Dervish & Banges

Bolo príjemné, ba čo viac, priam osviežujúce si znova vyraziť do Prasiniek. Bola to malá, krásna dedina. Doslova čarovná. Hoc si tu svoje miesto našlo len zopár domov a ešte menej obchodov, ale práve v tom tkvela tá krása. Málo ľudí, ktorý sa vzájomne poznal, zdravili, usmievali jeden na druhého. Hlavne v čase, keď sa blížili tie krásne sviatky menom Vianoce. Vedela, že muklovia ich slávia hlavne vďaka svojmu bohu, v ktorého veria. A možno v ňom verí aj ona. Veď ako inak by sa dal vysvetliť fakt, že niektorý dostali dar mágie a iný nie? A vôbec nezáležalo na tom, kto z akej rodiny pochádza či nie. Určite bol za tým ten muklovský Boh. Akurát nedokázala prísť na to, či aj čarodejníci veria v niečo vyššie. S týmito myšlienkami v hlave nasávala po ceste z hradu až do Prasiniek čaro okolia. Čerstvý padnutý sneh škrípal pod nohami, občas jej ako poprašok usadol na rameno či hlavu, keď bol sfkúnutý z okolitých stromov menším vánkom. Po tej ceste už zišlo zopár študentov, ba možno aj učiteľov. Nebola prvá, kto zanechal v snehu svoje stopy. Ale to nevadí. Aspoň tam nepríde ako úplne prvá. A snáď tam nepríde ani ako posledná.
Na perách sa jej pohrával úsmev a v očiach mala šťastie. Nasávala všetkými svojimi zmyslami tú Vianočnú atmosféru, ktorá sa vkradla do dediny. Trpaslíci spievajúci koledy, všade vyzdobené obchody a domy. Sneh takmer po kolená a zakrývala na hrubo i domčeky, ktoré sa v tej bielej pokrývke takmer úplne strácali. Keď sa dostala do prostred dediny, zrazu ani nevedela, kam by skôr šla. Nemala so sebou žiaden doprovod. Žiadnu kamarátku či nebodaj kamaráta. Vôbec nikoho a tak nebola odkázaná ani na to, aby sa zo slušnosti prispôsobovala. Bola úplne slobodná. Mohla si robiť čo chcem. Ísť kam chce. Nemusela nikoho počúvať, len tie koledy, ktoré sa vinuli po ulici. Ten blažený výraz na tvári hovoril za všetko. Sloboda je to, čo si práve vychutnáva. Občas postávala pred výkladom niektorých obchodov. Kochala sa vystaveným tovarom, ale napokon šla ďalej. Nepotrebovala si kúpiť žiadne nové šaty a na čaj pôjde až potom, čo sa poriadne poprechádza, popozerá obchody, možno čo-to nakúpi a napokon celá premrznutá a vyčerpaná si pôjde dať teplý čaj s koláčikom. Samozrejme nemôže zabudnúť ani na snežné snahe. Určite dnes prežije jeden krásny deň. Musí!
- Dobrý deň - pozdravila sa slušne už vo dverách obchodu, pri čom pohľadom zvedavo prechádzala po interiéri. Hľadala predavača, možno zároveň kontrolovala, či je prvá potencionálna zákazníčka, alebo sa tam už ktosi nachádza. Bolo tam zopár študentov. Zvedavých, zadumaných, ktorý sa rozpráva medzi sebou alebo zaujato prezerali ponúkaný tovar. Človek by si mohol pomyslieť, že prišla úplne náhodne. Že šla len tak okolo a vošla dovnútra, aby sa mohla nenútene poobzerať. Ale nebolo tomu tak. Prišla s konkrétnym cieľom a veľmi dúfa, že nájde to, čo hľadá. Ostatne, ak nepochodí tu, bude musieť ísť do Londýna, aby navštívila Šikmú uličku. Predavača nikde nezazrela a zrejme ani študenti neboli natoľko vychovaný, aby sa jej pozdravili, tak že jej slušné správanie nedostalo žiadnu odozvu. Nevadí. Vošla hlbšie dovnútra a zvedavo prechádzala pomedzi ponúkaným tovarom. Pri niektorom z nich sa zaujato zastavila, aby si daný tovar mohla lepšie obzrieť.

krásne počasie sa rysovalo nad jej hlavou pričom si vychutnávala ten pocit, kedy jej jedna vločka po druhej padala priamo na tvár. Bola to decká radosť, kedy mala chuť vyskočiť čo najvyššie a pokúsiť sa dotknúť sa každej jednej krehkej, mokrej vločky, ktorá sa rozhodla spadnúť na zem. Bolo to ako kúzlo, predsa len v momente, kedy sa pozrela hore nevedela s istotou povedať z akého pevného bodu sa rozhodli vločky padať. Na jej tvári sa ako inak objavoval opäť malý úsmev, ktorý mohol naznačovať len jediné. Tento večer bol pre ňu magickým. Aj napriek tomu, že stála sama pred obchodom, kde to mala namierené už pri prvej myšlienke na Prašinky, bola to práve radosť, ktorá hrala každou bunkou jej tela. Možno v momente, ak by ju niekto videl a venoval jej pozornosť, dokázal by sa na tom malom stvorení tešiacom sa z obyčajných vločiek aj z plných pľúc zasmiať.

Kratší kabátik pod ktorým sa nachádzali šatičky pripomínajúce farby koľaje do ktorej sa Lucinda radila, si elegantne upravila a následne jednou rukou, ktorá bola už dostatočne zmrznutá sa rozhodla pootočiť kľučkou. Urobila jeden krok, stačil jeden jediný krok a na jej tvári sa úsmev ešte o niečo viac rozžiaril. Bol to predsa len obchod, ktorý jej ponúkal mnoho. Vedela s presným cieľom na čo sa má pozerať no aj napriek tomu hltala doslova každú jednu vec, ktorá sa pred ňou nachádzala.
„ prajem vám krásny deň.“ povedala milým hláskom pričom sa nestihla ani len pozrieť okolo seba. No myslela si, že to bude pekné zdvorilostné gesto, ktoré ju vždy učila v spoločnosti jej maminka. Nechcela si dávať dole čiapku, ktorú mala na hlave. Zelenkavé čiapku s ohromnou bombuľou, ktorá sa pohybovala zo strany na stranu pri každom jednom pohybe, ktorý sa Lucinda rozhodla urobiť.
Bolo to na prvý pohľad malé, nevinné stvorenie, ktoré by nedokázalo nikomu ublížiť. Svojim úsmevom, ktorý takmer neustále obohacoval jej tvár dokázala aj do tej najviac pochmúrnej miestnosti vniesť svetlo, ktoré by ho vedelo rozžiariť. No a podobné svetlo sa nachádzalo momentálne v jej očiach. Predsa len pri poslednom tréningu, kedy videla v akom stave sa nachádzajú jej obľúbené chrániče, ktoré používala takmer neustále, vedela kde si to ako prvé vyberie. Bol to útulný obchodík, ktorý na ňu vplýval svojou jedinečnou mágiou. Pri pohľade na veci, ktoré sa nachádzali v regáloch mala chuť si ich opatrne zobrať do svojich rúk a následne pobehovať po miestnosti ako dieťa, ktoré čaká na rodiča s malým prekvapením a žiadostivým pohľadom.
Nikto z jej priateľov nevedel, že sa vôbec ukáže v Prašinkách. Do poslednej chvíľky premýšľala, či sa tam má vybrať alebo nie. No žalostný pohľad na chrániče, ktoré si odbili svoj posledný tréning a nehovoriac o zápase potrebovali mladšieho súrodenca.
,, budem len dúfať, že tu nájdem niečo krásne. Aj napriek tomu, že každá jedna vec si zaslúži svoju pozornosť! " povedala Lucinda nahlas na miesto toho aby si to vôbec uvedomila a pozrela sa na veci okolo nej.

Pro Reguluse byly Vánoce vždy svátky plné povinností a všeho možného, co musel. Byla to rodinná tradice, kdy mezi svátky pořádala jeho rodina velký večírek pro vybranou smetánku mezi čistokrevnými rodinami. Jakmile opustil školu, ani neměl šanci prožít Štědrý večer jako většina jeho vrstevníků a už se vše připravovalo na večírek, kde se hrálo na dokonalou rodinu. Dříve to jeho starší bratr všelijak sabotoval. Někdy chováním, jindy okolnostmi. Když byl Reg malý, tak se tomu smál. Bratra měl jako vzor a dokázalo ho pobavit, jak se nad tím matka čertí, když nebyli dokonalý. V tom měl Sirius nevyčerpatelnou zásobu důvtipných příhod. Později, když Reg začal vnímat svět jinak, už tyto pokusy bratra nedokázal ocenit. Naopak vystupoval proti nim. Viděl kolik práce s tím vším matka má a její úsilí bylo mařeno rozmary bratra. Popravdě si ale nedokázal představit letošní rok. Poprvé za celou tu dobu bude Vánoce trávit bez bratra. On mu poslední roky sice nevěnoval velkou pozornost, ale pořád tam byl. Letos to bude jen on, matka, otec a následně hosté na večírku. První krok do pomyslné dospělosti. Doma se o Siriusovi nemluvilo. Bylo to zakázané téma a dokonce se všichni tvářili, jakoby nikdy nebyl. Nyní to byl Regulus, kdo jednou bude vlastnit vše a záleží na něm budoucnost rodu Blacků. Jejich matka byla přísná žena s ráznými metodami. Reguluse udivovalo, jak se dokáže tvářit, jakoby měla jediného syna. Ovšem on existenci bratra popřít nedokázal, i kdyby chtěl.

Podobné myšlenky však pro dnešní den chtěl dát stranou a naopak přijít na úplně jiné v Prasinkách. Před odjezdem poslední možnost, jak se vyřádit, pokud to na famfrpálu nestihl. Regulus byl přirozeně elegán a jeho styl oblékání to jen potvrzoval. Už jen školní uniforma mu nevýslovně slušena. On zkrátka byl ten typ člověka, kterému obleky a košile přirozeně sluší více než jiným. Uniformu pro dnes tedy nechal ležet ve skříni a oblékl se do něčeho daleko bližšího jeho vkusu. Tmavé společenské kalhoty a k tomu tmavé boty. Bílá košile byla samozřejmostí a navrch přišel šedý teplý kardigan. Knoflíky úhledně zapnul, ale díky výraznějšímu výstřihu i tak košile vynikala. Navrch přišel ještě krátký teplý černý pánský kabát, který ho měl udržet v teple. Jako doplněk nakonec zvolil černé rukavice, černou čepici a šálu ve zmijozelských barvách. Jedna strana byla zelené zatímco druhá bílá. Omotal si šálu kolem krku, nasadil rukavice a sám vyrazil do Prasinek. Nehledal konkrétní společnost, byť věděl, že by se mohl přidat k Malfoyovi, Lestrengovi nebo snad Snapovi, výjimečně je ale vynechal.

Jeho výlet v Prasinkách měl jediný cíl a to obchůdek Dervish & Banges. Obchod, který prodával kouzelnické potřeby a zároveň je opravoval. Co ho však nejvíce zajímalo byla sekce pro hráče Famfrpálu. Rozhodně nebyla tak velká jako sekce v Londýně. Tam také Regulus dokázat trávit hodiny a hodiny času. I tak ho minimálně zaujala současná nabídka rukavic a brýlí. Dvě věci, kterých Regulus neměl nikdy dost.

Vešel do krámku, kde nejprve jen pokývnutím pozdravil prodavače, než se přes ostatní spolužáky prodral do sekce famfrpálového vybavení. Kupodivu zjistil, že tu nově prodávají dva modely košťat. Byla to příjemná změna pro ty, kteří o koště přijdou a nemají možnost ho ihned objednat z Londýna. Jen krátce si košťata prohlédl. On nic podobného nepotřeboval, sám měl od začátku roku nové koště a za nic na světě by ho neměnil. Přešel k poličce s brýlemi a jednotlivé si detailně prohlížel. Sundal si zatím rukavice, které vložil zpátky do kapes. Ani nevěděl proč, ale v jednu chvíli pozvedl hlavu, aby se rozhlédl kolem sebe. Snad vnitřní intuice a právě v ten moment si všiml své spolužačky a zároveň spoluhráčky Lucindy. Chvilku na ní koukal, zda to je opravdu ona. Nemohl si pomoci, ale připadala mu jiná. Snad to bylo prostředím nebo oblečením, které na sobě měla. Vrátil brýle zpátky na poličku a vykročil směrem k ní. „Dokupuješ výbavu?“ zeptal se milým tónem.

Hlas, ktorý jej v tejto chvíli spôsobil zimomriavky, ktorý sa dostavil k nej ako chladný vánok z jednej strany poznala veľmi dobre. Možno to bol jeho hlas možno to bolo spôsobené zimou, kto to mohol v ten moment vedieť? Lucinda sa natočila telom k svojmu spoluhráčovi pričom sa jej na tvári vyčaril úsmev. O niečo väčší ako pred malou chvíľkou. Bolo to zvláštne no pri pohľade do jeho očí v ktorých mohla vždy vidieť mnoho vecí pocítila ten jemný dotyk na ruke, ktorý sa stal pred niekoľkými dňami. Alebo to boli už celé týždne? Musela sa v myšlienkach stratiť pretože mu neodpovedala hneď. Vracala sa práve do toho okamihu na ošetrovni, ktorý aj napriek tomu, že trval len niekoľko malých, krátkych sekúnd no aj napriek tomu to v nej zanechalo stopu. Dokázala cítiť jeho ruku na tej svojej pri každom jednom pohľade na neho. Dokázala vidieť jeho úsmev, ktorý možno mnoho ľudí dokáže nepostrehnúť. Boli to len malé kúsky skladačky, ktoré jej v hlave napokon vytvárali pohľad na Regulusa.

No po tom ako sa vrátila následne do reality ukázala jednou rukou na chrániče, ktoré si s určitosťou vezme so sebou do školy.
„ vieš ako to je Regulus. Vybavenia nie je nikdy dosť a mám pocit, že tento rok je bohatý na nové veci..“ povedala pričom si zobrala jeden chránič do ruky a následne mu venovala pozornosť. Nemohla sa mu dlho pozerať do očí, mohlo by to predsa len pre neho byť mierne nepríjemné. Čo by si potom o nej Regulus pomyslel? Premýšľala radšej nad hrou nad tým ako bude sedieť na svojej metle a následne sa pretekať s vetrom o to, kto je rýchlejším. „ a čo ty? Tiež si si prišiel obhliadnuť niekoľko vecí? Videla som krásne rukavice, ktoré som si automaticky spojila s tebou!“ z jej hrdla sa vydral jemný smiech, ktorý sa niesol okolím. Neskôr si priložila prsty jemne na pery pričom si uvedomila, že v jeho prítomnosti sa správa rozrušene.  
„ mysli na zápas! Mysli na tréningy..“ povedala si sama pre seba v hlave pričom si prešľapla z nohy na nohu a následne cítila ako bombuľa na hlave opäť zmenila svoju polohu. „ je zvláštne ťa vidieť v niečom inom ako v uniforme alebo v drese Regulus..“ povedala Lucinda pričom jej neunikol pohľad na to, ako v tejto chvíli Regulus vyzeral. Stihla si za pár sekúnd prejsť každý jeden milimeter upraveného oblečenia, ktorý mal na sebe pričom pocítila ako sa jej do tváre mierne nahrnula červeň. Nemala by sa tak správať, nemala by si ho obhliadať ako keby to bol jediný človek v miestnosti. Matka ju k tomu nikdy neviedla, vedela ako sa má správať no aj napriek tomu mu venovala jeden krátky úsmev v podobe nadvihnutia pier a následne melodickým hlasom preniesla.

„ bude to trúfalé povedať, že vyzeráš v tomto stále elegantne ako v uniforme alebo v drese?..“ bola to možno rečnícka otázka na ktorú nemusel ani len odpovedať. Bola to pre neho poklona, ktorá od nej prišla takmer okamžite. Predsa len to bola mladá slečna, ktorá by dokázala povedať hneď prvú vec, ktorá sa jej premietla v hlave. Nedávala si na jazyk pozor rovnako ako to robila jej mama. Nemyslela na dôsledky, ktoré by tým mohol vyvodiť. Nebola žiadnym pobláznením dievčaťom no aj napriek tomu niekedy vedela povedať viac ako by možno mala, no to bolo súčasť dospievania alebo nie? Odvrátila pohľad pričom vrátila chránič opäť na svoje miesto a následne venovala jeden malý pohľad práve novým modelom metiel, ktoré by vedeli na malý moment k sebe pritiahnuť každého jedného hráča metlobalu. Vedela o tom, že mnoho ľudí prichádza do Prašiniek k tomu aby si vychutnalo atmosféru no ona ju vedela nájsť aj v malom a útulnom obchodíku.

Pohlédl krátce na chrániče, než opět věnoval pohled jí. Trochu se narovnal a udělal ještě krok blíž. Byl blízko, ale stále dodržoval vhodnou vzdálenost a nenarušoval ani jednomu z nich osobní prostor. Hlavu měl nepatrně skloněnou. Lucinda rozhodně patřila k těm dívkám, které se mohly chlubit dlouhýma nohama. Výška byla jedna z věcí, které Regulusovi na ní imponovala. Sice si dokázal představit, že kdyby si vzala boty na podpatku, jejich výškový rozdíl už by nebyl tak vidět, přesto přesně taková měla své kouzlo. „Všiml jsem si, že rozšířili sortiment,“ přikývl a krátce se rozhlédl, než se opět podíval na Lucindu a trochu více se sklonil, aby jí to pošeptal jako tajemství. „Jedině dobrá zpráva pro nás,“ pronesl povzbudivě a opět se odtáhl, kdyby jí to nějak vadilo. Koutky mu přitom samovolně vyjely do úsměvu. Do skutečného úsměvu, ale jakoby si to uvědomil a ihned je opět stáhl dolu. Úsměv byl v její přítomnosti nakažlivý a on si to stále nedokázal vysvětlit. I přes svůj mladý věk se snažil působit vážně a vyvolávat v lidech respekt, to ale jako rozzářené sluníčko nikdy nedokáže. Proto se snažil neusmívat, ovšem Lucinda v něm tyto zábrany tak nějak bortila.

„Neodolal jsem, abych to tu neviděl,“ dal jí za pravdu. „Přijít sem až po prázdninách jsem shledal nevyhovující. Co kdyby tu bylo něco nanejvýš zajímavého a já o to přišel?“ pokrčil krátce rameny. Hlas měl lehký a jemný. Nikoliv vážný a přemýšlivý jako jindy. „K rukavicím jsem se zatím ani nedostal. Ukázala bys mi je pak?“ Jak se začala smát, trochu natočil hlavu na stranu a její tvář si přitom prohlížel. Vždy jí při smíchu začala celá tvář zářit a oči jí ještě více vynikly. Jak znovu promluvila, uvědomil si, že se tak trochu zapomněl. O krok ustoupil a odkašlal si, jen aby pohlédl na to, co má vlastě na sobě. „Moc příležitostí není k tomu, abych měl něco jiného,“ přiznal a přestal si prohlížet vlastní oblečení. Narovnal se v zádech a opětovně pohlédl Lucindě do očí. „Nevím, jestli troufalé, ale je to milé, děkuji.“ Přikývl. Opravdu si dával záležet, aby nereprezentoval jen svou rodinu, ale i sám sebe a to především. Chtěl si zachovat jistou úroveň, která ho bude následovat vždy, ať bude mít cokoliv.

Celá situace na něho začala působit podivně. Jakoby jeho hlava zapomněla přemýšlet racionálně a z toho musel utéct. Bez dalšího zdržování tedy kolem Lucindy prošel a prohlížel si chrániče, které byly v nabídce. Ruce si přitom spojil za zády a vybavení zkoumal jen pohledem. „A co tyhle?“ pohodil přitom tím směrem hlavou. „Myslím, že by nebyly jen praktické, ale no… slušely by ti.“ Pustil ruce a vzal chrániče do rukou. Připadaly mu lehké, možná až moc. Když si ale přečetl název firmy, která je vyrobila, ihned pochopil. O té firmě slyšel. Přišla na trh s chrániči, které byly podezřele lehké, ale o to odolnější. Hráč kolikrát ani nevěděl, že je má na sobě, což byla obrovská výhoda. „Zkusíš si je?“ otočil se opětovně čelem k Lucindě a chrániče jí podával.

Obyčajné naklonenie k nej o niečo bližšie, pričom povedal tie slová ako keby patrili jej v nej vyvolalo mnoho vecí. No v momente, kedy prešiel okolo nej a podal jej chrániče na ruky, mala možnosť zacítiť jeho kolínsku o čosi jasnejšie. Jemne privrela oči pričom si ju chcela zapamätať úplne do detailov. V myšlienkach sa zastavila a sama sebe nadávala, čo to v skutočnosti robí.
„ mrzelo by ma ak by som sem prišla po prázdninách a videla by som len prázdne regáli. Predsa len nie sme jediný hráči, ktorí majú v tomto obchode na niečo zálusk..“ usmiala sa Lucinda pričom si zobrala od Regulusa chrániče. Mimovoľne sa dotkla končekmi prstov jeho ruky pričom ju takmer okamžite stiahla k sebe spoločne s chráničmi, ktoré vyzerali na prvý pohľad dokonalo.

Bol to práve výboj, ktorý prešiel jej telom. Rovnaký výboj, ktorý cítila na ošetrovni pri tom ako sa dotkla jeho ruky. Bolo to zvláštne no aj napriek tomu dúfala, že neuvidí v jej očiach tie iskričky, ktoré sa snažila schovať za zaujatosť práve k chráničom. Mohla ale myslieť na niečo iné? Chcela to skúsiť znova, chytiť sa jeho ruky a pocítiť ten pocit, ktorý cítila pred malým okamihom. Chcela prísť na to, čo je ten dôvod alebo dokonca či sa práve v nej nenachádza tá chyba, ktorá by spôsobila ten výboj. Snažila sa to vyhodiť z myšlienok.
Lucinda sa pozrela okolo seba pričom si elegantne zo seba dala dole sivý kabátik a položila ho na stoličku, ktorá bola po jej boku.

Nenechala by ho predsa len povaľovať sa po dlážke ako kus handry, ktorý by si následne obliekla znova na seba. Pozrela sa ešte raz na chrániče pričom si jeden z nich dala na pravú ruku a snažila sa ho o niečo viac utiahnuť. „ mohol by si mi prosím ťa pomôcť?.“ Venovala mu jeden z pohľadov a následne sa k nemu priblížila o niečo bližšie. Naklonila hlavu jemne doprava, pretože jeden neposlušný pramienok vlasov si našiel miesto priamo na jej tvári, čo jej mierne prekážalo.
„ mám pocit, že tieto by mi pomohli vyhrať ďalší zápas, nemyslíš?..“ ak by sa Lucinda mohla rozprávať o metlobale, mohla by hovoriť celé hodiny. V momente, kedy sa ocitla doma v okruhu svojich rodičov dokázala im hovoriť o všetkom. O tom, čo pri metlobale prežíva, každú jednu myšlienku, ktorá jej vždy prebehne mysľou. No to nadšenie v očiach jej rodičov, kedy vidia ako sa ich dcéra na niečo zamerala a prosperuje v tom, pre ňu znamenalo mnoho.
„ určite sa tu nájde niečo o čo by si mal záujem. Mám pocit, že v momente, kedy vyjdeme z tohto obchodu nebudeme môcť sa zaniesť toľkými taškami..“ jemne si povzdychla. Ak by záležalo na nej zobrala by si všetko potrebné, čo jej padlo do oka.

„Přesně tak, byla by to velká škoda, kdybychom toho naopak nevyužili my,“ opětovně přikývl na její slova. Dovedl si představit, že by to byli naopak oni, kdo za sebou nechá jen prázdné police a regály. Ani by se přitom necítili provinile. Hlavně, že by měli na každý zápas úplně nové vybavení a mohli si ho pořádně užít. Když se pak konečky prstů dotkla jeho ruky, skoro automaticky jí stáhl k tělu a sevřel. Přejel si pak prsty intuitivně po dlani, jakoby si potřeboval uvědomit, že se ho tam skutečně dotkla. Snad by i teď dokázal přesně říct, kde to bylo. Ruka ho v těch místech příjemně hřála a on nedokázal říct proč, nebo to i jen zkusit vysvětlit.

Když si sundávala kabát, zůstal chvíli zírat. Šaty, které měla na sobě, jí moc slušely. Snad i otevřel rty krátce do němého údivu. Chtěl se po jejím kabátě natáhnout, aby ho podržel, než si vyzkouší chrániče. Vnímal to jako zdvořilost a navíc by ho nemusela přehazovat přes stoličku. Ona však díky jeho zaražení byla rychlejší a vůbec ho v asistenci, alespoň v tomto případě nepotřebovala.

Na její žádost přikývl a ihned k ní přešel. Začal jí upevňovat chrániče, aby drželi a ona si ozkoušela, zda má cenu je kupovat. „Řekni, kdyby to bylo moc,“ krátce se na ní podíval, než si všiml onoho neposedného pramínku. Bez zamyšlení natáhl ruku, aby jí onen pramínek dal z obličeje. Zastrčil ho do strany a pod čepici, aby jí nepřekážel ani nerozčiloval a přitom se v jedné chvíli nepatrně dotkl její tváře. V ten moment se trochu zarazil, a aby unikl případnému pohledu, rychle se podíval na její ruku a doutáhl vázání. „Co myslíš, může být? Nebo se mám podívat po větších… nebo snad menší?“ prohlížel, jak jí chránič sedí na ruce a jestli to tak může být. „Ale máš pravdu, jestli je koupíš, další zápas máme v kapse a pohár o něco blíž.“

„Myslím si, že bychom někdy spolu měli jít obhlédnout prodejny v Londýně. Jsou daleko větší a lépe zásobené. Myslím si, že bychom pak neměli kde to veškeré vybavení skladovat, ale mohlo by to být fajn, nemyslíš?“ Ani si neuvědomil, že by to mohlo vyznít jako pozvání. Nejspíš by jí pozval rád, ale samotného jej to nikdy nenapadlo. Většina mužů navíc nenáviděla nákupy, Reg nebyl jiný, tedy pokud nešlo o nakupování věcí na famfrpál. To pak skutečně vydržel i hodiny.

Přeci jen se pak natáhl po jejím kabátu, aby ho nenechávala na stoličce a přehodil si ho přes ruku. Přitom si sundal čepici z vlasů a projel kudrnatými vlasy, aby nějak vypadaly a netrčely do všech stran. „Ale když budeš mít takové chrániče, měla bys k nim dokoupit i rukavice, nebo se pletu?“ snažil se jí podpořit v tom, aby si koupila, co si jen bude přát. Sice viděl, že má rukavice v dobrém stavu, ale nakazit jí jeho vlastním rozmarem rozhodně nevnímal negativně. Naopak, bylo by ku prospěchu, kdyby měl někoho s kým může debatovat i kvalitě rukavic, a které na zápas použít tentokrát.

Do obchodu prichádzalo čoraz viac študentov, ktorý sa vzájomne spoznali, dali do reči, alebo prezerali ponúkaný tovar. Ona sama prechádzala medzi nimi. Nikým nevidená, nezaregistrovaná, aj keď si všimla Lucindu a Regulusa z vlastnej fakulty. Boli však príliš zabraný do vlastnej debaty, tak ich nechcela rušiť ani slovo, ani pohľadom či iným gestom, ktorým by dala najavo, že ich tam vníma, vidí a tým pádom ich aj slušne pozdravuje. Nevadí. Bola šťastná že je ako duch. Mohla sa voľne pohybovať, i keď v kútiku duše tým dvom závidela. A keby len tým dvom. Veľa študentov malo svoju partiu kamarátov, s ktorými sa mohli voľne rozprávať, zažívať spolu krásne, úsmevné chvíle. Mohli byť jeden druhému oporou. Nie ako tá "nóbl Slizolinská elita". Keď ubehla myšlienkami týmto smerom, rýchlo ich otočila späť. Nie. Stačilo. Dnes nebude myslieť na to, aký smutný a úbohý život má, lebo v skutočnosti nemá. Nebude ľutovať samu seba. Nebude sa trápiť. Má skvelých rodičov, ktorý sa o ňu príkladne starajú. Nemá o nič núdzu a v kruhu muklov má svojich vybraných zopár kamarátov, s ktorými si môže písať. Tí samozrejme netušia, do akej školy patrí a listy posielajú k nej domov, odtiaľ ich rodičia sprostredkujú k nej.
Blížia sa Vianoce a treba myslieť na tých, na ktorých jej záleží. Práve preto je tu. Z časti. Hoc pochádza z bohatej rodiny a majú všetko na čo si zmyslia, predsa sa vždy nájde niečo, čím si vedia spraviť vzájomne radosť a prekvapiť jeden druhého. Nie sú to žiadne okázalé darčeky, ktorých cena siaha hlboko do vrecka a dávajú si ich len preto, lebo na to majú peniaze. Sú to cenné dary. Často vytvorené kúzlami, alebo vyrobené rukami. Isto, svojim pár "priateľom" zo školy tiež kupovala menšie dary, ale neboli to nejak výnimočné. Nie až takto výnimočné. Vo svojom malom košíku, ktorý bol vďaka kúzlu rozšírený a preto sa doň zmestilo viac vecí než sa na prvý pohľad zdá už mala čo-to naukladané. Spozornela však na jednu vec, ktorá vyzerala všedne, zároveň tak veľmi výnimočne. Do očí jej udrela malá, maličká zlatá klietka pre vtáčiky. Nebola to však klietka pre živé vtáčiky, lebo sa v nej nachádzali dve mechanické, ktoré štebotali vianočné koledy. Boli rozkošné, milé. Hneď si predrala cestu k nim dúfajúc, že si tú klietku nevyhliadne niekto iný. Chcela si ho kúpiť ona. Pri tej snahe, dostať sa k tomu ako prvá úplne stratila hlavu. Nevidela, nepočula a nevnímala nikoho okolo seba. Videla len tú klietku a vtáčiky. Ba dokonca si ani nevšimla, že keď prešla okolo Lucindy a Regulusa, do oboch, i keď nechtiac, ale vrazila. Dokonca sa im za to ani neospravedlnila, čo nikdy nemávala vo zvyku. Keď prišla k tej klietke a zvala si ju do oboch rúk, mala pocit, že našla hotový poklad. Obzerala si to opatrne z každej strany. Nedokázala na tú nádheru vynadívať. Nezáležalo na tom, koľko to stojí. Ona to proste chce a musí mať.

Jemne privrela oči po tom ako pocítila ako sa dotkol jej tváre. Dokonca mala pocit, že jej kútiky pier sa skrútili do úsmevu aj napriek tomu, že by to vôbec chcela. Vplýval nejakým spôsobom na ňu a ona nevedela, čím to bolo. V momente, kedy videla na jeho ruke svoj kabát nemohla sa diviť. Ved už od prvého momentu sa zdal ako elegantný muž, ktorý vie čo chce. Pozná ako sa má správať, ako vystupovať na verejnosti a v spoločnosti dámy. Miestami sa cítila zahanbene, pretože ona nebola rovnakou. Nesprávala sa rovnako ako Regulus, nebola dospelou a veľmi dobre to vedela. No chcela si užiť to obdobie svojho dospievania, kedy má ešte čas na to správať sa presne podľa predpisov.

„ dakujem ti. Myslím si, že tieto mi sedia priam dokonalo. Ako keby boli pre mňa stvorené..“ pousmiala sa a zamyslela sa nad vetou, ktorá mu unikla z pier. Pozrela sa okolo seba ako keby sa chcela uistiť, že to patrí práve jej. „ myslím si, že to nie je zlý nápad. Bola by som len rada. Nikdy som tam nebola..“ povedala pričom sa pousmiala a následne si chránič opatrne dala dole z ruky. Išlo to predsa len ľahšie ako jeho nadávanie. Pri pohľade do jeho očí by sa Lucinda mohla stratiť, prestať myslieť na to, že sa okolo nich stále nachádzajú nejaký ľudia. Ako keby v tomto momente boli v miestnosti iba oni dvaja. Nikto, kto by sa nachádzal pri nich, nikto kto by im narušil tento moment. Aj napriek tomu, že to bola priateľská debata o tom, čo by si mohla zobrať a čo zasa nie.
„ oh rukavice? Regulus pokúšaš ma! Viem, že v momente, kedy sa vrhnem na rukavice nebudem sa vedieť ovládať..“ zasmiala sa Lucinda pretože vedela, že z obchodu si vezme viac ako len jednu vec. Ukázala teda po pravici, kde by sa mali nachádzať rukavice. Vykročila jedným krokom vpred a nadýchla sa z hlboka. Bolo to ako keby v jeho prítomnosti mala problém nadýchnuť sa, ako keby jej telo bolo uviaznuté v jednom krči a v bruchu sa nachádzalo niečo, čo ju na niektorých miestach nekontrolovane šteklilo. No stále to bol príjemný pocit, ktorý nechcela aby skončil.

„ povedz mi o tom mieste. Je to tam väčšie, nemám pravdu? Dokázal by nás z tamad niekto vôbec dostať? Pretože mám pocit, že aj v tomto obchodíku by som dokázala venovať celé hodiny pozornosť mnohým veciam..“ zasmiala sa. Možno bola do tých vecí tak ponorená, že si ani len nevšimla, že sa k nim niekto pridal. Nestihla nič ani len povedať, na miesto toho cítila ako do nej niekto vrazil. Bolo to v jednom momente nečakané, pocítila ako sa jej telo mierne zakolísalo pričom ona sama sa cítila jemne zahanbene v momente, kedy sa ocitla v oveľa väčšej blízkosti samotného Regulusa. Bola tak blízko, že možno tak blízko pri ňom ešte nebola. Niekedy jej to prekážalo, keď jej niekto vstúpil do osobného priestoru no v tejto chvíli to bolo úplne inak.
„ ja... ja... Regulus ospravedlňujem sa..“ povedala mierne začervenanie pričom si zodvihla chrániče, ktoré sa ocitli pod jej nohami. Tak krásna vec a už sa váľala na zemi. Samotná nehoráznosť! Aj napriek tomu, že to nebola jej vina ale vina niekoho, kto do nej vrazil, nedokázala by to povedať priamo. Na miesto toho to všetko zvalila na seba. Predsa len to bola jej vina, že nestála pevne na nohách a na miesto toho sa nechala vykoľajiť.

Když nakonec jeho větu skutečně pochopila jako pozvání, už se jí dále nebránil, ani té myšlence. Rozhodně se nechtěl na něco vymlouvat, nebo říct, že to pochopila špatně. Pouze pokýval hlavou na znamení, že si je toho vědom. „Dobrá, pak se tedy stačí někdy domluvit a vyrazíme,“ přislíbil a věděl, že na to nezapomene. Určitě spolu někam půjdou, pokud si to i ona bude přát a bude souhlasit. Dal jí ještě jednu možnost z toho vycouvat, pokud se nedomluví hned. Mohli to nechat náhodě a buď si Lucinda vzpomene a využije toho nebo nikoliv.

„Musel jsem to zkusit, přeci nebudu jediný v našem týmu, který je schopný mít na každý zápas jiné rukavice, to by nebylo dobře. Ber to jako…,“ krátce se nad tím zamyslel. „Jako posvátné šíření návyku na rukavice.“ Všiml si, že ne každý student při famfrpálu rukavice používá. On si na ně naopak tak zvykl, že by bez nich možná na koště ani nevlezl. Vydal se pak hned za ní, aby jí následoval k regálu s rukavicemi. Přitom stále svíral její kabát, aby ho nikde nezapomněli. Pochyboval o tom, že by se snad někdo odvážil ho vzít, ale jistota byla jistota.

„Znám místo, kde je obchod jen s rukavicemi, hned vedle něho je obchod, který prodává jen chrániče. Pak je tam dokonce obchod jen jedná značky, která prodává všechny své produkty. Já tomu říkám takový malý ráj pro milovníky famfrpálu. Seženeš tam úplně všechno, na co si jen vzpomeneš,“ začal vyprávět o místě, kam se i letos s rodiči vydal koupit nové koště. „Jestli tam půjdeme, jsem si jistý, že nebudeš litovat. A zároveň… budeme si muset dát nějaké finanční omezení. Obávám se totiž, že to jinak bude naše jediná stopka v tom, abychom přestali nakupovat.“ Býval by pokračoval, ale v ten moment do Lucindy někdo vrazil a ona zakolísala. Ve stejný moment někdo vrazil i do něho, jenže Regulus stál pevně na nohou a tak pohnul pouze vrchní částí těla a rychle se opět narovnal. Už byl připraven Luci zachytit, ale nezdálo se, že by to bylo potřeba. Ona sama celou situaci zvládla. Objevila se pouze velmi blízko Reguluse, který měl připravené ruce ji včas zachytit, aby neupadla. Měl pocit, že je tak blízko, že i cítil jak dýchá. Bylo to překvapivé a možná nejblíže, co mu kdy kdo byl. „V pořádku?“ rychle se zeptal, i když si myslel, že by se nic stát skutečně nemělo.

Rozhlédl se, aby našel toho, kdo do Lucindy strčil. Ocenil by omluvu, nebo aby dotyčný alespoň něco řekl. Vrazit do někoho a pak odkráčet bez jediného slova, to byla nevychovanost nebo arogantnost. „Neomlouvej se, přeci to nebyla tvoje chyba,“ upozornil jí a přitom zavrtěl hlavou. V očích měl přitom vepsán údiv. Skutečně ho udivilo, že něco takového řekla. Že se jemu omlouvala za to, že do ní někdo nevychovaně vrazil. Ještě jednou se podíval po obchodě s mnohem přísnější tváří. Typický Black, který chtěl svou nelibost na někom vybít. Jenže si stále nebyl jistý tím, kdo to byl a tak to musel nechat plavat.

„Inu, pokračujme,“ pronesl raději nakonec a pokračoval k rukavicím. Zastavil se u vrchní poličky, kde se mu zalíbil jeden pár. Dokonale by se hodil k jejich dresu. Rukavice byly totiž zvenku z bílé kůže a uvnitř byla zelená podšívka. Byl si jistý, že to byl výrobek cílený buď na Zmijozeli nebo snad fanoušky Irského národního týmu. Ty byli známí také pro svou zelenou a bílou barvu, akorát v jiné kombinaci než nosilo Zmijozelské kolejní družstvo. „Co myslíš?“ poukázal na ně volnou rukou. „Líbili by se ti nebo bys raději zůstala u typicky černé kůže?“

„ ale no tak pán Black mám pocit, že sa pokúšate ma zaviesť na nekalé chodníčky..“ zasmiala sa Lucinda pričom sa snažila naznačiť mierne prísny hlas aj napriek tomu, že v jej podaní to muselo vyznieť vážne komicky. Možno ak by sa jedného dňa správala ako dievčatá v Slizoline kedy by premýšľala len nad svadbou a možnosťou otehotnieť čo najskôr určite by sa na ňu pozerali zvláštne.
„ myslím tým, že mám pocit, že rukavice sa časom stanú mojou slabosťou ako možno jedna z ďalších vecí..“ posledné slová povedala tichým hláskom pričom sa pozrela priamo do jeho očí a odstúpila sa. Nechcela predsa aby si myslel, že je jedna z tých, ktoré by sa na niekoho zalepili a mysleli by len na jednu a jedinú vec. „ myslím si, že by to bolo priam ideálne vybrať sa tam cez prázdniny, nemyslíš? voľno. Nemuseli by sme myslieť nad rýchlym návratom do školy alebo dokonca nad tým, že by bol problém sa vôbec zo školy dostať.“ Po tom ako jej začal s patričnou vášňou hovoriť o tom, čo všetko sa tam nachádza v jej očiach sa objavili iskričky, ktoré znamenali jasné znamenie toho, že sa toho nevie dočkať. „ určite to je raj stvorený priamo pre niekoho ako sme my, alebo nie? Mám pocit, že tam by ten čas plynul tak rýchlo! Že by trvalo niekoľko dní len aby sme venovali pozornosť všetkému. uh myslíš si, že by tam bola možnosť sa previesť na metle? alebo dokonca nechať si ušiť vlastný námet na dres? alebo čo ak by sme tam niekoho stretli! “ Zasmiala sa a následne sa pozrela na rukavice, ktoré jej ukazoval. Už od prvého pohľadu si mohla všimnúť, že to nie je žiadna vec, ktorá by hovorila lacnotou. Nemyslela na cenu ale práve na kvalitu, ktorá bola v tejto chvíli dôležitou.
„ myslím si, že toto by bola tá najlepšia možnosť. Predsa len musím nejakým spôsobom skrášliť svoju zbierku aj napriek tomu, že mám len jedny rukavice! Hanba, hanba!“ sama seba so smiechom pokarhala nad tým, že zbierka jej výstroja aj napriek tomu, že sa na post kapitána hrnula s takým nadšením nebola pre ňu stále dostačujúca. Nebola tým typom dievčaťa, ktoré by chcelo všetko čo vidí no v momente kedy sa jednalo o metlobal bola Lucinda ako vymenená.

„ čo ak by si si zobral rovnaké? Ak teda nechceš mať niečo doslova unikátne, čo by v našom týme ešte nikto nemal. Myslím tým..“ nevedela sa z toho dostať. Stávalo sa jej často, že sa zamotala do vlastných slov a následne nevedela ako má pokračovať alebo ako to vôbec myslela. Možno to bolo tým, čo sa stalo pred malou chvíľkou. To ako sa ocitla pri ňom tak blízko, že mohla cítiť ako jej po tel prebehlo niekoľko zimomriavok. Aj napriek tomu, že sa ho v ten moment nedotkla, všimla si ako inštiktívne natiahol ruky k nej aby ju zachytil. Znamenalo to vari, že by ju zachytil do svojho náručia a nedovolil jej padnúť na zem? Boli to len myšlienky, ktoré jej vŕtali v hlave pričom premýšľala nad tým ako sformulovať svoju vetu. „ myslím tým, ak by ti nevadilo že rovnaký pár by som mala v týme aj ja.“ Povedala s úsmevom pričom jeden pár, ktorý bol zjavne o niekoľko čísel väčší si zobrala do ruky. „ čo keby si si ich vyskúšal? Myslím si, že na ruke by to mohlo ukázať oveľa lepšie..“ ona sama sa pohľadom ponúkla, že mu s tým s radosťou pomôže. Zobrala si jeho voľnú ruku do tej svojej, inštinktívne aj napriek tomu, že to chcela urobiť a následne si zobrala správnu rukavicu. Držala jeho ruku pričom sa pozerala priamo na rukavicu na miesto toho aby sa mu pozerala do tváre a cítila opäť ten pocit, ktorý cítila v ošetrovni. Nevedela to vysvetliť no stále ju to tiahlo k tomu, aby to opäť urobila. Aj napriek tomu, že to nebolo žiadne zvieranie ruky v tej svojej, jemne prešla ukazováčikom po chrbáte jeho ruky čo nemusel ani pocítiť. Bolo to len malé pohladenie, niečo čo bolo tak nepatrné a nevinné, že by to niekto nemusel ani len zaznamenať. Následne rukavicu elegantným spôsobom navliekla a pozrela sa mu do tváre. „ myslím si, že padne výborne. Čo myslíš?..“

„Ano, vyrazit tam o prázdninách zní jako dobrý nápad. Budeme mít spoustu volného času a byla by jistě chyba toho nevyužít. Tedy, pokud se ti skutečně bude chtít o prázdninách vyrazit do Londýna,“ rozhodně by nikdy nechtěl Lucindu do něčeho nutit. Věděl, že ne pro každého je ta možnost objevit se v Londýně. Přeci jen, studenti na Bradavické škole byli z celé Velké Británie. Dojížděli z tolika míst. „Vlastně ano, můžeš si tam dokonce vyzkoušet i koště, jestli ti vyhovuje a jsi s ním spokojená. Vyzkoušíš si tam prakticky všechno. Dokonce tam prodávají i míče včetně zlatonky. Nejednou jsem přemýšlel o tom, že bych si koupil vlastní zlatonku. Jenže, to by od chytače bylo zjevně už moc povrchní, že?“ Sám se nad tím zamyslel. Co by vlastně s takovou zlatonkou dělal? Měl by jen neuvěřitelně dobrý pocit, že jí vlastní. Jistý pocit hrdosti. Možná by měl i potřebu jí ukazovat nebo zkoušet nanečisto chytit. „Ohledně dresu nevím, ale třeba bychom tam skutečně někoho potkali. Jeden nikdy neví a já si dovolím tvrdit, že ty obchody… to je Mekka všech hráčů v Británii. Někdo se tam zcela jistě může objevit, ale to bude překvapení.“

„Alespoň nejsi jedna z těch, které mají pořád málo a chtějí jen víc a víc. Ovšem, udělám vše proto, abys rukavic měla o trochu víc,“ přislíbil s jistým důrazem v hlase. Nebylo to nic nepříjemného, spíš důraz na to, že jen tak neustoupí. „Myslíš že bych měl?“ povytáhl obočí, když mu doporučovala, aby si koupili prakticky stejné rukavice. Prvně na to ani nepomyslel. Byť se mu design celých rukavic moc líbil, spíš od začátku v nich viděl Lucindu, než sám sebe. Chvilku se nad tím zamýšlel, než prostě zavrtěl hlavou. „Ne, to by mi nevadilo,“ nevěděl, proč by mu mělo vadit, že budou mít stejné rukavice. „Inu, dobře, proč ne,“ stihl zamumlat, než se pustila do zkoušení rukavic. Byla to jedna z mála chvil, kdy Regulus mumlal. Obyčejně ho vždy bylo zřetelně slyšet. Ať už mluvil nahlas nebo šeptal. Jeho artikulace byla bezchybná, stejně jako volba přídechů či pomlk mezi slovy a na konci věty.

Nechal jí, aby ho vzala za ruku. Spolupracoval a jen mlčky sledoval, co se vlastně děje. Bylo to příjemné, snad i hezké gesto, když mu tak vzala ruku a nasazovala mu rukavici. Regulus měl ruce jemné. Typicky jemné pro muže, který nikdy nebude muset manuálně pracovat. Někdo by se mu za to mohl vysmát, on nad tím ale nikdy neuvažoval. Krátce k ní zvedl oči, když ho pohladila, přestože hlavu nechával skloněnou. Chtěl něco říct, ale nevěděl co a celou situaci rozhodně nechtěl kazit. Jeho tvář opětovně zjemněla a koutky se pozvedli do pečlivě ukrytého úsměvu. Jenže kdo v Regovi uměl číst, tam ten úsměv dobře viděl.

Když skončila, ruku nejprve stál k sobě. Následně ji sevřel v pěst a opět povolil. Prohlížel si jak rukavice vypadá na jeho ruce a zda jí má koupit. „Dobře se v ní pohybuje rukou,“ přiznal, zatímco zkusil ruku ještě několikrát sevřít. Některé rukavice byly díky kůži tuhé. Špatně se ruka svírala v pěst a brzy se poškodily. Objevily se prasklinky, ošoupání nebo dokonce první dírky. Tyhle rukavice se ale zdály jiné, lepší. Pohybovalo se v nich tak snadno, že si Reg byl jistý, že se jen tak nezničí. „Navíc padnou velmi dobře,“ přiznal. Lépe si přehodil její kabát v ruce, aby rukou přejel po struktuře rukavice, než přikývl. „Je marnotratnost, když řeknu, že je beru?“ pozvedl k ní pohled a chvilku čekal její verdikt. „Vezmeš si je taky? Sedly by ti určitě ještě lépe.“

Sledovala ako rukavice sedeli na jeho ruke pričom bola za to nesmierne rada. Nevedela dokonca ani prečo. V momente, kedy spomenul zlatonku prišlo mu na um jedno jediné vysvetlenie, kedy by si ju mohol domov zobrať bez toho, aby vôbec mal ten pocit, ktorý možno mal. „ čo ak by si svoju prvú zlatonku dostal od budúceho kapitána družstva? Presne tak! To bude poďakovanie za to, že si ma pozval do Londýna.“ Na jej tvári sa objavil malý úsmev, ktorý naznačoval to, že z toho nápadu bola dokonalo nadšená. Vedela, že ju bude vyberať pečlivo, pozerať sa na ňu z každej jednej strany a pokúsi sa nájsť tú, ktorá by v nej niečo vzbudila. Nejaký pocit, ktorý by ju ubezpečil o tom, že práve tá zlatonka je hodná takého hráča akým je práve Regulus.
„ možno sa to stane našou tradíciou Regulus. Čo ak ma tam vezmeš raz cez prázdniny a ja to budem chcieť absolvovať každý jeden rok?..“ žmurkla na neho Lucinda pričom sa natiahla o niečo vyššie aby videla do posledného regála kde sa nachádzali rovnaké rukavice len v menšom čísle. Navliekla si ju na ruku pričom sa pozrela na ňu a následne pohľadom našla ten jeho. „ čo myslíš? Vyzerá to dobre?..“ venovala mu jeden malý úsmev a následne sa k nemu vrátila o jeden jediný krok vpred.

„ s našou rodinou máme menšiu tradíciu. Každé jedne Vianoce sa spoločne usadíme do kresiel, ktoré sú vážne pohodlné a prečítame si spoločne vianočný príbeh. Nemyslíš si, že to je detinské?“ páčili sa jej tie momenty, ktoré mohla stráviť s rodinou v podobnom duchu. Aj napriek tomu, že nikdy nepremýšľala nad tým akým smerom sa udá po skončení školy, predsa len to bolo pre ňu stále niekoľko rokov kedy mohla zmeniť názor aj niekoľko tisíc krát vedela, že by chcela byť niekedy rodičom presne rovnakým ako sú tí jej. Milujúci, kedy by lásku predávali svojim potomkom. Na jej tvári sa objavil úsmev pri spomienke na posledné Vianoce, ktoré spoločne prežili. Dúfala len, že niečo podobné to bude aj tento rok. „ ak si to teda do toho momentu nerozmyslíš Regulus. V tomto ohľade ma možno veľmi dobre nepoznáš. Dokázala by som tam stráviť hodiny a jediný spôsob ako by si ma odtiaľ odtiahol by bolo miernym násilím alebo vyhodeným si cez plece..“ zasmiala sa aj napriek tomu, že ten nápad v nej vzbudil mierne pochybnosti. Čo ak nájde nejakú časť jej osobnosti, ktorá ho odradí od toho aby sa s ňou vôbec rozprával? Predsa len bola iná, premýšľala inak. Nepremýšľala ako dáma z vysokej spoločnosti, ktorá sa pozerala na svet z hora. „ nechcem aby si si myslel, že metlobal je všetko o čom sa viem zhovárať. No aj napriek tomu, že nie som ako tie dievčatá, ktoré sú odo mňa staršie...“ v tom momente sa radšej zastavila a zahryzla si do spodnej pery na znak toho, že by mala mlčať.

„Ne,“ zavrtěl hlavou. „Chci říct, to nejde. Dostávat zlatonku za takovou maličkost,“ sám se přitom zastyděl. Zlatonka nebyla levná záležitost a pro něho ještě daleko více znamenala. Měla pro něho v sobě skrytou symboliku. Vzít Lucindu do Londýna bylo to nejmenší, co pro ní kdy mohl udělat. Cítil by se špatně, kdyby jí to neměl jak vrátit. „Je to od tebe moc hezké, ale… nepřišlo by mi to fér,“ vysvětloval, než se nad tím krátce zamyslel. „Ledaže bys mi dovolila ti to nějakým způsobem ještě vynahradit, platí?“ natočil hlavu ke straně a doufal, že s tím bude souhlasit. Nechtěl kazit to nadšení, které měla ve tváři.

„Taková tradice by mi popravdě nevadila,“ přiznal bez jediného zaváhání. Přitom se podíval, jak se natahuje pro druhé rukavice a chvilku zaváhal, zda má pomoc. Ale v ten moment už Lucinda rukavice držela v rukou. Zadíval se, jak jí rukavice sluší. Když si k ní představil dres, nemělo to jedinou chybu. „Myslím, že to vypadá perfektně,“ přikývl. Dostal pak zcela spontánní nápad. Natáhl svou ruku, na kterou měl nasazenou rukavici k té její. Jemně jí uchopil a propletl si s ní prsty. Nebyl lepší způsob, jak zjistit, jestli rukavice dobře sedí, než je ozkoušet. Navíc měl Regulus v ten moment záminku, proč se jí držet za ruku. Na chvilku ani nedýchal. Očekával, jestli se mu nevyškubne. Měl dokonce obavy, aby na něho nevyjekla, co si to dovolil udělat. Dalo se tvrdit, že Regulus oproti bratrovi postrádal vlohy k vhodné interakci s ženami. Sirius si byl ve všem jistý, ale pro Rega to bylo něco nového.

Stále jí držel za ruku, udělal krok blíž, že musel trochu sklonit hlavu, aby jí viděl do tváře. Stál dost blízko, ale rozhodl se vsadit na troufalost. Přitom poslouchal její vyprávění o rodinné tradici. „Zní to moc hezky,“ pronesl s klidnou tváří. „Nemyslím si, že je to dětinské. Naopak… moc hezké.“ Zamyslel se, jaké by to asi bylo, kdyby podobný zvyk měl v rodině on. Jejich rodina byla až příliš formální. Večeře probíhala v tichosti, dárky se rozdávali bez výraznějších projevů radosti. Nakonec si všichni poděkovali a odešli do svého pokoje. Žádné křičení, projevy radosti nebo snad objetí či jen pohlazení. Skutečně mohl Lucindě závidět. Když se ale probral z přemýšlení, uvědomil si, že jí stále drží za ruku. Raději opět o krok ustoupil a ruku jí pustil. Zároveň se však v jeho hlavě zrodil ještě jeden nápad.

„Taky máme doma tradici, sice ne takovou jako vy, ale je to pořádání večírku. Matka se toho vždy ujala a mezi svátky pozvala do našeho domu všechny členy významných rodin z velké Británie. Vím, že je pozvaná i tvá rodina, ale řekl jsem si….“ Odmlčel se, jak na něho dolehla nejistota. Kousl se do rtu a přemýšlel, jestli má vůbec pokračovat. Pohledem uhnul do strany, než se zhluboka nadechl a pokusil se to překonat. „Říkal jsem si, že bych to možná nechtěl tak formální,“ začal zlehka, aby se mu dobře mluvilo. „Matka rozesílá pozvánky, ale tebe bych rád pozval osobně,“ prozradil nakonec a podíval se jí do očí. „Luci, přišla bys letos k nám na vánoční večírek?“ věnoval jí dlouhý pohled. Nejistota na něm byla znát, což bylo snad vůbec poprvé. Snad se i v očích objevil záblesk strachu z odmítnutí.

„Nemyslím si o tobě, že umíš mluvit jen o famfrpálu, to nikdy,“ zavrtěl upřímně hlavou a ještě chvilku si jí prohlížel. Nakonec si stáhl rukavici. Vložil jí k druhému páru do krabice, který si na chvilku vsunul do podpaží, aby ho udržel. „Mám takový pocit, že tohle je tvoje,“ pomalu jí předal kabát. „A tohle zase moje,“ jedním pohybem jí vysunul ruku z rukavice. Natáhl se po krabičce, která k ní patřila a zavřel jí. Elegantně si tak vyměnili, kdo co drží. „Chceš si tu koupit ještě něco, nebo půjdeme pomalu k pokladně?“ zeptal se a přitom již v rukou svíral obě krabičky od rukavic. Měl v plánu je Lucindě zaplatit. Chtěl jí je věnovat jako dárek. Takový první vánoční dárek.

„ maličkosť? Myslíš si, že to pre mňa znamená maličkosť?..“ venovala mu jeden pohľad pričom následne cítila ako sa o niečo viac priblížil a preplietol si prsty v rukaviciach, ktoré spoločne mali na rukách. Bol to zvláštny pocit, kedy dúfala, že tento okamih bude trvať na veky. Bol to pocit, kedy sa cítila ako keby bola na bezpečnom mieste, kedy sa nemusela ničoho a nikoho báť aj napriek tomu, že to bol len dotyk jeho ruky. Nemohla sa na neho pozrieť, pretože tá červeň, ktorá sa nachádzala v jej tvári bola viac ako len viditeľnou. „ to, že sa so mnou rozprávaš. To, že ma rešpektuješ na ihrisku a to, že sa v tvojej prítomnosti cítim veľmi dobre. Myslím si, že to nie je maličkosť práve naopak, myslím si, že by som ti za to mala dať omnoho viac..“ povedala s úsmevom na perách.

No slová, ktoré následne vyslovil ju mierne prekvapili. Nemohla klamať, predsa sa to odrážalo v jej očiach. Cítila ako sa pred tým stihol odtiahnuť pričom ona stála na jednom a tom istom mieste stále pričom až po chvíľke si stiahla ruku opätovne k sebe. Možno to nebolo plánované ako dotyk ale len vyskúšanie rukavíc presne tak, ako sa to má. Predsa len to bol účel toho, čo mali splňovať. Museli sa prispôsobiť ruke na maximum a keďže v jednej ruke držal stále jej kabát, využil ten moment, že mala jednu rukavicu na ruke aj ona sama. Vedela si to v hlave vysvetliť aj napriek tomu, že ona sama dúfala, že to bolo z iného dôvodu. No stávalo sa predsa často, že dievča v jej veku si v hlave fantazíruje mnoho vecí a tento moment nebol predsa len výnimkou. Zavrtela mierne hlavou len aby myšlienky opäť sústredila na prítomnosť, aby zabudla na ten moment aj napriek tomu, že na neho nebude môcť zabudnúť a následne sa sústredila na to, čo hovoril.

„ áno počula som o tom večierku. Zdá sa mi, že sa o tom rozprávali moji rodičia ešte pred niekoľkými mesiacmi, kedy som bola doma. Uhm... chceš tým povedať..“ nikdy ju so sebou rodičia nevzali aj napriek tomu, že mala už na to svoj vek. Nebolo to tým, že by nechceli ale báli sa o to, že by ju to mohlo zmeniť natoľko, že by prišla o možnosť stráviť ešte tie časy ako dieťa, teda dospievajúce dievča. „ ty by si chcel aby som sa tam ukázala?..“ pozrela sa do zeme pretože do očí sa mu pozerať nemohla. Predsa len, v ten moment by sa v nich stratila a nevedela by prísť na správny slovosled vety, ktorú chcela povedať. Nadýchla sa zhlboka pričom sa narovnala a následne povedala odhodlaným hlasom. „ rada pôjdem na večierok, ktorý organizuje vaša rodina.“ Napokon povedala pričom pred tým verdiktom mala dlhšiu pauzu. Predsa len si v hlave musela tie slová niekoľkokrát opakovať a sama seba presviedčať, že to pozvanie v skutočnosti prebehlo.
V momente, kedy jej pomohol s kabátom a predtým jej stiahol rukavicu z ruky pozrela sa okolo. Miesto v ktorom sa zdržali nejakú chvíľku bolo predsa len kamenným obchodom kde by sa mohli kedykoľvek vrátiť. „ myslím si, že to je všetko.“ Povedala s úsmevom Lucinda pričom ukázala na pokladňu, ktorá sa nachádzala pred nimi. Pomaly si zapínala kabát, upravila si čapicu na hlave a následne sa pripravovala na to, že bude musieť ísť opäť do toho zimného počasia.

„Dobrá, pro tebe. Ale pro mě to skutečně maličkost je. Já to všechno dělám vlastně docela rád. Respektuji tě, protože si to zasloužíš. Vzít tě proto do Londýna je to nejmenší,“ přiznal zcela otevřeně. „Jsem rád, že se naopak mám s kým podělit o stejné zájmy,“ dodal a znovu si prsty přejel ve vlasech. Začalo mu být horko a on se potřeboval ven anebo něco z toho co měl na sobě odložit.

„Ano, chci,“ přikývl na její slova. On se večírku účastnil již dva roky, letos to byl třetí. Rodiče od něho vyžadovali veškeré povinnosti zámožného muže. Vystupování na večírcích od třinácti let tak bylo samozřejmostí. Nikoho nezajímalo, nikdo se nepídil po tom, že tím rodiče zkracují Regulusovi dětství. Chtěli z něho zodpovědného muže všemi dostupnými prostředky. „Byl bych vlastně moc rád, kdybys tam přišla,“ pokýval ještě jednou hlavou. Neodvážil se jí tam pozvat jako svůj doprovod, to bylo hloupé a troufalé k tomu. Ovšem byl by moc rád, kdyby se tam objevila. Už jen její přítomnost by mu zvedla značně náladu. Měl by tam někoho k sobě, osobu, která ho zná a Regulus si s ní může promluvit. Pochopitelně tam budou i jeho sestřenky a někteří spolužáci ze školy, ale Lucinda mezi nimi přeci jen byla něčím výjimečná. Ale tu výjimečnost dokázal vidět jen on sám.

Udělala mu skutečně radost, když přislíbila svou účast. „O prázdninách ti ještě pošlu pozvánku jen proto tebe, to aby rodiče skutečně věděli, že tě mají vzít také. Moc o to stojím,“ přiznal bez většího uvažování, než se nad tím sám zarazil. Možná to nebylo nejvhodnější, co řekl. Pro jistotu si tedy odkašlal a rozhlédl se.

Vzal tedy obě krabičky a společně s Lucindou vyrazili k pokladně. Nechal jí jít první, aby zaplatila své chrániče a následně si on nechal namarkovat rukavice. Zaplatil, slušně poděkoval, a když pak společně odcházeli, dokonce jí přidržel dveře. „Kam bys chtěla jít teď? Můžeme jít ke Třem košťatům, jen se projít… nebo vlastně cokoliv.“ Vysvětloval, než si uvědomil, že tak nějak automaticky počítá se svou přítomností. „Tedy, pokud ti mohu dělat společnost.“ Dodal pro jistotu. Přitom jí podával krabičku s novými rukavicemi. "Hlavně ať jsi s nimi spokojená a jsou stejně dobré, jakou dělají parádu."