Dům Evansových

Už to bylo pár dní, co odjela ze školy, aby strávila tradičně Vánoce se svou rodinou. Rodiče jí společně jako vždy vyzvedli na nádraží v Londýně. Paní Evansová to brala jako příležitost dostat se do Londýna a jako typická žena chtěla navštívit několik obchodů, které byly přímo přecpané vánoční nabídkou. Pro Lily to byl i příjemně strávený čas se svými rodiči, kdy si mohla vynahradit to odloučení od nich, povyprávět jim o tom, jak se jí daří – i když samozřejmě se nezmiňovala nahlas o kouzlech, Bradavicích, a podobně. Také brala jako veliký bonus, že ještě dodatečně může dokoupit chybějící dárky. Navíc, když už byli v Londýně, požádala rodiče, jestli by se nemohli zastavit v Příčné ulici, než se rozjedou domů. Evansovi totiž žili v městečku, které bylo vzdálené od Londýna několik kilometrů. Jak odhadovala, ani jeden z nich nic nenamítal a vesele následovali dceru do tajné uličky s obchůdky pro čarodějky a kouzelníky. Jelikož byla při poslední návštěvě Prasinek rozptýlena svým společníkem a ani poté se nedokázala soustředit, potřebovala si do školy nyní v ulici dokoupit to, co jí do zásob chybělo. Samozřejmě rodičům se ani slůvkem nezmínila o tom, proč si opomněla koupit v Prasinkách věci, přesto, když procházela Příčnou ulicí kolem různých vyzdobených výloh, nedokázala se nezastavit se u obchůdku se sportovními potřebami. Samozřejmě nejvíce věcí bylo věnováno famfrpálu, což okamžitě vedlo k myšlenkám na jednoho střapatého kapitána nebelvírského týmu. Netušila, co jí přimělo k tomu, co udělala, ale brzy už vycházela z obchůdku, kterého si tolik let nevšímala a zastrkovala si krabičku do tašky. Vůbec neměla tušení, co jí k tomu vedlo, nebo zda to bylo správné, přesto dušička v ní se na tu chvíli radovala.

Jakmile sehnala vše potřebné, s rodiči se vrátila do auta a orzjeli se domů. Ke svému překvapení se po roce viděla se svou sestrou, kterou pevně objímala a měla obrouvskou radost z toho, že se s ní vidí. Brzy však pochopila, že radost byla jen z její strany. Petunie neprojevila žádnou radost z návratu své sestry a byla rušičkou během večeře, kdy se pan a paní Evansovi nadšeně své mladší dcery vyptávali na průběh školního roku a chtěli vědět snad všechny podrobnosti. Při téhle témě se Petunie obzvláště tvářila nepřívětivě a vzpurně. Nakonec se zvedla a bez rozloučení, nebo popřání dobré noci se odebrala do svého pokoje.

Další dny uběhly rychle. Lily se dobře bavila a doháněla ztracený čas s rodiči, i když Petunie se příliš nezapojovala. Respektive se zjevně rozhodla svou sestru zcela ignorovat, což Lily mrzelo. Než se však zrzka nadála, nastal den Vánoc, kdy s mámou uvařily, upekly a celkově připravily velkolepou vánoční hostinu, kteoru výjimečně strávili všichni v teple domova, zpívali koledy a povídali si příběhy. Dárky klasicky otevírali pak na druhý den ráno a zbytek dne strávili venku dováděním ve sněhu. Tento rok to ale Lily nepřišlo tolik zábavné, ne po tom, jaké dovádění ve sněhu zažila s Jamesem. James... ač se snažila, neuplynul snad den, kdy by na něj alespoň jednou od začátku prázdnin nepomyslela. I když to bylo třeba těsně před tím, než usnula, myšlenka na něj to byla.

Po tom, co se vrátili s rodinou domů, bylo už značně pozdě. Společně povečeřeli, ale výjimečně to byla Lily, která se pak zvedla od stolu jako první – do té doby to vždy byla Petunie - omluvila se, že je nasycená a unavená, a poté, co ostatním popřála dobrou noc, vyběhla schody do horního patra. Dopřála si příjemně teplou a voňavou koupel, aby zahřála zmrzlé tělo a uvolnila svaly. Převlečená pak do noční košile, zavřela za sebou dveře svého pokoje, kde se natáhla na své posteli. Pokoj neměla nijak zvlášť veliký. Měla v něm umístěnou dvoulůžkovou postel, psací stůl, knihovničku a malý gauč, který měla obzvláště pro relaxování. Ve zdi měla zabudovanou i menší šátní skříň. Pro tenhle okamžik ale vklouzla pod peřinu na posteli, rozsvítila si lampičku a otevřela rozečtenou knihu. Po několika stránkách však zjistila, že jeden řádek čte snad už popáté a stále nemá nejmenší tušení o čem pojednává. Jak bylo jejím zvykem, propadla se v myšlenkách opět k posledním událostem v Bradavicích a obzvláště jí před očima vyvstávala usměvavá tvář mladíka. Vzpomínka jí i po tolika dnech hřála a těšila. O polibku ani nemluvě. V ten okamžik, ač se doma bavila a byla ráda opět za čas strávený s rodiči, přišlo jí, že dny se nějak dlouho táhnou. Tolik si přála, aby byla opět ve škole a mohla alespoň někde v dálce zahlédnout známou tvář.

Čtení vzdala. Knihu zavřela a odložila jí zpět na noční stolek. Místo ní z něj vytáhla onu krabičku, kterou otevřela a těšila se z pohledu na její obsah. Vůbec netušila, co jí to v Příčné ulici popadlo, že koupila dárek pro Jamese. Kolikrát si už od koupě dárku spýlala, že to to byla hloupost. Kdy mu to tak asi mohla dát? A co by si o tom pomyslel? A... co když by se mu to vůbec nemuselo líbit? Když nad tím uvažovala, pochybovala o tom, že by mu to vůbec dala. Ještě by si mohl myslet, že v ní vzbudil nějaké city... tedy, silnější. Ne, nedá mu to. Nebude přeci za hlupačku, která kupuje na Vánoce dárky někomu, kdo jí jen podruhé políbil. Ale v nitru věděla, že to nebylo jen kvůli polibku. Probudil v ní nějaké pocity tím, jak se k ní choval celkově.

Tiše vydechla, schovala krabičku zpět do šuplíku a lehla si na záda. Nepřítomně sledovala světelný kruh, který na stropě vykouzlila lampička. Vnímala, že zbytek domu utichl. Možná už všichni usnuli. Nanejvýš se její rodiče dívali dole na televizi. Jí spánek ale přešel. V myšlenkách se zahloubala zpět k Potterovi. Uvažovala o tom, co spolu prožili a jak jí s ním bylo. Myšlenky, kterými se snažila připomenout jeho „hříchy“ z předchozích let, byly překvapivě silně potlačeny. Ne, už ho nedokázala vidět stejně, jako ještě před nějakou dobou. Otevřel se jí, snad v ní vložil trochu důvěry a toho si vážila. Vším, co jí řekl, jak se k ní choval v ní něčím pohnulo. Už to nebyl Potter, kterého znala. Nyní o něm uvažovala jako o Jamesovi. O klukovi, který má svůj život, city a problémy, ne jen průšvihy, aroganci a podobné negativní vlastnosti. Což jí vedlo opět k uvažování nad tím, jak jí bylo naposledy v Prasinkách s ním krásně. Tak uvolněně a bláznivě se necítila hodně dlouho. A ještě nyní měla pocit, že cítí na svých rtech jeho polibky a hřejivé teplo na místech, kde se jí dotýkal. Bude se to někdy opakovat? Říkal přeci, že by si to někdy rád zopakoval. A i ona o to stála. Tiše si povzdechla. Bylo tu ale to bezpečnostní opatření, které mezi ně vložila, a jehož přísné mantinely pocítila při poslední schůzce na vlastní kůži. Přišlo jí to nakonec hloupé a styděla se za to. Jistě, nechtěla aby všichni věděli, že se mezi ní a Jamesem možná něco děje – ostatně o tom neměla nejmenší jistotu. Hádala, že brzy to zmizí, on se rozmyslí a půjde za jinou a ona by ostatním zůstala jen pro smích, že naletěla. Přesto věděla, že by bylo vhodné pravidla upravit tak, aby se mohli alespoň spolu normálně běžně bavit a nikomu nepřišlo nijak zvlášť divné, když by je společně uviděli v klidu a míru, místo neustálých hádek a rozbrojí. „Do čeho jsem se to uvrtala?“ vydechla do ticha. „Pane Bože, dej mi znamení, že nedělám obrovskou chybu.“

James nikdy nepochyboval o tom, jak je jeho rodina skvělá. Jeho rodiče možná nebyli nejmladší a měli ho dost pozdě, přesto si nikdy nedovedl představit, že by měl mít za rodiče kohokoliv jiného. Přesto letošní prázdniny byly jiné. Bylo v nich něco, co Jamesovi roky chybělo a on ani netušil, že mu to chybí. Byl to právě Sirius, který mu po celý čas nedělal jen nejlepšího přítele, ale i bratra. Což o to, život jedináčka nikdy nebyla a nebude tragédie. Ovšem obrovský dům, který měl sloužit spoustě dětí, se pro jednoho zdál až moc velký. Se Sirim ale tohle všechno zmizelo. Jimi si vánoce užíval plnými doušky a věděl, že na tyhle nikdy opravdu nikdy nezapomene. Pořád se smál, vymýšlel hlouposti a se Sirim se od sebe nehnuly na krok. Smáli se u společných večeří, kdy vyprávěli matce s otcem historky ze školy, co vše se změnilo a naopak, co je stále stejné. Jeden večer za nimi Jimiho otec dokonce přišel do pokoje. Byl to klidný večer, kdy seděli na posteli a vyprávěli si. Byla to dospělá rozmluva, kterou by spousta kluků jejich věku pohrdalo. Nikdo nechtěl slyšet rozumy a životní moudra. Jenže oba kluci seděli a poslouchali. Fleamont nikdy nepůsobil jako přísný otec ani ten, z kterého si nikdo nic nedělá. Čím starší James byl, tím spíš v otci viděl muže s pochopením. Mohl za ním přijít doslova s čímkoliv a nikdy by nešlápl vedle.

Vánoce byly zkrátka skvělé. Jimiho matka nechala připravit velkolepou vánoční večeři, po které se všichni tak přejedli, že přísahali, že už nikdy nebudou jíst. To jim pochopitelně vydrželo sotva půl hodiny, než už si šli najít něco sladkého na zub. Večer, když pak James a Sirius leželi v posteli debatovali snad o všem. O tom co už stihli a co do nového roka ještě musí udělat, včetně toho jak nový rok oslaví. Blížila se doba, kdy jim bude sedmnáct a navíc oba v září nastoupí do posledního ročníku jejich milované školy. Byl nejvyšší čas na to, aby začali myslet na budoucnost. Oba dobře věděli, že chtějí bydlet spolu. Nikdo a nic je nemohl rozdělit. Když nakonec ale Jimi usínal, vzpomněl si na malou krabičku, kterou schovával v nočním stolku. Dárek pro Evansovou, který koupil, aby měla radost. Snad i opomněl, že nemá šanci jí ho předat a ke všemu, předat něco takového ve škole by si vykoledovalo výsměch. Nebyl si jist, jestli by něco takového nosila, ale dárky se kupovali hlavně pro radost. Mohla ho klidně zahodit, mrsknout na dno skříně a nikdy ho nenajít. Jen aby před Jimim alespoň chvilku dělala, že tak hrozný dárek to není.

Na druhý den, kdy si rozdali s rodinou dárky a užívali, si je už Evansovou z hlavy nemohl dostat vůbec. Pořád mu ležela v hlavě, stejně jako ta malá krabička. Občas byl díky tomu duchem nepřítomný, čehož si nakonec všiml Sirius i jeho otec. A byl to právě jeho nejlepší přítel, který stále opakoval, aby se mu James svěřil. On však nemohl, hlavně kvůli slibu, který Lily dal. Nikdo se o tom nesměl dozvědět. On to sice Sirimu chtěl říct, chtěl to naznačit, napsat nebo jakkoliv sdělit. Nakonec se však vždycky zarazil, kousl do rtu a raději to neudělal.

Myšlenky na Lily však gradovali a večer to již nevydržel. S tichostí jako kočka sebral dárek, oblékl se, vyplížil z pokoje a pak rychle pryč. Jaké bylo překvapení, když ho na chodbě zastihl otec. „Kam máte namířeno, mladý muži?“ ozval se za Jimiho zády jeho otec. „Já… no projít se,“ zalhal a podrbal se ve vlasech. „Sám a bez Siriuse?“ povytáhl obočí Fleamont, který dobře něco tušil. „Nemohu spát a Siri byl unavený. Proto jdu sám,“ snažil se James situaci ukočírovat. Fleamont jen klidně přikývl hlavou. „Tak se nikde netoulej dlouho, venku je zima.“ Otočil se a vracel se do ložnice. Poslední dobou trpěl lehkým spánkem a v noci toho opravdu moc nenaspal. Ještě však než Jimi úplně opustil chodbu, zaslechl poslední otcova slova. „Jen doufám, že její rodiče to vědí.“ Jamese v tu chvíli oněměl. Někdy pochyboval o tom, že jeho otec není nitrozpytec. Věděl prostě všechno. Nakonec se však nad tím usmál a s dobrou náladou vyrazil rychle pryč z domu. Nohy ho nesly jediným směrem a to byl dům Evansových, o kterém si zjistil, kde se nachází.

Největší boj přišel ve chvíli, kdy stál pod jejich okny. Jak vlastně mohl vědět, které okno je to Lily? Po chvilkové obhlídce ale nakonec usoudil, že je to právě to okno, ve kterém se jako v jediném svítilo. Přelezl plot a tiše přitom poděkoval, že nemají psa. Byl to nezákonný vstup na cizí pozemek, ale dokud nebude někdo z její rodiny volat policii, snad to bude v suchu. Při nejhorším se mohl vymluvit na mladého Santu v záskoku, který se teprve učí a obhlíží, jestli všichni mají svoje dárky. Postavil se pod okno, kde se svítilo. Ze sněhu udělal dvě sněhové koule a po krátkém intervalu je hodil do okenice, aby si získal pozornost zrzavé dívky.

Ležela na posteli a dívala se do světelného kruhu, který vyluzovala lampička. Hlavu měla plnou Jamese a snažila se bránit dalším pohledům, které by vrhala k šuplíku, kde byla schovaná krabička s dárkem. Co si to jen myslela. Zhluboka si povzdechla, stejně jako každou noc, a postupně se myšlenky na tmavovlasého a modrookého chlapce vypuzovala z hlavy. Už tak tak se natahovala po spínači lampičky, když najednou sebou trhla. Na okenní sklo dopadla tlumená rána, až nadskočila. Měla pokoj do zahrady, takže očekávala jako vždy klid. Rychle se posadila a dívala se k oknu, za kterým byla jen tma. Než se pak nadála, ozvala se rána druhá. To už vyskočila z postele. Nebyla to tedy náhoda a nemohl to být ani padající sníh z větví stromu, který měla u oken.

Opatrně se v noční košili přibližovala k oknu, ale ještě se zarazila a popadla alespoň jako zbraň ze stolečku tlustou knihu. S tou největší obezřetností kráčela k oknu a nakoukla zpoza záclony. Chvíli pátrala pohledem dole pod oknem, než si všimla postavy. Už už chtěla vykřiknout a vyvolat poplach, ale pak si všimla nervózního prohrábnutí vlasů, které dělal jen jeden člověk. Zaraženě zůstala zírat, než se probrala, otevřela okno a nahnula se. „Jamesi?! Co tu sakra děláš?!“ vydechla užasle a bez dechu. Byl to ten nejposlednější člověk, kterého by tu očekávala. Pak se ale zamračila. „Jak jsi mě vůbec našel? Víš kolik je hodin? Jdi raději domů!“ zavolala na něj tiše a zavřela rychle okno a odstoupila od něj. Emoce se v ní praly, a když se na ně soustředila, pociťovala především zmatek, ale také radost. Co jen pohledával v jejím městě, v jejich zahradě, pod jejími okny. A takhle pozdě? Co by si jen pomysleli rodiče, kdyby ho uviděly. Nejlepší skutečně jistě bude, když se otočí a odejde. Ale sama o tom přesvědčena moc nebyla. Chtěla s ním alespoň chvíli mluvit. Nerozhodně a nevědomky přecházela po pokoji. Třeba to byl jen sen. Jen sen.

James již hodil do okna dvě sněhové koule a silně začal uvažovat o třetí. Nervozně si projel prsty ve vlasech a už se nahýbal k zemi, aby utvořil další kouli, když uslyšel důvěrně známí hlas. Pozvedl hlavu a pobaveně se usmál. „Nebudeš mi věřit, ale přišel jsem za tebou!“ Zvolal tak, aby ho slyšela, ale on přitom nevzbudil zbytek domu a sousedy. „Prostě jsem tě našel, mohu dál?!“ Vyzvídal a udělal několik kroků blíž, aby na Evansovou lépe viděl. Ty zatracené brýle nechal doma. Rozhlédl se pak kolem sebe a pokrčil rameny. „Hodin je asi dost, ale domu to je daleko,“ pronesl a doufal, že ho bude poslouchat. Ona ale místo toho okno zase zabouchla a dle všeho šla spát. To Jamesovi smazalo úsměv z tváře, ale rozhodl se, že to tak nenechá. Byl připraven Evansové předat dárek, dát tak odpočinout vlastní hlavě a nic ho nezastaví.

Všiml si velkého stromu, který byl příhodně blízko okna Lily. Inu, pokud nejde hora k němu, musí on k hoře. Došel ke stromu a chytil se první pevné větve. Začal šplhat, než se objevil v blízkosti okna. Se zatajeným dechem přelezl co nejblíž a přitom doufal, že se mu nic nestane. Bylo to vůbec poprvé, co někomu takhle lezl do okna. Navíc mohl se modlit za to, aby pod ním strom neprasknul. Natáhl se, aby zaklepal na okenní tabuli. „Hej Evansová, nemáš tam místo pro jednu ztrápenou duši?“ nadhodil optimisticky. „Něco tu pro tebe mám a no… pokud nechceš jít ven, tak bych mohl já dovnitř. Co říkáš?“ Drze se hodlal vloudit do její blízkosti. „Přeci bys venku nenechala na Vánoce promrzlého kluka. Co bys to byla za necitu? Navíc by to Santa viděl!“ varoval jí a přitom mu pobaveně zacukaly koutky rtů. „To by asi příští rok nebylo moc dárků,“ zavrtěl hlavou a chystal se šaškovat, jenže větev pod ním zapraskala a on se raději ihned chytl pevněji a dvakrát si rozmyslel, co bude na stromě dělat a co ne.

Přecházela po pokoji a občas se zastavila, aby naslouchala zvukům zvenčí, zda něco nezaslechne. Na jednu stranu byla potěšená tím, že si zjevně dal tu práci a čas, aby jí navštívil, ale na druhou... Copak se dělá chodit k někomu tak pozdě na návštěvu a ješttě k tomu nepřijít hlavními dveřmi? Nebylo to slušné a ona by nebyla slušná, kdyby jeho návštěvu tedy přijala. Ale pak uvažovala nad tím, jak se k ní vlastně mohl dostat. Bylo už hodně pozdě a pokud věděla, tak letaxem se přenést nemohl – na to by se musel objevit v krbu, přenášedlem to také nebylo možné a k přemisťování musel mít člověk povolení a nejdříve projít zkouškami, aby povolení dostal, což bylo možné až po dovršení čarodějnické plnoletosti. Jí třeba zkoušky z přemisťování čekaly až v létě. Zastavila se uprostřed pokoje a kousala si nerozhodně ret, ale v tom se ozvalo zaklepání na okno, po kterém opět nadskočila leknutím a to rozhodlo za vše.

S úlekem a nevěřícností pohlédla k oknu a rychle k němu přešla a otevřela ho. „Pottere, jsi vůbec normální? Co u Merlina děláš na tom stromě? Chceš si snad zlámat vaz?“ zamračila se na něj a nedokázala v hlase potlačit jistou starost o jeho život. „Nevím jak je to mezi kouzelníky, ale k mudlům se obvykle chodívá ale předním vchodem.“ neodpustila si ale škádlivé poučení a poušklíbla se. Jakmile ale na větvi zabalancoval, srdce jí starostí poskočilo. Navíc záhy zaslechla zespodu z obývacího pokoje nějaké zvuky. Rozhodně nebylo dobré, aby Jamese takhle někdo z její rodiny viděl u jejího okna. Kdo ví, co by si pomysleli. „Tak dělej, pojď! Pohni zadkem! Někdo jde!“ sykla k němu, podala mu ruku, aby mu udělala podpěru a ustoupila trochu stranou, aby se kolem ní mohl protáhnout. Sotva zmizel v okně, stihla alespoň trochu zatáhnout závěs, aby ho nikdo neviděl, zvlášť, když zahlédla na zahradě další postavu, která se rozhlížela ostražitě kolem, než si všimla Lily v okně, která jej ještě nestačila zavřít. „Lily? Co to bylo? Zaslechl jsem nějaké hlasy. Je vše v pořádku?“ ozval se zpod okna hlas jejího otce. Dívka byla jen ráda, že je tma a nejde tedy vidět, jak se červená, když odpovídala. „Ano tati. Všechno je v nejlepším pořádku. To... To se jen Luna vracela z noční procházky a nemohla jsem jí dostat z větve stromu.“ polkla a zaslechla zmíněnou kočku, jak na posteli zaprskala. „Promiň, nechtěla jsem nikoho rušit. Už bude ticho, slibuji.“ „V pořádku, zlatíčko. Tak dobrou noc!“ zavolal na ní otec a vracel se do domu. „Dobrou!“ odvětila a počkala v okně, dokud nezaslechla bouchnutí dveří dole. Teprve poté zavřela okno, zatáhla závěsy a pohlédla na chlapce, kterého si ve svém pokoji nepředstavovala ani v nejdivočejších snech. „Co tu u všech ďasovců provádíš?“ zeptala se pak tiše a mračila se na něj, i když v nitru cítila nepopsatelnou radost, že ho opět vidí. Nejraději by mu snad i skočila kolem krku. „Jak ses sem vůbec dostal? A jak víš, kde bydlím? Jen doufám, že tohle nepatří k nějakým tvým předsilvestrovským vtípkům. Mám snad záhy očekávat i Blacka?“ vychrlila na něj záplavu otázek, téměř bez nadechnutí. Teprve po pár minutách, kdy tak stáli naproti sobě si uvědomila, že je jen v noční košili. Vykulila oči a s červenými tvářemi rychle popadla z postele župan, do kterého alespoň vklouzla.

„No poslala jsi mě domu a mně se ta hrozná štreka nechce jít zpátky. Navíc mám pro tebe maličkost,“ zamrkal, než si levou rukou promnul krk. „Věř, svůj krček mám rád a zlomit si vaz nehodlám. To bych s radostí mohl konkurovat našemu kolejnímu duchovi. Myslíš, že by mě Nicolas pozval na jeden ze svých večírku?“ zahýbal obočím nahoru a dolu a přitom se zasmál.

„My kouzelníci taky umíme chodit předním vchodem, i když raději dáváme přednost krbu a letaxu. Jenže…“ pozvedl prst a snažil se nahlédnout za ní. „Nemyslím si, že máš krb v pokoji a zda ho někde vůbec v domě máte. Krom toho, nebylo by nic lepšího, než se uprostřed noci objevit vašim dole v obýváku, pozdravit a utíkat za tebou. Jsem si jistý, že by z šoku a překvapení nenamítali jednu jedinou větičku,“ ušklíbl se a podrbal ve vlasech, než si uvědomil, že je opravdu hloupý nápad se ničeho nedržet. „A poslední věc, drahá Evansová. Slyšel jsem, že to je poměrně romantické, když si k tobě kluk najde cestičku. Nechtěla jsi někdy, aby ti tvůj milý zpíval pod okny? Není to sen každé dívky? Ale jen z respektu ke tvým rodičům jsem si kytaru nevzal a zpívat nebudu,“ ujistil jí. Navíc dobře věděl, že dát o sobě vědět, k Lily se nikdy nedostane a naopak ho dost možná pan Evans okamžitě vyhodí.

„Jdu, jdu,“ pronesl a elegantně vklouzl do okna. Vzal jí za ruku několika kroky se objevil v jejím pokoji. Narovnal se, upravil si oblečení, i zkontroloval, zda není něco špatně. James jak slyšel hlas jejího otce pro jistotu všech zalehl na zem a čekal. Nad zaprskáním její kočky se škodolibě usmál. Ha! Neprská jen na něho. Nechal Evansovou, ať s otcem vše vyřídí a zatím mlčky pozoroval strop. Ruce si položil na břicho, než si uvědomil, že mu je horko a zimní bundu si rozepnul. Jakmile se proti němu ale Evansová obořila, posadil se připraven odpovídat. Bundu si sundal a nechal jí v ruce. „No přišel jsem tě překvapit,“ usmál se mile a pokrčil nad tím rameny. „Zlobíš se?“ natočil hlavu na stranu. Vlastně on sám nepřemýšlel nad tím, zda by jí nezavařil. Jeho myšlenkové pochody byly značně omezené v tuto noční hodinu. Evansová – dárek – navštívit – okno – vylezu – šmitec. Bylo to tak prosté.

„Víš, možná tě to překvapí, ale poloha tvého domu skutečně nepodléhá přísnému utajení,“ napadlo ho rychle si zout boty, aby Lily v pokoji nenašlapal. Ne, vlastně to tak dobrý nápad nebyl. „Já vím, že Black je moje budoucí manželka a životní partner, ale kupodivu.. ne nejsem s ním pořád. On taky není pořád se mnou a některé věci… spoustu věcí děláme odděleně,“ přiznal, než si on sám všiml, co na sobě má. Nebo vlastně nemá. Jen noční košilku a už jen za to celý výlet k Evansovým stál. Zacukaly mu koutky rtů, když se rychle zahalila do županu. „Ale Lily, to sis klidně mohla nechat bez županu,“ odmávl to rukou, než se konečně postavil. Srovnal výškový rozdíl, vlastně ho překonal. Ona opět byla malinká a on vysoký. „Promineš mi takové noční přepadení?“ pronesl tiše a opatrně.

Když ho tam tak sledovala, jak sedí na větvi stromu a mluví a mluví, chvíli snad dokonce uvažovala o tom, jestli není nějak genově spřízněný s užvaněnými vrabci, jejichž štěbetání se mohlo podobat jeho mluvení. Ale pravda byla, že především jeho poslední slova jí na tváři vykouzlila úsměv. Bylo možné aby skutečně měl tak šílené nápady? Nebo prostě dokázal najít odpověď na všechno? Nejraději by se pak plácla do čela. Vždyť to byl James Potter! Největší průšvihář široko daleko! Přesto jí dokázal hnout srdcem.

S jeho dalšími slovy bohužel musela souhlasit. Bylo by jistě zvláštní, kdyby se v jejich krbu v obývacím pokoji ukázal. Nejenže by více jak pravděpodobně stanul uprostřed hořícího krbu, ale i by dokázal její rodiče vyděsit k smrti. „Pokud tě to zajímá, tak ne, nikdy jsem si nepřála zpívajícího kluka pod svými okny. Hádám, že mí rodiče a sestra by to moc nepochopili. A jsem ti vděčná, že sis tenhle krok rozmyslel.“ i když ve skrytu duše jí to snad na chvíli zamrzelo. Ráda by ho znovu slyšela zpívat. Co musela uznat, tak to, že měl krásný hlas a uměl hrát i zpívat. V představách se zatoulala k tomu, že by jí snad znovu jednou zpíval.

Než mu snad něco stihla odpovědět, nebo se prozradit nad svými myšlenkovými pochody, byla přinucena jednat. Jakmile se pak otočila, založila si paže na hrudi. „Překvapit? No, tak to se ti tedy povedlo.“ poušklíbla se. „Proč jsi třeba neposlal sovu se vzkazem, že máš v plánu se objevit? Alespoň bych byla připravena na tvou přítomnost a neměla tendenci na tebe v první chvíli vytáhnout tlustou knihu a prásknout tě jí po hlavě v domnění, že se jedná o zloděje. Co kdybych třeba ani nebyla doma?“ prohodila, ale pak se její tvář přeci jen uvolnila a v očích jí bylo snad i znát to, že ho ráda vidí.

„Neříkám přeci, že by poloha domu byla tajná, jen nemám nejmenší tušení, kde jsi vzal adresu. Měla jsem za to, že nikdo kromě vedení školy a Alice a Marlene polohu našeho domu neví. A předpokládám, že od nikdo ze zmíněných jsi tu informaci nedostal.“prohodila. Župan si pak co nejvíce utáhla a jen se na něj zašklebila po jeho hloupých řečích. Tváře měla ale rudé jak rak. Především zrudla ještě více, když stál před ní a ona najednou k němu vzhlížela a cítila teplo, které z jeho těla sálalo... A ten pohled.... „Nezlobím.“ slyšela se, jak říká. Na okamžik se jí snad zatočila hlava a měla nutkání se k němu natáhnout a udělat to samé, co na mýtince v Prasinkách. Už ho málem políbila, ale probrala se, když se dotkla jeho rukou, které měl ledové jako samotný kus lesu. „U Merlina, vždyť jsi celý smáčený. Měl bys to ze sebe shodit a osušit se. Já.... donesu ti nějaké teplé kakao a nějaké jídlo možná pro tebe ukořistím.“ rozhodla se najednou. Její pohostinost zavelela. Odtáhla se, upravila si župan a už už se natáhla po zipu jeho bundy, aby mu jí rozepla a stáhla. Na poslední chvíli se zarazila, začervenala se a otočila se ke dveřím. „Za chvíli budu tady. Udělej si pohodlí.“ vykoktala a prakticky mu nedala možnost na to, aby jí případně informoval o tom, že přišel jen na otočku. Takhle mířila potichu domem do kuchyně, aby mu něco přinesla.

„Víš, ne že bys to do mě neřekla, ale byl to docela spontánní nápad,“ začal trochu ironicky a pokrčil rameny. „Nemohl jsem tak docela usnout, celý dům spal a to ticho mě tak trochu ubíjelo. Koho napadne jít spát tak brzy?“ zavrtěl hlavou nad tou myšlenkou, jak v osm večer mohli být všichni už v posteli. James by se zbláznil. A výjimečně v tom byl i Sirius, který z neznámých důvodů odpadl taky. „Prostě jsem ti tak přemýšlel, než mě napadlo se zastavit,“ upřesnil celou historku nakonec. „K čemu by ti bylo, abych poslal sovu, když by tu byla sotva půl hodiny, možná trochu víc, přede mnou? Ani bys mi nestihla odpovědět, že nemohu. A kdo ví, kdy by sis ten dopis přečetla.“ Založil si ruce na hrudi a převážil váhu těla na pravou nohu. „Navíc,“ ušklíbl se. „Něco mi říká, že by sis našla důvod mě tou knihou praštit. Zloděj, nezloděj,“ zakřenil se na ní pobaveně a natočil hlavu na stranu. Zamyslel se nad tou verzí, co by dělal, kdyby se táhl tu dálku až k ní domu a našel by dům docela prázdný. Jedno obočí vytáhl do obloučku, zatímco druhé nakrčil a jeden koutek rtů vytáhl do křivého úsměvu. „Kdybys tu nebyla, asi bych se otočil a šel domu. Ale je už pozdě na to mi říct, že nejsi doma.“

Všiml si, že mít na sobě boty asi není nejlepší nápad. Rychle si je zul a dal je na stranu, tak aby nenasvinil v pokoji víc, než už se mu povedlo. „No, možná kamarádkám věříš až moc,“ popíchl jí v první chvíli. „Ne dobře, Marlene ani Alice to nebyla. Vlastně by ses divila, jak je školní kartotéka přístupná, když správné osobě doneseš trochu koláčků,“ prohodil, jakoby o nic nešlo. Ne, nemohl říct, že ty koláčky byly nastražené a napuštěné uspávacím lektvarem. A už vůbec ne, že se pro záznamy plížil v neviditelném plášti. Vypadalo by to až moc stalkersky, úchylně. Nebyla to zkrátka věc, kterou by mohl Jimi přiznat. Přestože vše činil v dobré vůli, a proto aby Lily mohl předat nebo poslat dárek.

Jakmile se dotkla jeho rukou, shlédl k nim a pousmál se. „Jo, nešel jsem zrovna pět minut,“ přiznal a pozoroval téměř bílé ruce, které měl promrzlé. Sám se podivil nad tím, že do teď si zimu neuvědomoval. Nestihl ani pořádně na pohostinnost Lily reagovat. Než se nadál, z pokoje zmizela a on tam zůstal sám. „Ehm… tak jo,“ pokrčil nad tím nakonec rameny a tiše se zasmál. Bundu si přehodil přes židli u topení a poupravil si tmavý svetr. Všiml si zrcadla, ve kterém si rychle zkontroloval účes a zběžně ho upravil. Lily stále nešla a tak pomalu chodil po pokoji a díval se, co všechno Lily v pokoji má. Byl to útulný a hezky zařízený pokoj. Rozhoně ne jako jeho. Překvapilo ho i přesné uspořádání věcí. Všechno tu očividně mělo své právoplatné místo. Nakonec se usadil na sedačce, která se zdála schůdnější než postel. Tak nějak nemohl uvěřit, že je u Lily doma. Navíc, přišel jí dát dárek. Popřát krásné svátky a zase měl zmizet. Místo toho tu zůstal a zdálo se, že se ještě nějakou chvíli zdrží. Zkrátka zvláštní.

Pohodlně se usadil na sedačce a pohledem se vrátil ke kočce, která blaženě ležela na polštářku na posteli. „Ty máš život, co?“ podotkl tiše, aby na sebe zbytečně neupozorňoval. Lily by určitě těžko vysvětlovala, kde se v jejím pokoji vzal kluk, proč se neohlásil, nepřišel ukázat a hlavně… co tam dělá tak pozdě večer? Jednu ruku si položil na opěrátko a prsty začal poklepávat do měkkého polstrování. Nevydávalo to téměř žádný hluk. Jen zlozvyk, který snad podporoval jeho přemýšlení.

„No, možná máš pravdu. Rozhodně jedna rána knihou přeci nic nemůže zkazit, nebo ne?“ zamrkala na něj zcela nevinně, ale přesto se jí v očích na okamžik mihla hravost. „To by asi skutečně nešlo. Na to jsi hádám zřetelně už viděl to, že se v domě svítí a někdo tedy doma je. Ani si nedokážu představit, co by na to řekl táta, kdyby to byl on, kdo by tě jako první na zahradě uviděl.“

S povděkem přijala i to, že si zul boty a rozhodl se tak jí našlapat v pokoji méně, než byl nucen. Vzala pak alespoň pár jeho bot a odložila je pod radiátor, aby mu uschnuly. Přeci jen venku řádila zima, prosinec byl v plném proudu, a tak v domě topili, aby jim během spánku nebyla zima. „Co se týče holek, můžu tě ujistit, že jim rozhodně věřím. Není snad nikdo na světě, komu bych věřila více, než jim dvěma.“ pronesla naprosto klidně. „Nemáš to snad taky tak s kluky?“ povytáhla na něj pak obočí, když se opět narovnala a otočila se k němu. „Takže James Potter si zakládá na uplácení? No tedy. Co se ještě nedovím.“ protočila očima s lehkým náznakem pobavení v koutku úst.

Když vyšla ze svého pokoje, aby svého nezvaného hosta obsloužila něčím teplým, na okamžik se za dveřmi zastavila a uvažovala nad tím, co to vlastně dělá. Byla dobře vychovaná a přesto, místo toho, aby Jamese odmítla s tím, že jeho návštěva v tuhle pokročilou noční hodinu je více jak nevhodná, nechala ho samotného v jejím pokoji, zatímco se vypravila pro nějaké občerstvení a ještě k tomu sama byla nenalíšená a jen v županu a noční košili. Nezbláznila se snad náhodou? Co vlastně měla udělat? Opravdu ho měla vykopnout? V dalším okamžiku si skousla zamyšleně ret a už už se chystala vzít za kliku, aby se do pokoje vrátila a informovala Jamese, že si to vlastně rozmyslela a poslala ho domů... Ale neudělala to. Nedokázala to, nemohla to udělat a ani nechtěla. Jeho studené ruce, jeho hřejivý pohled, rozcuchané vlasy a vědomí, že kdo ví jakou vzdálenost urazil, aby se k ní dostal jí to prostě neumožnilo. Zhluboka se tedy nadechla a co nejtišeji se vydala po chodbě a schodech do dolního patra.

Po rodičích nebylo ani vidu ani slechu, takže usoudila, že se už oba odebrali na kutě, takže potichu vklouzla do kuchyně, odkud z lednice vytáhla mléko, jenž nalila do hrnku, přidala kakao a nechala ho ohřát v mikrovlné troubě. Tak nějak hádala, že Potter by mohl být více na nějaké takové pití, než na čaje, které si s oblibou dávala s Remusem. Najednou jí ale také napadlo, jestli nemá James hlad. Automaticky pak tedy vytáhla talíře, na které dala kus pudingu, koláče a přidala nějaké sušenky. Aby to všechno unesla, vyskládala si to na podnos, včetně již ohřátého kakaa a opět co nejtišeji opustila se svým nákladem kuchyni. Po celou cestu do schodů a do svého pokoje si kousala ret, jak se soustředila na to, aby nadělala co možná nejméně hluku. Byla rovněž připravena na to, že kdyby potkala rodiče, vymluví se na to, že dostala hlad a má v plánu ještě se nějakou dobu učit, aby si zopakovala učivo do školy. Značně se jí ale ulevilo, když konečně dosáhla svého cíle a to bez toho, aby na rodiče, nebo sestru, vůbec narazila.

Pomocí vlastního loktu si otevřela dveře, vklouzla do pokoje a hned je za sebou co nejtišeji zabouchla. Okamžik stála a naslouchala, zda přeci jen někoho tím neprobudila, ale když se neozval sebemenší náznak pohybu, úlevně vydechla a teprve poté se rozhlédla po pokoji, než si Pottera všimla na gauči. „Tak vidím, že tobě skutečně asi nikde nedělá problém si rychle připadat jako doma.“ nadhodila pak jakoby nic, když přenesla tác na stolek před ním. Narážela tak na jeho uvolněnou pozici. Hádala, že ona sama by se spíše cítila více jak nervózně v domě někoho jiného. Vzala pak do rukou hrnek s kakaem, usadila se vedle něj na gauči a hrnek mu podala. „Říkala jsem si, že by ti to mohlo přijít k duhu. Snad nejsi alergický třeba na mléko.“ nadhodila a trochu nesměle se pousmála. Opět na ní tak nějak dolehla skutečnost, že je v jejím pokoji, o prázdninách a v její ne příliš upravené přítomnosti. Srdce se jí ale přitom z toho zrádně svíralo radostí.

Jakmile se otevřely dveře, James se nejprve napnul, aby to nebyl někdo jiný krom Lily. Jak by asi vysvětlil, kde je ona a co tu dělá on? Byl by to docela jistě skandál. Jenže když se ve dveřích objevila Lily, jakoby mu spadl kámen ze srdce. Úlevně si oddechl a pousmál se. Nemluvil, dokud k němu nepřiťapkala. Docela ho překvapilo, co všechno s sebou nese. Zdálo se, že její pohostinnost nezná meze a to přišel jen na otočku.

„Jsem docela bezprostřední člověk. Navíc bys mi brzy stejně řekla, ať se chovám jako doma,“ pokrčil rameny a pousmál se. Projel si přitom prsty ve vlasech. Posadil se na kraj gauče a trochu se předklonil. Ruce položil na stehna a krátce se zamyslel. „Pochopitelně, pokud tě to nějak urazilo, tak se velice omlouvám. Jen mi prostě přišlo podivné, abych stál uprostřed místnosti, jako nějaký trouba. To úplně není nic pro mě, abych pravdu řekl,“ podrbal se na zátylku a přitom se zadíval na to, co všechno přinesla. Nestihl se divit. Sušenky, puding… nešetřila na něm. Natočil se k ní čelem, aby na ní dobře viděl. Natáhl se po hrnku s kakaem a trochu škodolibě se usmál. „Mléko? Lily, jediná věc na kterou jsem alergický… a ty přineseš mléko?“ povytáhl obočí, než se rozesmál. „Ne, vlastně ti moc děkuji. Myslím, že horké kakao jsem měl naposledy, když mi bylo jedenáct let,“ usmál se už o poznání mileji a také daleko více uvolněně. „Děkuji,“ zašeptal ještě jednou.

Zadíval se na hrnek a přemýšlel, zda se napít. Natáhl ho blíže ke rtům, ale pak se zarazil. „Páni, domácí kakao od Evansové, to by mi asi nikdo nevěřil,“ uculil se a teprve pak se napil. Přitom se zadíval na Lily a následně těkl pohledem k tácu. „To jsi fakt všechno přinesla pro mě?“ podivil se a ještě jednou vybavení tácu prohlédl. „To děkuji, myslel jsem si, že se jen zastavím. Povím ti ahoj, popřeji hezké svátky a zase zmizím. A ty na mě takhle. Kakao, sušenky… Lily přiznej, ty chceš abych zůstal.“ Trochu si jí dobíral, ale ona dávno musela vědět, že vtipkuje. Přeci jen jeho povahu znala.

Seděla vedle něj a nechávala mezi nimi alespoň nějakou mezeru, i když mohla být jen nepatrná. Přese vše, co se dělo při jejich posledním setkání, zjevně v jeho přítomnosti vždy z počátku byla svým způsobem stydlivá – především ve smyslu, že by se ho dotkla. Po jeho slovech se ale krapet poušklíbla. „Řekla jsem , aby sis udělal pohodlí a… no, je fakt, že věta typu „chovej se jako doma,“ je to mu hádám blízká.“ Připustila pak a stěží potlačila začervenání se. Říkala si, že už na ní jde jistě spaní, že plácá takové nesmysly. „Ne, ovšem že ne. Nijak mě to neurazilo.“ Zavrtěla pak rychle hlavou. Ve skutečnosti jí snad cestou zpět na chvíli napadlo, jak ho najde rozvaleného na posteli. Mile jí překvapilo, když tomu tak nebylo a jediný, kdo se na posteli rozvaloval, byla nadále Luna. „Byla by samozřejmě hloupost, kdybys zůstal jako host a kůl stát uprostřed místnosti. To bych asi příliš dobrou hostitelkou nebyla.“ Odtušila.

Když držela hřejivý hrnek s kakaem, střetla se pohledem s jeho. Snad to bylo magickou mocí Vánoc, nebo jeho přepadovka jí vyvedla z rozvahy ještě více, než jindy, ale byla úplně jako rozstřelená a hlavou se jí honilo tisíce myšlenek. Mohl to snad být sen? Vždyť přeci o něm uvažovala a snila ještě před nějakými deseti minutami v posteli. Třeba jen dál na posteli leží a sní o něm. Jakmile se ale ušklíbl, pochopila, že je to realita. Po jeho prohlášení vykulila oči. „Ehm… opravdu? Já… no, mohu klidně skočit…“ následný záblesk pobavení v jeho očích jí však zarazil v řeči. Zrudla jak rozpaky, tak drobným rozčilením, když pochopila, že si z ní utahoval. „Ha ha.“ Odtušila s nepatrným zamračením a vlastním úšklebkem. Předala mu hrnek a ruce si složila v klíně. Hlídala si ale už župan, aby byl pořádně utažený a neodhaloval nic, co by neměl. Jakmile jeho tvář ale přeci jen zjemnil ten něžný úsměv, který si už nedokázala představit u nikoho jiného, nesměle mu ho oplatila. „Není za co… hádám.“ Dodala poslední slovo pro jistotu, že si jí opět dobíral.

„V tom případě je dobře, že o tom nikomu povídat nebudeš.“ Povytáhla obočí, ale nyní už šlo vidět, že najíždí do jeho kolejí hravé nálady. „Taky by to dost jistě mohlo být klidně i tvé poslední kakao od Evansové.“ Prohodila a následovala jeho pohled ke stolečku s tácem. „Vlastně… ano, donesla. Netušila jsem, co by sis dal. Jestli preferuješ to, či ono. Nemusíš jíst, pokud ti ani jedno z toho nechutná.“ Dodala ještě rychle, aby ho ujistila, že pokud se nedotkne ani jednoho, tak jí nijak neurazí. „Pokud ale chceš, můžeš naopak sníst vše.“ Pokrčila rameny. „Povíš mi ahoj, popřeješ hezké svátky… a to vše uprostřed večera?“ odtušila pak opět s hravě povytaženým obočím a hlavou nakloněnou ke straně. „Ale nelichoť si. Držet tě tu násilím rozhodně nehodlám. Jak by to vypadalo?“ popravdě v nitru zápasila sama se sebou a svou pohostinností. Netušila, jakou cestu musel urazit, aby jí viděl a posílat ho prokřehlého, uprostřed večera pryč, by jistě od ní nebylo nijak hezké. Sledovala ho a svýma zelenýma očima pátrala v jeho tváři, než přeci jen vydechla. „Kde vlastně bydlíš, Jamesi? Ve kterém městě?“ zeptala se. Pro přítomný okamžik totiž bylo nefér, že on od ní byl opět o krok dál, co se týkalo zjištěných informací. „Tuším, že z Cokeworth nejsi, to bych o tom musela něco vědět.“ Podotkla pak s lehkým úsměvem, aby si snad nepřipadal jako u výslechu. „Jak jsi vůbec rodičům vysvětlil, proč odcházíš večer z domu?“

„No, tak tě snad uklidní, že dobrou hostitelkou jsi,“ pousmál se mile a docela sprostě se na gauči uvelebil. Posadil se do rohu a nohy si zvedl nahoru. Tak aby Evansové nevadil a zároveň k ní seděl čelem. „Promiň, jestli jsem ti narušil spánek, jak už jsem řekl. Mě to napadlo docela náhodou. Byla to asi takhle rychlá myšlenka,“ luskl prsty, aby dokázal, jak rychlí mžik to byl. „Jenže se mě pak už nepustila,“ dodal a pousmál se. Začal se smát, když řekla své ha, ha. „Já musel, nezlob se,“ zavrtěl hlavou a projel si prsty ve vlasech, které kupodivu stále držely svůj tvar. Prostě, kouzlo. „Já si tě chtěl jen trochu dobírat. Navíc, líbí se mi, když se červenáš. A krom toho, nějak jsem si zvykl na to, že se naštveš a řekneš mi, abych se nechoval jak malý kluk. Asi mi to přes svátky začalo chybět a potřeboval jsem to v tobě vyvolat,“ mrkl na ní škádlivě a doufal, že si to nepřebere nijak špatně.

„Neboj se, mám to výslovně zakázané a říkat to nesmím,“ připomněl. „Asi bych jinak mohl jít dělat kolejního ducha. Dovedu si docela jasně představit, že bys mě přetrhla jak hada,“ ušklíbl se. Jo, ta myšlenka tu byla, co vše by mu Evansová udělala, kdyby porušil slib. Divil se, že po něm při slibu nepožadovala kletbu neporušitelnosti. Určitě by své malé tajemství ochotně vyměnila za jeho život. Lepší trest určitě neexistoval. „Poslední?“ zarazil se a zadíval se jí do očí. „To bys mi přeci neudělala, že ne?“ natočil hlavu na stranu a věnoval jí pohled hodný i smutného psa. Kdo by odolal?

„A pak, že bys mohla být špatná hostitelka. To už spolu se svým jménem asi raději ani nezmiňuj v jedné větě,“ zasmál se a natáhl se po sušence, které ke kakau prostě odolat nemohl. Snědl kousek, zapil ho kakaem a pak zavrtěl hlavou. „Kdeže, všechno ne. Odcházel by s plným břichem a ta větev by se už určitě podlomila,“ představil si to a zacukaly mu koutky. „Raději jen sušenky, ale děkuji, jsou dobré,“ přikývl hlavou a snědl ještě jednu.

„Jak by to vypadalo? Jakoby James Potter chyběl Lily Evansové o Vánocích. Jaký skandál. Hrůza, docela jistě bys ztratila svou tvář. Co by si lidé pomysleli. Ty bys tohle přeci nikdy, nikdy neudělala,“ vrtěl u toho horlivě hlavou, div nevylil kakao. Posadil se pak raději do tureckého sedu a napil se ještě jednou. Opětoval jí pohled do smaragdově zelených očí a na tu chvilku se nemohl vynadívat. „Já? Bydlím daleko, předaleko,“ prozradil. „Za sedmi horami, třemi řekami a jedním kopcem,“ pronesl rádoby vtipně. „Já bydlím v Englefieldu,“ prozradil po chvilce. „Jestli tě to zajímá, pěšky to je sem asi 58 hodin,“ ušklíbl se pobaveně. „Autem asi tři hodiny a půl. Já to zvládl za dvě,“ mrkl na ní. A to ani auto neměl! Poplácal by se hrdě po rameni, kdyby to nevypadalo špatně. „Vlastně jsem tátovi řekl, že se jdu projít. Máma už spala. Takže jsem nikomu nic nevysvětloval. No, mezi námi. Já si stejně myslím, že táta něco tušil. On určitě dobře věděl, že to není procházka na půl hodiny, nebo snad na hodinu,“ pokrčil rameny. „Táta ví někdy daleko víc, než by člověk řekl. Jsem zvědavý, zda na stará kolena budu taky tak moudrý.“

Sama se tedy v gauči pohodlně opřela v druhém růžku a stáhla si nohy pod bradu, aby jí na ně nebyla zima a přitom se jí pohodlně i sedělo. „Vlastně jsem ještě nespala.“ prohodila tiše a pobaveně se usmála, společně se začervenáním. „Takže James Potter na mě myslel večer před spaním, po otevření hromady a hromady dárků? A to bych si snad i myslela, že jsi měl spíše nějakou noční můru.“ zažertovala koketně. Pak se ale poušklíbla. „To je od tebe tedy opravdu pěkné, že mě schválně navádíš do situací, ve kterých vypadám jak naprostý hlupák a k tomu ještě jako rudé rajče.“ ušklíbla se. „A fajn. Aby sis snad nestěžoval, že jsi jel nadarmo, máš to mít: chováš se jak malý kluk.“ zopakovala slova, která chtěl tedy slyšet, ale nebylo v tom nic jiného než přátelské pošťuchování.

„Kolejního ducha? Tak to prr, Pottere. Zase si tolik nefandi. Jsem si více než jistá, že kolejním duchem by nadále zůstal Bezhlavý Nick. Všichni ho mají přeci rádi a nikdo by ho nechtěl měnit, tím jsem si více jak jistá.“ prohodila s povytaženým obočím, ale dlouho jí ten rádoby vážný výraz nevydržel. Jeho pohledu raněného psa se nedokázala bránit a brzy se opět začervenala. „Co já vím?“ hlesla. „Ve škole moc kakaa po ruce nemám a jaká je pravděpodobnost, že bych tě někdy měla zase hostit v našem domě, abych ti nějaké kakao udělat mohla?“ nadhodila s lehkým úsměvem a prsty si nejistě přitom hrála se spodním lemem noční košile u svých nohou. „Takže by to klidně mohlo být moje poslední kakao pro tebe.“ pokrčila rameny. Chvíli pak mlčela a jen ho sledovala, a když jí už civění přišlo dost hloupé, zadívala se na chvíli do okna, než se vrátila pohledem přeci jen k němu. „A vlastně... já... přes prázdniny jsem Jamesi uvažovala. Nad tím zákazem, který jsem mezi nás tak nějak postavila...“ prohodila a nejistě po něm házela očkem.

„Tak alespoň, že ti chutná.“ pousmála se, když viděla, jak se pustil do sušenek. Když pak tajtrdlíkoval, neubránila se tomu, aby se zasmála a hodila po něm malým polštářkem, když bylo kakao bezpečně odložené na stolečku. „Jistě, nepřekonatelný Potter si o sobě musí vždy myslet v těch největších pozitivech. Víš o tom, že s takovou se brzy tvé ego nevměstná ani do mého pokoje? Dávej na to pozor. Nerada bych kvůli takovému vytlačení snad vyletěla ven oknem.“ pronesla s úsměvem, než se opět poušklíbla při jeho pohádkovém podání místa, kde žije. Jakmile ale začal mluvit opět vážně, jen překvapeně zamrkala. „Cože?! Englefield?! Tak daleko? Jamesi, zbláznil ses?!“ vyhrkla v úleku nad vzdáleností, kterou musel urazit. „Co tě to u Merlina napadlo, podniknout takovou šílenou jízdu?“ vrtěla hlavou. „To je od tebe pěkně nezodpovědné. Co když by se ti něco stalo? Nebo bys pak byl nemocný? Vůbec nad tím nepřemýšlíš.“ plísnila ho za jeho nápady. A to jí tak nějak utvrdilo v tom, že chtě nechtě ho nebude schopna pustit večer na cestu zpět, aby urazil domů tolik kilometrů. Při posledních jeho slovech se začervenala a hlavu naklonila lehce na stranu. „Tím chceš říct, že tvůj táta tuší, že ses chtěl nasáčkovat večer ke mně do pokoje a probudit téměř celý dům?“ prohodila naooko vážně, než se opět pousmála. „Říká se, že se stářím přichází moudrost. Třeba tomu tak skutečně je. Přeci jen ve stáří máš už dostatek zkušeností na to, abys snad mohl někoho poučovat.“ nadhodila. „A jak se vlastně má tvůj otec?“ zeptala se pak o něco vážnějším hlasem. „Doufám, že se netrápí tím, co o něm ta hloupá Holoubková psala v Denním věštci? V takovém případě můžeš své rodině sdělit, aby byla klidná, že ne všichni takovým žvástům věří. Já tedy rozhodně ne. Chtěla se jen blýsknout něčím, co by jí po tak dlouhé době dostalo opět na přední stránky novin.“

„No vida,“ zvolal trochu hlasitěji, než si to uvědomil a přikrčil se. Jen si odkašlal a nevině se usmál. Malá omluva beze slova za to, že se mohl prozradit. Pak se ale znovu narovnal a rozhodl se dokončit, co začal. Postavil se na nohy a s úsměvem pronesl. „Takže, magickou větu jsem slyšel a mohu se vrátit domu. Můj život je opět kompletní,“ mrkl na Lily, než se usadil zpátky. Byl to nevinný žert.

„Chceš říct, že bych neměl šanci?“ ukázal na sebe a zatvářil se dotčeně. „Neříkám, že by Nick nebyl konkurence, byl a velká. Je to již zažitý duch, ale stejně. Třeba by bylo pár průbojných studentů, kteří by volali po tom, abych se stal kolejním duchem já. A když ne já? No, vždycky mohu zkusit napodobit Protivu a být stejným záškodníkem,“ vysvětloval a přitom mu zacukaly koutky. Kdeže, on svůj život měl rád. Pak se trochu uklidnil a chvilku přemýšlel, zda vůbec říct to, co měl na jazyku. „No,“ nadhodil opatrně, než se přeci jen odvážil. „Kdo ví, jestli mě tu nebudeš ještě někdy hostit, přeci spolu randíme, ne?“ zeptal se a věnoval Lily delší pohled, jak se k tomu vlastně postaví. Co byl? Úlet, který si teď užívala, ale nikdy nebude víc ani rovnocenný partner? Nebo jí nakonec zlomí a něco se stane? Zpozorněl, když se pak rozmluvila o zákazu. „Ano, co je s ním?“ zajímal se. „Chceš stanovit o trochu přísnější podmínky? Někdo se něco dozvěděl?“ povytáhl obočí a hned mu v myšlenkách vyskočil Peter. „Já nikomu nic neřekl,“ zvedl ruce vzhůru, jako když se vzdává. On jednoznačně za nic nemohl.

Malý polštářek mu přistál na obličeji, vzal ho do rukou a položil si ho na břicho, než ho objal a dál zůstával naproti Lily. „To se dělá? Házet na lidi, kteří nevidí?“ Prohodil v žertu. On by nikdy nepřiznal, že ty brýle potřebuje. Viděl dobře, tedy… skoro. „Neboj se, své ego mám na uzdě. Ale až se někdo bude chtít zabít, stačí vylézt na mé ego a skočit na sebevědomí našeho milovaného školníka. Smrt je zaručená,“ raději nezmínil Srabuse, i když ho napadl. Tohle téma bylo moc citlivé, než aby tím Lily odradil. „No, neříkám, že to je kousek… nebo co by kamenem dohodil,“ ušklíbl se. „Ale bylo to docela příjemné. Nevěřila bys, jak si člověk pročistí hlavu,“ pokrčil rameny, jakoby o nic nešlo. „Ne, nepřemýšlel jsem. Protože všechny moje myšlenky patřily tobě,“ přiznal a zůstal na ní koukat, zda si uvědomí, co jí právě řekl. Někdy bylo velmi těžké se dostat k Evansové přes slova.

„Ne, to asi nedokázal říct, ale věděl, že v tom bude holka,“ pokrčil rameny, než se též jemně pousmál. Vytáhl jen pravý koutek rtu nahoru do úsměvu a Lily přitom pozoroval. „Táta se má dobře,“ přikývl. „Jakoby ten hloupý článek neexistoval. Asi nakonec daleko více rozhodil mě, než naší rodinu. Táta si takové věci nepřipouští, snad naštěstí,“ pokrčil rameny. „Výhoda pro něj. Je dosti flegmatický a máloc co ho rozhodí, prodat firmu pro něj bylo údajně skvělé rozhodnutí a noviny si o něm mají psát, co jen chtějí,“ odmávl to rukou. „To já bych asi nevydržel. Aby o mně posměšně noviny psali a já se měl tvářit, že jsem to neviděl ani nečetl.“

Sledovala ho s překvapením a v prvotním šoku, že by se snad opravdu zvedl a odešel, když dostal to, pro co údajně přišel. Tak nějak automaticky se natáhla a chytila jej za ruku, jakoby ho chtěla zadržet a zakázat mu odejít. Když pochopila, že si z ní opět vystřelil, tváře jí zahořely, ale pousmála se a zavrtěla hlavou, zatímco jemně nechávala svou ruku v jeho dlani. „Ty jsi prvotřídní šašek, Pottere.“ Prohodila, ale slova zněly více, než vřele. Pokud by ho do té doby kakao nerozehřálo, tón jejího hlasu by jistě z ledových ker udělal kaluže vody.

Když už měla ruku v té jeho, trochu se k němu přisunula a nepřestávala ho sledovat. Potřebovala se dostat přes své obvyklé rozpaky. Navíc to bylo něco, co udělat chtěla. Skutečnost, že za ní cestoval tak daleko jí hřála u srdce a udělala na ní obrovský dojem. Držení se za ruku bylo tedy to nejmenší, co mohla na oplátku udělat. „Neříkám, že bys neměl šanci. Možná nějaké procento by tam skutečně bylo, ale pochybuji o tom, že by tě reprezentování koleje bavila nějak dlouho. Spíše se domnívám, že bys šel ruku v ruce s Protivou a stali byste se nejobávanější dvojkou na škole.“ Pousmála se v dobré náladě a jemně ho hladila palcem po prstech. Když položil otázku, dívala se mu do očí. Chvíli mlčela a pátrala po odpovědi. Od doby, co se uvolila, že mu dá šanci, měla pocit, že se noří do neprozkoumaných hlubin a nutí jí to dělat a přemýšlet nad věcmi, které jí do té doby vůbec nenapadaly. Dívala se mu do očí a užívala si zvláštního pocitu, který s každým pohlazením přeskakoval jakoby z jeho těla do toho jejího. Příjemně jí hřálo u srdce a cítila se šťastně. Napadlo jí, že se možná nepotápí, ale už dávno je v tom utopená. K jejímu překvapení jí to ale neděsilo, ba naopak. „Třeba ano.“ Vydechla nakonec. „Třeba jednou přijdeš pozván a za dne předními dveřmi, abych tě mohla seznámit s mou rodinou.“ Šeptla a cítila, jak já tváře zaplály. „Pokud nám to randění vydrží.“ Sotva to vyslovila, cítila, že si přeje, aby to nikdy neskončilo. Bylo jí s ním dobře, jako ještě nikdy s nikým a za jakýchkoliv okolností. Nechtěla o ten pocit přijít.

„Ne, ne. Žádné přísnější podmínky.“ Zavrtěla hlavou. „A… nevím tedy o tom, že by se někdo něco dověděl.“ Hlesla a naklonila lehce hlavu tázavě na stranu, pak nad tím ale v duchu mávla rukou. „Věřím, že jsi o tom nikomu neřekl.“ Ujistila ho a jeho ruku nyní držela v obou svých dlaních a dívala se zamyšleně na ně, jak se snažila přijít na vhodná slova, kterými by popsala to, na co myslela. „Víš… ta pravidla, která jsem stanovila… prostě by to mohlo začít vzbuzovat otázky v ostatních, pokud se už tak nestalo. Ještě na začátku roku jsi za mnou běhal, dělal rambajs a podobně… Najednou to bez důvodu ustalo? A také… no… uvědomila jsem si, že se takhle nemůžeme ani pořádně ve škole bavit. A…“ skousla si ret, než mu pohlédla do očí. „To bych vlastně chtěla.“ Přiznala. Nedokázala už kolem něj chodit a ani ho nepozdravit. „Tak jsem si říkala, že bychom se mohli spolu začít kamarádit… víš, jak to myslím.“ Polkla a sledovala jeho tvář. „Můžeme prostě říct, že jsme se rozhodli zakopat válečnou sekeru, kterou jsme mezi sebou několik let měli, a že jsme se rozhodli spolu začít kamarádit. To by mělo dostatečně pomoci k tomu, abychom se mohli společně bavit, aniž bychom stále museli být ve střehu, jestli nás někdo nevidí, nebo abychom se scházeli potají.“ Pokrčila rameny a koukla na něj. „Co… co si o tom myslíš?“ šeptla pak po okamžiku ticha. Bylo to snad poprvé, kdy mu dala šanci se k tomu vyjádřit. Chtěla, aby se na tom shodli společně.

Uchechtla se. „Ty že snad nevidíš? Tomu nevěřím!“ zasmála se, ale stále šeptala. „Nebyl jsi to snad ty, kdo mě neustále přesvědčoval o tom, jak ostrý zrak má?“ popichovala ho hravě, nijak útočně. „V egu jsi určitě na nejvyšším místě ze všech lidí ve škole.“ Pokývla hlavou a nejistě polkla. „A… chystáš se ještě jednou dnes podniknout tu cestu zpět?“ zeptala se a skousla si ret a nechávala ho, jestli mu dojde plný význam její otázky. Jakmile ale pronesl svou větu, zůstala beze slov na něj zírat, tváře rudé jak ještě nikdy a očima se vpíjela do těch jeho. Takže… jeho myšlenky patřily jen jí? Stejně jako ty její jemu, i když to bylo jen pár dní, co se viděli naposledy? Tiše vydechla, jako by potřebovala upustit z hořících kamen vzduch. Cítila se rozpálená, jako krb. Za to mohlo dojaté srdce. Na tváři se jí objevil něžný úsměv, než se na gauči posunula tak, že zrušila jakoukoliv možnou mezeru mezi nimi. „Já… vlastně jsem také na tebe myslela.“ Přiznala pak šeptem.

„Tak to jsem ráda, že se mu daří a nic si z toho nedělá. Měl by sis tedy z něj vzít příklad. Že se budeš rozčilovat nad věcmi, se kterými nelze nic udělat, ti nikdy nijak nepomohou. Holoubková má právo psát si o tom, co sama chce, to jí asi nikdo nemůže zatrhnout. A jen útočnost z tvé strany by mohla naopak vyvolat větší pozornost na ty její hanebné články. Tehdy by se lidé mohli začít ptát na to, kolik pravdy na těch lžích vlastně je.“ Vysvětlovala mu to tak, jak to sama chápala. „Jak říkám, je možná nějaké procento lidí, co tomu věří, ale já pevně věřím tomu, že je více těch, co těm nesmyslům nevěří. Není proč se tím zatěžovat. Ty kecy brzy pominou a ona bude muset psát o něčem jiném, co by zase pozornost přitáhlo.“ Pousmála se na něj lehce. „Takže ty tedy asi tak úplně po tátovi nejsi, že? Nevšimla jsem si tedy, že bys byl jako on flegmatik.“ Pronesla pak s úsměvem, aby odvedla řeč. Přitom se přistihla, jak kmitla pohledem směrem ke stolečku, kde měla pro něj dárek.

Když ucítil, jak ho vzala za ruku, aby ho zastavila a on neodcházel, překvapeně se na ní podíval. Když se pak posadil zpátky na své místo, jemně jí za ruku vzal, než jí trochu více stiskl a zároveň se tiše zasmál. „To jsem,“ přikývl zcela ochotně. Tohle by přiznal kdykoliv. „To sis ještě za celých šest let nezvykla?“ povytáhl obočí. On a kluci přeci byli vždy pro každou srandu. Hlavně James a Sirius se pak mohli trumfovat v tom, kdo předvede dramatičtější výstup.

Ochotně si jí přitáhl k sobě blíž, nejlépe tak, aby se o něj opírala zády a on si jí tak pomyslně držel v náruči. „Třeba bych byl skvělou reprezentací,“ pronesl hrdě a chybělo mu jen blýsknutí v oku nebo nějaké ty radostné jiskřičky. „Hm,“ zamyslel se a promnul si bradu. „Být nejobávanější dvojka na škole s Protivou?“ hraně o tom chvilku uvažoval, než se zasmál a přitom vrtěl hlavou. „To by mi Sirius docela jistě nikdy neodpustil. Takhle ho vyšoupnout a nahradit. Udělal by zcela jistě všechno proto, aby tomu tak nebylo.“ Když nakonec na jeho otázku přikývla a souhlasila, chvilku jí pozoroval, jakoby se sám sebe ptal, zda to může myslet vážně. „Asi by to tvá rodina ocenila daleko víc, než myšlenku, že jsem přišel nepozván a trávím večer ve tvém pokoji. Tohle kdyby zjistili, jsem si jist, že bych nikdy předními dveřmi přijít nemohl. Ta hamižnost. Ta opovážlivost! Ta nesmírná drzost!“ tiše se rozesmál, než musel souhlasit. „Ano, pravda. Jestli nám to randění vydrží. Nikdo neví, co přijde zítra, za týden nebo za měsíc.“

Jak natočila hlavu na stranu, zarazil se a polkl. On nemohl za to, že Peter na to přišel sám. Přišel s tak absurdním nápadem a nejhorší na tom bylo, že se stal nebo se snad plnil. Nikdy by Lily nevysvětlil, jak to vlastně bylo. Že v tom byl nevinně a Peter si uměl dát dvě a dvě dohromady. No, buď by mu musela věřit a nebo si pod sebou podtrhl stoličku, zatímco měl kolem krku lano. Poslouchal její slova ani nedutal. Souhlasil s nimi, ale zatím mlčel. „Takže, jestli to chápu dobře. To, že spolu randíme stále podléhá přísnému utajení…“ nechal to vyznět do prázdna, než pokračoval. „Ale už mohu na škole předstírat, že jsme kamarádi? Jako… že tě mohu oslovit, aniž bys vymyslela štiplavou poznámku  a uraženě odešla?“ ujišťoval se, zda si to dal správně dohromady. „Ve škole budeme prostě kamarádi, ale randit stále tajně?“ Musel však ocenit, že ho vůbec poprvé nechala mluvit do jejich vztahu. Byl to vlastně vztah? No… asi jo, teď už asi jo. Konečně se mohl vyjádřit a pravidla nevymýšlela jen Evansová.

„Lily, abys mě pochopila. Moje vidění se odvíjí od toho, jak vtipná to má být odpověď nebo reakce,“ pokrčil rameny, než se usmál. „Jinak já vidím moc dobře, však ani dnes jsem brýle neměl.  Jsou doma na stole a já stejně trefil a ke všemu tě vidím,“ pokrčil rameny a pousmál se. „Děkuji,“ pronesl pak hbitě. „To řekni, ale prosím Sirimu, stále věří, že moje ego o chloupek převyšuje,“ vysvětlil a zacukaly mu koutky o poznání víc. Lily ten vtip nemohla pochopit tak jako on, ale hlavně, že se rozesmál sám.

Po další otázce mlčel. Přemýšlel a kalkuloval co vlastně má říct. Nakonec jen polkl a pokrčil rameny. „Vlastně… co jiného mohu?“ povytáhl obočí. „Domu bych se měl vrátit. Nikde jinde bych přespat nemohl,“ vysvětlil a vyčkával její reakce. Co vlastně chtěl slyšet? V co doufal, aby řekla? Kdyby mu nabídla přespání, docela jistě by potvrdil, jak nevychovaný floutek je. „Každopádně, to bych měl za chvilku vyrazit.“

Přitáhl si jí pak konečně do své náruče a pevně jí objal. Stisk povolil až po chvíli, ale i tak si kolem ní nechával položené ruce. Poslouchal její slova o Holoubkové a přitom se nepatrně usmíval. „Děkuji,“ zašeptal pak tiše. „Ne, po tátovi nebudu. I když, máma říká že se mu povaha uklidnila také až s věkem. Kdo ví? Třeba já budu na stará kolena taky flegmatik. Ten muž s ledově klidnou tváří, kterého nerozhodí nic a nikdo. Jo, asi dost těžká představa, ale je to tak,“ pokyvoval si do toho hlavou, než to všechno odmávl rukou. „Ale, když už jsi i sama nadhodila tu reprezentaci koleje,“ vrátil se k tomu, kdy ještě debatovali o tom, jak by se mohl stát kolejním duchem. Rukou přitom zalovil v kapse džín, než vytáhl malou kartičku nadepsanou úhledným písmem. Předal jí Lily do rukou, aby si jí pořádně přečetla. Zkrátka se mu dostalo jisté výsady. Měl reprezentovat Nebelvír na plese, jenže to nemohl udělat sám. „Dostalo se mi jisté cti, jenže… nemám partnerku,“ pronesl opatrně a čekal, co mu na to řekne. „Tak jsem si říkal, nechtěla bys jít se mnou? Pokud… jsi už někomu jinému neřekla ano.“ Věnoval jí nejistý pohled, kdy netušil, zda bude odmítnut nebo mile překvapen.

„Ale ano, všimla. Samozřejmě.“ přikývla s tichým uchechtnutím. „Je to něco, co se nedá jaksi přehlédnout.“ pousmála se. Když si jí k sobě přitáhl a opřel o svou hruď zády, spokojeně vydechla a hned se cítila lépe a uvolněněji. Měla jeho ruku kolem pasu a dál ho hladila jemně po hřbetu ruky a předloktí.

„Třeba.“ poušklíbla se a uvažovala nad tím. Nějak si ale nedokázala Jamese představit jako reprezentanta koleje. Jistě, zdálo se, že v její blízkosti se James chová úplně jinak a rozumně. Dokázal by se ale tak i chovat, když by kolem něj bylo plno jiných lidí? Včetně party jeho kamarádů? Raději nad tím v duchu pohodila hlavou. James byl silný a zdravý mladík, proč tedy spekulovali nad tím, jestli by byl dobrý kolejní duch? Raději nad tím ani přemýšlet nechtěla. Nebylo to dobré. Při zmínce možné jeho ohlášené návštěvy se pousmála. „Jistě by to ocenila.“ přikývla. „O tom nemusíš ani pochybovat. Za to netuším, jak by se tvářili, a co by si říkali, kdyby tě teď tady nalezli a tvé vysvětlení by jen bylo, že jsi přišel na otočku a vlezl jsi mi do pokoje oknem.“ uchechtla se pobaveně. „Přesně tak. Jeden moudrý člověk hlásil, žijte přítomností a užívejte si drobností. Nikdy nikdo nemůže vědět, co přinese den další.“ hlesla. Cítila ale, jak jí hřeje u srdce při představě, že by jim to snad s Jamesem vydrželo.

Nad jeho otázkou se zamyslela a skousla si přemýšlivě ret, než nakonec přikývla. „Ano, hádám, že ano. Můžeme se společně bavit jako kamarádi... a já slibuji, že udělám vše pro to, abych neměla štiplavé poznámky.“ mrkla na něj hravě. Napadlo jí, jestli po tom všem, co se stalo, by ještě byla schopna nějakou poznámku vůbec na jeho adresu vytvořit. „Ale o tom, že spolu randíme bych ještě raději pomlčela. Však víš... můžeš si to rozmyslet, nevíme co se stane a byly by z toho na škole jen zbytečné klepy.“ pokrčila rameny lehce a podívala se na něj. „Tedy, pokud ti to nevadí a budeš s tím souhlasit. Když bychom se spolu třeba rozešli, tak se přeci můžeme dál kamarádit a nikdo nic nepozná.“ hlesla. Ale už jen to, že řekla rozešli, jí připadalo neskutečné. Ona chodila oficiálně-neoficiálně s Jamesem Potterem!!! Věřil by vůbec tomu někdo? A opravdu to řekla a přiznala nahlas?!

„No, hádám, že kdybys mě neviděl, tak by to byl hodně závažný problém, když vezmu v potaz, že jsi cestoval tak dlouhou vzdálenost a bez brýlí.“ pousmála se na něj, když natočila lehce hlavu na stranu aby ho viděla. „Siriusovi?“ povytáhla obočí, než se jakoby zamyslela. „Tak dobře. Když porovnám vás dva... vlastně netuším, kdo z vás by to ego měl vyšší.“ dodala laškovně.

„Ehm... no... já...“ tentokrát zrudla úplně jak rak. Bylo vhodné pronést ona slova, která se jí drala na jazyk a chtěla ven? Znělo jí to už v hlavě šíleně, ale než to stačila zadržet, slyšela sama sebe: „Víš, říkala jsem si... když... když to máš tak daleko, bylo by značně nezodpovědné, kdybych tě nechala jít zpět do toho mrazu, po tmě, bez brýlí... Alespoň u mudlů se obvykle dělává to, že necháváme u sebe přespat hosty, co se dostaví večer. Tak... říkala jsem si, jestli bys tu třeba raději nechtěl do rána zůstat... Jen abys nabral sil... a tak.“ polkla a skousla si ret. Tváře měla rudé jako rajče. „Samozřejmě pochopím, když řekneš, že je to šílené a vůbec ne vhodné. A souhlasím s tebou, ale...“ polkla po rychlém přívalu dalších slov a jen k němu zvedla oči, které říkaly více než slova.

Když jí pak pevně objal, nebránila se. Sama se k němu natiskla a obtočila mu paže kolem pasu a jemně ho hladila po zádech. Bylo nepředstavitelné, že James Potter byl s ní! Teď a v jejím pokoji! Bylo to jako šílený sen. Probudí se snad z něj, nebo je to opravdu skutečnost a vše se nyní děje? Bylo jí ale krásně. Poslouchala ho, jak mluví o tátovi a své domněnce, že by snad jednoho dne mohl být jako on. Nedokázala si tedy Jamese jako flegmatika představit, ale kdo ví. Třeba jí překvapí. Pak ale k němu tázavě zvedla zrak, než jím sjela na kartičku, kterou jí podal. Jemně jí uchopila a přejela zrakem po textu. Překvapeně vydechla a nevěřícně na Jamese pohlédla. Její smaragdové se zadívaly do jeho oříškových. Opravdu se to dělo? Srdce jí skákalo radostí a ani úsměvu nedokázala zabránit, i když se snažila ho alespoň trochu krotit, aby ho neměla od ucha k uchu, ale oči a jejich jiskru krotit nedokázala vůbec. „Ne.“ hlesla, ale když viděla úlek, začervenala se. „Tedy, chtěla jsem říct, že jsem ještě nikomu neslíbila, že bych s ním šla na ples. Já... Půjdu s tebou moc ráda.“ vydechla nakonec odpověď, co nejklidněji dokázala. Už snad myslela na to, že by šel po jejích hloupých pravidlech s někým jiným a ona na ples nepůjde. Ale nyní... měla jít na ples! V doprovodu Jamese! Musí si sehnat šaty! To byla hned její následující myšlenka. Pro tuhle chvíli se ale natáhla, objala ho kolem krku a něžně jej políbila. „Půjdu s tebou velice ráda.“ šeptla ještě jednou něžně, s upřímnou radostí znějící v jejím hlase a usmála se na něj. Nevěděla proč, ale pomalu ale jistě nechávala své pocity uvolňovat a ukazovat mu, že už k němu nějaké chová. Jiné, než byly kdy dříve. A také silnější.

„Och, Evansová, to po tobě vůbec mohu chtít?“ položil si ruku na srdce. „Opravdu to zvládneš nevyslovit proti mně ani jednu štiplavou poznámku? Není.. není to moc přísný požadavek?“ hravě si rýpnul a nakonec se zasmál. Doufal, že Lily už nemá moc důvodů k tomu, aby ho peskovala nebo cokoliv jiného. Však byl James dokonalé sluníčko. Pak se ale zarazil a párkrát zamrkal. „Takže spolu chodíme?“ ujišťoval se. „Protože ty jsi řekla, kdybychom se rozešli. Jenže rozejít se může jenom pár. Takže…“ rozhlédl se po pokoji a přemýšlel, jak onu situaci vyšperkovat, než se rozmyslel. Více se uvelebil a jí si přitáhl blíž. „Páni, James Potter po šesti marných letech… dobře, po dvou letech uhnal Lily Evansovou a vynutil si vztah?“ ušklíbl se. „To je vlastně skvělá zpráva.“ Stiskl ji o něco víc a jemně se s ní zhloupl. „No, tak to se snad nerozejdeme.“

„To by byla bez mála jízda smrti,“ zašklebil se. „Ne, měla jsi mi udělat radost a říct, že jsem to pořád já, kdo má vyšší ego,“ zacukaly mu vesele koutky. „Není to věc, ve které by se lidi chtěli předhánět, ale znáš mě a Siriho. My musíme být nejlepší ve všem. Jako… opravdu ve všem. Takže i v tom, jak vysoká ega vlastně máme.“

„No,“ podrbal se ve vlasech a nejistě rozhlédl po pokoji. „Není to blbý nápad?“ ujišťoval se. „Sice tohle se dělá i u čarodějů, ale tvoji rodiče o mně neví, já jsem přišel nepozvaný.. a kde bych navíc spal?“ ujišťoval se. Opravdu nevěděl, jestli to je dobrý nápad. „Nechtěl bych tě přivést do nějakého maléru, víš?“ zadíval se jí do očí. Pak se ale musel tiše zasmát. „Vlastně jo. Je to šílené,“ dal jí za pravdu. „Ale oceňuji to a děkuji,“ pronesl zcela upřímně a i na jeho očích bylo jasné, že to myslí vážně. Ne každý by mu nabídl, aby u něho přespal. Ne takhle pozdě v noci a bez vědomí rodičů. „Když řeknu ano, jak ti to oplatím?“ povytáhl obočí. „Já si totiž nemyslím, že by ses kdy objevila pozdě v noci u mě doma a já bych tě nechával na oplátku přespat u mě.“

Jakmile řekla ne, zarazil se a znejistil. Opravdu ho právě Evansová odmítla? Téměř mu to vyrazilo dech. Tak jistý si nebyl, to není nikdo. O to víc, když žádná kluk dívku o doprovod. Jenže stejně podvědomě nikdo nečeká odmítnutí. Když se ale začervenala a vše uvedla na pravou váhu, oddechl si a na chvilku se na gauči úplně uvolnil a zaklonil hlavu. Projel si prsty ve vlasech a sám sebe uklidnil, že ho vlastně neodmítla. Opět se narovnal a zadíval se na ní. „Dobře… já… budu rád,“ vysvětlil mile. „Moc rád, když mi uděláš doprovod,“ usmál se mile.

„Jen tedy, musíme na začátku plesu zatančit waltz. Umíš ho?“ zajímal se. „Víš, abych věděl, zda si nemusím dělat starost a bude stačit, když si to zkusíme jednou, dvakrát… nebo si mám do plesu vyhradit čas, abych tě to naučil.“ Nadhodil tak trochu záludně možnost jak být s Evansovou daleko víc, než by byl obyčejně. Šlo jen o to, zda bude souhlasit nebo odmítne. Ale kdo by se veřejně nechal označit za kopyto kvůli něčemu, co jinak sám umí?

Poušklíbla se a hravě a jemně ho pleskla přes paži. „Vždyť jsem přeci říkala, že se o to pokusím, ne?“ dodala ve stehně hravém tónu. „I když si myslím, že po mně chceš čistě nadlidský výkon.“ zamrkala na něj nevinně, ale pobaveně se přitom culila. Příjemně jí pak hřálo u srdce, když se smál. Byla to ta nejkrásnější hudba. Napadlo jí, jak si toho dříve nemohla povšimnout? Úsměv jí ale pak přešel a zvážněla, společně s rudnoucími tvářemi. Nejistě polkla, ale pak přeci jen naklonila lehce hlavu na stranu. „No. Já myslela, že se tomu tak nějak říká, když kluk se stýká s nějakou dívkou. I když chápu, že označení „chodit spolu“ může být pro někoho dost svazující.“ nadhodila hravě a sledovala ho ale přitom pozorně. „Vadila by ti snad ta závaznost? Protože, pokud bychom si třeba začali během takového chození s někým jiným, projevovat někomu jinému zájem, dost vážně by se to mohlo brát za nevěru, pokud se nemýlím?“ dál ho sledovala. Možná potřebovala jen ujištění, že si to nerozmyslí a necouvne, stejně jako to, že jí jen nevyužívá jako hračku na zkrácení času. Byl by ale takový kluk vůbec schopen urazit takovou vzdálenost, jen aby jí viděl, kdyby byl právě takový? „Co se týče mě... asi bych byla ochotna to s tebou zkusit.“ dodala pak ještě tiše a stydlivě sledovala jeho záhyb svetru na hrudi, se kterým si hrála i prsty.

„Jako ve všem?“ chytila se pak jeho slov. „Takže se snažíš být i lepší a větší sukničkář, než je Black?“ povytáhla obočí. „I to se tam počítá?“ zajímala se napůl hravě. Tak nějak ale tušila, že kdyby jí to nyní potvrdil, vlastně by jí to jen zranilo. Opravdu se naučila mu věřit a ten pocit, že vložila svou důvěru do někoho, jako byl Potter, jí stejnou mírou těšil, překvapoval i děsil.

„No... samozřejmě, kdybys tu zůstal, tak by tvá přítomnost musela nadále zůstat utajena. Ale to by zase takový problém nebyl.“ dodala tiše a bojovala se svými rozpaky a touhou, aby u ní zůstal co nejdéle a pokud měl odejít, tak aby to bylo zcela bezpečné. „Jistě... no... ehm... musel by jsi spát u mě v pokoji.“ připustila. „Hádám, že přichází v úvahu jen tento gauč.“ kývla hlavou k matraci, na které oba seděli. „Rodiče mi sem nechodí a nedělají přepadovky. Když někdy něco potřebují, tak navíc klepou.“ vysvětlovala. Když se mu dívala do očí a vyslechla si slova díků a vděčnosti, musela se pousmát, tak jí to bylo příjemné. Šlo vidět, že to myslel upřímně, ač jí vlastní tématika hovoru dováděla do rozpaků. „Tuším, že máš pravdu. Ani nemám koště, či tak šílený nápad, abych tě přepadávala v noci.“ uchechtla se tiše. „Samozřejmě bych nic za to nechtěla.“ ujistila ho šeptem a hrála si jemně s jeho prsty.

Po jeho odpovědi se široce usmála. Ano! Nezdálo se jí to! Půjde na ples a ještě k tomu s Jamesem! Bylo to až k neuvěření! Mohla jen doufat, že do konce prázdnin se jí tedy ještě povede sehnat vhodné plesové šaty, aby mu neudělala ostudu, když už se dostal tedy k takové vzácné pozici zahajovatele plesu. Při jeho otázkách ohledně waltzu trochu povytáhla obočí a zvažovala, jestli jí má za takovou hlupačku a nešiku, ale pak si všimla záblesku v jeho očích a ty jeho pravý důvod prozradily. Jistě, mohla říct, že ho neumí, ale i když by tak získala jistě spoustu času v jeho přítomnosti, tak by mohla vypadat jako úplná zoufalka a budižkničemu. „Kdysi jsem se ho učila,“ zvolila tedy kategorickou odpověď, „a šel mi docela dobře, řekla bych. Ale myslím, že drobné jeho procvičení a osvěžení paměti by jistě jen prospělo.“ nadhodila a pousmála se. Byla sama na sebe hrdá, jak nakonec odpověď zvládla a přitom se nepotupila a získala i to, co si přála. Jeho blízkost.

„Uvědomuješ si, co vlastně říkáš?“ zamával jí pro jistotu rukou před očima, jakoby se chtěl ujistit, že myšlenkami ve skutečnosti nebloumá někde docela jinde. „Taková slova by sis totiž měla uvědomit hlavně ty,“ upozornil jí a stál si za svým. Trochu lépe se posadil, narovnal v zádech a přitom stále studoval její tvář. „Jestli na tebe slova - chodit spolu, nejsou moc definitivní. Moc svazující a děsivá. Protože, Evansová, nebudu ti lhát… chodit s někým je závazek. Jistá úmluva, kdy si oba vzájemně věnují pozornost, maličkosti a chovajíc se možná i trochu majetnicky. Bez urážky, ale za to málo nebo hodně co tě znám… přísahal bych, že něčeho takového se bojíš jak čert kříže. Něčeho takového s přímím spojením na jméno James Potter,“ zasmál se nad tím a opravdu vyčkával její reakce. Kouty mu cukaly veselím a oči se smály stejně upřímně. „Ne, že bych si myslel, že bys mohla podvádět…“ změřil si jí od hlavy až k patě. „Na to ty nejsi stavěná. Řekl bych, že když miluješ tak jsi věrná. Ale to je opravdu další strašně silné slovo, se kterým se nesmí přehánět,“ odmítavě zavrtěl hlavou a pozvedl ruce, aby bylo jasné, že to nemyslel zas tak vážně. „Spíš, jestli nebudeš mít pocit, že se dusíš?“ natočil hlavu na stranu a povytáhl obočí v jasné otázce, na kterou očekával adekvátní odpověď. „Já nemám potřebu běhat za jinou, když bych s jednou chodil. Věř nebo ne, ale proč bych to dělal? Přeci jen, když už někoho uženeš do vztahu, dělá se to z určitých důvodů, ne? Ani ne tak proto, že by chtěl jeden toho druhého využít, to vůbec. Je to kvůli tomu, že s tím druhým chci opravu trávit čas, věnovat se mu. Kdyby mi šlo jen o něco málo, jen o to jedno, přeci se nikdy nebudu obtěžovat vztahem. Byl by to přeci úlet, maximálně vztah na jednu noc. Ne vytrvalé snažení se o něco, co druhá strana jasně odmítá. Na to by neměl nervy nikdo.“ Poklepal si dvěma prsty na pravý spánek, jakoby tím upozornil na něco zajímavého. Jakoby předal Lily životní moudrost, kterou by bez něj neměla.

Když se pak chytila jeho slov až moc, musel se zasmát a následně zavrtěl hlavou. Chvilku zavřel oči a promnul si je. „Ne tak doslova. V tomhle rád přenechávám Sirimu prvenství, jde mu to. Očividně má vnitřní kouzlo no a… má tak hrozný náskok, že bych to nezvládl ani kdybych chtěl,“ zasmál se ještě jednou. „Takže vlastně ne. Ne ve všem, ale ve spoustě věcí rozhodně ano,“ pokrčil rameny a ruce si lépe opřel.

Přejel si pak po bradě a následně prsty ve vlasech. Až se jeden divil, že ty prsty skutečně vyndá. Stoprocentní fixace a tvrdost, že by i beton pukl závistí. „Ten gauč vypadá pohodlně. Opravdu děkuji,“ zvážněl, než ho to docela přešlo a objevila se ta typická radost v jeho tváři. „Chci tě jen předem upozornit, že kdyby ses kdykoliv během večera rozmyslela a chtěla mě vykázat, můžeš. Byla to moje hloupost letět takovou dálku,“ zavrtěl hlavou. „Sice jsem nad tím nijak zvlášť neuvažoval, ale věř mi jedno. Rozhodně jsem si nemyslel, ani jsem nevěřil tomu, že bych tu mohl přespat. Nebyl to žádný záměr, ani nic takového. Věříš mi?“ Na tomhle mu skutečně záleželo. Nechtěl vyznít jako nevychovanec a člověk, co hledá záminku k nějakému činu, který následně využije ve vlastní prospěch. Díval se následně chvilku na to, jak si hraje s jeho prsty. Její ruce byly příjemně hřejivé a hlavně jemné. Jemně jí pak přejel bříšky prstů po hladké kůži, a zároveň vytáhl pravý koutek úst do úsměvu.

„Kdysi,“ zamyslel se a podíval se dokonce dramaticky na strop, jakoby hloubal nad něčím neskutečným. „No, tak jen pro jistotu, bychom ho mohli dvakrát, třikrát vyzkoušet a oživit, co myslíš?“ mile se na ní usmál. „Pochopitelně ho umíš dobře, ale asi se i vzájemně sladit je důležité,“ pokrčil rameny nad tím a pohodil hlavou, jakoby mu měly vlasy překážet. Ty se ovšem ani během pohození hlavou, o moc nepohnuly. „Domluvíme si pak nějaké termíny a místa, co říkáš?“

Když jí mával rukou před očima, ušklíbla se a pleskla ho po ní. „Nech toho! Myslím to vážně.“ mlaskla. „Nejsem pod vlivem žádných látek ani alkoholu... i když s touhle tématikou se může zdát, že tomu tak je.“ pousmála se pak přeci jen a zamyslela se následně nad jeho dalšími slovy. „Když někdo s někým chodí, tak to tak definitivní není, ne?“ nadhodila zamyšleně. „Vždyť... není to manželství, nebo tak něco. Když by sis to rozmyslel, můžeme se přeci rozejít a nic tě svazovat nebude. Naopak to hádám platí zcela stejně. A laskavě ze mě nedělej necitlivou hlupačku. Jsem si vědoma toho, že určitý závazek to je a nevyhýbám se tomu. Jen... hledala jsem k takovému závazku někoho, o kom bych mohla být přesvědčená, že bych mu mohla věřit a... no, bylo by mi s ním dobře.“ hlesla a raději si hrála prsty s kouskem látky svého županu. „Nepopírám, že jsem si něco takového nedokázala představit ve spojení s tebou, ale zdá se, že názor přeci jen jde časem změnit, Jamesi.“ Natočila pak hlavu na stranu, aby na něj viděla, a když jí přejížděl očima, povytáhla s úšklebkem lehce jedno obočí. „Samozřejmě, že bych nikdy nepodváděla. Nedokázala bych někomu ranit takhle hanebně city. To bych se raději rozešla, než podvedla.“ zamumlala, ale o slovíčku milovat raději neřekla nic. To byl pro ni ten největší závazek, který jeden druhému mohli dát. Nejdříve si chtěla objasnit, co vlastně k němu cítí a zda to přetrvá. Samozřejmě, nejdříve ho nesnášela, nyní nejen že ho trpí, ale zajímal jí, byla s ním veselá, šťastná, uvolněná... Měla ho ráda. Navíc se starala o to, jak mu je, což bylo důkazem již to, že ho chtěla nechat spát přes noc u sebe, aby nepromrzl, nebo se mu něco nestalo. Nakonec znovu na něj pohlédla. „Dusit se?“ na to  se pobaveně zasmála, i když se snažila co nejtišeji. Rozzářenýma očima, plnýma pobavení a upřímnosti, na něj pohlédla. „Dusila jsem se spíš v dobách, kdy jsi mě naháněl jako nějaký pes své stádo na každém kroku. Kdy nebyl snad den, aby ses mě nepokoušel „okouzlit“.“ poušklíbla se pobaveně, než její pohled zjihl a chvíli mu koukala do očí, než se trochu povytáhla a něžně ho krátce políbila. „Něco mi říká, že ten pocit v této situaci už nebudu pociťovat.“ vydechla nakonec. Hladila ho pak dál po ruce, zatímco vykládal a ona ho poslouchala. Nepřestával jí udivovat jeho názor a pohled na věc. Přišel jí najednou tak vyspělý a rozumný. Srdce se jí nad tím tetelilo hřejivým pocitem. „Takže... mohu to brát jako nějakou formu sdělení, že nabídku přijímáš a jsem ochotný risknout to se vším, co pojem chození spolu obnáší?“ prohodila a zrudla přitom jak rajče.

„Děkovat nemusíš.“ pokrčila klidně rameny. „A slibuji, že kdybych si to během  večera rozmyslela, budu tě co nejdříve informovat.“ mrkla na něj hravě a úsměv mu oplatila. Po jeho dalších slovech se usmála snad ještě více. „Věřím ti.“ pronesla upřímně. „Na to tě znám už několik let. James Potter dříve jedná, než myslí. Následky ho napadnou někdy až pěkně pozdě.“ pousmála se. „Takže ano, věřím, že jsi takový záměr neměl.

„To zní rozumně.“ souhlasila s ním. „Dvakrát, třikrát je myslím skvělé rozpětí k tomu, abychom si osvěžili paměť. Nerada bych ti udělala ostudu, když ti byla dána taková pocta, tančit mezi prvními.“ pousmála se a jemně prsty odhrnula tenký pramínek vlasů z jeho očí, když se jeho pokus minul účinkem. „Jsem ale zvědavá, kde najdeme vhodné místo k tomu, abychom spolu mohli v klidu a bez rušení cvičit tanec.“ nadhodila zamyšleně a na chvíli se zamyslela. Napadalo jí využít nějakou prázdnou učebnu, ale tušila, že kdyby si pustili hudbu, Filch, nebo některý z profesorů by je rychle nalezl. Jak tak přemýšlela, opět pohledem sklouzla ke svému nočnímu stolku. Okamžik si kousala zamyšleně ret, než se rozhodla. Jemně se vymanila z jeho objetí a přesla k onomu nočnímu stolku, ze kterého vytáhla krabičku, jejíž vršek byl zdoben mašlí. S ní se vrátila zpět na gauč a nejistě na Jamese pohlédla. „Víš jak jsi mluvil o vzájemné pozornosti, věnování drobností, a podobně?“ polkla. „Já... Když jsme se vrátili z Bradavic s rodiči jsem byla v Příčné ulici, sehnat si nějaké věci do školy a... Víš, obvykle mě vůbec nezajímal obchod se sportovními potřebami, však víš, že na to nijak zvlášť nejsem a upřednostňuji knihy,“ vyhrkla najednou velký proud slov, jako onehdy ve společenské místnosti, když byla v rozpacích. Zahanbeně se odmlčela a raději se zhluboka nadechla a vydechla. „Veselé Vánoce.“ pousmála se s červenými tvářemi a podala mu krabičku. Byla to opravdu jen taková drobnost. Drobnost, která ale jen potvrzovala, že mu chtěla něčím udělat radost, podarovat ho... že na něj vzpomínala a myslela na něho. Netušila ovšem, zda se mu to bude líbit. Tenhle dárek jí ale zaujal a hned při prvním pohledu se jí vybavil James. Jednalo se o malý model kouzelného koštěte, na kterém létával on sám. Byla to taková sběratelská hračka, očarovaná kouzlem, takže se koště vznášelo o několik centimetrů nad svým podstavcem a bylo schopné létat na malou vzdálenost kolem dokola, jako by to bylo skutečné, jen o dost zmenšené. Ani nevnímala, že napětím ani nedýchá, jak čeká na jeho ortel. Sledovala jeho výraz. Najednou jí napadlo, že doma, jakožto fanoušek famfrpálu, by už tohle mohl mít, nebo že mu to přijde jako dětinský dárek. Když to kupovala, nemyslela na to. Měla v hlavě jen jeho a kupovala to s čistými úmysly. „Asi je to hloupost... klidně to můžeš někomu darovat, nebo vyhodit...“ vydechla pak a nervózně si zastrčila neposedně zakroucený pramen vlasů za ucho.