Albus Brumbál

Godrikův důl, rok 1899

Stále se opakující slova, názvy a jména. Smrt, Peverell, důl, relikvie…

Vyloučení nebral jako urážku, zaškobrtnutí či cokoliv s negativním dopadem. Ve skutečnosti Kruval dávno nepotřeboval. Pokud jej škola tolerující černou magii v šestém ročníku vyhodí kvůli experimentům v černé magii, pak to nebylo místo pro něj. Omezovala jeho i jeho schopnosti, které potřeboval nadále rozvíjet. Byl to geniální student, talentovaný, který si získal respekt i uznání spousty učitelů. Alespoň do doby, než začal experimentovat s blíže nespecifikovanou podstatou. A právě tato podstata jej dovedla k jistým magickým artefaktům. Pro kouzelnickou veřejnost byly známi jako Relikvie Smrti. Jejich počátky se datovaly do dávné minulosti, které nešlo vhodně rozklíčovat. Dostal přesto jedno velmi důležité vodítko. Jméno Ignotus Peverell, údajný bratr a tím pádem i jeden ze tří kouzelníků, který vlastnil Relikvie jako první. Opustil tedy Kruval, ale ještě před odchodem do jedné ze zdí vyryl na památku trojúhelníkový znak odkazující na relikvie. Původní znak přeměnil ve svůj osobní. Jednou až se o něm bude vyprávět a Gellert si byl jistý, že bude, jeho cesta začne právě tady. V Kruvalu u zdi s jeho znakem.

Pátrání po Relikviích smrti a jméně Ignotuse Peverella, jej zavedla až do Velké Británie. Po měsíci stráveném hledáním čehokoliv, čeho by se dalo chytit, jej cesta zavedla do vesničky Godrikův důl. Zde se měl nacházet Peverellův hrob. Hrob mu ovšem nemohl dát potřebné odpovědi, potřeboval toho více. Více času, více odpovědí a příležitost získat si pro sebe artefakty, či alespoň najít lepší stopu k jejich vyhledání. Ať byl příběh sebevětší pohádkou, či ideální bajkou, on jí věřil. Bylo možné dohledat jisté odkazy, že ony Relikvie skutečně existují. Jen byly spíše vytvořené samotným člověkem, nikoliv Smrtí.

Šťastnou náhodou v Godrikově dole bydlela jeho prateta Bathylda Bagshotová, u které se tedy směl na čas zabydlet. Prateta pro něho měla daleko větší pochopení i pro jeho opuštění školy. Pochopitelně ji raději nepověděl o vyloučení. Vysvětlil, že v životě hledá větší výzvy a ona jeho rozhodnutí, i když v šestnácti letech, plně respektovala, dokonce jej podpořila. Ovšem nebyla by to jeho prateta, kdyby nestála o to, aby se zapojil v Británii i do společenského života. Proto se bez jeho vědomí rozhodla pozvat na večeři rodinu Brumbálových. Jednalo se o tři sourozence, dva bratři a jedna sestra. Nedělil je od sebe velký věkový rozdíl a všichni byli přibližně stejně staří jako Gellert. Nešťastnou náhodou přišli o rodiče. Bathylda měla jistou slabost pro nejstaršího z bratrů Albuse Brumbála. V mladém věku na něho padla velká tíha a zodpovědnost, proto se mu snažila všelijak vypomoci a pozvání na večeři bylo vskutku to nejmenší. O návštěvě řekla Gellertovi na poslední chvíli. Byla si jistá, že se jinak společné večeře nedočká a on by se mohl pokusit zmizet.

Gellert byl mladý sympatický a atraktivní muž. Jeho tvář byla milá a zároveň v sobě skrývala zvláštní divokost. Korunku jeho nevinnosti a vyjukanosti z nového prostředí pak nasadily modré oči a blonďaté vlásky. Málokdo by za takovou tváří hledal schopného kouzelníka. Přesto zdání klame a právě jeho mluva a vyjadřování, ambice a ideály společně s jeho vzhledem z něho dělaly mimořádného společníka. Na večeři se vhodně upravil, a když se ozvalo zaklepání na dveře, byl to právě Gellert, kdo se vydal otevřít. „Přeji dobrý večer, pojďte dál,“ vyslovil prostou uvítací frázi, aniž by se na příchozí prozatím podíval.

Evidence, to bylo něco, co ho nebavilo, Od rána seděl mezi stohy papírů, které svou ohromností jen ukazovaly, že se musí uskromnit, přitom Albus... chtěl pracovat dost na to, aby zajistil, jak mladšího bratra, tak sestru. Na čele čerstvě vystudovaného mladíka se objevila vráska. V Godrikově Dole byl považován za podivína a to dost i na kouzelníka. Byl pověstný svým naoko nevšímavým lhostejným chováním, vráskami a ustaraným pohledem, který ho činil starším než skutečně byl. Život se, alespoň prozatím zdál stále se opakující rutinou, ze které ho vytrhly již zmíněné papíry a nebo... v lepším případě chvilky s Arianou, jejíž magie byla stále nekontrolovatelná, přehnaně na ni reagovaly květiny a motýli. Zpívala jim nebo pobroukávala své vlastní melodie. Tvář sestřičky byla nečitelná, nejasný vřelý nepřítomný úsměv, jakoby byla v bublině, ve vlastním světě, který jí neublíží. Pohupovala se v sedě sem a tam, nechal se hladit. Tehdy... To bylo v pořádku. Mohl zapomenout na to, že tady zřejmě ztvrdne navěky, dobrodružné cesty do ciziny, které v posledním ročníku plánovali s jeho nejlepším přítelem Elphiasem Dogem vzaly za své. Původně se kvůli tomu trápil, ale teď... Pohlížel na to spíš lhostejně.

Nemusel se ani zamýšlet nad tím, kdy se jeho rodina poprvé dostala do klepů místních obyvatel, bylo tomu ve chvíli, kdy se přestěhovali do Godrikova Dolu. Zvěst o tom proč byl jeho otec zavřen do Azkabanu prošla mnoha úpravami, nicméně on stejně jako matka, která měla rázem na krku tři děti, jež musela sama uživit, nebrali řeči v potaz. Byla bezpochyby podivnou ženou, nadanou kouzelnicí, které se dařilo vychovávat nestálo psychicky nezvladatelnou dceru a zároveň mu pomáhat s jeho nitrozpytem. Byla to schopnost, kterou nedovedl zcela ovládnout, mysl jiných, v mnoha případech i mnohem zkušenějších čarodějů a čarodějek před ním byla otevřená. Nicméně i jistota, která se skrývala v té jedné jediné osobě, matce se vytratila. Nešlo o nic jiného než nešťastnou náhodu. Arianiny schopnosti se vymkly kontrole a odnesla to maminka, která se od jedinou dceru starala. To byl vůbec jeden z hlavních aspektů, proč se sestra uzavřela do sebe, nemluvila jen si prozpěvovala své písně beze slov. Jednou z mála spojek s okolním světem se pro ně stala madam Bagshotová, rodiná přítelkyně, která byla známa svou nechutí k vlastním příbuzným až na jednu výjimku, svého prasynovce.

Modré oči rychle přelétli ke zlatým zvláštním hodinkám, zavěšeným na řetízku. Byl se svými sourozenci pozvaný na večeři, kterou nemohl odmítnout, ne snad proto, že by si sami nedokázali uvařit, nehodilo se to. Byly staré paní zavázaní víc než by jemu samotnému bylo příjemné. Jen díky ní se dostal k druhé práci, k panu Ollivanderovi, kterému občas vypomáhal v obchodě. Šlo o nudnou činnost, která ani z části nezaměstnala bystrou mysl, ale... musela stačit. To byla další věc, ve které se rozcházel s bratrem, zatímco Aberforth dával přednost poklidnému nezáživnému životu v Godrikově Dole a zazlíval mu každou zbytečnou vteřinu, jenž netrávil v jeho a Arianině společnosti, Albus... chtěl dosáhnout vyšších cílů.

Byl čas, oblékl se do jednoho ze slušnějších hábitů a ve společnosti mladších sourozenců vyrazil k velkému domu madam Bagshotové. Nacházel se mezi obydlími občanů, kteří neměli hluboko do kapsy a dávali si záležet na dobrém vzhledu svého bydla stejně jako dobré pověsti. Na první pohled byla čistě kouzelnická vesnice jakoby vystřižena z pohlednice na omlazovací pobyt. Zatímco mezi jeho bratrem a jím panovalo ticho, Ariana tichounce štěbetala, její vysoko postavený hlásek připomínal pěnkaví zpěv. Držela se obou bratrů za ruce, jakoby mezi nimi tvořila pomyslný spojný bod. Prošli otevřenou brankou až k fortelným dveřím s kovovým tepáním. Sestra zaklepala na dveře, v rytmu klepání poznal úryvek z její melodie.

K jeho překvapení jim otevřel pohledný mladík, stisk sestřiny ruky zesílil, běžná reakce na cizího člověka, Albuse však mnohem víc překvapilo, že mysl mladíka před ním byla dokonale uzavřená, to bylo hlavní z vodítek, které mu téměř okamžitě napovědělo, co je dotyčný zač. Či spíš... kdo je. Jeho chvilkové zmatení bylo poměrně očekávatelné, stará paní o tomto člověku mluvila pouze jako o svém nadaném synovci, nikdy se nezmínila, jak vypadá. "Dobrý večer, vy musíte být Gellert, jsem rád, že vás můžu poznat osobně." Ať už šlo o formální frázi nebo ne, byla řečena takovým způsobem že se nad tím dalo polemizovat, měl zvláštní způsob vyjadřování, i nejórdinérnější fráze v jeho případě působily neobvykle, nadneseně a nevtíravě.

Sourozenci Brumbálovi se nechali vést do jídelny, kde na ně už čekala paní Bagshotová. Večeře mohla začít.

Po otevření dveří teprve pohledem zalétl k trojici. Neměl od rodiny Brumbálových nijak velké očekávání. Do poslední chvíle nevěděl jak si je představit. Když na ně proto později hleděl, trvalo než přišel s adekvátní reakcí. K mladíkovi, který k němu promluvil jako první, si automaticky přiřadil jméno Albus. Prateta o něm říkala, že je nejstarší z rodiny a ujal se pozice rodiče po nešťastné události. Takový lidé mají pak tendenci ujímat se všech formálností dospělých třeba i právě pozdravu a mluvení ve společnosti, zatímco sourozenci pouze přikyvují. Další vodítko k tomu, poznat který z mladíků je Albus byl fakt, že do hlav zbylých dvou nahlédl snadno. Nenašel v nich nic zajímavého, ale Albusova hlava zůstala zamčena stejně jako jeho. Určil proto snadno Adrianu a Abe.. Aber… v tomhle ohledu si neodkázal zapamatovat jména. Albuse si pamatoval, protože o něm mluvila prateta jako o nadaném kouzelníkovi.

Gellert byl zběhlý v užívání nitrozpytu jak jen je to u nadaného mladého kouzelníka možné. Prohlédl mysl druhých a na druhou stranu dokázal zabránit tomu, aby se někdo podíval do hlavy jemu. Nepustil by tam nikoho bez svolení, případně obrany, pokud by se jednalo o čaroděje se schopnostmi a vhodným věkem. Pro všechny ostatní zůstávala Gellertova mysl zamčená a klíč mohl ostatním poskytnout jedině on. Byla to pro mladého čaroděje nesporná výhoda. Mnoho lidí by se mohlo zděsit nad myšlenkami, které v hlavě pečlivě skrýval. Mladému muži přikývl v gestu pozdravení a ustoupil ze dveří, aby mohla trojice vejít. Dveře zamkl a následně je dovedl do jídelny, kde již čekala prateta a měla se konat večeře. Albus se od Gellerta nedočkal žádné odpovědi, či formálního slůvka, že jej též rád poznává osobně. Gellert byl sympatickým mladíkem s dobrým vzhledem, ale stále zůstával sebestřednou osobou zahleděnou značně do sebe. Nebavil se rád s lidmi, kteří byli pod jeho úroveň a mladého Brumbála ještě přesně nezařadil. Naštěstí se veškerého slova ujala právě Bathylda.

„Albusi, ráda tě vidím,“ zářivě se na mladého chlapce usmála. Došla k němu, aby si s ním nejprve přátelsky potřásla rukou, než ho pohladila po tváři. "Všechno v pořádku? Zvládáš vše?" zeptala se ho tiše se skutečnou starostí v hlase. Nedělilo je tolik let, přesto za rodinu Brumbálových cítila jistou zodpovědnost a kde mohla, tam pomohla. „Ariano, moc ti to dnes sluší,“ pronesla vřele ke světlovlasé dívce, ale dobře věděla od Albuse, že přímému kontaktu je lepší se vyhnout. Nakonec se pozdravila ještě s Aberfortem, kterému nezapomněla blahopřát ke studijním úspěchům. „Takže doufám, konečně jste se seznámili s mým prasynovcem Gellertem.“ Poukázala na blonďatého mladíka, který v místnosti postával s rukama za zády a Brumbálovu rodinu si měřil. Pokynula všem ke stolu a začala nosit na stůl. Gellert se usadil do čela tak nějak automaticky. Bathylda, jej ovšem odmítala zbavit společenské povinnosti. „Albus letos dokončil vzdělání v Bradavicích, o té škole, o které jsem ti vyprávěla.“ Pronesla mile ke Gellertovi, než se podívala na Albuse. „Říkala jsem ti, že Gellert studoval v Kruvalu, že?“ Usmála se a opět zmizela v kuchyni.

Gellert pochopil, že by skutečně měl začít rozhovor. Prve stiskl čelist, než přišel s nápadem. „Prateta velmi vychvalovala vaše studijní výsledky. Pokud budu jejím slovům věřit, pak jsme momentálně ve společnosti nejnadanějšího kouzelníka v Británií. Proto, dovolte mi otázku…“ učinil krátkou přesto vhodnou pauzu. „Oproti Kruvalu, v Bradavicích se černá magie nevyučuje. Vnímáte to jako mezeru ve vzdělání nebo naopak necítíte potřebu být vzdělán v takové oblasti?“ Své modré oči upřel na mladíka a s vážnou, přesto stále milou tváří na něho hleděl. O Britech se říkalo mnohé, byl zvědav zda i on je ten typ, který se odmítne bavit o kontroverzním tématu, či snad naopak využije diskuze.

„Gellerte, takové téma bych nevytáhla dříve, než před dezertem,“ ozvalo se z kuchyně. Bathylda se vrátila do společnosti s posledním talířem a usadila se na své místo. „Omluvte Gellerta, jiný kraj, jiný mrav.“ Usmála se nevině a pokynula, aby si každý nabral, kolik si bude přát. Jídla bylo skutečně požehnaně. Gellert se zatím ujal číše s vínem a napil se. Pratetě nemohl vyprávět vše o svých záměrech, Albus mu byl věkem mnohem blíž. Napadlo jej proto, že takové známosti by se dalo využít.

„Vlastně, ještě jedna otázka mě napadá. Jsem v Godrikově dole jen krátce, neměl jsem možnost řádně prozkoumat okolí. Směl bych vás požádat o společnost a pomocnou ruku při jeho objevování?“

Jakkoli byl nový známý pohledný pohledný a Albuse to snad přirozeně svádělo, aby se po něm otáčel, mohla za to snad mladíkova hrdost, že tak neučinil. Ariana si ho zpočátku prohlížela jako ostříž, nicméně, jakmile vycítila, že jí od něj nic nehrozí přestala si ho všímat. A Aberforth? Albus se jen mohl sám sebe ptát, jestli si Bathyldina prasynovce vůbec všiml. Procházeli dlouhou chodbou plnou oken, která byla položena na východ, on sám, většinou poznal, když se mu někdo vrtal hlavě, v případě, že šlo o nezkušeného nitrozpytce, který za myšlenky tahal a pokoušel se v nich najít systém jako špatný tkalec v nitích, jeho hlava reagovala dočista přirozeně, matka ho učila ji uzamknout, zcela intuitivně před nežádanými pohledy. Skutečně je přivítá až usměvavá tvář paní Bagshotové, všiml si, že nyní ze svého otupělého postoje procitl i Aberforth, bratrův postoj k lidem se odvíjel podle toho, jak se chovali k Arianě. Vděčně stiskl ženě, kterou Ari nazívala tetičko, ruku a na jeho tváři se objevil uvolněný úsměv. Jakoby z něj až teprve teď opadla veškerá strnulost, formálnost, teď na moment byl pouze Albusem, který nemusí předčasně vyspět. "Já vás taky." Albus si nepotrpěl na srdečná gesta směrovaná k jeho maličkosti, nicméně... zřejmě i v tomto ohledu byla madam Bagshotová vyjímkou. "Nemám si na co stěžovat. Ještě jednou vám děkuji, že jste se za mě přimluvila u pana Olivandera." Odvětí jí nazpět, těžko říci na kolik byla jeho slova pravdivá, ale mohl za to z větší části i fakt, že Albus si málokdy stěžoval, většinu problémů se snažil vyřešit sám, neměl ve zvyku dělat ze sebe trpitele. Úsměv na tváři už zůstal, když pozoroval, jak se Bathylda vítá s jeho sourozenci. Jakmile připomněla, že v místnosti nejsou pouze čtyři modré oči se mimovolně opět stočili k zlatovlasému chlapci a pouze pokývl hlavou.

Jakmile jim Bathylda naznačila, by se posadili ke stolu Albus se posadil na první židli vlevo, bylo to pro něj typické a snad i intuitivní. Odpovědí je staré paní opět pouze ano, nešlo o odseknutí, nebo uzavření onoho konverzačního námětu hned na počátku. Jakmile k němu mladík promluvil první, čeho si všiml bylo především to, že na jeho hlas reagoval podobně jako okolí na jeho vlastní, avšak otázka... Opět ho prozradila gesta, drobná mimika tváře, jelikož v očích to zajiskřilo. Nikoli pobavením, čistě a jednoduše, zájmem. Nicméně jeho vlastní odpověď, není vypuštěna hned, Albus už teď, v sedmnácti letech nemíval potřebu mluvit zbytečně jen, aby někoho zaujal. "To je diskutabilní, já osobně si našel potřebné podklady k studiu i této magie v Bradavicích není dáván této magii takový prostor jako v Bulharsku jen z jednoho prostého důvodu, sám musíte vědět, že ovládnutí černé magie je v mnoha ohledech daleko náročnější i pro zkušené kouzelníky, neobratného začátečníka by mohla ohrozit na životě." Mluvil rozvážně, dobře artikuloval, upřený pohled průzračných očí, které jakoby mu viděli až do krku ho zřejmě neznervózňoval. Proplete si prsty pravé a levé ruky, "jak k černé magii přistupujete v Kruvalu, má každý možnost se ji naučit?" A pak tu byla otázka, která ho pálila na jazyku, když je tato škola pověstná využíváním černé magie za co přesně ho vyloučili.

On sám dá přednost vodě s citronem. Průzračná tekutina sklouzne do krku. Na Bathyldu, která začala Gellerta plísnit se omluvně pousměje, Albus byl zkrátka a dobře zvědavý a rád zkoušel i nové popřípadě zakázané praktiky, bylo tedy poměrně očekávatelné, že se neodmítl bavit o věcech, za které by bylo na Gellerta nahlíženo skrz prsty. Technicky vzato si teprve teď zlatovlasý mladík získal jeho pozornost. "Nevím, jestli pro vás budu dobrý společník, ale nemám s tím problém." Mírně přimhouřil oči, dlouhé hubené prsty protáčeli sklínku a hladinka uavřena ve skleněném vězení, jakoby měla vlastní oběžnou dráhu. "Proč jste se uchýlil právě do Anglie? Není žádným tajemstvím, že se zajímáte o magii, na kterou je zde nahlíženo, tak skepticky. " I on se odmlčí a nyní pohlédne na Gellerta překvapivě zpříma, nemohl mu číst v hlavě, ale jisté drobnosti dávali dohromady spojitosti, v Británii se vskutku na druh magie, který preferoval Gellert nahlíželo s určitým druhem respektu, strachu a zmizeli veškeré známky toho, že by byla, kdy využívána... Téměř. "Nebo se snad zajímáte o ztracené artefakty?" Otázka zůstala viset ve vzduchu. Ačkoli opět zvlažil rty, nijak se nesnažil zakrýt, že ho reakce nového známého zajímá.

Bathylda byla samí úsměv, který s radostí rozdávala. Úsměv nic nestál a proto ho někomu darovat, bylo to nejmenší. „To nestojí za řeč, udělala jsem to ráda.“ Přikývla k mladíkovi, kterému dopomohla k práci, aby mohl zabezpečit rodinu. Nestálo jí to zrovna moc úsilí. I s Olivanderem udržovala přátelské styky a přátelé si v maličkosti vyhoví snad vždy. Gellert pohlížel na přítomné s nepatrným úsměvem a sotva postřehnutelnou nechutí. Svůj výraz pečlivě nacvičoval tak, aby zanechával dojem jeho vlastní nadřazenosti, ale nikdy společnost neodpuzoval. Pravá aristokratická odměřenost. Odpověď mladíka ho skutečně zaujala. Poslouchal jak se jeho hlas nese i to, jak zajímavě zní. Nepadl do té monotónní tóniny, který by běžného posluchače unudila k smrti. Jak Gellert tak očividně Albus měli nadání na to, svou mluvu obohatit. „V první řadě, v Kruvalu nestudují mudlorození, v tom je zjevně Británie otevřenější. Má se za to, že čistokrevní kouzelníci mají větší předpoklady k tomu, takovou magii bezpečně ovládnout. V hodinách dostanete základy, takže tato magie není nikomu vnucována tak, aby ji musel praktikovat. Ovšem, pokud se proto rozhodnete, jsou zde pro vás otevřené dveře. V tomto ohledu má Kruval  skutečně co nabídnout.“ Osvětlil alespoň minimálně situaci. On svou pozici v Kruvalu ztratil. Nikdo se za něho nepostavil. Byl kousek od revoluce, ale výjimečně ani jedna jiskřička nemohla zažehnout velký plamen, když byla ihned v začátku zadupnuta. Možná však bylo lepší čekat. Ještě pár let.

Střídavě pozoroval Bathyldu nebo právě mladého Brumbála, jeho dvěma sourozencům věnoval minimální pozornost, snad jakoby byli méně než vzduch. Prostoduchá dívka a mladík bez větších vyhlídek. Nudný svou minulostí, táhnoucí se do současnosti a jeho stav se nezlepší ani v budoucnosti. Upil ještě doušku rudé tekutiny, ve které smočil své rty. Víno bylo spíše trpké, ale právě takové měl Gellert rád. „Budu si vaší společnosti velice považovat.“ Přikývl a jeho přísné obočí na pár vteřin povolilo. Otázka jej nepřekvapila, jen přemýšlel jak naložit s pravdou. „Mohu se ptát na to samé. Jen já bych svou otázku nepatrně upravil. Povězte, jak se tu někdo jako vy ocitl?“ V jeho očích byl znát skutečný zájem. Albus nezapadal do konceptu Godrikova dolu. Jeho místo mělo být jinde, tam kde by dokázal víc. „Jen prosím, tykejte mi. Nejsme snad starci nad hrobem, ne?“ jeho úsměv se zdál být o to upřímnější.

Sama Bathylda se nestíhala divit, jak Gellert na přítomnost mladého Albuse reaguje. Mohla si v duchu gratulovat ve svůj geniální odhad. Byla si jistá, že se z těch dvou stanou přátelé a zatím se zdálo, že neučinila krok do prázdna. Tiše vydechl, pohled od červené tekutiny zamířil opět do modrých očí mladíka. „Inu, můj příběh je tak běžný, jak jen to příběhy mívají ve zvyku. Chlapec ze vzdálené země, jenž má pocit, že jeho osud leží daleko za hranicemi. Obávám se, Albusi, všední génius jako ty mě shledá nezajímavým.“ Jakmile ovšem Albus zmínil ztracené artefakty, zarazil se. Nervózně sáhl na přívěšek. Palcem přejel po trojúhelníkovitém tvaru, než ruku stáhl k tělu a nepatrně přikývl. „Prateta mi říkala, že tady v Británii se na Relikvie nahlíží docela jinak. Dětská pohádka.“ Jeho pohled se upřel na pratetu, než váhavě pohlédl k mladíkovi. „Ale řekni, věříš jim?“ zeptal se s tajemností v hlase. „Bezová hůlka, jejíž majitel je neporazitelný. Vlastník kamene má možnost přivést k životu ty, kteří již nejsou mezi námi a plášť, díky kterému zmizíte a už vás nikdo nikdy neobjeví. Vlastnit takové artefakty, znamenalo by to, že dotyčný bude tvořit dějiny. Pokud by je dostal do rukou člověk schopný, mohl by ze světa udělat lepší místo.“

Opřel se zády o podestu židle vykládanou plyšem a drobně zaklonil hlavu, takže nyní... koukal na něj tak říkajíc z vrchu. Albus patřil mezi ty typy lidí, kteří u zajímavých debat museli chodit nebo aspoň stát, ve skutečnosti se málo kdy stalo, že by si s někým opravdu rozuměl, byl náročný společník a ještě náročnější posluchač. V tomto se od Gellerta zjevně nelišil. Nicméně narozdíl od něj, Albus byl dobrý posluchač, empatický člověk, který vydržel i ve společností osob, které by normálně nevyhledával. Dobrým příkladem byli jeho sourozenci. Ať už byly jacíkoli, Albus si neodpustil, kdyby s němi bylo nakládáno špatně, nedával to příliš okatě najevo, nemluvil o tom, ale oba to věděli. "My jsme v tomto ohledu otevřenější, nicméně není to na škodu, Bradavice jsou, jak je všeobecně známo uznávaná škola s dlouholetou tradicí. Je to o zvyku, ale z vlastní zkušenosti vím, že i mudlorození kouzelníci mají nesporný talent a vzhledem k tomu, že dovedou žít bez magie, dovedou si v mnoha ohledech poradit kolikrát lépe než děti z kouzelnických rodin." Chtěl kouzelníkovi z bulharské školy aspoň částečně osvětlit v čem spočívá výhoda takových kouzelníků, nicméně i přesto byla v hlase patrná nechuť u slova mudla, Albus se nikdy dočista nesmířil s tím, co se stalo Arianě, že vystrašené sestře nemohl pomoci a jaké to na ni mělo následky.

Z mísy před sebou si vzal jedno jablko, Albus nebyl nevděčný, Bathylda to věděla, večer jedl střídmě, pokud vůbec, jelikož to zkrátka a dobře nestíhal. Ariana milovala saláta a Albus? Ten se spokojil právě s ovocem a zeleninou. Ještě než se do něj stačil zakousnout, byl vyrušen. Nevypadal však, že by ho otázky obtěžovali, právě naopak, bral za vděk rozhovor s někým podobně smýšlejícím. "V tom případě... Já jsem Albus." Natáhne k němu ruku, na znak přátelství, Albus byl zkrátka a dobře... za každé situace slušný a zpravidla si potrpěl na určitém rámci chování. "Obávám se, že tě však zklamu, neprozradím ti zřejmě nic, co bys o mě nevěděl, rád ostatní překvapuji, je to moje vlastní slabost." Koutky se stočí do úsměvu, jeho vlastní tvář dost vypovídala o tom, že se tvář málokdy odívá do kamené vážné masky. "Dal bych se považovat za běžného Shakespearova hrdinu, zázračný student, který má před sebou slibnou kariéru, ale jisté okolnosti mi nepřejí." Jen nad tím pokrčí rameny, šlo o pouhou sebeironii, nicméně oči, ty mluvili za něj, možná příliš, byla v nich vidět všechna ta potlačovaná touha po poznávání neznámého, cestování. Dravec, který nemohl vzlétnout.

Zaposlouchá se do jeho slov, opět upije ze svého nápoje, než odpoví, převaluje na jazyku chladnou tekutinu, která jazyk tak příjemně laská, cítí z ní tu životodárnost. A polkne. Pobaveně se pousměje nad jeho vlastními slovy, "jak vidno, můžeme jen doufat, že se náš tuctoví a nezajímavý životní příběh stane legendou." Onen pohyb mu neušel, stejně jako záblesk stříbrného přívěsku. A mohlo za to jedno jediné slovo. Zabubnoval prsty do dřevěné desky než odpověděl. "Na každé pověsti nebo pohádce je vždy aspoň zrnko pravdy, víš, jak to je s věcma, který neexistují, je na ně tak nahlíženo proto, že přirozeností každého člověka je bát se věcí, kterým nerozumí. Pro lidi jsou kouzla smyšlená... na kolik jsou tedy smyšlené relikvie?" Opáčí na jeho otázku otázkou, hlas byl úderný, jakoby se hádal s oponentem. "A naštěstí pro tebe... jsou dochované zkazky o jistých bratrech Peverellovích, o kterých je příběh vyprávěn."

Spíše než věnování pozornosti mladému Brumbálovi, se Gellert zdál zaujatý svou klenicí. Pozoroval rudou látku, kterou nepatrným pohledem uvrhl do pohybu. Kroužila po obvodu skleničky, než ji začal točit na druhou stranu. Jisté odvedení pozornosti, ovšem nedalo se říct, že by mladého společníka neposlouchal. Naopak a snažil se vzít potřebné informace pro sebe. Jedna taková na něj docela nečekaně vyskočila. To jak vyslovil slovo mudla. Nepatrně přimhouřil oči a tekutinu ve skleničce nechal být. Stáhl ruce pod stůl a na tváři… nepatrný úsměv. „Já s mudlorozeným kouzelníkem ještě neměl tu čest, nemohu soudit jeho talent, dám tedy na vaše slova.“ Gellert mudly opovrhoval. Byla to podřadná rasa. Zaostalá neschopná velkých věcí, žijící ve strachu z věcí, kterým nerozumí. A co dělali kouzelníci? Ukrývali se před nimi. Skrývali svou přirozenou podstatu, i když byli mnohem silnější, než kdy mudlové budou. Nechápal to a představa hrbení se před takovými mu nebyla po chuti.

Jakmile byla možnost, nandal si na talíř střídmou porci. Od všeho, co se nabízelo si vzal trochu. Prateta uměla v kuchyni vykouzlit skutečně chutné pokrmy, na které si za krátký čas snadno zvykl. Jakmile mu mladík podal ruku na znamení přátelství s tajemným úsměvem mu ruku podal i stiskl oplatil. „Gellert, je mi potěšením,“ uznale přikývl hlavou a opět se usadil, i opřel o polstrování židle. Do jídla se nepustil. Místo toho složil ruce do klína. „Zařadil by ses sám tedy raději do tragédie? Othello, Hamlet či Král Lear? Něco ti povím, Albusi. Nejsi postavou v tragédii, nemáš nad sebou autora, který určí tvůj osud. Vše co potřebuješ, leží před tebou a čeká, až si to vezmeš. Jen slaboši se vymlouvají. Jsou lidé, kteří se nechají svázat osudem. Ale my, kdo tvoříme vlastní osud, jsme si vybrali cestu nevyšlapanou. My musíme poslouchat jen sami sebe. Nikdy se nenechej omezovat přítomnost, protože žiješ jedině pro budoucnost.“

Teprve pak se pustil do jídla a vložil vidličku s kouskem propečeného masa do úst. Chvíli přežvykoval, než polkl. „Doufání je pro obyčejné lidi. Ten kdo chce něco vykonat, proto musí něco udělat.“ Odložil příbory a ruce položil na stůl. Poslouchal jeho slova, než musel opět přikývnout. „Abych byl upřímný, právě jméno Ignotus Peverell je pravý důvod mého pobytu zde. Doslechl jsem se, že se zde nachází jeho hrob. Myslíš, že bych tě směl požádat, abys mi ho někdy ukázal? Pověděl něco víc. Brit pochopitelně bude mít o Relikviích lepší představu než cizinec.“ Teprve když začal mluvit o relikviích jeho hlas zhrubnul. Nebyl nepříjemný, jen důraznější. Byla v něm znát vášeň i zapálení pro danou věc. „Všechny bajky se zakládají na kdysi pravdivém příběhu. Jen si takový příběh lidé upravují. Nevěřím, že by bratry obdarovala samotná smrt.“ Ovšem být pánem smrti by se Gellertovi skutečně zamlouvalo. S bezovou hůlkou by byl neporažený, s kamenem vzkříšení by měl armádu ani mrtvých ani živých. Neviditelný plášť by mu dal ochranu a on by vykonal velké věci. Odprostil by konečně čaroděje z podnadvlády mudlů. Jen teď nebyl vhodné o svém plánu komukoliv říkat. A přesto… třeba by pro něho mohl mít Albus pochopení… časem. „Řekni, kdybys Relikvie našel, co bys s nimi udělal?“

Albus se dal považovat za jedince, který měl vesměs dobrý odhad na lidi, vzhledem k tomu, že sám o sobě zkrátka věděl, jaké to je cítit k někomu dlouhotrvající zášť, všímal si takových drobností, jakože tvář světlovlasého kouzelníka ztvrdla, jakmile se zmínil o mudlorozených. Nebyla to nechuť, jakou k nim cítil Albus, nenávist, závisející na jedné fatální chybě, která nepřivodila důsledky viníkům, ale člověku, který chtěl pouze bránit vlastní rodinu. Z Gellerta naproti tomu čišilo... pohrdání a určitá povýšenost tolik typická, pro čistokrevné kouzelníky. Mohl jen hádat na kolik je ona nenávist zakořeněná, jaký je její pravý původ, či jde pouze o zaujatost? Kdo ví proč, vybavila se mu zlatá socha z ministerstva a sice slavostní oblouk, kde jsou mudlové vykresleni přesně tak, jak je vidí určití čistokrevní kouzelníci, v podřadných pozicích, v kleče, zašlápnutí a zničení pod tíhou kouzel. Bylo děsivé zjišťovat, že má sklony nechávat se takovým dílem strhnout, nechat se fascinovat a vůbec přemýšlet, jestli se neuplatní jako průkopník podobného režimu... Je to zvláštní, jakým způsobem jsme schopni dojít k vlastní existující krutosti. Modré tůně se náhle zdáli výřištěm odstínů, ne, tohle nebyla jeho cesta, ten... konečný způsob.

Ruku druhého kouzelníka pevně stiskne, podle stisku se taktéž dokázal poznat charakter člověka, v případě, že se podřizujete, stisk je povadlý, slabý, jsou tak odkryty veškeré slabiny a minimální sebedůvěra. A druhým z aspektů, ustrašeně před ním neklopil oči, dovedl si představit, že jeho nový společník dovede dostat jiné lidi poměrně rychle do rozpaků, lehkomyslná tvář k tomu sváděla, mluvila za něj a Albusova vlastní? Úsměv byl stále spíše mírnější, znatelně neznatelný a oči? Jen stěží se dala specifikovat skutečná barva. Jeho vlastní ruka opustí chladnou dlaň, není stažena zcela k tělu, dlaň s nataženými prsty položí na desku stolu. Byla to podivná potřeba jakkoli měnit právě tu jednu polohu. Nad jeho otázkou jen s úsměvem zavrtí hlavou, "já netvrdil, že bych se chtěl mezi jeho díla zařadit a splynout s nimi. Přesto s tebou musím nesouhlasit, nemůžeš zcela opomínat přítomnost, ta tě směruje, jen díky tomu, co uděláš v přítomnosti dojdeš kýženého výsledku v budoucnu." Opětovné stisknutí rtů, tři z prstů se opřely o tvář, zatímco poslouchal Gellertova slova, nabývala na intenzitě, přestože mladík nekřičel, nezvýšil hlas, i přesto se nesla mezi hodovníky stejně jako melodie válečných bubnů. "Máš mé slovo, dám ti vodítka k Perevellovým, taková, která nalezne pouze Brit, na oplátku bys mi snad mohl pomoci s ovládnutím černé magie." Naschvál neřekl slovo učit, učitel byl opět v nadřazeném postavení vůči svému žáku a Albusovo očekávání? Kolegiální přístup, spíše přátelský. Učit se potřeboval začátečník, on byl nadprůměrně pokročilý, který potřeboval pouze postrčit správným směrem, najít si vlastní způsoby, vlastní princip fungování. "Ve chvíli, kdy jsi pán smrti, jsi prakticky smrt samotná, stačí číst mezi řádky, nepohlížet na příběh... doslovně. Já jsem toho názoru, že to byli bratři, kdo relikvie vytvořili." Nadechl se do nosu a na poslední otázku... neodpověděl hned, snad byla pro něj samotného příliš osobní, či ji jen potřeboval správně formulovat. "Stačila by mi pouze jedna relikvie, kámen vzkříšení, kdo nepátrá po odpovědích na otázky směrované k lidem, kteří mezi námi nejsou. Nekromancie je jediná věc, kterou s magií neovládneš, ne zcela, nedotknutelný a nezranitelný můžeš být i bez bezové hůlky a neviditelného pláště."

Gellertův stisk ruky byl jako on samotný. Rázný, silný. Netiskl ruku druhých přehnaně silně, ovšem už právě ze způsobu jakým podával ruku, se dalo vyčíst, že se nejedná o člověka snadno se podřizujícího. Vůdčí osobnost. Sebejistá a důsledná ve svých rozhodnutí. Není nutně agresivní, ale své síly je si vědom. I ze způsobu jakým mu podal Albus ruku, mohl něco málo vyčíst. A to co pochopil? Rozhodně nebyl zklamán, že se s mladíkem dal do rozhovoru. Hleděl mu zpříma do očí, neucukl, dokud se jejich ruce opět neodtáhli od sebe. Aristokratické vystupování bylo Gellertovi více než vlastní, byť sám o sobě měl dost možná původem i penězi do aristokrata daleko. „Pak jsi mě nepochopil,“ odvětil tiše. Vypnul hruď a ramena stáhl mírně dozadu. Ruce položil na stůl, hlavu natočil mírně ke straně a pohled upřel kamsi do neznáma. „Neměl bys v přítomnosti zabřednout. Pokud se totiž spokojíš s tím co máš, necháš se ukolébat tóny pohodlí, nikdy v budoucnu ničeho nedosáhneš.“ Albus mohl být velkým čarodějem. Nejen proto co Gellertovi Bathylda vyprávěla. Gellert měl důvod tomu věřit. Proto by sám rád ovlivnil to, kam se Albus vydá. Godrikův důl mu nepřinese nic. Uvázání se k rodině, zazdění se v obchodu s hůlkami… Letmý úšklebek na jeho tváři byl jen na pár vteřin znatelný. Sám musel opustit pohodlí domova, aby studoval v Kruvalu. Opustil Kruval aby našel Relikvie a nyní je otázka času, než zde získá vše potřebné a odejde též.

Zájem o černou magii ho značně potěšil. Po celém světě se našlo spíše větší množství lidí, kteří se jí báli. Ve společnosti byla jen minimálně tolerovaná, alespoň co zjistil o Británii. Přitom ovládat černou magii neznamená být vysloveně špatný. Diplomacie je krásné slovo, kterým se dá ohánět, ovšem někdy je třeba k přesvědčení ostatních použít sílu. Zhluboka se nadechl, než se rozmluvil. „Taková magie ale zanechá na člověku jisté stopy. Jsi ochoten je přijmout? Mnoho lidí začne brzy pochybovat a později? Původní zájem zapírat. Bez urážky, pomocnou ruku podám jen tomu, kdo se nebude rozmýšlet. Kdo sám necukne.“ Zkoumal Albuse důkladnějším pohledem. Jakoby analyzoval, čeho je ten druhý schopný. Zdál se jako hodný kluk se srdcem na správném místě a to by mohl být problém. Uživatel černé magie musí mnoho aspektů přehlédnout. Opomenout některé morální zásady. Černá magie se do duše člověka otiskne a její stopu není možné vymazat. „Nebudeš váhat, Albusi?“ Potutelně se usmál. Nemohl mu říci všechno. Hodlal lstivě zatajit fakt, jakým bude mladého Brumbála směřovat. Vyloučen ze školy černé magie pro užívání černé magie. Albus si nemohl být vědom, jaký člověk vedle něho sedí. Člověk, který zašel v černé magii dál, než se většina vůbec pokusila, než si vůbec kdo představil.

Přemýšlel nad významem chlapcova odmlčení. Musel si svou odpověď promyslet? Byla příliš osobní a proto, jako Brit nehodlal odpovědět? Urazil jej snad? Jeho odpověď mu ale značným způsobem nahrála. Přál si být Pánem Smrti, či Smrt samotná. Ale ze všeho nejvíce lačnil zejména po bezové hůlce. Nekromancie byla ošemetná disciplína. Kdyby však potřeboval armádu nemrtvých, o které nikdy výrazně neuvažoval… Bezová hůlka sešle vhodné kouzlo. A být neviditelný? Ve finále by znovu nepotřeboval více než hůlku. Právě hůlka pro něj byla nejsilnější a nejzajímavější ze zmíněných artefaktů. Mohl se jen domnívat, koho by Albus přivedl k životu. Když nad tím sám přemýšlel, nejspíš by ze záhrobí nepřivedl nikoho. Jak již toho večera řekl. Nemá cenu žít pro minulost ani přítomnost, pouze pro budoucnost. Poslední myšlenku chvíli převaloval na rtech. Pohrával si s ní, než bude vhodné ji vyslovit.

„Jak dlouho hodláš zůstat v Godrikově dole?“ nadhodil poslední téma, které jej zajímalo. Ujištění, zda by Albuse mohl zahrnout do svých plánů. Věděl od Bathyldy o tom, že mladý Brumbál snil o dalekých krajích a jejich poznávání. „Mohl bys být v Egyptě, Číně, Argentině, Austárálii, Americe, kdekoliv. Tak proč zůstávat tady? Díra plná předsudečných stařen a staříků.“ Bylo tak snadné pohrdat jimi, až se skoro styděl, že je nelituje. Byl špatný člověk, že jen málo koho měl rád? Možná trochu. A je to tak dobře. „Má prateta ti nemůže být jedinou zajímavou společnicí po zbytek života. A být uvržen v životě bez vyššího cíle, to je přeci horší než doušek živé smrti.“ Odmlčel se, než se rozhodl sdělit poslední myšlenku. Za večer pocítil k chlapci jisté sympatie. Takové, že by byl ochoten se s ním vídat. Konečně osoba, která jej vytrhne s nudné všednosti toho místa. Výjimečný muž na nevýjimečném místě. „Jsi dobrý společník, Albusi, pokračuj v tom a já ti řeknu tajemství.“

Albus byl takzvanou výjimkou potvrzující pravidlo, čaroděj smíšeného původu, jímž nepohrdali ani čaroději z čistě kouzelnických rodin. Bylo to kupodivu, že si zdánlivě příjemný mladík, který, jakoby se v konfliktech nevyžíval, ba, co víc, raději se jim vyhýbal, dovedl získat respekt i uznání. Mohli za to především dovednosti, jeho vlastní vystupování až na neskromnost byl veskrze příjemný, přespříliš cílevědomí. Ale v závěru nešlo o aristokrata ani o někoho, kdo by toužil si na aristokrata hrát a aniž si to uvědomoval, právě ona pomyslná aura majestátnosti ho obestírala. "Nemusíš se s přítomností spokojit, ber si z ní ponaučení, uč se z ní, ale není ničím, co se dá opomíjet," odmlčí se a palec jedné ruky zaklení do toho druhého, život byl jako jedna velká šachovnice, člověk znal zakončení hry, které od ní očekává a kterého docílí, avšak, bylo třeba sledovat celou hru, nespoléhat pouze na závěr, který se mohl nečekanou náhodou změnit v něco nepředstavitelného. Pokud se chtěl Gellert držet své představy o životě, skončí jako křesťané, kteří se celý svůj život připravovali na jeden jediný okamžik... na setkání s Bohem. Nevěděli, jestli to proběhli, kde nebo kdy, jestli není po smrti zkrátka prázdno, pouze... věřili.

V očích se posměšně zableskne, oba měli svou hnací sílu, tu Gellertovu už stihl vypozorovat, určitá touha po nadvládě, ta jeho? Zvědavost. Přespříliš veliká než, aby se spokojil s málem, které mu bylo dovoleno, Albus byl průkopník, který rád poznával nejen své hranice, ale taktéž hranice druhých lidí, byla tu pak určitá touha po moci, ne zaslepenost opět pouze to, že věděl o vlastním talentu a potřeboval ho rozvíjet. "Pověst má ohromnou moc, dělá z věcí, lidí i schopností něco mnohem silnějšího než se doopravdy jeví, magie jako taková nemá povahu, je jen na čaroději, jakým způsobem ji využije. I v bílé magii se naučíš kletby, které ti dovedou přivodit šílenství, muka nebo smrt, ale nejsou tak špatné jen z toho důvodu, že tenhle druh magie využívá ta správná strana." Byl to nepatrný důraz na poslední slůvka, něco takového, tento fakt si musel uvědomovat také Gellert, byly tu však nezbytnosti, které si buď uvědomoval a nezmínil popřípadě je přehlížel... Na mládí bylo cosi podivuhodného, dokázalo na věci pohlížet novým pohledem, takový, který starý člověk nedovede nasadit, příliš přemýšlí nad důsledky a nad tím, co se stalo dřívějším kouzelníkům. Mladý člověk na to hleděl... jako na vlastní objev. "Kdybych si nebyl jistý, neptám se." Ve výrazu tváře, v pohledu bylo odhodlání a houževnatost, jeho vlastní důvěřivost, nebyla hloupá, šlo o určité okouzlení, které nespočívalo v povrchních aspektech jeho společníka, pouze slova, kterými si ho dokázal získat, nic neslibovala, neobluzovala... Zdánlivě.

Poslední otázka byla nejzapeklitější, o minulých prázdninách, ještě před onou katastrofou, která převrátila celý jeho život vzhůru nohama, zatočila s ním jako divoký vír se Bathyldě svěřoval o svých plánech, vycestovat z Godrikova Dolu, který byl krásným vězením, kouzelnickou vesnicí plnou předsudků vůči lidem, jež nezapadali do přesně daných kolonek. "Tak dlouho, dokud to bude nutné." Odpověď, která nebyla zcela upřímná, hlas se nezachvěl a přesto, snad to řekl příliš rychle. Stanovisko, o němž sám pochyboval. Nicméně Gellertova další slova... zabodávala se do něj jako dýka, věděl přesně, co mu uniká, velmi dobře si to uvědomoval zřejmě i Grindelwald, to byla další věc, kterou Albus vypozoroval, jeho společník pečlivě volil slova, která použije. Stejně jako on. "Samozřejmě, mohl bych být na jakémkoli z těch míst, ale sám, bez rodiny, která se o sebe teď sama nepostará, neadaptuje se na novém místě, nevytvoří si rodinné zázemí." Opět, informace, které Gellert dobře věděl, jako to, že Albus teď mluví především o Arianě, nebyla možnost, aby byla převezena ke svatému Mungovi popřípadě jiné instituce, která by se o ni postarala. Měla prchavé jistoty, ale měla je, v cizím prostředí by strádala a nepřežila.

Chladný výraz, který se ve tváři objevil, chvíle, kdy jemné rysy tváře ztvrdly se vytratil. "Jsem jen rád, že tvoje tetička nepřeháněla, když o tobě mluvila." Pohled směrovaný spíše k Bathyldě než ke Gellertovi, díky debatě dočista ztratil přehled o čase, "pokud nezměníš názor, tak se zřejmě brzy uvidíme." Omluvně se pousmál na paní Bagshotovou, které se dnešní večer nevěnoval tolik, jak původně zamýšlel. "Ještě jednou děkuji, že jste si na nás udělala čas, v pátek můžu přijít jako obvykle?" Zeptal se snad jen pro ujištění, Bathylda pracovala na dějinách Bradavic od minulosti až po současnost, Albus ji s dílem pomáhal, především s událostmi v době jeho vlastního studia a tří generací, ještě před jeho nástupem na školu. Stalo se to zaběhlou rutinou. Avšak nyní, chystali se k odchodu.

Natočil hlavu stranou a na tváři hrál pobavený úšklebek. Čaroděj si uvědomoval, že oba mluví o docela jiné věci, byť v základu se jejich myšlenka nelišila. Brumbál jeho slova pochopil po svém, zatímco Gellert jim přikládal jiný význam. Budiž poučení pro něj, že na své květnaté mluvě bude muset více zapracovat. Jeho hlas měl jednou ovládat davy. Jeho hlas se měl vloudit pod kůži a přinutit všechny poslouchající mlčky sedět. Měl mít ten dar, který i když s ním protistrana nesouhlasila, nedovolí si odejít. Svůj dar si mohl ozkoušet. Již v Kruvalu snadno přesvědčoval spolužáky. Naváděl je svým směrem, jako hráč vede loutku v divadle. Obhajoval se před kantory, které donutil vidět jeho svět, a proto chápat jeho pohnutky. „Co chci říct, Albusi,“ jeho hlas se utišil a vytvořil vhodnou odmlku. „Svou přítomnost nemůžeš opomíjet, přítomnost je klíč k budoucnosti. Ovšem…“ Naklonil se k němu, jakoby měl sdělit důvěrné tajemství. „Pokud se spokojíš s tím být pouhý prodejce hůlek, pokud se spokojíš s tím, že na tobě je starat se o celou rodinu, kde budeš za pět let? Kde za deset a kde za dvacet? Pořád tady. Pořád ten stejně nudný život, protože tvoje cíle za tebe nikdo nevybojuje,“ hlava se mírně natočila ke stejně starému mladíkovi. Pohledem zkoumal mladšího z bratrů Brumbálových. Úsměv ztuhl a tvář se vrátila k Albusovi. „Necháš za sebe žít život jiné? Proč by měli mít oni více štěstí… proč by měli mít možnosti, které patřili tobě?“ Bez přítomnosti není budoucnost, ale jen my sami si jí tvoříme. „Buď půjdeme po cestě, kterou nám někdo připraví. Zvolíme jednoduší cestu,“ narovnal se a opřel o polstrování židle. „Anebo jak jsem již řekl dnešního večera, si budeš tvořit osud sám. Pak tě ale čeká náročná cesta. Musíš vést své kroky tam, kam nikdo jiný nešel. Nebude to leklé, ale jednou…“ Odmlčel se, když si všiml přísného pohledu své pratety. Jen se galantně usmál. Jediná omluva, kterou z Gellerta mohla dostat. Vrátil se ke svému talíři a jen po očku ještě jednou zalétl k mladíkovi, jestli již konečně chápe.

„Pojem bílá a černá magie existuje z prostého důvodu,“ pozvedl skleničku. Proti světlu se zadíval na rudou tekutinu a upil. „Nejde o to, která strana jí používá. Bílou magií můžeš dosáhnout velkého zla, stejně jako černou magií, za určitých okolností, můžeš dosáhnout velkého dobra. Onen pojem, dobrého a špatného pramení pouze z toho, jaký dopad na tebe ona magie má. S kouzly bílé magie se snadno smíříš. Pomáhají. Ale kouzla černé magie mohou duši potrápit. Samotná vražda rozpoltí duši ve dví. A o to přesně jde. Černá magie zpravidla ublíží, pokud ji použiješ proti člověku a to je ta stopa, která potrápí tvou duši. Fakt, že jsi někomu přivodil něco špatného.“ Většina lidí si nedokázala představit sáhnout na život jiným. Proto nebyla černá magie tolik rozšířená, proto nebyla tolerována. Gellert měl na tuto problematiku vlastní názor. Jen skutečně velký kouzelník dokáže využívat obě magie. Neupne se na jednu entitu, kterou praktikuje po zbytek života. O to víc, jemu samotnému bylo sympatické, byť oba z jiné školy, z jiných zemí zastávající jiné názory, a i tak dokázali dospět ke stejným, případně velmi podobným, názorům. Odložil prázdnou skleničku a přikývl. „Dobrá tedy, rád to udělám.“

Svou otázku si uschoval v hlavě. Místo toho utvořil plán, který realizuje. Postupně popostrčit mladého čaroděje k tomu se osamostatnit. Přestat hledat důvody, proč by to nemělo jít, naopak hledat způsoby jak to udělat. Málokterý mladík jeho věku měl odvahu opustit školu a rodnou zemi, ale to právě Gellerta oddělovala od ustrašeného zbytku společnosti. Od té společnosti, která na svou pohodlnost doplácí. Ale jak došli k objevům největší objevitelé? Přemohli pohodlnost a zkusili vyjet ze zaběhlých kolejí. A přesně to musel udělat Albus. Přestat si brát na ramena tíhu světa. „Nemusíš být sám a tvá rodina?“ zadíval se na druhou stranu stolu, kde seděl Aberforth s Arianou. „Snad není tvůj bratr tak neschopný, aby se nedokázal postarat o vlastní sestru. Nebo je pro něho příliš složité, aby nakrmil a občas dohlédl na tichou dívku? Možná si nestěžuješ na svůj život, ale kdybys požádal, pomoci se ti dostane. Má prateta by neváhala s pomocí. Kdyby spojila síly dohromady s tvým bratrem, ty bys mohl opustit Godrikův důl. Když se zvládáš o rodinu postarat ty, proč by to nezvládl on?“ Jeho hlas se utišil. Tato slova patřila jen a pouze Albusovi.

Otřel si ústa a zadíval se na svou pratetu. Bathylda oběma oplatila úsměv. „Copak jsem někdy přeháněla? Vy oba, byste mohli být nejjasnější hvězdy své generace.“ Zvedla se a uklízela ze stolu. „Názory zpravidla neměním,“ nepatrně zavrtěl hlavou. „To nestojí za řeč, Albusi. Ráda vás tu kdykoliv uvidím. A v pátek tě budu očekávat,“ usmála se o to laskavěji. Nakonec Brumbálovi vyprovodila sama. Gellert postával v předsíni. Hrdý ve své tváři, narovnaný a ruce spojené za zády. Rozloučil se pouhým pokývnutím hlavy. Jak zprvu zavrhoval představu takové večeře, nyní si večer nemohl vynachválit a do budoucna? Mohl se těšit, až se znovu s mladíkem uvidí.

Godrikův důl, léto 1899, dům Brumbálových

Trvalo dlouhých čtrnáct dní, než se Gellert vzpamatoval ze svého výletu na hřbitov. Bohužel ještě víc zabral čas, kdy se mladík snažil přesvědčit svou pratetu, že je opravdu schopný vyrazit zpět mezi lidi. Godrikův důl sice nenabízel kdoví jakou možnost socializace, ale o to kouzelníkovi ani nešlo. Jediným pozůstatkem z nočního výletu byly vzpomínky, runa na hrudi a zlatý prstýnek v kapse. Gellert vedl s Bathyldou mnoho složitých rozhovorů, ve kterých se snažil dokázat, že vše bylo dílo náhody. Pochopitelně jí nemohl říci pravdu o tom, co se stalo. Jeho verze byla prostá. Docela omylem narazili s Albusem na tunely, cesta ven byla zablokována a tak mohli jít jen dál. To co se stalo poté? Jedna velká tragédie, které se bohužel nedalo nijak zabránit. Riskoval, že zapochybuje o jeho schopnostech a svéprávnosti. Ale stále to byla nejrozumnější možnost. Pravda byla jako jízdenka zpátky domů do Německa.

Seděl na kraji postele a pohrával si se zlatým prstýnkem. Už před pár dny zjistil, že uvnitř je cosi vyryto. Gaunt. Přemýšlel, co by to mohlo znamenat, než nakonec došel právě za pratetou. Ta mu jako uznávaná historička dokázala poměrně lehce odpovědět. Gaunt je příjmení čistokrevné kouzelnické rodiny. V jejím rodokmenu se dalo dopátrat jmen jako Salazar Zmijozel, jeden ze čtyř zakladatelů Bradavické školy, nebo Cadmus Peverell, což bylo pochopitelně jméno, které okamžitě vzbudilo zvědavost světlovláska. Co dělal prsten Gauntových v hrobce Ignotuse Peverella? Musel ho tam někdo zanechat, což mohla být jedna z možných nápověd. Díky Bathyldě zjistil, že rodina Gauntových bydlí v malé vesničce jménem Malý Visánek, směšné jméno, ale co také mohl očekávat od Angličanů. Vesnička se nacházela v Yorshiru, což byla pro Gellerta pochopitelně stopa a nové vodítko, které si přál s Albusem prodiskutovat. Byla jen otázka času a Gellertova charismatu, kdy mu Bathylda dovolí vycestovat právě tam.

Nyní postával před hlavními dveřmi postaršího domku. Nebyl ani velký ani malý, vhodným slovem se dal zhodnotit jako útulný. Pravda však byla, že zejména v kouzelnickém světě se nesmí dávat na vzhled a prvotní dojem. Vnitřní prostory domu mohly být skutečně všelijaké. Odkašlal si a zaklepal na dveře. Pro jistotu si upravil vestičku a schoval přívěšek s relikviemi za košili. Otevřel mu světlovlasý mladík Gellertova věku. Chvilku trvalo, než Gellertovi došlo, že se vlastně dívá na Albusova mladšího bratra. Bratři si byli nápadně podobní. Grindelwald mu ovšem do teď nikdy nevěnoval pozornost. Na večeři, která se konala již téměř před měsícem, věnoval veškerou pozornost Bathylde a Albusovi. Zbytek jeho rodiny přehlédl. Shledal je nezajímavými, nudnými a sám by je přesunul do kategorie společnosti nevhodné pro nadějné kouzelníky. Mohl Albuse politovat, že ho k sobě poutali právě rodinou vazbou. „Zdravím, přišel jsem za Albusem,“ prozradil a při pozdravu pokývl hlavou. Chlapec se nezdál být přítomností cizince nijak nadšen. Nastala mezi nimi odmlka. Černokněžník jen s velkou dávkou sebezapření zabránil protočení očí. „Mohu dál?“ optal se. Aberforth opětovně zaváhal, ale pak cizince pustil dovnitř. Dovedl ho do obývacího pokoje a vysvětlil, že bratr brzy přijde. Grindelwald tak osaměl v cizím domě. Spojil ruce za zády a pomalým krokem se procházel po místnosti. Chlapec musel být skutečně naivní, když si pustil dovnitř někoho jako je on, osobu, kterou prakticky neznal.

Očima pozoroval knihovničku, studoval jednotlivé názvy knih a přemýšlel o jejich obsahu. Natáhl ruku, aby jednu z nich získal, když v periferním vidění zaznamenal pohyb. Zastavil ruku v pohybu a podíval se ke dveřím. V nich stála mladičká dívka. Světlovlasá, modrooká s podivným výrazem ve tváři, ale ještě magičtějšími oči. Bathylda o Arianě mluvila vždy jen velmi opatrně, což konec konců Gellertovi vyhovovalo, nijak ho nezajímala. Dívka ho pozorovala jako kočka vetřelce. Nejistá si ničím. Upírala pohled na vetřelce, než se otočila a rozběhla se raději za mladším z bratrů. Grindelwald si neuvědomoval, že by provedl cokoliv špatného. Raději stáhl ruce opět k tělu a usadil se do jednoho z křesel. Neposeděl si již moc dlouho, jen chvilku po dosazení se ve dveřích objevil Albus. Mladík ihned vystřelil na nohy a projel si prsty ve vlasech. Koutky se nepatrně vytáhly do neúplného úsměvu. I tak jeho tvář působila daleko přívětivěji. Rozhlédl se po místnosti, než se rozmluvil. „Tvůj bratr mě pustil dál.“ Vysvětlil svou přítomnost v jeho domě, nebo alespoň co dělá v jejich obýváku. „Vlastně jsem se přišel zeptat, jak se cítíš. Co si pamatuji, oba jsme byli v poměrně zoufalém stavu, ale od probuzení jsem neměl tu možnost promluvit si. Je vše v pořádku?“ Jako diplomat věděl, že musí nejprve záměr zaobalit. Gellert se nikdy nezdržoval od toho, co chtěl skutečně říct, pro jednou však hodlal učinit výjimku.

Popel. Ohnivé jazyky. Plazící se rostlina. Jeho tělo, které bylo trháno zevnitř. Dech se náhle zrychloval, stával se, co chvíli sípavým a mělkým. Albus si nepamatoval, jak se dostal do jednoho z Bathyldiných pokojů pro hosty. Pouze tma a hluboko posazený hlas, který způsoboval mrazení v zádech. Ta chvíle byla určitým koloběhem, který nikde nezačínal nikde nekončil, Bathylda se obávala, že upadl do kómatu, až na ten dech, který prozrazoval, že mladík žije nejevil další známky života. Jakoby se snad nechtěl probrat, mohla jen čekat než sám otevře dveře ve vlastní hlavě, komůrka, která mu dodávala pocit bezpečí a zároveň ho oddělila od zbytku světa. Bylo to vcelku pochopitelné, že v určitém momentu jeho sebeovládání povolí a dolehnou na něj běžné světské starosti. Ztráta matky, nekončící starost o sourozence, ztráta otce, temná pověst, která se Brumbálovích držela. Trvalo to přesně jednu noc než se donutil otevřít oči, sám si namluvil, že se cítí dobře, prsty si zajel do chomáče zpocených bronzových vlasů. Pramínky mezi prsty proklouzají, jakoby nešlo o víc než stébla trávy. Pokoj, v němž se nacházel byl komfortní, útulně zařízený. Nebyl jeho. Vycházející slunce vrhalo na omítnutou stěnu groteskní stíny. Modré oči přestali studovat interiér a zaměřili se na lesklý oblak, který mu lépe než svědící škrábanec na čisté košili prozradil, události předchozího dobrodružství. Útržky a nejasnosti do sebe náhle zapadli. Vyhrabal se z postele s úmyslem zjistit, v jakém stavu je jeho přítel. Žije? Nechtěl dát příčinu tomu, aby si v hlavě přehrával tragické scénáře až k zešílení.

Bosé nohy skryté v plátěných nohavicích, ty dopadly na chladnou podlahu. Jeden krok a pak druhý. Už teď cítil, jak je jeho tělo slabé, nikoli fyzicky, psychicky. Jakoby byl zpět tam… ve tmě. Zavrtění hlavou, promnul si kořen nosu a u dveří se málem srazil s Bathyldou. “Dobré ráno, Bathyldo. Jak je na tom?” Zeptá se e tváři stále nepřirozeně bledý, ne, že by se to nepokoušel zakrýt jemným úsměvem, kterým rodinnou přítelkyni neošálil, nesouhlasně se na něj mračila. “Měl by ses vrátit do postele, drahoušku, u pana Ollivandera jsem tě na delší dobu omluvila, poradí si bez tebe. A Gellert, dostal se z nejhoršího a teď spí." Spokojeně pokývne hlavou a na naléhání slečny Bagshotové se opět posadí zpět na postel, to bylo však vše, čím jí vyšel vstříc. “Musím dodělat, ještě přepis dokumentů pro starostolec a dohlédnout na Ariannu,” zavrtění hlavou je tentokrát nesouhlasné a v závěru i přes Bathyldiny pádné argumenty se převleče do vlastního oblečení, které by bylo dobré vyspravit a dobelhal se domů, připravoval si jeden z těch neupřímných bezstarostných úsměvů pro případ, že by potkal sestru, jelikož v kuchyni se už svítilo. Silně pochyboval, že by ji přesvědčil, Ari dovedla v lidech číst jako v otevřené knize, často dokázala rozeznat starosti druhého člověka mnohem dříve než si je dotyčný uvědomil, nepotřebovala k tomu využívat nátlak nebo čtení myšlenek. K jeho vlastní smůle… inu, potkal se mezi dveřmi s bratrem. Ten se jen málo pozastavoval nad jeho zdravotním stavem. Mezi bratry došlo k další z hádek, tato však byla tichá, Aberforthovi na sestře záleželo, mnohem víc než jemu, ač nerad, přiznal to, bylo těžké na ně nepohlížet jako… jako na kouli na noze. Pro jednou se shodli, bylo zbytečné ji rozrušovat. Byl opět poslán do postele a spánek… tentokrát byl vysvobozením, nikoli upadnutím do temné jámy, z níž se chtěl a nemohl vyhrabat. Rostlinné žíly ho už neobjímaly. Tedy… teď.

Následující dva týdny se stali opět tou rutinou, z níž byl vytržen vždy v noci, tehdy se zabýval nejen studiem myšlenky, kterou, jak zjistil nešlo přimět k prozrazení obsahu, nešeptala jako její sestra. Neopovažoval se ji přinutit ke spolupráci ani za pomoci kouzel, která našel v několika svazcích své vlastní knihovny. Jednou z možností, která mu připadala nejbezpečnější pro starý artefakt byla tedy myslánka. Nádoba do níž se myšlenka vpustila, z jejího majitele se stával pozorovatel, obsah myšlenky si mohl prohlédnout na vlastní oči opakovaně, kolikrát chtěl. Užitečnější opatření než hologram nebo přimět vlasec, aby se choval jako věštba. Mluvil v tajemných obratech. Ale, jak se k myslánce dostat, byl to nesmírně vzácný předmět, který vlastnil málokdo a pokud snad… nechlubil se s tím a už vůbec ho nepůjčoval cizincům. Dlouhými hubenými prsty si zamyšleně poklepal na bradu a klouby si opřel o čelo. Modrý pohled završený do pergamenu byl vyrušen klepáním nezvykle zabarvené sovy na okenní tabulku. Elphias. Bylo nepsaným pravidlem jeho přítele, že mu posílal roztodivné sovy typické pro oblast, v níž se právě nacházel. Vpustil nočního návštěvníka dovnitř a za odměnu a houževnatost mu dal pamlsek. Sova spokojeně houkla na nastavila nožku. Nemohl se než spokojeně pousmát, když prsty přejížděl přes známé nepřehledné písmo. Ano… Elphias by jim s pátráním mohl pomoci. Knihu rychle zaklapl a začetl se do obsáhlého dopisu v němž přítel popisoval průběh jejich - své cesty. Albus mu odepsal obratem, líčil nález rostliny, seznámení s Gellertem Grindelwaldem, ale o vzpomínce… prozatím zůstala nezmíněna, dopis nedokončen.

Albus si zrovna povídal s Ariannou, která si volnou chvíli krátila tak, že si splétala složitý věnec z rostlin, jež jim rostly na zahradě a o něž se starala především ona, zaklepání slyšel pouze Aberforth a Ari… ta vycítila pouze magii, temnou a děsivou, napnula se jako tětiva ve tváři nepřítomný výraz ani stopy po veselém úsměvu. Albus věděl, že takové chování je předzvěstí k jednomu z jejích záchvatů. Ruce položil na hubená ramínka a začal k ní tiše promlouvat, uklidňovat jí. Že se Arianna ‘vrátila zpět’ poznal podle klidného výrazu v její tváři. “Ten člověk není hodný, Albusi, řekneš mu, aby odešel?” V jejím hlásku byl náznak strachu, neodpoví, pouze jí pohladí po světlých vlasech, otcovské gesto. “Zeptám se ho, co potřebuje a pak ho vyprovodím, ano, zlatíčko?” Promluví k ní tiše, jakoby jí svěřoval tajemství, slyšel Aberforthův nevrlý hlas a… ten druhý.

Chvíli mu to trvalo než se dostal do obývacího pokoje, dveře se tiše otevřeli a on se musel jen pobaveně pousmát nad strnulostí mladšího kouzelníka. Právě nyní se jeho rozpoložení dalo popsat slovy, ‘je jako na trní’. Na jeho vysvětlení pouze pokývl hlavou, zřejmě ani on, stejně jako společník neměli potřebu téma Aberforth dál rozvádět. “Pokud tomu tak není, zřejmě na to příjdu až časem.” Náznak úsměvu ve tváři stále přetrvává, to pouze palec pravé ruky přejede po ukazováčku, někdo třepal hlavou, když chtěl rozproudit myšlenky a Albus, ten si hrál s prsty. “To já bych se měl ptát, vypadal jsi mnohem hůř než já. Jak Bathylda zastavila působení té kletby?” Mírně nadzvedl obočí, a zrakem zavadil o Gellertovi prsty levé ruky, co si pomatoval, kletba začala parazitovat právě na ní a ve chvíli, kdy ho Gellert zbavil rostliny, jíž dělal hostitele, byla mrtvolně bledá a žilky se na ní černě klikatily. Vyléčit lehčí kletby to nebylo náročné, ale poradit si s tím, co málem zabilo Gellerta, na to nestačila jednoduchá léčitelská magie.
“Jsem neslušný, promiň, posaď se, dáš si něco?” Bradou pokyne ke křeslu u nějž Gellert postával a jeho vlastní přešlap neprozradilo nic líp než lehce zarudlé líce.

Gellert se zdál nejistý, což mohla být pouhá póza stejně jako čistá pravda. Přelétl místnost znovu pohledem a mimoděk si začal hrát s prsty. Nepatrně se pousmál a přikývl. „Snad raději ne, než ano,“ odvětil mile. Byla pravda, že zdravotní stav se mohl zhoršit až časem. Roky se jeho tělo mohlo tvářit jako zdravé a pak? Až to bude Albus nejméně čekat, nemoc zaútočí ze zálohy. Také se nemusela projevit vůbec. Třeba měl Albus štěstí, a přestože se seznámil s neznámou rostlinou více, než bylo potřeba, více než většina smrtelníků, nebude mít jeho kontakt žádný valný následek. Všiml si přítelova pohybu ruky. Mohl mu částečně připisovat stejné pocity, které právě teď cítil. Oba tak nějak netušili kde začít. Co říct, ale konverzaci nechtěli utnout.

„Prakticky jsem v pořádku,“ vysvětlil a podvědomě se zadíval na levou ruku, kterou stiskl. Nic nenasvědčovalo tomu, že ještě před pár týdny byla ruka zdrojem jeho nákazy. Čistá a po zranění nebylo ani památky. „Myslím, že na to se nemůžeš ptát mě, ale přímo pratety. Uměl bych si poradit s kletbou, navést někoho, aby mě vyléčil dokud byla nákaza poloviční, pak už jsem byl ztracen. Nejspíš tě zklamu, moc si toho nepamatuji. Poslední co mám v hlavě je zrcadlo a přenesení. Nevím kdo z nás, ale hádám, že ty. Co se mnou Bathylda dělala, co se událo v domě, nemám ani tušení. Nikterak jsem se následně nepídil po tom, jak se kletby zbavila,“ pokrčil rameny, zatímco vysvětloval. Opravdu si nepamatoval moc. Už tak události od návratu do světa na druhé straně měl zkreslené. Útržky a po přenosu bylo jen prázdno. Snažil se vzpomenout si. Chytal se čehokoliv, co by mu napovědělo Vrhl by se na pouhé stéblo, pokud by mu řeklo víc. Chtěl si s Bathyldou promluvit o tom, jak kletbu zastavila, ona ovšem odmítala takový hovor vést.

Zvedl k němu pohled a přikývl. „Vlastně ano,“ přiznal a usadil se do nabízeného křesla. „Snad čaj, pokud mohu být tak smělý?“ nepatrně povytáhl obočí a prsty přejel ve vlasech. Přehodil si většinu ze světlé čupřiny na pravou stranu. Byl rád, že ho Albus ihned neposlal pryč. Jistota se mu vracela a naděje v tom, že se stále budou moci bavit. Podíval se po zdech a odkašlal si, aby získal přítelovu pozornost.

„Říkal jsem si, že bude vhodné se omluvit i poděkovat. Riskoval jsem tvůj život a rozhodně se nezachoval nejlépe,“ začal řeč, kterou mu vnucovala Bathylda. Brzy si jí však rozmyslel. „Na druhou stranu, to co jsme tam dole dokázali, to bylo neskutečné. Napadlo by tě, že kdy odhalíš něco takového? Chci říct v našem věku s tím, co máme… Výjimeční jedinci si sami tvoří svůj příběh. Vkládají do něho jednotlivé kapitoly, události a skutečnosti, které jednou budou utvářet pohled na jejich osobu. Tam dole jsme začali společný příběh.“ Hleděl Albusovi do očí a jeho hlas se příjemně nesl. Přesně artikuloval, a přestože nemluvil moc nahlas, byl slyšet víc než dobře. Jeho hlas se lidem uměl vloudit do ucha. Podmanit si posluchače a získat potřebnou pozornost. Když mluvil o něčem, do čeho byl zapálený, snad by i v jeho očích bylo možné dohledat, to co si představuje jako živý obraz.

„Pochopím, když mě odmítneš. Dám ti čas rozmyslet se, ale na něco jsem přišel. Krom myšlenky jsem dostal ještě jeden dílek skládačky,“ sáhl do kapsy a na stůl položil prstýnek, který našel ve falešném hrobě. „Pokud někdo před námi hledal Relikvie a já vím, že hledal… nikdy se nikdo nedostal dál než my. Máme možnost získat je všechny,“ předklonil se a tvář se rozjasnila. Nechyběla potřebná jiskra, ta která mohla zapálit stejné nadšení i v Albusovi, stačilo dostat mladíka dostatečně blízko. Nadchnout ho. „Víš co bychom mohli dokázat?“ Koutky se zvedly výš. „Společně,“ odmlčel se a hleděl do modrých očí přítele, než se odtáhl a usadil se jako na začátku. „Nejsem snílek ani idealista. Nemysli si, že mám dětské sny. Já jen věřím v lepší svět, o tolik jiný a lepší než ten, ve kterém se nacházíme teď. Řekni Albusi, ty jsi spokojený jak náš svět, jak celý svět funguje? Líbí se ti ta nastavená pravidla nebo bys některá změnil?“ Pokusil se uhodit hřebíček na hlavičku. Od Bathyldy něco málo věděl, něco se dočetl. Albusův otec byl zavřen v Azkabanu., protože napadl mudlovské chlapce. Gellert v tom ale viděl víc a mohl doufat, že Albus tak docela nesouhlasí s uvězněním otce. Určitě věděl, co otce k napadení chlapců vedlo. Třeba by podobným událostem chtěl předejít a to mu Gellert v novém světě mohl nabídnout.

Modré oči nadále pozorovaly druhého kouzelníka, na pár vteřin, jakoby se v nich snad objevil záblesk, vteřinový návrat loutky v náručí predátora. Jeho vlastní vzpomínky byly… až moc realistické, nezkreslené. Nicméně pro teď, nechtěl rozvádět, k jakému poznání ho rostlina přivedla, na jednu stranu ho fascinovalo na tu druhou, děsilo zároveň. Albus se nestával ve snech pouhým pozorovatelem, jež sleduje průběh děje jako divák při zajímavém dramatu, kdeže on byl jediným aktérem na prázdném jevišti, nejvíc se hnusil snad jen… z té radosti, kterou mu přinášelo poznání. Co pro to byl schopný dát, obětovat, nabídnout… Bylo to proti lidskosti. Toto však byly myšlenky pečlivě uvězněné v jeho hlavě, ty, které se nestanou skutečností. Mezi dvojicí nastalo ticho, tolik nepodobné nepříjemné a dusivé atmosféře. Bylo paradoxně sdílné a Albus už teď věděl, že Gellerta nevyprovodí tak rychle, jak slíbil Arianě.

Z úst se stane přísná čárka a na čele se objeví vráska značící zamyšlení. Mimoděk se dotkne prstu spodního rtu, slovům mladšího muže naslouchá, sám si v duchu skládá obrázek, ještě teď majíc v hlavě útržky rychle reagující kletby, která začínala na dlani, „v každém případě to nebylo bezpečnostní opatření, které přichystal Peverell, byla to mnohem starší magie. Kletby nereagují na člověka tak rychle, zvlášť pokud využívá černou magii.“ Nadhodí, byl tedy nasnadě dovětek, že nemohl být ošetřen typickými léčitelskými formulemi. Ty by kletbu zpomalili, možná na pár let zastavili a Gellert by v žádném případě nesměl kouzlit. Albus sám ovládal léčitelskou magii, nicméně něco takové, co by proti černému nepříteli svedl? Rostlina mu navíc sama dala odpověď, kletba s ní souvisela stejně jako všechno ve světě na druhé straně, naprosto všechno, tak proč se tak snadno vzdala? Nebyla to její přirozenost.

„Když chvíli počkáš… Urychlil bych to, nicméně, Ariana špatně snáší, pokud jsou v její blízkosti stopy magie.“ Slova, která zřejmě nemínil dál rozvádět, aspoň ne nyní, on i jeho bratr se používání magie pokud možno vyhýbali, jednoduchá kouzla sice neměla tak fatální dopad jako jiná, náročnější, nechtěl však nic nechávat náhodě. Ohrozil by, jak Gellerta, tak Arianu. Její záchvaty se většinou daly kontrolovat, neušla mu však Arianina strnulost, když se s Grindelwaldem viděli vůbec poprvé, její reagování na cizí lidi bylo přinejmenším ostražité, to neplatilo u kruvalského kouzelníka. Dokázal by tedy i nyní sestru zastavit bez použití omračovací kletby? Voda, která stékala do oprýskané cínové konvice, nebyla ani zdaleka pozitivním dozvukem. Přes otevřené dveře do pomenší kuchyně slyšel víc než dobře Gellertův pokus o omluvu, nijak se netajil tím, že mu koutky ujížděli do úsměvu, snad pobavením.

Albus nebyl ani zdaleka nemuzikální a co se týkalo podtónů a nadtónů, Gellertova teatrálnost, jakoby fráze odříkával z příručky, se prakticky nedali nepostřehnout. „Gellerte, role kajícníka ti žalostně nejde, jsme oba naživu, minimálně ses přesvědčil o tom, že se netaháš se zbabělcem.“ Hlas byl podbarvený smíchem, který nezněl ani zdaleka tak afektovaně jako omluva přítele. Jedno světlé obočí zůstává nadále pozvednuté. Postavil na viktoriánský stolek, který tvořil pomyslnou hranici mezi dvěma křesly podnos s čajem pro Gellerta a s kávou pro něj. Neopomněl mističku s cukrem. Ukázková hospodyňka. V duchu se sám nad sebou ušklíbl. Posadil se do druhého křesla, jedna z rukou volně spočinula na stehně, zatímco druhou se opíral o polstrovanou područ. Nebylo těžké ztratit se ve slovech přítele, ve vášnivém pohledu, který se na něj upíral, kdyby nyní před něj samotného postavili zrcadlo, zjistil by, že jeho výraz se příliš neliší od Gellertova, ve tváři zájem, zaujetí, v očích živá jiskra.

Mírně se předklonil, aby si mohl vzít prsten, pečlivě ho studoval, stále však vnímal přítele, ostatně, dala by se slova, jež se nevtíravě dostávala k uším ignorovat? Gant. Jeho vlastní pohled se opět setkal s druhým, modravým, jakoby se už jen v očích zrcadlila ona bouře, kterou chtěl Gellert Grindelwald vyvolat. Jak dlouho si ho vůbec dokázal a chtěl držet od těla? Nebezpečné nápady a divokost, věděl, že se pouští na tenký led, tímto okamžikem začne něco nového. Nemýlil se. „Pevně dané mantinely nikdy nejsou výhodné pro všechny. Kdo tvrdí, že fungování světa je dokonalé a bezchybné je hlupák, ale Gellerte, pověz mi, jak bys ho ty chtěl změnit? Jaká je tvoje idea fungování světa…“ I on si dovedl umně získat pozornost posluchačů, nemusel křičet, zbytečně zvedat hlas, ten byl tak podivuhodně podbarvený, ani měkký ani tvrdý, jakoby byl zastíněn. Věděl na, co přítel naráží, ale v tuhle chvíli, ho opouštěla určitá lehkovážnost, s níž se pokoušel nahlížet na to nepovedené melodrama, kterým se nyní stal jeho život. S Gellertem si stále ukazovali pouze stránky sebe samých, které… kterým dávali možnost vyniknout, člověk nikdy neukazuje minci pokud ji má v ruce, vždy je to buď rub nebo líc, stejně to bylo i s povahou. Nakolik upřímní k sobě dovedou být?

„Kdo by si pomyslel, že bude vstup do Peverellova hrobu hlídat právě taková magie?“ Nadhodil a odmlčel se. Setkal se s takovou magií, praktikoval taková kouzla, že se sám divil, že jeho duše není temnější než černá. Ve svém věku? Zjevně kdyby si přál tvořit viteály, ani by nemusel zabít. Dovedl by si docela sám roztrhnout duši ve dví. Ale proč by potřeboval Gellert vůbec takovou pojistku? O nesmrtelnosti snili lidé, kteří se buď obávali zemřít, nebo měli pocit, že jeden lidský život nemůže stačit pro vykonání jejich činů. Tak jako tak, Gellert je házel do jednoho pytle. Každý, kdo stvořil viteál byl pro Grindelwalda obyčejným zbabělcem. Z myšlenek se ovšem vrátil zpět k Albusovi a koutek pravé strany rtů se povytáhl nahoru. „Otázka zní, kolik z toho co jsme viděli, bylo skutečné původní kouzlo a kolik z toho už přetvořila ona rostlina k obrazu svému. Nenapadlo by mě to tak rychle, pokud by šlo o obyčejnou kletbu. Sama o sobě byla z dávné minulosti. Velmi silné kouzlo, které dokázal stvořit jen velmi silný čaroděj. A moje teorie? Ta rostlina to jen přiživila,“ pokrčil prostě rameny a zadíval se ven z okna. Za domkem se nacházela malá zahrádka. Pozoroval jí, než se pozornost zas a znovu upřela na modré oči. „Víš o mně, že jsem černokněžník a dle mého, ne příliš skromného názoru, nejsem obyčejným černokněžníkem. Proto se mi ani trochu nelíbí, jakou rychlostí kletba postupovala. Protiklady se přitahují.“ Odmlčel se a prst si přiložil ke rtu. Tvář zvážněla. „Odolával jsem prakticky krátkou dobu, neměl jsem moc času. Myslíš, že čaroděje užívající bílou magii by kletba zabila rychleji, či okamžitě?“ Byla to společná domněnka, ovšem utvrdit se v ní nechtěl ani jeden z nich.

„Určitě, v pořádku,“ krátká slova. Určitě mu nevadilo počkat a plně respektoval to, že Albus nechtěl v přítomnosti sestry přehnaně využívat magii. Pohled se vrátil na místo, kde se s Arianovou viděl. Určitě citlivé dívce jeho přítomnost nepůsobila radost. Samotná rostlina v podzemí ustoupila, jakmile se objevil v Albusově hlavě. Byla z něho Ariana stejně rozpačitá? Sám o sobě vyzařoval silnou temnou aurou. Nebylo to ovšem tak, že by respektoval zdravotní stav dívky. Pramálo mu sešlo na její neschopnosti a rodinné potřebě starat se o ní. Respektoval, či snad chtěl být lepší, právě pro Albuse. Měl vhodné vychování a přítel ho nevědomky nutil ho dodržovat i zde. Zarazil se, když přítel znovu promluvil. „Nejde? Jsem zklamán Albusi. Měl jsem připravenou tak krásnou řeč o svém pokání. O obrácení svého života k Bohu ve sklíčenosti ducha a zkroušenosti vlastního srdce, k nápravě spáchaných hříchů. Dokonce jsem chtěl zcela upřímně vyznat své smrtelné hříchy,“ promluvil s jistou dávkou teatrálnosti, což Gellertovi nebyl podobné. Jeho hlas se nesl ironicky, a přesto v sobě zanechával dostatek vážnosti. Pozorný posluchač, ten kdo Gellerta zná, poznal skrytý význam slov a jejich zanedbatelnou pravdivost. Ruce přejeli po stehnech ke kolenům a společně s tím se černokněžník předklonil. „O tom jsem se nepotřeboval přesvědčit, to jsem věděl,“ pronesl mile. Dokázal by Albuse považovat za spoustu věcí, nikoliv však za zbabělce. Jeho hlas byl příjemný, jak si nesl podbarvení smíchem. Gellert měl tím pádem potřebu usmívat se a mluvit docela stejným způsobem. Nakažlivé gesto. Až nehezký vliv na něho starší kouzelník měl. Otázka byla, do jaké míry si to uvědomoval. Nebylo pochyb, že se oba silně ovládají a toho druhého podřizují. Mění si vzájemně názory a jeden formuje toho druhého. Kouzelné to bylo však v tom, že si to ani jeden z nich neuvědomoval, či snad nechtěl.

Natáhl se po lžičce v cukřence. Osladil šálek dvěma lžičkami. Kompenzace za citrón, který hostitel nedodal. Ovšem to mu Gellert neřekl, o Britech a jejich způsoby přípravy čaje se ještě měl co učit. Bathylda na něho nejednou zkusila čaj s mlékem, což pro chlapce Gellertova původu bylo zcela nemyslitelné a nepřijatelné. „Děkuji,“ pousmál se a napil se. Čaj byl dobrý. Silný, jak se u Britů dá očekávat a nepatrně hořký. Jen co se cukr zcela rozpustil v horkém nápoji, hořkost zůstávala jen jako konec ocásku po posledním doušku. Upil několik loků, než šálek vrátil zpátky.

Po poslední otázce se musel Gellert ještě jednou napít, následně se však postavil a po obývacím pokoji přešel tam a zase zpět. Zastavil se u svého místa a zahleděl se z okna. „Zákony v našem světě nejsou správné,“ vysvětlil a otočil se k příteli. „Neměj mě prosím za zasněného idealistu, tím nejsem a nikdy nebudu. Chci bezpečný svět pro nás kouzelníky. Život bez strachu z odhalení. Cožpak toho také nemáš dost?“ pohlédl na jemnou tvář společníka. „Kolik kouzelníků zemřelo kvůli tomu, že nás mudlové nechápou? Kouzelníci se bojí. Ukrýváme se, strachujeme, krčíme v rohu a doufáme, že nebudeme odhaleni. Nutí nás ukrývat naší podstatu, to čím jsme. Omezujeme se, přestože jsme těmi nadanějšími, silnějšími. To není správné Albusi. To je to co bych chtěl změnit. Sejmout z našeho světa strach. Žádné dítě by se nemuselo bát ukázat svou moc, kouzelníci by se nemuseli sdružovat v komunitách, kde si konečně mohou oddechnout. Má idea tedy je… najít dostatek rozumných čarodějů, co mi porozumí. Přimět svět si uvědomit, koho naše zákony vlastně chrání…“

Rozmluvil se, než se otočil a opět vykoukl z okna do zahrady, tiše si povzdechl a následně se usadil na původní místo. „Ty mě přeci musíš chápat. Víš, že nechci nic špatného, chci dobro. Chci najít pochopení u kouzelníků, jako jsi ty. Ty a já bychom přesvědčili masu lidí, to vím.“ Spojil ruce a palcem si přejel po hřbetu ruky. „Tvrdím, že svět potřebuje nový řád. Ten bychom ty i já mohli stvořit.“

První z otázek nechá bez odezvy. Mezi přáteli se rozhostí ticho, rušené pouze nesynchronizovaným dechem a praskáním ohně, který před dvěma hodinami zapálil Aberforth, večer byla v obývacím pokoji vždy zima a to i v létě, kdy se topilo jen minimálně. Zavěšené kukačky pravidelně tikaly a tak to chvilkové ticho nebylo užíravé. Avšak druhá z Gellertovích otázek ho snad popostrčila k tomu, aby mu prozradil něco o vizích, vzpomínkách té… rostliny. Byl to podivný pocit, už teď věděl, že kdyby někoho přítel zavraždil, že by mu dotyčného pomohl zahrabat. Bylo to divné pouto, které ty dva spojovalo. Jen stěží mohl tušit, jak je tato myšlenka pravdivá. „Tvoje teorie není dočista zcestná. Ta rostlina je mnohem starší než Godrikův důl, zažila počátky kouzelnictví. Potvrzuje domněnku určitých suchých teoretiků, že původně nebyla magie dočista vázaná na lidi, člověk se nerodil s magickým nadáním, ta pochází z přírody, tedy ta původní, bílá. Avšak i v přírodě vznikají paradoxy, šmejdy,“ odmlčí se a koutky sebou lehce škubnou, Albus už v křesle nesedí, špatně se mu mluví, sice nemusí chodit, aby se mu vzpomínky, ty cizí, lépe převáděly na jazyk, nicméně. Postával vedle křesla, loktem se nedbale opíral o polstrování, vypadal nyní jako přednášející kantor, „a naše rostlina vznikla právě díky ne docela čisté magii pocházející ze zdroje kdesi hluboko pod africkou pouští. Rostlina má vlastní vůli, je to zabiják, noční tvor, který není zvyklí na slunce, není odolná vůči bílé magii, proto se nemohla dostat na povrch, vyhledávala přítmí. V Godrikově dole ji našel jeden ze zakladatelů již jako dospělce, je nebezpečná, lehce ovlivnila jeho smýšlení, promlouvala k němu, propůjčila mu magické nadání, které ona sbírala po mnoho set let. Zaručil jí stálou potravu, ochranu, komplex chodeb, kterým jsme procházeli, ji má chránit před světem, dostal za to velkou magickou moc. Dřímala a čekala jen na hlupáka, který se nechal ovlivnit, vše mu ukáže a on jí dá ochranu, bílou magii. Nic by jí už neohrožovalo, nepotřebovala by hostitele.“ Odmlčí se, celou dobu koukal kamsi mimo Gellerta, jakoby mu před očima znovu běžely výjevy, nyní však necítil odpornou radost, jako ve světě na druhé straně, z monologu mrazilo, ježily se chloupky, mimoděk namotá na jeden z dlouhých prstů jeden z nazrzlých prstenců. Nyní se zaposlouchal do zvučného hlasu mladšího společníka. Nad jeho průpovídkou se na tváři opět objeví náznak úsměvu, to jen oči se nesmějí. Velmi dobře si uvědomoval, že to mohla být jen otázka času než by se kletba dostala k srdci, z těla zlatovlasého chlapce by se stala chladná socha, která nic nevidí, necítí. „Je to možné, však i při nemoci tělo lépe odolává viru, který zná, pokud je mu vystaveno.“

„Chystáš se opustit dráhu mága, obléknout mnišský rubáš a začít vykonávat nezištnou pomoc? Mé znalosti křesťanství nesahají dál než k tomu, že slaví Vánoce. Ale prý není na škodu párkrát se pomodlit a tvrdit, že vám Bůh pomohl k prozření…“ Mluvil naprosto seriózně, jakoby snad sám zvažoval, že se dá na víru, nicméně gesta, která jeho řeč doprovázela, byla víc než výřečná a poukazovala na zcela zřetelný opak. Protáčení špičky nohy, jakoby měla vlastní oběžnou dráhu, bylo v tom cosi pravidelného a zároveň… to byl zřejmí akcent, oproti předchozímu postoji. Snad podtóny a nadtóny v přítelově hlase dostatečně nevnímal, popřípadě se tvářil, že… v jeho slovech nerozeznal jiný podtext než rýpavou poznámku, však, na kolik byla jeho vlastní otázka opravdu rýpavá? Dalo se nad tím polemizovat. Přesunul se zpět do křesla, lehce dosedl, jedna noha přehozena přes druhou, zcela uvolněný, když se k němu dostával tok slov, zabarvení Gellertova hlasu by z něj snadno udělalo silnou řeku. „Něco takového jako statečnost se dá lehko zahrát…“ Odvětí do ticha, poznámka, kterou nepodložil dalším argumentem, nebylo na ní moc, co chápat pouze skrytý význam. Albus lépe než kdokoli jiný poznal, jak to vypadá, když odcházejí jistoty, které byly samozřejmé, jeho matka byla statečná žena a doteď nevěděl, nakolik si to sama o sobě doopravdy myslela a nakolik pouze přesvědčovala okolí, jež jí nastavovalo nevlídnou tvář pro snůšku lží, které musela přiživovat na úkor vlastnímu štěstí. Tvrdá žena, která nesnesla pláč, ten vlastní raději dusila než připustit slabost. Avšak tyto myšlenky… Zmizeli s pohledem do průzračných očí.

Stolování sebou neslo několik přísných zásad, které by se v lepší společnosti měli dodržovat, ani jeden z mladíků na ně však nedbal a na Gellertova slova díků pouze pokývne hlavou, jakoby neverbálně odvětil, to ani nestojí za řeč. Zároveň se však nezeptal, co do čaje dávají Němci, drobnost, kterou si Albus jako hospodyňka začátečník, který se s jejích zachovalými zvyklostmi ohledně pití čaje nesetkal, zkrátka neuvědomil.

Jeho slova ho zasáhla na tom správném místě, upíjel zrovna z vlastního šálku, jakoby se v něm cosi zlomilo, jakási zábrana, na uzdě držený vztek vůči násilníkům. Zakuckal se, přikrývajíc si rty stále pozoroval přítele, který přecházel ve vlastní trajektorii. Pomněnkové oči se sotva znatelně zúžily, tvář jakoby nebyla nyní ničím víc než obličejem kamenné sochy, jednou z těch antických, které jsou nádherné, bezchybné a zcela netečné k životu. Rty stažené do přísné linky. „Nenávidím je, za jejich hledání toho, co je normální, útočení na cokoli, co se vyhýbá zajetým normám, pravidlům, která slepě dodržují… jako stádo hloupých ovcí.“ Jeho hlas se nerozléhal, nehlučel, stále kontrolovaný vztek, který se projevoval tichým tónem a jasnou artikulací, jakoby slova odsekával. Přísně, stručně… úsečně. „Jak chceš nastolit nový pořádek… Pouze za pomocí síly, pokud se nenechají přesvědčit?“ Jeho dotazy byly odůvodnitelné a zcela logické, jak sám Gellert řekl, nebyl idealista nebo snílek, nevěřil, že mudlovský svět je jako mince, že má rub nebo líc a tím to končí. „Pokud chceš mudly ovládat musíš je poznat. I hloupé ovce můžou být pro vlka rizikem, velké stádo ho zkrátka udupe. Plápolající plamínky nyní jeho tvář podivně deformovaly, vykreslovaly na ní nejrůznější stíny.

Poslouchal přítelovo vyprávění, naslouchal příběhu, který jemu zůstával po dobu bytí ve světě na druhé straně odepřen. Ale jemu ne, přítel si zažil příběh rostliny na vlastní oči. Viděl co ona, cítil co ona a nebýt Gellertova zásahu, splynul by s ní. Docela bez boje by jí věnoval své tělo. Stal by se hostitelem. A pro co? Pro pár vzletných okamžiků. Byly i jiné látky, které dosáhly stejného pocitu uspokojení a jedinec přitom nehazardoval s vlastním životem. To nebyla symbióza o kterou by měl člověk stát, snad jen blázen. A neměl právě Albus něco společného s bláznem? Možná a nebo byl nadčasový. Jen ten fakt, že klidně seděl v přítomnosti černokněžníka. Uznával Gellerta, neobával se ho a nenařizoval azkaban jen proto, že vládne jiné síle, než je pro kouzelníky typické. Neomezoval ho, nemračil se ani nestranil. „Řekni mi jedno, jak se z pouště dostane taková rostlina do temných tunelů zamračené Británie. Z toho co povídáš není pochyb, že jí zdejší prostřední musí být daleko příjemnější a… nedává jí právě možnost rozvinout se? Chci říct, můžeš nesouhlasit, ale viděl jsi ty chodby. Možná kilometry šlahounů, kde má konec a kde má začátek? Je pod celím Godrikovým dolem? A můžeme to tak nechat. Jak jsi řekl, je to nebezpečná rostlina, sílí tam dole ve tmě. Není naší povinností vyhladit jí? Můžeš mě obvinit, že si protiřečím. Není právě tohle to co dělají mudlové? Ničí to, čemu nerozumí? Já chci jen říct to, že se dost možná jednou můžeš dívat na to, jak bude Godrikův důl zničen, protože ta rostlina už nebude muset být nadále ve tmě.“

„Co já vím?“ pokrčil rameny a dodal k tomu i gesto v obličeji. Čistý nezájem, kde ihned zavrhnul něco, co pro něho není podstatné. „Těžko bych oblékl rubáš. Mniši jsou tiší a to je něco, co se s mými názory neslučuje. Neuměl bych jen přepisovat knihy, modlit se a věřit v našeho pána.“ Ne, jako Němec měl svůj názor na celou víru, vlastně nevěřil. A pokud ano, nepřikládal víře žádnou váhu. „Je to víc než Vánoce, ale já sám bych nikdo nemohl tvrdit, že veškeré mé bytí má na svědomí něco jako Bůh. Není to nic, co by mělo hmatatelný důkaz, co by se dalo potvrdit. Proč se klanět k falešným modlám?“

„Omyl, statečnost se nedá zahrát, Albusi,“ zavrtěl hlavou a pozvedl přitom ukazováček. „Copak může zbabělec hrát statečného? Nemůže. Jsou emoce, povahové vlastnosti, které zkrátka nezahraješ ani nedokážeš předstírat. Ano, můžeš ze sebe dělat statečnějšího člověka, než jakým doopravdy jsi, ale to bys nezahrál, kdyby tam žádná statečnost, nebo snad odvaha nebyla,“ upozornil ho a pousmál se. Albus si byl svými výroky až moc jistý, jako kdyby se jednalo o absolutní pravdu. Život ho zklamal a díky tomu se pokřivil pohled na svět. Gellert mu ještě musel dokázat, že tomu tak není. Že neexistuje jedna jediná pravda a že je naopak velmi relativní a takovou pravdu? Inu tu musí respektovat. Co je názor jednoho nemusí být nutně názor druhého.

Albus se zakuckal, ale to Gellertovi vykouzlilo na rtech úsměv. Úškleb jako kočka, oči byly pronikavější a přítele si přeměřily. Stále chodil, mluvil a nebo poslouchal. Jeho povolení zábran mu udělalo radost, snad i srdce poskočilo. Konečně vydoloval z Albuse to, co potřeboval. Věděl to, byl si celou dobu jistý, že to tam v něm někde je. Jen to chtělo trpělivost a odhodlání to najít. Několika delšími kroky překonal vzdálenost mezi nimi. Ruce položil na opěrky křesla a k příteli se sklonil. Dělilo je sotva pár centimetrů. Hleděl příteli do očí. Upřený pohled bouřkově modrých očí do těch pomněnkových. Gellertova tvář strnula. Byla přísná, smrtelně vážná a přesto… koutky se vytáhly do úsměvu. Sotva patrný, ale jestli tam úsměv byl, pohled v očích ho udupal. „To je přesně ono,“ přikývl. „Útočí na to, čemu nerozumí. Odmítají nás pochopit, jejich omezenost jim nedovoluje vidět. Stádo ovcí? Ne, to ne. Oni jsou převlečené ovce. Hladový vlci co si hrají na stádo. Všechny ty tupé výrazy, nechápavá gesta… ale řekni jim pravdu, řekni jim kdo jsme a zničí nás. Odhodí beránkovo roucho a rozcupují všechno. Není to tak, že nás nechápou. Oni nás nechtějí pochopit. Kouzelníci se snažili, ale jak to vždy dopadlo? Katastrofou. Zdivočeli, myslí si, že jsou něco víc, ale právě to chci změnit. Tvou sestru napadli mudlové. Je to silná čarodějka, velmi silná… cítím to z ní, celý tenhle dům je její sílou nasáklí. Ale ona nikdy ten potenciál nevyužije, proč? Protože jí ublížili. Bojí se, je nejistá. Chceš aby se tohle dělo dalším malým holčičkám a chlapcům? Další, kteří si budou hrát venku, ale mudlové jim ublíží? Toho mám dost. A to nejhorší? Není to jen tohle. V Německu zapálili dům, uhořela v něm celá rodina? Proč, protože byli jiní a mudlové se jich báli. Ve Švédsku? Oběsili dívku, která dokázala přivádět zvířata k životu. Francie? Zastřelili kluka, který svou silou zastavil auto, když ho málem srazilo. Nemůžeme zavírat oči nad tím, co se děje. Protože tohle všechno se děje, je to skutečné. Všechno to, co jsem ti právě řekl? Události, které se staly během jednoho roka, nikdo jim nezabránil, nikdo s tím nic nedělá. Naše komunita se dál skrývá, tiše truchlí, ale já říkám dost,“ hlas se zvyšoval, Gellert více a více zuřil. Odtáhl se a narovnal. Udělal několik kroků zpátky. Ruce vložil do kapes a promnul si oči.

„Já se nebudu ohýbat pro ně,“ ukázal rukou ven. „Jestli tohle budeme totiž tolerovat, blíží se náš konec,“ pronesl důrazně. Jeho hlas hřměl, gradoval. „Ne, nebudu používat jen sílu, to by bylo prostoduché. Násilí vyvolává další násilí. Ne, chci jim to vysvětlit, ale pokud to nepůjde? Já se nebudu bát je zastrašit,“ pozvedl hrdě bradu. „Chci bojovat za nás. Za kouzelníky,“ otočil se a došel k vitrínce. Přejel po tlustých knihách, než se otočil k Albusovi. „Měl bys bojovat se mnou. Jsi dobrý člověk, v povaze jsi lepším člověk, než kdy budu já. Potřebuji tě k sobě.“ Jeho hlas se utišil. Jemný jako vánek a stejně tak příjemný. Milý, ten hlásek, který skutečně patří k šestnáctiletému chlapci. „Chci nastolit nový svět a my dva? Jeho vládci. Podělíme se společně o to všechno.“ Na chvilku? Křečovitý úsměv. Jistý si sám sebou, svým plánem i přítelem. Kdo jiný měl důvod, když ne Albus, poté co jeho rodina tolik doplatila. „Ne, vím… nejde všechno hned. Musíme zjistit jak to stádo ovládnout. Musíme zjistit, jak se s takovými vlky vyje. Pak to všechno uskutečníme.“

Nestarší ze sourozenců Brumbálovích se dal považovat za veskrze nečitelnou osobu, ale nyní, když líčil život rostliny… byl jako otevřená kniha popsaná hustými literami, ačkoli si to jen stěží uvědomoval, chvílemi ztvrdlé rysy, divoký záblesk v očích, přesto… to byl stále Albus. Nebylo těžké si vše vybavit jako v případě, že hledíte na fotografie v rodinném albu, už nyní si byl plně vědom, že v něm po magii lačnící dravec zanechal nesmazatelnou stopu, takovou jíž se nezbaví, přesto, ne zcela podobné té, jež ve vás nechá černá magie. Jak by reagoval, pokud by se s květinou dostal do styku znovu? Nechtěl hádat, i přes velkou psychickou ochranu nemusela vynaložit přílišný nátlak, aby ho ovlivnila. Lezavý pocit… úplnosti… ten nemizel. Místností se nesl Gellertův hlas, avšak Brumbál? Nyní putoval pohledem po plamenech, jež se třásly, mizely v oharcích, a co chvíli změnily svou barvu i strukturu. Byl ve tváři strhaný, mimika, již mohl společník vidět pouze z profilu, jelikož, ve chvíli, kdy se k němu otočil, byl Albusův výraz stále… přívětivý, vstřícný, šlo o intenzivní potřebu nevypadat před přítelem slabošsky. Nešlo nevidět určitý vliv, který na něj mladší kouzelník měl i přes pověst, která byla veřejně známá, byl pro Brumbála nový přítel zkrátka… čímsi lákavým, východiskem k tomu, jak se zbavit ordinérní rutiny. „Každý živý tvor má už od pradávna schopnost adaptace, zpočátku pro ni místní podnebí nebylo příjemné, avšak měla čas na to, aby se naučila snášet to, na co není zvyklá a to jen proto, že pro ní byla místní krajina výhodná. Máš pravdu… v určitém ohledu, ale šlo by to vůbec… pokusit se zbavit rostliny pomocí něčeho, proti čemu je odolná?“ Nechá poznámku viset ve vzduchu, odpověď byla nasnadě, bylo logické, pokud by se květeny zbavily tak obyčejně, že je nebude považovat za hrozbu, minimálně do té doby, dokud nezjistí, že… umírá. „Godrikův důl je vězení, skryté v poklidném rouchu, ale… nikomu z jeho předpojatých obyvatel bych nepřál smrt, v područí útočníka, před nímž se nemůžou bránit.“ V jemně řezané tváři byla určitá starostlivost, strach o osoby, které o to z větší části nestáli. Nicméně na vlastní kůži si zkusil, co oběť, hostitel, chcete-li prožívá, co ztrácí.

„Ne každý má odvahu věřit sám v sebe, ve vlastní sny a plány, není pak lehčí věřit tomu, že je něco vyššího nad námi, co nás podrží, když to potřebujeme a ochrání, když je nám nejhůř?“ Šlo o řečnickou otázku, na kterou neočekával odpověď, kolikrát v dějinách četl o druidech, kteří věřili, že veškerá jejich moc je jim pouze propůjčena od bohů, ve chvíli, kdy ji zcela neovládli, tvrdili, že si ji bohové berou zpět. A Albus? Měl vlastní představu o bozích, uznával matčiny keltské bohy, ti pro něj byli skutečnější než křesťanský bůh a malé Jezulátko, syn boží a spasitel?

Další z Gellertových argumentů ho však udolal. Pro jednou se nepokoušel oponovat, snad nebylo, jak. Avšak skutečně přesvědčen byl pouze z části, snad to bylo tím faktem, že zbabělce jako takového zatím pořádně neprohlédl. Modravý pohled se opět stočil do plamenů, byl to jeden z těch tolik typických gryfů, málokdy se mu stávalo, že by mluvil víc, než bylo bezpodmínečně nutné jen z toho důvodu, aby ho bylo slyšet, avšak společníkovi úsměv opětoval, váhavý, částečně nejistý. Debata, kterou dvojice vedla, byla asi jako tanec na tenkém ledu, jeden ukvapený pohyb, zaškobrtnutí a je konec.

Pohled, kterým ho provrtával druhý kouzelník byl pátravý, jakoby se mu znovu pokoušel číst myšlenky, vlastně nebyl daleko od pravdy, jelikož ve chvíli, kdy někdo hodnotí, jestli za něco stojíte je mnohem složitější obstát než kdykoli jindy. Bylo nespočet podobných situací, kdy si ho kterýkoli z jeho předchozích společníků přeměřoval právě takto, upřeně, snažíc se ho vystavit drobnohledu. Ani nyní se nezachoval jinak, přestože na plavovlasého mladíka reagoval, tak… jak by neměl. Též jeho pohled byl pevný, tvrdý, rty stažené do přísné čárky a na čele drobná vráska, v očích se objevil překvapený záblesk v momentě, kdy Gellert změnil svou zaběhlou trasu, už nechodil do pomyslných osmiček či obrazců, jež jen zdůrazňoval klapot podpatků, rychlý, přesto bez zjevné topornosti. Když se k němu zlatovlasý společník nahne, přičemž mu prakticky zamezí jakoukoli možnost se vzdálit, jakoby mu snad naznačoval, kdo má navrch. Muž, který se před ním nyní zjevil, byl známý a cizí zároveň a jeho vlastní vystupování… bylo hrdější, v rysech se objevila osoba, jíž se měl brzy stát, člověk, který se nekrčil před nikým a to bez rozdílu. S tajemnou jiskrou v očích, neznatelným úsměvem a hrdě pozvednutou bradou.

Ona divokost, vztek a vzdor, emoce, které Gellert jindy skrýval, vyplynuly na povrch, stejně nenápadně jako letní bouře, snad jen s tím rozdílem, že přítelova hořkost gradovala. Albus ji nemínil mírnit, klidnit, společníka v jeho vzteku. Onu neutuchající rezonanci znal a chápal. Naslouchal výčtu katastrof, které se do Anglie nedostaly. Jejich vláda se je snažila od podobných zvěstí uchránit, snad ze strachu, že by se našel někdo jako Gellert. Sám sebe se ptal, proč o zprávách, jež mu předkládal Němec Elphias mlčel. Itálie. Francie. Řecko. Afganistán. Švýcarsko. V gestech bylo znát zhnusení, avšak podávané dočista jinak než v případě Gellerta, Albusův vztek byl tichý, kontrolovaný, možná proto nebezpečnější, pevně držený silou vůle, jelikož, kdy nastane chvíle, kdy nebude mít potřebu ani chuť držet vlastní hořkost pomyslně spoutanou? Ruce, které byly volně položené na podpěrách, ztuhly, klouby zbělaly a prsty ztuhly, nehty zaťaté do leštěného dřeva.

„To je zbytečná otázka, nemám v plánu přehlížet hrůzy, kterými se snaží hloupě zabránit možné hrozbě. Je mi na nic z lidí, kteří se pokouší vrhat větší stín, než jsou schopni.“ Lehce přivřel oči, zatímco Gellertův hlas čím dál více rezonoval, sílil, ten jeho byl stále stejně poklidný přesto však rázný, úderný. „Nebudu se vyhýbat použití násilí v případě, že by to byla jediná možnost, jak s našimi… konkurenty vycházet. Pro vyšší dobro.“ Poslední slova prakticky vyplivne, byla mnohem řezanější, nekontrolovaná, tolik cizí jeho běžné intonací. Zvedl se, ruce nyní tisknul v pěst, dlouhé prsty se vzdaly křečovitého stisku, promnul si spánky. Jejich debata byla u konce už jen kvůli Arianě, nechal se příliš unést a jen kvůli ní… nemohl si podobný přístup dovolit. „Nyní je primární myšlenka, nechci náš budoucí úkol stavět na tvrzeních prostoduchého hulváta.“ Ano, zvěsti o tom, že zchudlý rod Gauntů přichází o majetek a ministerstvo ho zbavilo již tří rezidencí, byla sice tajná, ne však pro někoho, kdo se dostal k písemnostem u Starostolce. „Myslánka je cenný artefakt, málokdo ho vlastní… naštěstí pro nás mám přítele, který nebude nic namítat proti tomu, aby nám tento předmět půjčil.“