynechat. Lehce se opřela o knihovnici a pozorovala ho. Měla z toho lehce smíšené pocity. To, co občas vídala, u čeho se polovina školy lámala smíchy, vypadalo jinak než jak to vysvětloval. Na jednu stranu ho chápala, chránil přátele. Jenže ona nikdy nebyla ovlivněna Snapem. Prakticky za celých šest let s ním neprohodila ani jedno jediné slovo, nevěděla, co o nich říká, ani to, jak do své pasti láká Siriusova bratra. Co když ... se s ním chce jen přátelit? No, nejspíš by opět měla zapojit své předsudky, ale nyní na to nechtěla koukat jako soudce, porota a kat. 
Chvíli se dívala do země, možná se zdálo, že se snaží urovnat si myšlenky, popravdě netušila, co si myslet. Příliš mnoho pohledů, mnoho názorů a spousta hluchých míst. Nemohla obvinit ani jednu stranu pro nedostatek důkazů. Přesto věděla, že cokoliv, co poví, bude špatně. Mlčení by se vyplatilo více. Vzhlédla od podlahy a tiše si oddechla.
"A ... nešlo by to ... jinak? Najít jiný způsob ... jak je bránit? Jak se s tím vypořádat?" zeptala se nesměle. Neměla z toho dobrý pocit. Nejlépe by udělala, kdyby na to nikdy řeč nenavedla. Celé to byla chyba. Mohla to nechat pod pohroužkou špatného tajemství. Ale nechtěla, aby někdo jako Sirius využíval podobné zbraně jako třeba Lucius Malfoy. Vždy je jiná cesta.

„ myslíš si, že som to nikdy neskúšal?“ zasmial sa Sirius pričom odvrátil od nej zrak a následne sa musel prejsť niekoľko krokov pričom si dal ruky priamo do vreciek. Bolo pre neho ťažké v tejto chvíli hovoriť o ňom, sústreďovať sa práve na Severusa. Predsa len tento večer chcel prežiť iným spôsobom nie len myšlienkou na človeka, ktorý pre neho nikdy nič neznamenal.
„ nikdy som nebol človek, ktorý by sa pozeral na niekoho z vrchu len kvôli tomu, že som z pokrvnej línie čarodejníkov a niekto nie..“ aj napriek tomu, že v tejto chvíli už nebol súčasťou svojej rodiny. Nebol súčasťou rodu, ktorý mal byť veľaváženým. Zradil takmer každého jedného človeka, ktorý sa na neho pozeral ako na potomka, ktorý by mal ísť v šľapajach.  Pri tej myšlienke sa musel zasmiať, pretože si uvedomil, že to nikdy tak nebolo. Každý v ňom videl toho človeka, ktorý by sa v každej možnej situácií obracal na svoj rod a na to, čo dokáže no Sirius nebol takým. Takmer nikdy nepoužil svoje meno rovnako ako Lucius kedy sa dostal do nejakého problému.
„ nezáleží mi na tom akým človekom je. Nezáleží mi na tom z akej rodiny pochádza no to ako sa správa. To ho robí tým, kým je. Samozrejme, že to nemôžeš pochopiť pretože si s ním nemala žiaden problém. Nebudem ti hovoriť o tom ako veľmi ho nenávidím, ako veľmi nenávidím ten pohľad ktorým sa na mňa díva a dáva mi jasne najavo, že som to s bratom dávno stratil. Nedokážem Regulusa zachrániť a on to vie veľmi dobre. Myslíš si, že by sa našiel spôsob ako by som ho mohol prestať nenávidieť? Samozrejme, že áno. Našiel som ho. Nevyprovokujem ho, nepotrebujem to.“

Následne sa Sirius pozrel na Addison pričom sa snažil na tvári vyčariť úsmev aj napriek tomu, že to nedokázal. Bolo to predsa len miesto, ktorého sa nikto doposiaľ veľmi nedotkol. To miesto o ktorom tak dlho nechcel hovoriť. Dokonca ani len nevedel prečo to teraz vypúšťal z úst, možno aby sa mu uľavilo.
„ nevieš si predstaviť tie prebdené noci, kedy som sa musel premáhať k tomu aby som si ho nenašiel a nezabil ho. Vlastnými rukami, bez čar a mágie. Takže myslím si, že toto je ten najlepší spôsob, aký sa v mojej hlave zrodil...“ Sirius sa rozhodol tému ohľadom Severusa ponechať. Nechcel sa o ňom už baviť a myslieť na to, čo by urobil ak by sa v tejto chvíli objavil v jeho blízkosti.

" čo keby si mi skôr povedala, čo by si si priala na Vianoce? neverím, že niekde v tvojom vnútri nie je niečo, čo by ti urobilo nehoráznu radosť." povedal pričom sa k nej opäť priblížil. Snažil sa jej pohľadom naznačiť, že je v poriadku. že sa ho nemusí báť v prípade, že v jeho tvári videla niečo, čo by ju mohlo vydesiť. Hnev, nenávisť možno aj túžba po tom niekomu ublížiť. No stále Sirius bol muž, ktorý vedel ako sa má správať. Vedel, že by nikdy neublížil žene aj napriek tomu, že by cítil hnev, ktorý by prechádzal celým jeho telom a usídlil sa na mieste, kde by sa nachádzalo jeho srdce.

Věděla, že decentně šlápla vedle. Dobrá, spíš našla dokonale velkou louži a oba do ní hodila. Proč se jen musí ptát na nevhodné otázky? Copak je lepší nevědět? Tímhle jí to nijak neusnadnil. Na jednu stranu by se od toho chtěla, co nejvíc distancovat, ale na druhou by si přála najít tu pravdu. Kde je ta chyba a jak se dá zalepit. Popravdě by jí to nemuselo vůbec zajímat. Měla svou vlastní nemesis. Někteří zmijozelští v čele s Malfoyem neměli pochopení pro mudlovské studenty a rádi jim dávali najevo, že jsou něco víc a oni jen otravný hmyz. Ted byl jejím nejlepším přítelem a ona měla potřebu o chránit. Sice sama pocházela z čistokrevné rodiny, ale díky jejímu heroismu se ocitla na jejich černém listě. Ona, Teddy i Eli. Setkání se Zmijozelem bylo vždy úžasnou praxí do života. Nebylo tak těžké prvňáčkovi dokázat, že svět není jen růžový a neobývají ho pouze hodní lidé. Jedna kniha v záchodě, jedno použité kouzlo proti kamarádovi a i dítě začalo chápat, jak to ve skutečnosti chodí. A muselo se adaptovat všemi možnými způsoby. Nacházet místa, kterými Zmijozel nechodil, natož Malfoyova banda. Pokud měli s nimi hodinu, být co nejblíže profesorovi, kterému by to samozřejmě nebylo úplně jedno. V některých chvílích dokázala být škola stejně tak krásná jako krutá a nelítostná. Proti Zmijozelu se bránit nedalo, věděli, že mrzimorští jsou příliš hodní a dle jejich i zbabělí a tupí. Jednoduše dokonalé oběti.
Nikdy jí nepřišlo, že by se chtěla podívat na druhou stranu konfliktu. Jelikož sama žádný neviděla. Brala Siriuse a Jamese jako obyčejné tyrany, kteří si našli svou oběť. Nikdy neměla možnost vidět to jinak. A nejspíš nikdy neuvidí. Bude muset pouze věřit tomu, co jí pověděl Sirius. Její dnešní obava ze dne straveného s Blackem nespočítala v tom, že by na ní zkoušel své dokonalé balící techniky, spíše počítala s pomstou za to, jak jej znemožnila na chodbě. Byl ten pocit pryč? Netušila, nemohla říci ano ale ani ne.
Přejížděla prsty po vazbách a dívala se do polic. Zarazila se v pohybu, když se téma dotklo vraždy. Obrátila se na něj a i když se pokoušela držet svůj výraz na uzdě, i tak se jí v něm zračila obava. Nijak na to nereagovala. Prozatím. Bylo odvážně prohlásit, že by byl schopný někoho zabít, aby se zbavil permanentního nepřítele, který se nasáčkoval k jeho bratrovi. Opět se od něj odvrátila a vrátila se pohledem ke knihám. Nechtěla mu nijak křivdit ani se přiznat, že jí malinko vyděsil. Ovládla se a ani neustoupila.
"Něco, co by mi udělalo největší radost? Nejspíš vědomí, že se nikoho nepokusíš zabít. Nikdy," odpověděla mu popravdě, ale hned poté se to pokusila zamluvit. ..."V jiném případě by to byla šikovnost a trocha toho magického talentu. Ale to se zřejmě nikde neprodává, bohužel," pustila se knih a přešla do středu chodby. ..."Existuje něco pro tebe, co by ti na Vánoce udělalo radost? Pokud to nebudou svátky strávené mimo kruh rodinný," tahle odpověď se zaručeně nepočítala. Ona sama by raději strávila svátky zde. Což taky udělá. Pravda. Dnešní rok bude stejně chytrá jako praděda Nicolas. Škoda, že ne stejně talentovaná, ale tak nemůže mít vše.

Myšlienka, ktorá opustila jej ústa aj napriek tomu, že to nemusela myslieť vážne ho donútila na malý moment kútiky pier skrútiť do úsmevu. Predsa len myšlienka, že by to stále bola nádej, že u nej vytvorí nový, pravdivý pohľad na Siriusa Blacka ho mierne zahrial pri srdiečku. No v momente, kedy sa zamyslel nad tým, čo by jemu urobilo radosť na Vianoce sa musel zamyslieť. Nenašiel by ani len jednu materiálnu vec, ktorá by ho dokázala prinútiť na ňou premýšľať. Nepotreboval mať materiálne veci, žiadne nové technológie alebo niečo, čo bolo rovnako chladné ako myšlienka na jeho rodičov.
„ ten prášok nepotrebuješ Addison. Myslíš si, že nemáš talent no to vôbec nie je pravda..“ povedal Sirius pričom sa zamyslel nad tým, čo povedala pred malou chvíľkou. Nikdy sa na ňu nepozrel ako na čarodejníka, ktorý je neschopným. Bolo pochopiteľné, že niekomu išli lepšie lektvary niekomu zasa čarovanie. Niekto bol dokonca zameraný na vzácne tvory alebo na rastliny, ktoré sa nachádzali v okolí školy alebo v ich skleníku. No ani jedného človeka nepodceňoval.

„ som toho názoru, že žiaden človek sa nemá podceňovať. Načo by bola niekomu moc, keď ju nevie v danom okamihu použiť? Niekedy je lepšie ak ten človek má slabšie schopnosti a dokáže premýšľať.“ Povedal pričom tými slovami určite nehľadal niečo v nej. Nepovažoval ju za slabého čarodejníka. „ v mojich očiach si čarodejník so srdcom. Nezáleží na tom predsa len o niečo viac ako na tom kto čo všetko dokáže? Určite v niečom vynikáš.. len si to možno doteraz nemala možnosť vnímať..“ povedal Sirius pričom k nej pristúpil o čosi bližšie a následne sa pozrel na jej tvár.

„ mimochodom tie blonďavé vlasy ti svedčia aj napriek tomu, že tie hnedočervené, ktoré si mala pred tým vystihovali tvoju osobnosť. Nádych červenej vo mne stále evokuje tvoj temperament..“ pousmial sa Sirius pričom si jeden pramienok jej vlasov zobral opatrne medzi prsty a následne jej ho upravil. „ pýtala si sa na to, čo by mi urobilo tieto Vianoce radosť, nemám pravdu? Možno by mi radosť urobilo vedomie, že o sebe ako o čarodejníkovi nikdy nebudeš pochybovať. Vieš mi to sľúbiť Addison? Sľúb mi, že vždy sa na seba budeš pozerať ako na niekoho výnimočného..“ následne sa na jeho tvári objavil ten charakteristický úsmev, ktorý nikto nevedel napodobniť. Úsmev, ktorý aj napriek tomu, že v niektorých situáciách vyzeral rovnako mal mnoho podôb.
„ a teraz mi povedz jednu vec. Vedela by si si predstaviť v škole moment, kedy by sme sa dokázali rozprávať bez toho aby sme jeden druhého dourážali? Myslím tým, je toto len prostredím alebo sa vážne vieme aj pozhovárať..“ aj napriek tomu, že on nebol tým, kto urážal priamo. No vedel prísť na spôsob ako spôsobiť naštvané vrásky na čele mnohým ľudom.

Nesouhlasně zavrtěla hlavou. Moc dobře viděla, jak jí každé kouzlo selže a ona skončí v oblaku dýmu. Pokud jí přitom neviděl, tak zřejmě neměli společné hodiny v zaříkávadlech a přeměňování. Jednou se jí jedno povedlo, ale to jí bylo nehorázně zle. Snědla příliš mnoho vajec, zapila to mlíkem a dvě hodiny strávila na záchodě. V ten den se jí poprvé jedno zaklínadlo podařilo, přeměnila kapesní hodinky v pořádné hodiny. To překvapilo i samotnou McGonagallovou. Nic jí nepověděla, ale toho nepatrného úsměvu si všimla. Nabitá pýchou si říkala, že to je možná začátek úspěchu, ale druhého dne přišla na zaříkávadla a zase to bouchlo. Naštěstí ne ona, jen kniha. Naštěstí ne její kniha, ale bratrova. No, tak byl začouzený i on. Pro jednou mu to zaručeně neuškodilo. Chtěla se škodolibě usmívat, ale to uvědomění si, že minulý den byla pouze náhoda nic víc, jí přivedl zpět ke smutku, který třímal hluboko uvnitř. 
"Ale každý kouzelník dokáže alespoň lehké zaklínadlo. V čem se poté liším od motáků? Bych nemusela zbytečně mrhat životem a šla bych se postavit k Filchovi, ten by mi s radostí do rukou vrazil metlu. ... zvlášť když jsem trochu nakopla paní Norrisovou," zašklebila se do dálky, když si vzpomněla na ten skřek, který vydala. Chudák číča, ale ten pohled byl horší, jak letící zvíře. Protože následně nato letěla i ona a zcela dobrovolně. Bylo těžké nechodit Filchovi na oči, navíc když si to moc dobře pamatoval. Viděla to v jeho tváři a ta gesta mluvila také za vše.
"Srdce má přeci každý. Bez toho orgánu se nedá žít. Lektvary mi jdou zaručeně o něco lépe, ale to bude tím, že se vždy vecpu do dvojice s mým bratrem," s jejím geniálním dvojčetem přes lektvary. ..."Jeden jediný jsem udělala sama. O Halloween mnoholičný lektvar. Takový hnus pokaž ..." zarazila se v půlce slova, když si uvědomila, co z ní vyjelo. Těkla očima ze strany na stranu. ..."Který jsem okamžitě vylila, protože byl pokažený," zavřela na vteřinu oči a poté zavrtěla hlavou. Jo, talent přes kouzlení, lektvary i čtení, když si dokázala splést dvě rozdílné suroviny. Pitomé kořeny!
Opět si zakázala couvnout, když udělal další kroky blíž k ní. Navíc by vrazila do regálu a se svojí šikovností by ho převrhla. A sama skončila na něm. Potom by to musela uklízet a tak si rozhodně výlet v Prasinkách nepředstavovala. 
Tiše si oddechla, když jí sebral jeden z jejích strašných blonďatých pramenů. Kdyby je chtěl, ráda by mu je dala. Svojí barvu měla radši.
"Temperament? Myslíš horkokrevnost?" nakonec přeci jen ustoupila, protože jí nynější vzdálenost nevyhovovala. Málokoho strpěla ve svém nejintimnějším prostoru. Nepatrně se zamračila při jeho prosbě.
"Tohle se nedá slíbit. Nemůžu si myslet, že jsem kdovíjak výjimečná s těmi všemi explozemi okolo," roztáhla ruce do šíře a poté je dala opět k sobě. ..."Mohla bych ti to slíbit, tvrdit, že je to jinak, možná se i tak tvářit, ale to co cítím se nezmění. Promiň," nesmyslně se omluvila za něco, co se nedá lehce ovlivnit. Nedokázala o sobě smýšlet jinak než jako o motákovi, kterému čirou náhodou někdo přidělil kapku té moci, aby se vždy probrala a uštědřila jí nepěknou ránu. Bylo to smutné, lepší by bylo, kdyby byla prostým mudlou.
"Myslím, že na tuhle otázku najdeš odpověď v dalších dnech," co mu mohla říci jiného. Třeba se jeden z nich opět začne chovat jako v ten den na chodbě a veškeré chvilkové pouto bude pryč. Zbude jen vzpomínka a několik vzácných knih. 
"Chceš tu zůstat nebo se půjdeme projít ven? Jsem si jistá, že mi pan Eckherton nechá doručit knihy na pokoj," začínalo tam být docela teplo. Však také byla pořád nabalená a trocha toho čerstvého vzduchu nikomu nikdy neublížila. Pouze těm, co vzduch nepotřebovali, ale mezi ty nepatřila.